10 A 54/2015

Rubrum

10A 54/2015 - 46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce M. K., bytem X, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2015, č. j. KUJCK 15638/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015, č. j. KUJCK 15638/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 25. 11. 2014, zn. Spr. př. D 1660/14-I Lo, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2015, č. j. Spr. př. D 1660/14 Lo, kterým byl žalobce uznán vinným, že porušením § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon Pokračování - 2 - 10A 54/2015 o silničním provozu“), spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Za to mu byla podle § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu a s přihlédnutím k § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 2500 Kč. Podle § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a s přihlédnutím k § 12 zákona o přestupcích mu byl uložen zákaz činnosti na dobu jednoho měsíce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Dále mu bylo uloženo uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Žalobce se měl přestupku dopustit tím, že dne 3. 3. 2014 v obci Homole na silnici II/143 ve směru jízdy od silnice č. I/03 k obci Nové Homole řídil motorové vozidlo tovární značky Mercedes reg. z. 6C0 1648, přičemž v 16:50 hod. jel s vozidlem rychlostí 73 km/h, a to v úseku, kde je povolena rychlost nejvýše 50 km/h, tj. jako řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 23 km/h. Žalobce v žalobě namítá, že mu byla nesprávným postupem správního orgánu prvého stupně odňata možnost vyjádřit se na ústním jednání k tomu, co je mu kladeno za vinu, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání k ústnímu jednání; podle žalobce byla porušena zásada ústnosti. Žalobce podotýká, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v dané věci již bylo jednou zrušeno žalovaným, neboť se ve věci nekonalo ústní jednání, na kterém by mohl být žalobce přítomen. Žalobce namítá, že po vrácení věci k novému projednání správní orgán prvého stupně zaslal vyrozumění o ústním jednání toliko zástupci žalobce. Samotného žalobce správní orgán nepředvolal. Žalobce odkazuje na § 34 odst. 2 správního řádu s tím, že účastníkovi řízení, který má v řízení něco vykonat, musí být doručováno přímo. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro projednání věci bez účasti žalobce, neboť žalobce nebyl o jednání řádně vyrozuměn a nebyl řádně předvolán. Nutnost osobní účasti obviněného z přestupku na ústním jednání dovozuje žalobce z § 74 odst. 1, věty druhé zákona o přestupcích. Osobní účast žalobce nemůže být nahrazena osobní účastí jeho zástupce. Žalobce konstatuje, že jednání dne 15. 10. 2014 nebylo ústním jednáním ve smyslu § 74 zákona o přestupcích; přestupkové řízení se tedy konalo bez nařízeného ústního jednání, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Žalobce podotýká, že jeho zástupce navrhl jako důkaz výslech žalobce, aby se k věci mohl vyjádřit, a na jeho účasti a jeho řádném předvolání trval. Správní orgán však přesto rozhodl bez přítomnosti žalobce, aniž by jej na ústní jednání vůbec předvolal. Připomínka žalovaného, že se mohl žalobce ve věci vyjádřit písemně, je podle žalobce v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, kterou je ovládáno přestupkové řízení. Řízení je podle žalobce zatíženo vadou, která způsobuje jeho nezákonnost. Tuto skutečnost nelze napravit ani tím, že správní orgán prvého stupně fakticky ve věci vyslechl zmocněnce žalobce a seznámil jej s obviněním a poučil jej o právech obviněného. Zmocněnec na základě plné moci je toliko zástupcem obviněného a jeho účast nemůže nahradit účast obviněného v situaci, kdy je nutné, aby se ve věci vyjádřil sám obviněný. Zmocněnec proto nemůže být vyslýchán způsobem, který vyplývá z protokolu. Zmocněnec je od toho, aby hájil práva obviněného, nestává se účastníkem řízení. Všechny skutečnosti, které obviněný hodlá uvést, je oprávněn uvést sám na ústním jednání, k němuž bude řádně předvolán. Jestliže žalobce předvolán nebyl, nepovažoval svou účast za nezbytnou a oprávněně očekával, že k jeho výslechu dojde na dalším jednání. Žalobce dále namítal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a rovnost stran v řízení, jakož i k porušení zásady in dubio pro reo, neboť správní orgán prvého stupně odmítl provést navrhované důkazy, a to výslech žalobce a výslech zasahujících policistů. Pouze tyto navrhované důkazy mohly objasnit okolnosti skutku, z něhož byl žalobce uznán vinným. Pokračování - 3 - 10A 54/2015 Žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně vycházel z úředního záznamu sepsaného policistou pprap. Tomanem. Úřední záznam přitom podle konstantní judikatury může sloužit jen k vyhodnocení, zda je vhodné důkaz výslechem určité osoby provést či nikoliv; jako důkaz v přestupkovém řízení sloužit nemůže. Důkazem může být pouze výslech policisty, a to v souladu se zásadou ústnosti. Žalobce podotýká, že v oznámení o odevzdání přestupku výslovně uvedl, že nesouhlasí a odmítl toto oznámení podepsat. Již z toho je zřejmé, že má žalobce na skutkový stav věci jiný názor než policisté, tudíž bylo povinností správního orgánu prvého stupně zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. To se však nestalo. Žalobce je přesvědčen, že uvedené důkazy měl správní orgán provést i bez návrhu. Tím, že správní orgán důkazy neprovedl ani k návrhu zástupce žalobce, zatížil řízení vadou, která způsobuje jeho nezákonnost. Z provedených důkazů podle žalobce vyplývá jen to, že vozidlo Mercedes mělo překročit nejvyšší povolenou rychlost. Z provedených důkazů nevyplývá, která osoba měla být řidičem vozidla. Jestliže správní orgán vychází toliko z oznámení o odevzdání přestupku, pak žalobce poukázal na to, že toto oznámeno jím není podepsáno. Z důvodu zjištění, zda se přestupek stal a kdo vozidlo řídil, je nutné provést důkaz výslechem žalobce a policistů L. P. a V. S., kteří měli žalobce na místě ztotožnit. Policisté mají být vyslechnuti k tomu, jakým způsobem byl žalobce na místě ztotožněn, zda se vůbec na místě nacházel a jakým způsobem probíhalo měření rychlosti. Bez provedení těchto důkazů nelze podle žalobce mít za prokázané, že se skutek stal a že jej spáchal žalobce. Neprovedením výslechu policistů bylo též žalobci odňato právo klást svědkům otázky. Dále žalobce namítá, že k prokázání toho, že došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti, musí být zjištěno, zda bylo měření prováděno autorizovaným měřidlem. Z ověřovacího listu č. 27/14 ze dne 20. 2. 2014 vyplývá, že rychloměr byl ověřen a že jej lze užívat za dodržování návodu k obsluze. Výslechem zasahujících policistů mělo být podle žalobce prokázáno, zda bylo k měření použito měřidlo, k němuž byl vydán ověřovací list. Při potvrzení této skutečnosti mělo být dále zjištěno, zda lze takové měřidlo užívat k měření rychlosti. Podle ověřovacího listu měří měřidlo správně za dodržování návodu k obsluze. Proto bylo nezbytné, aby byl návod k obsluze proveden jako důkaz. Výslechem zasahujících policistů měl být zjištěn též postup měření. Jedině za provedení těchto důkazů může být podle žalobce prokázáno, že vozidlo Mercedes překročilo nejvyšší povolenou rychlost v obci. Žalobce dále polemizuje s některými pasážemi napadeného rozhodnutí, v nichž žalovaný odůvodňoval, proč nebylo nezbytné pochybovat o správnosti měření proškoleným policistou a proč nebylo nezbytné provést důkaz návodem k obsluze. Podle žalobce nebylo vůbec zjišťováno naplnění materiální stránky přestupku; tento aspekt věci má zjistit a odůvodnit správní orgán. Správní orgán prvého stupně k tomu uvedl, že z hlediska statistiky je rychlost jízdy jednou z nejčastějších příčin dopravních nehod. V řízení však nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by toto zjištění vyplývalo. Pokud to správní orgán považoval za skutečnost obecně známou či skutečnost známou z úřední činnosti, měl to žalobci sdělit, aby na to mohl procesně reagovat. Žalobce totiž toto tvrzení považuje za nepravdivé, což prokazuje např. statistika příčin dopravních nehod za 1. pololetí roku 2014. Z té totiž vyplývá, že zdaleka nejčastější příčinou dopravních nehod je to, že řidič se plně nevěnoval řízení vozidla. Druhou nejčastější příčinou je nedodržení bezpečné vzdálenosti. Odůvodnění společenské nebezpečnosti jednání žalobce tak nemůže obstát, neboť nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu se skutečností. Společenská nebezpečnost jednání má být vždy individualizovaná a nemůže být naplněna obecným Pokračování - 4 - 10A 54/2015 tvrzením nemajícím vztah ke konkrétnímu skutkovému stavu a místním poměrům. I žalovaný provedl zdůvodnění toliko obecné. Žalobce též tvrdí, že byl porušen § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce nesouhlasí s postupem správního orgánu prvého stupně, který na ústním jednání sdělil zástupci žalobce, že pokud správní orgán nebude akceptovat důkazní návrhy a spis nebude nijak doplňován, tak se den ústního jednání považuje též za den, kdy se žalobce seznámil s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že mu nebyla souběžně s oznámením o zahájení správního řízení (či následnými dvěma předvoláními k ústnímu jednání) stanovena jednak lhůta, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a jednak následná lhůta, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu na ústním jednání považuje žalobce za předčasné. Žalobce se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, publikovaného pod č. 2073/2010 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Řízení je podle žalobce zatíženo závažnou vadou v podobě absence řádného a časově případného (po ukončení dokazování, tj. po obstarání kompletních podkladů rozhodnutí, tedy po skončení jednání dne 15. 10. 2014) poučení účastníka řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu se stanovením konkrétní lhůty, ve které mohl žalobce využít svého práva. Podle žalobce nebyl respektován smysl a účel § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce tvrdí, že z výzvy podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno. Ukončení zjišťování podkladů pro rozhodnutí nemohlo nastat ihned po skončení ústního jednání, neboť správní orgán o učiněných důkazních návrzích žalobce do skončení tohoto jednání nijak nerozhodl. Žalobce nebyl před vydáním rozhodnutí nijak informován o tom, že jeho důkazní návrhy nebudou provedeny. Teprve až po tomto úkonu mohlo dojít k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu. Konečně žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně porušil procesní předpisy, neboť do vydání rozhodnutí nerozhodl o návrhu na postoupení věci z důvodu hospodárnosti správnímu orgánu v místě bydliště žalobce. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba je nedůvodná. Žalovaný poukázal na to, že obsah žaloby se v podstatě shoduje s obsahem odvolání, a proto zopakoval ve svém vyjádření převážnou část své argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 10. 3. 2014 bylo správnímu orgánu prvého stupně doručeno oznámení přestupku ze dne 4. 3. 2014, č. j. KRPC-33617-3/PŘ-2014-020007. Přílohou bylo ručně psané oznámení (odevzdání) přestupku ze dne 3. 3. 2014, v němž byl obsažen skutkový popis přestupkového děje. Jako přestupce byl vyplněn žalobce, který byl označen jménem, příjmením, číslem řidičského průkazu a číslem občanského průkazu. Na rubu bylo napsáno „Nesouhlasím“ a podpis oznámení byl přestupcem odmítnut. Dále je obsahem správního spisu úřední záznam ze dne 3. 3. 2014, sepsaný pprap. P. T. Dále je součástí spisu záznam o přestupku jako výstup z měřicího zařízení. Údaje o měření jsou uvedeny tak, že byla naměřena rychlost 76 km/h dne 3. 3. 2014 v 16:50:

14. Režim měření byl automatizovaný a číslo rychloměru bylo uvedeno jako 12/0021. Měření provedl V. S. Součástí spisu je výpis registru řidičů žalobce. Ve spise je založen též ověřovací list č. 27/14 ze dne 20. 2. 2014 pro silniční radarový rychloměr RAMER10C č. 12/0021, v němž je uvedeno, že rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze. Platnost ověření je do 19. 2. 2015. Ve spise je též založen doklad o proškolení V. S. k používání měřiče rychlosti Ramer 10 ze dne 6. 4. 2012. Pokračování - 5 - 10A 54/2015 Řízení o přestupku bylo zahájeno oznámením ze dne 10. 3. 2014. Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014, zn. Spr. př. D 1660/14 Lo, byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu za shora popsané jednání. Následně žalobce doložil do spisu plnou moc pro advokáta ze dne 14. 7. 2014. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. KUJCK 48291/2014/ODSH/alst, bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. Vyrozuměním ze dne 11. 9. 2014 byl žalobce prostřednictvím svého zástupce vyrozuměn o pokračování řízení, byl předvolán k ústnímu jednání dne 1. 10. 2014 a poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu. Vyrozumění bylo doručeno zástupci žalobce dne 11. 9. 2014. K žádosti zástupce žalobce bylo vyrozuměním ze dne 29. 9. 2014 ústní jednání přesunuto na den 15. 10. 2014. Tímto vyrozuměním byl též žalobce poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu. Vyrozumění bylo doručeno zástupci žalobce dne 29. 9. 2014. Dne 15. 10. 2014 se konalo ústní jednání, o němž byl sepsán protokol. Žalobce se na ústní jednání nedostavil. Dostavil se Mgr. V. V. a předložil substituční plnou moc ze dne 15. 10. 2014. Na ústním jednání bylo sděleno obvinění a bylo dáno poučení podle § 36 odst. 1, 2 a 3 správního řádu. Následně bylo provedeno dokazování spisovým materiálem předloženým Policií ČR a zástupci žalobce bylo umožněno nahlédnout do spisu a pořídit si kopie listin. K dokazování zástupce žalobce uvedl, že trvá na výslechu obviněného a žádal o jeho předvolání s tím, že se na ústní jednání nedostavil z důvodu zahraniční pracovní cesty (je zaměstnán jako řidič kamionu). Zástupce žalobce dále navrhl doplnění spisu o návod k obsluze měřicího zařízení a navrhl důkaz výslechem zasahujících policistů, aby byly prokázány okolnosti tvrzeného přestupku a ztotožnění osoby, která měla vozidlo řídit. Zástupce žalobce též navrhl postoupení správní věci správnímu orgánu podle místa bydliště žalobce, a to z důvodu vhodnosti a hospodárnosti. Závěrem vzal zástupce žalobce svým podpisem na vědomí, že pokud správní orgán nebude akceptovat důkazní návrhy a spis nebude nijak doplňovat tak, že se zástupce tohoto dne seznámil s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí. Zástupce žalobce protokol podepsal. Jednání bylo ukončeno v 17:15 hodin. Jako str. 5 protokolu je záznam správního orgánu sepsaný téhož dne v 17:30 a podepsaný pracovníkem správního orgánu prvého stupně o tom, že důkazní návrhy žalobce nepovažuje za důvodné, že nebudou provedeny a že jejich odmítnutí bude vypořádáno ve vydaném rozhodnutí. Dne 25. 11. 2014 pod zn. Spr. př. D 1660/14-I Lo, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2015, č. j. Spr. př. D 1660/14 Lo, vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným, že porušením § 18 odst. 4 zákon o silničním provozu, spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Výslech obviněného nepovažoval správní orgán za nutný provádět a doplnil, že procesní práva obviněného na ústním jednání uplatnil jeho zástupce. Doplnění spisu o návod k obsluze považoval správní orgán za nadbytečné. Měření bylo provedeno zařízením s platným ověřovacím listem a měření prováděl proškolený policista, který byl s návodem k obsluze seznámen. Zástupce žalobce neuvedl žádnou konkrétní námitku, že měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze. Důkaz výslechem policistů správní orgán neprovedl pro značný časový odstup (sedmi měsíců) a také proto, že postup policistů byl zadokumentován v úředních dokladech a přestupkové jednání žalobce bylo řádně zaznamenáno silničním radarovým rychloměrem. Správní orgán prvého stupně vycházel při závěru o skutkovém stavu věci z ručně sepsaného oznámení přestupku a ze záznamu z měřicího zařízení. Tyto důkazy považoval za dostatečné k učinění závěru, že k přestupku došlo a že jej spáchal žalobce, jehož totožnost byla zjištěna z předložených dokladů. Pokračování - 6 - 10A 54/2015 K odvolání žalobce vydal žalovaný dne 24. 2. 2015 pod č. j. KUJCK 15638/2015/ODSH rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil, přičemž se v něm vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Žalobce předně namítal, že mu byla upřena možnost vyjádřit se na ústním jednání, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro projednání věci v jeho nepřítomnosti. Podle jeho názoru nemůže být osobní účast obviněného podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích nahrazena přítomností jeho zástupce. Žalobce trvá na tom, že měl mít právo se k věci vyjádřit při výslechu a být přímo předvolán, neboť šlo o úkon, kdy měl v řízení něco osobně vykonat. Žalobce tvrdí, že jeho zástupce nemohl být vyslechnut místo něho. Krajský soud nemůže žalobcově argumentaci přisvědčit. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 – 21, publikovaného pod č. 3106/2014 Sb. NSS, se podává, že „ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného.“ V posuzované věci se jedná především o posouzení otázky, zda byly splněny podmínky § 74 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání věci bez přítomnosti žalobce. Krajský soud při posouzení této otázky vycházel z uvedené ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56, se podává, že je nutné rozlišovat potřebu výslechu účastníka od nutnosti konat ústní jednání před správním orgánem. V případě ústního jednání totiž skutečně není nezbytné, aby se ho obviněný fyzicky účastnil a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy je řádně zastoupen. V rozsudku ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013 – 37, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce.“ V tomtéž rozsudku Nejvyšší správní soud též uvedl, že „osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu.“ Z obsahu správního spisu není patrno, že by správní orgán prvého stupně hodlal v průběhu ústního jednání provést výslech žalobce, tzn. obviněného, resp. že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní orgán měl k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupku žalobcem dostatečně Pokračování - 7 - 10A 54/2015 prokazovaly, jak bude ještě vysvětleno níže. Pokud tedy správní orgán prvého stupně nepovažoval výslech obviněného za nezbytný, nebylo nutné jej osobně předvolávat a vyrozumění o konání ústního jednání bylo možné zaslat pouze zástupci žalobce, který byl ve shodě s citovanou judikaturou oprávněn uplatňovat procesní práva obviněného na ústním jednání. Ústní jednání se dne 15. 10. 2014 konalo za přítomnosti zástupce žalobce, který procesní práva uplatňoval, jak je patrné z protokolu o ústním jednání. Žalobce se mýlí, pokud má za to, že jeho osobní účast na ústním jednání nemůže být nahrazena přítomností jeho zástupce. Tento názor je vyvrácen existující judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud tak dospívá k závěru, že ústní jednání se konalo v souladu se zákonem o přestupcích za přítomnosti zástupce žalobce. Neúčast žalobce neměla za přítomnosti jeho zástupce žádný vliv na možnost řádného konání ústního jednání. Veškerá svá procesní práva měl žalobce možnost uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce. Ani procesní práva podle § 36 odst. 3 správního řádu nejsou vázána výlučně na osobu účastníka řízení, ale můžou být vykonána prostřednictvím jeho zástupce. Ze správního spisu plyne, že po zrušení prvního rozhodnutí správního orgánu prvého stupně byl žalobce celkem dvakrát vyrozuměn o konání ústního jednání prostřednictvím svého zástupce a vždy byl výslovně poučen o svých právech a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem však přitom zůstalo toliko jeho právem, nikoliv povinností. Dále není pravdivé tvrzení, že by byl zástupce žalobce vyslechnut na místo žalobce. Z protokolu o ústním jednání se nic takového nepodává. Po zahájení ústního jednání bylo sděleno obvinění a dáno poučení o procesních právech. Dále bylo provedeno dokazování obsahem správního spisu. Zástupci bylo umožněno nahlédnout do spisu a vyjádřit se ke sdělenému obvinění a k provedenému dokazování. Zástupce žalobce navrhl důkazy a následně se mu dostalo poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu. Z obsahu protokolu se nepodává, že by byl zástupce žalobce vyslýchán k přestupkovému jednání na místo žalobce. To by jistě bylo nezákonným postupem. K ničemu takovému však nedošlo. Správní orgán prvého stupně neměl žalobce jakožto obviněného zjevně vůbec v úmyslu vyslýchat, což se ostatně podává i z jeho rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že správní orgán neprovedl jím navržený důkaz výslechem policistů a důkaz výslechem jeho samotného. Žalobce tvrdí, že správní orgán vycházel jako z důkazu z úředního záznamu, což je nepřípustné. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej považovat za důkazní prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Krajský soud nemá z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně za zjištěné, že by byl jako důkazní prostředek užit úřední záznam ze dne 3. 3. 2014. Správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí na str. 6 uvedl, že zhodnotil důkazy shromážděné ve spise samostatně a ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného je dostatečně prokázáno, a to zejména ručně sepsaným oznámením přestupku a ze záznamu měřicího zařízení. Úřední záznam správní orgán prvého stupně jako důkaz nehodnotil. Pokud jde o neprovedení navržených důkazů, tak má krajský soud za to, že správní orgány nepochybily, pokud daným důkazním návrhům nevyhověly. Správní orgán prvého stupně se vypořádal s důvody, které zástupce žalobce uvedl jako důvody pro výslech osob, a zhodnotil, že o těchto skutečnostech nemá pochybnosti. Žalobce nyní v žalobě argumentuje tím, že bez provedení důkazů výslechem policistů a žalobce není prokázáno, která osoba měla být řidičem vozidla. Žalobce poukázal na to, že oznámení o přestupku nepodepsal. Krajský Pokračování - 8 - 10A 54/2015 soud je ve shodě se žalovaným přesvědčen o tom, že zde není dána žádná pochybnost o způsobu ztotožnění žalobce. Z oznámení přestupku sepsaného ručně pprap. Tomanem vyplývá, že žalobce byl ztotožněn z občanského průkazu a z řidičského průkazu, jejichž čísla jsou v oznámení uvedena. Žalobce v žalobě nenabídl žádné relevantní tvrzení, kterým by byl s to zpochybnit zjištění, že motorové vozidla řídil právě on. Nadto si žalobce v žalobě sám odporuje stran toho, zda byl přítomen v místě zjištěného přestupku. Na str. 5 žaloby je uvedeno, že „žalobce do oznámení o odevzdání přestupku výslovně uvedl, že „nesouhlasí“ a následně odmítl toto oznámení podepsat.“ V následujícím odstavci se pak uvádí, že „z provedených důkazů nevyplývá, která osoba měla být řidičem tohoto vozidla (…) musí žalobce poukázat na skutečnost, že toto oznámení není jím podepsáno.“ Na jedné straně tedy žalobce uvádí, že sám do oznámení uvedl, že nesouhlasí a že oznámení nepodepsal, a na druhé straně vzápětí bez bližšího odůvodnění zpochybňuje své ztotožnění a poukazuje na to, že oznámení není jím podepsáno, jako kdyby snad neměl být v místě přestupku přítomen. Uvedená argumentace je zavádějící a účelová a jako taková nemůže před krajským soudem zpochybnit závěr o tom, že se přestupku dopustil právě žalobce, který byl ztotožněn na základě dvou dokladů totožnosti. Výslech policistů ke způsobu ztotožnění žalobce byl z pohledu krajského soudu nadbytečný. Ke svému vlastnímu výslechu žalobce uvedl toliko to, že jedině ten mohl objasnit okolnosti, za kterých mělo k přestupku dojít. Takové odůvodnění nutnosti výslechu je poněkud vágní a nekonkrétní. Pokud chtěl být žalobce úspěšný, měl do žaloby přesně uvést, jaké skutečnosti hodlal při svém výslechu uvést, aby krajský soud mohl řádně posoudit, zda neprovedení jeho výslechu zakládá vadu řízení před správním orgánem či nikoliv. Nic takového však žalobce v žalobě neuvedl. Žalobce dále namítal, že měli být vyslechnuti zasahující policisté ke způsobu měření rychlosti. Dále žalobce požadoval doplnit spisový materiál o návod k obsluze měřicího zařízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 – 50, se podává, že „obecně vzato nelze vyloučit, že při měření rychlosti jedoucího automobilu silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI může dojít k chybě měření v důsledku zasažení překážky mezi stanovištěm rychloměru a měřeným vozidlem měřicím laserovým paprskem. K tomu, aby tuto možnost musel v řízení o přestupku správní orgán zkoumat, však musí existovat konkrétní skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření [§ 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Krajský soud konstatuje, že žalobce ve správním řízení neuvedl konkrétní skutkové důvody, které by vyvolaly rozumnou pochybnost o tom, že výsledek měření byl vadný. Z listin založených ve spise pak taktéž nevyplývala žádná skutečnost, která by zavdala příčinu pochybovat o správnosti měření provedeném policistou. Podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchaném přestupku, doklad o proškolení policisty Srnce, ověření měřicího zařízení (ověřovací list č. 27/14) a záznam o přestupku ze zařízení RAMER10. Podle názoru krajského soudu byly tyto důkazní prostředky dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Žalobce v žalobě uvedl, že výslechem policistů mělo být zjištěno, zda k měření byl užit přístroj, k němuž byl vydán ověřovací list. Tato skutečnost se podává ze spisového materiálu. Ze záznamu o přestupku je zřejmé, že měření bylo provedeno zařízením RAMER 10 č. 12/0021. Ověřovací list č. 27/14 byl vydán pro silniční radarový rychloměr RAMER10 C, výrobní č. 12/0021. Krajský soud nemá pochyb o tom, že měření dne 3. 3. 2014 bylo provedeno zařízením, ke kterému se vztahoval ověřovací list, ze kterého vyplývalo, že zkouška proběhla dne 20. 2. 2014 a že ověření platí do 19. 2. 2015. Pokračování - 9 - 10A 54/2015 Krajský soud tak konstatuje, že dokumenty založené ve spise v této věci je možno i ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu považovat za podklady, které zpravidla postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35). Další dokazování se vede jenom tehdy, pokud účastník řízení relevantně zpochybní postup při měření či jiné skutečnosti. Teprve potom je třeba vyslechnout příslušné policisty a zjišťovat, zda prováděli měření v souladu s návodem k obsluze apod. V předmětné věci ovšem ve správním řízení nebyl konkrétní způsob měření nikterak kvalifikovaně zpochybněn. Proto také správní orgány nemusely nutně založit do spisu předmětný návod (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 2 As 39/2014 – 30). Žalobce v žalobě neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, kterou by mohl zpochybnit způsob měření. K tomu, aby žalobce zpochybnil způsob měření, nepotřeboval nutně nejprve mít k dispozici návod. Žalobce byl na místě ztotožněn policisty a mohl uplatnit své námitky proti měření přímo na místě, resp. i dále v přestupkovém řízení ať už sám či prostřednictvím svého zástupce. Žalobce jakožto účastník daného přestupkového děje mohl správnost měření zpochybnit konkrétním popisem dané situace; to však žalobce neučinil. Jeho žalobní tvrzení proto nemohou být úspěšná. Jen pouhé založení návodu k obsluze do správního spisu by samo o sobě nemohlo osvědčit, že k měření došlo v souladu či v rozporu s ním. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že nevyšla najevo žádná pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla žalobce a o ztotožnění žalobce jako řidiče vozidla. K měření bylo použito zařízení, které bylo necelé dva týdny před uskutečněním předmětného měření rychlosti podrobeno ověřovací zkoušce požadovaných metrologických vlastností, a toto měřidlo obsluhovala proškolená osoba. V průběhu správního řízení přitom nevyvstala pochybnost o tom, že by policista obsluhoval rychloměr v rozporu s návodem k použití; žalobce ve správním ani v soudním řízení žádnou konkrétní námitku nesprávného měření nenamítl. Podle žalobce nebylo zjišťováno naplnění materiální stránky přestupku. Toto tvrzení není založeno na pravdě, neboť jak správní orgán prvého stupně tak i žalovaný se touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývali. Žalobce zpochybnil závěr správního orgánu prvého stupně, který konstatoval, že společenská nebezpečnost je dána nerespektováním pravidel pro rychlost jízdy v obci a že rychlost jízdy je podle statistik jedním z nejčastějších příčin dopravních nehod. S tím žalobce nesouhlasil a namítal, že daná věc nebyla v řízení prokazována a žalobce ji nyní zpochybňuje odkazem na statistiky dopravních nehod za 1. pololetí roku 2014. K tomu krajský soud konstatuje, že správní orgán prvého stupně danou skutečnost uvedl jako skutečnost obecně známou, která se nedokazuje. Není tedy žádným pochybením, že o této statistické informaci není ve spise založen žádný důkaz. Účastník řízení má dostat možnost se k užité notorietě vyjádřit či ji příp. popírat a vyvracet. To žalobce učinil v odvolání a žalovaný se s jeho argumentací vypořádal a napravil jistý procesní deficit správního orgánu tím, že sám vypořádal, proč má společenskou nebezpečnost přestupku za naplněnou a proč pochybení správního orgánu prvého stupně na tom nemůže ničeho změnit. Žalovaný založil svou úvahu na tom, že chráněným zájmem je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích v obci. Přitom překročení rychlosti o 23 km/h nepovažoval žalovaný za bagatelní; dané překročení rychlost muselo být žalobci při řízení zřejmé. Takové jednání nepovažoval žalovaný za ohleduplné, ukázněné a neohrožující život, zdraví nebo majetek. Žalovaný též správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu Pokračování - 10 - 10A 54/2015 ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS, ze kterého se podává, že „samotná skutečnost, že řidič vozidla v provozu na pozemní komunikaci sice překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem nebo dopravní značkou, nicméně rychlost jeho jízdy se hranici nejvyšší dovolené rychlosti blížila, sama o sobě nepostačuje pro závěr o tom, že nebyla naplněna materiální stránka (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 citovaného zákona. Měla by však vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku tohoto jednání zaměřil svou pozornost, neboť je třeba posoudit, zda zde nejsou další pro věc relevantní okolnosti, které by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvodňovaly.“ Krajský soud se zcela ztotožnil se žalovaným, že v případě žalobce nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že při naplnění formálních znaků přestupku přesto nedošlo k naplnění jeho materiální stránky. Krajský soud doplňuje, že v žalobcově případě se navíc ani nejednalo o nepatrné překročení nejvyšší povolené rychlosti tak jako v případě řešeném citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V tam řešeném případě šlo o překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 2 km/h. V nyní projednávaném případě však šlo o překročení nejvyšší povolené rychlosti o 23 km/h, což je nutno bez dalšího považovat za společensky nebezpečné jednání a podle názoru krajského soudu by se v projednávaném případě významné okolnosti, které by vedly k závěru, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku, hledaly jen těžko. Krajský soud tak konstatuje, že z hlediska posouzení společenské nebezpečnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ve spojení s odůvodněním žalovaného v napadeném rozhodnutí obstojí, neboť obě správní rozhodnutí tvoří jeden celek. Není totiž vyloučeno, aby nedostatečnou argumentaci správního orgánu prvého stupně odvolací orgán ve svém rozhodnutí doplnil (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Žalobce též v žalobě poukazoval na porušení § 36 odst. 3 správního řádu v řízení před správním orgánem. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, publikovaný pod č. 2073/2010 Sb. NSS, přičemž považoval poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu na konci ústního jednání za předčasné a časově nepřiléhavé. Krajský soud především podotýká, že je třeba vždy posuzovat okolnosti, které v konkrétní věci nastaly; to ostatně zdůrazňuje i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku. V tomto rozsudku bylo konstatováno, že „účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Pokud je tento účel zajištěn a účastníku je řádně procesně sděleno, kdy tento okamžik v řízení nastává (popř. nastane), jeví se druhotným, zda je případně stanoveno mezidobí od zaslání poučení a stanovení data, kdy se lze s podklady seznámit.“ V nyní projednávaném případě proběhlo ústní jednání za přítomnosti zástupce žalobce, kde bylo provedeno dokazování, nahlížení do spisu a zástupce žalobce navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Závěrem ústního jednání byl zástupce žalobce poučen o tom, že pokud správní orgán důkazním návrhům nevyhoví a do spisu nebude doplňovat další důkazy, tak se den ústního jednání považuje za dne, kdy se žalobce seznámil s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí. Toto poučení zástupce žalobce podepsal. Z obsahu správního spisu je následně zřejmé, že správní orgán nehodlal navržené důkazní návrhy provést a že spis nebyl nijak dále doplňován. Následně správní orgán prvého stupně vydal rozhodnutí, v němž odůvodnil, proč důkazní návrhy neprovedl. Krajský soud v postupu Pokračování - 11 - 10A 54/2015 správního orgánu prvého stupně neshledal žádné pochybení. Dokazování bylo provedeno na ústním jednání a zástupce žalobce dostal prostor se k věci vyjádřit, navrhnout důkazy a seznámit se s obsahem spisu. Z procesní úpravy nevyplývá, že by byl správní orgán prvého stupně povinen svolat další ústní jednání ve chvíli, kdy nehodlal žádné důkazy provádět pouze za účelem konstatování, že další dokazování provádět nebude. Bylo by jistě vstřícností správního orgánu, kdyby tuto skutečnost sdělil žalobci alespoň písemně. Ovšem poskytnutí další lhůty k seznámení se s obsahem spisu za situace, kdy tento obsah nebyl nijak doplňován, by bylo pouze formalistickým krokem. Krajský soud je přesvědčen, že zástupce žalobce byl seznámen s tím, že pokud nebude přistoupeno k dalšímu dokazování, bude vydáno rozhodnutí ve věci a pro tento účel byl zástupce žalobce seznámen se spisovým materiálem před vydáním rozhodnutí a dostal prostor se k věci vyjádřit. Krajský soud v této souvislosti odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2008, č. j. 22 Ca 92/2007 – 25, v němž bylo konstatováno, že „z § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 vyplývá povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Zákonem není dána forma, jakou tak musí učinit. Z citovaného ustanovení nevyplývá povinnost správního orgánu stanovit účastníkovi lhůtu k realizaci tohoto procesního práva. Pokud se účastníci řízení s podklady rozhodnutí seznámili v rámci ústního jednání a měli možnost se k nim vyjádřit, nelze takovému postupu správního orgánu nic vytknout.“ Ve vztahu k právu na seznámení se s podklady rozhodnutí a na vyjádření k nim lze konstatovat, že za předpokladu, že správní orgán prvého stupně již po ústním jednání řízení nedoplňoval prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, se kterými již byl účastník řízení prostřednictvím svého zástupce seznámen a ke kterým měl možnost se vyjádřit, nedošlo k porušení procesních předpisů, pokud správní orgán nedal tomuto účastníku další možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí těsně před vydáním rozhodnutí, neboť by se jednalo o čistě formální úkon. Dále nelze ani přehlédnout, že žalobce v žalobě sám neuvádí, jakým konkrétním způsobem měl být zasažen na svých právech, když mu podle jeho názoru nebylo umožněno řádně se vyjádřit k obsahu spisu před vydáním rozhodnutí. Ve vztahu k právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí mohla být procesní obrana žalobce úspěšná jedině tehdy, pokud by soudu uvedl, jak se hodlal ještě ve věci vyjádřit a zda měl např. v úmyslu navrhnout ještě další důkazní prostředky, což mu bylo postupem správního orgánu prvého stupně znemožněno. Žádné takové tvrzení však stěžovatel neučinil, a proto nelze z ničeho usuzovat na to, že by byl jakkoliv dotčen na svých procesních právech tím, že byl podle § 36 odst. 3 správního řádu se spisovým materiálem seznámen na konci ústního jednání. Konečně k námitce porušení procesního postupu ze strany správního orgánu prvého stupně, kterého se měl dopustit tím, že do doby rozhodnutí ve věci nerozhodl o návrhu žalobce na postoupení věci z důvodu vhodnosti, krajský soud uvádí, že není důvodná. Postoupení z důvodu vhodnosti upravuje § 131 odst. 5 správního řádu. Správní orgán je při posuzování takového procesního návrhu povinen dbát obecných kritérií podle odst. 6 téhož ustanovení. Krajský soud především poukazuje na to, že správní orgán není povinen návrhu na postoupení věci vyhovět. V případě, že správní orgán návrhu na postoupení vyhovuje, vydává o tom usnesení. V případě, že nehodlá návrhu vyhovět, správní řád jeho postup neupravuje. Ovšem v souladu se zásadou dobré správy je žádoucí, aby správní orgán účastníka nějakým způsobem informoval. Správní orgán prvého stupně tedy skutečně měl před vydáním rozhodnutí žalobce vyrozumět o tom, že jeho návrhu na postoupení věci nevyhoví. Tímto došlo k jistému procesnímu pochybení. To však podle názoru krajského soudu nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť správní orgán prvého stupně zjevně nehodlal věc postoupit (když z obsahu spisu není zřejmé, že by činil úkony s tím spojené, Pokračování - 12 - 10A 54/2015 např. zjištění názoru správního orgánu podle místa bydliště žalobce), byl tedy i nadále místně příslušný k rozhodnutí ve věci. Jak konstatoval i žalovaný, návrhu na postoupení věci nemohlo být v žádném případě vyhověno, neboť by to bylo nehospodárné a zbytečné opatření. Žalobce se nacházel v zahraničí a zastupoval jej advokát se sídlem v Českých Budějovicích, což je sídlo shodné se sídlem místně příslušného správního orgánu prvého stupně. Dále nelze opomenout to, že není zásadně vhodné, aby ke změnám místní příslušnosti docházelo v závěrečné fázi přestupkového řízení. S ohledem na okolnosti případu se krajskému soudu jeví návrh na postoupení věci vznesený až po provedeném dokazování jako účelový. V daném kontextu tedy nemohlo dojít k vadě řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích Pokračování - 13 - 10A 54/2015 dne 8. října 2015 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka