10 Af 113/2011
č. j. 10 Af 113/2011-30
V PLATNOSTIKrajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného, které potvrdilo odvedení solárního odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Soud se opřel o ústavní nález, podle něhož zavedení odvodu není protiústavní, protože jde o nepravou retroaktivitu, která je v souladu s ústavním pořádkem. Postup plátce odvodu byl považován za správný, neboť byl v souladu s právní úpravou, včetně § 7a zákona o podpoře obnovitelných zdrojů. Žaloba byla považována za nedůvodnou, protože žalobce nevykázal porušení právního řádu ani ústavních zásad.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce AgroSun, spol. s r.o., se sídlem Dolní Dubňany 171, IČ: 283 25 907, zast. Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 35c, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.8.2011 č.j. 3654/11-1200, za účasti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera 2151/6, zast. JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 2, t a k t o :
Výrok
V řízení se p o k r a č u j e. Žaloba se z a m í t á. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Zúčastněná osoba nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 24.10.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19.8.2011, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 16.6.2011, kterým byla žalobci zamítnuta stížnost na postup plátce daně. Žalobce v žalobě uvádí, že žalovaný nesprávně argumentuje dodržením všech „zákonných a jiných právních předpisů“, v případě, že zákon č. 402/2010 je protiústavní, je v rozporu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod, a to z důvodů a) porušení zásady přiměřenosti a porušení práva na legitimní očekávání, ochrany majetku, b) svévolnost navrhovaného odvodu, c) nerovnost způsobená porušením práva na podnikání. S ohledem na to měl žalovaný vyhovět, neboť finanční úřad nepostupoval v souladu s ústavním pořádkem ČR. Nesprávnost právního posouzení je spatřována v tom, že názor o povinnosti distributora srazit, vybrat a odvést odvod je v rozporu s právním řádem České republiky, jestliže odporuje ústavnímu pořádku a je v rozporu se zásadou obsaženou v § 5 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na zákonný předpis o zavedení odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1.1.2011 do 31.12.2013. Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Žalobce uzavřel smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Žalobce fakturoval distributorovi za dodávku elektřiny, ovšem faktura, jež byla jím vydána, mu byla proplacena jen částečně, byla ponížena o srážku solárního odvodu ve smyslu § 7a) a násl. zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie. Žalobce proto podal stížnost na postup plátce odvodu, neboť nesouhlasil s jeho postupem. Správce daně posoudil stížnost žalobce jako nedůvodnou, neboť plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, namítal nezákonnost rozhodnutí správce daně pokud v souladu s § 7a) a násl. zákona o podpoře výroby elektřiny srazil, vybral a odvedl odvod. Žalobce dále namítal, že právní úprava solárního odvodu porušuje ústavně garantovaná práva žalobce jako investora, zejména princip legitimního očekávání, zásadu přiměřenosti, princip rovnosti účastníků a požadavek právní jistoty včetně zákazu retroaktivity. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadená rozhodnutí byla potvrzena, neboť žalovaný shledal postup plátce daně zákonným s tím, že bylo postupováno v souladu s platnou právní úpravou. Námitku ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný nemohl zabývat, neboť protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nepřísluší hodnotit žalovanému, ale Ústavnímu soudu ČR. Krajský soud usnesením ze dne 3.1.2012 řízení přerušil, neboť u Ústavního soudu byl podán návrh na zrušení mimo jiné ustanovení § 7a – 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ a ustanovení článku II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tento návrh na zrušení uvedených ustanovení nálezem Pl. ÚS 17/11 ze dne 15.5.2012 zamítl. Soud proto rozhodl dle § 48 odst. 5 s.ř.s., že se v řízení pokračuje, neboť odpadla překážka v řízení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem přezkoumání je rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce na postup společnosti E.ON Distribuce, a.s. při srážce a odvedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření, kdy žalovaný posuzoval, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Zákonem č. 402/2010 Sb. byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelizací byl uzákoněn odvod za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 v zařízeních uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce, který vyrábí elektřinu ze slunečního záření, plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, přičemž sazba činí 26 %. Zákon dále upravuje způsob výběru odvodu, který mu ukládá povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. Ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje a fakturace žalobce pro distribuční společnost je zřejmé, žalobce dodal distributorovi elektřiny elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stal poplatníkem odvodu, distributor pak plátcem daně. Jestliže plátce daně, E.ON Distribuce, a.s., České Budějovice, odvod srazil a odvedl jej správci daně, pak postupoval zcela v souladu se zákonem. Odvod se vybírá srážkou podle hlavy VI daňového řádu a poplatníkovi odvodu přísluší jako opravný prostředek stížnost na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Jestliže plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem, jsou rozhodnutí finančních orgánů obou instancí o stížnosti žalobce na postup plátce věcně správná. Proto nelze přisvědčit žalobnímu bodu o nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že návrh důvodný není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření novelizací zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb.. Uvedenou novelou došlo v důsledku vložení nového ustanovení § 7a a násl., kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, ke změně výše podpory, která je provozovatelům fotovoltaických elektráren poskytována. K námitce retroaktivity bylo konstatováno Ústavním soudem, že ustanovení § 7a – 7i působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jímž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona. Ústavní soud při posouzení návrhu vzal za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie. Ústavní soud shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť je zřejmé, že období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná. Předmětem odvodu tedy není elektřina vyrobená před účinností zákona. Dle nálezu Ústavního soudu pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná, je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování klamavé důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. Ústavní soud neshledal na straně provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřiny z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Soud rovněž shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren, neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole. Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud tedy shledal, že shora uvedená úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a návrh byl zamítnut. S ohledem na tento závěr Ústavního soudu je námitka žalobce ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem a s principem zákazu retroaktivity zcela nedůvodná. Jestliže finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl shledán souladným s ústavním pořádkem, je napadené rozhodnutí věcně správné. Postupem plátce rovněž nebylo porušeno ustanovení § 5 odst. 1 daňového řádu. Soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval. Zúčastněné osobě nebyla náhrada nákladů řízení přiznána dle § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soudem jí nebyla ukládána žádná povinnost. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22. srpna 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.