10 A 61/2014

Rubrum

10A 61/2014 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) R.B. , bytem X a b) A.B. , bytem X, oba zast. prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 2. 2014 čj. KUJCK/12869/2014/ODSH/ivmi, za účasti M.A., bytem X, D.S., bytem X a J.M., bytem X, t a k t o :

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2014, čj. KUJCK/12869/2014/ODSH/ivmi a rozhodnutí Úřadu městyse Malšice ze dne 10 .9. 2013 čj. P2/2013-44 se z r u š u j í pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 12.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobců. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Pokračování - 2 - 10A 61/2014 Žalobou doručenou dne 6. 5. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor předloženou dne 9. 5. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2014 čj. KUJCK/12869/2014/ODSH/ivmi, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městyse Malšice v záležitosti k odstranění pevné překážky z pozemní komunikace a toto rozhodnutí potvrzeno. V žalobě se poukazuje na to, že věc byla vadně posouzena z hlediska právní stránky, předmětu řízení nebylo porozuměno a došlo k vadnému hodnocení důkazů. Žalobci dovozují, že cesta má povahu účelové pozemní komunikace, na té byla vytvořena překážka v podobě řetězové zábrany, čímž byl znemožněn přístup k pozemku žalobcům, na němž od čtyřicátých let minulého století je umístěna chata. Žalovaný shledal, že nejsou splněny některé znaky účelové komunikace, která není zřetelná a patrná v terénu a chybí souhlas předchozího vlastníka s užíváním pozemků neomezeným okruhem osob. Naléhavá komunikační potřeba a skutečnost, že pozemek slouží ke spojení s ostatními pozemními komunikacemi, měl správní orgán za prokázané. Pro zhoršení vztahů mezi sousedy noví vlastníci začali žalobcům bránit v přejezdu nejprve v roce 2010 umístěním zábrany na pozemku č. 343/20 a 343/61 a poté, co odkoupili spoluvlastnický podíl na souvisejících pozemcích č. 343/27 a 343/39. Změna vlastnictví k pozemkům však nemůže mít vliv na dosavadní právní stav. Soukromoprávní dohody mezi vlastníky nemají vliv na právní stav sporné komunikace. Poukazuje se na hodnocení výpovědi J.M., jejíž výpověď má přednost před vyjádřením bývalého vlastníka pozemků V. H. Soukromoprávním ujednáním o průjezdu přes pozemky z 16. 5. 2010 byla sledována snaha omezit přístup žalobců k jejich nemovitostem. Vyjadřuje se nesouhlas s názorem, že právním titulem pro žalobce k užívání sporných pozemků byla výprosa. V té souvislosti se odkazuje na výpověď svědka H. o tom, že nebylo žalobcům ani třetím osobám bráněno k chůzi po pozemku. Splněn je též požadavek o komunikační nezbytnosti účelové komunikace, protože alternativou není úzká turistická cesta vedoucí přes keře, ve špici pozemku ve výši 4 m nad zemí. Takovou cestou nelze umožnit obhospodařování rekreační chaty. Tento alternativní přístup vede rovněž přes soukromý pozemek ve vlastnictví V.H. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že zákon o pozemních komunikacích upravuje právní režim takových komunikací, účelové komunikace definuje ustanovení § 7 zákona. Komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace, bude-li naplňovat pojmové znaky pozemní komunikace podle § 2 odst. 1 a současně pojmové znaky účelové komunikace podle § 7 zákona. Znak dopravní cesty a její stálou patrnost v terénu nelze aplikovat, jestliže cesta nemůže být užívaná v důsledku nezákonného jednání jejího vlastníka, v souzené věci žalovaný konstatoval, že znak dopravní cesty byl splněn na ostatních pozemcích manželů M., D.S. a M.A. na základě soukromoprávního ujednání. Průjezd je realizován sporadicky, v důsledku čehož není cesta v terénu patrná a nelze konstatovat, že jedná se o dopravní cestu podle § 2 zákona. Žalobci neuvádějí, kudy domnělá komunikace vede, jak je široká. V minulosti byl celý pozemek užíván živelně různými subjekty a původní vlastník tomu nebránil. Nebyla však užívána vymezená část pozemku, ale pozemek celý. Konkrétní příjezd k chatám při prodeji dotčeného pozemku řešen nebyl, proto bylo učiněno zjištění o tom, že titulem pro průjezd pozemkem byla výprosa a nikoli právo obecného užívání účelové komunikace. Přístup k nemovitosti žalobců je zajištěn lesní cestou po pozemku ve vlastnictví Městyse Malšice. Protože nejde o komunikaci ve smyslu § 2 zákona, nejsou splněny podmínky obecného užívání a přístup k nemovitosti existuje. Pokračování - 3 - 10A 61/2014 Jako osoby na řízení zúčastněné se přihlásily M. A., D.S. a J.M. Vyjádření těchto osob podáno nebylo. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Úřad městyse Malšice zahájil dne 20. 6. 2013 řízení o odstranění překážky z pozemní komunikace postupem podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Uvádí se, že na pozemcích č. 343/27 a 343/38 byla umístěna řetězová brána tvořící pevnou překážku na komunikaci, o které se lze domnívat, že je veřejně přístupnou komunikací. Zábranu instalovali společně D.S., J. M. a B.M. Žalobci předložili prohlášení V.H., původního vlastníka pozemků ze dne 3. 7.2013, ve kterém se uvádí, že přes vyjmenované pozemky byla se souhlasem vlastníka v šedesátých létech zřízena cesta-účelová komunikace vedoucí až k nemovitosti-chatě žalobců, tato cesta byla nejméně po dobu padesáti let se souhlasem vlastníka užívána chataři. Účastníci byli v průběhu řízení vyslechnuti. D.S. uvedla, že chatu s pozemky a spoluvlastnické podíly převzala od Ing. M.P. koncem roku 2010. Situaci na místě zná, protože na chatu jezdí od roku 1991. Ing. P. byl vlastníkem nemovitostí od roku 1978. Patřil mu pozemek č. 116 a č. 343/7, vlastníkem pozemku č. 347/37 se stal v roce 1997, kdy jej pořídil od V. a J. H. Na pozemcích byla vyprojektována cesta, pod níž měla vykoupit obec pozemky, avšak stavba cesty se nerealizovala. Žádná cesta přes pozemek č. 343/37 nevedla. Žalobci pozemkem projížděli do roku 2009, potom již nejezdili. Na pozemek se dostávali po pěší turistické cestě, která vede lesem. Pozemkem žalobci projížděli na základě ústní smlouvy uzavřené s Ing. P. Podíl na pozemku č. 343/50 žalobci nekoupili. Na hranici mezi pozemky č. 343/50 a 343/61 byla umístěna závora na zámek. Žalobci klíč od zámku neobdrželi, proto nemohli komunikaci užívat. Zábrana na pozemku č. 343/27 a 343/38 byla instalována proto, aby na pozemky nikdo nejezdil. Průjezd pozemkem ve vlastnictví M. má svědkyně zajištěn smluvně. J.M. uvedla, že chatu a pozemek č. 129 vlastní manžel. Pozemek č. 343/27 koupila s manželem od manželů H. v roce 1990. Ostatní pozemky pořídila s manželem v roce 2009 rovněž od manželů H. Chatu a pozemek pod ní koupil manžel v roce 1978. Nevedla tudy žádná cesta, ale po pozemku č. 434/38 se do roku 2009 projíždělo, činil tak Ing. P., D. S., M. A., žalobci, pan F. a zbloudilí turisté. Volně průjezdné to bylo od roku 1980. Manželé H. umožnili průjezd na základě ústní dohody. Žalobci po roce 2009 přes daný pozemek nejezdili, začali tak činit v roce 2011. Průchod byl umožněn pro M. A., D. S. a Ing. P. Ř. zábrana byla instalována na podzim roku 2011. Účelem bylo zamezit průjezdu a devastaci pozemku. B.M. uvedl, které pozemky má ve spoluvlastnictví s manželkou, chata s pozemkem a pozemek č. 343/12 patří jemu. Pozemek č. 343/27 M. koupili od manželů H. v roce 1990. Ostatní pozemky byly od stejných vlastníků pořízeny v roce 2009. Chatu s pozemky B. M. pořídil v roce 1978. Žádná cesta po pozemcích nevedla, po pozemku č. 343/38 se do roku 2009 projíždělo, dělo se tak na základě ústní dohody s manželi H. Žalobci pozemkem začali projíždět v roce 2011, k umístění zábrany na konkrétních pozemcích došlo na podzim roku 2011. Ing. M.A. uvedla, že konkrétní pozemky pořídila v roce 2009 a 2012 od manželů H. Žalobci a Ing. P. odmítl pozemky od H. koupit, proto je koupila sama. Dotazovala se Václava H., je-li přes pozemek zřízen nějaký průjezd a ten ji ujistil, že není. Na chatu jezdila od roku Pokračování - 4 - 10A 61/2014 1991, věděla o dohodě mezi žalobci a Ing. P. o přístupu ke studni. Na své pozemky se dostává po pozemcích č. 343/50 a 343/61, jejichž je spoluvlastnicí a na základě smlouvy o průjezdu přes pozemky M. a další pozemek ve vlastnictví D. S. Řetězová zábrana byla na pozemky umístěna na podzim 2011. Žalobce uvedl, že je vlastníkem chaty s pozemkem a patří mu pozemek č. 343/15. Dále má spoluvlastnický podíl na pozemcích č. 343/50 a 343/61. Vlastníkem byl původně tchán, který pozemky koupil od pana H.v padesátých letech a dvojchatu vybudoval v roce 1942 se svolením pana H. Od něho pozemky získali darem v roce 2000 a od manželů Veselých koupili druhou polovinu chaty. Od roku 1965 jezdili autem k chatě, nikdo proti tomu nic nenamítal. Původní chata byla poškozena povodní v roce 2002, museli ji zbourat v roce 2003, v roce 2004 zřídili novu chatu zakázkově. Dodavatelská společnost jezdila přes pozemky pana H. Přes pozemky V.H. žalobci jezdili do roku 2009, před rokem 1965 tak činil od padesátých let K.H. a bylo tak činěno z toho důvodu, že se jednalo o veřejně přístupnou cestu. Vlastníkem pozemku, přes který cesta vedla, byl pan H. nebo jeho otec. Po roce 1990 měli souhlas V.H., že přes jeho pozemky mohou jezdit. V roce 2004 investovali do vybudování nového břehu na části pozemku č. 343/15 ve vlastnictví V.H. Proto V.H. nabídl žalobcům části pozemku k prodeji. Nedošlo k souhlasu o kupní ceně. Pozemek vlastník nabídl Ing. P., posléze pí A., která jej koupila. V roce 2011 žalobci koupili část pozemku od pí A. Závora na hranicích pozemku č. 343/50 a 343/61 byla zřízena v roce 2009 zřejmě proto, aby žalobci nemohli k chatě. Koupi podílu na pozemcích jim nabídnuty nebyly, ty získali až v dubnu 2011 od J.P., která vlastní chatu na parcele č.

81. Řetězová brána znemožňuje příjezd k nemovitosti žalobců. Snaha projednat přístup s vlastníky pozemků nebyla úspěšná. K nemovitostem chodí po lesní cestě s veškerým nákladem. Žalobkyně odkázala na výpověď manžela. Uvedla, že spoluvlastnické podíly na pozemcích č. 343/50 a 343/61 koupili a v důsledku toho usilují o odstranění řetězové závory, která znemožňuje příjezd k chatě žalobců a její užívání. Účastníci založili do spisu fotodokumentaci. B.M. a J.M. na straně jedné a M.P., D.S. a M. A. na straně druhé uzavřeli dne 16. 5. 2010 smlouvu o právu průjezdu přes pozemky ve vlastnictví M. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu zbytkových částí parcely č. 343/1 mezi manželi H. a Ing. M.P. byla uzavřena dne 1. 6. 1997. Manželé B., manželé B., Ing. J.H., manželé N., J.J., žalobci a V.H. podepsali prohlášení, jímž se potvrzuje, že k chatám vedla v podstatě od nepaměti cesta, která je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Jako svědek byl vyslechnut J.B., který uvedl, že od roku 2002 nebo 2003 vlastnil konkrétní chatu a uvedl, že přístup k chatám byl zajištěn po soukromých pozemcích na základě dohod s vlastníky pozemků. Viděl, že žalobci zajížděli autem ke svým nemovitostem. Svědek viděl, že projeli kolem chaty svědka a stojící auto na pozemku žalobců viděl z vody. Svědkyně I.B. uvedla, že na chatu jezdila minimálně. Svědek V.H. zdědil pozemky po otci v roce 1969, patřil mu spoluvlastnický podíl ve výši poloviny pozemku č. 343/1, který byl následně rozdělil. Spoluvlastníkem pozemků byla matka svědka. Tento podíl svědek následně poté co jej získal, daroval své manželce. Na pozemku se postupně stavěly chaty, první byla chata rodičů žalobkyně zhruba v roce 1940. Pokračování - 5 - 10A 61/2014 Další chaty se stavěly postupně do roku 1998. Dělo se to tak, že svědkovi rodiče, později svědek, prodali pozemek pod konkrétní chatou obci, a ta jej dávala do užívání vlastníkovi chaty. V roce 2009 s manželkou prodávali pozemky kolem chat vlastníkům těchto chat. V roce 1997 projevil Ing. P. zájem koupit pozemek kolem chaty až k řece. Pozemek udržovali sami chataři. Přes pozemek žádná cesta nevedla, chatařům nebylo bráněno, aby se ke svým chatám dostávali, zda tak činili pěšky, či autem, neví. Před rokem 1969 vedla cesta kolem řeky, po které jezdily koňské povozy. V té době tam stály tak dvě chaty. Po dobu, co byl svědek vlastníkem pozemků, nikomu nebránil, aby chataři chodili a jezdili ke svým chatám. Všichni chataři dostali nabídku na odkoupení podílu na pozemku č. 343/50, chtěl, aby ke všem chatám byla zřízena cesta, a aby na tomto pozemku měli svůj spoluvlastnický podíl. Žalobci se schůzky o prodeji spoluvlastnického podílu neúčastnili. K chatě žalobců se jiným způsobem dostat nedá, v prostoru se nachází pěšina, turistická cesta pro pěší. Svědek nikomu nebránil, aby mohl jezdit nebo chodit přes pozemek před rokem 1990 ani po něm. Žalobkyně uvedla, že rybáři po cestě po pozemku jezdili až na pozemek žalobců. Na místě samém bylo provedeno místní šetření, kdy na konkrétních pozemcích byla shledána řetězová zábrana a její stavební stav. K zábraně vede přístupová cesta po pozemku č. 353/61 a 353/50, po kterém je možný příjezd automobilem, na pozemku č. 353/50 byla v roce 2010 instalována závora. Na pozemcích č. 343/38 a 343/39 jsou patrné drobné stopy po jízdě automobily, na pozemcích č. 343/37 a 343/36 žádné stopy po jízdě auty patrné nejsou. K nemovitostem žalobců je přístup po pěší turistické cestě ve vlastnictví městyse Malšice, tato cesta neumožňuje příjezd automobilem a je nutno chodit do svahu nahoru a ze svahu dolů. Kvalitativně není srovnatelná s cestou, o nichž se vede řízení. Z místního šetření byla pořízena fotodokumentace. Žalobce podotkl, že cesta za deště není schůdná. K tomu D.S. uvedla, že by bylo možné napojení na turistickou cestu upravit. Úřad městyse Malšice rozhodl o tom, že D.S., J.M., B.M., Ing. M.A. nejsou povinni odstranit konkrétní řetězovou zábranu. V rozhodnutí jsou vyjmenovány provedené důkazy a zjišťuje, že na pozemku původního čísla č. 343/1 se postupně stavěly chaty, první z nich rodičů žalobkyně v roce 1942. Další chaty se stavěly postupně do roku 1998. Chataři kupovali vždy pozemek pod konkrétní chatou. Přes pozemek H. žádná cesta nevedla, avšak nebylo jim bráněno, aby se k chatám dostávali. Žalobci k chatě jezdili, před rokem 1990 se tam podle názoru svědka H. nikdo autem nedostal, existovala pouze pěšina. Po roce 1990 žalobci k chatě jezdili na základě souhlasu V.H. Jednotlivé parcely H. vlastníkům chat prodali. Instalovali závoru mezi pozemky č. 343/50 a č. 343/61, žalobci spoluvlastnický podíl na těchto pozemcích mají od roku 2011. V roce 2011 vznikla řetězová zábrana znemožňující žalobcům příjezd k jejich nemovitosti. V současné době na konkrétních pozemcích není v terénu žádná cesta patrná. Správní orgán nepochybuje, že žalobci ke své chatě v období od roku 1990 do roku 2009 jezdili, což je zřejmé z výpovědi účastníků a předložených fotografií. Písemnému prohlášení V.H. se nepřikládá žádná váha, protože mu neodpovídají výpovědi V.H. a J.B. Alternativní příjezd k nemovitostem B. neexistuje, lze se tam dostat pěšky po hůře schůdné pěšině. Při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav bylo zjištěno, že chybí první znak veřejně přístupné účelové komunikace, tedy požadavek zřetelné v terénu patrné cesty určené k užití vozidly a chodci pro účely dopravy. Nepochybuje se o tom, že v minulosti se na pozemcích M., pí S. a Ing. A. nacházely koleje vyjeté od automobilu žalobců, což připouštějí všichni účastníci, ale je třeba vycházet se stavu v době rozhodování a ten je takový, že tam žádná cesta v terénu není. Druhý znak, požadavek na spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi splněn je. Třetím znakem je pak souhlas s užíváním cesty. Má se za nepochybné, že Václav H., ať již výslovně či ústní formou Pokračování - 6 - 10A 61/2014 konkludentně udělil souhlas vlastníkům chat, aby po jeho pozemku přicházeli a od roku 1990 přijížděli k chatám. Tento souhlas je nahlížen jako soukromoprávní závazek nikoli veřejnoprávní souhlas k obecnému užívání pozemku. Dále se shledává naléhavost komunikační potřeby, protože alternativní přístup sice existuje, ale není srovnatelný s přístupem po domnělé cestě. Uzavírá se, že se čtyř znaků účelové komunikace jsou splněny dva a proto účelová komunikace neexistuje a nelze odstranění překážky nařídit. Proti tomuto rozhodnutí žalobci podali odvolání a namítali, že na základě provedených důkazů bylo učiněno nesprávné skutkové zjištění. Byla prokázána dlouhodobá existence účelové komunikace, kdy při místním šetření bylo shledáno, že srovnatelná možnost spojení nemovitosti neexistuje a předchozí vlastník uvedl, že nikomu nebránil v užívání nemovitosti. Nezřetelnost komunikace v terénu a priori neznamená, že komunikace neexistuje. Zřetelnost v pozemku nelze očekávat na pozemcích, k nimž je dlouhodobě zamezen přístup. Výpověď svědka H. je vyložena tendenčně, kdy svědek neuvedl, že souhlas byl udělen pouze pro vlastníky pozemků, jestliže svědek uvedl, že v přístupu na pozemky nebránil nikomu. Tyto výhrady byly rozvedeny v doplnění odvolání. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že o pozemní komunikaci se může jednat tehdy, je-li cesta znatelná v terénu a nejde pouze o dočasně vyjeté koleje v trávě a o cestu měnící průběh. V dané věci nebylo možno identifikovat, že o cestu se jedná. Kdyby se o cestu jednalo, byla by vyznačená alespoň k hranici pozemků odvolatelů. Těmto pozemkům předcházejí nemovitosti ostatních účastníků, mezi nimiž bylo uzavřeno soukromoprávní ujednání o právu průjezdu přes pozemky. Celý soubor pozemků patřil rodičům V.H., rodiče odvolatelů postavili přibližně v roce 1940 chatu, ke které jezdili a byli prvními uživateli účelové komunikace spojující chatu. Přístup nebyl nikterak omezen. Postupně se na pozemku stavěly chaty, vždy byl prodán pozemek pod chatou, v přístupu k chatám nebylo bráněno. Stejně nebylo bráněno v přístupu rybářům, myslivcům, projížděli tudy koňské povozy. Dovozuje se, že pozemek byl užíván na základě výprosy. O právu cesty přes cizí pozemek nelze uvažovat, protože osoba, která jej takto užívala, neměla k pozemku žádné právo, užívání pozemku bylo vlastníkem trpěno. Komunikační nezbytnost dána není, protože k nemovitostem žalobců je alternativní možnost přístupu po méně komfortní turistické trase. Znaky charakterizující veřejně přístupnou účelovou komunikaci musejí být splněny kumulativně, avšak v dané věci bylo shledáno, že na předmětných pozemcích se pozemní komunikace nenachází. Pozemek nesplňuje podmínku obecného užívání a přístup k nemovitosti existuje. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí, jímž nebyla konkrétním osobám uložena povinnost odstranit řetězovou zábranu, kterou instalovali na pozemcích č. 343/27 a č. 343/38 v kat. úz. Dobřejice, obec Malšice, protože byl učiněn úsudek o tom, že nejedná se o překážku na pozemní komunikaci. Pro posouzení této věci je rozhodné, vznikla-li v daném prostoru pozemní komunikace. Pro řádné zhodnocení kritérií stanovených pro pozemní komunikaci zákonem o pozemních komunikacích však nebyl shromážděn dostatek podkladů. Režim pozemních komunikací upravuje zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v novelizovaném znění. Pozemní komunikace jsou podle tohoto předpisu vymezeny jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (§ 2 odst. 1 zákona). V projednávané věci je třeba vyřešit, vznikla-li v daném prostoru účelová Pokračování - 7 - 10A 61/2014 komunikace. Taková komunikace vzniká ze zákona, jestliže splňuje kritéria stanovená § 7 odst. 1 věta první zákona, podle které pozemní komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelové komunikace se pak rozlišují na veřejně přístupné a veřejné nepřístupné. Posledně uvedené účelové komunikace zajišťují dopravní spojení v uzavřeném prostoru. Z této právní úpravy je zapotřebí vycházet při rozhodování o tom, vznikla-li účelová pozemní komunikace. Na silničním správním orgánu je opatřit podklady pro to, aby zákonná kritéria vymezená pro daný druh pozemní komunikace mohla být řádně zhodnocena. Není sporu o tom, že původní chata právních předchůdců žalobců vznikla v místě, kde se nachází současná chata, již ve čtyřicátých létech dvacátého století a tehdejší vlastníci manželé H. umožňovali přístup k této chatě po svém pozemku, který se následně v průběhu doby dělil. Na tomto pozemku vznikly další dvě chaty, tu kterou vlastnil Ing. P., patrně v roce 1978, údaj o vzniku chaty ve vlastnictví B. M. ze spisu nevyplývá. Chata žalobců byla v roce 2002 poškozena povodní a žalobci na místě původní chaty zřídili chatu novou. To se stalo v roce 2004, přičemž stavbu pro ně zajišťovala stavební firma. Předpokladem pro zřízení nové chaty bylo opatření stavebního úřadu a stejně tak výstavba chat Ing. P. a B. M. se neobešla bez stavebního povolení. Stavba žalobců v době po povodni z roku 2002 podléhala režimu tehdy platného stav. zák. publikovaného pod č. 50/1976 Sb. a stejnou právní úpravou se s největší pravděpodobností řídila stavba chaty Ing. P., která měla vzniknout v roce 1978. O době vzniku chaty B.M. nejsou ve spise informace. Přístupy ke stavbám upravovala vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Ta ve svém ustanovení § 6 odst. 1 normovala, že všechny stavby musí mít zajištěn přístup z veřejné pozemní komunikace kapacitně vyhovující komunikační přípojkou. V době zřizování nové chaty žalobci platila vyhl. č. 137/1998 Sb., o technických požadavcích na výstavbu, která rovněž v souvislosti s umísťováním staveb podle § 4 odst. 2 předpokládala stavby umísťovat tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technického vybavení a pozemní komunikace. Oba tyto předpisy podřazovaly chaty stavbám pro individuální rekreaci. Stavební předpisy dále rozlišovaly mezi stavbami trvalými a dočasnými. Jestliže je tu předpoklad, že bylo možno povolit stavbu za situace, kdy bylo zajištěno připojení této stavby na veřejnou pozemní komunikaci, je zapotřebí zjistit, zda všechny stavby v dané lokalitě byly povoleny jako stavby trvalé a jakým způsobem podle stavebního úřadu stavby povolujícího byl zajištěn požadavek na připojení stavby na veřejnou pozemní komunikaci. Doplnění řízení o informace související se vznikem staveb může posloužit pro hodnocení kritérií stanovených pro účelové komunikace. Stavby žalobců a stavby na parcelách č. 116 a 129 byly povoleny k užívání pro rekreační účely, jedná-li se o stavby trvalé, byl tu předpoklad jejich řádné údržby. Všichni vlastníci těchto staveb před tím, než došlo k převodu pozemků obklopujících chaty, užívali k přístupu a příjezdu k chatám pozemek ve vlastnictví H. Skutečnost, že pozemek H. je jako přístup k nemovitostem užíván, byl všem vlastníkům chat v dané lokalitě znám a všichni vlastníci chat užívali pozemek H. v zájmu zajištění napojení svých chat ke spojení s ostatními pozemními komunikacemi, tak tomu bylo do doby, než H. jednotlivé části oddělené od původního pozemku prodali. Ze spisu je patrné, že žalobci měli možnost ke své chatě přijíždět do roku 2009. Správní orgány při posuzování okolnosti, je-li komunikace patrná v terénu, vycházeli ze Pokračování - 8 - 10A 61/2014 stávající situace, kdy shledali existenci travnatého pozemku bez stop, které by dokládaly, že pozemkem prochází komunikace. Při úsudku o tom, že v daném prostoru komunikace není, zůstalo zcela abstrahováno od skutečnosti, že průjezd pozemkem byl znemožněn umístěním pevné překážky a zůstalo nezhodnoceno, jaký vliv tato skutečnost má zejména při porovnání se stavem dřívějším, kdy fotodokumentací je doloženo, že před chatou žalobců stojí osobní automobil a ten tam nepochybně musel dojet. Výsledek místního šetření, ze kterého názor o tom, že komunikace v daném prostoru není, nebyl zhodnocen v souvislosti s dalšími důkazními prostředky, konkrétně doloženou fotodokumentací, výpověďmi svědků H. a B. o tom, že žalobci pozemek k přístupu a příjezdu k chatě užívali. Zůstala nezhodnocena skutečnost, že přístup k nemovitosti byl zamezen instalováním pevné překážky. Není proto najisto postaveno, zda komunikace v terénu je skutečně patrná, tím spíše, že ve své podstatě se jedná o říční břeh, který měl být podle obsahu spisové dokumentace opakovaně dotčen povodněmi či rozlivem Lužnice v roce 2013. Chata právních předchůdců žalobců byla zřízena ve čtyřicátých létech dvacátého století a ze spisu je zjevné, že do roku 2009 byl přístup k chatě zajišťován pozemkem ve vlastnictví H., kteří s takovým užitím pozemku souhlasili. To vyplývá z výpovědi svědka V.H., který přístup k nemovitostem umožňoval žalobcům, ale též vlastníkům chat na parcelách č. 116 a 129. Souhlas byl udělen konkludentně a všichni vlastníci označených nemovitostí přístup k nim prostřednictvím pozemku H. užívali. Přístup pozemkem H. se proto děl v souladu s vůlí vlastníka pozemku. Souhlasil-li právní předchůdce V.H. s tím, že jeho pozemek bude využit pro komunikační účely, stejný souhlas zcela prokazatelně udělil V.H. nejprve s matkou, následně s manželkou (obě byly podílovými spoluvlastníky pozemku), pak při zjištění, že jsou splněna další zákonná kritéria předepsaná pro pozemní komunikaci lze dovodit, že vlastnické právo H. bylo omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace právě z důvodu, že takový souhlas byl udělen vlastníkům chat právě za účelem přístupu k jejich nemovitostem. Tento právní stav trval v podstatě po dobu 70 let, jestliže chata právních předchůdců žalobců v místě vznikla v roce 1942 a žalobci měli po pozemku původně ve vlastnictví H. přístup ke své nemovitosti do roku 2009. Takto udělený souhlas vlastníka pozemku pro účely obecného užívání pozemní komunikace pak přechází na jeho právní nástupce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011 čj. 2As 44/2011-99). Výpověď svědka H. byla proto nesprávně zhodnocena, jestliže z této výpovědi je patrné, že právní předchůdci svědka i svědek sám umožnil přístup k chatám svým pozemkem. Jestliže H. umožnili cizím osobám využít pozemek k přístupu k nemovitostem a takto udělený souhlas s obecným užíváním pozemku jako komunikace přešel na právní nástupce, pak nemá žádný význam, že právní nástupci H. uzavřeli soukromoprávní dohodu mezi sebou, protože i vlastník chaty na parcele č. 116 má přístup pozemky M. Takto uzavřená dohoda nemůže nic změnit na tom, že právní předchůdci současných vlastníků udělili souhlas k obecnému užívání pozemku jako komunikace. Soud nesdílí názor žalovaného o tom, že právním titulem k užívání pozemků byla výprosa. Chata nejen žalobců, ale další dvě chaty jsou s největší pravděpodobností stavbami trvalými. Předpokladem je užívání těchto staveb k účelu, ke kterému byly kolaudovány, mají sloužit k individuální rekreaci, tak jsou také užívány. Přístup k nim proto nemůže být zajišťován výprosou, jestliže to lze kdykoli odvolat. To by pak mělo za následek, že chaty by zůstaly bez přístupu. To jistě nebylo zamýšleno vlastníky chat, ani vlastníky pozemku, nejprve rodiči svědka V.H., pak jím, matkou a následně manželkou. Právní zjištění o tom, že jednalo se o výprosu nelze z výpovědi svědka V.H. dovodit, jestliže ten uvedl, že jemu se Pokračování - 9 - 10A 61/2014 jednalo o to, aby k chatám situovaným na parcelách oddělených z jeho pozemku byl přístup. Podle výpovědi tohoto svědka, pozemkem mohli procházet další osoby, rybáři, myslivci. Ve spise je zmiňována cesta, která vedla po břehu řeky a byla mimo jiné využívána koňskými potahy. O zřízení komunikace jako stavby uvažovala též obec. Uvedl-li svědek H., že měl zájem na zajištění přístupu k nemovitostem, je zapotřebí připomenout, že chaty v dané lokalitě vznikaly dle vyjádření tohoto svědka tak, že ten převedl pozemek do vlastnictví státu (svědek uvádí, že jej převedl obci) a stavitelům chat bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, které se následně novelizací občanského zákoníku stalo vlastnictvím. V zájmu objasnění přístupu k chatám a pro posouzení kritérií stanovených pro účelovou pozemní komunikaci, lze provést důkaz písemnostmi souvisejícími právě se zřizováním práva osobního užívání pozemků pro výstavbu chat v dané lokalitě. Správní orgány obou instancí se zabývaly tím, existuje-li tu komunikační nezbytnost, ta byla správním orgánem I. stupně zjištěno, kdežto žalovaný učinil úsudek, že taková nezbytnost tu není, existuje-li přístup k chatě turistickou stezkou. Žalovaný tento přístup nahlédl jako méně komfortní, nicméně žádné podklady kromě stručného záznamu v protokolu o místním šetření neměl. Prvostupňový orgán znak nezbytné komunikační potřeby shledal při porovnání dosavadního přístupu a přístupu turistickou stezkou. O turistické cestě vedoucí lesem se uvádí v protokolu o místním šetření, že ta neumožňuje příjezd automobilem a je nutno chodit do svahu nahoru a se svahu dolů a nejde o kvalitativně srovnatelnou cestu s cestou, o které se vede řízení. Žalobci v průběhu řízení uvedli, že při dešti tato cesta není vůbec schůdná. Na základě těchto zjištění není možno učinit spolehlivý úsudek o tom, lze-li přístup k chatě žalobců uskutečnit po turistické cestě. V tomto ohledu je nezbytné toto řízení doplnit, učinit podrobná zjištění o této turistické cestě a následně učinit úsudek o tom, je-li tato turistická cesta způsobilá pro zajištění přístupu k chatě žalobců celoročně tak, aby žalobci mohli svou nemovitost užívat pro účel, pro který byla zřízena. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, která neumožňují učinit spolehlivý úsudek o tom, zda v pozemku původně ve vlastnictví H. vznikla účelová pozemní komunikace. V tomto ohledu je zapotřebí řízení doplnit ve smyslu naznačeném v předchozí pasáži rozsudku. Právní zjištění žalovaného o tom, že přístup k jednotlivým chatám se děl na základě právního titulu výprosy, pak považuje soud za nesprávné, bez opory ve spise, zejména pak takové zjištění nelze dovodit z výpovědi svědka H. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 75 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Protože stejnými vadami je stiženo též rozhodnutí prvostupňové, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s.ř.s. současně rozhodnutí Úřadu městyse Malšice. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobci měli v řízení úspěch. Proto jim na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 12.800 Kč, představující zaplacený soudní poplatek za 2 žalobce ve výši 6.000 Kč (každý ze žalobců uhradil na soudním poplatku 3.000 Kč), odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč, tedy 6.200 Kč a 2 x režijní paušál po 300 Kč, tedy 600 Kč. Podle § 76 odst. 1 písm. a ) a b) s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože napadené rozhodnutí je zrušováno pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nemá oporu ve spise. Pokračování - 10 - 10A 61/2014

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává v pěti vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. října 2014 Předsedkyně senátu : JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava