10 A 72/2015
č. j. 10 A 72/2015-3
V PLATNOSTI- KS Č. Budějovice 10 A 72/2015-3
- NSS 9 As 109/2015-8
Citované zákony (5)
Rubrum
10A 72/2015 - 3 USNESENÍ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce P. Č., proti žalovanému Úřadu práce Polička, sídlem Husova 341, ve věci podání žalobce ze dne 7. 4. 2015, takto:
Výrok
Podání žalobce ze dne 7. 4. 2015 s e o d m í t á . Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobce se podáním ze dne 7. 4. 2015, podaným ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud) dne 8. 4. 2015, domáhal určit, že pokyn Úřadu práce ČR v Poličce, aby doložil adresu, kde se v současné době zdržuje, uvádí v omyl, je šikanou a je tudíž nezákonností. Stejné povahy je i pokyn tohoto úřadu práce, aby upřesnil bydliště. Dále žalobce navrhuje určit, že zahájení řízení Úřadem práce ČR v Poličce v únoru 2015 je aktem uvádění v tíseň a nezákonným zásahem. Krajský soud, předtím než mohl přistoupit k věcnému posouzení podání, přezkoumal, zda podání splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti žaloby ve správním soudnictví. Přitom posoudil, že podání, tak jak bylo podáno, je věcně neprojednatelné, neboť nesplňuje obsahové náležitosti podle § 37 odst. 3 s.ř.s. a žalobce rovněž nesplnil procesní povinnost zaplatit soudní poplatek. Z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být též připojeny listiny, kterých se podatel dovolává, jak vyplývá z § 37 odst. 3 s.ř.s. Soudní řád správní těmito ustanoveními akcentuje dispoziční zásadu, která klade odpovědnost na žalobce za obsah jeho žaloby, kterým vymezuje rámec požadovaného soudního přezkumu. Pokud se žalobce obrací na soud se svými požadavky a návrhy, je třeba trvat na tom, aby jejich formulace byla na určité úrovni srozumitelnosti a jednoznačnosti. Žalobcova podání však opakovaně obecné ani speciální náležitosti podání nesplňují, jak vyplývá ze stovek žalobcových podání, která zdejší soud již vyřizoval. Jen v průběhu roku 2014 podal Pavel Černota zdejšímu soudu více než 80 podání, resp. návrhů na zahájení řízení. V této věci se žalobce domáhá přezkumu postupu Úřadu práce ČR v Poličce a v této souvislosti bylo žalobcem navrženo určit, že výzvy žalovaného, kterým je požadována specifikace bydliště žalobce jsou uváděním v omyl, šikanou a nezákonností. Podání ze dne Pokračování - 2 - 10A 72/2015 7. 4. 2015 není tedy v této podobě projednatelné, neboť neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, a proto by bylo na místě vyzvat žalobce k odstranění vad podání postupem podle § 37 odst. 5 s.ř.s. tak, jak krajský soud již řádově v desítkách či stovkách žalobcových věcí učinil. Na uvedené výzvy žalobce zpravidla nereaguje vůbec, anebo podává návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení takového usnesení, příp. zašle podání, které stejně požadované údaje neobsahuje. Rovněž nelze opomenout, že s podáním návrhu na zahájení řízení vzniká poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o soudních poplatcích). V případě, že by žalobce vytýkané vady návrhu na zahájení řízení odstranil, v dalším kroku by jej krajský soud vyzval postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích k zaplacení soudního poplatku. Standardní postup žalobce pak spočívá v podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou dokládá svým vlastním prohlášením o majetkových a výdělkových poměrech, o kterém již Nejvyšší správní soud v minulosti konstatoval, že pro jeho bizarní obsah nemůže být ani zamýšleno vážně (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Proti každému procesnímu rozhodnutí krajského soudu žalobce pravidelně podává kasační stížnosti, opakovaně podává též návrhy na určení lhůty či minimálně návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení. Krajský soud je přesvědčen, že žalobcův procesní postup by se nikterak nelišil ani v nyní řešené věci. Krajský soud přitom žalobce již řádově v desítkách či stovkách jeho jiných právních věcí vyzýval k odstranění vad podání postupem podle § 37 odst. 5 s ř.s. V těchto usneseních jej opakovaně podrobně a návodně instruoval, jak má vady podání odstraňovat a které náležitosti je třeba do návrhu na zahájení řízení doplnit; současně jej opakovaně poučoval o případných následcích neodstranění vytčených vad. Z toho vyplývá, že žalobci je dostatečně známo, jaké jsou formální a obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení ve správním soudnictví. Obdobně je žalobci dostatečným způsobem známo, že jej stíhá poplatková povinnost (až na některé právní věci osvobozené ze zákona), neboť byl opakovaně vyzýván k zaplacení soudního poplatku s poučením o následcích spojených s jeho nezaplacením. Krajský soud je toho názoru, že na základě svého předchozího postupu v právních věcech, které žalobce u zdejšího soudu vedl či vede, již není nevyhnutelnou podmínkou řízení, aby byl žalobce v každé jednotlivé věci znovu vyzýván k odstranění vad podání a aby byl neustále opakovaně poučován o jeho procesních povinnostech a o následcích spojených s neodstraněním vad podání. Jak již bylo uvedeno, žalobce byl o všech svých procesních právech a povinnostech poučen nesčetněkrát. Krajský soud se zcela ztotožňuje se závěry Ústavního soudu, vyslovenými např. v usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1349/14, v usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2062/13, v usnesení ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3803/12, v usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3804/12, či v usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2188/13, v nichž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti žalobce podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Krajský soud proto obdobně vychází z toho, že účelem výzvy k odstranění vad návrhu podle § 37 odst. 5 s.ř.s. je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před soudem. V případě žalobce však krajský soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá poučení byla objektivně způsobilá zprostředkovat žalobci pravidla pro formální a obsahové náležitosti žaloby podávané ve správním soudnictví. Za těchto okolností se pak jeví setrvání na požadavku běžného procesního postupu spočívajícího ve vydávání stále nových usnesení Pokračování - 3 - 10A 72/2015 k odstranění vad podání s příslušným poučením, jako postup neefektivní, ryze formalistický a postrádající rozumný smysl. Tento postup totiž v naprosté většině případů nevede k odstranění nedostatku podmínek řízení a právě naopak přispívá k tomu, o co žalobce usiluje, a sice k vydávání co největšího počtu soudních rozhodnutí, která však ve své podstatě nemají žádného smyslu, neboť nevedou k poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům. Krajský soud rovněž podotýká, že i Nejvyšší správní soud se v jiné právní věci žalobce paušálně odmítl zabývat jeho kasační stížností s poukazem na zneužití institutu kasační stížnosti ze strany žalobce. V usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 110/2014 – 12, Nejvyšší správní soud konkrétně uvedl, že „z obsahu Nejvyšším správním soudem vyžádaného spisu krajského soudu je možno konstatovat, že stěžovatel od počátku řízení nesměřuje k vydání meritorního rozhodnutí, kterým by měla být poskytnuta ochrana jeho veřejnému subjektivnímu právu. Stěžovatel se na soudy dlouhodobě obrací množstvím podání, která mají formální i obsahové vady, přestože byl v minulosti ze strany soudů nesčetněkrát poučen o náležitostech podání a podmínkách jejich věcného projednání. I přesto je činí nesprávně a následně odmítá adekvátně reagovat na výzvy soudu směřující k odstranění vad předložených podání. Aktivita stěžovatele v soudním řízení spočívá ve zpochybňování úkonů a rozhodnutí soudu, jež byla o jeho podáních vydána, aniž by naprostá většina z nich mohla obsahově přinést pro stěžovatele cokoliv věcně významného. Soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, ústavně povolané k ochraně práv, nemohou opakovaně akceptovat procesní aktivity stěžovatele jen proto, aby formálním naplněním znění zákona vydávaly zbytečná rozhodnutí. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Úkony stěžovatele vůči soudu naplňují znaky zneužití práva, které Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS. (…) Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta v řízení o kasační stížnosti, o těchto žádostech však nevydával zvláštní rozhodnutí. Jejich vydání, podobně jako případné výzvy k odstranění vad kasační stížnosti, by představovalo nadbytečné prodlužování procesu bez jakéhokoliv smyslu. Zatěžovat řízení dalšími usneseními (…) by představovalo jen rozmnožování zbytečných procedur.“ Krajský soud proto v nyní řešené věci přistoupil k tomu, že žalobci nebude zasílat výzvu k odstranění vad podání, neboť by tento postup postrádal rozumný smysl, byl by zcela neefektivní a jen by naprosto zbytečně prodlužoval vedení tohoto řízení a zvyšoval by náklady státu, vznikající v souvislosti s tímto řízením. Krajský soud se v rámci svého postupu samozřejmě pečlivě seznámil se skutkovými a právními okolnostmi daného případu, neboť si je vědom, že tento shora popsaný postup může být aplikován pouze ve zcela výjimečných situacích. Krajský soud však shledal, že se nyní posuzované podání obsahově nikterak nevymyká z kategorie žalobcem standardně vedených soudních sporů, které již i Nejvyšší správní soud dříve a opakovaně vyhodnotil jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11, nebo ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 Ans 8/2013 – 18). Žalobce svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13). Jak již bylo uvedeno shora, v tomto případě se jedná o spor, týkající se nespokojenosti Pokračování - 4 - 10A 72/2015 žalobce s postupem Úřadu práce ČR v Poličce, konkrétně se jedná o nespokojenost s postupem žalovaného, který jej vyzývá k upřesnění informací o jeho bydlišti. Podobného rázu jsou i jiné spory žalobce, projednávané zdejším soudem. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem žalobcovy životní sféry. Žalobce zjevně nesouhlasí pouze se standardními postupy jednotlivých státních orgánů, kterými tyto reagují na jeho žádosti. Jde naopak o spory vyvolané žalobcovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Z celkové aktivity žalobce je patrné, že se jedná o kverulanta, který soudům směřuje svá podání nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto ve věci samé, nýbrž proto, aby bylo ve věci vydáno nějaké rozhodnutí. Žalobce vede soudní řízení pro řízení samotné, nikoliv pro jeho výsledek. Proto volí všemožné procesní prostředky, aby maximalizoval počet soudních rozhodnutí. Soudy jsou však povolány k ochraně reálně existujících práv a zájmů, nikoliv k vydávání zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho ochránit nemohou, neboť zde o žádnou ochranu práv nejde. Krajský soud tak uzavírá, že vzhledem k tomu, že by výzva k odstranění vad podání postrádala z pohledu jejího účelu jakéhokoliv rozumného smyslu, shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 37 odst. 5 s.ř.s. a podání žalobce bez dalšího usnesením odmítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Pokračování - 5 - 10A 72/2015 Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. dubna 2015 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie Trnková v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.