Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 A 61/2013

č. j. 10 A 61/2013-53

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2014-01-22 · ECLI:CZ:KSCB:,2014:10.A.61.2013.53

  1. KS Č. Budějovice 10 A 61/2013-53
  2. NSS 2 As 24/2014-31

Citované zákony (15)

Rubrum

10A 61/2013 - 53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobce J. L., zast. advokátkou, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16.5.2013, č.j. KUJI 34566/2013, t a k t o :

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 16.5.2013, č.j. KUJI 34566/2013 se z r u š u j e pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Dne 10.6.2013 byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) doručena žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 16.5.2013, č.j. KUJI 34566/2013, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 30.1.2013 č.j. OVV/1501/2012 D-255/12, kterým byl žalobce v souvislosti s porušením ust. § 4 písm. a), b), ust. § 5 odst. 1 písm. f), ust. § 6 odst. 8 písm. a), b), c) a ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých Pokračování - 2 - 10A 61/2013 zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uznán vinným ze spáchání přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 tohoto zákona. (2) Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby ve znění doplněného podání ze dne 28.6.2013 předně namítá překážku věci rozhodnuté, která bránila jak vydání rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. O věci rozhodla Komise k projednávání přestupků Města Kamenice nad Lipou, a to rozhodnutím ze dne 28.1.2013 č.j. KA-3576/2012/PREST/Rz z důvodů stanovených ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Rozhodnutí Komise nabylo právní moci dne 28.1.2013. Správní orgán prvního stupně o téže věci rozhodl až dne 30.1.2013. Pravomocné rozhodnutí Komise zakládá v daném případě překážku věci rozhodnuté, jelikož obsah rozhodnutí o přestupku, zejména jeho výroková část a srovnání skutkových okolností a zákonných znaků přestupků, pro který již žalobce byl zproštěn viny, je totožné. (3) Správní orgán prvního stupně si byl zcela prokazatelně vědom možné existence rozhodnutí Komise, neboť projednávaný skutek žalobce sám postoupil Komisi k projednávání přestupků. Správní orgán prvního stupně tudíž o dané věci neměl rozhodovat, a to s ohledem na věcnou příslušnost k tomuto rozhodnutí. Rozhodnutí Komise o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je rozhodnutím, kterým se rozhoduje o věci samé a jde tedy o hmotněprávní rozhodnutí, které představuje překážku věci rozhodnuté. (4) Žalobce dále namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, kterého se správní orgán prvního stupně dopustil tím, že v dané věci rozhodoval podjatý úředník. O námitce podjatosti nebylo v době projednání přestupku pravomocně rozhodnuto. S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že jakékoliv provedení dokazování při ústním jednání, jakož i ústní jednání samotné spolu s vydáním rozhodnutí bylo provedeno v rozporu se zákonem. (5) Nesprávnost napadeného rozhodnutí žalobce dále spatřuje ve skutkových okolnostech projednávané věci, kdy zasahující policistka jednoznačně překročila zákonné oprávnění, když jednala ultra vires proti předjímanému oprávnění ke vstupu do obydlí ve smyslu ust. § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. (6) Žalobce dále napadá hodnocení provedených důkazů správními orgány, které překroutily výpověď nestranné svědkyně v neprospěch žalobce. Tato výpověď byla zcela účelově překroucena, správní orgán prvního stupně naprosto popřel zásadu in dubio pro reo, kterou si vyložil jako zásadu zcela opačnou s presumpcí viny. Účelem takto překroucených tvrzení bylo prokázání viny žalobce co do údajného odmítnutí dechové zkoušky na alkohol. (7) Dalším obsahem žaloby je popis skutkových událostí projednávané věci a konfrontace žalobcova popisu s popisem těchto událostí obsaženém v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce se mimo jiné obsáhle věnuje stresové situaci, k níž během policejního zásahu došlo a dále podrobně rozebírá reakce jednotlivých subjektů na tyto situace, a to v kontextu jednání žalobce, který během policejního zásahu požil alkohol. Policisté využili psychologickou demonstraci síly způsobenou jejich počtem – zvýšeným rozčileným jednáním představujícím stresové faktory. V závěru tohoto rozboru žalobce namítá rozpor ve skutkových závěrech správního orgánu prvního stupně, přičemž svědectví ostatních policistů v této věci jsou nepřípustná, neboť sami tuto situaci neviděli. Policisté jednali zcela vědomě v rozporu se zásadami policejní komunikace při řešení konfliktní stresové situace. Pokračování - 3 - 10A 61/2013 (8) Žalobce dále namítá, že správní orgán prvního stupně neprovedl dokazování způsobem předjímaným správním řádem, když pouze podal seznámení účastníků se spisovou dokumentací, kde zcela účelově zakomponoval „byl čten výpis z evidenční karty“ a „byl přehrán záznam z CD poskytnutého policií ČR“. Správní orgán prvního stupně nevycházel z provedených důkazů, jelikož žádné důkazy neprovedl. V této souvislosti žalobce dále uvedl, že správní orgán prvního stupně neprovedl řádně důkazy prostřednictvím důkazních prostředků v souladu se zákonem a nemohl tudíž rozhodnutí o takto provedené důkazy opírat. Pouhý soupis důkazních prostředků bez jejich objektivního zkoumání a hodnocení, včetně provedení objektivního nálezu vyplývajícího z provedeného důkazu, a jeho zaznamenání dle zásady ústnosti, nelze považovat za právo na spravedlivý proces. (9) Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí zrušit a věc zastavit z důvodu uplynutí zákonné jednoroční lhůty pro projednání přestupku. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (10) Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 30.7.2013 pouze odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu totožnosti námitek žalobních s námitkami vypořádanými tímto rozhodnutím. (11) Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhuje její zamítnutí. III. Obsah správních spisů (12) Z obsahu úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina ze dne 29.5.2012 č.j. KRPJ-60018-2/PŘ-2012-161706-AL pořízeného zasahující policistkou J. K. a z obsahu úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina ze dne 19.7.2012 č.j. KRPJ-60018-6/PŘ-2012-161706-AL pořízeného zasahujícím policistou P.G. bylo zjištěno, že dne 28.5.2012 byla žalobcem v obci Křeč překročena nejvyšší povolená rychlost v obci méně jak o 20 km/hod. Po zastavení vozidla se žalobce i přes výzvu policie odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou a dále u sebe žalobce neměl při řízení vozidla zákonem stanovené doklady. Při přípravě přístroje k provedení dechové zkoušky žalobce nevyčkal pokynů policistů a vběhl do rodinného domu, kde v přítomnosti zasahující policistky a manželky žalobce požil alkohol. Poté žalobce odmítl provedení dechové zkoušky a vyzval policistku k opuštění soukromého pozemku s tím, že se dostaví na případné předvolání. V důsledku těchto událostí policisté ukončili zákrok na místě. (13) Dne 31.8.2012 byl pod č.j. KRPJ-60018-10/PŘ-2012-161706-AL pořízen záznam Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina o podání vysvětlení, v němž žalobce popsal skutkové okolnosti týkající se jeho jednání ze dne 28.5.2012. K dotazům policie žalobce uvedl, že v průběhu celého zásahu nebyl policisty vyzván k provedení dechové zkoušky. V průběhu dne 28.5.2012 žalobce nepožil alkohol a policisty nebyl vyzván k předložení dokladů totožnosti, které u sebe v době zastavení policejní hlídkou neměl. (14) Dne 24.7.2012 byl pod č.j. KRPJ-60018-7/PŘ-2012-161706-AL pořízen záznam Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina o podání vysvětlení strýcem žalobce, Pokračování - 4 - 10A 61/2013 který je vlastníkem vozidla, které žalobce dne 28.5.2012 řídil, a který uvedl, že s ohledem na neznalost věci, nemůže podat žádné vyjádření. S užíváním vozidla žalobcem i jeho otcem souhlasil. (15) Dne 21.11.2012 byl Městským úřadem Pelhřimov pořízen protokol o ústním projednání přestupku č.j. OVV/1501/2012 D-255/12, v jehož rámci byli vyslechnuti jako svědci zasahující policisté a manželka žalobce. (16) Dne 20.12.2012 byl Městským úřadem Pelhřimov pořízen protokol o ústním projednání přestupku č.j. OVV/1501/2012 D-255/12, v jehož rámci byli vyslechnuti jako svědci řidička vozidla, která byla zastavena v době, kdy byl pokutován žalobce a matka žalobce. (17) Dne 21.11.2012 byl žalobcem podán návrh na vyloučení Mgr. M. Š. ze správního řízení vedeného se žalobcem, a to z důvodu jeho podjatosti. (18) Dne 23.11.2012 bylo Městským úřadem Pelhřimov pod č. 59876/2012 vydáno rozhodnutí, dle něhož není Mgr. Mn Ś. vyloučen z projednávání a rozhodování věci. (19) Proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov bylo žalobcem dne 5.12.2012 podáno odvolání, o němž bylo Krajským úřadem Kraje Vysočina, Oddělením ostatních správních záležitostí rozhodnuto tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí ze dne 23.11.2012 potvrzeno. Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 11.1.2013. (20) Dne 28.1.2013 bylo Komisí pro projednání přestupků města Kamenice nad Lipou vydáno pod č.j. KA-3576/2012/PREST/Rz rozhodnutí, dle něhož řízení vedené proti žalobci, který se měl dopustit přestupku proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, kterého se žalobce měl dopustit dne 28.5.2012 při silniční kontrole tím, že neuposlechl výzvu policistky, aby se podrobil dechové zkoušce s tím, že utekl z místa dopravního přestupku a na výzvu policistky nereagoval, tedy neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci se podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. v platném znění zastavuje, když jednání obviněného z přestupku není přestupkem dle ust. § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Podle názoru komise není jednání žalobce možné kvalifikovat jako přestupek podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, když přestupkem podle tohoto ustanovení není jednání, které lze podřadit pod skutkovou podstatu zvláštního přestupku, tímto jednáním žalobce zřejmě porušil ustanovení zvláštního zákona, které upravuje porušení povinností v souvislosti se silničním provozem a které je v současné době projednáváno Městským úřadem v Pelhřimově jako přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. v platném znění. (21) Dne 30.1.2013 bylo Městským úřadem Pelhřimov, Odborem vnitřních věcí vydáno pod sp. zn. OVV/1501/2012 D-255/12 rozhodnutí o přestupku žalobce, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v souběhu s přestupkem dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 tohoto zákona a v souběhu s přestupkem dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterých se žalobce dopustil tím, že dne 28.5.2012 v 19:35 hod. řídil osobní vozidlo v obci Křeč, přičemž během této jízdy překročil nejvyšší dovolenou rychlost o méně jak 20 km/hod., dále po Pokračování - 5 - 10A 61/2013 zastavení vozidla se i přes výzvu policie odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení není ovlivněn alkoholem a dále při řízení neměl u sebe zákonem stanovené doklady. Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 4 písm. a) a ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu s přihlédnutím k ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) a k ust. § 12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 28.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 14 měsíců a dále byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. (22) Správní orgán prvního stupně se v obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nejprve obsáhle věnuje skutkovým okolnostem přestupku žalobce a rovněž okolnostem, které následovaly poté, co byl žalobce zastaven zasahujícími policisty. Dále se správní orgán zabýval námitkou žalobce týkající se zákonnosti prováděného měření rychlosti, a to především s ohledem na skutečnost, že měřící zařízení policie bylo umístěno na pozemku žalobce. K této námitce správní orgán odkázal na zvláštní předpis ve vztahu k pozemním komunikacím, a to na zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který stanoví, že pozemní komunikace je mj. i účelová komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Z tohoto důvodu je možné považovat příjezdovou cestu k rodinnému domu nebo více domům, která je spojuje s místní komunikací, za pozemní komunikaci. Bez ohledu na skutečnost, zda právě pozemek pod příjezdovou cestou je ve vlastnictví obviněného nebo jiné osoby, je tedy možné tuto cestu považovat za pozemní komunikaci, kde je policie oprávněna vykonávat své pravomoci. K námitce týkající se nepořízení protokolu policisty na místě v souvislosti s podezřením z přestupku žalovaný uvedl, že není povinností policistů na místě sepisovat protokol, nýbrž pořídit bez zbytečného odkladu úřední záznam, který bude později předložen příslušnému správnímu orgánu. O jinou situaci by šlo v případě, kdyby žalobce požádal o sepsání nějakého záznamu o průběhu jednání s ním. Výpověď žalobce o tom, že na místě policisty o sepsání takového záznamu požádal, shledal správní orgán jako nevěrohodnou a účelovou. Stejně tak nevěrohodná a účelová se jeví správnímu orgánu námitka žalobce, dle které požadoval po policistech doklad o kalibraci měřícího zařízení. K tomuto správní orgán navíc uvedl, že není povinností policistů tento doklad vozit s sebou ve vozidle a na žádost jej doložit. Dále se prvostupňový správní orgán zabýval otázkou, zda se žalobce přes výzvu policie odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Správní orgán v této souvislosti konstatoval, že tuto situaci popisuje každá ze stran jinak. Výpověď žalobce k této situaci se jeví správnímu orgánu jako nevěrohodná a účelová, obsahující mnoho rozdílů a nepřesností. Správní orgán na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobce se zjevným úmyslem vyhnout se postihu za své jednání z místa přestupku odešel, i přes zřejmý nesouhlas policistů, a svým jednáním znemožnil mj. provedení kontroly, resp. vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem při řízení vozidla. Správnímu orgánu se jeví jako nevěrohodné a nelogické, že by žalobce, i když věděl, že mu to policistka zakázala, odešel z místa z pouhého důvodu, že si jde pro doklady, a to i proto, že policistka mu dala na místě jasně najevo, že si jeho totožnost ověří sama lustrací v policejní evidenci. Naopak za věrohodnou považuje správní orgán výpověď policistky, která žalobce upozornila na místě, že bude provedena orientační dechová zkouška s tím, ať ve vozidle vyčká, než si přinese přístroj ze služebního vozidla. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce si byl vědom skutečnosti, že byl policisty vyzván k podrobení se orientační dechové zkoušce, ze všech výpovědí je zřejmé, že na místě byl řešen problém odmítnutí podrobení se dechové zkoušce. Na základě provedených důkazů dospěl správní orgán k závěru, že je nepochybné, že žalobce se v provozu na pozemních komunikacích přes výzvu podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) odmítl podrobit vyšetření, zda při jízdě nebyl ovlivněn alkoholem. Pokračování - 6 - 10A 61/2013 (23) Správní orgán prvního stupně po zhodnocení veškerých důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, které řádně popsal v odůvodnění rozhodnutí, dospěl k názoru, že přestupky žalobce popsané ve výrokové části rozhodnutí, považuje bezpochyby za prokázané, dokumentace zpracovaná Policií ČR je průkazná a není tedy pochyb o tom, že žalobce se uvedených přestupků dopustil, a proto byl uznán vinným v celém rozsahu sděleného obvinění. (24) Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobcem podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalovaným prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 16.5.2013, č.j. KUJI 34566/2013 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. (25) Žalovaný v odůvodnění napadeného uvedl, že v případě námitky podjatosti Mgr. J. Š., bylo o této námitce pravomocně rozhodnuto dne 11.1.2013, žalobcem namítaná podjatost tohoto úředníka v odvolacím řízení je tudíž nedůvodná a žalovaný tyto odvolací námitky nesdílí a nepřihlížel k nim. K otázce postoupení oznámení o podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku jinému správnímu orgánu žalovaný uvedl, že takovýto postup vnímá jako zcela správný, neboť k projednání tohoto přestupku je příslušná Komise k projednávání přestupků města Kamenice nad Lipou. Naopak zjištění, že tato přestupková komise řízení o přestupku zastavila, bude pro odvolací orgán podnětem k provedení přezkumného řízení, protože takový postup by mohl být v rozporu s právními předpisy. K odvolací námitce týkající se nevypořádání se prvostupňového správního orgánu s námitkami žalobce týkající se nezákonného měření rychlosti žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně na tyto námitky obšírně reagoval. Argumentace žalobce, že výsledek měření rychlosti je nezákonným zásahem, protože měřící zařízení bylo policisty umístěno na soukromý pozemek žalobce, vnímá žalovaný jako absurdní. Pokud bylo mobilní měřící zařízení umístěno na soukromém pozemku, nezakládá to protiprávnost aplikace zákonného oprávnění správního orgánu. Skutečnost o vlastníkovi pozemku nemá na zákonnost získaného důkazu žádný vliv. Míra překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem pak vylučuje jakékoliv pochybnosti o nenaplnění materiálního znaku přestupku. Ve věci bylo provedeno pečlivé dokazování a byl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Napadené rozhodnutí se žalovanému jeví jako správné a vydané v souladu s právními předpisy, byl zjištěn stav věci v souladu se zásadou materiální pravdy, beze zbytku byly naplněny formální a materiální znaky všech přestupků a správní orgán prvního stupně uložil žalobci zákonem stanovené sankce. (26) Obsahem správního spisu je dále trestní oznámení žalobce ze dne 6.6.2013 adresované Generální inspekci bezpečnostních sborů, jehož obsahem je domněnka žalobce, dle níž se zasahující policisté dopustili přestupku nebo trestného činu tím, že během správního řízení vypovídali nepravdivě. Žalobce rovněž považuje za podezřelý úřední záznam zasahující policistky, v němž je uvedeno, že se žalobce opakovaně k výzvě neodstavil, ačkoliv byl předvolán do obce Křeč, kde nemá trvalý ani přechodný pobyt a dále byl údajně předvolán rovněž do místa svého trvalého bydliště, což není pravdou. Uvedené podání žalobce bylo z důvodu věcné příslušnosti k projednání těchto námitek postoupeno Městskému úřadu Pelhřimov. Pokračování - 7 - 10A 61/2013 IV. Právní názor soudu (27) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (28) Předmětem řízení v projednávané věci je přestupek, kterého se žalobce měl dopustit dne 28.5.2012, když v obci Křeč překročil nejvyšší povolenou rychlost méně jak o 20 km/hod. Po zastavení vozidla se žalobce i přes výzvu policie odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou a dále u sebe žalobce neměl při řízení vozidla zákonem stanovené doklady. Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 4 písm. a) a ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu s přihlédnutím k ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) a k ust. § 12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 28.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 14 měsíců a dále byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. (29) Dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále též zákon o silničním provozu) se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že se v provozu na pozemních komunikacích přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. (30) Dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1. (31) Dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. (32) Krajský soud se v projednávané věci předně zabýval žalobní námitkou překážky věci rozhodnuté, která bránila jak vydání rozhodnutí žalovaného, tak vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Překážka věci rozhodnuté je žalobcem spatřována v rozhodnutí Komise k projednávání přestupku města Kamenice nad Lipou, která uvedené rozhodnutí ze dne 28.1.2013 č.j. KA-3576/2012/PREST/Rz vydala s odkazem na ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též zákon o přestupcích). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.1.2013. (33) Komise k projednávání přestupku města Kamenice nad Lipou rozhodnutím ze dne 28.1.2013 řízení vedené proti žalobci, který se měl dopustit přestupku proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též zákon o přestupcích), kterého se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, kterého se žalobce měl dopustit dne 28.5.2012 při silniční kontrole tím, že neuposlechl výzvu policistky, aby se podrobil dechové zkoušce s tím, že utekl z místa dopravního přestupku a na výzvu policistky nereagoval, tedy neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. v platném znění zastavila, když shledala, že jednání žalobce není přestupkem dle ust. § 47 Pokračování - 8 - 10A 61/2013 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Podle názoru komise není jednání žalobce možné kvalifikovat jako přestupek podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, když přestupkem podle tohoto ustanovení není jednání, které lze podřadit pod skutkovou podstatu zvláštního přestupku, tímto jednáním žalobce zřejmě porušil ustanovení zvláštního zákona, které upravuje porušení povinností v souvislosti se silničním provozem a které je v současné době projednáváno Městským úřadem v Pelhřimově jako přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. v platném znění. (34) Pojem přestupek je definován v ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, dle něhož je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. (35) Mezi hlavní principy, jež ovládají všechny procesní předpisy, patří také princip spravedlivého procesu a materiálního právního státu. Tím je také třeba rozumět to, že o jedné věci se zásadně rozhoduje pouze jednou v jediném řízení (ne bis in idem) a že výjimky z této zásady jsou relativně omezené a procesně přísně reglementované; z toho pak vyplývá zásadní nemožnost vést o téže věci více řízení současně (litispendence) a znovu rozhodnout o věci již rozhodnuté (rei iudicatae). Prostřednictvím uvedených principů je v procesním právu zajištěn požadavek právní jistoty účastníků řízení, který vyžaduje, aby od jistého okamžiku byl výsledek řízení (a tedy rozhodování o konkrétní věci) fixován a byl v zásadě nezměnitelný. Proto i zjišťování skutečností, o něž se má rozhodnutí, které je výsledkem řízení, skutkově opírat, nelze v jedné věci libovolně opakovat, nýbrž se tak má dít - nejsou-li dány vskutku závažné důvody pro opakování - zásadně toliko jednou. (36) Zásadu rei iudicatae, tj. překážku věci pravomocně rozhodnuté, lze tedy charakterizovat jako negativní podmínku řízení spočívající v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí projednávána znovu; totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky. Základním předpokladem pro vznik takovéto překážky je ovšem okolnost, že pachatel skutku, pro který je řízení vedeno, byl již pravomocným rozhodnutím správního orgánu pro tentýž skutek postižen nebo zproštěn viny. Při posuzování existence překážky rei iudicatae je nutno pečlivě zkoumat obsah rozhodnutí o přestupku, zejména jeho výrokové části, a provést srovnání skutkových okolností a zákonných znaků přestupku, pro který již byl pachatel postižen nebo zproštěn viny, a přestupku, pro který pachatel je nebo má být postižen. Jedině tak lze zjistit, zda jsou splněny výše zmíněné podmínky k tomu, aby rozhodnutí o přestupku mohlo založit překážku rei iudicatae. (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3.2011 č.j. 5As 73/2010-7) (37) Komise k projednávání přestupků zastavila řízení o přestupku žalobce proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích na základě ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, když jednání žalobce nebylo shledáno přestupkem podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. (38) Podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. (39) Podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže se v něm zjistí, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo Pokračování - 9 - 10A 61/2013 není přestupkem. (40) Z uvedeného je zřejmé, že Komise k projednávání přestupků provedla dokazování, na jehož základě dospěla k závěru, že jednání žalobce spočívající v neuposlechnutí výzvy policisty, aby se podrobil dechové zkoušce s tím, že žalobce následně utekl z místa dopravního přestupku a na výzvu policisty nereagoval, tedy neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, nebylo shledáno přestupkem dle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a z tohoto důvodu bylo řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že komise přestupek žalobce projednala a k závěru došla po provedeném dokazování spočívajícím ve výslechu svědků přestupku, je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí ve věci, tudíž o rozhodnutí meritorní. (41) Uvedený názor soudu lze opřít rovněž o shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle něhož „rozhodnutí v § 76 uvedená pod písmeny a), b), c) a j) dle názoru zdejšího soudu představují rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Jakkoli ve výrocích těchto rozhodnutí není zpravidla explicitně vyjádřeno, zda došlo ke spáchání přestupku, popř. kdo jej spáchal, za jakých okolností k němu došlo a jakou sankci je třeba pachateli přestupku za jeho protiprávní jednání uložit (neboť ve výroku se uvádí toliko, že řízení se zastavuje), je třeba je za meritorní rozhodnutí považovat. V těchto případech je jejich výrok (byť implicitním) de facto výrokem o vině, přesněji řečeno výrokem, z něhož plyne, že se např. skutek vůbec nestal nebo že jej nespáchal obviněný či vina obviněného nebyla v přestupkovém řízení shledána např. proto, že obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, prokázáno. Z účelu a smyslu těchto důvodů zastavení řízení lze dovodit, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé. Lze tak usuzovat i z toho, že pouze tato rozhodnutí citovaná pod písmeny a), b), c) a j) se účastníkům oznamují a lze se proti nim odvolat. Z uvedeného pak vyplývá, že těmito rozhodnutími se zasahuje do hmotných práv účastníků řízení a tato rozhodnutí představují překážku věci pravomocně rozhodnuté”. (42) Naopak procesním rozhodnutím, které by nebylo rozhodnutím ve věci samé, by bylo rozhodnutí správního orgánu, kterým zastaví řízení z důvodu, že věc je nutné postoupit státnímu zastupitelství či orgánu policie. V takovém případě není meritorně rozhodováno o skutku jako o přestupku a případné sankci, neposuzuje se protiprávnost jednání z hlediska práva hmotného, nýbrž se takové rozhodnutí zakládá výlučně na aplikaci norem procesních. Takové procesní rozhodnutí nezasahuje do hmotných práv a nemůže přestavovat ani překážku rei iudicatae. (43) Krajský soud považuje námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté za důvodnou. V této souvislosti je třeba poukázat na zásadní zásady trestního práva, podle nichž je pro posouzení přípustnosti trestního stíhání v kontextu zásady ne bis in idem, tedy zákazu dalšího potrestání za skutek, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, rozhodné to, zda jde či nejde o stejný skutek. V tomto směru je třeba uvést, že skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného. Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které naplňují znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost. Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený. Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání, opomenutí či nekonání. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení zájmů chráněných zákonem a jako znak jednotlivého, individuálního činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Skutek je tedy tvořen Pokračování - 10 - 10A 61/2013 souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. O totožnosti skutku mohou tedy rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní. Zjednodušeně řečeno podstata skutku je určována účastí pachatele na určité události, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné zákonem. (44) Totožnost skutku je zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky. (45) V projednávané věci dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán prvního stupně dne 30.1.2013 rozhodl o přestupkovém jednání žalobce spočívajícím v neuposlechnutí výzvy policisty, aby se podrobil dechové zkoušce s tím, že žalobce následně utekl z místa dopravního přestupku a na výzvu policisty nereagoval, tedy neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, opětovně poté, co o totožném skutku žalobce rozhodla Komise k projednávání přestupků dne 28.1.2013. O totožnosti uvedeného skutku svědčí skutkové okolnosti popsané dotčenými správními orgány, a to bez ohledu na právní kvalifikaci skutkového jednání žalobce v řízení před správním orgánem prvního stupně a před Komisí k projednávání přestupků. (46) S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v projednávané věci došlo ve správním řízení ke vzniku překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu ust. § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), dle něhož přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. (47) Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce týkající se nezákonného postupu správního orgánu spočívajícího v porušení práva na spravedlivý proces, když o věci rozhodoval podjatý úředník. (48) Ke shora uvedené námitce krajský soud poukazuje na rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 23.11.2012 č. 59876/2012, dle něhož není Mgr. M. Š. vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání žalobce Krajským úřadem Kraje Vysočina, Oddělením ostatních správních záležitostí zamítnuto a rozhodnutí ze dne 23.11.2012 bylo potvrzeno. Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 11.1.2013. (49) Postup správních orgánů rozhodujících o námitce podjatosti úřední osoby upravuje ust. § 14 správního řádu, které v odst. 3 uvádí, že úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. V kontextu celého ust. § 14 správního řádu lze dospět k závěru, že zákon nepřiznává rozhodnutí správního orgánu o námitce podjatosti odkladný účinek, což lze dovodit rovněž z citovaného odst. 3, dle něhož je úřední osoba oprávněna provádět takové úkony, jež nesnesou odkladu. Z tohoto důvodu a především s ohledem na skutečnost, že namítaná úřední osoba pravomocně nebyla shledána podjatou, nepovažuje krajský soud uvedenou námitku Pokračování - 11 - 10A 61/2013 žalobce za důvodnou. Nad rámec krajský soud odkazuje na ust. § 76 odst. 1 správního řádu, dle něhož správní orgán rozhoduje usnesením pouze v případech stanovených zákonem, v projednávané věci je tudíž zřejmé, že správní orgány nad rámec svých povinností rozhodly o žalobcově námitce podjatosti písemným usnesením. Z průběhu správního řízení týkajícího se projednávání žalobcovy námitky podjatosti je zřejmé, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a žalobce tudíž nebyl tímto postupkem na svých právech zkrácen. (50) Další námitky žalobce spočívají v jeho nesouhlasu s postupem zasahujících policistů, kteří překročili zákonné oprávnění, když vstoupili do žalobcova obydlí, nepovažuje krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu za případné. Krajský soud není oprávněn na základě žaloby proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu (ust. § 65 a násl. s.ř.s.) posuzovat adekvátnost či přiměřenost postupu policistů a stejně tak není oprávněn posuzovat porušení zásad policejní komunikace při řešení konfliktní stresové situace, které žalobce velmi obsáhle v žalobě popisuje. Takové námitky by žalobcem měly být směřovány orgánům Policie ČR oprávněným k přezkumu adekvátnosti policejních zásahů, případně soudem na základě žaloby podle ust. § 82 a násl. s.ř.s. (51) Ani další námitku žalobce týkající se jeho nesouhlasu s vyhodnocením důkazů provedených svědeckými výpověďmi nepovažuje krajský soud za důvodnou. Správní orgán prvního stupně jednoznačně a srozumitelně posoudil výpovědi jednotlivých svědků, přičemž tyto výpovědi jednotlivě i ve vzájemných souvislostech vyhodnotil na straně 15 a 16 rozhodnutí, když dospěl k závěru, že výpovědi žalobce jsou především z důvodu jejich nekonzistentnosti nevěrohodné a účelové. Správní orgán se tudíž s provedenými důkazy vypořádal v souladu se zákonem a tyto závěry správně promítl do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud k tomu dále poukazuje na terminologickou nevhodnost žalobcova tvrzení, dle něhož je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „scénářem pro špatnou kriminálku“. Nadto soud odkazuje na ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., kde jsou požadavky na žalobní body jednoznačně stanoveny. Rozsah napadení rozhodnutí (jeho určitého výroku) a formulace žalobních bodů (konkrétních skutkových a právních námitek) je v dispozici žalobce. Je však třeba trvat na požadavku věcnosti bez emotivních doplňků, které jsou při soudním řízení zcela bez právní relevance. Správní orgán na základě podkladů obsažených ve správním spisu skutkově popsal žalobcovo jednání a stejně tak i zásah policejní hlídky, přičemž tento popis jakož i další obsah odůvodnění rozhodnutí plně korespondují s podklady obsaženými ve správním spisu. (52) Další námitka žalobce směřuje proti postupu správního orgánu prvního stupně, který neprovedl dokazování způsobem stanoveným správním řádem a nevychází z provedených důkazů, jelikož žádné důkazy neprovedl. Tato námitka obsažená na straně 10 až 16 žaloby, která je žalobcem obsáhle rozvíjena odkazy na nejrůznější komentáře k zákonům a judikaturu soudů, je založena toliko na žalobcově nesouhlasu s postupem správního orgánu při provádění důkazu prostřednictvím fotografie žalobce pořízené policisty dne 28.5.2012. (53) Z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí bylo zjištěno, že správní orgán v řízení o přestupku žalobce vycházel z fotografie pořízené policisty dne 28.5.2012 v 19:35 hod. na silnici II. třídy č. 409 v obci Křeč ve směru od obce Tábor. Podle této fotografie překročil žalobce ve vozidle SUZUKI JIMMY RZ 2J43180 v době měření rychlost o 15 km/hod., kdy po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod. mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 65 km/hod. Pokračování - 12 - 10A 61/2013 (54) Dle ust. § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. (55) Dle ust. § 53 odst. 6 správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah. (56) Součástí správního spisu je dále záznam o přestupku vytištěný dne 25.7.2012, jehož obsahem je fotografie vozidla žalobce spolu se zvýrazněnou poznávací značkou vozidla. Záznam o přestupku dále obsahuje naměřenou rychlost vozidla žalobce ve výši 68 km/hod., dne 28.5.2012 v 19:35 hod. (57) Z protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 21.11.2012 č.j. OVV/1501/2012 D-255/12 bylo zjištěno, že žalobce byl v jeho rámci seznámen s podklady pro rozhodnutí, a to s oznámením přestupku, úředním záznamem hlídky ze dne 29.5.2012 (J. K.), úředním záznamem hlídky ze dne 19.7.2012 (P. G.), úředním záznamem o podání vysvětlení (žalobce), úředním záznamem (J. L. st.), úředním záznamem – doplněním ze dne 10.9.2012 a 14.9.2012 (J. K.), úředním záznamem – doplněním ze dne 6.9.2012 (P. G.), záznamem o přestupku, evidenční kartou řidiče, ověřovacím listem k silničnímu laserovému rychloměru ze dne 29.6.2012 a se soupisem dokumentů na CD nosiči od žalobce. (58) Na základě shora popsaného postupu správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že provedl dokazování zcela v souladu se zákonem, když k provedení důkazu užil kromě jiného též fotografii vozidla žalobce, která je součástí úředního záznamu ze dne 28.5.2012. S tímto úředním záznamem byl žalobce řádně seznámen v rámci ústního projednání přestupku ze dne 21.11.2012. (59) K námitce žalobce, dle které nebyl důkaz fotografií proveden originálem této fotografie společně s časovým razítkem, krajský soud odkazuje na shora citované ust. § 51 správního řádu, dlě něhož lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu. Pro posouzení námitky žalobce je rozhodné, zda se žalobce dopustil dne 28.5.2012 přestupku tím, že v obci Křeč překročil nejvyšší povolenou rychlost. Tuto skutečnost lze bezpečně považovat za prokázanou právě ze záznamu o přestupku, jehož součástí je barevná fotografie žalobce ve vozidle SUZUKI JIMMY RZ 2J43180, která velikostí i kvalitou jednoznačně prokazuje přestupek spáchaný žalobcem. (60) V průběhu přestupkového řízení týkajícího se překročení rychlosti v obci se neobjevila žádná skutečnost, jež by svědčila ve prospěch žalobce a ani on sám na nic takového nepoukázal. Fotografie obsažená v záznamu o přestupku, s níž byl žalobce seznámen během ústního jednání dne 21.11.2012 byla použita v důkazním řízení a stala se regulérním důkazem. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se nejedná o klasickou fotografii, ale o naskenovanou fotografii vozidla žalobce spolu s SPZ žalobcova vozidla doplněnou o údaje o rychlosti vozidla a údaje o tomto vozidlu, neboť je zcela normální a běžné, aby policie mohla plnit své úkoly (odhalování přestupků), musí používat technických prostředků, jimiž protiprávní situace zdokumentovává. Ostatně i s těmito důkazy se měl Pokračování - 13 - 10A 61/2013 žalobce možnost seznámit a mohl proti nim včas brojit, což neudělal a tuto námitku zjevně účelově použil až v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Námitku žalobce, kterou brojí proti důkazním prostředkům a jejich provádění ve správním řízení, neshledává krajský soud důvodnou. V. Závěr, náklady řízení (61) Na základě shora uvedených skutečností shledal krajský soud důvodnou pouze žalobní námitku překážky věci rozhodnuté, neboť správní orgán prvního stupně dne 30.1.2013 rozhodl o přestupkovém jednání žalobce spočívajícím v neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, opětovně poté, co o totožném skutku žalobce rozhodla Komise k projednávání přestupků pravomocně dne 28.1.2013. Soud proto ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. rozhodnutí žalovaného zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, bez jednání a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. (62) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 9.800,- Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200,- Kč a 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600,- Kč, náklady celkem 9.800,- Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Pokračování - 14 - 10A 61/2013 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22. ledna 2014 Samosoudkyně: JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon České národní rady o přestupcích 200/1990 Sb.
Zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů 361/2000 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.
Zákon správní řád 500/2004 Sb.
Zákon o Policii České republiky 273/2008 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.