10 A 51/2013
č. j. 10 A 51/2013-22
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
10A 51/2013 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce: R. A., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8.3.2013 č.j. CPR-14174-2/ČJ-2012-930310-V238, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8.3.2013, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 3 měsíců, přičemž toto rozhodnutí bylo žalovaným současně potvrzeno. Žalobce v žalobě uvádí, že rozhodnutí žalovaného není přiměřené okolnostem jeho případu, žalovaný nezjistil řádným způsobem skutkový stav věci, čímž porušil základní zásady správní řízení. Žalobce byl kontrolován dne 3.10.2012 na farmě Kozák s.r.o. v obci Cunkov u Jistebnice, kde jako dělník prováděl práce na montáži přístřešku. Vzhledem k neznalosti českého jazyka žalobce sdělil do protokolu, že zaměstnavatelem byl vyslán na Pokračování - 2 - 10A 51/2013 předmětnou farmu, jeho práce zde však netrvá více než 2 týdny a to od 18.9.2012 do 3.10.2012. Žalobce měl za to, že pokud má vydané povolení k zaměstnání, může pracovat na celém území České republiky. Napadené rozhodnutí je nepřiměřeně tvrdé s ohledem na jeho rodinné a osobní poměry, neboť na základě této práce zajišťuje uspokojování základních životních potřeb rodiny v Uzbekistánu. Rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť správní orgán nezkoumal věrohodnost žalobcem uváděných tvrzení, spokojil se pouze s informacemi a údaji získanými z jeho výpovědi, při které neměl možnost mít tlumočníka ani právního zástupce. Žalobce má za to, že bylo zcela dostačující uložit sankci majitelům firmy, nikoliv jemu ukládat správní vyhoštění, neboť zde pracuje legálně. Správní vyhoštění má být ukládáno pouze v případech závažnějšího protiprávního jednání. Jednání žalobce, které navíc nebylo věrohodným způsobem prokázáno však pod taková jednání podřadit nelze. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a pro rozhodnutí byly i opatřeny potřebné podklady. Napadené rozhodnutí není v rozporu s § 2 správního řádu. Žalovaný zdůraznil, že posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé musí vycházet z principu vydání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem. V daném případě nedospěl žalovaný k závěru, že by byla nutnost upřednostnit ochranu soukromého a rodinného života účastníka řízení před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Správními orgány byl řádně zjištěn skutkový stav věci. Žalobce se do protokolu o vyjádření účastníka řízení dne 3.10.2012 doznal, že byl zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu do obce Cunkov na montáž přístřešku na farmu. Předmětný protokol o vyjádření byl pořízen se žalobcem za účasti tlumočníka, kdy žalobce proti jeho ustanovení neměl námitek. Žalovaný proto odmítá žalobní námitku, že byl protokol pořízen v češtině a že žalobce mylně uvedl, že na uvedené farmě pracuje. V daném případě je v obecném zájmu, aby byly dodržovány právní předpisy České republiky a aby se na jejím území zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. Ekonomické poměry žalobce v jeho domovském státě nepřevážily nad zájmem České republiky. Žalovaný postupoval správně, proto navrhuje zamítnutí žaloby. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Ze správního spisu vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky v lednu 2008 z Taškentu – Uzbekistán za účelem zde pracovat. Od této doby pracuje převážně jako stavební dělník. Od června 2011 prováděl stavební práce pro firmu Plazmatron s.r.o. na různých stavbách v Praze, pro kterou měl platné povolení k zaměstnání vydané Úřadem práce v Praze. Žalobce byl od 18.9.2012 vyslán zaměstnavatelem na pracovní cestu do obce Cunkov u Jistebnice, kde pracoval jako stavební dělník na montáži haly. Dne 3.10.2012 v 10.30 hod. byl kontrolován hlídkou Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pracoviště Tábor v areálu farmy Kozákov s.r.o. v obci Cunkov u Jistebnice a bylo zjištěno, že žalobce zde prováděl stavební práce. Žalobce se kontrole prokázal cestovním dokladem s vylepeným pobytovým štítkem platným od 26.3.2012 do 21.9.2012, kde je uveden účel pobytu - zaměstnání. Dále předložil rozhodnutí o prodloužení povolení k zaměstnání pro zaměstnavatele Plazmatron s.r.o., se sídlem v Praze, platné od 20.6.2012 do 19.12.2012 pro činnost „Dělníci v oblasti výstavby budov“ vydané Úřadem práce České republiky, Krajská pobočka pro Hlavní město Prahu pod č.j. AA-ZZ-9925-6044-1/2011, kde je uvedeno místo výkonu práce Praha. Dle sdělení Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště Tábor ze dne 3.10.2012 byl výkon práce žalobce v obci Cunkov u Jistebnice konán bez příslušného povolení k zaměstnání, tedy v rozporu se zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Pokračování - 3 - 10A 51/2013 Správní orgán zahájil dne 3.10.2012 správní řízení ve věci správního vyhoštění. Se žalobcem byl dne 3.10.2012 sepsán za účasti tlumočnice – A. T. protokol o jednání. Žalobce vypověděl, že v České republice pobývá od roku 2008, na území České republiky má vydané platné povolení k zaměstnání pro místo výkonu Praha. Nevěděl, že jeho pracovní povolení platí jen pro výkon práce v Praze, má sjednané zdravotní pojištění, které je platné po dobu jeho víza. Na území České republiky nemá žádné rodinné vazby, na území ČR se nenachází osoba, vůči které by žalobce měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. Žalobci nebrání žádná překážka v realizaci společného soužití v domovském státu. Bydlí s manželkou a dětmi ve vlastním rodinném domě. Z České republiky dle možnosti odjíždí za rodinnou do Uzbekistánu. V České republice žádné společenské a kulturní vazby nemá, pouze zde pracuje. Nezná žádný důvod, který by mu bránil či znemožňoval vycestovat z území České republiky. Žalobce přislíbil, že dodrží termín, který mu bude určen Policií ČR k vycestování z území České republiky. Z obsahu protokolu vyplývá, že žalobce požádal o tlumočníka do ruského jazyka, přičemž s ustanoveným tlumočníkem souhlasil. Žalobce stvrdil dne 3.10.2012 protokol svým podpisem. Dne 4.10.2012 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie na dobu 3 měsíců s povinností opustit území do 50 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobce se proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 4.10.2012 odvolal a současně s tím se odvolal i proti stanovené době k vycestování z území České republiky. V odvolání sdělil, že odvolání zdůvodní ve lhůtě 30 dnů od doručení odvolání. Odvolání ovšem žalobcem zdůvodněno v uvedené lhůtě nebylo. Žalobce doručil dne 10.10.2012 správnímu orgánu plnou moc pro obecného zmocněnce – K. C. P., státní příslušnost Vietnam, který požádal o poskytnutí lhůty k nahlédnutí do spisového materiálu, ovšem k nahlédnutí do spisového materiálu se nedostavil. Vzhledem k tomu, že žalobce své odvolání neodůvodnil ve stanovené lhůtě, správní orgán I. stupně posoudil odvolání a neshledal důvod pro postup dle § 87 správního řádu a postoupil spis se svým stanoviskem žalovanému ke konečnému rozhodnutí. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí správního orgánu potvrdil se závěrem, že správní řízení proběhlo v souladu se správním řádem, byl úplně zjištěn skutkový stav věci. Bylo zjištěno, že žalobce pracoval na stavbě v obci Cunkov u Jistebnice na farmě Kozák s.r.o., přestože měl vydáno povolení k zaměstnání s místem výkonu práce v Praze. Dle žalovaného cizinci, kteří obdrželi povolení k zaměstnání, nemohou být vysláni na pracovní cesty. Výkon práce cizince na jiném místě než je uvedeno v rozhodnutí o povolení k zaměstnání je považován za nelegální. Má-li zaměstnavatel zájem zaměstnávat cizince na více místech výkonu práce, musí projednat tento záměr nejprve s příslušnou krajskou pobočkou úřadu práce, která povolení k zaměstnání pro více míst výkonu práce vydá na základě vyjádření krajských poboček úřadu práce, v jejichž obvodech bude zaměstnání vykonáváno. Správní orgán posoudil důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. a neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo být nepřiměřeným. Žalobce nemá na území České republiky žádné vazby, které by byly zpřetrhány uložením rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce sám uvedl, že udržuje vazby k domovskému státu, kde žije jeho manželka a děti. Správní orgán si vyžádal i Pokračování - 4 - 10A 51/2013 závazné stanovisko k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování z území České republiky a zjistil, že vycestování žalobce do Uzbekistánu je možné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Obsahem výroku žalobou napadeného rozhodnutí je skutečnost, že se žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ukládá správní vyhoštění. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Ze znění shora citovaného zákonného ustanovení v kontextu se zněním výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový správní orgán opřel důvod vydání rozhodnutí o správním vyhoštění právě o obsah ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Z této skutečnosti lze dovodit, že v daném případě žalobce byl na území ČR zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území ČR provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2011 č.j. 2 As 62/2011-77. Nejvyšší správní soud v dané věci konstatoval, že napadené rozhodnutí správního orgánu obsahuje toliko odkaz na ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a blíže nespecifikuje, kterou ze zde uvedených skutkových podstat měl stěžovatel jakožto svým jednáním způsobit. Pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění však není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti, nýbrž pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce v projednávané věci naplnil podmínky stanovené v tomto zákonném ustanovení, je dále rozvedena a prokázána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je jednoznačně uvedeno, že žalobce konal práci bez příslušného povolení k zaměstnání, ode dne 18.9.2012 do 3.10.2012 mimo Prahu, přestože dle rozhodnutí mohl pracovat pouze v Praze. Žalovaný jednoznačně specifikoval důvod, pro který žalobce naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o zaměstnanosti, a to v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V případě žalobce tak správní orgány jednoznačně shledaly, že pracoval v obci Cunkov u Jistebnice bez příslušného povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání. Krajský soud tudíž považuje za prokázané, že žalobce svým jednáním naplnil první důvod v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně zřejmá konkrétní skutková podstata jednání žalobce, kterou shora uvedené ustanovení zákona o pobytu cizince naplňuje, přičemž je jasné, že pro uložení správního vyhoštění dle tohoto ustanovení postačuje naplnění byť jen jedné z podmínek v tomto ustanovení uvedených. Pokračování - 5 - 10A 51/2013 Krajský soud při posuzování dané věci vycházel též z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2011 č.j. 7 As 98/2010-67, dle kterého „ze správního rozhodnutí musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň”. Z citovaného rozhodnutí lze dovodit, že jednoznačně seznatelná skutková podstata, tedy jednání, kterého se cizinec dopustil a na základě kterého jej lze vyhostit, musí být obsažena v rozhodnutí, na základě této skutečnosti lze dovodit, že postačuje, když správní orgán toto jednání cizince specifikuje v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění je patrné, že správní orgán prvního stupně se zabýval charakterem žalobcem vykonávaných prací a jednoznačně v odůvodnění rozhodnutí určil, že žalobce vykonával práci mimo Prahu, k jejímuž výkonu neměl příslušné povolení k zaměstnání. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že prvostupňový správní orgán sepsal dne 3.10.2012 se žalobcem Protokol o vyjádření účastníka správního řízení sepsaný dle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu. Obsahem tohoto protokolu je též poučení o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Žalobce byl v případě tohoto vyjádření poučen o svých právech dle ustanovení § 4 odst. 4, § 33 odst.1, § 36 a § 38 správního řádu a rovněž byl poučen o svých povinnostech dle ustanovení § 52 a 79 správního řádu. Dále byl žalobce poučen o pořádkových opatřeních dle ustanovení § 62 a § 63 správního řádu, o následcích v případě uvedení nepravdivých informací dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců, dále byl žalobce, dle ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, poučen o možnosti uplatnit důkazy a skutečnosti do doby vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně a dále o možnosti uplatnění práva na nevyplacenou mzdu. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 3.10.2012 vyplývá, že žalobce porozuměl poučení. Dále prohlásil, že jazyku, kterým se vede řízení, nerozumí slovem i písmem, proto požádal o tlumočníka a současně s tím vyslovil i souhlas s ustanovenou tlumočnicí A. T., která složila dne 3.10.2012 slib, o čemž svědčí listina o slibu, která je součástí správního spisu. Žalobce tedy požádal o ustanovení tlumočníka ruského jazyka a s ustanoveným tlumočníkem vyslovil i souhlas. Ze závěru protokolu vyplývá, že protokol mu byl přečten a byl jím podepsán dne 3.10.2012 v 15.00 hod. Žalobce rovněž svým podpisem v předmětném protokolu stvrdil, že poučení porozuměl a rovněž i porozuměl důvodu proč je s ním protokol sepisován. Žalobce prohlásil, že mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a že mu byla dána možnost se k podkladům vyjádřit. Proti obsahu protokolu neměl žádných námitek. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně poučen o všech jeho právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení, tedy řádně a v souladu se zákonem. Žalobci byl ustanoven tlumočník, se kterým souhlasil. Výpověď žalobce byla provedena tedy za účasti tlumočníka ruského jazyka, proto je nedůvodná námitka, že žalobce se vyjádřil nepřesně, vzhledem k neznalosti českého jazyka, jestliže jednání proběhlo v jazyce ruském. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť žalobce pracoval bez platného Pokračování - 6 - 10A 51/2013 povolení k zaměstnání jako stavební dělník v období od 18.9.2012 do 3.10.2012, kdy proběhla pobytová kontrola, přestože měl vydáno povolení k zaměstnání na dobu od 20.6.2012 do 19.12.2012 s místem výkonu práce Praha. Žalobce tedy prováděl nelegální práci, proto bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění a následně bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomuto krajský soud opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2011 č.j. 2 As 62/2011-77, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že „pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti, nýbrž pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců“. Tuto skutečnost dovodil Nejvyšší správní soud rovněž v rozhodnutí ze dne 27.1.2011 č.j. 7 As 98/2010-67. Z uvedeného shora vyplývá, že jak rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak i rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné, je v něm uvedeno, které ustanovení zákona o zaměstnanosti bylo žalobcem porušeno. Správní orgán v rozhodnutí o správním vyhoštění rovněž popsal jednání, v jehož důsledku žalobce naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Dle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Soud z rozhodnutí o správním vyhoštění zjistil, že prvostupňový správní orgán se v souladu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců zkoumal rodinné a soukromé poměry žalobce na území ČR, přičemž vycházel z protokolu o vyjádření žalobce, ve kterém se žalobce vyjadřoval ke svým rodinným, zdravotním a osobním poměrům. Správní orgán se zabýval rodinnými vazbami žalobce a zjistil, že žalobce pobývá na území ČR z důvodu práce, jeho manželka s dětmi žije v Uzbekistánu, kam žalobce pravidelně se vrací. Žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. O skutečnostech týkajících se rodinných a soukromých poměrů vypovídal sám žalobce, proto nepovažuje soud za účelné ani hospodárné, aby tyto poměry byly správními orgány znovu ověřovány, jak se žalobce mylně domnívá. Žádné pochybnosti ohledně jeho poměrů správní orgán neměl. Na základě těchto skutečností uváděných žalobcem proto dospěl soud k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže žalobci způsobit nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, jestliže pobývá na území České republiky pouze z důvodů pracovních. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný zabýval posouzením proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé, přičemž vycházel z principu vydání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a správně dospěl k závěru, že nelze upřednostnit ochranu žalobce před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže ze strany žalobce došlo k porušení zákona o zaměstnanosti cizinců v případě, že z jeho strany se jednalo o nelegální výkon práce, jestliže pracoval na jiném místě než je uvedeno v jeho rozhodnutí o povolení k zaměstnání. Zcela nepřípadná je námitka žalobce, že bylo dostačující postihnout jeho zaměstnavatele, s řízením žalobce nesouvisí řízení o správním deliktu jeho zaměstnavatele. Zcela nedůvodná je námitka žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, jestliže prací na území ČR zajišťuje základní potřeby rodiny v Uzbekistánu, neboť je v obecném Pokračování - 7 - 10A 51/2013 zájmu, aby ze strany cizinců byly dodržovány předpisy ohledně jejich pobytu na území ČR, proto ekonomické poměry žalobce nemohou převážit nad zájmem ohledně dodržování právních předpisů. Nedůvodně je i žalobcem namítáno, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 2 správního řádu, dle něhož je povinností správního orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jestliže ze strany žalobce došlo k porušení zákona o zaměstnanosti, kdy vykonával nelegální práci od 18.9.2012 do 3.10.2012, tedy po dobu 14 dnů a bylo následně postupováno v souladu se zákonem o pobytu cizinců. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má krajský soud za to, že správní orgán dostatečně přezkoumal a vyhodnotil žalobcovy rodinné i soukromé poměry na území ČR. Krajský soud podotýká, že je povinností žalobce, aby důvody, pro něž by správní vyhoštění mohlo znamenat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, dostatečně prokázal, což se v projednávané věci nestalo, naopak jako důvod uvedl pouze finanční zajištění své rodiny v Uzbekistánu. Krajský soud se tudíž plně ztotožňuje se závěrem správního orgánu, dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění nebude mít nepřiměřený dopad do žalobcova soukromého a rodinného života. Soud vzal v úvahu rovněž délku vyhoštění, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států, přičemž má za to, že tříměsíční doba vyhoštění byla stanovena v dolní hranici dané zákonem. Soud proto shrnuje, že napadené rozhodnutí není pro důvody tvrzené v žalobě vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Pokračování - 8 - 10A 51/2013 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. června 2013 Samosoudkyně: Mgr. Helena N u t i l o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.