10 A 91/2014

Rubrum

10A 91/2014 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V. M., bytem P., S. 308, zast. JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou v Příbrami, ul.

28. října 184, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 26, o žalobě proti výroku 2. rozhodnutí ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3911/2014, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3911/2014 se ve výroku 2. z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 1. 8. 2014 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí Policie ČR, Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje ze dne ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3911/2014, kterým bylo Pokračování - 2 - 10A 91/2014 změněno rozhodnutí ředitele ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 3. 1. 2011 č.j. ŘLZ-13/2011, když namísto odchodného ve výši 283.200 Kč bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 301.596 Kč, žalobci bylo dále vyhověno v jeho žádosti o přiznání nároku na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období roku 2008, 2009 a 2010, který byl původním rozhodnutím zamítnut. Posledním výrokem byla žalovanou zamítnuta žádost žalobce o úrok z prodlení z přiznaných částek. (2) V žalobě je rozporován poslední výrok napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání úroku z prodlení z dlužné části příjmů za kalendářní roky 2008, 2009 a 2010. Žalobce nesouhlasí se závěry žalované, dle nichž neměl nárok na úrok z prodlení z uvedených částek, neboť tento nárok vznikl až pravomocným rozhodnutím o nároku na tyto částky, kterým je právě žalobou napadené rozhodnutí. Tento závěr žalované je nesprávný, neboť nárok žalobce na zaplacení příjmu za jím odvedenou práci vznikl nikoliv na základě rozhodnutí žalované, nýbrž již samotným vykonáním práce žalobcem, tedy v době, kdy žalobce přesčasové hodiny odpracoval. Příčinou prodlení je pouze jednání žalované, která až v rámci napadeného rozhodnutí začala respektovat názor správních soudů. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Soukromoprávní úpravu nároku upravenou v zákoníku práce na danou problematiku užít nelze, neboť současná právní úprava služebního vztahu neobsahuje odkaz na zákoník práce upravující vznik práva na zákonné úroky z prodlení. Vzhledem ke specifičnosti právní úpravy služebního poměru je zcela eliminován smluvní charakter pracovněprávního vztahu. Zákon o služebním poměru vznik nároku na úrok z prodlení žádným způsobem neupravuje. S ohledem na veřejnoprávní charakter nároku, nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jako zákonného příslušenství služebního příjmu vyplaceného po splatnosti. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení s doplácením služebního příjmu, neboť v předmětném období nebylo o nároku žalobce na výplatu tohoto služebního příjmu pravomocně rozhodnuto a tudíž mezi stranami neexistoval hlavní závazek, od něhož je nárok na úrok z prodlení odvozen. Rozhodnutí soudu o nároku na proplacení služby přesčas nebylo možné předpokládat. III. Obsah správních spisů (4) Žalobce ukončil služební poměr k 31. 12. 2010. Při ukončení služebního poměru mu bylo přiznáno odchodné, s jehož výší projevil nesouhlas. V závěru roku 2010 současně podal žádost o proplacení přesčasových hodin za roky 2008, 2009 a 2010. (5) Rozhodnutím ředitele ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 3. 1. 2011 č.j. ŘLZ-13/2011 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 283.200 Kč, které bylo vypočteno jako šestinásobek měsíčního služebního příjmu (průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok, tj. rok 2010), který činil 47.200 Kč. (6) Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, o němž bylo žalovanou rozhodnuto dne 19. 4. 2011 pod č.j. ŘKŘ-652/2011, kterým bylo odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí byla žalobcem podána správní žaloba, na Pokračování - 3 - 10A 91/2014 jejímž základě byl Krajským soudem v Českých Budějovicích vydán dne 5. 10. 2011 rozsudek sp. zn. 10A 42/2011, kterým bylo rozhodnutí žalované zrušeno. Dne 11. 6. 2012 bylo žalovanou vydáno další rozhodnutí pod č.j. ŘKŘ-673/2012, kterým nebylo žádosti žalobce opětovně vyhověno. O tomto rozhodnutí žalované bylo následně rozhodnuto správním senátem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který jej rozhodnutím pod sp. zn. 10A 60/2012 zrušil. Žalovaná o žádosti žalobce opětovně rozhodla dne 5. 6. 2013 pod č.j. ŘKŘ-940/2013, kterým znovu nezohlednila přesčasové práce žalobce. Toto rozhodnutí bylo žalobcem opětovně napadeno správní žalobou, o níž bylo rozhodnuto dne 28. 3. 2014 sp. zn. 10A 71/2013 tak, že rozhodnutí žalované bylo znovu zrušeno. Postup krajského soudu byl aprobován též Nejvyšším správním soudem, a to v rámci rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 6Ads 9/2013. Až na základě tohoto rozhodnutí vydala žalovaná dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3911/2014 rozhodnutí, které bylo projednávanou žalobou znovu napadeno, a to pouze co do výroku 2. tohoto rozhodnutí, kterým žalobci nebylo přiznáno právo na úrok z prodlení z dlužných částek příjmů za období roku 2008, 2009 a 2010. IV. Právní názor soudu (7) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (8) V souzené záležitosti žalobce rozporuje pouze výrok 2. žalobou napadeného rozhodnutí, kterým mu nebyl přiznán nárok na úrok z prodlení z doplatku služebního příjmu za výkon služby přesčas za období roku 2008, 2009 a 2010. Důvod pro nepřiznání tohoto nároku žalovaná shledala v absenci hlavního závazkového vztahu, od něhož by byl nárok na úrok z prodlení odvozen, kdy tento hlavní závazkový vztah mohl vzniknout až pravomocným rozhodnutím, nikoli již samotným výkonem práce přesčas. Dalším důvodem pro nepřiznání práva žalobce na úrok z prodlení je absence zákonné úpravy tohoto institutu v zákoně o služebním poměru, přičemž v daném případě nelze analogicky použít předpisy soukromého práva, a to pro charakter služebního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který je vztahem veřejnoprávním. (9) Krajský soud se danou problematikou zabývá dlouhodobě a opakovaně, ve vztahu k předchozím rozhodnutím se jednalo o žaloby policistů týkajících se neproplacených nezákonně nařízených služeb přesčas, u nichž žalovanou nebyla prokázána jejich výjimečnost ve smyslu ust. § 54 služebního zákona. Charakter služeb přesčas byl již mnohokrát vymezen s odkazem na její primární zakotvení v ustanovení § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu – vyjma ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). S tím služební zákon počítá i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu Pokračování - 4 - 10A 91/2014 krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže. (viz rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 8. 2010 č.j. 10A 34/2010 – 28, ze dne 5. 10. 2011č.j. 10A 42/2011 – 34, ze dne 4. 12. 2012 č.j. 10A 60/2012 – 52 a ze dne 31. 3. 2014 č.j. 10A 71/2013-66) (10) Uvedenými rozhodnutími byla žalované opakovaně ukládána povinnost řádného zdůvodnění výjimečnosti služeb nařizovaných příslušníkům policie přesčas. Žalovaná takto stanovené zákonné podmínce nedostála, a tudíž musela policistům nezákonně nařízené služby přesčas proplatit, což učinila právě žalobou napadeným rozhodnutím. Tímto rozhodnutím však žalobci nepřiznala úroky z prodlení ve vztahu k částkám přestavujícím doplatek přesčasových služeb. Důvodem nepřiznání dlužného úroku z prodlení byla jednak absence hlavního závazkového vztahu, který do této doby nebyl založen pravomocným rozhodnutím a jednak nemožností analogické aplikace soukromoprávní úpravy úroků z prodlení. Žalovaná tuto argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34. (11) Krajský soud se s uvedenými závěry žalované neztotožnil. Pokud je žalovanou odkazováno na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34, pak je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí je vzhledem k nyní posuzované věci nepřípadné. Poukazovaným rozhodnutím je správním soudem řešena výsluha a úroky z ní, na něž si žalobce v této věci činil nárok. Výsluhový příspěvek je však i Nejvyšším správním soudem charakterizován jako sociální dávka, z níž jejímu příjemci nemůže vzniknout nárok na úrok z prodlení v případě její pozdní výplaty. V nyní projednávané věci se jedná o nárok na úrok z prodlení plynoucí z opožděně proplaceného nároku na odměnu za vykonanou neoprávněně nařízenou službu přesčas. Z tohoto důvodu nelze žalovanou odkazované rozhodnutí na danou věc užít, neboť doplatek služebního příjmu v podobě odměny za nezákonně nařízenou službu přesčas představuje zcela jinou formu příjmu, než je výsluhový příspěvek. Ke stejnému závěru dospěl též Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013 č.j. 3 Ans 4/2013 - 38, v němž výslovně uvedl, že „Ke stěžovatelově argumentaci odbornou literaturou Nejvyšší správní soud uvádí, že citovaná pasáž z komentáře k zákonu o služebním poměru se týkala prodlení s výplatou služebního příjmu, což je plnění zcela jiné povahy než výsluhový příspěvek, jehož povaha byla charakterizována výše.“ Z celkového kontextu tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že soukromoprávní úpravu úroků z prodlení nelze užít na výsluhový příspěvek z důvodu jeho charakteru sociální dávky, avšak v případě prodlení s výplatou služebního příjmu tuto analogii užít lze. (12) Žalobci byl napadeným rozhodnutím mimo jiné přiznán nárok na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období roku 2008, 2009 a 2010. Dle ust. § 112 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na služební příjem za výkon služby. Nárok na služební příjem má také v dalších případech, kdy to stanovuje zákon. Za služební příjem se považují peněžitá plnění poskytovaná příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Příslušník s kratší dobou služby má nárok na služební příjem odpovídající této kratší době služby. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas. Pokračování - 5 - 10A 91/2014 (13) Žalobou napadeným rozhodnutím byl žalobci přiznán „doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let – 2008, 2009 a 2010“. Rovněž z takto formulovaného výroku rozhodnutí žalované je zřejmé, že v projednávané věci se jedná o žalobcem uplatňovaný nárok na úroky z prodlení z částky, která představuje součást služebního příjmu. Z citovaného ust. § 112 odst. 1 služebního zákona se podává, že nárok na služební příjem vzniká již výkonem služby. Nelze tudíž souhlasit se závěry žalované, která tvrdí, že „hlavní závazkový vztah“, tedy nárok na výplatu služebního příjmu, vzniká až pravomocným rozhodnutím, které v nyní projednávané věci dříve neexistovalo. Nárok na výplatu služebního příjmu včetně doplatku za službu přesčas, který je jeho součástí, vznikl žalobci již výkonem této služby přesčas, nikoliv až rozhodnutím žalované. Žalobce měl nárok na služební příjem za výkon služby přesčas již jejím vykonáním. Rozhodnutí žalované je toliko deklaratorním rozhodnutím, jímž žalovaná reflektuje skutečnost, že došlo k neoprávněnému nařízení služby přesčas, a proto je tímto rozhodnutím žalované právo na úhradu příjmu z takto odvedené práce přiznáno. (14) Ztotožnit se nelze ani se závěry žalované, dle nichž nelze žalobci přiznat nárok na úroky z prodlení z opožděně vyplaceného služebního příjmu za výkon služby přesčas, neboť zde nelze analogicky použít soukromoprávní úpravu úroků z prodlení, když tyto úroky nejsou v zákoně o služebním poměru obsaženy a užití zákoníku práce tato nová právní úprava vylučuje. Zákon o služebním poměru zakotvuje celou řadu peněžitých plnění, na které vzniká nárok v souvislosti s výkonem služby. Taková úprava ovšem nevylučuje, aby jednotlivá plnění podléhala různému právnímu režimu, například v oblasti úroků z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 102/2014). Lze souhlasit s názorem žalované, že současná úprava služebního poměru užití zákoníku práce neuvádí, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Tato skutečnost však nevylučuje užití ustanovení o nároku na úrok z prodlení, jak je upravuje občanský zákoník, a to ve smyslu zásady analogie iuris. (15) Analogii iuris lze využít, pokud není možné postupovat podle analogie zákona (analogie legis), v takovém případě lze použít obecné právní principy, které jsou v právním systému vyjádřeny, či na kterých tento systém spočívá. S ohledem na skutečnost, že služební zákon účinný ke dni vydání napadeného rozhodnutí neobsahuje výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu, je třeba v souladu se zásadou analogie iuris užít úpravu soukromoprávní. Dle ust. § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též občanský zákoník) dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. (16) Žalovaná byla povinna žalobci uhradit služební příjem za výkon služby přesčas, který mu byl nezákonně nařizován v letech 2008, 2009 a 2010. Nárok na tento příjem žalobci vznikl v souladu s ust. § 112 odst. 1 služebního zákona výkonem této nezákonně nařízené práce přesčas. Žalovaná mu však tento příjem v zákonem stanovené lhůtě neproplatila, čímž se dostala do prodlení s výplatou této části služebního příjmu. V důsledku tohoto postupu tak žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení s úhradou této částky, který je žalovaná povinna žalobci vyplatit, přičemž na úhradu těchto úroků je žalovaná povinna analogicky užít obecné zásady soukromého práva vztahující se k prodlení dlužníka. Pokračování - 6 - 10A 91/2014 (17) Krajský soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 6. 3. 2006 č. 3081/2006, kterým byl žadateli přiznán doplatek služebního příjmu za službu konanou nad základní dobu služby v celkové výši 81.140 Kč a úroky z dlužné částky ve výši 155.886 Kč. (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013 č.j. 7Ca 16/2009 – 68) Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že jiný orgán Policie ČR v dané věci přiznal žadateli nárok na úroky z prodlení z doplatku služebního příjmu bez dalšího. V. Závěr, náklady řízení (18) Žalovaná byla povinna žalobci přiznat rovněž nárok na úroky z prodlení z doplatku služebního příjmu za výkon služby přesčas v letech 2008, 2009 a 2010. Tento nárok žalobci vznikl samotným výkonem nezákonně nařízené služby přesčas, nikoliv až deklaratorním rozhodnutím žalované. Absence zákonné úpravy úroků z prodlení ve služebním zákoně neimplikuje nemožnost jejich přiznání, neboť tyto úroky lze přiznat v souladu se zásadou analogie iuris dle zásad úpravy soukromoprávní. (19) S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované co do výroku 2. nezákonným, a proto jej podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované vrátil k dalšímu řízení. Soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci vyslovili s takovým procesním postupem soudu souhlas. (20) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 9.800 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Pokračování - 7 - 10A 91/2014 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. března 2015 Předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnková v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava