10 A 70/2013
č. j. 10 A 70/2013-44
V PLATNOSTI- KS Č. Budějovice 10 A 70/2013-44
- NSS 6 As 143/2013-20
Citované zákony (6)
Rubrum
10A 70/2013 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce Z. X., zast. Mgr. Petrem Fouskem, advokátem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 9.5.2013, č.j. CPR-4667-2/ČJ-2013-930310-V234, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2013 č.j. 2A 37/2013-11 byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) doručena žaloba proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 9.5.2013 č.j. CPR-4667- 2/ČJ-2013-930310-V234, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 8.2.2013 č.j. KRPC-17908-26/ČJ-2013-020023, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 5 let. Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby doplněné o podání ze dne 2.9.2013 namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně založenou na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobce v řízení před správním orgánem nemohl Pokračování - 2 - 10A 70/2013 dostatečně uplatnit svá práva a oprávněné zájmy. Správní orgán prvního stupně nedostatečně posoudil přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Předně nebyla posouzena žalobcova ekonomická situace a vztah ke státu, jehož je státním občanem. Rozhodnutí, v jehož rámci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nemůže odpovídat okolnostem daného případu. V důsledku tohoto nesprávného postupu bylo žalobci v řízení znemožněno uplatňovat práva a oprávněné zájmy. Žalobce v této souvislosti dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.12.2011 č.j. 8As 32/2011-60, z něhož vyplývá, že při rozhodování o správním vyhoštění je nutno vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nezjednala žádnou nápravu ohledně shora vytýkaných nedostatků, čímž své rozhodnutí zatížila stejnými vadami. Žalovaná nezrušila prvostupňové správní rozhodnutí a věc správnímu orgánu prvního stupně nevrátila k dalšímu řízení, ač k tomu byly dány podmínky. Žalovaná nezohlednila špatnou ekonomickou situaci žalobce a rovněž ani skutečnost, že z Číny odcestoval v roce 1996 a v současné době k této zemi nemá žádné rodinné ani majetkové vazby, v případě nuceného návratu do Číny by žalobce byl s největší pravděpodobností odkázán na život na ulici. Žalobce dále namítá nesprávnou úvahu žalované v rámci stanovení délky doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, když žalovaná nesprávně vychází z toho, že žalobce na území ČR pobývá neoprávněně od roku 1996, přičemž žalobce byl k pobytu na tomto území oprávněn minimálně ještě v roce 2008, jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření ze dne 19.7.2013 uvedl, že v průběhu správního řízení v projednávané věci bylo postupováno v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též správní řád), přičemž správní orgán prvního stupně postupoval plně v souladu s ust. § 50 správního řádu, když náležitě zjistil skutečný stav věci a pro rozhodnutí opatřil potřebné podklady. Žalobci byla rovněž, v souladu s ust. § 4 a ust. § 6 odst. 2 správního řádu, poskytnuta náležitá součinnost, když mu byla dána možnost navrhovat důkazy, činit návrhy, vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán zjistil skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti, prvostupňové rozhodnutí nepostrádá zákonné náležitosti. Správní orgán prvního stupně shromáždil dostatečné podkladové materiály a svá zjištění a závěry popsal v odůvodnění rozhodnutí. Správní vyhoštění bylo, dle názoru žalované, vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný se ztotožňuje se závěry správního orgánu prvního stupně, když v daném případě došlo k naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále též zákon o pobytu cizinců) a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 tohoto zákona. Žalovaný dále uvedl, že žalobce mařil výkon rozhodnutí, když od 21.4.2012 do 7.2.2013 pobýval na území ČR bez víza, ač k tomu není oprávněn, čímž naplnil důvody uvedené v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, za což mu bylo, zcela v souladu se zákonem, uloženo správní vyhoštění. Ve všech těchto skutečnostech shledal žalovaný, shodně se správním orgánem prvního stupně, maření správního rozhodnutí a neoprávněný pobyt žalobce na území ČR. Správní orgán prvního stupně v souladu se zákonem zahájil, vedl a následně vydal rozhodnutí o správním Pokračování - 3 - 10A 70/2013 vyhoštění. Protiprávní jednání žalobce bylo spisovým materiálem doloženo a náležitě v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odůvodněno. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Žalobce přicestoval do ČR v roce 1996 z pracovních důvodů. Platnost povolení k pobytu na území ČR žalobce několikrát prodloužil, přičemž poslední dlouhodobý pobyt mu skončil v roce 2008. Žalobce po skončení platnosti oprávnění k pobytu nevycestoval a na území ČR nadále pobýval neoprávněně. Dne 13.2.2008 žalobce převzal rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti pěti let s tím, že mu byla současně stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů. Žalobce stanovenou dobu k vycestování nedodržel a ani se nepokusil nějakým způsobem svůj pobyt v ČR legalizovat. Žalobce se zde nadále zdržoval a pracoval na různých místech v ČR. Dne 11.3.2012 byl žalobce při prováděné policejní kontrole zajištěn z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR. Dne 12.3.2012 převzal žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti tři roky. Žalobci byla současně stanovena doba k vycestování do 20.4.2012, žalobce stanovenou dobu nedodržel a nadále úmyslně pobýval na území ČR neoprávněně, a to v době od 21.4.2012 do 7.2.2013, kdy byl zadržen Policií ČR, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště Tábor. Dne 8.2.2013 bylo prvostupňovým správním orgánem dle ust. § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Dne 8.2.2013 byl se žalobcem sepsán protokol dle ust. § 18 odst. 1 správního řádu, součástí tohoto protokolu je též poučení o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Z obsahu protokolu bylo zjištěno, že žalobce nemá na území ČR žádné závazky ani příbuzenské vztahy, na území ČR se nenachází osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost či měl takovou osobu v péči. Žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, s tímto občanem nežije ve společné domácnosti a není osobou, která se o sebe nedokáže postarat bez osobní péče občana Evropské unie. Žalobce nemá zdravotní potíže ani žádný jiný důvod, které by mu bránily v návratu do domovského státu. Žalobce v žádném jiném státě nepožádal o udělení mezinárodní ochrany. Obsahem správního spisu je dále Závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, které bylo Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky vydáno dne 8.2.2013. Dle tohoto stanoviska neexistují překážky pro vycestování žalobce do země jeho původu a vycestování je z hlediska ust. § 120a zákona o pobytu cizinců možné. Z obsahu odůvodnění tohoto stanoviska bylo zjištěno, že Ministerstvo vnitra ČR vycházelo zejména z výpovědi žalobce ze dne 8.2.2013, a z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Číně, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že mu nejsou známy žádné překážky, které by bránily jeho návratu do domovského státu. S ohledem na tyto skutečnosti dospělo ministerstvo k závěru, že žalobci po návratu do domovského státu nehrozí uložení ani výkon trestu smrti. Žalobce rovněž neuvedl žádné skutečnosti, pro něž by mu po návratu do domovského státu mohlo hrozit mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Na území Číny neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, který by žalobce po návratu mohl ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Případné vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Ze všech těchto důvodů nebyla shledána existence překážek, které by žalobci bránily ve vycestování do země původu. Pokračování - 4 - 10A 70/2013 Dne 8.2.2013 bylo, dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce s tím, že doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v délce pěti let. Žalobci byla současně, dle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od ukončení zajištění. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí je naplnění důvodů stanovených v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval na území ČR neoprávněně v době po skončení platnosti doby stanovené k vycestování i přesto, že mu bylo opakovaně uděleno správní vyhoštění. Správní orgán prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a při posuzování důkazních prostředků shledal v jednání žalobce rozpor se zájmem společnosti na dodržování podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR, neboť neoprávněný vstup a pobyt je v současnosti značně rozšířeným negativním jevem, ohrožujícím zájmy státu. Při posuzování přijatého opatření správní orgán dbal na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Správní orgán dospěl k závěru, že důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřený k dopadům do soukromého a rodinného života žalobce. Při posuzování přiměřenosti dopadů tohoto rozhodnutí správní orgán zohlednil zejména závažnost a druh protiprávního jednání žalobce, délku pobytu žalobce na území ČR, věk žalobce, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území ČR a intenzitu vazeb k domovskému státu žalobce. Žalobce, dle svého vyjádření, v ČR nemá žádné vazby. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce pěti let, a to vzhledem k závažnému porušení právních předpisů, kdy žalobce pobýval na území ČR neoprávněně v době uděleného pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán prvního stupně vycházel též ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR a z vyjádření žalobce k tomuto stanovisku, na jejichž základě rozhodl, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal žalobce dne 14.2.2013 odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9.5.2013, č.j. CPR-4667-2/ČJ- 2013-930310-V234 tak, že odvolání žalobce bylo potvrzeno a rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8.2.2013 č.j. KRPC-17908-26/ČJ-2013-020023 bylo potvrzeno. V odůvodnění žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně v řízení postupoval v souladu se správním řádem, když náležitě zjistil skutečný stav věci a pro rozhodnutí opatřil potřebné podklady. Žalobci byla rovněž poskytnuta potřebná součinnost, když mu byla dána možnost navrhovat důkazy, činit návrhy, v řízení vyjádřit své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozhodnutí obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti. Žalovaný se ztotožňuje se závěry prvostupňového správního orgánu, že v tomto případě došlo k naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že prvostupňové správní rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán prvního stupně v řízení o správním vyhoštění shromáždil dostatečné podkladové materiály a svá zjištění a závěry popsal Pokračování - 5 - 10A 70/2013 v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správní vyhoštění bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce nerespektoval rozhodnutí vydané pod č.j. KRPS-88938/ČJ-2012-010022, čímž mařil výkon tohoto rozhodnutí a současně tak žalobce od 21.3.2012 do 7.2.2013 pobýval na území ČR bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil důvody uvedené v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Na základě těchto skutečností shledal žalovaný shodně se správním orgánem prvního stupně maření správního rozhodnutí a neoprávněnost pobytu žalobce na území ČR. Protiprávní jednání žalobce bylo správním orgánem prvního stupně doloženo a náležitě odůvodněno v rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, zda je vycestování žalobce možné. S tímto stanoviskem byl žalobce seznámen dne 8.2.2013, přičemž k němu neměl žádné doplnění. Obsahem tohoto stanoviska je závěr ministerstva, dle kterého v daném případě nebyl shledán důvod znemožňující vycestování žalobce do domovského státu. Žalovaný k námitce žalobce dále konstatoval závaznost stanoviska Ministerstva vnitra ČR pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění. Závazné stanovisko je podkladový akt, který nemá externí působnost. Správní orgán, který rozhoduje v řízení o správním vyhoštění, je ze zákona obsahem závazného stanoviska vázán a nedisponuje jakýmkoliv oprávněním toto stanovisko interpretovat či jej měnit. Závazné stanovisko podmiňuje výrokovou část ve věci samé. Je-li obsah tohoto stanoviska jednoznačný, nedisponuje správní orgán žádným prostorem pro správní uvážení. Správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění zohlednil zejména závažnost a druh protiprávního jednání žalobce, kdy dospěl k závěru, že žalobce opakovaně porušil právní předpisy. K délce doby, po kterou žalobci není umožněn vstup na území členských států Evropské unie, žalovaný uvedl, že prvostupňový správní orgán při posuzování délky trvání vyhoštění vycházel z nashromážděného spisového materiálu, kdy zvážil prokázané protiprávní jednání žalobce a tuto dobu stanovil v zákonem stanoveném rozpětí. Správní orgán vzal rovněž v úvahu délku žalobcova pobytu na území ČR bez platného víza a dále i skutečnost, že žalobce v průběhu svého pobytu mařil výkon správního rozhodnutí. Správní orgán dále zohlednil skutečnost, že žalobce opakovaně porušil svou právní povinnost a v průběhu svého neoprávněného pobytu se celou situaci žádným způsobem nesnažil řešit. Opakované vědomé maření správního rozhodnutí a opakovaný neoprávněný pobyt na území ČR bez víza je jednání typově závažnější, u něhož je možné správní vyhoštění uložit až na pět let. Závěrem žalovaný shledal, že protiprávní jednání žalobce odůvodňuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, dobu, po kterou žalobci není umožněn vstup na území členských států Evropské unie, považuje žalovaný za zcela adekvátní a v souladu s rozhodovací praxí správních orgánů v obdobných případech. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokračování - 6 - 10A 70/2013 Žalobce spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí především ve skutečnosti, že žalovaný tímto rozhodnutím nezjednal žádnou nápravu vadného prvostupňového rozhodnutí, když nerozhodl o jeho zrušení a následném vrácení správnímu orgánu prvního stupně. Nesprávnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přičítá žalobce nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, kdy správní orgán dostatečně neposoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova rodinného a soukromého života. Správní orgán nikterak neposoudil jednotlivé okolnosti, které jsou pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí podstatné. Správní orgán prvního stupně potřebné rozhodné skutečnosti nezjistil a ani se je nesnažil zjistit. Dle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Pro posouzení aspektu celé věci soud poukazuje na judikaturu, a to konkrétně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2007 č.j.10 Ca 330/2006-89, který uvádí, že „přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je nutno zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, který cizinec pro chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Ustanovení § 113a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Úmluva). Podle tohoto článku má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto Pokračování - 7 - 10A 70/2013 ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pohybu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno. Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoliv přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii, je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé“. Pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ patří do kategorie neurčitých právních pojmů. Výklad tohoto pojmu a podřazení zjištěného skutkového stavu pod tento pojem je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení. V projednávané věci krajský soud vycházel především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: 1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státu, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, 6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Všechna tato kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro využívání protichůdných zájmů cizince a státu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.3.2013 č.j. 8 As 118/2012-45) Krajský soud v rámci přezkoumávání rozsahu, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život žalobce narušen, vycházel především z jednotlivých vyjádření žalobce jakožto účastníka řízení o správním vyhoštění. Z těchto žalobcových vyjádření je zřejmé, že účelem jeho příjezdu do ČR je výkon práce. Žalobce pravidelně plnil vízovou povinnost až do roku 2008. Po roce 2008 žalobce pracoval na různých místech ČR, avšak bez platného víza. Žalobce dále uvedl, že v ČR nemá žádné příbuzenské ani rodinné vazby, nežije zde ani osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost či kterou by měl v péči. Žalobce dle své výpovědi rovněž není rodinným příslušníkem občana Evropské unie a s tímto občanem nežije ve společné domácnosti. Ke své ekonomické situaci žalobce sdělil, že je bez finančních prostředků. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že si žalobce v průběhu svého neoprávněného pobytu přivydělával různou prací po celém území ČR s tím, že mu občas finančně vypomáhali přátelé. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že nemá zdravotní potíže, které by mu bránily v opuštění ČR. Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné či jiné soukromé vazby, stejně tak zde nemá ani žádné vazby kulturní a majetkové. Účelem jeho pobytu na území ČR je pouze výkon práce. V situacích, kdy je bez práce a bez prostředků, je žalobce odkázán na své známé v ČR. Pokračování - 8 - 10A 70/2013 K tomuto krajský soud dále považuje za podstatné poukázat na důkazní břemeno, jež nese žalobce v rámci svého tvrzení týkajícího se intenzity rodinných a soukromých vazeb na území ČR. Žalobce v projednávané věci však neuvedl žádné konkrétní okolnosti či vazby, jenž by pro něj představovaly hlubší soukromý či rodinný zájem na území ČR. Tyto skutečnosti dovodit pouze z dostupných obecných informací, které měl správní orgán k dispozici. Z vyjádření žalovaného je naopak zřejmé, že v průběhu svého pobytu v ČR, tedy od roku 1996 nenavázal na území ČR žádné rodinné, příbuzenské či jiné vztahy. Stejně tak je zjevné, že k ČR nemá ani žádný kulturní nebo majetkový vztah. Žalobce naopak sdělil, že nedisponuje žádnými finančními prostředky. Krajský soud nemůže souhlasit s námitkou žalobce, dle které správní orgán prvního stupně nezjistil a ani se nesnažil zjistit okolnosti žalobcova rodinného a soukromého života. Jak již krajský soud uvedl shora, důkazní břemeno, týkající se intenzity rodinných a soukromých vazeb žalobce na území ČR, nese pouze žalobce, není tedy povinností správních orgánů samostatně tyto vazby na území ČR dohledávat a zjišťovat. Z obsahu vyjádření žalobce vyplývá, že tento ani žádnými takovými vazbami na území ČR neargumentuje a netvrdí, že by zde nějaké příbuzenské, rodinné či jiné soukromé vazby měl. Za této situace nelze než souhlasit s postupem správních orgánů, které vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který v průběhu celého řízení o správním vyhoštění nerozporoval ani žalobce. Z obsahu správního spisu bylo krajským soudem dále zjištěno, že žalobce zjevně není schopen komunikace v českém jazyce, když v průběhu správního řízení musel být ustanoven tlumočník. Lze tedy dospět k závěru, že v daném případě nelze hovořit o plné integraci do společnosti. Krajský soud nepřisvědčil žalobci v tom, že by jeho vazby na území ČR byly natolik silné, že by jeho nucené vycestování spojené se zákazem vstupu na pět let, bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života. Nelze zohlednit ani ekonomickou situaci žalobce, neboť nelze automaticky předpokládat, že na území ČR bude mít stálou práci a disponovat finančními prostředky. Stejně tak nelze předvídat jeho ekonomickou situaci v domovském státě po jeho případném návratu. Žalobci se tudíž nepodařilo prokázat existenci dostatečně trvalé a hluboké soukromé vazby, která by na základě ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla překážkou pro správní vyhoštění. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce týkající se nesprávného uvedení doby, po kterou žalobce nelegálně pobýval v ČR, přičemž dospěl k závěru, že tuto námitku nelze považovat za důvodnou. Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný nesprávně uvedl počátek doby, od které žalobce pobýval na území ČR bez víza, když počátek této doby stanovil k roku 1996. Tato zřejmá nesprávnost však nemůže mít na samotný výrok napadeného rozhodnutí žádný vliv, a to i s přihlédnutím ke čtvrté straně napadeného rozhodnutí, kde žalovaný jasně stanovuje dobu, po kterou žalobce pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a rovněž bez platného víza od roku 2008. Uvedená nesprávnost nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pokračování - 9 - 10A 70/2013 Dobu, po kterou žalobce nelegálně setrvával na území ČR lze dovodit z materiálních důkazů, jež jsou obsahem správního spisu. Krajský soud vycházel z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, z něhož je patrné, že žalobce měl minimálně od roku 2003 do roku 2006 realizovaný dlouhodobý pobyt jako osoba samostatně výdělečně činná. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8.2.2013 krajský soud zjistil, že žalobce měl prodlouženou platnost víza až do roku 2008. Z rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 12.3.2012 č.j. KRPS-88938/ČJ-2012-010022 bylo zjištěno, že žalobci byl za účelem podnikání povolen dlouhodobý pobyt dne 27.8.2004, který byl až do 1.8.2008 prodlužován. Od 2.8.2008 pobýval žalobce na území ČR bez platného víza či povolení k pobytu. Na základě shora uvedených skutečností má krajský soud za prokázané, že se žalobce zdržoval od 2.8.2008 do 11.3.2012 na území ČR bez platného víza, čímž naplnil podmínky správního vyhoštění založené ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce po skončení platnosti víza, ke kterému došlo dne 1.8.2008, nevycestoval a na území ČR nadále pobýval neoprávněně. Dne 28.2.2008 nabylo právní moci rozhodnutí o vyhoštění žalobce, přičemž doba stanovená k vycestování z ČR žalobci uplynula dne 29.3.2008. Žalobce však i po tomto datu na území ČR setrvával, a to až do 7.2.2013, kdy byl zadržen během pobytové kontroly v Táboře. Na základě těchto skutečností považuje krajský soud za prokázané, že žalobce v době od 30.3.2008 do 7.2.2013 mařil výkon správního vyhoštění, na území ČR se zdržoval bez cestovního dokladu, bez pobytového oprávnění, bez příslušného povolení nebo oprávnění k výdělečné činnosti, čímž naplnil podmínky správního vyhoštění založené ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost, proto žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li Pokračování - 10 - 10A 70/2013 poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 4.10.2013 Samosoudkyně: Mgr. Helena Nutilová v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.