10 A 84/2012
č. j. 10 A 84/2012-38
V PLATNOSTI- KS Č. Budějovice 10 A 84/2012-38
- NSS 6 As 73/2013-35
Citované zákony (10)
Rubrum
10A 84/2012 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce V. D., zast. advokátem, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 05.09.2012 č.j. CPR-5071-2/ČJ-2012-9CPR-V234, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 09.09.2012 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 05.09.2012, č.j. CPR-5071-2/ČJ-2012-9CPR-V234. Napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 05.09.2012, č.j. CPR-5071-2/ČJ-2012-9CPR-V234 bylo, dle ust. § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů, odvolání žalobce proti rozhodnutí Pokračování - 2 - 10A 84/2012 správního orgánu prvního stupně, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 28.02.2012 č.j. KRPC-32970-39/ČJ-2011-020025, zamítnuto a toto rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno. Žalobce včasnou správní žalobou proti rozhodnutí správního orgánu namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v nedostatečném posouzení naplnění skutkové podstaty výkonu nelegální práce ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, neboť se žalovaný dostatečně nezabýval soustavností žalobcem vykonávané práce. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to z toho důvodu, že žalovaný dostatečně nereagoval na odvolací námitky žalobce spočívající v nutnosti doplnění dokazování. Konečně žalobce namítá nedostatečné posouzení přiměřenosti správního vyhoštění, a to vzhledem k době, která uplynula od protiprávního jednání žalobce, v takovém případě totiž měl správní orgán posoudit účelnost a možnost správního vyhoštění. Žalobce rovněž poukazuje na místní nepříslušnost správního orgánu, který vydal napadené rozhodnutí s tím, ,, že dle ust. § 161 odst. 2 zák. o pobytu cizinců, je místně příslušným orgánem,, pražská cizinecká policie. Žalobce navrhnul napadené rozhodnutí zrušit, věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Součástí závěrečného žalobního návrhu bylo též sdělení, dle kterého žalobce podal k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na delegaci vhodnou ve smyslu ust. § 9 odst. zák. č. 150/2002, soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s.ř.s“), neboť z důvodu hospodárnosti řízení by tuto věc měl projednávat Krajský soud v Praze. Žalobce prostřednictvím podání ze dne 14.12.2012 vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaný k výzvě soudu odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které plně reaguje též na námitky uvedené v žalobě. Žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, když ze spisového materiálu, zejména z vyjádření žalobce a rovněž i na základě sdělení Úřadu práce v Táboře č.j. TAA-2011/94451- 2, bylo prokázáno, že žalobce na území České republiky pracoval bez povolení k zaměstnání. Žalobce tak naplnil ust. § 5 písm. e) bod 2 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, když vykonával zaměstnání bez povolení a rovněž naplnil podmínky ust. § 89 tohoto zákona, když závislou práci cizinec může vykonávat pouze na základě platného povolení k zaměstnání. K místní příslušnosti prvostupňového správního orgánu žalovaný uvedl, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Tábor je místně příslušným orgánem na základě zák. č. 500/2004 Sb., když správní řízení je vedeno dle místa činnosti účastníka řízení a ust. § 161 zák. č. 326/1999 Sb. se v daném případě nepoužije. Žalovaný dále konstatoval, že i v případě, že by v dané věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, nevedla by tato skutečnost k nezákonnosti rozhodnutí, neboť veřejná subjektivní práva účastníka řízení by v tomto případě poškozena nebyla. Závěrem žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, když ve svém postupu neshledává pochybení a zároveň souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Pokračování - 3 - 10A 84/2012 Ke shora uvedenému návrhu žalobce na delegaci vhodnou byla věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, který usnesením ze dne 01.11.2012 č.j. Nad 80/2012-22 tento návrh na přikázání věci zamítl s tím, že žalobce v návrhu neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na základě kterých by bylo přidělení této věci Krajskému soudu v Praze vhodné. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 16.05.2011 bylo Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje zahájeno správní řízení se žalobcem na základě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zák. o pobytu cizinců, a to z toho důvodu, že žalobce byl na území České republiky zaměstnáván bez povolení k zaměstnání. Dne 23.06.2011 bylo Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, Odborem cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracovištěm Tábor, vydáno rozhodnutí č.j. KRPC-32970-22/ČJ-2011-020025, kterým bylo žalobci uděleno správní vyhoštění na dobu šesti měsíců. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez platného povolení k zaměstnání, a to minimálně ke dni 16.05.2011, kdy byl hlídkou Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort spolu s pracovníky Celního úřadu Tábor kontrolován při výkonu pomocných stavebních prací na akci „BD Buzulucká, Tábor“. Uvedená skutečnost byla doložena též informací o povolení k zaměstnání podanou Úřadem práce České republiky – Krajskou pobočkou v Českých Budějovicích č.j. TAA-2011/94451-2, na základě které bylo zjištěno, že žalobce byl držitelem povolení k zaměstnání na dobu do 30.06.2010, a to pro Družstvo VINTEXSTAV. Obecním živnostenským úřadem v Táboře bylo dále sděleno, že žalobce nemá ke dni 16.05.2011 živnostenské oprávnění. Skutečnost, že žalobce dne 16.05.2011 prováděl pomocné stavební práce dokládá též seznam pracovníků ze dne 27.04.2011 a svědecká výpověď stavbyvedoucího, který potvrdil, že žalobce na stavbě pracuje od 04.05.2011 do 16.05.2011. Správní orgán prvního stupně posoudil též přiměřenost dopadu rozhodnutí ve smyslu ust. § 119 odst. 2 zák. o pobytu cizinců, když shledal, že vyhoštění na dobu šesti měsíců nebude pro žalobce zásahem do soukromého ani rodinného života, neboť žalobce je svobodný, nemá majetek ani pohledávky a zdravotní stav mu nebrání vycestovat do domovského státu. Správní orgán si podle ust. § 120a odst. 1 zák. o pobytu cizinců vyžádal závazné stanovisko ministerstva vnitra pod ev.č. ZS16282, na jehož základě se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. Na základě provedených důkazů shledal prvostupňový správní orgán, že bylo dostatečně prokázáno závažné protiprávní jednání a žalobce na dobu šesti měsíců vyhostil. Shora uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo k odvolání žalobce rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie ze dne 07.12.2011 č.j. CPR-9138-3/ČJ-2011-9CPR-V234 zrušeno a věc byla tomuto správnímu orgánu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, když správní orgán prvního stupně dostatečně nespecifikoval činnost žalobce a rovněž nepřesně definoval porušení povinnosti žalobce. Vytýkané vady byly odstraněny v dalším řízení a dne 28.02.2012 bylo vydáno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort, Pracoviště Tábor, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo naplnění podmínek ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zák. o pobytu cizinců, žalobce byl na území ČR zaměstnán bez povolení, přestože je toto povolení podmínkou výkonu k zaměstnání, proto bylo žalobci Pokračování - 4 - 10A 84/2012 uloženo správní vyhoštění v délce šesti měsíců. Správní orgán prvního stupně ke spisovému materiálu dodal protokol o provedené kontrole na úseku zaměstnávání cizinců ze dne 16.05.2011 č.j. 6527-6/2011-036200-031, ze kterého vyplývá, že v daném případě došlo k naplnění definice nelegální práce. Rozhodnutí ze dne 28.02.2012 bylo napadeno odvoláním žalobce, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelstvím služeb cizinecké policie Praha dne 05.09.2012 čj. CPR-5071-2/ČJ-2012-9CPR-V234, a to tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 28.02.2012 bylo potvrzeno. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobce správní žalobu, která je předmětem tohoto řízení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká nezákonnost, kterou spatřuje v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný neobjasnil naplnění skutkové podstaty výkonu nelegální práce dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zák. o pobytu cizinců, když se nezabýval otázkou soustavnosti výkonu práce. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zák. o pobytu cizinců, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Dle ust. § 178b zák. o pobytu cizinců, se zaměstnáním pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce v době provádění kontroly byl veden jako zaměstnanec společnosti LUX Servis, u které prováděl práce pomocného stavebního dělníka, a to konkrétně při rekonstrukci bytového domu v ulici Buzulucká 2341, Tábor. V rámci zmiňované kontroly prováděné dne 16.05.2011 sám žalobce doznal, že není držitelem pracovního povolení a ani žádného jiného povolení, které by jej opravňovalo k výkonu práce v České republice. Skutečnost, že žalobce není držitelem povolení k zaměstnání, dokládá též informace podaná Úřadem práce České republiky – Krajskou pobočkou v Českých Budějovicích č.j. TAA-2011/94451-2, na základě které bylo zjištěno, že žalobce byl držitelem povolení k zaměstnání, a to pouze do 30.06.2010. Obecním živnostenským úřadem v Táboře bylo dále sděleno, že žalobce nemá ke dni 16.05.2011 živnostenské oprávnění. Skutečnost, že žalobce dne 16.05.2011 prováděl pomocné stavební práce dokládá též seznam pracovníků ze dne 27.04.2011 a svědecká výpověď stavbyvedoucího, který potvrdil, že žalobce na stavbě pracuje od 04.05.2011 do 16.05.2011, vyjma nedělí. Z uvedené výpovědi je zřejmé, že žalobce vykonával pomocné stavební práce na území České republiky v délce minimálně dvanácti dnů, tedy delší dobu. Ze shora uvedeného sdělení Úřadu práce v Českých Budějovicích je rovněž zřejmé, že žalobce věděl o své povinnosti opatřit si povolení k zaměstnání, neboť v dřívější době mu toto povolení již Pokračování - 5 - 10A 84/2012 vystaveno bylo, a to na dobu do 30.06.2010. Na základě všech těchto skutečností krajský soud považuje za prokázané, že žalobce minimálně po dobu od 04.05.2011 do 16.05.2011 vykonával práci na území České republiky bez příslušného povolení. Pro úplnost krajský soud dále poukazuje na výpověď jednatele společnosti LUX Servis, u které žalobce působil jako pomocný stavební dělník, ze které bylo zjištěno, že žalobce tuto činnost vykonával na základě smlouvy o provedení práce. Hovoří-li zákon o zaměstnanosti o povolení k zaměstnání, je třeba zaměstnáním, dle důvodové zprávy k tomuto zákonu, rozumět „pracovněprávní vztah, tj. základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr) a další právní vztahy účasti na práci, na které se vztahuje zákoník práce, pokud to výslovně stanoví (přímá působnost) nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy a dále ty vztahy, které se řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“. Z citované definice lze dovodit, že v tomto případě žalobce vykonával zaměstnání (práci), k jejímuž výkonu byl povinen prokázat se platným povolením. V případě žalobcovy námitky týkající se nelegálnosti práce, o které má, dle jeho názoru, rozhodovat úřad práce, lze pouze konstatovat, že tato skutečnost není v daném případě relevantní, když za podstatnou lze považovat pouze skutečnost, že žalobce pracoval na území státu bez povolení k zaměstnání, jak sám ve své výpovědi uvedl. Žalobce dále poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci spočívající v nedostatečném posouzení otázky přiměřenosti správního vyhoštění ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zák. o pobytu cizinců. Dle ust. § 119a odst. 2 zák. o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění podle ust. § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. S ohledem na citované zákonné ustanovení krajský soud použil jako vodítko k posouzení žalobní námitky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.02.2007 č.j. 10 Ca 330/2006-89, který uvádí, že „přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zák. o pobytu cizinců, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky“. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 27.01.2012 bylo zjištěno, že žalobce na území České republiky nemá žádné rodinné vazby, jeho rodinní příslušníci žijí na Ukrajině. V České republice nemá žádnou vyživovací povinnost a není zde vázán žádnými dluhy. Žalobce nezná žádný důvod, pro který by se nemohl vrátit do domovského státu, nemá žádné překážky pro vycestování z České republiky, na Ukrajině mu nehrozí žádný druh útlaku ani pronásledování. Co se týká délky pobytu, na území České republiky se nachází od roku 2006 s tím, že přicestoval za účelem zaměstnání s místem výkonu práce v Praze. Z uvedeného lze dovodit závěr, že žalobce na území České republiky nedisponuje žádnými rodinnými vazbami a jak sám uvedl, jeho rodinní příslušníci žijí na Ukrajině. Žalobce navíc byl srozuměn se skutečností, že k výkonu práce na území České republiky musí být držitelem platného povolení k zaměstnání a muselo mu být tudíž zřejmé, že výkonem práce bez tohoto platného povolení porušuje právní normy České republiky, čímž se sám vystavuje riziku eventuelního zhoršení své ekonomické situace. Je pouze věcí žalobce, jemuž hrozí vyhoštění, aby se ochrany svých práv aktivně domáhal. Žalobce během celého správního řízení uváděl, že na Pokračování - 6 - 10A 84/2012 území České republiky žádné rodinné ani osobní vazby nemá. Krajský soud proto nepovažuje za důvodnou námitku žalobce ohledně nedostatečného zvážení otázky přiměřenosti správního vyhoštění, v daném případě nebyla prokázána nutnost upřednostnit ochranu soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce dále poukazuje na spornost účelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na skutečnost, že od protiprávního jednání žalobce uplynul více než jeden rok. K této námitce soud uvádí, že k samotnému zahájení správního řízení došlo na základě oznámení ze dne 16.05.2011, přičemž rozhodnutí ve věci bylo správním orgánem prvního stupně vydáno dne 23.06.2011. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu, které bylo napadeno správní žalobou, bylo vydáno dne 05.09.2012. Samotná délka správního řízení byla tedy zapříčiněna především přezkumy jednotlivých správních rozhodnutí na základě odvolání žalobce, který využil svých procesních práv. Na základě zjištění, že délka řízení trvala více než 1 rok nelze učinit závěr, že správní vyhoštění není účelné a přiměřené. Relevantní je pouze ta skutečnost, že žalobce vykonával práci na území České republiky bez platného povolení k zaměstnání, čímž se dopustil protiprávního jednání, na základě kterého bylo zahájeno předmětné správní řízení. Námitka žalobce týkající se nekompetentnosti policie ohledně posouzení přiměřenosti správního vyhoštění v daném případě není opodstatněná, neboť dle ust. § 119a odst. 2 zák. o pobytu cizinců musí být rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno též na základě posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, přičemž toto rozhodnutí vydává právě Policie České republiky. Posouzení přiměřenosti správního vyhoštění vyplývá tedy ze zákona. Krajský soud se dále zabýval námitkou místní nepříslušnosti prvostupňového správního orgánu, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Žalobce uvádí, že místně příslušným orgánem by v daném případě měla být ,,pražská“ cizinecká policie, a to s odkazem na ust. § 161 odst. 2 zák. o pobytu cizinců. Žalovaný k této námitce uvedl, že i kdyby ve věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, nezpůsobovalo by to nezákonnost rozhodnutí, neboť nejde o takovou vadu řízení, která by měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí a rovněž by nedošlo k poškození veřejných subjektivních práv účastníka. Žalovaný navíc poukazuje na skutečnost, že místně příslušným správním orgánem prvního stupně je v daném případě správní orgán nacházející se v místě výkonu činnosti účastníka, místní příslušnost tak bude stanovena dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu, nikoli tedy podle ust. § 161 odst. 2 zák. o pobytu cizinců. Dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu je místní příslušnost správního orgánu určena v řízení týkajících se činnosti účastníka řízení místem činnosti účastníka. Dle ust. § 161 odst. 2 zák. o pobytu cizinců je místní příslušnost správního orgánu podle odst. 1 stanovena podle místa, kde je cizinec hlášen k pobytu, jde-li o cizince, který nemusí hlásit pobyt, podle místa, kde se převážně zdržuje. V daném případě nelze souhlasit s názorem žalovaného, že v daném případě je místní příslušnost posuzována podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu. Zákon o pobytu cizinců zaujímá v tomto případě postavení zvláštního právního předpisu ve vztahu ke správnímu řádu, a tudíž se použije přednostně. Lze tedy konstatovat, že v daném případě Pokračování - 7 - 10A 84/2012 rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, místní příslušnost se řídí § 161 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jak vyplývá z ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu podle tohoto ustanovení je okolnost, že v řízení před správním orgánem byla podstatně porušena ustanovení zákona o řízení, tedy procesní právní předpisy, a toto podstatné porušení procesních pravidel mohlo mít, resp. mělo za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, tedy porušení práva hmotného. V nyní projednávané věci žalobce uvádí, že má rozhodnutí místně nepříslušného správního orgánu vliv na hospodárnost řízení, a to především z důvodu vynaložených finančních prostředků na cestovné právního zástupce žalobce (výslech, nahlédnutí do spisu), které si žalobce nemůže finančně dovolit. Krajský soud hodnotil, zda rozhodování místně nepříslušného správního orgánu mělo vliv na nezákonnost rozhodnutí a dospěl k závěru, že v tomto případě lze shledat porušení procesních právních předpisů, nicméně nelze konstatovat, že by toto mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí a stejně tak nelze konstatovat, že došlo k porušení veřejných subjektivních práv žalobce. Nehospodárnost řízení způsobená rozhodováním místně nepříslušného správního orgánu nemůže v projednávané věci způsobovat nezákonnost správního rozhodnutí. V daném případě rozhodoval sice místně nepříslušný správní orgán, ale věcně příslušný a tedy i odborně vybavený k posouzení dané věci. Toto pochybení nijak nezasáhne do veřejných subjektivních práv žalobce, pro jeho právní sféru je nepodstatné. Uvedenou skutečnost lze opřít též o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v projednávané věci (č.j. Nad 80/2012-22), kterým byla zamítnuta námitka žalobce na delegaci vhodnou. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku nedůvodnou, neboť skutečnost, že žalobce i jeho právní zástupce pobývají v Praze, nemůže být důvodem pro přikázání věci jinému soudu než místně příslušnému. Žalobce je v řízení zastupován právním zástupcem, z čehož lze usuzovat, že musel předpokládat vynaložení finančních prostředků na náklady zastoupení. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalovaného nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li Pokračování - 8 - 10A 84/2012 poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích dne 27.března 2013 Mgr. Helena Nutilová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Jaroslava Prázdná
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.