10 A 76/2012

Rubrum

10A 76/2012 – 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobce Ch. N. O., nar. X, státní příslušnost N., t.č. umístěném v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23.7.2012, č.j. KRPC-48164- 65/ČJ-2012-020023, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou dne 23.8.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.7.2012 č.j. KRPC-48164- 65/ČJ-2012-020023, kterým bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., v platném znění, o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Pokračování - 2 - 10A 76/2012

2. Žalobce namítal, že byl vydáním rozhodnutí žalovaného zkrácen na svých právech, neboť žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil článek 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 15 odst. 1 a 4 tzv. návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí) a článek 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950 (dále jen Evropská úmluva). Žalobce dále popsal možnosti přezkumu správních rozhodnutí ve věci zajištění cizince včetně poukazu na konkrétní judikáty Okresního soudu Mladá Boleslav. Dovodil, že jediné řízení, které odpovídá požadavku článku 5 odst. 4 Úmluvy je řízení podle § 65 a násl. soudního řádu správního. Předestřel úvahu o pravomoci soudu rozhodnout o případném nařízení propuštění zajištěného, kterou správní soud nemá. Poukázal na platnou právní úpravu stanovenou v § 127 odst. 1 písm. b) zákona o policii a dovodil, že vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2012 byl zbaven účinku předchozí soudní přezkum rozhodnutí pod sp.zn. 10A 40/2012, a tudíž tento postup musí vést k propuštění žalobce na svobodu. Přitom je lhostejné, zda rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost nebo vady řízení. Z těchto důvodů měl být žalobce propuštěn na svobodu již ve chvíli, kdy krajský soud zrušil první rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce, tedy rozhodnutí č.j. KRPC-48164-10/ČJ- 2012-020023 a rozhodnutí vydané žalovaným je proto nezákonné. Žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil ustanovení § 3 správního řádu, § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 15 odst. 1 a 4 tzv. návratové směrnice a článku 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950. Porušení správního řádu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou reálnosti vydání cestovních a přepravních dokladů Zastupitelským úřadem N. ve Varšavě ve lhůtě 60 dnů, o kterou prodloužil zajištění žalobce. V čase vydání napadeného rozhodnutí neexistoval v případě žalobce reálný podklad, že by k jeho vyhoštění do země původu mohlo dojít v době zajištění. Zbavení osobní svobody, jejímž jediným účelem byla realizace správního vyhoštění je proto nutné považovat za neopodstatněné a svévolné. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.7.2012 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce nežádal o nařízení jednání ve věci.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, které bylo soudu doručeno dne 6.9.2012, navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce přicestoval do ČR letecky dne 22.11.2007 ve 13.00 hod. z Istanbulu. na mezinárodní letiště Praha. Při pobytové kontrole předložil cestovní doklad N. Kontrolou bylo zjištěno, že se nejedná o jeho vlastní cestovní doklad. Vízum, které by jej opravňovalo ke vstupu na území ČR mu nebylo nikdy uděleno. Do ČR přicestoval pod cizí identitou. Z těchto důvodů bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území ČR na dobu dvou let. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu, která mu nebyla udělena. V průběhu azylového řízení opustil žalobce svévolně pobytové středisko Stráž pod Ralskem a bez platného cestovního dokladu opatřeného vízem vycestoval do Rakouska. Na základě Nařízení Rady ES 343/2003 byl vrácen zpět do ČR. Bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti na pět let a žalobce byl dopraven do pobytového střediska s ohledem na jeho žádost o mezinárodní ochranu. Žalobce znovu svévolně opustil pobytové středisko a opět vycestoval bez cestovního dokladu a víza do Rakouska. V Rakousku byl v roce 2011 zadržen rakouskou policií a odtud uprchl do Itálie a poté se sám vrátil do Rakouska. V únoru 2012 byl opět zadržen a předán na území ČR. Žalobce byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) a Pokračování - 3 - 10A 76/2012 nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Proti rozhodnutí o zajištění žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který vyhověl a rozsudkem ze dne 3.5.2012 sp.zn. 10A 40/2012 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně žalovaný rozhodl ve lhůtě stanovené § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců dne 5.5.2012 č.j. KRPC-48164-43/ČJ-2012-020023 znovu o zajištění žalobce na 120 dnů podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.6.2012 sp.zn. 10A 40/2012 zamítnuta. Žalobce dne 30.3.2012 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a toto řízení bylo dne 3.5.2012 zastaveno.

4. K žalobním bodům žalovaný uvedl, že při svém rozhodování o prodloužení zajištění žalobce vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a po důkladném zvážení všech skutečností. K prodloužení zajištění žalobce o 60 dnů bylo přistoupeno s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a dále skutečnost, že žalobce nedisponoval žádným platným dokladem totožnosti. Žalobce byl po uplynutí zákonné lhůty 180 dnů dne 25.8.2012 propuštěn ze zajištění na svobodu a správnímu orgánu v současné době není známo místo pobytu žalobce a žalobce navíc nemá cestovní doklad. Správní orgán naplnil ustanovení článku 16 Směrnice ES 2008/115 a poznamenal, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, aby byl výkon rozhodnutí pozastaven. Tomu odpovídá jednání žalobce, neboť se sám nedostavil k orgánu s žádostí o udělení mezinárodní ochrany, ale požádal o ni teprve poté, kdy byl úředně zajištěn. V prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany nevyčkal ani pravomocného rozhodnutí a svévolně opustil pobytové středisko. Žalovaný nepostupoval v rozporu s § 3 správního řádu, neboť činil veškeré úkony k tomu, aby byl zjištěn stav věci a jednal v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Rozhodnutí o prodloužení zajištění bylo zákonné. Orgán policie nemohl vyvíjet činnost směřující ke správnímu vyhoštění do doby než bylo s konečnou platností rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

III. Obsah správních spisů

5. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

6. Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie v Brně ze dne 24.8.2008 č.j. CPBR-5105/ČJ-2008-4062-SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.5.2008. Z rozhodnutí vyplývá, že žalobce přicestoval do ČR letecky v roce 2007 z Istanbulu bez platných cestovních dokladů, neboť doklady, které předložil nebyly doklady žalobce a žalobce neměl uděleno vstupní vízum. Žalobce požádal o poskytnutí mezinárodní ochrany a v průběhu řízení svévolně opustil pobytové středisko. Pobýval v Rakousku, odkud byl rakouskou policií vrácen na území ČR, neboť vycestoval bez platného cestovního dokladu a víza. V Rakousku pobýval neoprávněně a začátkem roku 2011 byl zadržen rakouskou policií a umístěn do zařízení pro cizince. Z tohoto zařízení uprchl a pobýval na území Rakouska, odtud vycestoval do Itálie a opět se po nějaké době vrátil vlakem zpět na území Rakouska. V Rakousku byl v měsíci únoru 2012 zadržen a dne 29.3.2012 na základě Nařízení Rady ES č. 343/2003 (Dublin II) byl již podruhé předán na území ČR. Neměl žádný doklad totožnosti ani cestovní doklad a uvedl, že se do N. ani na africký kontinent nechce dobrovolně vrátit.

7. Dne 29.3.2012 bylo žalovaným správním orgánem vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c), které bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Pokračování - 4 - 10A 76/2012 Budějovicích ze dne 3.5.2012 pod č.j. 10A 40/2012-16 zrušeno pro vady řízení a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 4.5.2012. Důvody zrušení rozhodnutí spočívaly v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného.

8. Dne 5.5.2012 vydal žalovaný podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí, jímž žalobce zajistil za účelem správního vyhoštění na dobu 120 dnů. Toto rozhodnutí bylo vydáno v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobce, kterou proti tomuto rozhodnutí podal byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.6.2012 pod sp.zn. 10A 51/2012 zamítnuta.

9. Žalovaný správní orgán vydal dne 23.7.2012 pod č.j. KRPC-48164-65/ČJ-2012- 020023 rozhodnutí, kterým žalobci podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., prodloužil dobu zajištění za účelem správního vyhoštění o 60 dnů, a to s ohledem na složitost přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce nedisponoval platným cestovním dokladem a žalovaný z předchozího postoje a chování žalobce předpokládal, že by mohl opětovně mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán zvažoval i možnost uložení zvláštního opatření, za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona č. 326/1999 Sb., které by nebylo postačující, neboť žalobce nemá v ČR žádné rodinné, pracovní či jiné důležité vazby, neuvedl žádnou adresu, kde by se mohl zdržovat a hrozilo reálné nebezpečí, že z schengenského prostoru nevycestuje do země svého původu. Žalobce neměl dostatečnou finanční hotovost a jak sám do protokolu uvedl, do N., ani na africký kontinent se dobrovolně vrátit nechce, chce zůstat v Evropě. Správní orgán zkoumal, zda důvody zajištění nadále trvají, tak jak mu ukládá § 126a zákona o pobytu cizinců a neshledal žádný důvod k ukončení zajištění.

IV. Právní názor soudu

10. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla.

11. Soud poukazuje na ustanovení článku 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého, každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Citované ustanovení se plně vztahuje na zbavení svobody cizince v důsledku jeho zajištění za účelem správního vyhoštění (kupříkladu rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19.2.2009 ve věci A. a další proti Velké Británii, stížnost 3455/05, dále rozhodnutí ze dne 8.1.2010 ve věci Mikolenko proti Estonsku, stížnost č. 10664/05, nebo rozhodnutí ze dne 27.7.2010 ve věci Louled Massoud proti Maltě, stížnost č. 24340/08, všechny tyto rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupné na http://,,echr.ceo.int).

12. Žalobce v žalobě popsal národní právní úpravu pro přezkum trvání důvodů pro zajištění cizince, a to cestou žaloby proti rozhodnutím o zajištění a o prodloužení doby podle § 65 a násl. s.ř.s. a dále cestou žaloby k civilnímu soudu podle ustanovení § 200o - § 200u o.s.ř. Žalobce sám konstatoval, že z pohledu článku 5 odst. 4 Úmluvy považuje jediné řízení, které odpovídá požadavku rychlosti, řízení podle § 65 a násl. s.ř.s. K tomu soud poznamenává, že nicméně zákonodárce garantuje cizinci iniciovat řízení podle ustanovení Pokračování - 5 - 10A 76/2012 § 200o - § 200u o.s.ř., z nichž je zřejmé, že cizinec může kdykoliv v průběhu zajištění navrhnout soudu, aby přezkoumal, zda trvají podmínky pro zajištění a nařídil případné propuštění na svobodu. Tvrdí-li stěžovatel, že řízení před civilními soudy trvá nepřiměřeně dlouho, k čemuž odkázal na judikaturu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, pak těmito příklady nelze doložit, že česká právní úprava je rozporná s článkem 5 odst. 4 Úmluvy. Případné individuální nedodržení požadavku na největší urychlení řízení podle § 200o a násl. o.s.ř. bez dalšího nezakládá důvod pro prohlášení celé právní úpravy obsažené v ustanovení § 200o - § 200u o.s.ř. za neúčinné pro účely dodržování záruk zakotvených v Úmluvě a nelze tuto cestu a právní úpravu odmítat. Žalobce v této souvislosti však argumentoval tím, že první rozhodnutí o zajištění žalobce bylo zrušeno a v zákonné lhůtě žalovaná využila svého oprávnění podle § 127 odst. 1 písm. b) a vydala dne 5.5.2012 nové rozhodnutí o zajištění žalobce, čímž však zbavila účinku výsledku soudního přezkumu předchozího rozhodnutí (sp.zn. 10A 40/2012), který má podle článku 5 odst. 4 vést k propuštění cizince (tedy žalobce) na svobodu. Z toho je dovozováno, že rozhodnutí je neslučitelné s tímto ustanovením. Přitom je dále poukazováno na to, že je lhostejné, zda jednalo se o zrušení původního rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost či vady řízení, a proto měl být žalobce propuštěn na svobodu již ve chvíli, kdy krajský soud zrušil první rozhodnutí žalovaného o zajištění.

13. Tuto námitku nepovažuje soud za důvodnou. V prvé řadě je třeba odkázat na pravidla k přezkumu na základě žaloby ve správním soudnictví, tak jak jsou stanovena v § 65 a násl. s.ř.s. Správní soud přezkoumává na základě žaloby, ve které žalobce tvrdí. že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle odstavce druhého téhož ustanovení soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. V souzené záležitosti žalobce napadl žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 23.7.2012, kterým byla prodloužena doba jeho zajištění podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., v platném znění, za účelem správního vyhoštění. Toto rozhodnutí bylo učiněno na základě žaloby předmětem přezkumu soudu, a to jen v mezích žalobních bodů, tak jak byly podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. v žalobě uvedeny. Jiné rozhodnutí soud v dané záležitosti již přezkoumávat nemůže a z toho důvodu nelze přisvědčit ani důvodnosti námitky žalobce, že rozhodnutí žalovaného, kterým byla stanovena doba jeho zajištění ze dne 5.5.2012 je neslučitelné s článkem 5 odst. 4 Úmluvy, neboť soudu nepřísluší podrobovat rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2012 žalobcem požadovanému přezkumu v tomto konkrétním řízení. Nutno podotknout, že žalobce využil svého práva podat samostatnou žalobu a tato žaloba byla hodnocena jako nedůvodná, a proto byla zamítnuta. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 5.5.2012 je proto hodnoceno jako zákonné a ve svých důsledcích pro žalobce účinné. Nelze proto přisvědčit důvodnosti námitky žalobce, že měl být propuštěn na svobodu ve chvíli, kdy krajský soud zrušil první rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce, tj. rozhodnutí č.j. KRPC-48164-10/ČJ-2012-020023, a tudíž je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné.

14. Přisvědčit nelze ani další žalobní námitce ohledně porušení § 3 správního řádu. Toto ustanovení ukládá správnímu orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 tohoto zákona. Jak vyplývá ze správního spisu i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný správní orgán se zjištěním stavu věci zabýval. Uvedl, že v případě žalobce nelze Pokračování - 6 - 10A 76/2012 využít zvláštního opatření za účelem vycestování podle ustanovení § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nemá v ČR žádné rodinné pracovní či jiné důležité vazby, neuvedl žádnou adresu, kde by se mohl zdržovat a hrozí reálné nebezpečí, že z schengenského prostoru nevycestuje do země svého původu. Navíc nemá dostatečnou finanční hotovost a v průběhu správního řízení do protokolu výslovně uvedl, že se do N., ani na africký kontinent dobrovolně nechce vrátit a chce zůstat v Evropě. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti, a tudíž bylo nutné obstarat doklad totožnosti cestou Ředitelství služby cizinecké policie, kdy tento orgán podle § 163 odst. 1 písm. h) a i) zákona o pobytu cizinců zabezpečuje potřebné cestovní a přepravní doklady. Ambasáda N. není na území ČR, a tudíž bylo nutné kontaktovat Zastupitelský úřad N. ve Varšavě v Polsku, a to cestou Ministerstva zahraničních věcí ČR a Velvyslanectví ČR ve Varšavě. Právě pro tuto skutečnost, že hrozilo podle předchozího zjištění žalovaného, že žalobce by mohl mařit a ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, bylo nutné prodloužit dobu zajištění cizince. Tento důvod odpovídá ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a žalovaný správní orgán se touto otázkou v rozhodnutí zabýval. Nelze proto přisvědčit námitce, že žalovaný nezjistil řádně skutečný stav věci. Zajištění cizince je přípustné za přísně vymezených podmínek definovaných zákonem o pobytu cizinců i ústavním pořádkem České republiky. Sleduje vymezený účel, a to zabránit nepovolenému vstupu cizince na území nebo realizovat jeho vyhoštění či vydání. V posuzované věci orgán policie při rozhodování o zajištění hodnotil předchozí jednání žalobce a dospěl k závěru, že omezení jeho svobody je proporcionální účelu zajištění, tedy realizaci vyhoštění. Žalobce dvakrát nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, svévolně opustil pobytové středisko v rámci řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a bez platných cestovních dokladů a uděleného víza svévolně se pohyboval v schengenském prostoru. Žalovaný neměl záruku, že z území schengenského prostoru vycestuje, neboť v dřívější době právě v průběhu azylového řízení nelegálně vycestoval do Rakouska. Do České republiky v roce 2008 přicestoval pod jinou identitou a je evidován v informačním systému smluvních států. Žalovaný tudíž při svém rozhodování vycházel z konkrétního jednání žalobce, kdy žalobce opakovaně nerespektoval správní rozhodnutí ani právní předpisy ČR a členských států EU. Tyto okolnosti pak svědčí pro jeho zajištění. Současně je nutné uvést, že žalobce byl tři dny po podání žaloby dne 25.8.2012 (po uplynutí zákonné lhůty 180 dnů) propuštěn ze zajištění na svobodu. Žalovaný konstatoval, že mu místo pobytu cizince není známo a cizinec nemá cestovní doklad.

15. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že zákonné podmínky pro prodloužení trvání zajištění žalobce byly splněny, neboť žalobce účelově žádal o udělení mezinárodní ochrany, kdy v předchozích těchto řízeních nevyčkal jejich výsledku, v jeho osobní situaci nedošlo k žádným změnám a sám nepožádal o vydání náhradního cestovního dokladu, který by jej opravňoval k návratu do domovské země. Zákonné podmínky pro prodloužení trvání jeho zajištění o 90 dnů byly splněny a rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem.

V. Náklady řízení

16. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Pokračování - 7 - 10A 76/2012

17. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti žalobce nebyl úspěšný a žalovaný žádné náklady řízení nad rámec své běžné činnosti nevynaložil. Proto soud rozhodl tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 13. září 2012 Samosoudkyně: JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová