10 Af 225/2011
č. j. 10 Af 225/2011-52
V PLATNOSTICitované zákony (8)
Rubrum
10Af 225/2011 - 52 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce S+J energo, s.r.o., se sídlem Velké Meziříčí, Karlov 1119, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.10.2011 č.j. 4629/11-1200, za účasti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem České Budějovice, F.A. Gerstnera 2151/6, zast. JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 2, České Budějovice, t a k t o :
Výrok
V řízení se p o k r a č u j e. Žaloba se z a m í t á. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Zúčastněná osoba nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 29.7.2011, jímž byla zamítnuta stížnost na postup plátce daně. Pokračování - 2 - 10Af 225/2011 Žalobce v žalobě uvádí, že je vlastníkem fotovoltaické elektrárny Jidášky I. v k.ú. Petráveč. Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. smlouvu o dodávce elektřiny. V souladu s touto smlouvou žalobce za leden 2011 společnosti E.ON Distribuce, a.s. dodával elektrickou energii, za takto dodanou elektřinu byly zaslány faktury, tyto však byly žalobci proplaceny jen částečně, byly poníženy o srážku solárního odvodu ve smyslu § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2011, tedy poté, co byla elektrárna uvedena do provozu. Žalobce namítá protiústavnost zákona č. 402/2010 Sb., poukazuje na rozpor s Ústavou ČR, zejména s článkem 1 odst. 1 a rozpor s Listinou základních práv a svobod s článkem 4 odst. 1, článkem 11 odst. 1 a článkem 26 i rovněž článkem 1 a 3. S principem zákazu retroaktivity je úprava provedená zejména ustanovením § 7a – 7i zákona č. 180/2005 Sb., v novelizovaném znění, na jejímž základu postupoval žalovaný, v důsledku čehož je v rozporu s právními předpisy i napadené rozhodnutí. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Žalovaný tedy hodnotil aplikaci právního předpisu a dospěl k závěru, že plátce nepochybil, odvod byl sražen a odveden ve správné výši a ve správné lhůtě. Namítaná protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nemohla být v řízení podle daňového řádu hodnocena, neboť správci daně nepřísluší hodnotit soulad jednotlivých právních norem s Ústavou a ústavními zákony. Námitka rozporu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s Ústavou ČR v daňovém řízení proto nemohla vést k vyhovění stížnosti ani odvolání. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Předmětem podnikání žalobce je výroba, obchod a služby neuvedené v příloze 1 – 3 živnostenského zákona a provádění staveb. Žalobce provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Dne 9.2.2011 uzavřel se společností za účasti E.ON Distribuce, a.s., smlouvu o dodávce elektřiny a v souladu s touto smlouvu žalobce v měsíci lednu 2011 dodával elektrickou energii, ovšem faktury, jež byly jím vydány, mu byly proplaceny jen částečně, byly poníženy o srážku solárního odvodu ve smyslu § 7a a násl. zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie. Žalobce proto podal stížnost na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku za měsíc leden 2011, neboť nesouhlasil s postupem plátce odvodu z důvodu protiústavnosti zákona. Správce daně posoudil stížnost žalobce jako nedůvodnou, neboť plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Stížnost žalobce byla rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 29.7.2011 zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce v zákonné lhůtě odvolal, namítal nezákonnost rozhodnutí správce daně pokud v souladu s § 7a a násl. zákona o podpoře výroby elektřiny srazil, vybral a odvedl odvod, neboť právní úprava solárního odvodu porušuje ústavně garantovaná práva žalobce jako investora, zejména princip legitimního očekávání, zásadu přiměřenosti, princip rovnosti účastníků a požadavek právní jistoty včetně zákazu retroaktivity. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno, neboť žalovaný shledal postup plátce daně zákonným s tím, že bylo postupováno v souladu s platnou právní úpravou. Námitku ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný nemohl zabývat, neboť protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nepřísluší hodnotit žalovanému, ale Ústavnímu soudu ČR. Pokračování - 3 - 10Af 225/2011 Krajský soud usnesením ze dne 17.2.2012 řízení přerušil, neboť u Ústavního soudu byl podán návrh na zrušení mimo jiné ustanovení § 7a – 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ a ustanovení článku II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tento návrh na zrušení uvedených ustanovení nálezem PL. ÚS 17/11 ze dne 15.5.2012 zamítl. Soud proto rozhodl dle § 48 odst. 5 s.ř.s., že se v řízení pokračuje, neboť odpadla překážka v řízení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem přezkoumání je rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce na postup společnosti za účasti E.ON Distribuce, a.s. při srážce a odvedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření, kdy žalovaný posuzoval, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Žalobce namítá rozpor zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s Ústavou ČR a s Listinou základních práv a svobod. Dle žalobce je novela uvedeného zákona, která nabyla účinnosti dne 1.1.2011, v rozporu s článkem 1, 3, 4/1, 11/1 a 26 Listiny základních práv a svobod a rovněž s článkem 1 odstavce 1 Ústavy. Zákonem č. 402/2010 Sb. byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelizací byl uzákoněn odvod za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 v zařízeních uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce, který vyrábí elektřinu ze slunečního záření, plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, přičemž sazba činí 26 %. Zákon dále upravuje způsob výběru odvodu, který mu ukládá povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. Ústavní soud v nálezu PL. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že návrh důvodný není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření novelizací zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb.. Uvedenou novelou došlo v důsledku vložení nového ustanovení § 7a a násl., kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, ke změně výše podpory, která je provozovatelům fotovoltaických elektráren poskytována. K námitce retroaktivity bylo konstatováno Ústavním soudem, že ustanovení § 7a – 7i působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jímž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona. Ústavní soud při posouzení návrhu vzal za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie. Ústavní soud shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť je zřejmé, že období, v němž je Pokračování - 4 - 10Af 225/2011 vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná. Předmětem odvodu tedy není elektřina vyrobená před účinností zákona. Dle nálezu Ústavního soudu pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná, je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování klamavé důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. Ústavní soud neshledal na straně provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřiny z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Soud rovněž shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren, neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole. Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud tedy shledal, že shora uvedená úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a návrh byl zamítnut. S ohledem na tento závěr Ústavního soudu je námitka žalobce ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem a s principem zákazu retroaktivity zcela nedůvodná. Ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje a fakturace žalobce pro distribuční společnost je zřejmé, žalobce dodal distributorovi elektřiny elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stal poplatníkem odvodu, distributor pak plátcem daně. Jestliže plátce daně, E.ON Distribuce, a.s., České Budějovice, odvod srazil a odvedl jej správci daně, pak postupoval zcela v souladu se zákonem. Odvod se vybírá srážkou podle hlavy VI daňového řádu a poplatníkovi odvodu přísluší jako opravný prostředek stížnost na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Jestliže plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem, jsou rozhodnutí finančních orgánů obou instancí o stížnosti žalobce na postup plátce věcně správná. Proto nelze přisvědčit žalobnímu bodu o nesprávném právním posouzení věci. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu lze dovodit, že solární odvod se nepříčí zásadám daňového práva. Finanční orgány jsou povinny zákonnými předpisy se řídit, což vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 daňového řádu. Jestliže Ústavním soudem nejsou po přijetí právní úpravy vyloučeny změny, nelze argumentovat porušením zásady daňové spravedlnosti. Ústavní soud se zabýval rentabilitou fotovoltaických elektráren a ani v tomto ohledu neshledal, že právní úprava odvodu ze solární energie by znamenala, se zřetelem ke zjištěním uvedeným v odůvodnění nálezu, porušení zásady únosnosti. Je-li daná právní úprava zavádějící zdanění příjmů dosažených z výroby a prodeje solární energie ústavní, nemohlo dojít k porušení zásady primárně fiskálního účelu zdanění. Žalobce podal dne 1.11.2012 návrh na doplnění dokazování s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15.5.2012, sp.zn. Pl ÚS 17/11, kde je uvedeno, že nelze vyloučit Pokračování - 5 - 10Af 225/2011 protiústavnost úpravy tam, kde by docházelo k likvidačním účinkům na výrobce elektrické energie v rozporu s čl.11 Listiny základních práv a svobod. Žalobce v důsledku zákonných opatření požádal banku o snížení úroku, neboť je ve ztrátě a „přežívá“ díky dotacím od společníků. Tuto skutečnost doložil výpisy z účtů za měsíc březen – květen 2011 a srpen 2011, žádostí ze dne 8.8.2012 adresované České spořitelně a.s., daňovým přiznáním k dani z příjmů právnických osob za rok 2011, výkazy zisku a ztráty ke dni 31.12.2011 a rozvahou ke dni 31.12.2011. V současné době nevykazuje zisky. Soud v souvislosti s návrhem na doplnění dokazování poukazuje na roli správního soudnictví při přezkumu rozhodnutí správních orgánů [viz § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Správní soudnictví je ovládáno zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Správní soudy jsou soudy přezkumnými, a nemohou proto nahradit neexistující úvahy správních orgánů (srov. Rozsudky NSS ze dne 18.12.2003, 5 A 139/2002; ze dne 12.5.2005, 2 Afs 98/2004; a ze dne 31.3.2011, 9 Afs 81/2010, www.nsssoud.cz). S uvedenými principy souvisí i neprovedení důkazu soudem ve věci daní s tím, že jej mohl a měl navrhnout daňový subjekt již v daňovém řízení. Koncepce daňového řádu je totiž založena na součinnosti daňového subjektu. Důkazní prostředky může daňový subjekt navrhnout jak v řízení o stížnosti na postup plátce daně, tak i v odvolání [§ 112 odst. 1 písm. e) daňového řádu]a dokonce i poté, tj. až do doby, kdy je o odvolání rozhodnuto (§ 115 odst. 2 daňového řádu). Pokud daňový subjekt tuto svoji povinnost nesplní, nemůže pak již rozhodnutí finančních orgánů z této skutečnosti vycházející následně zpochybnit v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Jinak řečeno, řízení před soudem nemůže, a ani nemá nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, založená na přezkumu správních rozhodnutí (srov. Rozsudek NSS ze dne 22.5.2009, sp.zn. 2 Afs 35/2009, rozsudek NSS ze dne 12.2.2009, sp.zn.5 Afs 44/2008, rozsudek NSS ze dne 28.4.2005, sp.zn. 5 Afs 147/2004, www.nssoud.cz Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/11 vyplývá, že v obecné rovině byl po zavedení odbodu zachován poměr nákladů na pořízení fotovoltaické elektrárny a očekávaných výnosů, a to vzhledem k tomu, že došlo nejen ke zvýšení daňové zátěže daňových subjektů zavedením odvodu, mezi které patří i žalobce, ale zároveň se v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010 snížily pořizovací náklady na fotovoltaickou elektrárnu, v důsledku čehož zůstala zachována podpora využití obnovitelných zdrojů (srov. Odst. 68 nálezu). K úspěchu žaloby tak musí být mimo jiné prokázáno, že v případě žalobce se jedná o takové konkrétní, specifické a výjimečné okolnosti, které vybočují z obecně nastavených garancí a situace většiny poplatníků odvodu, neboť situací většiny poplatníků odvodu, tedy obecným nastavením odvodu, se již Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 zabýval, přičemž poukázal na možnost, jak omezit bezprostřední dopady odvodu, neboť ty, na rozdíl od restrikcí v budoucnu, daňové subjekty předvídat nemohly (viz odst. 89). Jak dále vyplývá z uvedeného nálezu Ústavního soudu (odst. 88), je nutno při individuálním posouzení každého případu vzít v úvahu i určitou míru podnikatelského a Pokračování - 6 - 10Af 225/2011 ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně, která je bezpochyby podnikáním. Ne u každého poplatníka odvodu, který se po zavedení odvodu ocitl ve ztrátě či v dočasné neschopnosti dostát svým závazkům, musí být primární příčinou zavedení odvodu. V každém jednotlivém případě je nutno zohlednit i povinnost každého podnikatele nastavit své cash flow tak, aby se mohl vyrovnat se změnami podmínek na trhu, neboť jak plyne z nálezu Ústavního soudu, nelze spoléhat na to, že výši poskytované podpory zákonodárce v průběhu času nepřehodnotí, stejně jako je nutno počítat se změnami výkupní ceny elektřiny (srov. § 6 zákona o podpoře). K tomu, aby žalobce mohl před soudem úspěšně uplatnit své námitky spočívající v tom, že bylo některé z ustanovení právní úpravy odvodu na něj aplikováno nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně, potažmo odvolacímu orgánu, možnost zabývat se jeho situací a tvrzeními, které je povinen i řádně doložit. Žalobce mohl s ohledem na specifika daňového řízení, neboť odvod je daní ve smyslu daňového řádu [srov.ust. § 7h odst. 2 zákona o podpoře, § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu] již ve stížnosti na postup plátce daně podle §237 odst. 3 daňového řádu, potažmo v řízení o odvolání podle § 109 a násl. daňového řádu [srov. zejm. § 112 odst. 1 písm. e), § 115 odst. 2 daňového řádu], prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o likvidační efekt („rdousící efekt“) odvodu ve smyslu závěrů Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 17/11. Žalobce nemůže v tomto směru ponechávat dokazování těchto skutečností až na řízení před soudem. Z ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. totiž vyplývá, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. S ohledem na výše uvedený zúžený rozsah dokazování v daňových věcech před soudem, je nutno uvést, že i v případě uplatnění nových námitek před soudem spočívajících v likvidačním efektu odvodu, hodnotí soud skutkový a právní stav, jaký byl v řízení před žalovaným, v daném případě Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích. Nemůže tak jít k tíži správního orgánu, jehož postup soud přezkoumává, že v daném případě nebyl seznámen se všemi relevantními skutečnostmi a důkazy ze strany daňového subjektu. Tyto podmínky se uplatní i na daňová řízení ukončená před vydáním nálezu Pl. ÚS 17/11, neboť Ústavní soud svým výkladem nezměnil právní úpravu odvodu, ale pouze uvedl jednu z již dříve existujících a možných interpretačních variant. Ústavní soud deklaroval ruto interpretaci právní úpravy odvodu ze svého autoritativního postavení jako ústavně konformní, přičemž ani nevyloučil možné interpretační a aplikační odchylky od jím obecně uvedeného postupu. Kdyby bylo možné použít právní závěry Ústavního soudu až od vyhlášení jeho nálezu, nemohla by být konstatována protiústavnost v případech, které vyhlášení nálezu Ústavního soudu předcházely. Z tohoto důvodu mohou daňové subjekty namítat likvidační efekt odvodu i v případech před vyhlášením nálezu Pl. ÚS 17/11. Ze správního spisu postoupeného žalovaným vyplývá, že žalobce nejprve požádal o vysvětlení plátce daně podle § 237 odst. 1 daňového řádu, v němž odkázal na uzavřenou smlouvu o podpoře výroby elektřiny a na vyfakturované množství dodané energie. Žádal zároveň vysvětlení, proč mu nebyla celá faktura proplacena, přičemž uvedl, že neakceptuje odkaz na postup podle § 7a zákona o podpoře. Žalobce následně ve svých stížnostech na postup plátce daně pouze uvedl, že považuje za neakceptovatelný postup plátce daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu, který je ve zjevném rozporu se zásadami daňového práva, je diskriminační, má likvidační dopady a retroaktivně zasahuje do zákonem garantovaných cen. Žalobce ve svých odvoláních proti rozhodnutí správce daně o jeho stížnostech, o nichž rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, napadl protiústavnost odvodu z důvodu Pokračování - 7 - 10Af 225/2011 porušení principů právní jistoty, zákazu retroaktivity, legitimního očekávání, proporcionality, zásad berního práva. Daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Při správě daní se však neuplatňuje zásada vyhledávací obvyklá např. v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu. Ačkoliv výběrem odvodu je v daném případě pověřen plátce daně (§ 7g zákona o podpoře), nezbavuje to daňový subjekt (poplatníka odvodu) povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, které považuje za podstatné pro stanovení a výběr odvodu. Žalobce ani v jednom svém podání vůči správním orgánům neuvedl žádná tvrzení nebo důkazy, které by se vztahovaly k jeho konkrétnímu specifickému případu, z nichž by bylo možno dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo aplikováno takovým způsobem, že to mělo likvidační povahu, a že se v daném případě jedná o situaci natolik odlišnou od většiny poplatníků odvodu, že je nutno interpretovat a aplikovat některá ustanovení daňového práva jinak, než je tomu u ostatních poplatníků. Z tohoto důvodu musí soud konstatovat, že žalobce neunesl před správcem daně a žalovaným své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, proto soud uzavřel, že žalovaný i správce daně ve svém postupu při správě odvodu nepochybili, neboť jim nebylo ani nemohlo být nic známo o případné specifické situaci žalobce. Jestliže finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl shledán souladným s ústavním pořádkem, je napadené rozhodnutí věcně správné. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, na které se v žalobě odkazuje. Soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval. Zúčastněné osobě nebyla náhrada nákladů řízení přiznána dle § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soudem jí nebyla ukládána žádná povinnost. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty Pokračování - 8 - 10Af 225/2011 nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 17. prosince 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Markéta Šlachtová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.