10 A 84/2014
č. j. 10 A 84/2014-35
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
10A 84/2014 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D. a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce: J.A . , bytem X, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce Opava, Kolářská 451, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2014 čj. 229/1.30/14/14.3, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za správní delikt, jehož se měl žalobce dopustit tím, že se svou zaměstnankyní H.Ch. v době od 24. 9. 2012 do 25. 9. 2012 neuzavřel pracovní smlouvu a porušil tak ustanovení § 34 zákona č. 262/2006 Sb. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňového rozhodnutí potvrzeno. Pokračování - 2 - 10A 84/2014 Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí, rovněž tak i správní řízení jemu předcházející trpí řadou procesních vad. V rámci správního řízení byl žalobce zkrácen na svých právech a došlo tak k porušení ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 4 odst. 1 až 4, § 36 odst. 3 a § 50 správního řádu. Správní orgán je povinen zajišťovat veškeré podklady pro vydání rozhodnutí a rovněž je povinen v rámci řízení respektovat práva a povinnosti účastníků a poučovat je o jejich právech a umožnit aktivně se v řízení hájit. Řízení nebylo ukončeno procesně relevantním způsobem. V daném případě došlo k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci nebylo umožněno řádně se před vydáním rozhodnutí seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a jednak s podklady pro zjištění, zda se skutek jako takový stal, tak i s podklady pro případné vyměření sankce. V napadeném rozhodnutí není zdůvodněno, zda byly zkoumány skutkově shodné nebo podobné případy, aby nevznikly nedůvodné rozdíly při posuzování jednotlivých případů a bylo naplněno ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu. Proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to jak v otázce, zda se skutek stal, tak i ohledně výše uložené sankce. Žalobce namítá, že došlo k prekluzi práva uložit sankci za správní delikt, a to s odkazem na § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, dle něhož odpovědnost zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení. Řízení bylo zahájeno již kontrolou provedenou dne 25. 9. 2012, takže odpovědnost zanikla dne 25. 9. 2013. Žalobce dále namítá, že mu nebyla stanovena lhůta pro předložení přehledu mezd, jak se uvádí v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, nýbrž lhůta pro předložení daňového přiznání, které doložil. Sankce nebyla ukládána v souladu se zásadami přiměřenosti, trestní sankce a její výše není řádně zdůvodněna, proto došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. V daném případě nebyly zjišťovány osobní a majetkové poměry žalobce, které jsou významné při určování výše sankce. Výši sankce považuje žalobce za nepřiměřenou. Nebylo ani přihlédnuto ve smyslu § 2 odst. 4, jak se postupuje v obdobných případech a zda se postupuje shodně při výši ukládané sankce jako v případě žalobce. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Odkázal na předložený správní spis, z něhož je zřejmý postup správního orgánu a dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce měl možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady pro rozhodnutí, a to opakovaně. Jednak po dokazování v rámci ústního jednání, kdy byly listinné důkazy provedeny, jednak na základě usnesení. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech, jestliže se správní orgán v zájmu uplatnění práv žalobce zabýval i podáním učiněným až po stanovené lhůtě. Žalobce nedůvodně namítá, že v rozhodnutí není uvedeno, zda byly zkoumány skutkově shodné nebo podobné případy, neboť z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že i tato skutečnost byla posuzována. K prekluzi práva v daném případě nedošlo. Kontrolní zjištění bylo podkladem pro zahájení správního řízení příkazem. Zánik odpovědnosti dle § 36 odst. 2 zákona o inspekci se vztahuje pouze ke správnímu řízení. Prekluzivní lhůty vyjadřují skutečnost, že již není žádoucí trestat účastníky řízení za jednání, od kterého uplynula zákonem stanovená lhůta. Jedná se především o subjektivní lhůtu 1 roku ode dne zahájení řízení, kterým je okamžik zahájení řízení ve smyslu správního řádu, nikoliv jak se domnívá žalobce okamžik provedení kontroly. Ani subjektivní ani objektivní lhůta neuplynula, a proto k prekluzi práva nedošlo. Usnesením byla žalobci stanovena lhůta pro předložení daňového přiznání, skutečně mu nebyla stanovena lhůta pro předložení přehledu mezd, jejich doložení nebylo požadováno. Žalobce se sám zavázal, že doloží do 1 týdne přehled mzdových nákladů, tuto listinu však nedoložil, proto bylo i toto konstatováno Pokračování - 3 - 10A 84/2014 v odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán I. stupně listinu navrženou účastníkem řízení nevyžadoval, tudíž nestanovil ani žádnou lhůtu. Jestliže by ji účastník řízení ve slíbeném termínu doložil, byla by založena do správního spisu a byla by v rámci správního řízení posuzována. K námitce žalobce, že sankce je nepřiměřená a relevantně neodůvodněná, žalovaný odkázal na § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce. Kritéria pro stanovení výše sankce jsou uvedená v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, ustanovení § 12 zákona o přestupcích se neužije. Majetkové poměry žalobce byly zkoumány na základě předloženého daňového přiznání. Ostatní kritéria, tedy závažnost, následky a okolnosti spáchaného správního deliktu, byly v rozhodnutí správního orgánu I. stupně hodnoceny. Ze správního spisu vyplývá, že u žalobce byla provedena kontrola, která byla zaměřena na dodržování povinnosti vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, povinností, v oblasti odměňování za práci, pracovní doby a doby odpočinku a zda kontrolovaná osoba neumožňuje výkon nelegální práce a zda fyzická osoba nevykonává nelegální práci. Výsledky kontroly jsou uvedeny v protokolu o kontrole ze dne 26. 10. 2012. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce uzavřel s H.Ch. písemně pracovní smlouvu dne 26. 9. 2012 s nástupem do práce dne 24. 9. 2012. Pracovnice H.Ch. uvedla, že práci servírky vykonává od 24.09.2012, kdy žalobce jí přiděluje práci, kontroluje ji a odpovídá za výsledek její práce vůči třetím osobám. Při kontrole žalobce předložil dohodu o provedení práce H.Ch., dle které pro žalobce pracovnice H.Ch. vykonávala práci na základě dohody o provedení práce ze dne 01.06.2012. Žalobce následně doložil pracovní smlouvu, kterou uzavřel s H.Ch. dne 26. 9. 2012, ta byla uzavřena zpětně ode dne 24. 9. 2012. Do záznamu o kontrole H.Ch. uvedla, že vykonává práci servírky ode dne 24. 9. 2012. Výše mzdy je stanovena 60 Kč /hod., mzda je vyplácena v hotovosti po směně. Dne 3. 9. 2013 bylo zahájeno správní řízení, a to oznámením příkazu ze dne 30. 8. 2013, dle něhož se žalobce dopustil správního deliktu podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce, jestliže v období od 24. 9. 2012 do 26. 9. 2012 neuzavřel pracovní smlouvu s H.Ch. v písemné formě, za což mu byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč. Žalobce proti tomuto příkazu podal odpor. Dne 12. 9. 2013 bylo žalobci oznámeno pokračování správního řízení a nařízení ústního jednání, které se uskutečnilo dne 11. 10. 2013. Dne 16. 12. 2013 bylo vydáno rozhodnutí, dle něhož se žalobce dopustil správního deliktu dle § 25 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci tím, že dne 24. 9. 2012 a 25. 9. 2012 neuzavřel pracovní smlouvu s H.Ch. v písemné formě. Za toto jednání byla žalobci uložená pokuta ve výši 20.000 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Toto odvolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto a napadené rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013 potvrzeno. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě ze správního spisu bylo zjištěno, že u žalobce byla provedena kontrola dodržování pracovněprávních předpisů. Jednalo se tedy o kontrolu provedenou dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci, ve znění pozdějších předpisů. Provedenou kontrolou bylo správním orgánem I. stupně zjištěno, že žalobce uzavřel s paní H.Ch. písemně pracovní smlouvu dne 26. 9. 2012 s nástupem do práce dne 24. 9. 2012. Dne 24. 9. 2012 a 25. 9. 2012 vykonávala tedy H.Ch. práci servírky bez písemně uzavřené pracovní smlouvy, přestože Pokračování - 4 - 10A 84/2014 pracovní smlouva musí být uzavřena písemně a pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce. Správní orgán I. stupně doručil žalobci příkaz, jímž mu uložil za správní delikt sankci ve výši 30.000 Kč. Příkaz byl vydán dne 26. 8. 2013, vypraven byl dne 30. 8. 2013 a žalobci byl doručen dne 3. 9. 2013. Doručením tohoto příkazu bylo tak zahájeno správní řízení a nestalo se tak již dnem zahájení kontroly, jak se mylně žalobce domnívá. V souladu s ustanovením § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. lze povinnost v řízení z moci úřední a ve sporném řízení uložit formou písemného příkazu. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné; vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení. Podle odst. 2. téhož ustanovení v řízení o vydání příkazu, může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštního zákona týmž správním orgánem, který je věcně a místně příslušný ke správnímu řízení navazujícímu na kontrolní zjišťování, pokud protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou, a pokud se kontrolovaný seznámil s obsahem protokolu nebo byl k seznámení s obsahem protokolu řádně vyzván, popřípadě pokud byly v souladu se zákonem vyřízeny námitky kontrolovaného proti obsahu protokolu a pokud o obsahu protokolu nejsou pochybnosti ani z jiného důvodu. V daném případě žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí se zřetelem k ustanovení § 36 odst. 1 zákona o inspekci, dle něhož zodpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Dle žalobce řízení bylo zahájeno kontrolou provedenou dne 25. 9. 2012, proto odpovědnost zanikla ke dni 25. 9. 2013. Za zahájení řízení tedy žalobce považuje den, kdy byla u něho provedena kontrola, tedy dne 25. 9. 2012, proto rozhodnutí o odpovědnosti žalobce za správní delikt zaniklo ke dni 25. 9. 2013. Tento právní názor žalobce správný není, neboť počátek běhu tzv. subjektivní jednoroční lhůty, k uložení sankce za správní delikt, nebyl započat dnem zahájení kontroly, ale dnem zahájení správního řízení o tomto deliktu, tedy v daném případě doručením příkazu žalobci, tj. ke dni 3. 9. 2013, takže jednoroční lhůta by uplynula až dnem 3. 9. 2014. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 17. 3. 2014, takže jednoroční lhůta k uložení sankce za správní delikt byla zachována. Soud proto uzavřel, že k prekluzi práva uložit sankci za uvedený správní delikt nedošlo. Nedůvodně je žalobcem namítáno, že dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, mu měla být dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu, což mu bylo odepřeno, jestliže nebyl jak správní orgánem I. stupně tak i II. stupně vyzván k seznámení podkladů pro vydání rozhodnutí. Ze správního spisu soud zjistil, že poté co byl ze strany žalobce podán odpor proti příkazu ze dne 26. 8. 2013, správní orgán dne 12. 9. 2013 oznámil žalobci pokračování správního řízení a nařídil ústní jednání, při kterém byl žalobce poučen o svých právech a povinnostech, včetně jeho práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Z protokolu o ústním jednání ze dne 11. 10. 2013 vyplývá, že žalobce byl opětovně poučen o svých právech, mimo jiné o možnosti vyjádřit se k podkladům ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, kdy po rekapitulaci dosavadního průběhu správního řízení žalobce nahlédl do spisu a seznámil se s jeho obsahem a k jeho žádosti mu byly pořízeny kopie některých listin. Dále bylo provedeno za účasti žalobce dokazování, a to čtením listin obsažených ve správním spise. Žalobce při jednání uvedl, že se nebude vyjadřovat, vyjádření a důkazy budou jím předloženy v příslušné lhůtě. Žalobci byla stanovena lhůta pro předložení důkazních prostředků a návrhů na doplnění dokazování do 25. 10. 2013. Dne 25. 10. 2013 žalobce navrhl svědeckou výpověď H.Ch. a dále účetního Mgr. P.K. s tím, že přehled mzdových nákladů zašle dodatečně a rovněž tak daňové přiznání. Správní orgán, jak vyplývá Pokračování - 5 - 10A 84/2014 z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, považoval tento skutkový stav věci za zjištěný bez důvodných pochybností, a proto tyto důkazní návrhy nepřipustil, což odůvodnil na straně 5 napadeného rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmo, že žalobce měl možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady pro jeho vydání, a to při ústním jednání, kde byly listinné důkazy provedeny. Nebyl krácen na svých právech, jestliže ze strany prvostupňového správního orgánu nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování, což bylo i v rozhodnutí řádně zdůvodněno. Nedůvodně namítá žalobce, že nebyly zkoumány skutkově shodné nebo podobné případy tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly při posuzování jednotlivých případů a bylo tak naplněno pravidlo vyjádřené v § 4 odst. 4 správního řádu. Soud poznamenává, že tato povinnost je zakotvena v § 2 odst. 4 správního řádu, dle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodný nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Porušení tohoto zákonného ustanovení shledáno v daném případě nebylo, jestliže se žalovaný řádně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval na straně 5 výší uložené sankce a dále tím, zda žalobce naplnil svým jednáním zákonné znaky správního deliktu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem vyjádřeno, jaká kritéria byla vzata v úvahu při stanovení výše sankce dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci a i je řádně popsán skutek – správní delikt, tedy jednání, kterým žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu. Rozhodnutí je přezkoumatelné, a to jak v otázce, zda se skutek stal, zda je správním deliktem, tak v otázce výše uložené sankce. Neopodstatněný je žalobní bod o porušení ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Odkaz na toto zákonné ustanovení je nemá místo, neboť kritéria pro stanovení výše sankce jsou uvedena v § 36 odst. 1 zákona o inspekci, proto ustanovení § 12 zákona o přestupcích aplikovat nelze. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí je ohledně výše sankce přezkoumatelné, žalovaný se řádně vypořádal s argumentací žalobce a bylo jím řádně zdůvodněno, proč bylo přistoupeno k uložení sankce ve výši 20.000 Kč. Z odůvodnění výše sankce je zřejmo, jakými úvahami při hodnocení důkazů se správní orgán řídil. Žalovaný řádně odůvodnil srozumitelným způsobem, jaké skutečnosti vzal při rozhodování výše pokuty za rozhodné, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Majetkové poměry žalobce byly zjištěny z daňového přiznání. Napadené rozhodnutí je tedy přezkoumatelné, bylo v něm řádně reagováno na námitky žalobce. Nedůvodná je i výhrada žalobce, že mu nebyla stanovena lhůta pro předložení přehledu mezd, jak je uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí správního orgánu. Ze spisu vyplývá, že usnesením byla žalobci stanovena lhůta pro předložení daňového přiznání. Žalobci tedy nebyla stanovena lhůta pro předložení přehledu mezd. Žalobce sám uváděl, že doloží přehled mzdových nákladů, to však neučinil, proto byla tato skutečnost v odůvodnění rozhodnutí konstatována. Soud proto uzavřel, že námitky žalobce důvodné nejsou, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který měl v řízení úspěch, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Pokračování - 6 - 10A 84/2014 Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 30. září 2014 Předsedkyně senátu : JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.