Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 Af 115/2011

č. j. 10 Af 115/2011-50

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-06-20 · ECLI:CZ:KSCB:,2012:10.Af.115.2011.50

  1. KS Č. Budějovice 10 Af 115/2011-50
  2. NSS 5 Afs 55/2012-43

Citované zákony (4)

Rubrum

10Af 115/2011 - 50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Stavby Bohemia a.s., se sídlem Praha 5, Plzeňská 1270/97, zastoupeného JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2011 č.j. 3540/11-1300, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Řízení o návrhu o přiznání odkladného účinku žalobě se z a s t a v u j e.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2011 č.j. 3540/11- 1300, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2010, srpen 2010, září 2010, říjen 2010 listopad 2010, prosinec 2010 a leden 2011 v celkové výši 19 984 453,- Kč na základě výsledků vytýkacího řízení. Žalobce má za to, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech. Namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nesprávně provedeného hodnocení důkazů. Dle žalobce bylo doplněno dokazování, přičemž žalobci nebylo umožněno se s hodnocením Pokračování - 2 - 10Af 115/2011 důkazů seznámit. Rozhodnutí je nezákonné, neboť daň na vstupu byla stanovena dokazováním v nulové výši, daň na výstupu byla stanovena podle pomůcek – jím podaných daňových přiznání. Žalobce namítá nesprávný úřední postup v případě, že daň byla vyměřena dokazováním. Žalobce byl vyzván k předložení dokladů, v poskytnuté lhůtě je však nepředložil. Žalobce považuje za nepřezkoumatelné i rozhodnutí správce daně I. stupně, neboť neuvedl, jak hodnotí důkazy ohledně daně na výstupu. Žalovaný následně se snažil tuto vadu odstranit tak, že hodnocení důkazů ve věci daně na výstupu provedl a uvedl, že vzhledem k tomu, že částky v podaných daňových přiznáních byly vyčísleny, a to s přesností na koruny a rozděleny podle sazeb daně, nebylo pochyb o tom, že podklady pro sestavení daňových přiznání existují, výše tvrzené daně na výstupu má tak reálný základ. Skutečnost, že je vedeno účetnictví byla prokázána při místním šetření provedeném ke zdaňovacímu období červen 2010. Dle žalobce takto provedené hodnocení důkazů neodstraňuje vadu řízení, proto rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné. Z tohoto tvrzení správce daně plyne, že daň na vstupu byla stanovena dokazováním v nulové výši, ale na výstupu podle pomůcek. V tomto postupu žalovaného spatřuje žalobce nezákonnost a porušení zásady dvouinstančnosti daňového řízení. Žalovaný se tak nevypořádal řádně s jeho námitkou uplatněnou v odvolání a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jestliže žalovaný vyloučil aplikaci ustanovení § 98 daňového řádu, aniž se zabýval tím, zda-li podmínky pro vyměření daně podle pomůcek nastaly či nikoliv, jeho rozhodnutí trpí vážnou procesní vadou – nezákonným postupem. Žalobce má za to, že ve věci vyměření daně z přidané hodnoty za shora uvedená zdaňovací období byly naplněny podmínky pro postup dle § 98 daňového řádu, tedy vyměření daně podle pomůcek, kdy v důsledku porušení procesní povinnosti žalobce došlo k nemožnosti stanovit daň dokazováním tak, aby byla ve správné výši. Správce daně tedy měl vyměřit daň podle pomůcek. Žalobce proto navrhuje, aby bylo zrušeno jak rozhodnutí žalovaného, tak i prvostupňová rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Důvodem vydání platebních výměrů byla skutečnost, že žalobce nereagoval na výzvy, neprokázal jaká uskutečněná zdanitelná plnění byla zahrnuta v řádku 1 daňového přiznání, neprokázal daňovými doklady nárok na odpočet daně v požadované výši. Žalobce mohl uplatnit nárok na odpočet daně pouze u přijatého plnění, které použil pro ekonomickou činnost a doložil je daňovým dokladem. Důkazním prostředkem pro vyměření daně se stala podaná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Žalobce předložil daňová přiznání, ve kterých uvedl částky základů daně na vstupu i výstupu a nároku na odpočet daně. Na výzvy k prokázání nároku na odpočet předložením přijatých daňových dokladů nereagoval. Správce daně proto uplatňovaný nárok na odpočet daně nevyměřil, neboť důkazním prostředkem pro uplatnění odpočtu je přijatý daňový doklad vystavený plátcem daně. Pro vyměření daně na výstupu však postačuje pouze podané daňové přiznání. Správce daně proto vyměřil daň na výstupu ve výši tvrzené žalobcem. Žalovaný nepřisvědčil žalobci, že daň měla být stanovena podle pomůcek. Daň z přidané hodnoty na vstupu objektivně minimálně nutná není na rozdíl od daně z příjmů, u daně z přidané hodnoty nelze dojít k závěru o nutnosti uznání alespoň minimální daně na vstupu. Pro uplatnění nároku na odpočet daně plátce musí doložit daňový doklad. Žalobce neprokázal přijetí sporných zdanitelných plnění. Správce daně provedl vytýkací řízení, sdělil žalobci jaké má pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňových přiznáních a vyzval jej k jejich odstranění. Žalobce nereagoval na výzvy. Daň z přidané hodnoty byla stanovena dokazováním nikoliv kombinací dokazování a pomůcek. Daňová přiznání se stala v daňovém řízení důkazem, nebyla použita jako pomůcka pro stanovení daně. Odvolací řízení proběhlo bez vad, nebylo zapotřebí seznamovat žalobce s doplněním dokazování, neboť k žádnému doplnění nedošlo. Pokračování - 3 - 10Af 115/2011 Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Správce daně výzvou ze dne 6.9.2010 zahájil vytýkací řízení dle § 43 daňového řádu, neboť u něho vyvstaly pochybnosti o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání na základě poznatků získaných z vyměřovacího řízení za zdaňovací období červen 2010. Správce daně při místním šetření zjistil, že žalobce uskutečnil zdanitelná plnění dle smluv o dílo č. 15/10/07/10 a č. 16/10/07/10 se základem daně ve výši 14 791 315,- Kč, kdy na tato plnění vystavil i daňové doklady. Z důvodu nepřevzetí díla ve sjednaném termínu v červnu 2010 byly k vystaveným daňovým dokladům vyhotoveny dobropisy, neboť k datu dodání došlo až v měsíci červenci 2010, tedy že daň z těchto plnění bude odvedena za zdaňovací období červenec 2010. Žalobce dne 26.10.2010 podal přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2010, dne 26.11.2010 za zdaňovací období říjen 2010, dne 28.12.2010 za zdaňovací období listopad 2010, dne 27.1.2011 za zdaňovací období prosinec 2010 a dne 28.2.2011 za zdaňovací období leden 2011. K těmto daňovým přiznáním bylo zahájeno správcem daně vytýkací řízení, žalobce byl vyzván k odstranění pochybností o správnosti uvedených údajů v podaných přiznáních, a to z důvodů vykázaných rozdílů uskutečněných a přijatých zdanitelných plnění, které svědčily o tom, že plnění, která byla předmětem smluv o dílo uzavřených v červnu 2010 a měla být uskutečněna ve zdaňovacím období červenec 2010, nebyla dosud v podaných daňových přiznáních zahrnuta. Žalobce nereagoval na výzvu, neodstranil vzniklé pochybnosti, žádné důkazní prostředky nepředložil. Správce daně sepsal úřední záznam o výsledcích vytýkacích řízení, který žalobci doručil. Správce daně proto vydal platební výměry, kterými vyměřil základ daně a daň na výstupu tak, jak byly žalobcem uvedeny v podaných daňových přiznáních. Výsledky vytýkacích řízení jsou obsahem odůvodnění platebních výměrů, které žalobce napadl v zákonné lhůtě odvoláním. Důvodem vydání platebních výměrů byla skutečnost, že nereagoval-li žalobce na výzvy, neprokázal jaká uskutečněná zdanitelná plnění byla zahrnuta v řádku 1 daňového přiznání, neprokázal přijatými daňovými doklady nárok na odpočet daně v požadované výši, proto neprokázal, že odpočet daně je uplatněn v souladu s § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce napadl platební výměry odvoláním, ve kterém uváděl téměř shodné námitky jako v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Odvolání žalobce byla jako nedůvodná zamítnuta, neboť žalobce byl v prokazování nároku na odpočet nečinný, neprokázal, že by přijal zdanitelná plnění a použil je v rámci ekonomické činnosti. Správce daně jako důkazní prostředek použil podaná daňová přiznání a poznatky z místního šetření provedeného ke zdaňovacímu období červen 2010. Žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že daň měla být stanovena podle pomůcek, pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Jako důkaz pro vyměření daně správce daně použil podaná daňová přiznání. V přiznání k dani z přidané hodnoty plátce uvedl nejen daň, kterou je povinen uplatnit za uskutečněná zdanitelná plnění, ale také i daň, kterou je oprávněn uplatnit jako odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokračování - 4 - 10Af 115/2011 Plátce daně má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. Princip daně z přidané hodnoty spočívá v odvedení daně pouze z rozdílu ceny mezi vstupy a výstupy, tedy z toho, o kolik se cena zboží u něho zvýší. Subjekt platí dodavatelům cenu, včetně této daně a sám dostává zaplaceno za zboží, včetně této daně. Následně odvádí rozdíl mezi obdrženou a zaplacenou daní, případně mu může být daň vrácena. Daň z přidané hodnoty na vstupu je daň, kterou plátci vyúčtovali dodavatelé jako součást ceny za provedená zdanitelná plnění. Nárok na odpočet vzniká u daně zaúčtované na vstupu za předpokladu, že přijatá zdanitelná plnění jsou použitá pro jeho ekonomickou činnost a doloží nárok na odpočet daňovým dokladem. Daň z přidané hodnoty na výstupu je daň, kterou musí plátce daně připočítat k ceně prodávaného zboží či služby. Pokud je daň na vstupu větší než daň na výstupu, má daňový subjekt nárok na odpočet. Pokud je daň na vstupu menší než daň na výstupu, má daňový subjekt vlastní daňovou povinnost. Princip daně z přidané hodnoty je založen na tom, že zatěžuje finálního spotřebitele, který nemá postavení plátce DPH, proto má plátce daně nárok uplatnit formou odpočtu daně daň z přidané hodnoty na vstupu, která je součástí ceny přijatých zdanitelných plnění, to vše jen za předpokladu, že přijatá plnění použije pro účely související s podnikáním, tedy k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, pokud zákon o dani z přidané hodnoty nečiní v některých předpisem stanovených případech výjimku z tohoto pravidla. Plátce daně má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. Jestliže správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je ten povinen tvrzené skutečnosti prokázat a pokud tak neučiní a nevyvrátí pochybnosti správce daně, neunese důkazní břemeno a správce daně je oprávněn daň stanovit nebo uplatněný daňový odpočet neuznat. Daňový subjekt prokazuje skutečnosti, jež je povinen uvádět v daňovém přiznání. Pokud tedy existují skutečnosti, které zpochybňují věrohodnost, případně správnost či úplnost účetnictví či jiných povinných záznamů, je na daňovém subjektu prokázat, že údaje, které uvedl ve svém daňovém přiznání jsou správné. Nárok na daňový odpočet vznikne tehdy, je-li řádným daňovým dokladem prokázáno, že doklad byl vydán plátcem daně. Důvod, pro který žalobci nemohl vzniknout nárok na odpočet spočívá v tom, že žalobce žádným způsobem nedoložil oprávněnost nároku hodnověrným daňovým dokladem. Uskutečněním zdanitelného plnění rozumí zákon o DPH stav faktický, nikoliv stav formálně vykázaný. Předmětem posuzování žalovaného není správnost a úplnost účetnictví a jiných evidencí žalobce ani není jeho povinnost dokazovat rozhodující skutečnosti vyplývající z činnosti jiných podnikatelských subjektů a plnění jejich zákonem stanovených povinností, ale právě a jedině otázka, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění. Je tedy na žalobci, aby doložil přijetí zdanitelného plnění od konkrétního plátce daně. Z obsahu spisu vyplývá, že správce daně konkrétním jasným a srozumitelným způsobem vyzval žalobce k prokázání rozhodných skutečností, neboť měl pochybnosti o údajích uvedených žalobcem v daňových přiznáních na základě místního šetření, neboť žalobce neuvedl v daňovém přiznání plnění jež měl uskutečnit na základě smluv o dílo uvedených shora. Správce daně měl pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání, rovněž proto, že žalobce za předchozích 6 měsíců vykazoval v daňových přiznáních podíl uskutečněných a přijatých plnění ve výši 1,0086. Z toho správce daně vyvodil, že Pokračování - 5 - 10Af 115/2011 žalobce k přijatým plněním neuplatňuje téměř žádnou marži a rovněž, že do podaného přiznání nezahrnul plnění dle smluv o dílo č. 15/10/07/10 a č. 16/10/07/10. Soud poznamenává, že daňový subjekt může v průběhu vytýkacího řízení předkládat všechny důkazní prostředky, které považuje za rozhodné pro potvrzení jím uvedených skutečností. Naproti tomu správce daně má právo ověřit si některé údaje nebo si opatřit vlastní důkazní prostředky a není přitom vázán jen návrhy daňových subjektů. V daném případě postupovaly daňové orgány v kontaktu se žalobcem, žalobce však na výzvu nereagoval, žádné daňové doklady nepředložil. Správce daně proto vycházel z důkazních prostředků získaných z místního šetření a z daňových přiznáních předložených žalobcem. Nedůvodná je námitka žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak i prvostupňového rozhodnutí správce daně v případě, že nebyly hodnoceny důkazy ohledně daně na výstupu. Platební výměr na daň z přidané hodnoty je odůvodněn tím, že žalobce neprokázal, že přijatá zdanitelná plnění uvedená v daňovém přiznání přijal a vznikl mu nárok na odpočet v uplatněné výši. Proto správce daně učinil závěr, že žalobce neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně. Z úředního záznamu o výsledcích vytýkacího řízení vyplývá, že důkazním prostředkem pro vyměření daně byla daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, které žalobce předložil. V daňových přiznáních jsou uvedeny částky základů daně na vstupu i výstupu i částky daně na výstupu a nároku na odpočet daně. Za této důkazní situace, kdy žalobce byl nečinný, neprokázal daňovými doklady uskutečněná zdanitelná plnění, správně správce daně uplatňovaný nárok na odpočet daně nevyměřil, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno. Daň na výstupu byla vyměřena ve výši tvrzené žalobcem v daňovém přiznání. Daňový subjekt je povinen si sám daň vypočítat a podat daňové přiznání. V daňových přiznáních předložených žalobcem jsou uvedeny údaje, na základě kterých je možno správcem daně stanovit daň na výstupu. Částky v daňových přiznáních jsou uvedeny dle sazeb daně, správce daně proto správně vycházel ze skutečnosti, že podklady pro sestavení daňových přiznání existují, a že výše tvrzené daně na výstupu má reálný základ. V napadeném rozhodnutí žalovaný rovněž odkázal na místní šetření provedené ke zdaňovacímu období červen 2010, kdy správce daně měl k dispozici kopie písemností k dani z přidané hodnoty, jakož i kopie daňových dokladů ze dne 30.6.2010. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, na základě jakých skutečností byla stanovena daň na výstupu, z odůvodnění je zřejmo, z jakých podkladů bylo při stanovení daně vycházeno. Přestože je odůvodnění minimalistické, lze jej přezkoumat, jestliže je odkazováno na obsah daňových přiznání. Soud proto hodnotí postup správce daně za správný, jestliže jako důkazní prostředek pro vyměření daně použil podaná daňová přiznání a závěry z místního šetření provedeném ke zdaňovacímu období červen 2010. Z obsahu uplatněných žalobních námitek je zřejmé, že žalobce zaměňuje důkazní břemeno, které jej tíží ve vztahu k prokázání správnosti údajů svého daňového přiznání za důkazní břemeno, které v daňovém řízení nese správce daně, má-li dostát povinnosti zjistit skutečný stav věci. Správný je závěr správce daně, že žalobce neodstranil pochybnosti o přijetí zdanitelného plnění, neboť žalobce neprokázal předpoklady pro uznání daně na vstupu, jak zákon o dani z přidané hodnoty upravuje. Správce daně dne 26.10.2010 doručil výzvu ze dne 15.10.2010, kterou zahájil vytýkací řízení k daňovému přiznání za zdaňovací období srpen 2010. Pochybnosti se týkaly správnosti a úplnosti údajů ohledně podílu uskutečněných a přijatých plnění. Žalobce však na tuto výzvu nereagoval. V daném případě se jedná o vytýkací řízení dle § 43 daňového řádu, kdy správce daně na základě poznatků získaných z vyměřovacího řízení za zdaňovacího období červen Pokračování - 6 - 10Af 115/2011 2010 měl pochybnosti o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání. Jednalo se tedy o skutečnosti, které žalobce uvedl v daňovém přiznání, a které byl tak povinen prokazovat. Pokud tedy správce daně dospěl k pochybnostem o údajích uvedených v daňovém přiznání, oprávněně žalobce vyzval k prokázání těchto skutečností. Za situace, že žalobce byl nečinný, nereagoval na výzvu, neodstranil tak pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání, není tak důvod pro stanovení daně podle pomůcek. Soud poznamenává, že způsob stanovení daně podle pomůcek je způsobem náhradním, kdy daň nelze stanovit dokazováním a daň je pak stanovena podle pomůcek, které má správce daně k dispozici nebo které si opatří bez součinnosti s daňovým subjektem. Skutečnost, že žalobce nesplnil některou ze svých povinností uložených mu zákonem ještě neznamená, že pro tuto okolnost nelze daň stanovit dokazováním, jestliže nebyly údaje v daňovém přiznání zpochybněny. Absence důkazů – daňových dokladů ohledně daně na vstupu umožňuje, aby daň na výstupu byla stanovena dle daňového přiznání. V daném případě, kdy žalobce neprokázal daň na vstupu neznamená, že by daň na výstupu nešla stanovit dokazováním na základě daňového přiznání. Správce daně totiž měl pochybnosti pouze ohledně daně na vstupu, o ostatních rozhodných skutečnostech nepochyboval, což vyplývá i z výzvy vydané ve vytýkacím řízení. Daňovou povinnost bylo tak možno stanovit dokazováním a k uplatněné dani na vstupu, jejíž oprávněnost žalobce k výzvě správce daně neprokázal, nebylo možno přihlédnout. V daném případě nebyla tak naplněna podmínka pro stanovení daně dle pomůcek, neboť skutečnost, že žalobce neprokázal daň na vstupu neznemožňuje správci daně stanovit daň dle daňového přiznání ohledně daně na výstupu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný reagoval na námitku žalobce, že byly naplněny důvody pro použití pomůcek, žalovaný se s touto námitkou řádně vypořádal, proto soud považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. V daném případě se jedná o vytýkací řízení, kdy je povinností daňového subjektu odstraňovat pochybnosti správce daně ohledně údajů uvedených v daňovém přiznání. Správce daně v rámci vytýkacího řízení prověřuje daňový základ a je v zájmu daňového subjektu, aby mu bez zbytečného prodlení navrhl dostatek důkazních prostředků, které prokazují jeho tvrzení ohledně daňové povinnosti, které je obsahem jeho daňového přiznání. Daňové přiznání je důkazním prostředkem ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 daňového řádu. Z obsahu přiznání k dani z přidané hodnoty vyplývá, že daňový subjekt v něm uvádí nejen daň, kterou je povinen uplatnit za uskutečněná zdanitelná plnění, ale také i daň, kterou je oprávněn uplatnit jako odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění. Z toho vyplývá, že správce daně byl oprávněn jako důkaz použít předmětná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty ke stanovení daně na výstupu. V daném případě žalobce nárok na odpočet daně neprokázal, nesplnil podmínky uvedené v ustanovení § 72 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty, tato skutečnost nebránila v tom, aby správce daně stanovil daň na výstupu na základě daňového přiznání, které bylo dostatečně konkrétní pro vyměření daně z přidané hodnoty. Nedůvodná je námitka žalobce týkající se porušení zásady daňového řízení uvedené v § 2 odst. 1 daňového řádu, neboť ze spisu je zřejmé, že žalobci byla doručena výzva správce daně, ze které bylo žalobci známo, že správce daně má pochybnosti o prokázání přijetí a uskutečnění sporných zdanitelných plnění. Žalobce však na tuto výzvu nijak nereagoval, žádné důkazní prostředky nepředložil. Důvodná je výhrada žalobce, že daňové řízení není ovládáno zásadou formální pravdy. Z ustanovení § 8 odst. 3 daňového řádu je zřejmo, že správce daně vychází ze skutečného Pokračování - 7 - 10Af 115/2011 obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, z čehož vyplývá, že v daňovém řízení je uplatňována zásada materiální pravdy. Uvedená nesprávnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Správný je závěr správce daně, že žalobce neodstranil pochybnosti o přijetí zdanitelného plnění, neboť neprokázal předpoklady pro uznání daně na vstupu, jak zákon o dani z přidané hodnoty upravuje. Neopodstatněná je námitka ohledně porušení zásady dvouinstančnosti tím, že žalovaný nedostatečně zhodnotil důkazy ohledně daně na výstupu. V případě, že v prvostupňových rozhodnutích chybělo hodnocení důkazů ohledně daně na výstupu, měl jej dle žalobce žalovaný doplnit tak, že měl žalobci dát možnost se s daňovým přiznáním seznámit před vydáním rozhodnutí o odvoláních. Tímto postupem žalovaného nedošlo ke zkrácení procesních práv žalobce, žalobce nebyl zkrácen ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 daňového řádu, neboť mu musí být znám obsah daňového přiznání, které sám podal. Soud tento názor žalobce nesdílí, jde-li o podklad rozhodnutí, který byl vypracován a předložen žalobcem. Nedůvodná je výhrada žalobce, že daň měla být stanovena dle pomůcek. Dle § 90 odst. 4 neposkytne-li daňový subjekt potřebnou součinnost k odstranění pochybností, může správce daně stanovit daň dle pomůcek. Z uvedeného je zřejmo, že stanovení daně podle pomůcek je náhradním způsobem stanovení daně, přednostně je uplatňován způsob stanovení daně dokazováním. Správce daně přistoupí ke stanovení daně podle pomůcek teprve poté, kdy nelze stanovit daň dokazováním. O takový případ se však nejedná, jestliže správce daně měl k dispozici daňová přiznání, ze kterých jsou seznatelné údaje pro vyměření daně z přidané hodnoty na výstupu, přičemž správce daně měl i ověřeno v rámci místního šetření, že podklady pro sestavení daňového přiznání měl žalobce k dispozici. Skutečnost, že žalobce nereagoval na výzvy, neprokázal jaká uskutečněná zdanitelná plnění byla jím zahrnuta v daňovém přiznání, nezakládá předpoklady pro stanovení daně dle pomůcek ohledně doměření daně na výstupu. Soud proto uzavřel, že správce daně měl dostatečné podklady pro vyměření daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období, neboť žalobce podal daňová přiznání, ve kterých vyčíslil jak základ daně, tak i výši daně na výstupu, jakož i základ daně z přijatých zdanitelných plnění a výši nároku na odpočet, z čehož je nutno činit závěr, že daň bylo možno stanovit dokazováním. Skutečnost, že žalobce nepředložil podklady pro sestavení daňových přiznání, není důvodem pro stanovení daně dle pomůcek, jestliže žalobce měl k dispozici daňová přiznání a informace ohledně vedení účetnictví zjištěné v rámci místního šetření. Daňové přiznání v daném případě mohlo být důkazním prostředkem pro vyměření daně z přidané hodnoty na výstupu. Zcela nedůvodně je žalobcem odkazováno i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Afs 148/2006 ze dne 21.9.2007, ze kterého nevyplývá, že v případě nedoložení daňových dokladů daňovým subjektem je nutno vyměřit daň podle pomůcek. Předmětný rozsudek se navíc týká daně z příjmů fyzických osob a není na daný případ žalobce přiléhavý, neboť zde bylo Nejvyšším správním soudem uzavřeno, že uzná-li se určitá část příjmů ke zdanění, musí být přiznána i relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení. V případě, že daňový subjekt není schopen prokázat výši vynaložených výdajů, je pro zachování pravidel pro stanovení daně z příjmů namístě náhradní stanovení daně podle pomůcek. Nejde tak o okolnosti ohledně nedoložení daňových dokladů ohledně daně z přidané hodnoty na vstupu. Pokračování - 8 - 10Af 115/2011 Nesprávně je rovněž odkazováno i na rozsudek zn. 5 Afs 129/2006, jestliže byl daňový subjekt zcela nečinný, žádné doklady nepředložil ohledně daně na vstupu, proto žádné hodnocení důkazů v úvahu nepřichází. Lze souhlasit s názorem žalobce, že jak pro daň z příjmů, tak i pro daň z přidané hodnoty platí identické procesní předpisy. Soud proto uzavřel, že v souzené věci nebyl shledán správcem daně správně důvod pro stanovení daně dle pomůcek, neboť v případě nedoložení požadovaných dokladů bylo možno stanovit daň dokazováním, a to na základě daňového přiznání. Daňové přiznání žalobce nebylo použito jako pomůcka pro stanovení daně. Rovněž daň z přidané hodnoty nebyla stanovena kombinací dokazování a pomůcek, jestliže daň na vstupu nebyla žalobcem doložena. Soud proto z důvodů shora uvedených žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který měl v řízení úspěch náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. Žalobce podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 21.10.2011. Usnesením ze dne 15.5.2012, jež mu bylo doručeno dne 17.5.2012, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000,- Kč s tím, aby uvedený poplatek zaplatil do 7 dnů od doručení. Soudní poplatek ve stanovené lhůtě žalobce však nezaplatil. O důsledcích nezaplacení soudního poplatku byl žalobce řádně poučen. Proto jsou dodrženy podmínky pro zastavení řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Krajský soud proto podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě zastavil.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, Pokračování - 9 - 10Af 115/2011 vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. června 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.