Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 A 56/2013

č. j. 10 A 56/2013-14

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-06-11 · ECLI:CZ:KSCB:,2013:10.A.56.2013.14

Citované zákony (9)

Rubrum

10A 56/2013-14 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce Z.X., proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26.4.2013, č.j. KRPC-17908-60/ČJ-2013-020023, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 30.5.2013 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 26.4.2013, č.j. KRPC- 17908-60/ČJ-2013-020023, Oddělení pobytových agend Jihlava ze dne 2.2.2011 č.j. CPBR- 6002/ČJ-2010-0665PE-SV, kterým byla žalobci prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Pokračování - 2 - 10A 56/2013 Napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště České Budějovice ze dne 26.4.2013, č.j. KRPC-17908-60/ČJ-2013-020023 byla, dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o pobytu cizinců), prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, jenž byla stanovena rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště České Budějovice (dále též OPKPE ČB) ze dne 7.3.2013 č.j. KRPC-17908-49/ČJ-2013-020023, ve spojení s ustanovením § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, o 60 dnů. Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby uvádí, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, přičemž k tomuto zkrácení došlo v důsledku porušení ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) a c) a ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, dále porušením ustanovení § 3 a ust. § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), dále porušením čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též návratová směrnice). K tomuto žalobce dále uvedl, že napadené rozhodnutí nesplňuje nároky na ně kladené a žalovaný prodloužil dobu pro zajištění v rozporu se zákonem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázky realizovatelnosti správního vyhoštění, za jehož účelem byl zajištěn. V této souvislosti žalobce poukázal na čl. 15 odst. 4 návratové směrnice a poukázal na skutečnost, že správní orgán je povinen po celou dobu zajištění zkoumat, zda je účel zajištění naplňován a zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný tuto otázku vyhodnotil chybně. Nerealizovatelnost správního vyhoštění spatřuje žalobce v doposud neukončeném řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce toto prohlášení učinil dne 12.3.2013, přičemž doposud o této žádosti nebylo prvostupňovým orgánem vydáno rozhodnutí. Žalovaný, s ohledem na toto stále probíhající řízení, dostatečně nezohlednil fakt, že standardní délka tohoto řízení se pohybuje v řádech 2 až 3 měsíců. Mimo to žalovaný měl zohlednit též možnost žalobce podat, v případě zamítnutí této žaloby, kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž tato stížnost by ze zákona měla odkladný účinek. Žalovaný tudíž dostatečně nezjistil skutkový stav a pečlivě nepřihlížel ke všem okolnostem týkajícím se objektivní překážky v podobě probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jako zásadní překážku žalobce uvádí dosud neexistující vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, což žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že účel zajištění nemůže být ve stanovené době splněn. K tomuto žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.11.2011 č.j. 1 As 119/2011-39. Závěrem žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí závažně poškozuje jeho práva, v důsledku čehož je zbaven svobody, a z tohoto důvodu navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný, v rámci svého vyjádření ze dne 30.5.2013, sdělil, že při svém rozhodování vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a při posuzování důkazních prostředků shledal v jednání žalobce naplnění všech podmínek pro prodloužení zajištění. Možnost samostatně Pokračování - 3 - 10A 56/2013 vycestovat či využít dobrovolného návratu do domovského státu mohl žalobce využít v době, kdy mu byla v minulosti po uděleném vyhoštění stanovena doba k vycestování. Uvedenou dobu však úmyslně nerespektoval a na území ČR se nadále neoprávněně zdržoval a neučinil žádné kroky, které by k vycestování z ČR vedly. Žalovanému není známo, že by žalobce disponoval jakýmikoliv finančními prostředky k vycestování a rovněž žalobce nemůže na území ČR legálním způsobem pracovat a vydělávat peníze na živobytí. Žalovaný je přesvědčen, že naplňuje dikci čl. 15 návratové směrnice, neboť s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění tak, aby bylo realizováno v co nejkratší době. Správní orgán nemůže být napadán za to, že nečiní vše pro to, aby zajištění cizince bylo co nejkratší, jelikož se nelze, ani v nejširším smyslu, domnívat, že úlohou správního orgánu je, aby zasahoval do rozhodování odlišného orgánu či předjímal jeho závěr. Žalovaný se navíc domnívá, že v tomto případě byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána účelově, a to z toho důvodu, aby byl výkon rozhodnutí prozatím pozastaven. Tato domněnka žalovaného vychází ze samotného jednání žalobce, neboť se sám nedostavil k příslušnému orgánu s žádostí o udělení mezinárodní ochrany, ale až poté, co byl z moci úřední zajištěn, požádal ČR o mezinárodní ochranu. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2006 č.j. 2 Azs 137/2005, dle kterého má být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána bezprostředně poté, co k tomu žadatel má příležitost. Závěrem žalovaný uvedl, že neporušil ustanovení § 3 správního řádu, neboť učinil veškeré úkony, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jednal v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Žalovaný shledal v jednání žalobce rozpor se zájmy společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců na území ČR. Jednání žalobce nezaručuje, že vycestuje samostatně a dobrovolně do domovského státu. S ohledem na všechny tyto skutečnosti má žalovaný za to, že byly splněny zákonné důvody pro prodloužení zajištění ve smyslu ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a navrhuje žalobu zamítnout. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce přicestoval do ČR letecky v roce 1996 z pracovních důvodů. Platnost povolení k pobytu v ČR si žalobce několikrát prodloužil, přičemž poslední pobyt skončil v roce 2008. Žalobce po skončení tohoto oprávnění k pobytu v ČR nadále pobýval neoprávněně. Rozhodnutím Policie ČR – cizinecké policie Praha č.j. SCPP-1109/PH-OPK3-SV- 2007 ze dne 13.02.2008 byl žalobce vyhoštěn s dobou platnosti 5 let, přičemž mu současně byla stanovena doba k vycestování z ČR v délce 30 dnů. Stanovenou dobu k opuštění ČR žalobce nedodržel a svůj pobyt v ČR se žádným způsobem nesnažil legalizovat. Dne 18.11.2011 byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 83/2011 odsouzen k trestu vyhoštění z ČR v trvání 3 let pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Dne 11.3.2012 byl žalobce zajištěn při prováděné policejní kontrole, a to z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR. Dne 12. 3.2012 žalobce převzal rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. KRPS-88938/ČJ-2012-01022 s dobou platnosti 3 roky s tím, že mu byla Pokračování - 4 - 10A 56/2013 stanovena doba pro vycestování v délce 30 dnů. Lhůtu stanovenou k vycestování z ČR žalobce opět nedodržel a nadále pobýval na území ČR neoprávněně, a to do 7.2.2013, kdy byl v Táboře zajištěn policisty Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště Tábor. Dne 8.2.2013 byl se žalobcem vyhotoven protokol o vyjádření účastníka správního řízení, kde žalobce uvedl, že je srozuměn s tím, že v ČR pobýval neoprávněně, v době tohoto nelegálního pobytu pracoval jako kuchař ve Vietnamské restauraci, a to až ke dni 7.2.2013, kdy byl zadržen policií. Žalobce dále uvedl, že v ČR nemá žádné závazky ani příbuzné, nemá žádné zdravotní potíže, jenž by mu bránili v návratu do Číny. Žalobce v žádném jiném státě o udělení mezinárodní ochrany nepožádal a na území ČR se nenachází ani žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnosti. Žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie a s občanem Evropské unie nežije ve společné domácnosti, stejně tak není odkázán na osobní péči občana Evropské unie a není rodinným příslušníkem občana ČR. Obsahem správního spisu je dále závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince ze dne 8.2.2013, které uvádí, že vycestování žalobce je možné. Dne 8.2.2013 bylo, na základě shora uvedených podkladů, vydáno rozhodnutí pod č.j. KRPC-17908-26/ČJ-2013-020023 o správním vyhoštění s dobou, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím ze dne 8.2.2013 č.j. CPR-4667-2/ČJ-2013-930310-V234 zamítnuto a rozhodnutí o správním vyhoštění potvrzeno. Současně s rozhodnutím o správním vyhoštění bylo dne 8.2.2013 vydáno rozhodnutí o zajištění č.j. KRPC-17908-29/ČJ-2013-020023, a to z toho důvodu, že by žalobce mohl opětovně mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tímto rozhodnutím byla žalobci stanovena doba zajištění v délce 30 dnů od omezení osobní svobody. Rozhodnutím ze dne 7.3.2013 č.j. KRPC-17908-49/ČJ-2013-020023 byla doba zajištění žalobce prodloužena o 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Dne 26.4.2013 byla doba zajištění žalobce prodloužena napadeným rozhodnutím o 60 dnů od omezení osobní svobody. Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal na ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že složitost přípravy realizace správního vyhoštění je spatřována v zabezpečení potřebných přepravních dokladů pro vycestování. Žalovaný dále uvedl, že realizace správního vyhoštění nebyla možná rovněž z toho důvodu, že žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, přičemž posouzení této žádosti stále probíhá a z tohoto důvodu budou přepravní doklady žalobce obstarány až po skončení tohoto řízení v případě, že mezinárodní ochrana nebude žalobci přiznána. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že se jedná o lhůty v řádech měsíců a z tohoto důvodu se žalovaný domnívá, že doba stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění je dostatečná k dokončení realizace správního vyhoštění. Tato doba navíc ani v nejširší míře nenaplňuje maximální možnou dobu zajištění, která je stanovená zákonem. V okamžiku, kdy bude dokončena příprava a vyhoštění bude zrealizováno, bude žalobce ihned propuštěn. Správní orgán předpokládá, že tuto realizaci lze dokončit v době zajištění a dále se domnívá, že v případě nepřiznání mezinárodní ochrany, je reálné obstarání přepravních dokladů a provedení realizace správního vyhoštění ve stanovené lhůtě. Mírnější donucovací opatření by Pokračování - 5 - 10A 56/2013 v projednávaném případě nebyla účinná, opakované uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo neúčelné a není zde záruka, že žalobce z území schengenského území vycestuje, neboť v dřívější době žalobce nevycestoval a opakovaně nerespektoval správní rozhodnutí. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že institut zajištění cizince není opatřením sankční povahy, jeho jediným smyslem je realizace správního vyhoštění v případech, kdy nelze využít mírnějších opatření. Správní orgán je přesvědčen, že naplňuje dikci čl. 15 návratové směrnice, neboť s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění tak, aby bylo realizováno v co nejkratší době. Objektivní překážkou realizace vyhoštění tak zůstává řízení o mezinárodní ochraně, jehož závěry žalovaný nemůže předjímat a rovněž do něj nemůže zasahovat. Správní orgán rovněž po celou dobu zkoumá, zda důvody tohoto zajištění stále trvají a doposud neshledal žádný důvod k ukončení tohoto zajištění. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního, v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká porušení ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) a c) a porušení ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Pochybení spatřuje žalobce v postupu prvostupňového správního orgánu, který chybně vyhodnotil trvání účelu zajištění a rovněž to, zda stále existuje reálný předpoklad vyhoštění. Žalovaný nesprávně vyhodnotil možnost realizace správního vyhoštění, když předpokládal, že pomine objektivní překážka výkonu tohoto rozhodnutí, představující řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný nezohlednil standardní délku řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která se pohybuje v řádech 2 až 3 měsíců a rovněž nezohlednil možnost uplatnění kasační stížnosti. Dle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud (a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, (b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, (c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, (d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo (e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Dle odst. 3 shora citovaného ustanovení policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Žalobce dále namítá porušení ustanovení § 3 a ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné Pokračování - 6 - 10A 56/2013 pochybnosti, a nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V této souvislosti žalobce dále namítá porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle ust. § 3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dle ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: (a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; (b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; (c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; (d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán; (e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků; (f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Dle odst. 2 tohoto článku, každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Dle odst. 3 tohoto článku, každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. Dle odst. 4 tohoto článku, každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Dle odst. 5 tohoto článku, každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. V posuzované věci bylo předmětem žalobního přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem vyhoštění dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Tímto rozhodnutím jsou tak řešeny dvě otázky, které musí nalézt podklad v odůvodnění. Správní orgán v prvé řadě přistupuje k prodloužení doby zajištění a v druhé řadě stanoví dobu, o kterou se doba zajištění prodlužuje. Tyto otázky spolu úzce souvisejí a z charakteru žalobních námitek je také zřejmé, že žalobce zpochybňuje řádné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska obou těchto otázek. Pokračování - 7 - 10A 56/2013 Správní orgán rozhodující o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, o stanovení doby zajištění a o prodlužování této doby proto musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující vyhoštění. Pokud tedy přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že žalovaný rozhodl o prodloužení zajištění za účelem správního vyhoštění žalobce z důvodu, že by mohl opětovně mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tuto skutečnost zdůvodnil odkazem na žalobcovo předchozí jednání, kdy správní vyhoštění nerespektoval a do země svého původu se nevrátil. Žalovaný v obsahu napadeného rozhodnutí dále uvedl, že využití zvláštního opatření za účelem vycestování dle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců nepovažoval za postačující, neboť žalobce nemá na území ČR žádné rodinné, pracovní či jiné vazby. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, hrozí zde reálné nebezpečí, že ze schengenského prostoru sám dobrovolně nevycestuje. K délce doby, po kterou bylo žalobci zajištění pro účel správního vyhoštění prodlouženo, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že tato doba je dostatečná, a to s ohledem na stále probíhající řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 3a písm. a) bod 4 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný důvody prodloužení zajištění za účelem realizace správního vyhoštění, opřel o ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců, když konstatoval, že v dané věci je reálné nebezpečí, že žalobce bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tuto skutečnost žalovaný zdůvodnil předchozím jednáním žalobce, který od roku 2008 pobýval na území ČR neoprávněně, přičemž dne 13.2.2008 převzal rozhodnutí o správním vyhoštění v délce 5 let, lhůtu stanovenou k odjezdu však nedodržel a svůj pobyt v ČR se nepokusil legalizovat. Dne 12.3.2012 žalobce převzal další rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti 3 roky, lhůtu určenou k opuštění ČR žalobce opět nedodržel a nadále úmyslně pobýval v ČR nelegálně, a to až ke dni 7.2.2013, kdy byl zadržen. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž zmínil, z jakého důvodu nelze využít zvláštní opatření za účelem vycestování, když konstatoval absenci jakýchkoliv rodinných, pracovních či jiných vazeb na území ČR. Žalovaný dále konstatoval, že zvláštní opatření nepovažuje za dostačující s ohledem na nedostatek finančních prostředků žalobce a rovněž z toho důvodu, že z území ČR žalobce dobrovolně vycestovat nechce. Krajský soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, dle které žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav, když nezkoumal, zda po celou dobu trvání zajištění stále existuje účel tohoto zajištění a rovněž nezkoumal, zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění. Žalovaný účel trvání zajištění v napadeném rozhodnutí opakovaně zdůraznil, když poukázal na nebezpečí maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. O tomto nebezpečí nemůže být pochyb, a to především díky předchozímu chování žalobce, který opakovaně výkon rozhodnutí o správním vyhoštění mařil. Nelze opomenout ani skutečnost, že žalobce pobývá na území ČR již 5 let neoprávněně. Žalovaný v této souvislosti dostatečně zdůvodnil rovněž skutečnost, proč žalobci nelze uložit zvláštní opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Ani další tvrzení žalobce, dle kterého žalovaný dostatečně nezohlednil probíhající Pokračování - 8 - 10A 56/2013 řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, jenž by mohlo mít vliv na délku zajištění, nelze považovat za správné. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zjistil, že žalovaný reflektoval skutečnost, že žalobce dne 12.3.2013 učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, přičemž řízení o posouzení této žalobcovy žádosti v době vydání tohoto rozhodnutí nadále probíhalo. Žalovaný v rámci stanovení délky prodloužení zajištění tudíž zohlednil i toto řízení, jehož délka by mohla mít vliv na trvání zajištění. Žalovaný dále uvedl, že nemůže předjímat výsledek tohoto řízení, pokud však bude žalobci mezinárodní ochrana udělena, bude ihned propuštěn, v opačném případě mu budou neprodleně obstarány cestovní doklady a správní vyhoštění bude realizováno. Krajský soud neshledává na postupu žalovaného žádné vady, neboť má za to, že žalovaný dostatečně zkoumal trvání účelu zajištění žalobce. Se závěry žalovaného se krajský soud ztotožňuje, neboť s ohledem na žalobcovo předchozí maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, lze důvodně předpokládat, že žalobce území ČR ve stanovené době neopustí, a to i s ohledem na tvrzení žalobce, dle kterého území ČR opustit nechce. Krajský soud se dále zabýval otázkou možnosti realizace správního vyhoštění, a to s ohledem na probíhající řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2011 č.j. 7 As 126/2011-43, který v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že „předpokladem zajištění (a tudíž i prodlužování zajištění) je vedle výše uvedeného také skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150). Pokud by nebylo reálné stěžovatelku v rámci maximální možné doby zajištění vyhostit, nemohlo by být vůbec dosaženo účelu zajištění a jeho prodlužování by znamenalo nepřípustné omezení osobní svobody stěžovatelky (viz zejména výše citované mezinárodní dokumenty a judikatura Evropského soudu pro lidská práva). Správní orgán pak musí podrobněji uvážit zejména o skutečnostech, které vyvstaly najevo v rámci jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince a jeho zajištění a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout. Takovou skutečností byla v projednávané věci překážka v podobě probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně. Žalovaný tak měl zdůvodnit, proč přes tuto skutečnost bude realizace vyhoštění v maximální možné době zajištění alespoň potenciálně možná“. Žalovaný vyhodnotil, že lhůta 60 dnů, o kterou byla doba zajištění prodloužena, bude dostačující, a to i s ohledem na probíhající řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Toto své tvrzení opřel o své předchozí zkušenosti, dle kterých je reálné dokončit realizaci správního vyhoštění ještě v době zajištění, která však nesmí překročit 180 dnů, přičemž tato lhůta se počítá od okamžiku omezení osobní svobody. Žalovaný k tomuto dále uvedl, že v případě nepřiznání mezinárodní ochrany, je reálné obstarání přepravních dokladů a provedení realizace správního vyhoštění ve lhůtě, poté, co bude pravomocně rozhodnuto v řízení o azylu. V případě, že by žalobci byla udělena mezinárodní ochrana, bude ihned propuštěn. Krajský soud, s ohledem na obsah napadeného rozhodnutí, shledal, že žalovaný se vypořádal rovněž s otázkou reálnosti provedení správního vyhoštění, kdy, na základě svých zkušeností, dospěl k závěru, že správní vyhoštění, za předpokladu, že žalobci nebude udělena mezinárodní ochrana, lze realizovat v době trvání zajištění, která nepřekroční zákonnou lhůtu 180 dnů. Pokračování - 9 - 10A 56/2013 V této souvislosti se krajský soud dále zabýval otázkou řádného zdůvodnění doby, o kterou se zajištění prodlužuje. V rámci přezkoumávání této otázky, vycházel krajský soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011 č.j. 1 As 93/2011-79, který v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že „Správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil (§ 78 odst. 1 in fine s. ř. s.)“. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v dané věci vyvstala objektivní překážka v podobě žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, přičemž toto řízení nadále probíhá. Z tohoto důvodu se žalovanému doposud nepodařilo realizovat správní vyhoštění. Žalovaný tuto skutečnost v rozhodnutí zohlednil a dále shledal, že s ohledem na stále probíhající řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, nelze délku trvání zajištění počítat v řádu dnů, ale měsíců, přičemž doba stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění je k realizaci správního vyhoštění dostatečná. K tomuto závěru žalovaný dospěl na základě vlastních zkušeností, jak již krajský soud uvedl shora. Žalovaný se zabýval rovněž povinností k obstarání cestovních dokladů, přičemž dospěl k závěru, že tyto budou obstarány až poté, co bude rozhodnuto o žalobcově shora uvedené žádosti, neboť žalovaný nemůže výsledek tohoto rozhodnutí dopředu předjímat. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má krajský soud za to, že se žalovaný dostatečně vypořádal i s otázkou délky lhůty, o kterou bylo zajištění prodlouženo. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že samotná existence probíhajícího řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany není důvodem pro ukončení zajištění cizince a jeho následné propuštění. K tomuto je třeba rovněž poukázat na dosavadní průběh pobytu žalobce na území ČR, který zde pobývá nelegálně již od roku 2008, přičemž již dvakrát mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, když nedodržel lhůty stanovené k vycestování a v ČR pobýval neoprávněně. Žalovaný, v rámci stanovení délky doby, o kterou bude zajištění prodlouženo, vycházel z vlastních zkušeností a dospěl k závěru, že 60 dnů, o kterých bude zajištění prodlouženo, je dostačující. Krajský soud má tudíž za to, že žalovaný postupoval zcela v souladu s ustanovením § 124 odst. 1 písm. b) a c) a s ustanovením § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. K námitce žalobce týkající se nedostatečného zjištění skutečného stavu věci, v jehož důsledku došlo k porušení ustanovení § 3 a ust. § 50 správního řádu, krajský soud odkazuje na to, co již uvedl v souvislosti s první žalobní námitkou. Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zabýval existencí objektivní překážky a rovněž realizací rozhodnutí správního vyhoštění právě s ohledem na tuto překážku. Žalovaný dostatečně zdůvodnil rovněž další kroky, které již učinil a hodlá učinit k realizaci tohoto rozhodnutí. Žalovaný se rovněž zabýval důvody, pro něž nelze využít institutu zvláštních opatření ve smyslu ustanovení § 123b zákon o pobytu cizinců, když shledal, že žalobce na území ČR nemá žádné rodinné, pracovní ani Pokračování - 10 - 10A 56/2013 jiné vazby, nežije ve společné domácnosti s občanem ČR a v průběhu svého nelegálního pobytu se navíc pohyboval na více místech ČR, kdy neměl trvalou adresu. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud nepovažuje ani tuto námitku za důvodnou. Žalobce dále namítá porušení čl. 15 odst. 4 návratové směrnice, dle kterého, ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna. Dle odst. 1 tohoto článku, nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že (a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo (b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. K této námitce krajský soud opětovně odkazuje na vše, co již uvedl shora, přičemž dále v této souvislosti uvádí, že v dané věci nedošlo k zániku reálného předpokladu pro vyhoštění žalobce. Řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany stále probíhá a nelze předjímat jeho závěr, současně tudíž nelze konstatovat, že důvod pro realizaci správního vyhoštění zanikl. Realizace správního vyhoštění by nebyla možná pouze v případě, že by žalobci mezinárodní ochrana byla udělena. Stejně tak nedošlo k zániku podmínek uvedených v odst. 1 tohoto článku, neboť, s ohledem na předchozí jednání žalobce, kdy dvakrát mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nadále hrozí reálné nebezpečí skrývání žalobce či vyhýbání se, nebo ztěžování, uskutečňování vyhoštění. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalovaného nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokračování - 11 - 10A 56/2013 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. června 2013 Samosoudkyně: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) 325/1999 Sb.
Zákon o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů 326/1999 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.
Zákon správní řád 500/2004 Sb.

Citovaná rozhodnutí (5)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.