10 A 96/2012
č. j. 10 A 96/2012-44
V PLATNOSTI- KS Č. Budějovice 10 A 96/2012-44
- NSS 7 As 29/2013-24
- NSS 9 Ans 8/2013-14
Citované zákony (7)
Rubrum
10A 96/2012 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobce T. S., právně zastoupeného advokátem, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, odboru legislativy a vnitřních věcí, oddělení správní, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.8.2012, č.j. KUJCK/21789/2012/OLVV/P70-Bl, za účasti B. K., takto:
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Zúčastněné osobě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 5.10.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27.8.2012, č.j. KUJCK/21789/2012/OLVV/P70-Bl, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu ve Vodňanech, odboru správního a vnitřních věcí ze dne 18.6.2012 sp.zn. 229/11, text výroku napadeného rozhodnutí byl v části II. změněn a nahrazen textem: „a dále se podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona obviněnému Pokračování - 2 - 10A 96/2012 ukládá sankce ve formě propadnutí věci, která byla ke spáchání přestupku na úseku střelných zbraní a střeliva použita, a to samonabíjecí pistole ZVI Vsetín Kevin ZP 98,9 mm Browning Court, výrobní číslo A X, kterou je povinen odevzdat na příslušném útvaru Policie ČR ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Dále byl změněn text odůvodnění napadeného rozhodnutí viz odstavec 4 na straně 5 rozhodnutí. (2) Žalobce namítl, že byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech. Skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí nemá oporu ve spise. V řízení u žalovaného došlo k porušení ustanovení o řízení před správní orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. (3) Žalobce tvrdil, že skutkový stav, který vzal žalovaný (i prvoinstanční správní orgán) za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise. Nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tuto námitku odůvodnil tím, že se ohradil proti zjištění žalovaného správního orgánu, že útok cizího psa měl žalobce vyprovokovat kopnutím do tohoto psa, když do té doby se pes choval přátelsky, což dával najevo vrtěním ocasu. Toto skutkové zjištění nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Žádný z předvolaných svědků nevypověděl, že žalobce do psa kopl ještě předtím, než došlo k napadení psa. Žádný ze svědků nevypověděl nic o nějakých kopancích. Žádný z vyslechnutých svědků rovněž neuvedl, že pes poškozené vrtěl ocasem. Žalovaný bez jakýkoliv důkazů vytváří konstrukci, v níž je žalobce agresorem, který vyvolal konflikt psů se záměrem cizího psa zastřelit. Závěr žalovaného označil žalobce jako nepřípustnou spekulaci o předem připraveném záměru žalobce psa usmrtit, proti které se žalobce důrazně ohradil. Žalovaný porušil základní zásady správního řízení uvedené v § 4 odst. 1 správního řádu a v § 7 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný se nevypořádal s argumentací žalobce, že jednal v nutné obraně. Žalobce v žalobě popsal svůj postup, který předcházel výstřelu na cizího psa, k němuž uvedl, že výstřelem svého psa chránil před trvajícím útokem cizího psa, jehož vlastník (poškozená) si dostatečným způsobem nezajistila. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že poškozená porušila povinnost zajistit psa před útokem na lidi a zvířata a musí nést následky porušení této své povinnosti. Zjevně spoléhala na to, že jí pes poslechne a nechala jej volně pobíhat bez náhubku, čímž porušila prevenční povinnost stanovenou v občanském zákonu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyšší správní soud sp.zn. 4 As 40/2007, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jednání osoby, která svěřeného psa nezabezpečila takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit, naplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití. Za přestupek měla být postižena poškozená, a nikoliv žalobce. Žalobce střelbou bránil svého psa řádně vedeného na vodítku před cizím psem, který ho napadal a nebyl dostatečně zabezpečen. Nebylo povinností žalobce snášet útok cizího psa na svého psa a čekat, zda se poškozené či jiné osobě podaří zabránit psu poškozené v napadání psa žalobce. Žalobce měl právo svého psa, svůj majetek i sebe chránit. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vystřelil v okamžiku, kdy útok cizího psa trval. Nejednalo se o případ, že žalobce vystřelil až poté, kdy útok psa skončil, tedy o situaci vybočení z mezí nutné obrany. Žalobce poukázal na judikaturu, podle které o nutnou obranu se podle zákona o přestupcích nejedná, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu odkázal na rozsudek NSS č.j. 1As 35/2008-51. Zastřelení psa, který se vymkl kontrole svého pána, a který útočí na cizího psa způsobem, který nevylučuje ohrožení druhého psa na životě či zdraví, je nepochybně jednáním v nutné obraně, když zastřelení nelze považovat za nepřiměřený způsob obrany. Žalobce uvedl, že se nejedná o zastřelení člověka, nýbrž o zneškodnění věci, která ohrožuje zájem chráněný zákonem. U nutné obrany na rozdíl od krajní nouze není podmínkou, že útoku nebylo možné Pokračování - 3 - 10A 96/2012 se vyhnout jinak, kupříkladu útěkem, voláním o pomoc, podmínkou také není proporcionalita obrany. Žalobce prokázal, že neměl jinou možnost se útoku psa poškozené bránit, byl proto zachován i princip subsidiarity. Dále uvedl, že škoda, která mohla vzniknout v důsledku útoku psa poškozené žalobci byla nesrovnatelně vyšší než škoda, která vznikla usmrcením psa poškozené a v této souvislosti dovodil, že byl zachován i princip proporcionality, a to přestože u nutné obrany není vyžadován. Zcela bez právního významu označil skutečnost, že žalobce neuposlechl výzvy poškozené, aby nepokračoval v chůzi směrem ke psu poškozené. Z neuposlechnutí takové výzvy žalovaný totiž dovozoval, že žalobce konflikt vyprovokoval. Ani v takovém případě nebyl žalobce zbaven práva jednat v nutné obraně, neboť významnou okolností je existence útoku. (4) Žalobce odmítl, že se dopustil přestupku podle § 76a odst. 4 písm. a) zákona o zbraních, vystřelil-li jako držitel zbrojního průkazu z legálně držené zbraně, neboť chránil svůj život, zdraví či majetek. Závěr žalovaného vyslovený v žalobou napadeném rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, jedná se o nepodložené a nepřípustné obvinění žalobce. Osočování žalobce svědčí o zjevné podjatosti Mgr. J. B., který odvolání žalobce jako úřední osoba vyřizoval. Pokud žalobce použil oprávněně drženou zbraň k ochraně svého majetku, života a zdraví, nemohl se dopustit výše uvedeného přestupku. Žalobce se dále ohradil proti tomu, že hlediska pro uložení pokuty ve výši 15.000,- Kč byla označena jako ignorantství a arogance chování žalobce vůči zhroucené poškozené po popravě jejího psa. Žalovaný v rozhodnutí nevysvětlil, k jakým zákonem stanoveným hlediskům při stanovení výše pokuty přihlédl. Rozhodnutí označil dále za nepřezkoumatelné v části, kde je rozhodnuto o trestu propadnutí věci, neboť z rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný dospěl k částce ohledně ceny zbraně na trhu. Pokud žalovaný opatřil podklad o hodnotě zbraně, bylo jeho povinností umožnit žalobci před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, což neučinil. K žalobci uložené povinnosti nahradit škodu, žalobce uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedena částka 5.000,- Kč, která vychází z doloženého posouzení ceny zastřeleného psa vypracovaného MVDr. J. K. Posouzení ceny vypracované MVDr. K. nelze považovat za podklad, kterým by byla spolehlivě zjištěna výše způsobené škody, neboť veterinář není osobou, která by byla oprávněna podávat odhady cen movitých věcí, natož vypracovávat znalecké posudky. Výrok rozhodnutí je v rozporu se zákonem, neboť pokud odvolací orgán mění nebo ruší napadené rozhodnutí zčásti, ve zbytku je potvrdí. V situaci, kdy žalovaný prvoinstanční rozhodnutí zčásti změnil, neměl odvolání zamítat a měl prvoinstanční rozhodnutí potvrdit jen zčásti. Žalobce dále namítl podjatost Mgr. B. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž zjistil zaujatost úřední osoby vůči žalobci, a proto má žalobce podezření, že oprávněná úřední osoba Mgr. B. měl zájem na výsledku řízení. Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě žalobce odůvodnil tím, že výkonem rozhodnutí by žalobci vznikla újma ve výši 21.000,- Kč, zatímco Městu Vodňany pouze 1.000,- Kč a zúčastněné osobě částka 5.000,- Kč. Z toho dovodil, že výkon rozhodnutí z finančního pohledu by pro žalobce znamenal nesrovnatelně větší újmu, než jaká by mohla vzniknout dalším subjektům. Přiznání odkladného účinku žalobě by nebylo v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí Městského úřadu ve Vodňanech a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce připustil, že o kopání do psa poškozené vypověděly ve svých svědeckých výpovědích svědkyně P. a K., Pokračování - 4 - 10A 96/2012 avšak z jejich výpovědi nelze určit, kdy k nakopnutí došlo. Žalovaný zdůraznil, že po důkladném prostudování spisu a konfrontaci svědeckých výpovědí vycházel z výpovědi V. K. a ta uvedla, že žalobce se přibližoval ke psu poškozené, který byl zalehnutý, přes četná varování, aby se nepřibližoval. Ta popsala situaci tak, že pes poškozené chtěl přicházejícího psa očichat, vrtěl přitom ocasem, kdy pán do něj kopnul a poté udělal pohyb a bylo slyšet výstřel. Žalovaný ve svém vyjádření dále shrnul popis skutkového děje z dalších svědeckých výpovědí, který se shodoval. Uvedl, že při formulaci odůvodnění rozhodnutí byla použita slova, kterými bylo označeno jednání žalobce v jednoduše formulované zkratce bez dalšího, zdlouhavě se vlekoucího a rozmělňujícího komentáře ve snaze vystihnout podstatu věci. (6) Žalovaný odmítl spekulaci žalobce, že v řízení nebylo sporné, že pes poškozené útočil na psa žalobce. V řízení bylo naopak dle žalovaného spolehlivě prokázáno, že žalobce nedbal opakovaných výzev poškozené, nezastavil se a nenechal poškozenou zalehnutého psa zajistit. Pokračováním v chůzi k psu poškozené se dostal do jeho bezprostřední blízkosti, přičemž si musel být vědom, k jakému ději dojde. Žalovaný uvedl, že největším nebezpečím pro psa žalobce nebyl zalehnutý, přátelsky se s ním vítající pes poškozené, ale arogantní a agresivní žalobce, jež následnou psí pranici nejprve vyprovokoval a úmyslně psa poškozené zastřelil. Spekulaci o nutné obraně, případně krajní nouzi žalovaný odmítl. Poukázal i na chvatný odchod žalobce z místa střelby a zdůraznil skutečnost, že žalobce měl v kapse samonabíjecí pistoli připravenou k okamžité střelbě. (7) Žalovaný uvedl, že k výši pokuty se v odvolacím řízení nemusel vyjadřovat, neboť výši pokuty nestanovil, uvedl pouze souhlas s výší, tak jak byla stanovena nalézacím orgánem. Podrobnější odůvodnění výše pokuty je uvedeno na straně 4 rozhodnutí. Žalovaný rovněž doplnil chybějící údaj o hodnotě propadnuté věci sdělením, ohledně běžné prodejní ceny ve výši 7.000,- Kč, když jedná se o údaj dostupný na internetu a není důvod mít o něm pochybnosti. Poukázal na skutečnost, že zásada materiální pravdy, která byla dodržena, musí být korigována zásadou rychlosti, jednoduchosti a ekonomiky řízení tak, aby probíhalo bez zbytečných průtahů. Současně ze stejných důvodů bylo možné vycházet i z odborného posouzení veterinárního lékaře MVDr. J. K. ve vztahu k výši odhadní ceny psa. Žalovaný dále uvedl, že rozhodnutí prvoinstančního orgánu bylo posuzováno jako celek a jako celek bylo potvrzeno a odvolání zamítnuto. Doplnění výrobního čísla zbraně a lhůty k jejímu odevzdání a běžné ceny v odůvodnění rozhodnutí tak, jak žalovaný učinil podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ponechal žalovaný k posouzení soudu. K námitce podjatosti úřední osoby žalovaný uvedl, že pokud je vznesena po vydání rozhodnutí o odvolání, nelze k ní již přihlížet. K vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí žalovaný poznamenal, že pokud jde o uloženou pokutu a náklady přestupkového řízení, byly tyto finanční částky žalobcem zaplaceny. Žalovaný si je vědom formálního pochybení, avšak jinak považuje rozhodnutí za jasné a srozumitelné. Uvedl, že jednání žalobce se vyznačuje vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, neboť v dané chvíli zakázanou střelbou byla vystavena nebezpečí i okolní veřejnost a u žalobce není vyloučena hrozba možného opakování. III. Obsah správních spisů (8) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Pokračování - 5 - 10A 96/2012 (9) Z úředního záznamu ze dne 8.10.2011 sepsaného inspektorem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, obvodního oddělení Vodňany pod č.j. KRPC- 70147-4/ČJ-2011-020716 vyplývá, že v době od 15:45 hod. do 16:00 hod. žalobce při procházce se svým psem v obci Vodňanské Svobodné Hory zastřelil svou legálně drženou pistolí jiného psa, který měl napadat nejprve jeho psa a poté i jeho osobu. Na místě byla provedena lustrace žalobce, bylo zjištěno platné držení zbraně a dále byly na místě ztotožněni svědci události, a to O. V., A. S., A. P., V. S., J. M. a B. H.. Dne 29.10.2011 byl sepsán úřední záznam o telefonickém rozhovoru s poškozenou B. K., který se uskutečnil dne 18.10.2011. Poškozená uvedla, že pozemek, kde probíhal jezdecký výcvik a byl také její pes na volno, má pronajatý od sousedů paní B. Jedná se o pole, na kterém bylo strniště. Nejednalo se pozemek, který by sloužil obecnému užívání, a nebyla tudíž porušena obecně závazná vyhláška obce č. 4/2005 o pravidlech pohybů psů na veřejném prostranství. K psu žalobce rasy Shar-pei uvedla, že nebyl po incidentu zraněný a majitel také nic takového neříkal. Žalobce na telefonický dotaz dne 21.10.2011 uvedl, že jeho pes byl zraněn povrchově, což bylo doma ošetřeno dezinfekcí. Policisté, kteří byli při oznámeni incidentu přítomni na místě uvedli, že si zranění psa žalobce nepovšimli. Uvedli, že nebylo nikde vidět krev. Cena psa, který byl zabit dne 8.10.2011 byla stanovena MVDr. Z. D. s ohledem na jeho věk a běžný výcvik na cenu 4.500,- Kč. Ve spise jsou sepsány úřední záznamy o podání vysvětlení B. H., J. M., V. S., A. P., A. S., a to ze dne 8.11.2011, dále O. V. dne 4.11.2011 a se žalobcem, B. K. a V. K. dne 8.10.2011. (10) Oznámení přestupku učinil orgán policie Městskému úřadu ve Vodňanech dne 8.11.2011. Městský úřad ve Vodňanech požádal dne 5.12.2011 Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích o posouzení přestupkového spisu, zda jednání žalobce nepřekročilo hranici přestupkového jednání. Okresní státní zastupitelství dne 14.12.2011 uvedlo, že postoupení věci bylo neodůvodněné, neboť žalobce usmrtil psa v hodnotě 4.500,- Kč, a nebyl tudíž naplněn znak skutkové podstaty poškození cizí věci a věc nelze posoudit jako trestný čin podle trestního zákona. Věc byla vrácena správnímu orgánu. Dne 4.1.2012 dle záznamu sepsaného Městským úřadem ve Vodňanech B. K. uplatnila náhradu škody v souvislosti s usmrcením psa. K věci bylo opatřeno posouzení ceny psa dne 16.1.2012, neboť objektivně již nebylo možné ji stanovit, a proto poškozená požádala veterinárního lékaře, který psa znal o objektivní posouzení jeho ceny. Veterinární lékař MVDr. J. K. stanovil cenu psa na 5.000,- Kč. Městský úřad ve Vodňanech oznámil žalobci zahájení řízení a předvolal jej k ústnímu jednání na den 16.2.2012. Žalobce dne 8.2.2012 požádal Městský úřad ve Vodňanech o stanovení nového termínu ústního jednání. Správní orgán žádosti žalobce vyhověl a ústní jednání bylo stanoveno na 14.3.2012. Dne 14.3.2012 byl sepsán protokol o ústním jednání se žalobcem, který uvedl, že náhradu škody na majetku poškozené neuhradil. Výpověď, kterou učinil na policii byla úplná a správná a sdělil, že jí nebude v žádném směru měnit. Přiložil písemný rozklad k věci, který správnímu orgánu předal a doplnil, že se přestupku dopustit nemohl. V tomto rozkladu žalobce předaném Městskému úřadu ve Vodňanech dne 14.3.2012 je odmítnuto podezření ze spáchání přestupku podle § 76a odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. K zastřelení psa uvedl, že měl oprávněnou obavu, že bude útočícím psem fyzicky napaden a budou mu způsobena zranění, která by mohla v krajním případě ohrozit i jeho život. Pes je z hlediska práva věcí, a proto mohl střelnou zbraň použít. Měl obavu, že útočící pes zraní nebo usmrtí jeho psa, čímž poškodí jeho majetek. Jeho obrana byla přiměřená, neboť útočící pes nebyl na vodítku, neměl košík a na povely majitelky nereagoval, snažil se zakousnout psa žalobce do hrdla. Útočící pes vážil minimálně 45 kg a obava o psa žalobce byla zcela namístě. K použití zbraně došlo v mezích nutné obrany. Důkazy prováděné v průběhu řízení by měly být zaměřeny na zjištění, zda se jednalo o takový útok psa, který mohl vyvolat důvodnou obavu o život, zdraví nebo Pokračování - 6 - 10A 96/2012 majetek žalobce. Podle názoru žalobce jinou možnost, jak útok odvrátit neměl. Varovný výstřel nepoužil, neboť na něj nebyl čas. K tomu poukázal na ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a § 2 odst. 2 téhož zákona, kdy přestupkem není jednání, pokud někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. Ke své argumentaci odkázal na judikaturu NSS. (11) Dne 3.5.2012 bylo Městskému úřadu ve Vodňanech doručeno sdělení žalobce k vyrozumění správního orgánu o provádění důkazů, že se tohoto ústního jednání v daném termínu nezúčastní, jelikož nemá ke svým výpovědím co dodat. Dále sdělil, že po provedení důkazů svědeckými výpověďmi žádá o zaslání opisů výstupů. Sdělil, že bude zastupován právním zástupcem. Správní orgán provedl dne 9.5.2012 svědecké výpovědi B. K., D. V., A. P., A. S., Ing. O. V. a V. K. Dne 10.5.2012 Městský úřad Vodňany zaslal žalobci kopie svědeckých výpovědí, včetně sdělení, že ukončil dokazování a poučil jej ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, že má možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladům. Uvedl, že podklady, se kterými byl seznámen dne 14.3.2012 doznaly změn, které žalobci byly v příloze zaslány. Byl mu stanoven termín do 25.5.2012, ve kterém měl možnost se dostavit na úřad, seznámit se s obsahem spisu a sdělit, zda navrhuje doplnění důkazního řízení. K informaci o právním zastoupení prvostupňový orgán poučil žalobce, že je potřeba tuto informaci doplnit plnou mocí pro právního zástupce. (12) Dne 18.6.2012 vydal Městský úřad Vodňany, odbor správní a vnitřních věcí rozhodnutí pod sp.zn. 229/11, kterým žalobce ve výroku I. uznal vinným z přestupku podle § 76a odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil legálně drženou zbraní samonabíjecí pistole ZVI Vsetín Kevin ZP 98,9 mm Browning Court, dne 8.10.2011 v době mezi 15.45 až 16.00 hod. na veřejném prostranství u obce Vodňanské Svobodné Hory na místní komunikaci v těsné blízkosti probíhající jezdeckého výcviku za účasti tří koní a šesti osob použil zbraň, vystřelil na psa rasy německý ovčák majitelky B. K., kterého zastřelil, tedy střílel ze zbraně, kterou je oprávněn držet v rozporu s § 28 odst. 5 zákona o zbraních a střelivu; dále byl ve výroku označeném II. uznán vinným z přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 8.10.2011 v době mezi 15.45 až 16.00 hod. na veřejném prostranství u obce Vodňanské Svobodné Hory na místní komunikaci v těsné blízkosti probíhající jezdeckého výcviku za účasti tří koní a šesti osob použil zbraň, vystřelil na psa rasy německý ovčák, kterého zastřelil, tedy úmyslně způsobil škodu na cizím majetku zničením. Uvedeným jednáním způsobil škodu B. K. (dále jen poškozená) ve výši 5.000,- Kč, kterou poškozená v přestupkovém řízení uplatnila. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, v souladu s ustanovením § 76a odst. 15 písm. a) zákona o zbraních a střelivu s ohledem na ustanovení § 50 odst. 2 zákona o přestupcích se obviněnému ukládá sankce ve formě pokuty ve výši 15.000,- Kč, která je splatná do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí připojenou poštovní poukázkou na účet Města Vodňany, číslo účtu: . . . . ., variabilní symbol: . . . ., vedený u Komerční banky a.s., pobočka Vodňany; dále podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se obviněnému ukládá sankce ve formě propadnutí věci, která byla ke spáchání přestupku použita, a to samonabíjecí pistole ZVI Vsetín Kevin ZP 98,9 mm Browning Court, kterou je povinen odevzdat na příslušném útvaru Policie ČR. Na základě ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích se občanu, který byl uznán vinným z přestupku ukládá povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč, které jsou splatné do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, a to na účet Městského úřadu Vodňany. V souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona o přestupcích se obviněnému ukládá povinnost uhradit náhradu majetkové škody způsobené poškozené přestupkovým jednáním, a to B. K., ve výši 5.000,- Kč, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Pokračování - 7 - 10A 96/2012 Proti rozhodnutí podal žalobce včas odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím dne 27.8.2012 pod č.j. KUJCK/21789/2012/OLVV/P70-Bl. IV. Právní názor soudu (13) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (14) V dané záležitosti se jednalo o přestupkové řízení, při kterém správní orgán rozhoduje na základě důkazů, které byly provedeny procesně řádným postupem. Podle ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle odstavce druhého téhož ustanovení přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací a) přiměřeným způsobem přímo hrozící a nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem a nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Z toho vyplývá, že odpovědnost za přestupek lze vyvozovat pouze tehdy, jsou-li zjištěny znaky protiprávnosti, přestupkem nemůže být jednání, které byť se formálně přestupku podobá, nesplňuje podmínku protiprávnosti jednání. Okolností vylučující protiprávnost je m.j. ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích nutná obrana. Nutnou obranou je jednání, kterým někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. (15) Soud se v prvé řadě zabýval žalobní námitkou, že výrok napadeného rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Žalobce k tomu poukazoval na ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu a tvrdil, že žalovaný ve výroku rozhodnutí odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční orgán rozhodnutí potvrdil, přestože ve výroku II. rozhodnutí zčásti změnil. Situaci, kdy žalovaný prvoinstanční orgán rozhodnutí zčásti změnil, neměl odvolání zamítat a zároveň měl prvoinstanční rozhodnutí potvrdit jen zčásti. Podle ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, nebo že je nesprávné, podle písm. c) tohoto ustanovení napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí změnit, je-li to zapotřebí k odstranění vad, a to i rozhodnutí i v části odůvodnění. Rozhodnutí nelze změnit, pokud by některému účastníku, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat. Podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu, neshledá-li odvolací orgán důvod pro postup podle odstavců 1 – 4 odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. S ohledem na ustanovení § 90 správního řádu je zřejmé, že žalovaný správní orgán při formulaci výroku žalovaného rozhodnutí procesně pochybil. V prvé řadě měl uvést změnu, kterou prováděl podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, která se týkala pouze doplnění výrobního čísla zbraně A X a doplnění lhůty 15 dnů, ve které je povinen žalobce zbraň od právní moci tohoto rozhodnutí odevzdat. Další změna se týkala již textu odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný připojil větu týkající se hodnoty propadlé zbraně, která vychází z poznatku, že takováto samonabíjecí pistole se na trhu běžně prodává v ceně okolo 7.000,- Kč z pohledu uvedené hodnoty propadnuté věci k povaze spáchaného přestupku a jím způsobené majetkové škody se nachází v polovině ukládané pokuty v částce 15.000,- Kč a Pokračování - 8 - 10A 96/2012 2.000,- Kč nad uloženou povinností k náhradě škody ve výši 5.000,- Kč. V další části výroku měl žalovaný správní orgán uvést, že rozhodnutí se ve zbytku potvrzuje. Žalované rozhodnutí však nejprve I. výrokem odvolání žalobce zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Teprve v navazujících výrocích je formulována změna výroku rozhodnutí, kterou lze charakterizovat jako zpřesnění údajů, které byly uvedeny v prvostupňovém rozhodnutí. Stejně tak lze charakterizovat i změnu, kterou provedl žalovaný správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud hodnotí toto pochybení žalovaného z právního hlediska jako procesního charakteru, které nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. K tomuto závěru soud dospěl jednak s ohledem na charakter změny výroku rozhodnutí, která představuje, jak již je vpředu uvedeno, pouze zpřesnění výroku i odůvodnění rozhodnutí. Nejedná se o změnu, kterou by nebylo lze provést, neboť touto změnou nebyla žalobci ukládána povinnost, a tudíž mu nehrozila újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat. Zároveň soud dospěl k závěru, že nepřesná formulace výroku rozhodnutí neznamená jeho zmatečnost, neboť co do všech částí výroků rozhodnutí, které nebyly dotčeny zpřesňující změnou, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Při posuzování tohoto pochybení žalovaného správního orgánu soud hodnotil, zda mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dospěl k závěru, že porušení správního řádu při formulaci výroku rozhodnutí nepředstavuje podstatné porušení procesních pravidel a tedy porušení práva hmotného, což by v takovém případě mělo za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. V dané věci vada řízení neohrozila meritorní zákonnost napadeného rozhodnutí, výrok rozhodnutí není nesrozumitelný ani zmatečný. Soud sice tuto žalobní námitku uvedenou pod bodem 7 žaloby hodnotí jako důvodnou, nicméně bez vlivu na meritorní správnost rozhodnutí. (16) K další žalobní námitce označené pod bodem 8 žaloby k podjatosti Mgr. J. B. je třeba poukázat na ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, podle kterého účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Soud zjistil z písemností založených ve spise, že námitka podjatosti Mgr. J. B. nebyla ve správním řízení vznesena. K tomuto názoru ohledně podjatosti Mgr. J. B. dospěl žalobce zřejmě, jak vyplývá z textu žalobní námitky, na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto také pojal podezření, že Mgr. B. měl nějaký zájem na výsledku řízení, aniž to jakkoliv odůvodnil. Přitom úřední osoba je podle § 14 odst. 1 podjatá tehdy, pokud o ní lze důvodně předpokládat, že má, s ohledem na svůj poměr k věci, která je předmětem řízení nebo k účastníkům nebo k jejich zástupcům, takový zájem na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o její nepodjatosti. Takové námitky žalobce nevznesl. Dokonce je nevznesl ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, kde v závěru tohoto odvolání připojil svůj názor, že má závažné pochybnosti o tom, zda úřední osoby, které prvostupňové řízení vedly, nejsou podjaté. Rovněž v tomto případě k tomuto názoru žalobce dospěl poté, kdy mu bylo rozhodnutí prvostupňového orgánu doručeno, neboť tuto námitku neuplatnil dříve a při formulaci této námitky odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i tomu předcházející řízení, které na žalobce působilo dojmem jednostranného posuzování zjištěných okolností. Ani v případě této námitky podjatosti vůči pracovníkům Bc. V. F. a Bc. M. P., kteří se věcí na prvním stupni zabývali, žalobce nepřipojil žádné konkrétní argumenty. Přitom je zcela zřejmé, že pro vyloučení osob z důvodu podjatosti je vždy třeba prokázat, buď pozitivní či negativní zájem úřední osoby na výsledku řízení, pro který lze o její nepodjatosti pochybovat. Na věc je třeba aplikovat ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto ustanovení musí být námitka podjatosti vždy podána bez zbytečného odkladu poté, co se o podjatosti účastník řízení dozví, pokud chce, aby se touto námitkou správní orgán kvalifikovaně zabýval. Podle citovaného ustanovení zákona se k námitce nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení úřední osoby prokazatelně věděl, ale neuplatnil námitku Pokračování - 9 - 10A 96/2012 bez zbytečného odkladu. V dané věci soud ověřil, že námitka podjatosti nebyla vznesena v průběhu prvostupňového řízení a ani z úkonů oprávněných úředních osob nelze vysledovat jednostranné posuzování věci v neprospěch žalobce tak, aby bylo podřaditelné citovanému ustanovení. Žalobce totiž nic konkrétního v této souvislosti nevznesl. Stejně tak nevznesl v souvislosti s podjatostí Mgr. J. B. žádné konkrétní argumenty, které by mohly být v souvislosti s touto námitkou soudem hodnoceny. S ohledem na to, že námitka podjatosti nebyla vznesena v řízení před orgánem I. stupně, bylo s ní naloženo jako s odvolací námitkou a byla vypořádána v žalobou napadeném rozhodnutí. Námitka podjatosti Mgr. J. B. nebyla při řízení před správními orgány vznesena vůbec. Soud proto nemohl přisvědčit této žalobní námitce, a to ani za situace, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí byly použity termíny, které z hlediska tvorby odůvodnění rozhodnutí nejsou standardně využívány. (17) Základní žalobní námitkou byla argumentace žalobce, že žalovaný vzal za základ napadeného rozhodnutí skutkový stav, který nemá oporu ve spise a zároveň namítal, že nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Námitku žalobce soud nehodnotí jako důvodnou. Soud ověřil konfrontací výpovědí svědků i jimi podanými vysvětleními ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o Policii ČR, že žalovaný i prvostupňový orgán vycházeli ze skutkového stavu, který má oporu v provedených důkazech. Svědkyně K. k věci uvedla, že pes R. poté, kdy se k němu po opakovaných výzvách majitelky psa, aby žalobce počkal, že si psa zajistí, se zvedl a šel psa očichat, kdy si žalobce vůbec nevšímal, vrtěl přitom ocasem a žalobce do něj jednou kopl. Poté viděla, že žalobce udělal pohyb rukou a byl slyšet výstřel. Sám žalobce potvrdil, že slyšel, že paní volala, aby se zastavil. Uvedl, že se zastavil a stál, což je ovšem v rozporu s výpovědí dalších ostatních přítomných svědků. Totéž potvrdil svědek O. V. a kopání do psa potvrdil i sám žalobce. Z výpovědi všech svědků, tak jak byly žalovaným správním orgánem shromážděny, vyplynul jednoznačný závěr, jehož odrazem jsou žalobou napadená rozhodnutí. Správní orgány zhodnotily skutkový stav věci logicky na základě shromážděných výpovědí svědků. Svědci shodně popsali situaci v místě, kde žalobce se svým psem přicházel po cestě a na tuto cestu i cvičiště bylo dobře vidět. Přehlednost situace v terénu dokládá i přiložená fotodokumentace. Svědci shodně uvedli, že spatřili muže se psem na vodítku a upozornili majitelku psa, která dala bezprostředně povel svému psu R., aby zalehl. Pes uposlechl a v těsné blízkosti cesty zalehl. Majitelka psa volala na přicházejícího, aby se zastavil, že psa zajistí. Žalobce se však se svým psem přibližoval. Z toho důvodu majitelka psa i další přítomná svědkyně se k zalehlému psu rozběhly, aby mohl být zajištěn. Žalobce na výzvy, aby se zastavil nereagoval. Z toho důvodu soud nemohl přisvědčit námitce, že žalovaný záměrně bez jakýkoliv důkazů vytváří konstrukci, ve které je žalobce agresorem a konflikt vyvolal se záměrem zastřelení cizího psa. Žalovaný správní orgán popsal situaci na základě shodných výpovědí svědků. Soud rovněž nesdílí názor žalobce, že v případě použití zbraně žalobcem, které správní orgány hodnotily jako předem připravený záměr žalobce usmrtit cizího psa se jednalo o nepřípustnou spekulaci žalovaného. Rovněž v tomto případě správní orgány vycházely ze svědeckých výpovědí. Ohledně použití zbraně všichni svědci shodně vypověděli, že výstřel zazněl bezprostředně, aniž byl žalobce ohrožen, pouze psi se do sebe pustili a ihned po výstřelu žalobce odcházel, aniž reagoval na výzvy přítomných, aby zůstal a situaci řešil. Z popisu svědků vyplývá, že přestože žalobce zpochybňuje konstrukci žalovaného, ta vyplynula z úvahy, že žalobce se svým psem přes opakované výzvy, aby nepokračoval v chůzi, šel k místu, kde byl zalehnutý cizí pes. V přehledném terénu, jak vyplývá z pořízených snímků, nemohl přehlédnout běžící ženy, které se snažily zajistit psa a zabránit případnému střetu zvířat. Z toho důvodu jen těžko lze vnímat situaci způsobem, který předkládá žalobce. Chovatel psa je jistě obeznámen se způsoby, jak se vyvarovat střetům s jinými plemeny psů. Soud nesdílí ani názor žalobce, že jednáním žalobce popsaným v napadených rozhodnutí porušily správní orgány základní zásady činnosti správních orgánů, Pokračování - 10 - 10A 96/2012 tak jak jsou stanoveny v § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 správního řádu. Soud neshledal porušení zásady dobré správy ani rovnosti účastníků řízení při uplatňování jejich procesních práv. Žalobci byla jeho procesní práva zaručena. (18) Důvodnou nehodnotil soud ani námitku, že se žalovaný nevypořádal s argumentací žalobce uvedenou v odvolání, že jednal v nutné obraně. Naopak, žalovaný odmítl žalobcem předkládané tvrzení o nutné obraně odůvodněním na straně 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí, kdy uvedl, že žalobce nebyl psy nijak ohrožen, střílel bezprostředně v okamžiku, kdy se oba psi střetli, a to za situace, že viděl běžící ženy a věděl, že se poškozená chystala psy od sebe rozehnat pomocí připravené vesty. Stejně tak na straně 3 prvostupňového rozhodnutí správní orgán uvedl, že posuzoval okolnosti případu a zabýval se otázkou, zda jednání žalobce splňovalo okolnosti vylučující protiprávnost. Uvedl, že prostřednictvím nutné obrany se odvrací útok, který musí přímo hrozit nebo trvat, není nezbytné, aby útok již začal a musí se jednat o obranu útoku přiměřenou. Z toho důvodu, když prvostupňový orgán v této souvislosti popsal průběh incidentu a poukázal na popis incidentu svědky, dospěl k závěru, že argumentace nutnou obranou se mu jeví jako irelevantní. Správní orgány uvedly, že situaci šlo zabránit i předejít tím, že by se žalobce zastavil a počkal až si poškozená zajistí svého psa. Navíc na žalobce útok psa nesměřoval. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že se správní orgány argumentací žalobce ohledně nutné obrany vypořádaly, byť stručně. Své vysvětlení zaměřily především na popis konkrétní situace, kterým doplnily svůj závěr o neexistenci jednání v nutné obraně. Správní orgány opřely své závěry o výpovědi svědků. Výpovědi svědků jsou konzistentní a neumožňují akceptovat tvrzení žalobce o nutné obraně. Toto tvrzení žalobce nelze akceptovat především v tom smyslu, že nejsou splněny žalobcem tvrzené podmínky nutné obrany. Poškozená se psa prokazatelně snažila zajistit a vynaložila k tomu maximální úsilí. Pes uposlechl na povel k zalehnutí a poškozená k němu běžela, aby jej zajistila, aby nemohlo dojít ke střetu psů. Opakovaně vyzývala žalobce, aby se zastavil a umožnil jí psa volně se pohybujícího mezi lidmi, koni a psy na cvičišti zajistit. Na opakované výzvy žalobce nereagoval, přestože mu v přehledném terénu muselo být zřejmé, že poškozená i další osoba běží k psu, aby jej zajistily. Nelze tedy akceptovat tvrzení žalobce, že poškozená porušila povinnost zajistit svého psa před útokem na lidi a zvířata a musí nést následky porušení této své povinnosti. Poškozená činila veškeré kroky k tomu, aby zabránila střetu psů. Na druhé straně takové znaky, aby bylo zabráněno případnému střetu zvířat, nelze vysledovat ani při největším úsilí u žalobce. Žalobce totiž v přehledné situaci přes opakované výzvy a běh poškozené a další osoby k psu pokračoval v chůzi proti nezajištěnému psu a sám neučinil nic, aby střetu zabránil, ačkoliv mohl předpokládat jako chovatel psa, že ke střetu zvířat může dojít. V situaci, kdy ke střetů psů došlo, bezprostředně použil zbraně, která navíc byla připravena k okamžité střelbě a také bezprostředně touto střelbou psa poškozené zastřelil. Žalobci jako držiteli zbrojního průkazu muselo být zřejmé, že smí ze zbraně, kterou je oprávněn držet střílet pouze v místech, kde je k tomu oprávněn podle zvláštního předpisu nebo na střelnici, pokud se nejednalo o použití zbraně k ochraně života, zdraví nebo majetku. V situaci, tak jak je dokládána provedenými důkazy, nelze přistoupit na argumentaci žalobce, že zbraň použil k ochraně života, zdraví nebo majetku. Uvádí-li žalobce, že střelbou bránil svého psa před cizím psem, pak svého psa mohl ochránit tím, že by reagoval jednak na opakované výzvy, tak i na celkovou přehlednou situaci a mohl se zastavit tak, aby mohl být cizí pes zajištěn. O tvrzení žalobce, že útok psa poškozené byl agresivní a cílem psa poškozené bylo zranit psa žalobce, nebyly předloženy žádné důkazy ani argumenty. Naopak všichni přítomní potvrzovali, že pes poškozené byl klidný, což dokládá i skutečnost, že se v průběhu odpoledne volně mohl pohybovat mezi zvířaty i lidmi a nikoho neohrožoval. Pokračování - 11 - 10A 96/2012 (19) Žalobce nepředložil argumenty o tom, že v případě jeho střelby se jednalo o nutnou obranu, která byla přiměřená způsobu útoku. Takové argumenty ani předložit nemohl, přičemž je třeba konstatovat, že argumentace žalobce uvedená v žalobě ohledně aplikace ustanovení o nutné obraně na projednávaný případ je zcela nepřípadná. Je evidentní, že žalobce si zcela nevyjasnil rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí. Nutnou obranou je jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem (§ 2 odst. 2 písm. a/ zákona o přestupcích). Krajní nouzí se pak rozumí jednání, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak (§ 2 odst. 2 písm. b/ zákona o přestupcích). (20) Pokud žalobce argumentuje tím, že měl právo jednat v nutné obraně, neboť významnou skutečností je existence útoku, tak naprosto přehlédl, že útokem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, může být jen jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí, které je úmyslné a protiprávní. Útokem není nebezpečné chování zvířete, a to právě proto, že nejde o protiprávní jednání člověka. O útok by šlo pouze v případě psa poštvaného člověkem, kdy se zvíře stane prakticky zbraní použitou útočníkem. O takovou skutkovou situaci však v projednávaném případě nejde. Vůči nebezpečnému chování zvířete je možno zasáhnout za podmínek krajní nouze, ve které je nutno trvat na podmínce subsidiarity (tedy že nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak), jež v případě nutné obrany neplatí. Soud na rozdíl od žalobce právě proto považuje za důležitou skutečnost, že žalobce neuposlechl výzvy poškozené, aby nepokračoval v chůzi směrem ke psu poškozené. Tuto skutečnost soud na rozdíl od žalobce pro celou věc považuje za klíčovou. Pokud by totiž respektoval výzvu poškozené, mohl být pes zajištěn a ke střetu psů vůbec nemuselo dojít. Z toho lze uzavřít, že podmínky krajní nouze splněny nebyly a v jednání žalobce nelze spatřovat ani oprávněné použití střelné zbraně. Ve smyslu § 76a odst. 4 písm. a) a § 28 odst. 5 zákona o zbraních, totiž může držitel zbrojního průkazu ze zbraně, kterou je oprávněn držet, střílet pouze v místech, kde je k tomu oprávněn podle zvláštního právního předpisu nebo na střelnici, pokud se nejedná o použití zbraně k ochraně života, zdraví nebo majetku. Z výše uvedeného vyplývá, že se o takový případ nejednalo. (21) Provedené důkazy nepotvrzují verzi žalobce, že by byl chováním psa poškozené bezprostředně ohrožen na životě, zdraví nebo že by byl ohrožen jeho majetek v podobě psa značné hodnoty. Jak bylo již opakovaně uvedeno, k místu incidentu se přibližovala poškozená a další svědkyně s evidentně nepřehlédnutelným cílem, zabránit střetu psů. Tyto osoby byly v okamžiku střelby žalobce od místa střetu vzdáleny toliko několik metrů (poškozená i svědkyně odhadovaly vzdálenost na cca 2 – 5 m). Bylo proto zcela reálné, že si majitelka svého psa zajistí a nedošlo-li do té doby k rozvinutí potyčky psů do té míry, že by byl pes žalobce viditelně poraněn či paralyzován např. stiskem čelisti psa poškozené, nelze považovat řešení žalobce za adekvátní situaci předvídané v ustanovení § 28 odst. 5 zákona o zbraních. Naopak šlo o jednání, které bylo nebezpečné právě pro další osoby přibližující se k místu incidentu. Každý držitel zbrojního průkazu je povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní (§ 29 odst. 1 písm. a/ zákona o zbraních). Pokud žalobce vystřelil za situace, kdy držel na vodítku svého poměrně statného psa, který byl neklidný s ohledem na přiblížení se psa poškozené, a dvě osoby se přibližovaly k místu střetu, nelze rozhodně hovořit o tom, že by žalobce dostál povinnosti dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní. Zcela reálně mohl být v době výstřelu stržen svým psem, střela mohla změnit směr a mohlo dojít ke zranění či usmrcení přibližujících se osob. Rovněž mohlo dojít k odrazu střely a zasažení osob. Soud proto s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že nemuselo nastat žádné nebezpečí Pokračování - 12 - 10A 96/2012 přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Žalobce mohl vědět, že pokračováním v chůzi přes varování a výzvy majitelky druhého psa, aby se zastavil, může vyvolat stav, kdy dojde ke střetu psů. Soud nemá důvod se domnívat, že obsah důkazů neodpovídá skutečnosti. Důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr správního orgánu I. stupně i žalovaného správního orgánu. Správní orgány postupovaly správně, jestliže důkazy akceptovaly a vyslovily z nich logický závěr. Skutková podstata přestupku, z nichž správní orgán vycházel má oporu ve spise. (22) Další žalobní námitky směřovaly k uložené pokutě, k trestu propadnutí věci a k povinnosti žalobce nahradit škodu. Podle názoru žalobce žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, k jakým zákonem stanoveným hlediskům při stanovení výše pokuty přihlédl. Žalovaný správní orgán dále v napadeném rozhodnutí konstatoval, že podmínky pro uložení sankce propadnutí střelné zbraně byly splněny, když se tato zbraň na trhu prodává v hodnotě okolo 7.000,- Kč, jakým způsobem však k této částce dospěl není z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pokud žalovaný opatřil podklad o hodnotě zbraně, bylo jeho povinností umožnit žalobci před vydáním rozhodnutí se k tomuto podkladu vyjádřit. Současně byla zpochybněna výše škody, která byla žalobci uložena k náhradě. Posouzení ceny vypracované MVDr. K. nelze považovat za podklad, kterým by byla spolehlivě zjištěna výše způsobené škody. (23) Výše pokuty byla žalobci stanovena prvostupňovým správním orgánem v rozhodnutí ze dne 18.6.2012. Prvostupňový správní orgán k výši uložené pokuty uvedl, k jakým skutkovým okolnostem případu přihlédl. Vysvětlil, v jaké výši zákonného rozpětí možné sankce pokutu stanovil. Rovněž neopomněl popsat pohnutky pachatele, které jej rovněž vedly ke stanovení výše pokuty. Prvostupňový správní orgán vysvětlil i důvody volby sankce propadnutí věci s ohledem na nepřiměřené okolnosti, za jakých byla věc ke spáchání přestupku použita. Bylo vysvětleno, že cílem této sankce je i prevence proti případnému opakování přestupkového jednání. Prvostupňový orgán vysvětlil i postup při stanovení povinnosti žalobci nahradit náklady řízení, jakož i odůvodnil, z jakých důvodů stanovil povinnost žalobci nahradit vzniklou škodu. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán s výší pokuty, která byla žalobci uložena souhlasil, připojil pouze argumentaci ohledně projevů chování žalobce a odkázal na popsané přitěžující okolnosti a na předchozí část žalobou napadeného rozhodnutí. Propadnutí věci upravuje ustanovení § 15 zákona o přestupcích. Tento druh sankce je možné uložit v případě, že věc náleží pachateli a současně byla ke spáchání přestupku užita či určena, případně byla přestupkem získána nebo byla nabyta výměnou za věc přestupkem získanou. Propadnutí věci není možné uložit, jestliže je hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Žalovaný správní orgán proto doplnil v odůvodnění rozhodnutí, že pistole se běžně prodává na trhu v ceně okolo 7.000,- Kč. V tomto směru uznal námitku, kterou žalobce uvedl v odvolání, že prvostupňový orgán nezkoumal hodnotu propadlé střelné zbraně. Z toho důvodu také cenu zbraně do odůvodnění druhostupňového rozhodnutí žalovaný správní orgán doplnil. Namítal-li žalobce, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný k této částce dospěl, pak lze této námitce přisvědčit. Prodejní cena zbraně, která v souvislosti se spácháním přestupku propadla, představuje údaj získaný z internetu, žalovaný správní orgán konkrétní cenu zbraně, vzhledem k tomu, že jednalo se o běžnou zbraň, nezkoumal. Toto procesní pochybení nemá za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nedůvodnou hodnotil soud námitku ohledně zpochybnění výše ceny psa, kterou vypracoval MVDr. K., neboť ocenění psa, které provedl jeho veterinární lékař, který psa znal z hlediska jeho kondice i celkového zdravotního stavu, lze považovat za objektivní a pro stanovení výše náhrady škody dostačující. Pokračování - 13 - 10A 96/2012 (24) Žalobce zaslal soudu k vyjádření žalovaného repliku, která byla soudu doručena dne 13.11.2012 po uplynutí dvouměsíční lhůty, ve které lze uplatňovat či rozšiřovat žalobní body. V této replice žalobce rozšířil žalobní bod v části II. bod 1. ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci v souvislosti s úředními záznamy o podání vysvětlení osob na Policii ČR. Soud se s ohledem na uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 s.ř.s. touto rozšířenou žalobní námitkou po lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí (právní moc rozhodnutí dne 31.8.2012) již zabývat nemohl. Pro úplnost soud pouze poznamenává, že záznamy o podání vysvětlení osob na Policii ČR jsou součástí správního spisu a byly součástí správního spisu i v době, kdy se žalobce se správním spise seznámil, o čemž svědčí protokol o ústním projednání přestupku ze dne 14.3.2012. V. Závěr, náklady řízení (25) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (26) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud proto žalovanému, i přes jeho úspěch v řízení, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto řízení osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, a proto soud rozhod, že rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, Pokračování - 14 - 10A 96/2012 vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 6. března 2013 Samosoudkyně: JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová