10 Af 16/2013
č. j. 10 Af 16/2013-32
V PLATNOSTI- KS Č. Budějovice 10 Af 16/2013-32
- NSS 7 Afs 49/2013-29
Citované zákony (7)
Rubrum
10Af 16/2013 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Pure Power s.r.o. se sídlem Údolní 420/13, Brno, právně zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, Praha 1, Na Příkopě 15/583, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12.11.2012 č.j. 8319/12-1200, takto:
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 10.1.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20.9.2012 č.j. 432512/12/077910302673 a ze dne 20.9.2012 č.j. 432526/12/077910302673, kterými byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně na základě ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7 e/ a 7 g/ zák. č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ve znění pozdějších předpisů a tato rozhodnutí potvrzena. (2) Žalobce v žalobě zrekapituloval svůj dosavadní postup v dané věci. Podle žalobce je právní úprava solárního odvodu nepřípustně retroaktivní, a tudíž neústavní. Dále je Pokračování - 2 - 10Af 16/2013 v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Postup plátce daně označil za nepřijatelný a rozporný se zásadami daňového práva (diskriminační s likvidačními dopady), retroaktivně zasahující do zákonem garantovaných cen. K argumentaci ohledně pravé a nepravé retroaktivity odkázal na nálezy Ústavního soudu ČR. Dle názoru žalobce je zavedená právní úprava v rozporu s principem předvídatelnosti práva. I Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 připustil, že zavedení odvodu může působit protiústavně. Z účetní závěrky žalobce vyplývá, že dosáhl ztrátu, čili výsledek hospodaření za běžnou činnost činí -1.438.000 Kč. Ztráta se zvýšila proti předcházejícímu roku v důsledku zavedení odvodu a působí likvidační efekt. Žalovaný postupoval po právní stránce nesprávně a dospěl k nesprávnému závěru. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na zákonný předpis o zavedení odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1.1.2011 do 31.12.2013. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Hodnotil tedy aplikaci právního předpisu a uzavřel, že plátce nepochybil, odvod byl sražen a odveden ve správné výši a ve správné lhůtě. Namítaná protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nemohla být v řízení podle daňového řádu hodnocena, neboť tak správci daně nepřísluší, aby hodnotil soulad jednotlivých právních norem s ústavním pořádkem. Tato pravomoc je dána pouze Ústavnímu soudu ČR. Daňové orgány byly povinny postupovat v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. Žalobní námitky směřují vůči zákonodárci a žalovanému nepřísluší hodnotit postup zákonodárce. Odvod byl plátcem daně odveden správně a včas. Dopady odvodu jsou individuální a v případě existenčních a ekonomických problémů může plátce odvodu požádat správce daně o posečkání úhrady odvodu či rozložení na splátky. Správce daně může v individuálních případech konkrétně zdůvodněných a průkazně doložených takovou situaci zohlednit. III. Obsah správních spisů (4) Ze spisů finančních orgánů vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: (5) Žalobce měl uzavřenu smlouvu se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. V souladu se smlouvou dodal žalobce elektrickou energii v měsíci březnu až červnu 2012. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7 a/ a násl. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb. (6) Žalobce proto podal stížnosti na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku, které správce daně posoudil rozhodnutími ze dne 20.9.2012 jako nedůvodné a zamítl je. V odůvodnění je uvedeno, že plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle tohoto zákona je poplatníkem odvodu výrobce elektřiny, plátcem je provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou Pokračování - 3 - 10Af 16/2013 povinnost splnil, neboť podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán. (7) Proti rozhodnutí správce daně se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Nově zavedený odvod z elektřiny ze slunečního záření je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést ve lhůtě 25 dnů po skončení odvodového období. Plátce nemá zákonnou možnost své povinnosti neplnit, aniž by mu nesplněním povinností nevznikla majetková či jiná sankční odpovědnost. Plátce daně postupoval z toho důvodu v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zásadami daňového řízení. Byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a zároveň bylo zkoumáno, zda daň byla sražena v zákonem stanovené výši. Další námitky odvolatele ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný zabývat nemohl, neboť protiústavnost zákona přísluší řešit Ústavnímu soudu ČR. IV. Právní názor soudu (8) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. V dané záležitosti došlo ze zák. č. 456/2011 Sb., o Finanční správě ČR k 1.1.2013 k reorganizaci daňové správy tak, že došlo k zániku stávajících finančních orgánů zřízených podle zák. č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech ve znění pozdějších předpisů a ke vzniku orgánů Finanční správy ČR podle § odst. 2 a § 19 odst. 1 zák. o Finanční správě. Z toho vyplývá konkrétní změna, že na místo původně žalovaného správního orgánu FŘ nastupuje OFŘ s působností pro celé území ČR. (9) Předmětem přezkumu bylo učiněno rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti zamítnutí stížnosti správcem daně na postup společnosti E.ON Distribuce při provedení srážky a odvodu z elektřiny ze slunečního záření a toto rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl. (10) Žalobce v žalobě zrekapituloval průběh daňového řízení. Vznesl výhrady proti platné právní úpravě, především namítal zásah do státem garantovaných cen, čímž došlo k porušení zásady zákazu retroaktivity legitimního očekávání a právní jistoty. Postup žalovaného označil za nepřijatelný, ve zjevném rozporu se zásadami daňového práva (diskriminační, likvidační dopady), retroaktivně zasahující do zákonem garantovaných cen. Namítal formalistické zamítnutí stížnosti, absenci formálních náležitostí rozhodnutí dle daňového řádu a porušení práva na spravedlivý proces. (11) Námitky žalobce vznesl, jak vyplývá z předchozího odstavce, pouze v obecné poloze a současně jsou namířeny proti platné právní úpravě, jejíž soulad s ústavním pořádkem přísluší řešit pouze Ústavnímu soudu. Krajskému soudu v řízení a žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší se takto formulovanými žalobními námitkami, stejně jako žalovanému v daňovém řízení, zabývat. Žalovanému příslušelo posoudit správnost a zákonnost postupu plátce daně. Tuto povinnost žalovaný splnil a uzavřel, že plátce nepochybil, neboť odvod byl sražen a odveden ve správné výši a včas. Pokračování - 4 - 10Af 16/2013 (12) Soud v prvé řadě poukazuje na platnou právní úpravu provedenou zákonem č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 ze zařízení uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Zákon upravuje způsob výběru odvodu a stanoví povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. (13) Pro posouzení převážné části námitek vyslovených žalobcem v žalobě postupoval soud podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.5.2012 č.j. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Neshledal tvrzenou protiústavnost napadených ustanovení zákona, neboť se zabýval ústavností zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření (novelizace zákona č. 180/2005 Sb. zákonem 402/2010 Sb.), přezkoumával ústavnost uvalení daně darovací na bezplatné použití povolenek (novelizace zákona č. 357/1992 Sb.) a ústavnost článku II. bod 2 – přechodných ustanovení zákona č. 346/2010 Sb., kterým se do budoucna ruší osvobození od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. e) nebo § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (příjmy z provozu solárních zařízení). Ústavní soud dovodil, že zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního záření došlo v podstatě ke změně výše podpory, která je provozovatelům FVE poskytována. Ustanovení § 7 a/ – 7 i/ působí účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jimž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, účinností právního předpisu teprve počíná, předmětem odvodu není elektřina vyrobená před účinností zákona. Ústavní soud konstatoval obecnou přípustnost nepravé retroaktivity. Uvedl v této souvislosti ke zmiňovanému pojmu legitimního očekávání, jehož podstatou je majetkový zájem, že byl hodnocen v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud posuzoval i hledisko proporcionality a zájem provozovatelů FVE na zachování zákonem stanovené ceny bez dalšího krácení odvodem, který neshledal. Ústavní soud konstatoval, že je prioritní, že i po přijetí legislativních změn zůstala zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie v míře, která zajistí garanci výše příjmů. Neshledal diskriminaci výrobců solární energie, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1.1.2009 do 31.12.2010 oproti těm, kteří uvedli výrobny do provozu dříve. Nebyl porušen princip ústavní rovnosti. V citovaném nálezu je vysloven závěr, že přijetím zpochybněné právní úpravy se nejednalo o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Zpochybněná zákonná ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. (14) Ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu s odůvodněním v něm uvedeným dospěl soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem České republiky. Zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo k porušení ani dalších principů, a to důvěry v právo, zákazu retroaktivity, porušení principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv, nebylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví. Soud neshledal ani rozpor odvodu s ústavním pořádkem či protiprávnost výběru odvodu nebo protiprávní jednání distributora. Právě těmito námitkami se podrobně zabýval ve výše citovaném nálezu Ústavní soud ČR. Soud z toho důvodu na toto odůvodnění odkazuje. Pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním soudem Pokračování - 5 - 10Af 16/2013 hodnocen jako souladný s ústavním pořádkem, je rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné právní posouzení věci, ani formalistický postup správce daně. (15) K žalobcem poukazovanému individuálnímu přístupu v souvislosti s neúnosnou zátěží odvodu považuje soud za potřebné vysvětlit, že i tuto část právního názoru Ústavního soudu je třeba vnímat v celém kontextu nálezu Pl. ÚS 17/11 a právní úpravy nejen příslušného odvodu, ale i celého správního soudnictví. Ve všech těchto souvislostech je třeba nalézt odpověď na úspěšnost žalobních tvrzení, neboť právě tyto konkrétní právní normy stanoví podmínky, které je třeba dodržet. Úkolem soudu je při dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahů do správních řízení posoudit v mezích žalobních námitek vznesených ve lhůtě 2 měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí, zda bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. Použil-li správní orgán správní uvážení, pak jen pouze to, zda toto uvážení nevybočilo z mezí a hledisek daných zákonem. Správní soudy jsou soudy přezkumnými a nemohou nahrazovat úvahy správních orgánů. To se týká právě požadavků, které žalobce vyslovil v žalobě. Správnímu soudu dle právního rámce přezkumu vydaných správních rozhodnutí dle soudního řádu správního taková možnost nenáleží. Jiný postup by zpochybňoval samotnou koncepci správního soudnictví založenou na přezkumu správních rozhodnutí. Argumentuje-li žalobce v této souvislosti nálezem Pl. ÚS 17/11 je třeba odkázat na odst. 88 tohoto nálezu, kde Ústavní soud uvedl, že je nutno při individuálním posouzení každého případu vzít v úvahu určitou míru podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně, která je bezpochyby podnikáním. Ne vždy totiž u poplatníka, který se po zavedení odvodu ocitl ve ztrátě či dočasné neschopnosti dostát závazkům, musí být příčinou právě zavedení odvodu. Z nálezu Ústavního soudu dále plyne, že v každém jednotlivém případě je třeba vzít v úvahu i povinnost podnikatele nastavit své cash flow tak, aby mohl reagovat na změny podmínek trhu, protože nelze spoléhat pouze na výši poskytované podpory nebo výši výkupních cen. Ústavní soud rovněž uvedl, že snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren neznamená porušení zaručených práv těchto subjektů. Neměnnosti státní podpory do budoucna nelze z hlediska ústavního přisvědčit. Rovněž lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který právě k dodržení garancí výše výnosů za jednotku elektřiny po dobu 15 let rovněž odkázal na závěry Ústavního soudu a zdůraznil, že ani tomuto soudu nepřísluší v této souvislosti se závěry finálního interpreta Ústavy polemizovat. K otázce nedodržení zákonných garancí se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku sp. zn. 1 Afs 80/2012. Vyplývá z něho, že žalobce by musel ke svým tvrzením již ve stížnosti na postup plátce daně poukázat na svou specifickou hospodářskou situaci a likvidační dopady srážení odvodu. Nemohl by ustat u pouhého tvrzení, ale vzhledem k povinnosti důkazní by musel hospodářskou situaci popsat, uvést jaké náklady vynaložil na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí provoz, apod., aby byl konkrétními důkazy podložen likvidační důsledek odvodu. Nic takového žalobce nedoložil. Jak uvedl i Nejvyšší správní soud není věcí soudu, aby vyhledával za žalobce důkazní prostředky. (16) Pokud žalobce hodlal tvrdit, že na něho bylo ustanovení právní úpravy odvodu aplikováno nezákonně, měl již před daňovými orgány příkladmo výše uvedenými důkazy prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o rdousící efekt odvodu a nikoliv tyto námitky uplatnit až v řízení soudním. Soud podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. K tomu je ještě třeba uvést, že pokud žalobce novou argumentaci doplnil po vydání nálezu Ústavního soudu, pak Ústavní soud nezměnil právní úpravu odvodu, naopak jeho ústavnost potvrdil, pouze v odůvodnění připustil jednu z již dříve existujících možných alternativ. Žalobce mohl likvidační efekt namítat od počátku svého nesouhlasu s odvodem. Žalobce uplatňoval zcela Pokračování - 6 - 10Af 16/2013 jiné výhrady a své důkazní břemeno neunesl. Teprve poté, kdy jak sám uvedl, soud takovou argumentaci neakceptoval, doplnil argumentaci novou. Ani v této nové argumentaci nedoložil žádné konkrétní důkazy. Žalobci nelze přisvědčit, že Ústavní soud nepřezkoumával konkrétní právní předpis z hlediska mezinárodních závazků případně komunitárního práva. Navíc soud k žalobcem zmiňované směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/S ze dne 27.9.2001 a směrnici týchž orgánů č. 2009/28/S z 23.4.2009 uvádí, že nestanovují povinnost podpory solárních elektráren na volné ploše a podpory ostrovních elektrických systémů ani nepředepisují způsob podpory obnovitelných zdrojů. Jak bylo výše uvedeno, lze uzavřít, že daňové orgány v dané věci nepochybily, žalobce neprokázal nezákonnou aplikaci právní úpravy odvodu. V. Závěr, náklady řízení (17) Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodná zamítnuta. (18) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. dubna 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie K r y b u s o v á , v.r. Za správnost vyhotovení: Zd.Soukupová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.