10 A 29/2013
č. j. 10 A 29/2013-36
V PLATNOSTIKrajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu proti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, které bylo vydáno na základě porušení povinností uvedených v zákoně o pobytu cizinců. Soud se opřel o § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, konstatující, že cizinec úmyslně mařil úřední rozhodnutí a pobýval bez platného víza. Správní orgán prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, včetně vyjádření žalobce, a rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem a proporcionální. Žalobce neměl na území ČR žádné rodinné ani majetkové vazby, což vyloučilo nárok na výjimku z vyhoštění.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce Q. N. D., proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, P. O. BOX 78, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26.11.2012, č.j. CPR-12185-4/ČJ-2012-9CPR-V238, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 04.01.2013 č.j. 2 A 80/2012-10, z důvodu místní nepříslušnosti, postoupena shora uvedená žaloba, jíž se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 26.11.2012, č.j. CPR- 12185-4/ČJ-2012-9CPR-V238, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort České Budějovice ze dne 07.09.2012 č.j. KRPC- 135642-28/ČJ-2012-020023, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 roky. Uvedené rozhodnutí bylo žalobou napadeným rozhodnutím současně potvrzeno. Předmětná žaloba byla Městskému soudu v Praze doručena dne 27.12.2012, přičemž právní moc usnesení o postoupení věci nadepsanému soudu nastala dne 05.03.2013. Žalobce včasnou správní žalobou, jenž je svým obsahem spíše blanketním podáním, namítá, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil ustanovení § 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), ustanovení § 50 správního řádu, dále ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále též zákon o pobytu cizinců) a dále ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Součástí této žaloby byla rovněž žádost žalobce o ustanovení právního zástupce pro toto řízení s tím, že žalobce nemá finanční prostředky na úhradu právního zastoupení a není seznámen s českým právním řádem. Závěrem žalobce navrhuje žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Jak již bylo uvedeno shora, v daném případě se jedná spíše o blanketní podání, když žalobce poukazuje pouze na porušení jednotlivých zákonných ustanovení bez dalšího upřesnění. Krajský soud, vědom si tohoto nedostatečného obsahu a náležitostí uvedené žaloby, dospěl k závěru, že s ohledem na pozdní postoupení předmětné žaloby, ke kterému došlo až dne 28.03.2013, by výzva k odstranění vad této žaloby, ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, byla neúčelnou, neboť žalobce by zcela zjevně již nebyl schopen dodržet lhůtu pro podání této správní žaloby. O žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce pro toto řízení, rozhodl krajský soud usnesením ze dne 07.05.2013 č.j. 10 A 29/2013-31, kterým tuto žádost žalobce zamítl. Důvodem zamítnutí této žádosti byla, kromě jiného, též skutečnost, že žalobce krajskému soudu k jeho výzvě nedoložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že prostudováním spisového materiálu nedospěl k závěru, že by správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 2 správního řádu, neboť v daném případě oba správní orgány neshledaly, že by bylo nutné upřednostnit ochranu soukromého a rodinného života účastníka řízení před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Prvostupňovému správnímu orgánu nelze vytýkat ani to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť tento správní orgán ve svém rozhodnutí dostatečně popsal jednání žalobce, kterým ten naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. K tomuto jednání se navíc žalobce v protokolu ze dne 06.09.2012 doznal. Správní orgán opatřil potřebné podklady a zjistil všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, kterému byl poskytnut dostatečný prostor vyjádřit své stanovisko a podávat návrhy. Správní orgán prvního stupně se rovněž dostatečně vypořádal s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl důvody výroku rozhodnutí i podklady pro jeho vydání. Žalovaný tudíž neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, ve zbytku žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a závěrem navrhuje žalobu zamítnout. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do České republiky letecky dne 1.5.2007 přes hraniční přechod Praha – Ruzyně s platným cestovním dokladem, za účelem podnikání. Na území ČR legálně pobýval do 15.4.2012, kdy končila platnost víza, jež žalobce opravňovalo k pobytu. Od 15.4.2012 žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza potřebného pro pobyt na území ČR. Dne 30.5.2012 byl žalobce kontrolován hlídkou OPKPE pracoviště Tábor a vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že pobýval na území ČR neoprávněně, bylo mu ve správním řízení dne 31.5.2012 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti na 1 rok a byla mu stanovena lhůta na vycestování do 27.7.2012. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.6.2012. Žalobce však toto rozhodnutí nerespektoval, z České republiky dobrovolně nevycestoval, nadále pobýval na území ČR neoprávněně až do 5.9.2012, kdy byl opět kontrolován a zajištěn policií. Podle rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce měl podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců za povinnost zdržovat se na jím uvedené adrese a každé pondělí se hlásit na útvaru policie v Táboře až do doby odjezdu z území ČR do Vietnamu. Žalobce tuto povinnost splnil pouze jednou, a to dne 4.6.2012, od té doby se na útvaru policie nehlásil. Žalobce je zařazen do evidence nežádoucích osob od 6.6.2012 do 27.7.2013. Rozhodnutím Policie ČR, Krajským ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 7.září 2012 č.j. KRPC-135642-30/ČJ-2012-020023 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm.c) zákona č.326/1999 Sb. zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena na 60 dnů. Toto rozhodnutí bylo žalobcem napadeno správní žalobou, o které bylo krajským soudem rozhodnuto dne 18.12.2012 č.j. 10 A 124/2012-98 tak, že žalobou napadené rozhodnutí bylo zrušeno pro vady řízení a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 7.září 2012 č.j. KRPC-135642-28/ČJ-2012-020023 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. a byla ustanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce dvou roků. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že žalobce svým jednáním porušil základní povinnosti cizince stanovené v ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, pobývat na území ČR pouze s platným vízem a v ustanovení § 103 písm. r) tohoto zákona, předložit při pobytové kontrole doklad o cestovním zdravotním pojištění. Správní orgán důsledně zvážil protiprávnost jednání cizince a protože bylo jednoznačně prokázáno, že cizinec úmyslně maří úřední rozhodnutí a nadále pobývá na území ČR neoprávněně bez platného cestovního dokladu a víza, došel k závěru, že je zde na místě vyslovení rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán shledal v jednání cizince rozpor se zájmem společnosti na dodržování podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR, když neoprávněný vstup a pobyt je v současnosti značně rozšířeným negativním jevem, ohrožujícím zájem státu. Správní orgán dále, ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 a ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudil, že důsledek tohoto rozhodnutí je přiměřený k dopadům do soukromého a rodinného života cizince. Cizinec na území ČR pobýval od roku 2007, rodiče a přátelé žijí ve Vietnamu, na území ČR nemá žádný majetek a jeho zdravotní stav i věk mu umožňují návrat do domovského státu. Kulturně a společensky není na území ČR integrován. V průběhu správního řízení tudíž nebyly zjištěny důvody, které by ve vztahu k ekonomickým vazbám na území ČR bylo možné považovat vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění za zásah do rodinného a soukromého života, neboť na území ČR nemá žádný majetek a pobývá zde pouze z ekonomického zájmu. Doba, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území ČR byla stanovena na dva roky, a to s ohledem k závažnosti protiprávního jednání. Správní orgán dále vycházel též ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, dle kterého se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že toto odvolání bylo zamítnuto a shora uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění bylo potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce neplnil povinnost stanovenou mu na základě ustanovení § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když se ve stanovený čas nehlásil správnímu orgánu prvního stupně. Tuto povinnost žalobce neplnil z důvodu nedostatku finančních prostředků, zapříčiněného tím, že od svého zaměstnavatele neobdržel finanční ohodnocení a tudíž nemohl ani vycestovat, tato skutečnost ho však k pobytu na území ČR po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění neopravňovala. Žalovaný správní orgán, i přes znalost nepříznivé hospodářské situace ve Vietnamu, je toho názoru, že na finanční situaci účastníka řízení nelze v předmětném řízení přihlédnout. Žalobce po vydaném rozhodnutí o správním vyhoštění dne 31.05.2012 nevycestoval a pobýval nadále na území České republiky. Žalobce rovněž nedodržoval povinnost mu uloženou v rozhodnutí ze dne 31.05.2012, a to pravidelně se dostavovat ke správnímu orgánu prvního stupně. Žalovaný má za to, že samotné dostavení se k tomuto správnímu orgánu nemůže pro žalobce znamenat finanční zátěž, žalovaný tuto námitku z tohoto důvodu považuje za účelovou. Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou žalobce týkající se porušení ust. § 2 odst. 4 zákona o pobytu cizinců s tím, že vydané rozhodnutí není v souladu s veřejným zájmem. V projednávané věci nebyla prokázána nutnost upřednostnit ochranu soukromého života účastníka řízení s odkazem na jeho ekonomickou situaci před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný dále nesouhlasí s námitkou účastníka řízení, dle které správní orgán prvního stupně dostatečně neodůvodnil rozhodnutí, čímž způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Správnímu orgánu prvního stupně nelze vytýkat nedostatky výrokové části ani odůvodnění rozhodnutí, neboť z obou těchto částí jednoznačně vyplývá, jakého naplnění skutkové podstaty se účastník dopustil svým jednáním a v jakých okolnostech je jeho jednání spatřováno. K námitce účastníka, dle které žalovaný dostatečně neposoudil ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že ani skutečnost, že žalobce ovládá český jazyk, nemůže znamenat úplnou integraci do společnosti, neboť právě znalost tohoto jazyka je pouze splněním jediné podmínky, nikoliv naplněním předpokladu při posuzování dopadu rozhodnutí o vyhoštění na soukromé a rodinné poměry účastníka. S ohledem na skutečnost, že žalobce nemá na území ČR žádný majetek, nelze v případě tohoto účastníka hovořit také o jeho pracovní integraci, jak sám žalobce uvedl, jeho celá rodina, jakož i jeho přátelé, pobývají ve Vietnamu, s ohledem na všechny tyto skutečnosti lze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí o správním vyhoštění nebude nepřiměřeným. Žalovaný závěrem shrnul, že správní orgán prvního stupně postupoval v řízení v souladu s ustanovením § 3 a § 50 správního řádu, tedy zjistil náležitě skutečný stav věci a pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady a zjistil všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Nalézacím orgánem byl tedy skutkový stav spolehlivě zjištěn, doložen a popsán v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem řízení je rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v délce dvou let. Žalobní námitky sestávají pouze z odkazů na jednotlivá zákonná ustanovení, která byla žalovaným v rámci napadeného rozhodnutí porušena. Žalobce namítá porušení ustanovení § 2 a ustanovení § 3 správního řádu, přestavující základní zásady činnosti správních orgánů. Dle ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu postupuje správní orgán v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „právní předpisy“). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Dle odst. 2 tohoto ustanovení uplatňuje správní orgán svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Dle odst. 3 tohoto ustanovení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Dle odst. 4 správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Dle ustanovení § 3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích shora uvedené námitky a dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval zcela v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a to na základě obsahu správního spisu, jehož součástí je též vyjádření účastníka řízení, a rovněž ze závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán na základě testu proporcionality shledal, že napadené rozhodnutí není v nesouladu s veřejným zájmem. Tento závěr odůvodnil s odkazem na rodinné a soukromé zájmy žalobce na území ČR, ze kterých je patrné, že nebyla prokázána nutnost upřednostnit ochranu těchto zájmů před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Tuto skutečnost lze dovodit též z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 06.09.2012, v rámci kterého sám žalobce uvedl, že na území ČR nemá žádné příbuzenské vztahy ani přítelkyni, do Vietnamu se vrátit nechce, a to i z toho důvodu že je tam zadlužen částkou 6.500 dolarů, kterou nemá jak splatit. Jediným důvodem, který mu v současné době brání vycestovat z ČR, je nedostatek finančních prostředků. Přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění lze podpořit také odkazem na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 31.05.2012, kterým žalobce již v minulosti byl vyhoštěn na dobu jednoho roku, přičemž z území ČR měl vycestovat do 19.07.2012, což neučinil a od tohoto data se na území ČR zdržoval nelegálně. Žalobci byla tímto rozhodnutím rovněž uložena povinnost zdržovat se na jím uváděné adrese a pravidelně se hlásit na služebně Policie ČR, tuto povinnost dodržel pouze jednou, a to dne 04.06.2012, od této doby se na Policii ČR nehlásil. Žalobce byl dne 05.09.2012 kontrolován hlídkou Policie ČR, která jej následně zadržela z důvodu neoprávněného pobytu. Tuto skutečnost dokládá úřední záznam ze dne 05.09.2012. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán vycházel ze skutečně zjištěného skutkového stavu věci, ze kterého je patrné, že žalobce svým jednáním úmyslně mařil úřední rozhodnutí, čímž naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a současně též ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce svým jednáním úmyslně mařil výkon úředního rozhodnutí o správním vyhoštění, lze v tomto jednání shledat rozpor se zájmem společnosti na dodržování podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR. Takové jednání zcela jistě ohrožuje zájmy státu. Nedostatečně zjištěný skutkový stav nelze spatřovat ani v námitce žalobce, dle které území ČR nemohl opustit z důvodu nedostatku finančních prostředků, neboť k této skutečnosti nelze v předmětném řízení přihlédnout. Finanční situace cizince ve věcech správního vyhoštění není relevantním důvodem ve smyslu ustanovení § 179 zákona o pobyt cizinců, pro nějž by cizinec nemohl být správně vyhoštěn. K tomuto lze dále poznamenat, že žalobce navíc nedodržel stanovenou povinnost pravidelně se hlásit na služebně Policie ČR, přičemž nelze souhlasit s námitkou žalobce, který v této souvislosti uvedl, že neměl finanční prostředky ke splnění této povinnosti, samotné dostavení se ke správnímu orgánu nemůže pro žalobce představovat finanční zátěž. S ohledem na shora uvedené krajský soud shledal, že správní orgán prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, o němž nelze mít důvodné pochybnosti. V odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění správní orgán dostatečně popsal jednání žalobce, kterým ten naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán postupoval zcela v souladu se zákonem a s veřejným zájmem. Další námitka žalobce směřovala vůči postupu správního orgánu, kterým měl porušit ustanovení § 50 správního řádu. Dle ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Dle odst. 2 tohoto ustanovení podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Dle odst. 3 správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Dle odst. 4 pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. S ohledem na neurčitost této žalobní námitky, se krajský soud zabýval především podklady, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správní orgán prvního stupně vycházel z úředního záznamu Policie ČR, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Tábor ze dne 05.09.2012, který byl učiněn v souvislosti s kontrolou žalobce, na jejímž základě byl zjištěn jeho neoprávněný pobyt na území ČR. Správní orgán dále vycházel z kopie rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 31.05.2012 č.j. KRPC-83624-17/ČJ-2012-020025, kterým bylo žalobci již v minulosti uděleno správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států, v délce jednoho roku, a to od 27.07.2012. Dále vycházel z protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 06.09.2012, ze kterého bylo zjištěno že žalobce je srozuměn s neoprávněností svého pobytu na území ČR, a ze kterého bylo dále zjištěno, že žalobce na území ČR nemá žádné příbuzenské ani jiné vztahy a pobývá zde pouze z ekonomických důvodů. Dalším podkladem byl záznam o dodržování zvláštního opatření a závazné stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 06.09.2012,dle kterého je vycestování žalobce z území ČR možné mimo jiné z toho důvodu, že žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné důvody, pro které by do vlasti nemohl vycestovat. Fakt, že je zadlužen a nemá peníze na cestu, není relevantním důvodem dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. V daném případě krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně shromáždil dostatečné množství podkladů, na jejichž základě mohl být dostatečně zjištěn skutkový stav, o němž nelze mít důvodné pochybnosti. Stěžejním podkladem rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě byly zjištěny okolnosti ve prospěch i v neprospěch žalobce, je bezesporu protokol o vyjádření účastníka ze dne 06.09.2012, z jehož obsahu je patrné, že žalobce si byl vědom svého protiprávního setrvávání na území ČR. Na základě tohoto protokolu bylo též spolehlivě zjištěno, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani soukromé vazby a účel jeho pobytu v ČR je pouze ekonomický. Krajský soud se tudíž neztotožnil ani s touto námitkou žalobce, dle které došlo k porušení ustanovení § 50 správního řádu. Žalobce dále namítl porušení ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Dle ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Dle odst. 1 písm. c) bodu 2 shora uvedeného ustanovení vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Z obsahu napadeného rozhodnutí bylo dále zjištěno, že žalovaný vycházel podkladů, jenž jsou obsahem správního spisu, přezkoumal veškeré odvolací námitky žalobce, přičemž shledal, že správní orgán prvního stupně postupoval v řízení v souladu s ustanovení § 3 a ustanovení § 50 správního řádu, tedy zjistil skutečný stav věci a pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady a zjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Správní orgán poskytl ve smyslu ustanovení § 4 a ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, potřebnou součinnost, když byla účastníku řízení, ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1, 2, 3 správního řádu dána možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nalézacím orgánem byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, doložen a popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, když na základě zjištěného skutkového stavu, dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v této souvislosti dále poukázal na to, že žalobce mařil výkon úředního rozhodnutí a na území ČR pobýval bez platného víza, s ohledem na tuto skutečnost lze dobu 2 let, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, považovat za zcela adekvátní. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí vyjádřil ke všem odvolacím námitkám žalobce s tím, že se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále namítl porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, dle kterého se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. K této námitce krajský soud opětovně odkazuje na obsah rozhodnutí o správním vyhoštění. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou zřejmé podklady, ze kterých správní orgán v rámci tohoto rozhodnutí vycházel, dále jsou v tomto odůvodnění uvedeny důvody výroku rozhodnutí a rovněž úvahy, kterými se správní orgán při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů řídil. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně a stejně tak i žalovaný postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu těchto správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 4. června 2013 Samosoudkyně: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.