10 A 38/2016
č. j. 10 A 38/2016-19
V PLATNOSTICitované zákony (5)
Rubrum
10A 38/2016 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce X, bytem X, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2016 čj. KUJCK 93379/2015/ODSH/Ol, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
: Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Prachatice ze dne 7. 9. 2015, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem v provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 261/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jehož se dopustil tak, že dne 16. 1. 2015 ve 21:30 hodin na silnici II/145 u obce Husinec řídil vozidlo značky Renault Fluence registrační značky X, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Pokračování - 2 - 10A 38/2016 Žalobce namítá, že žalovaný se nezabýval tím, zda žalobce naplnil materiální znaky daného přestupku. Žalovaný konstatoval, že došlo k porušení veřejného zájmu, neboť je veřejným zájmem, aby se na pozemních komunikacích pohybovalo co nejmenší množství řidičů, kteří řídí bez příslušné skupiny řidičského oprávnění. Žalobce má za to, že je nutno rozlišit, zda se jedná o řidiče, který řídí bez příslušné skupiny oprávnění, jejímž držitelem nikdy nebyla je tedy zjevné, že nikdy nesplnil zákonem stanovené požadavky pro vydání dané skupiny oprávnění či zda již byl dotyčný v minulosti držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění. Žalobce byl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění, proto nelze předpokládat zásadní narušení veřejného zájmu, jestliže v minulosti žalobce prokázal, že je osobou způsobilou k držení řidičského oprávnění. Žalobce tedy naplnil pouze formální znaky přestupkového jednání, kdy v době spáchání přestupku nebyl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012 čj. 7As 137/2011 – 52. Žalovaný rovněž uvedl, že dle judikatury NSS – rozsudku 7As 137/2011 – 52 je i v těchto případech možné naplnění materiálních znaků přestupku, a to za předpokladu existence „zvláštních okolností případu“, kdy odvolací správní orgán sice uvádí, že žádné zvláštní okolnosti neshledal, ovšem neuvádí explicitně, o jaké zvláštní okolnosti by se mělo jednat a ani konkrétně nevyvrátil, že k těmto okolnostem nedošlo. V daném případě došlo k naplnění zvláštních okolností, neboť žalobce svým jednáním jakkoli neohrožoval účastníky silničního provozu, nebyl zastaven hlídkou Policie ČR z důvodu, že by spáchal jakýkoli přestupek. Žalobce po dobu, po kterou nebyl držitelem řidičského oprávnění, neužíval motorová vozidla. Po uplynutí lhůty blokace řidičského oprávnění se zapojil do svých pracovních povinností, kdy konal v dobré víře a s vědomím, že nedisponuje pouze řidičským průkazem jako takovým, o jehož vydání měl v plánu požádat a kdy toto neučinil jen z důvodu svého velkého pracovního zatížení. Žalobce měl tedy za to, že může porušit pouze povinnost dle § 6 odst. 8 písm. a) zákona č. 261/2000 Sb., dle kterého musí mít řidič při řízení motorového vozidla na pozemní komunikaci u sebe řidičský průkaz. Žalobce tedy jednal v dobré víře, že po uplynutí trestu zákazu činnosti může pokračovat v řízení motorových vozidel bez dalšího omezení. Žalobce nebyl náležitě poučen o tom, že uplynutím trestu či sankce zákazu činnosti automaticky nenabývá zpět řidičské oprávnění. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Je mu známo, že přestupek je tvořen kombinací formálních a materiálních znaků, proto se žalovaná naplněním obou znaků přestupku, jímž byl žalobce uznán vinným, zabýval. Přičemž užití právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku 9As 7/2009 – 76 bezezbytku aproboval. Ustanovení § 125c odst. 1 zákona o silničním provozu nepostihuje ani tak protiprávní jednání, jímž vznikla škoda nebo jiná újma účastníkům silničního provozu, neboť jeho smyslem je postihovat společensky nebezpečné jednání spočívající v nedodržení relevantních právních předpisů, které má za následek ohrožení či narušení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích považuje protiprávní jednání spočívající v řízení motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích bez toho, že by řidič byl držitelem řidičského oprávnění, přinejmenším za ohrožení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Právním přepisem, jehož porušení je v daném případě sankcionováno je § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění. Tímto je vyvrácen závěr žalobce, že přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu není nebezpečný jiným účastníkům silničního provozu. Domněnka žalobce, že přestupek uvedený v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nebyl předjímán na případy obdobné jeho, nýbrž na případy, kdy vozidlo řídí osoba, která nikdy odborný výcvik v řízení vozidel neabsolvovala, nemá oporu Pokračování - 3 - 10A 38/2016 v zákoně. Zákon nerozlišuje mezi řidiči, kteří vůbec nikdy nebyli držiteli řidičského oprávnění a řidiči, kteří z jakéhokoliv důvodu jej pozbyli. Protiprávní jednání takovýchto osob je kladeno na roveň. Jestliže žalobce řídil motorové vozidlo, aniž byl držitelem řidičského oprávnění, porušil zájem společnosti definovaný ustanovením § 3 odst. 3 písm. a) a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku, jímž byl uznán vinným. Žalobce jako řidič měl a mohl vědět, za jakých podmínek se může opětovně stát držitelem řidičského oprávnění, neboť za doby držení řidičského oprávnění byl povinen v potřebném rozsahu ovládat nejen řízení vozidla, nýbrž i předpisy o provozu na pozemních komunikacích. Žalobcem pojatá poučovací povinnost ze zákona nevyplývá. Zákon o silničním provozu žádnou speciální poučovací povinnost správním orgánům neukládá. Tvrzení žalobce, že se stal držitelem řidičského oprávnění v době, kdy povinnost podat po uplynutí trestu či sankce zákazu činnosti o vrácení řidičského oprávnění nebyla v zákonech stanovena, nelze považovat než za liché. Žalobce jako řidič byl povinen ovládat předpisy o provozu na pozemních komunikacích v aktuálním znění. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce byl dne 16. 1. 2015 při řízení vozidla značky Renault Fluence registrační značky X kontrolován hlídkou Policie ČR, která zjistila, že žalobce není držitelem řidičského oprávnění, neboť jej pozbyl v důsledku uložení zákazu činnosti od 22. 10. 2014 do 11. 12. 2014. Žalobce sdělil, že po prominutí zbytku výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel měl za to, že se opět stal držitelem řidičského oprávnění a postačuje mu toliko vyzvednout si řidičský průkaz. Z oznámení přestupku a z úředního záznamu policisty vyplývá, že žalobce byl dne 16. 1. 2015 ve 21:30 hodin přistižen při řízení osobního automobilu tovární značky Renault na pozemní komunikaci silnici II/145 u obce Husinec ve směru jízdy na Vlachovo Březí, přestože má blokovány všechny skupiny řidičských oprávnění, a to od 22. 10. 2014. Žalobce tuto skutečnost nerozporoval, poukazoval na dopis městského úřadu, ve kterém souhlasí s prominutím trestu a navrácení řidičského průkazu. Z výpisu registru řidičů vyplývá, že žalobci byl zadržen řidičský průkaz dne 16. 8. 2014 a tento stav ke dni 16. 1. 2015, kdy byl podroben kontrole, stále trval. Městský úřad Prachatice zahájil řízení o přestupku. Na dne 31. 8. 2015 bylo nařízení ústní jednání. Dne 28. 8. 2015 se žalobce omluvil z ústního jednání i jeho obecný zmocněnec. Tato omluva nebyla považována správním orgánem za důvodnou a věc žalobce byla projednána v jeho nepřítomnosti. Rozhodnutím Městského úřadu v Prachaticích dne 7. 9. 2015 byl žalobce uznán vinným z přestupku § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. b) zákona o silničním provozu a byla mu za uvedený přestupek uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti v délce trvání 12 měsíců. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce jako nedůvodné zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že žalobce se dopustil shora uvedeného přestupku, jestliže řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, proto tímto svým jednáním porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokračování - 4 - 10A 38/2016 Žalobce byl správními orgány uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, tím, že řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle ustanovení § 81 téhož zákona. Přestupkem se rozumí zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně. Tímto jiným zákonem se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích rozumí mimo jiné i zákon o silničním provozu. V přestupkovém řízení je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva. Předně je proto třeba zkoumat, zda byla jednáním pachatele přestupku porušena povinnost stanovená zákonem a zda bylo jednání pachatele zaviněné. Rovněž je potřeba zjišťovat naplnění typových znaků přestupku, které jej charakterizují a vymezují oproti jiným přestupkům. Ke spáchání přestupku dojde v případě, že jsou jednáním naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku a současně takové jednání ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti. Jinými slovy přestupek je vymezen formálním a materiálním znakem, které musí být naplněny současně. Odpovědnost za přestupek je koncipována tak, že postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení § 4 zákona o přestupcích je přestupek z nedbalosti spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalobce namítá absenci materiálních znaků jednání, které je mu kladeno za vinu. Argumentuje tím, že smyslem skutkové podstaty ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu je postih osob, které řídí motorové vozidlo v době zákazu řízení nebo v případě úplné absence řidičského oprávnění. Žalobce neshledává úmysl zákonodárce v postihu osoby, která pouze opomenula podat žádost o navrácení řidičského oprávnění. Soud na tomto místě konstatuje, že zákon o silničním provozu nestanoví výjimku týkající se odpovědnosti za přestupek. K odpovědnosti žalobce za jím spáchaný přestupek tak stačí zavinění z nedbalosti a skutečnost, že z důvodu pracovního zatížení si nepožádal o vydání řidičského průkazu, nemůže být považována za okolnost vylučující protiprávnost žalobcova jednání. Žalobce je držitelem řidičského oprávnění od roku 2008, lze tak od něj spravedlivě požadovat a očekávat znalost pravidel provozu na pozemních komunikacích a odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že je třeba posuzovat materiální stránku přestupků. Z § 2 odst. vyplývá, že přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a právě v porušení či ohrožení společnosti je třeba spatřovat materiální stránku přestupku. Správní orgán je proto povinen zkoumat, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, tedy, zda došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i materiálního. Podle ustanovení § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu pozbývá řidičské oprávnění jeho držitel dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. V takovém případě pozbývá držitel řidičské oprávnění přímo ze zákona a je povinen odevzdat svůj řidičský průkaz ve lhůtě 5 pracovních dní od právní moci rozhodnutí, na jehož základě toto Pokračování - 5 - 10A 38/2016 oprávnění držitel pozbyl. Znovunabytí řidičského oprávnění je rovněž podmíněno rozhodnutím příslušného správního úřadu, kterému musí předcházet písemná žádost o vrácení tohoto řidičského oprávnění, a to podle ustanovení § 102 zákona o silničním provozu. Z § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu vyplývá, že po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a. Dle zákona o silničním provozu je tedy výslovně vyloučeno, že po uplynutí doby zákazu činnosti může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl možný, ale zákonodárce zvolil jiný vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější postup a sice, vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Pokud se řidič, kterému byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanové lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Skutečnost, že opět řídit může je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ustanovení § 102 a § 114 zákona o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být například při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu zabrání odevzdání a vrácení řidičského průkazu. V zájmu dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem se nemůže prokázat. Jedná-li však osoba v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen žalobce. Je nutno mít za to, že je v daném případě naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl. O takový případ se u žalobce však nejedná. Žalobci byl řidičský průkaz zadržen dne 16. 8. 2014. Žalobce tedy věděl či mohl a měl vědět, že nemá řidičský průkaz, proto poté co mu uplynula doba zákazu činnosti, měl postupovat tak, aby řidičský průkaz opět získal. Domníval-li se, že po uplynutí doby zákazu činnosti může bez dalšího řídit, respektive poté co mu byl prominut zbytek zákazu činnosti, jednal natolik nezodpovědně, že u něho nelze mít materiální znak přestupků za vymizelý. Soud proto uzavřel, že žalobce po stránce formální i materiální naplnil skutkovou podstatu podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích a správní orgány proto postupovaly v souladu se zákonem, jestliže uznaly žalobce vinným ze spáchání uvedeného přestupku a sankci udělily při nejnižší hranici zákonné sazby. Skutková podstata přestupku podle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 3 zákona o přestupcích, kterého se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče, je v plně v souladu s principem zákonnosti, naplňuje požadavek určitého zákonného vyjádření skutkové podstaty správního deliktu. Ustanovení § 22 zákona o přestupcích má za cíl zajistit dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Toto ustanovení považuje protiprávní jednání spočívající v řízení motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích bez platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče přinejmenším Pokračování - 6 - 10A 38/2016 za ohrožení, bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Uvedené ustanovení nerozlišuje řidiče, kteří vůbec nejsou držiteli platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče a řidiči, kteří jeho držiteli sice jsou, avšak toto není platné. Není proto podle soudu v tomto směru relevantní tvrzení žalobce týkající se smyslu zákonné úpravy, neboť protiprávní jednání těchto osob je kladeno na roveň. Na naplnění tohoto znaku skutkové podstaty přestupku nemá vliv tvrzení žalobce, že nebyl zastaven hlídkou policie z důvodu, že by spáchal přestupek. Žalobce se zcela nedůvodně dovolává toho, že strany žalovaného došlo k poškození jeho práv, zejména narušení rovného přístupu ke všem účastníkům řízení, s tím, že byla narušena zásada rovnosti před zákonem, jestliže v daném případě bylo postupováno ze strany správních orgánů v souladu se zákonem o přestupcích i v souladu se zákonem o silničním provozu., Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný řádně zabýval všemi odvolacími důvody a rozhodl v souladu s dosavadní rozhodovací praxí. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 7As 137/20011-52. Tato námitka je zcela nedůvodná, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný ve svém rozhodnutí na uvedený rozsudek odkazoval. V daném případě je žalobce postižen za to, že porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, dle něhož řídit motorové vozidlo může řídit pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Ustanovení § 94a a ustanovení § 102 zákona o silničním provozu upravují pozbytí a vrácení řidičského oprávnění při uložení zákazu činnosti. Žalobce se zcela nedůvodně dovolává toho, že měl být poučen ze strany správního orgánu, jak má postupovat po uplynutí trestu zákazu činnosti, neboť taková povinnost ze zákona nevyplývá. Nedůvodně je žalobcem odkazováno na rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, neboť takové rozhodnutí není pro soud závazné. Soud proto neshledal žalobou napadené rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonnými, stejně tak řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nevykazuje žádné vady, které by měly vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s., neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokračování - 7 - 10A 38/2016 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 23. června 2016 Mgr. Helena Nutilová v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.