10 Af 15/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M. M., zast. Ing. Františkem Mejtou, daňovým poradcem, se sídlem Písek, tř. Národní svobody 33/7, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2015, čj. 42837/15/5200-10422-705050, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 12. 2. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2015 čj. 42837/15/5200- 10422-705050 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 11. 2014 čj. 1993329/14/2212-50522- 305489, kterým byla žalobci doměřena za zdaňovací období roku 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 408.330 Kč a současně mu byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 81.666 Kč. (2) Žalobce v žalobě tvrdil, že rozhodnutí je nezákonné pro nesprávný výklad podmínek stanovených v zákoně o daních z příjmů a dále pro rozpor se zjištěným skutkovým stavem a porušení pravidel stanovených procesním předpisem. V prvé řadě pokud žalovaný ohledně dokladů přijatých od společnosti BAUHAUS uvedl, že neměly náležitosti stanovené pro daňový doklad, pak tyto náležitosti stanoví zákon o dani z přidané hodnoty, zákon o daních z příjmů žádné náležitosti daňových dokladů nestanoví. Podle žalobce předložené doklady měly všechny náležitosti účetního dokladu dle zákona o účetnictví. (3) Správce daně porušil podle žalobce v řízení principy spravedlivého procesu, neboť řádně nevyslechl žádného svědka, neumožnil žalobci účastnit se místního šetření u společnosti BAUHAUS a položit vlastní otázky. Žalobci bylo znemožněno prokázat pravdivost tvrzení o nákupu materiálu. Žalobce poukázal na rozpor mezi obsahem spisu a tvrzeným závěrem v případě služeb poskytnutých společností Rozalinda s.r.o. Práce zajišťované společností Rozalinda s.r.o. byly v létech bezprostředně předcházející kontrole vykonávány i jinou společností stejnými osobami ukrajinské národnosti a totožným jednatelem. Podle žalobce je významná skutečnost, že správce daně, který měl znalosti o podnikatelské činnosti a praxi žalobce, neměl v případě dřívějších kontrol obdobné výtky. Podle žalobce bylo svědecky prokázáno, že práce fakturované společností Rozalinda byly provedeny a prováděly je osoby ukrajinské národnosti, kterým žalobce neposkytl žádné peněžité ani nepeněžité plnění. Nelze dávat k tíži žalobce, že jednatel společnosti Rozalinda s.r.o. již jednatelem není, či že společnost změnila své společníky, nebo že přestala plnit své daňové povinnosti. Vyhodnocení svědeckých výpovědí jednatele V. P. a M. B., D. K., P. U. nebylo provedeno objektivně. Žalobce připustil, že jej tíží důkazní břemeno a pokud je jako důkaz navržena svědecká výpověď, která je provedena, není přijatelný závěr o absenci důležitého prohlášení svědka k prověřovaným skutečnostem. Správce daně musí klást takové otázky, kterými postaví najisto závěr ke každé skutečnosti, která má být prokázána. (4) V pořadí čtvrtou žalobní námitku označil žalobce postup správce daně při zjišťování skutkového stavu věci. Lze-li uzavřít, že je prokázáno, že práce byly provedeny, byť neztotožněnými osobami, které mohly mít pracovně právní vztah k dotčené či jiné společnosti, pak není zřejmé, jak s touto informací správce daně naložil. Správce daně zaměnil důkladné zjištění skutkového stavu za potvrzení stavu jím předpokládaného. Zpráva obsahuje celou řadu spekulací, ačkoli valná část byla řádným postupem eliminována. Jako pátou námitku žalobce označil skutečnost, že správce daně odmítl uskutečnit místní šetření na stavbách s odůvodněním, že místním šetřením s odstupem tří let nemůže být prokázáno, jaké konkrétní práce byly realizovány, kdo je provedl a zda je provedla společnost Rozalinda s.r.o. Tato úvaha je správná pouze částečně, neboť provedené místní šetření mohlo správci daně poskytnout vodítko o charakteru práce, množství osob apod. V závěru žalobce správci daně vytkl, že nezohlednil doložené cestovní náklady, ani dodatečně předepsaný odvod daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2009, ačkoli obojí je zcela jistě daňově uznatelným nákladem. Závěrem navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2015 čj. 42837/15/5200-10422-705050 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (6) Žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně vydání konkrétních písemností v daňovém řízení. Zrekapituloval žalobcem uplatněné žalobní námitky, kterými byl vymezen předmět sporu. (7) K námitce žalobce ohledně vyloučení nákladů žalobce z daňově uznatelných nákladů na základě dokladů vystavených společností BAUHAUS ve výši 271.692 Kč bez DPH odkázal žalovaný na stranu dvě zprávy o daňové kontrole. Shrnul, že správci daně vznikla oprávněná pochybnost o žalobcem předložených dokladech, neboť údaje v nich uvedené již po formální stránce neodpovídaly skutečnostem. Popsal dále dokazování, které bylo správcem daně provedeno shodně jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Uzavřel, že na základě tohoto dokazování, odpovědi společnosti BAUHAUS a místního šetření prokazatelně vyplývá, že údaje na dokladech se liší od údajů, které společnost na dokladech uvádí. Žalovaný proto dospěl k závěru, že uplatněné náklady na podkladě předložených dokladů společností BAUHAUS nejsou daňově účinné. Žalobcem navrhovanou svědeckou výpověď, kterou žalobce blíže nespecifikoval, správce daně neprovedl pro nadbytečnost. Skutkový stav byl objasněn dostatečně, žalobcem předložené doklady společnost BAUHAUS nevystavila a plnění, tudíž platbu v hotovosti, od žalobce nepřijala. (8) Taktéž ve věci dokladů od společnosti Rozalinda v úhrnné výši 2.450.445 Kč bez DPH, k čemuž žalovaný odkázal na stranu 5 zprávy o daňové kontrole, které byly uhrazeny bankovním převodem vznikly správci daně pochybnosti, které správce daně nebyl schopen ověřit, neboť společnost Rozalinda byla nekontaktní a neplnila své daňové povinnosti. Za účelem ověření tvrzení žalobce, který předložil smlouvy o dílo, zápisy o převzetí a předání díla a notářsky ověřeného čestného prohlášení V. P. provedl správce daně výpovědi svědků, a to V. P., M. B., D. K. a P. U., které žalovaný správní orgán podrobně popsal. Správce daně provedl hodnocení svědeckých výpovědí, poukázal na rozpory a uzavřel, že jsou nevěrohodné. Nebylo jimi prokázáno, kdo práce provedl a v jakém rozsahu. Žalobce předložil pouze formální důkazní prostředky, které neprokazují, že fakturované plnění, pomocné stavební práce, bylo uskutečněno deklarovaným dodavatelem, a to v čase a rozsahu, jak bylo uvedeno na fakturách, a provedené úhrady byly provedeny tímto dodavatelem. Čestné prohlášení pana Petrashe nelze akceptovat jako důkazní prostředek, k čemuž žalovaný odkázal na judikát NSS čj. 1 Afs 77/2005-43. Čestné prohlášení nelze osvědčit jako důkaz v dané věci, neboť skutečnost jím uváděná nemůže být takto prokázána, nýbrž pouze osvědčena. Navíc notář může osvědčit pouze totožnost osoby, která písemnost před ním vlastnoručně podepsala. Svědek P. nebyl schopen správci daně sdělit, na jakých konkrétních akcích byly práce provedeny, kteří zaměstnanci společnosti Rozalinda včetně subdodavatelů se měli na těchto akcích podílet, ani kolik zaměstnanců společnost Rozalinda měla. Současně uvedl, že na žádné stavbě nebyl. Žalovaný tudíž splnil zásady dokazování a skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním odpovídá posouzení důkazů postupem podle § 8 odst. 1 daňového řádu. Tíha důkazní břemene spočívala a spočívá na žalobci, přenesení odpovědnosti na správce daně je nedůvodným přenesením dopadů důkazního břemene. Žalobce měl v průběhu daňového řízení neomezenou možnost předkládat důkazní prostředky. Pokud tak neučinil a pochybnosti správce daně ani žalovaného neodstranil, jde tento postup pouze k tíži žalobce. Tvrzení žalobce neprokázaly ani svědecké výpovědi pana P., B., p. K. a p. U. Žalovaný podotkl, že správce daně v důkazním řízení nezpochybňoval provedení pomocných stavebních prací, ale rozporoval pouze to, že práce byly fyzicky provedeny právě společností Rozalinda. V podrobnostech odkázal žalovaný na podrobné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. (9) V průběhu probíhající daňové kontroly na dani z příjmů fyzických osob byla zahájena i kontrola na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2009. Při této kontrole správce daně zjistil, že žalobce zahrnul do daňových nákladů cestovní náhrady v úhrnné výši 2.018.306 Kč na účet č.

512. Tyto cestovní náhrady byly žalobcem vypláceny v hotovosti zaměstnancům, na základě vyúčtování cestovních náhrad za použití motorových vozidel při pracovních cestách. Správce daně zjistil, že vozidla, za jejichž použití zaměstnanci cestovní náhrady uplatňovali, byla ve vlastnictví zaměstnavatele (žalobce). Proto správce daně dospěl k závěru, že cestovní náhrady, které žalobce vyplatil svým zaměstnancům, představují příjmy ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů a žalobce byl povinen srazit z těchto příjmů ze závislé činnosti při výplatě zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle ustanovení § 38h zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, byla mu předepsána k přímému placení daň ze závislé činnosti ve výši 404.512 Kč. Z této částky 2.018.306 Kč správce daně vypočetl jednotlivé měsíční zálohy v úhrnné výši 404.512 Kč dle ustanovení § 38h zákona o daních z příjmů, které byly na základě rozhodnutí žalovaného změněny na částku ve výši 243.272 Kč. Správce daně nerozporoval žalobcem uplatněný náklad ve výši 2.018.306 Kč a posoudil jej jako náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, respektive jako mzdové náklady zaměstnanců a tuto částku ponechal v daňově účinných nákladech. Správce daně pouze překvalifikoval tento náklad z cestovného na mzdové náklady zaměstnanců. Tuto daň byl žalobce za zdaňovací období roku 2009 povinen srazit a odvést. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, byla mu příslušná daň ze závislé činnosti předepsána k úhradě. Samotnou úhradu této daně ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2009 nelze posoudit jako daňově účinný náklad daně z příjmů fyzických osob roku 2009. III. Obsah správních spisů (10) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující skutečnosti: (11) Kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 byla u žalobce zahájena dne 15. 6. 2012. Žalobce vedl účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., a v kontrolovaném období měl i zaměstnance. Správce daně na základě předložených dokladů zjistil, že žalobce zaúčtoval do daňových nákladů pořízení materiálu od společnosti BAUHAUS k. s. Brno – Štýřice, a to v úhrnné výši 271.692 Kč bez DPH. Dále správce daně zjistil, že žalobce zaúčtoval do daňových nákladů doklady vystavené společností Rozalinda s.r.o. Praha – Nusle, a to v úhrnné výši 2.450.445 Kč bez DPH. (12) Vzhledem k tomu, že předmětné doklady neměly náležitosti daňových dokladů (označení kupujícího jeho daňové identifikační číslo) a jednalo se o prodej zboží v hotovosti u společnosti BAUHAUS v ceně nad 10.000 Kč a současně bylo uvedeno, že doklady byly vystaveny na prodejně společnosti BAUHAUS v Praze a na razítku byla uvedena adresa společnosti Brno, Heršpická 9, která se neshodovala se sídlem společnosti Brno, Strážní 7, vznikly správci daně pochybnosti, které vyjádřil ve výzvě ze dne 24. 8. 2012. Výzvu zaslal společnosti BAUHAUS a požadoval o odstranění pochybností ve vztahu k předloženým dokladům. V odpovědi na výzvu bylo uvedeno, že doklady neodpovídají dokladům společnosti BAUHAUS, které vystavují, ani formálně ani věcně, navíc sortiment uvedený v předmětných dokladech neodpovídá sortimentu, který byl v deklarovaném období společností prodáván. (13) Žalobce nepředložil k dokladům, které vystavila společnost Rozalinda žádné další písemnosti, které by konkretizovaly, jaké práce a na jakém místě společnost pro žalobce vykonávala. Správce daně na základě dožádání ze dne 14. 12. 2012 u místně příslušného správce této společnosti zjistil, že společnost Rozalinda je dlouhodobě nekontaktní, nepodává daňová přiznání a není registrována k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Jednatel společnosti V. P. na předvolání nereaguje. Na základě dožádání u Pražské správy sociálního zabezpečení správce daně zjistil, že společnost Rozalinda není vedena v centrálním registru plátců pojistného a sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. (14) Správci daně vznikly s ohledem na toto zjištění pochybnosti o tom, zda doklady byly vydány společností BAUHAUS ve výši 271.692 Kč a společností Rozalinda ve výši 2.450.445 Kč pro žalobce. Proto vydal dne 1. 3. 2013 výzvu, žalobce seznámil s těmito zjištěními a vyzval jej, aby prokázal, že tato zpochybňovaná plnění oprávněně zahrnul do nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů ve znění pozdějších předpisů. (15) Žalobce na výzvu správce daně reagoval a uvedl, že předložil originální doklady a odmítl, že sortiment, který je uvedený na dokladech od společnosti BAUHAUS nebyl touto společností prodáván. Požadoval provedení svědecké výpovědi, ovšem blíže nespecifikované osoby nějakého zaměstnance, prodavače, pokladní či odpovědného zástupce prodejny. Ke společnosti Rozalinda žalobce uvedl, že není odpovědný za postoj jiných daňových subjektů a k tomu doložil notářsky ověřené čestné prohlášení bývalého jednatele této společnosti V. Petrashe ze dne 13. 3. 2013 a smlouvu o dílo ze dne 1. 3. 2009. (16) Správce daně proto požádal místně příslušného správce daně společnosti BAUHAUS, aby znovu prověřil předmětné doklady. Za tím účelem bylo provedeno místní šetření, o čemž svědčí protokol z místního šetření ze dne 8. 8. 2013 a z obsahu tohoto místního šetření vyplývá, že kromě předložených dokladů správce daně prověřoval i evidenci skutečností, které společnost ve svém vyjádření správci daně uvedla. Žalobcem navrhovanou svědeckou výpověď nekonkrétní osoby ze společnosti BAUHAUS správce daně neprovedl. Dne 9. 12. 2013 zaslal výzvu této společnosti a požadoval výstupy z registračních pokladen prodejny Praha 8 – Dolní Chabry ve dnech a v časových intervalech, které odpovídaly údajům uvedeným na dokladech, které žalobce předložil. Porovnáním zaslaných záznamů s údaji uvedenými na dokladech správce daně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal oprávněnost zahrnutí částky ve výši 271.692 Kč do daňových výdajů. (17) K dokladům vydaným společností Rozalinda správce daně provedl svědeckou výpověď p. V. P. dne 10. 9. 2013 za přítomnosti zástupce žalobce, kdy svědek uvedl, že stavební práce společnost Rozalinda prováděla. Správce daně svědeckou výpověď neosvědčil jako důkaz a důvody uvedl ve výzvě ze dne 19. 2. 2014, na kterou žalobce reagoval návrhem na doplnění dokazování výslechem P. U., M. B. a D. K. S těmito osobami správce daně nejprve sepsal protokoly o ústním jednání a následně provedl jejich svědecké výpovědi. Tyto svědecké výpovědi neosvědčil jako důkaz v dané věci, neboť údaje uváděné osobami, které byly vyslechnuty, si odporovaly a v údajích, které tyto osoby uvedly, byly zjištěny rozpory. (18) Správce daně provedl hodnocení důkazních prostředků a s výsledkem kontrolního zjištění žalobce seznámil dne 23. 4. 2014. Žalobce s výsledkem a hodnocením důkazů nesouhlasil, namítal, že nebyl zohledněn platební výměr na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za kontrolované zdaňovací období a podal i stížnost proti postupu správce daně a námitku podjatosti úřední osoby. Požádal současně o stanovení lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění. Lhůta byla žalobci poskytnuta a žalobce se vyjádřil dne 23. 7. 2014. Nesouhlasil s vyloučením nákladů a navrhoval provedení místních šetření na stavbách realizovaných za pomoci zaměstnanců společnosti Rozalinda. Dále namítal, že správce daně neprovedl svědeckou výpověď představitele společnosti BAUHAUS a nezohlednil související platební výměr z provedené kontroly na dani z příjmů ze závislé činnosti. Správce daně neshledal důvody pro pokračování dokazování a dne 7. 8. 2014 projednal se žalobcem výsledek daňové kontroly za předmětné zdaňovací období. Žalobce namítal, že ve zprávě o daňové kontrole chybí zohlednění souvisejícího platebního výměru z provedené kontroly na dani z příjmů ze závislé činnosti. Proto správce daně daňovou kontrolu k tomuto datu neukončil. (19) Opakovaně projednal výsledek daňové kontroly správce daně se žalobcem dne 3. 11. 2014. Sdělil žalobci důvody, pro které nebyl zohledněn platební výměr na dani z příjmů ze závislé činnosti, s čímž žalobce opět nesouhlasil. Zpráva o daňové kontrole byla téhož dne projednána a podepsána se závěrem, že žalobcem uplatněné náklady ve výši 271.692 Kč bez DPH od společnosti BAUHAUS a za pomocné stavební práce v úhrnné výši 2.450.445 Kč bez DPH od společnosti Rozalinda jsou daňově neúčinné, neboť žalobce neprokázal, že se jedná o náklady, které byly vynaloženy dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. (20) Dne 19. 11. 2014 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, proti kterému se žalobce dne 22. 12. 2014 odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 12. 2015 čj. 42837/15/5200-10422-705050, které je blíže specifikováno pod bodem 1 tohoto rozsudku. IV. Právní názor soudu (21) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“). (22) Žaloba není důvodná. (23) Žalobce napadenému rozhodnutí obecně vytýkal nezákonnost pro nesprávný výklad podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů a pro rozpor se zjištěným skutkovým stavem a pro porušení pravidel stanovených procesním předpisem. (24) V prvé konkrétní žalobní námitce žalobce připomněl argumentaci žalovaného ohledně absence náležitostí dokladů přijatých od společnosti BAUHAUS, k čemuž žalobce namítal, že jedná se o náležitosti stanovené zákonem o dani z přidané hodnoty a poukázal na to, že zákon o daních z příjmů žádné náležitosti daňových dokladů nestanoví a předložené doklady podle jeho názoru měly všechny náležitosti účetního dokladu dle zákona o účetnictví. (25) Žalovaný správní orgán k tomu v žalobou napadeném rozhodnutí poskytl konkrétní hodnocení na straně 6 až 8, ze kterého jednoznačně vyplývá, že správce daně ani žalovaný nezpochybňovali, že doklady od společnosti BAUHAUS neměly náležitosti daňových dokladů tak, jak jsou stanoveny v zákoně o dani z přidané hodnoty. Daňové orgány podrobně a srozumitelně vysvětlily, že zpochybňovaná byla skutečnost, že materiál v hodnotě 271.692 Kč byl pořízen od společnosti BAUHAUS. Dokazováním bylo zjištěno, že společnost doklady nevystavila, deklarovaný materiál nebyl v sortimentu této společnosti a v souvislosti s dokazováním daňových orgánů byly vymezeny výrazné odlišnosti předložených dokladů jak po formální, tak po věcné stránce. U dokladů předložených žalobcem a dokladů společnosti BAUHAUS byl odlišný otisk razítka (nesprávný údaj o sídle společnosti), použitý fond písma, chybějící řádek, součet, počet znaků u zboží (společnost má omezen délkou pouze 20 znaků), poslední řádek, který identifikuje doklad, datum v odlišném formátu, čas nákupu, číslo pokladního místa, číslo konkrétního zaměstnance, samotné číslo dokladu atd. Podrobně je dokazování a zjištění popsáno na straně 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto dospěl k závěru, že správce daně správně uzavřel, že společnost BAUHAUS předmětné doklady nevystavila, deklarované plnění neuskutečnila a úhradu v hotovosti nepřijala. Proto žalobce své tvrzení, že doklady byly vystaveny společností BAUHAUS, neprokázal. Proto byl správný závěr, že uplatněné náklady ve výši 271.692 Kč na základě těchto dokladů jsou daňově neúčinné. (26) V druhé žalobní námitce žalobce tvrdil, že správce daně porušil principy spravedlivého procesu, neboť řádně nevyslechl žádného svědka, ačkoli to navrhoval a zároveň neumožnil žalobci účastnit se místního šetření u společnosti BAUHAUS. Postupem správce daně bylo žalobci znemožněno prokázat pravdivost svého tvrzení o nákupu materiálu. (27) Ani tato žalobcem vznesená žalobní námitka nebyla opodstatněná. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí strana 7 vyplývá, že žalobce v odvolání sice nenamítal neprovedení svědecké výpovědi, nicméně žalovaný správní orgán vysvětlil, že správce daně svědeckou výpověď, kterou žalobce v daňovém řízení před správcem daně požadoval (vyslechnout nějakého konkrétně neurčeného zaměstnance této společnosti, prodavače pokladní odpovědného zástupce prodejny), neprovedl, neboť byl oprávněn takový postup odmítnout za situace, že skutkový stav byl dostatečně objasněn. To v dané věci nastalo, skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě jiných důkazů a výslech konkrétně neoznačené osoby hodnotil správce daně jako nadbytečný. Místní šetření proběhlo prostřednictvím dožádaného Specializovaného finančního úřadu v Brně 8. 8. 2013 za účasti společnosti BAUHAUS a bylo prověřováno, zda doklady, které předložil žalobce ve svých náležitostech odpovídající dokladům evidovaným touto společností. Rovněž byl namátkově vybrán doklad ze dne 1. 12. 2009, který měl být vystaven na pokladně č. 10 pracovnicí č.

21. Při porovnání tohoto dokladu se záznamy z pokladny č. 10 ze stejného dne bylo zjištěno, že na této pokladně byly vystaveny doklady s čísly 4602 – 4959 a doklad předložený daňovým subjektem vykazoval č. 9893. Zároveň pracovnice s číslem 21 na pokladně s číslem 10 vůbec nepracovala. Zboží, které bylo deklarováno na tomto dokladu, nebylo vůbec v sortimentu zboží této společnosti, ani nebylo součástí její skladové evidence. Pokud žalobce namítal, že mu nebylo umožněno se místního šetření zúčastnit a položit vlastní otázky, pak takové právo mu z ustanovení § 80 daňového řádu nesvědčí, neboť v § 80 odst. 1 je stanoveno, že správce daně může provádět místní šetření. V rámci tohoto postupu správce daně zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější. Podle odstavce dvě k provedení místního šetření, může správce daně přizvat osobu, jejíž přítomnost je podle povahy věci potřebná. O průběhu místního šetření se podle odstavce třetího sepíše se správcem daně protokol nebo úřední záznam. Zákon pouze v § 82 odst. 1 stanoví pro daňový subjekt a další přítomné osoby povinnost při provádění místního šetření poskytnout úřední osobě součinnost. (28) Místní šetření tudíž představuje operativní prostředek, na základě kterého správce daně obstarává nezbytné údaje pro správu daní. Místní šetření lze charakterizovat jako obhlídku na místě, případně vykonanou u daňového subjektu nebo třetí osoby v prostorách výkonu podnikatelské činnosti. Jde o pouhé zjišťování či ověřování dílčích otázek při správě daní. Místní šetření neslouží ke komplexnímu zjišťování či prověřování daňové povinnosti daňových subjektů. K tomu slouží daňová kontrola. Cílem místního šetření je získávání předběžných informací o daňových subjektech, případně jiných osobách, které je možné využít v daňovém řízení ke stanovení daně ve správné výši. (29) Soud z písemností založených ve spise ověřil, že skutečnosti zjištěné při místním šetření neměly sloužit přímo k získání důkazů vedoucích ke stanovení daňové povinnosti žalobce. Dožádaný správce daně pouze ověřoval, zda doklady, které žalobce předložil, byly vydány společností BAUHAUS, a tudíž je lze pro daňové řízení využít. Správce daně tudíž prováděl ověření věrohodnosti žalobcem předložených důkazů. Přítomnost žalobce při místním šetření nemohla poznatky získané při místním šetření zvrátit, nemohla tedy vést k jinému meritornímu rozhodnutí. Smyslem toho, aby se daňový subjekt mohl účastnit ústních jednání a místních šetření, při nichž jsou získávány a prováděny důkazy, je dodržení zásady rovnosti, která se projevuje v možnosti seznámit se s veškerými důkazy přímo a tyto důkazy včas vyvrátit. V daném případě však nešlo o získávání důkazů, ale o ověřování věrohodnosti důkazu, který žalobce předložil (srov. rozsudek NSS sp. zn. 8Afs 34/2011). V konkrétním případě při místním šetření nebyly prováděny výslechy svědků znalců či jiných osob, tak aby byl žalobce zkrácen na svém právu klást otázky. Ze spisu je navíc zřejmé, že s uskutečněním místního šetření, které provedl dožádaný Specializovaný finanční úřad v Brně u společnosti BAUHAUS, byl žalobce dne 5. 9. 2013 prostřednictvím výzvy k prokázání skutečností seznámen stejně jako s postupem správce daně i dožádaného Specializovaného finančního úřadu i s výsledkem zjištění. Zároveň byl poučen, že nesdělí-li v případě jeho požadavku na výslech nekonkrétní osoby, jako svědka ze společnosti BAUHAS identifikaci takové osoby, kterou požaduje vyslechnout a neuvede-li, jaké skutečnosti mají být výslechem prokázány a objasněny, nebude správce daně k návrhu žalobce přihlížet. Žalobce měl na základě této výzvy ve lhůtě 15 dnů správci daně sdělit požadované informace. Žalobce správcem daně požadované informace neupřesnil, a tudíž se v žalobcem uvedené souvislosti nelze dovolávat procesního pochybení správce daně, které by mělo za následek zkrácení žalobce na jeho právech. Žalobce to ani v žalobě konkrétně netvrdil. (30) Žalobce v žalobě dále pod bodem 3 poukazoval na rozpor mezi obsahem spisu a tvrzeným závěrem, že provedení prací fakturovaných společností Rozalinda nebylo prokázáno. Žalobce odmítl, aby mu šlo k tíži, že práce byly provedeny osobami ukrajinské národnosti, kterým žalobce neposkytl žádné plnění, že společnost změnila společníka a je nekontaktní nebo neplní daňové povinnosti. K tomu připojil námitku neobjektivního hodnocení svědeckých výpovědí V. P., M. B., D. K. a P. U. (31) Soud ověřil z obsahu správního spisu i obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, že v souvislosti s námitkou provedení prací společností Rozalinda žalobce zahrnul do daňových nákladů doklady vystavené touto společností ve výši 2.450.445 Kč. Zjištění učiněná správcem daně byla shrnuta na str. 5 zprávy o daňové kontrole. Správci daně vznikly ohledně těchto částek pochybnosti, a proto byl správcem daně žalobce vyzván výzvou ze dne 1. 3. 2013 a 19. 2. 2014 k odstranění těchto pochybností. Žalobce předložil smlouvy o dílo a zápisy o převzetí a předání díla a notářsky ověřené prohlášení společníka a jednatele společnosti Rozalinda V. P. Za účelem ověření těchto podkladů byly provedeny správcem daně svědecké výpovědi, jak jednatele společnosti V. P., tak i žalobcem navrhovaných dalších svědků. V. P. neznal počet zaměstnanců, nevěděl, kdo jim přiděloval práci, kdo vedl evidenci jejich přítomnosti a evidoval rozsah vedených prací. Současně uvedl, že na žádné stavbě osobně nebyl. Z výpovědi dalších svědků vyplynuly pouze obecné a nekonkrétní informace. Správce daně provedl v souladu s daňovým řádem hodnocení svědeckých výpovědí a poukázal na zjištěné rozpory. Uzavřel, že svědecké výpovědi jsou nevěrohodné. Nebylo jimi prokázáno, kdo práce provedl a v jakém rozsahu. Žalobce ve vztahu ke společnosti Rozalinda předložil správci daně pouze formální důkazní prostředky. Podrobný popis hodnocení těchto důkazních prostředků provedl žalovaný správní orgán na straně 10 – 12 žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že byl zjištěn i rozpor ve tvrzeném způsobu placení těchto prací. Nelze se proto ztotožnit se žalobcem, že hodnocení svědeckých výpovědí nebylo provedeno objektivně. Pokud daňové orgány poukázaly na konkrétní rozpory, které vyplynuly z provedených svědeckých výpovědí a na jejich základě uzavřely, že tyto svědecké výpovědi nemohou sloužit jako podklad pro tvrzení žalobce, neboť jsou nevěrohodné, pak nelze tento závěr hodnotit jako porušení procesních pravidel. Je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, aby správce daně provedené důkazy zhodnotil a pokud nemohou tyto důkazy pro rozpory ověřit tvrzení daňového subjektu uzavřít, že jedná se o nevěrohodné důkazy. Nelze ani klást k tíži správce daně vyslovení tohoto závěru a požadovat po něm, aby kladl takové otázky, kterými by postavil najisto závěr ke každé skutečnosti. Správce daně, jak soud ověřil, kladl zcela logické a konkrétní otázky, které měly vést k objasnění žalobcem prokazovaných tvrzení a vzhledem k tomu, že svědci nedisponovali takovými konkrétními informacemi, aby mohli postavit najisto to, co požadoval žalobce, nelze to klást k tíži správce daně. Soud proto uzavřel, že závěr žalovaného, který uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, že svědeckými výpověďmi nebylo prokázáno, kdo a v jakém rozsahu práce za společnost Razalinda skutečně provedl, je správný a odpovídá písemnostem založeným ve spise. K žalobcem předloženému čestnému prohlášení V. P. ze dne 13. 3. 2013 zcela správě žalovaný uvedl, že takový důkazní prostředek nelze akceptovat a odkázal k tomu na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť čestné prohlášení jako důkazní prostředek daňový řád nezná a notář, před kterým bylo toto čestné prohlášení podepsáno, pouze ověřil totožnost osoby, která písemnost podepsala, ani toto čestné prohlášení nemůže představovat důkaz pro tvrzení žalobce. (32) Čtvrtou žalobní námitkou žalobce zpochybňoval postup správce daně při zjišťování skutkového stavu věci. Žalobce v žalobě především kladl otázky ohledně postupu daňových orgánů a má za to, že správce daně zaměnil důkladné zjištění skutkového stavu za potvrzení stavu jím předpokládaného. Tuto námitku žalobce vznesl především v obecné poloze. Ve vztahu ke způsobu dokazování v konkrétní záležitosti lze z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zjistit, že námitka není opodstatněná, neboť z podrobného odůvodnění vyplývá zřejmý opak. Závěr daňových orgánů je naopak stavěn na řádně provedeném dokazování a závěry jsou patřičně odůvodněny. Rozhodně se nejedná ve vyslovených závěrech o spekulace. Žalovaný neporušil zásady dokazování a skutkový stav, který byl dokazováním zjištěn, odpovídá posouzení důkazů postupem, který je stanoven v § 8 odst. 1 daňového řádu. Úvahy jsou logické a právní závěry mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Žalobce byl v průběhu daňového řízení seznamován postupně se všemi kroky, které byly správcem daně činěny, byl seznamován se všemi pochybnostmi, které v průběhu dokazování vznikly a měl možnost reagovat a pochybnosti správce daně vyvrátit, případně doložit požadované písemnosti či jiné písemnosti, kterými by unesl své důkazní břemeno. Žalobce tuto svou povinnost nesplnil a důkazní břemeno neunesl. Pokud správce daně některé důkazy (svědecká výpověď nekonkrétní osoby společnosti BAUHAUS) neprovedl, v rozhodnutí vysvětlil, z jakých se tak stalo důvodů. To také odpovídá postupu podle daňového řádu, neboť správce daně není povinen vzít v úvahu všechny důkazy, které žalobce navrhne. Je jeho právem posoudit, případně vyloučit, ze svého rozhodování takové důkazní prostředky, které nepřispívají k objasnění dostatečného skutkového stavu věci a jsou případně nadbytečné. Námitku proto soud hodnotí jako neopodstatněnou. (33) Žalobce v bodu 5 žaloby zpochybnil postup správce daně, kterým bylo odmítnuto místní šetření na stavbách s odůvodněním, že s odstupem tří let od jejich provedení nemůže být prokázáno místními šetřeními, jaké konkrétní práce byly realizovány a kdo je provedl a zda je provedla společnost Rozalinda s.r.o. Sám žalobce ani tuto úvahu celkově nezpochybnil, jeho výhrada je pouze částečná, neboť podle jeho názoru místní šetření mohlo poskytnout správci daně prvotní vodítko o charakteru provedených prací. Správce daně se s touto námitkou v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 12 vypořádal a uvedl, že provedení pomocných stavebních prací na jednotlivých akcích daňového subjektu nezpochybňoval, rozporoval, že tyto práce byly fyzicky provedeny společností Rozalinda, a to na základě daňovým subjektem předložených dokladů a písemností. To ani navrhovaným místním šetřením nemohlo být postaveno najisto, neboť ani žalobcem předložené důkazní prostředky jako faktura, smlouva o dílo ze dne 1. 3. 2009, dodatky č. 1 – 11 a zápisy o převzetí a předání díla včetně čestného prohlášení ze dne 13. 3. 2013 tvrzení žalobce neprokázaly, neboť jsou ve vzájemném rozporu mezi sebou, ale i v rozporu se svědeckou výpovědí jednatele pana P. Tvrzení žalobce neprokázaly ani provedené svědecké výpovědi. Vzhledem k tomu, že správce daně a posléze i žalovaný vysvětlili a odůvodnili, z jakých důvodů neprovedli tento žalobcem požadovaný důkaz, neboť by nemohl přispět k odstranění pochybností správce daně ohledně toho, kdo konkrétně práce provedl a v jakém rozsahu, nelze žalobní námitku žalobce ve vztahu ke konkrétnímu předmětu řízení považovat za důvodnou. (34) V šesté žalobní námitce žalobce poukazoval na to, že daňové orgány nezohlednily doložené cestovní náklady, ani dodatečně předepsaný odvod daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnost za rok 2009, ačkoli obojí je zcela jistě daňově uznatelným nákladem. (35) I k této žalobní námitce soud v prvé řadě poukazuje na její obecnost a připomíná, že přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu konkrétně vznesených žalobních námitek, neboť v řízení o žalobě před správním soudem platí dispoziční zásada a soud není oprávněn za žalobce vyhledávat jím nevznesené nezákonnosti. Rozsah a kvalita vznesených námitek předurčuje i rozsah jejich vypořádání správním soudem. Vzhledem k tomu, že námitka vznesená ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 a § 71 odst. 2 věta druhá s.ř.s., byla vznesena v obecné poloze, může soud tuto námitku taktéž vypořádat v obecné rovině. (36) Soud shodně jako daňové orgány z písemností založených ve spise zjistil, že žalobce zahrnul částku 2.018.306 Kč do daňových nákladů jako cestovní náhrady. Tyto náhrady byly žalobcem vypláceny zaměstnancům v hotovosti, a to na základě vyúčtování cestovních náhrad za použití motorových vozidel při pracovních cestách. Správce daně zjistil, že vozidla, za jejichž použití zaměstnanci cestovní náhrady uplatňovali, byla ve vlastnictví zaměstnavatele (žalobce). Správce daně posoudil vyplacené cestovní náhrady jako příjmy ze závislé činnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce byl tudíž jako zaměstnavatel povinen srazit z těchto příjmů ze závislé činnosti při výplatě zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle ustanovení § 38h zákona o daních z příjmů. Žalobce tak neučinil, a proto mu byla předepsána k přímému placení daň ze závislé činnosti. Správce daně na základě výsledků daňové kontroly posoudil žalobcem uplatněný náklad ve výši 2.018.306 Kč, jako mzdový náklad zaměstnanců ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a ponechal jej v daňově účinných nákladech, pouze překvalifikoval tyto náklady z cestovného na náklady mzdové. Součástí těchto mzdových nákladů jsou i zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, a tudíž není důvodné tvrzení žalobce, že cestovní náklady mu nebyly zohledněny, neboť se o cestovné nejednalo a překvalifikované cestovné, na mzdové náklady bylo zahrnuto v daňově uznatelných nákladech. Zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti byl žalobce za konkrétní zdaňovací období povinen srazit a odvést. Jestliže tak neučinil a daň mu byla předepsána k úhradě na základě vydaného dodatečného platebního výměru, pak dodatečně provedenou úhradu této předepsané daně ze závislé činnosti již jako daňově účinný náklad daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 zohlednit nelze, neboť tato částka je již obsažena v celkové částce 2.018.306 Kč. Tato částka, jak je výše uvedeno, jako daňově účinný náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů v předmětném zdaňovacím období uplatněna byla a v těchto daňově uznatelných nákladech byla ponechána. Námitka proto není opodstatněná a postup správce daně, kterým nevyhověl požadavku žalobce na zohlednění cestovného a dodatečně předepsané daně ze závislé činnosti, nebyl důvodný. V. Závěr, náklady řízení (37) Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (38) O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že mu v souvislosti s řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. ledna 2017 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka