10 A 65/2013
č. j. 10 A 65/2013-35
V PLATNOSTICitované zákony (5)
Rubrum
10A 65/2013 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce MITSTAV s.r.o. se sídlem Praha 2, Na Zbořenci 276/14, zast. JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 23, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce Opava, Horní náměstí 103/2, Opava, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22.4.2013, č.j. 783/1.30/13/14.3, t a k t o :
Výrok
Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 22.4.2013, č.j. 783/1.30/13/14.3 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 18.1.2013 č.j. 784/5.30/13/14.3. se z r u š u j í pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení 9.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 18.1.2013, dle něhož se, že žalobce dopustil správního deliktu umožněním výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c/ zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e/, bod 2 zákona o zaměstnanosti ukrajinským státním příslušníkům, kteří při kontrole dne 29.3.2012 vykonávali práci v rozporu s vydaným povolením zaměstnání, jestliže byli vysláni k výkonu práce mimo povolené místo práce. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 800.000 Kč. Pokračování - 2 - 10A 65/2013 V žalobě žalobce namítá, že pracovníci žalobce pracovali na základě platných rozhodnutí o prodloužení pracovního povolení vydaných před účinností novely zákona o zaměstnanosti, přičemž zákon ve znění platném v době kontroly neukládal zaměstnavateli jakoukoliv povinnost projednávat s krajskými pobočkami úřadu práce podmínky dříve vydaných pracovních povolení. Dle žalobce uvedenou novelou zákona o zaměstnanosti nově ukládané povinnosti se týkají pouze povolení nově vydávaných či v době účinnosti novely prodlužovaných. Do doby přijetí novely zákona o zaměstnanosti nebyla při pracích mimo sídlo zaměstnavatele stanovena žádná povinnost žádat pracovní povolení, pracovníci mohli být tedy vysláni na pracovní cesty a jejich konkrétní místo pobytu muselo být ohlášeno pouze cizinecké policii. Vysílání pracovníků na pracovní cesty bylo tedy podle dřívější zákonné úpravy výslovně povoleno. Přestože toto ustanovení bylo ze zákona vypuštěno, dosud neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by pracovní cesty zakazovalo. Podle praxe úřadů práce v době před přijetím novely se jako místo výkonu práce v pracovních povoleních uváděla přesná adresa sídla zaměstnavatele a tato praxe se poté fakticky změnila pouze v tom, že údaj o sídle zaměstnavatele byl v povoleních uváděn bez bližší specifikace. Žalobce má za to, že státní moc lze uplatňovat jen na základě zákona a v jeho mezích a je proto nepřijatelné tak činit pod zákonnými předpisy a směrnicemi. Výrok o vině a trestu za správní delikt nelze opřít jen o interní předpis či výklad, protože takový postup je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Neobstojí ani argument, že napadené rozhodnutí vychází ze zákona bez ohledu na jeho výklad interními předpisy, neboť i na základě interních předpisů jsou napadeným rozhodnutím zpětně odlišně interpretována dosud platná pracovní povolení. Žalobce rovněž odmítá argumentaci žalovaného, že k závěru o spáchání deliktu není třeba prokazovat ani nejnižší formu zavinění, neboť se jedná o delikt s objektivní odpovědností. Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí za nepřípustné, neboť je v rozporu s ústavními principy, proto navrhuje jeho zrušení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, setrval na svém rozhodnutí, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku zaměstnanosti dle § 140 odst. 1 písm. c/ zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e/ zákona o zaměstnanosti ukrajinským státním příslušníkům, kteří vykonávali v době kontroly práci pro žalobce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, jestliže měli vydáno povolení k zaměstnání na území hlavního města Prahy. Tito Ukrajinci pracovali dle provedené kontroly na území kraje Vysočina. Dle žalovaného tedy Ukrajinští státní příslušníci vykonávali závislou práci v rozporu s vydaným rozhodnutím o povolení k zaměstnání, jestliže v době kontroly vykonávali práci na území kraje Vysočina, kam byli vysláni žalobcem na základě cestovního příkazu. Žalovaný odkázal na zákon o zaměstnanosti, který vychází z ustanovení článku 26 odst. 3 věta první ve spojení s ustanovením článku 26 odst. 4 a rovněž bylo odkázáno na ustanovení § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle něhož může úřad práce vydat povolení k zaměstnání za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že místo, kde zaměstnanec s povolením k zaměstnání vykonává na pracovní cestě práci, není místem výkonu práce a že tedy není v takovém případě třeba aplikovat ustanovení § 145 zákona o zaměstnanosti. K výkladu problematiky pracovních cest Pokračování - 3 - 10A 65/2013 cizinců v minulosti zveřejněnému Ministerstvem práce a sociálních věcí podotkl, že uvedené ministerstvo není orgánem, kterému by příslušel závazný výklad právních předpisů. V replice žalobce uvedl, že zaměstnanci pracovali na základě platných pracovních povolení vydaných za podmínek a v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou a s dosavadní praxí, které nebyly žádným způsobem pro platná pracovní povolení změněny. Pouze v případě, že by zákon výslovně dovoloval takovou změnu, pak by aplikace takové změny musela být provedena konkrétním individuálním aktem doručeným nositeli platného pracovního povolení se závazností změny od doby takového doručení. Jedině tehdy by pak bylo možno argumentovat tím, že rozhodnutí o povolení k zaměstnání je jednostranný a autoritativní akt, který je pro jeho adresáta závazný. Takovým aktem však není vydání nedostupného či těžko dostupného interního podzákonného výkladového předpisu, na jehož základě by měly a mohly být dovozovány nové povinnosti. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Oblastní inspektorát pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích provedl na pracovištích v Obratani 108 a Salačově Lhotě dne 29.3.2012 kontrolu se zaměřením na legálnost vykonávané práce. Při kontrole na pracovišti v Obratani 108 patřící firmě JMV s.r.o. byli zastiženi při výkonu práce ukrajinští státní příslušníci I. I., A. T., M. T., D. T., O. K. a N. S., kteří vykonávali práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, neboť místo výkonu práce bylo u zjištěných osob stanoveno v povolení k zaměstnání na území hlavního města Prahy a tyto zjištěné osoby pracovaly na území kraje Vysočina. Výsledky kontroly byly shrnuty a zadokumentovány v protokolu o výsledku kontroly ze dne 23.5.2012, se kterým byl žalobce seznámen téhož dne a byl mu rovněž předán jeho stejnopis. Žalobce byl poučen o možnosti písemně požádat o přezkoumání protokolu. Této možnosti žalobce využil a doručil dne 4.6.2012 žádost o přezkum protokolu o výsledku kontroly. Inspektor Oblastního inspektorátu práce přezkoumal dne 11.6.2012 protokol o výsledku kontroly a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu kontrolních závěrů. Žalobce podal následně dne 28.6.2012 námitky proti výsledku přezkoumání kontroly, vedoucí inspektor Oblastního inspektorátu práce rozhodnutím o námitkách ze dne 16.8.2012 námitky vznesené účastníkem řízení proti výsledku přezkoumání protokolu zamítl. Oblastní inspektorát práce pokládal za prokázané, že se žalobce dopustil správního deliktu dle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c/ zákona o zaměstnanosti, proto vydal příkaz č.j. 1922/5.30/12/14.3 dne 9.11.2012, dle něhož se žalobce dopustil uvedeného správního deliktu a za to mu byla uložena pokuta ve výši 1.000.000 Kč a současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady správního řízení. Žalobce podal proti příkazu odpor, proto po podání odporu ve správním řízení bylo pokračováno. Následně žalobce předložil písemné vyjádření v dané věci. Poté mu bylo doručeno oznámení o ukončení dokazování a výzva k doložení dokladů prokazujících majetkové poměry, tyto žalobce předložil. Oblastní inspektorát práce vydal dne 18.1.2011 rozhodnutí, dle něhož se žalobce dopustil správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce dle § 140 odst. 1 písm. c/ zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon nelegální práce ukrajinským státním příslušníkům, kteří vykonávali práci v rozporu s vydaným povolením zaměstnání. N. S. měl povolení k zaměstnání do 31.8.2012, s místem výkonu práce Praha, I. I. s povolením k zaměstnání do 31.8.2012 a místem výkonu práce Praha, A. T., který měl povolení k zaměstnání do 31.8.2012 rovněž s místem výkonu práce Praha a M. T., která měla povolení k zaměstnání do Pokračování - 4 - 10A 65/2013 31.12.2012 s místem výkonu práce hlavní město Praha, D. T. s povolením k zaměstnání do 31.8.2012 a místem výkonu práce Praha a O. K., který měl rovněž povolení k zaměstnání do 31.8.2012 s místem výkonu práce hlavní město Praha. Uvedení pracovníci byli zaměstnáni na pracovišti v Obratani 108 patřící firmě JMV s.r.o. a v těchto provozech pracovali na základě smluv o dílo uzavřených mezi žalobcem a firmou JMV s.r.o. a firmou AGRICO Bohemia s.r.o. Byly doloženy smlouvy o dílo platné pouze do 29.2.2012. Žalobce tedy vysláním zaměstnanců mimo povolené místo výkonu práce umožnil výkon nelegální práce a dopustil se tak správního deliktu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí včas odvolal. O jeho odvolání pak bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto a napadené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 18.1.2013 potvrzeno jako věcně správné, žalobce se dopustil správního deliktu. V rozhodnutí bylo zejména poukázáno na ustanovení § 5 bod 2 zákona o zaměstnanosti, dle kterého se nelegální prací rozumí také vykonává-li fyzická osoba cizinec práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení. Dle zákona o zaměstnanosti může být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území ČR. V odvolání žalobce namítal, že cizincům bylo vydáno povolení k zaměstnání, byla s nimi uzavřena pracovní smlouva v souladu se zákoníkem práce, zaměstnanci byli vysláni na krátkodobou pracovní cestu. V ustanovení § 42 zákoníku práce, které upravuje vyslání zaměstnanců na pracovní cesty, není odesílání cizince na pracovní cesty zakázáno. V povolení k zaměstnání není rovněž uvedeno, že cizinec nesmí být vyslán na pracovní cesty. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Předmětem řízení je rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c/ zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, když umožnil výkon práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e/ bod 2 zákona o zaměstnanosti ukrajinským státním příslušníkům, kteří v době kontroly vykonávali závislou práci pro žalobce, kam byli vysláni na základě cestovního příkazu, přičemž místem výkonu práce v rozhodnutí o povolení je zaměstnancům stanoveno území hlavního města Prahy, z čehož vyplývá, že uvedení pracovníci vykonávali závislou práci v rozporu s vydaným rozhodnutím o povolení k zaměstnání. Skutkový stav není mezi účastníky na sporu. Žalobce namítá, že vyslání jeho zaměstnanců na pracovní cestu je v souladu se zákonem o zaměstnanosti, když jeho zaměstnanci pracovali na základě rozhodnutí o prodloužení pracovních povolení vydaných před účinností novely zákona o zaměstnanosti, přičemž zákon ve znění platném v době kontroly neukládal jakoukoliv povinnost projednávat s úřadem práce podmínky dříve vydaných pracovních povolení. V současné době neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by pracovní cesty zakazovalo. Zákon o zaměstnanosti o zaměstnání cizinců vychází z článku 26 odst. 3 věta první ve spojení s ustanovením článku 26 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí, vykonává-li fyzická osoba - cizinec práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení. Podle § 89 zákona o zaměstnanosti může být cizinec přijat do Pokračování - 5 - 10A 65/2013 zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky. Mezi náležitosti povolení k zaměstnání dle § 92 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti patří mimo jiné místo výkonu práce. V případě jakékoliv změny místa výkonu práce cizince je proto nezbytné získat nové povolení k zaměstnání. Podle ustanovení § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti může úřad práce vydat povolení k zaměstnání za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Zaměstnavatel je tedy povinen s úřadem práce předem projednat záměr zaměstnávat cizince dle ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti. Z právní úpravy vyplývá, že cizinec může být přijat do zaměstnání tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území ČR, nebo je-li držitelem zelené karty, pokud není stanoveno jinak. Za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva a pro družstvo. V obecné rovině lze tedy výkon práce cizincem v obvodu územní působnosti jiného úřadu práce, než který povolení k zaměstnání vydal, považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání. Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je zajistit primární uspokojení potřeby zaměstnání pro občany České republiky /srovnej rozsudek ze dne 8.6.2007 č.j. 7 As 28/2006-51/. Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto posuzuje konkrétní situace v určitém místě. Místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic, tak z časového hlediska. Tyto skutečnosti se pak odrážejí i v obsahu povolení k zaměstnání cizince. Přístup k zaměstnávání cizinců je vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti poměrně restriktivní /srov. rozsudek NSS č.j. 6 Ads 139/2011-82 ze dne 14.12.2011/. Restriktivní úprava zaměstnávání cizinců, jejímž cílem je zajistit ochranu trhu práce v ČR tak, aby cizinci mohli být zaměstnáváni pouze na místech, na které nelze přijmout uchazeče o zaměstnání evidovaného na úřadu práce, nelze vykládat tak, že by se na vzájemné vztahy mezi zaměstnavateli a jinými zaměstnávanými cizinci nevztahovaly obecné právní předpisy včetně zákoníku práce. Zákon o zaměstnanosti v § 3 odst. 1 písm. b/ stanoví, že způsobilost být zaměstnancem podle zákoníku práce mají cizinci za stejných podmínek jako státní občané ČR. Cizinci tedy mají vedle specifických povinností stanovených zvláštními zákony naprosto stejná práva a povinnosti jako ostatní zaměstnanci. Cizinec může tedy být svým zaměstnavatelem za podmínek uvedených v zákoníku práce vyslán na pracovní cestu. Zákaz vyslání cizince na pracovní cestu nelze z právní úpravy stanovující zvláštní podmínky pro zaměstnávání cizinců, dovodit, přičemž argumentaci, že tento zákaz vyplývá ze zrušení ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti, soud akceptovat nemůže. Toto ustanovení nebylo v roce 2004 do zákona o zaměstnanosti zakotveno jako liberační ustanovení, které by nad rámec dosavadní právní úpravy umožnilo zaměstnavatelům vysílat své zaměstnance – cizince na pracovní cesty, ale naopak jako omezující ustanovení, které mělo zabránit častému obcházení dosavadní právní úpravy. To v souladu s důvodovou zprávou k tomuto ustanovení spočívalo v účelovém získávání povolení k zaměstnání u úřadů práce, v jejichž obvodu situace na regionálním trhu práce umožňovala povolení získat, a následném vysílání cizinců k výkonu práce do regionů, kde by povolení k jejich zaměstnání vydáno nebylo. Nově koncipované ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti mělo uvedené praxi zabránit. Pokračování - 6 - 10A 65/2013 Ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti bylo s účinností od 1.1.2009 zákonem č. 382/2008 Sb. bez dalšího zrušeno, přičemž důvodová zpráva k tomuto zrušení uvedla, že dosavadní právní úprava nemá podstatný dopad na ochranu trhu práce v daném regionu a zrušením tohoto ustanovení dojde rovněž ke snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů. Z tohoto právního vývoje nevyplývá úmysl zákonodárce dosavadní úpravu zpřísnit, ale spíše vyhodnocení stávajícího omezení z hlediska ochrany pracovního trhu jako nadbytečného. Cizinec tak může být vyslán na pracovní cestu i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání, takové vyslání ale musí svým obsahem skutečně pracovní cestě odpovídat. I přes zrušení § 93 zákona o zaměstnanosti nelze prostřednictvím pracovní cesty zastírat faktický výkon práce cizince v jiném místě, než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. V souvislosti s tím soud poznamenává, že při posuzování obsahové náplně pracovní cesty cizince bude tedy záležet na konkrétních skutkových okolnostech takového vyslání. Vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce v žádném případě nelze používat dlouhodobě či pravidelně a zneužívat jej tak k obcházení místa výkonu práce uvedeného v povolení k zaměstnání. Dlouhodobý či pravidelně se opakující výkon práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání či zásadní změna druhu povolené pracovní činnosti by nepochybně nemohly být hodnoceny jinak než jako práce nelegální ve smyslu § 5 písm. e/ bod 2 zákona o zaměstnanosti, tedy jako výkon práce bez povolení k zaměstnání. Soud proto uzavřel, že v dané věci bylo správní řízení poznamenáno nezákonným postupem žalovaného, dle kterého jsou po zrušení ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti pracovní cesty cizinců bez náhrady zakázány. Žalovaný ve směru uvedeném shora nevedl žádné dokazování, přestože se v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Podle § 145 zákona o zaměstnanosti záměr zaměstnávat cizince na více místech výkonu práce projedná a povolení k takovému zaměstnání vydá úřad práce po vyjádření krajské pobočky úřadu práce, v jejímž územním obvodu má být zaměstnání vykonáváno. Uvedené ustanovení je pouze kompetenčním ustanovením určujícím, která krajská pobočka úřadu práce je místně příslušná k vyjádření se k záměru zaměstnavatele zaměstnávat cizince na více místech výkonu práce, nikoli ustanovením vylučujícím možnost použití § 42 zákoníku práce. Vymezení místa výkonu práce v povolení k zaměstnání nelze tedy chápat jako omezení pro případné vykonání pracovní cesty. Pojmovým znakem pracovní cesty je právě vyslání zaměstnance k výkonu práce mimo sjednané a povolené místo výkonu práce. Vyslání cizince na jiné místo výkonu práce je proto možné, a to za podmínek stanovených pro pracovní cestu zákoníkem práce. Proto výkon práce sjednaný a povolení místa výkonu práce nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu však musí být krátkodobé a nesmí znamenat fakticky trvalou změnu místa výkonu práce. I přesto, že došlo ke zrušení ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti, lze akceptovat trvání pracovní cesty, proto je nutno zabývat se tím, zda v daném případě jednalo se o práci konanou bez vydaného pracovního povolení či o pracovní cestu, neboť ze záznamu o kontrole, kdy byl učiněn záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob dle § 132 odst. 1, 2 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že někteří ze zaměstnanců činili tuto práci od 24.1.2012, u některých je uveden datum dva měsíce Např. u zaměstnance D. T. je uvedeno, že tuto práci vykonává od 18.1.2012, u M. T. od 17.2.2012 a u A. T. od února 2011, přičemž z rozhodnutí vyplývá, že v tomto směru žádné dokazování žalovaný ohledně doby trvání pracovní cesty nevedl. Závěr žalovaného, že tedy žalobce zaměstnával cizince bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto Pokračování - 7 - 10A 65/2013 povolení podmínkou výkonu zaměstnání, kdy vymezení místa výkonu práce k povolení k zaměstnání nelze chápat jako absolutní omezení i pro případné vykonání pracovní cesty, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Zcela nerozhodná je skutečnost, kdy bylo prodlužování pracovního povolení cizinci vydáno, odpovědnost za správní delikt se posuzuje dle zákona účinného v době, kdy ke správnímu deliktu došlo. To představuje vadu řízení, jestliže žalovaný nezjišťoval přesně dobu, na kterou byl u každého zaměstnance svým zaměstnavatelem na pracovní cestu vyslán, za účelem posouzení, zda se jedná o pracovní cestu či nikoliv. Žalovaným byl učiněn nesprávně závěr pouze na základě skutečnosti, že ukrajinští pracovníci vykonávali práci mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání, aniž by bylo jakkoliv zjištěno, že se jednalo o pracovní cesty dle zákoníku práce nebo o jejich dlouhodobé opakování, které by mohlo znamenat obcházení zákona. Soud proto z důvodů shora uvedených napadené rozhodnutí zrušil bez jednání rozsudkem dle § 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce, který byl v řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení, již představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč a dvakrát 300 Kč režijní paušál. Celkem tedy náklady řízení činí částku 9.800 Kč a je povinností žalovaného tuto částku žalobci nahradit k rukám zástupce žalobce.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Pokračování - 8 - 10A 65/2013 Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. října 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á , v.r. Za správnost vyhotovení Zd. Soukupová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.