Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 Af 374/2012

č. j. 10 Af 374/2012-35

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-10-03 · ECLI:CZ:KSCB:,2012:10.Af.374.2012.35

  1. KS Č. Budějovice 10 Af 374/2012-35
  2. NSS 9 Afs 85/2012-33

Citované zákony (4)

Rubrum

10Af 374/2012 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Libuší Zemanovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 11, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2012, č.j. 676/12-1100, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2012, č.j. 676/12-1100, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 26. 8. 2011, č.j. 41350/11/102970303494, jímž byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 ve výši 52.860,- Kč, sdělena povinnost platit penále ve výši 10.572,- Kč a proti rozhodnutí ze dne 26. 8. 2011, č.j. 41344/11/102970303494, jímž byla žalobci dodatečně doměřena daň za zdaňovací období 2008 ve výši 33.555,- Kč a sdělena povinnost zaplatit penále ve výši 6.711,- Kč. Žalobce v žalobě namítá nesplnění zákonných podmínek pro stanovení daně dle pomůcek. Žalobce splnil veškeré zákonné povinnosti při dokazování sporných skutečností, proto správci daně nic nebránilo v tom, aby byla daň stanovena dokazováním. Žalobce poukazuje na okolnost, že při stanovení daně je prioritou učinit tak dokazováním. Nedůvodně pro doměření daně za rok 2007 a 2008 byly použity jako pomůcka údaje jiného daňového Pokračování - 2 - 10Af 374/2012 subjektu, který byl však odlišný od srovnatelného subjektu, jehož údaje použil správce daně pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2006, přestože daňové kontroly probíhaly v krátkém časovém odstupu. Správce daně použil při stanovení daně údaje srovnatelného subjektu, avšak vzhledem k jeho naprosto nedostatečné konkretizaci nelze uzavřít, že by srovnatelný subjekt mohl splňovat podmínky § 98 odst. 3 písm. c) daňového řádu. Správce daně nebyl schopen uvést konkrétní příjmy a výdaje srovnatelného daňového subjektu, odmítl objasnit jaký druh příjmů a výdajů ve svých výpočtech užíval, tedy zda se jednalo o příjmy po započtení pohledávek a výdaje po započtení závazků nebo pouze o příjmy a výdaje použité pro výpočet daně. Není proto vůbec zřejmé, z jakých údajů správce daně při stanovení daně vycházel, a proto nelze výpočty správce daně prověřit. Ze strany žalovaného rovněž nebyly specifikovány konkrétní zákonné povinnosti, které žalobce nesplnil. Žalobce neporušil svou zákonnou povinnost při dokazování. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny, neboť z předložených daňových dokladů nebylo možné ověřit, zda žalobcem přiznané příjmy byly vykázány ve správné výši a zda všechny uplatněné výdaje byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Žalobce nebyl schopen vysvětlit správnost údajů, které uvedl v daňovém přiznání. Správce daně stanovil základ daně a daň podle pomůcek, přičemž přihlédl k okolnostem, z nichž pro žalobce vyplynuly výhody. Srovnatelným subjektem byla fyzická osoba, která podnikala ve stejném oboru, ve stejné lokalitě, bez vlastních zaměstnanců, subdodavatelsky, taktéž vedla daňovou evidenci. Správce daně při stanovení výše daňových výdajů ponechal výši žalobcem uplatněných výdajů nezměněnou, přestože žalobce neprokázal, že byly všechny uplatněny oprávněně. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech tím, že by mu nebylo umožněno dokazovat a důkazy ohledně svých tvrzení doplňovat a že by současně nebyl upozorněn na oprávnění správce daně přistoupit na vyměření daně podle pomůcek. Jsou-li splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, je jen na správci daně, z jakých pomůcek bude při stanovení daňové povinnosti vycházet. Důvody, pro které byl srovnatelný subjekt shledán srovnatelným, jsou uvedeny v úředním záznamu. Srovnatelným subjektem nemohl být subjekt, který byl použit pro stanovení daňové povinnosti v roce 2006, neboť obrat vykázaný žalobcem v následujících letech byl téměř jednou tak vysoký než v roce 2006. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Správce daně zahájil dne 28. 8. 2009 u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob. V průběhu daňové kontroly u správce daně vznikly pochybnosti ohledně výše příjmů žalobce z instalatérské a topenářské činnosti dosažené za použití nakoupeného a spotřebovaného materiálu. Tyto pochybnosti vznikly u správce daně tím, že žalobce použití nakoupeného materiálu na jednotlivých zakázkách a jeho následnou fakturaci dokládal dodacími listy, které přiložil k vystaveným fakturám. Ve faktuře přitom nebyl materiál konkrétně specifikován, fakturovaná částka byla uvedena v celkové výši, aniž byla rozdělena na částku za provedenou práci a za dodaný materiál. V některých případech žalobce přiložil dodací listy s rozepsaným materiálem také k fakturám, kterými byly dle textu na nich uvedených fakturovány pouze práce bez materiálu, dodací listy přiložil rovněž k fakturám za práce na cizích zakázkách pro jiné podnikatele v oboru instalatérství a topenářství. Dále správce daně v rámci kontroly zjistil, že společnost ODYS s.r.o. měla ve svém účetnictví zaúčtovány faktury žalobce bez dodacích listů, přičemž některé z těchto faktur přitom nebyly totožné s fakturami předloženými žalobcem v rámci kontroly. Žalobce na dodací listy nerozepsal veškerý materiál, který v daném roce nakoupil a spotřeboval, hodnota materiálu včetně marže na Pokračování - 3 - 10Af 374/2012 dodacích listech byla nižší, než hodnota materiálu, kterou měl žalobce v uvedeném zdaňovacím období k dispozici. Žalobce do protokolu dne 26. 1. 2010 uvedl, že na začátku a na konci roku 2007 a 2008 neměl žádné zásoby ani rozpracované zakázky, sklad nevede, materiál nakupuje na jednotlivé zakázky, ke spotřebovanému materiálu přidává určitou marži, na každé zakázce jinou. Zakázky eviduje pouze v jejich průběhu, po dokončení evidenci zlikviduje. Správce daně žalobce vyzval dne 30. 7. 2010 k prokázání skutečnosti, že zdanitelné příjmy vyfakturované za instalatérskou a topenářskou činnost jsou úplné a správné a že odpovídají uplatněným výdajům za nakoupený materiál, a současně k prokázání, že veškerý nakoupený a spotřebovaný materiál v hodnotě 1.506.505,- Kč v roce 2007 a 1.238.423,- Kč v roce 2008 byl vyfakturován včetně provedených prací. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 26. 8. 2010 a podáním ze dne 1. 9. 2010. Současně s tím přiložil prohlášení společníka společnosti ODYS s.r.o. Z. K., kde je uvedeno, že žalobce v rámci subdodávek rovněž dodával svůj materiál, částku nelze stanovit, protože ceny byly stanoveny dohodou za dodanou subdodávku. Správce daně provedl výslechy svědků, a to společníka společnosti ODYS s.r.o. Z. K., který uvedl, že společnost si vždy zajistila nosný materiál, části materiálu dodával i žalobce, žalobce nepředával společnosti rozpis materiálu. Svědek K. D. v rámci svědecké výpovědi předložil faktury, které společnost ODYS s.r.o. přijala, k fakturám nebyly žádné přílohy – dodací listy na materiál, přičemž ani na předložených fakturách není spotřebovaný materiál uveden. Faktura č. 33 přijatá společností nesouhlasí s originálem, který byl zajištěn u žalobce. Svědek se nebyl schopen vyjádřit k okolnostem, zda žalobce dodával materiál. Správcem daně byl vypracován úřední záznam o stanovení daně dle pomůcek, přičemž byl použit pro stanovení daňové povinnosti srovnatelný subjekt, který vykazoval podnikatelskou činnost ve stejné lokalitě, ve stejném oboru, bez zaměstnanců a měl i srovnatelný obrat jako žalobce. Správce daně daňovou kontrolu ukončil se závěrem, že daň nelze stanovit dokazováním, neboť žalobce pochybnosti o úplnosti a správnosti vykázaných příjmů neodstranil, a to ani na základě výzvy. S výsledkem kontrolního zjištění byl žalobce seznámen při jednání dne 18. 3. 2011. Ke kontrolnímu zjištění zaslal žalobce stanovisko. Dne 17. 8. 2011 se konalo jednání za účelem projednání zprávy o daňové kontrole, žalobce odmítl zprávu o kontrole podepsat. Správce daně mu proto zaslal dne 18. 8. 2011 zprávu o kontrole v poštovní zásilce, která byla doručena dne 22. 8. 2011. Správce daně vydal dne 26. 8. 2011 dodatečné platební výměry, kterými žalobci doměřil daň za uvedená zdaňovací období. Žalobce se proti platebním výměrům odvolal, přičemž uváděl téměř shodné odvolací důvody jako v žalobě proti napadenému rozhodnutí. Nesouhlasil se stanovením daně podle pomůcek, namítal nesprávnost použití srovnatelného subjektu v případě, že byl jiný srovnatelný subjekt pro rok 2006 a jiný pro rok 2007 a 2008. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce jako nedůvodné zamítnuto s odůvodněním, že byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, daň nebylo možno stanovit dokazováním v případě, že na fakturách byly jen obecně uvedeny instalatérské práce bez specifikace Pokračování - 4 - 10Af 374/2012 použitého materiálu, daňové doklady byly neúplné, měly špatnou vypovídací schopnost o použitém materiálu. Správce daně správně použil pro stanovení daňové povinnosti za rok 2007 a 2008 jiný srovnatelný subjekt v případě, že obrat vykázaný žalobcem v následujících letech byl téměř jednou tak vysoký než v roce 2006. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žalobce není důvodná. Podstatou sporu je, zda byly splněny podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek, zejména pak otázka, jaké jsou povinnosti daňového subjektu v rámci vedení daňové evidence a zda byla daň dle pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě, jestliže byl použit jiný srovnatelný subjekt pro uvedená zdaňovací období. K otázce stanovení daňové povinnosti za užití pomůcek soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 3. 2006, č.j. 1Afs 55/2005-92, publikovaný pod č. 939/2006 Sb. NSS. V uvedeném rozsudku je souhrnně řečeno, že předpokladem uplatnění tohoto způsobu stanovení daně je splnění dvou podmínek, a to porušení zákonné povinnosti ze strany daňového subjektu při dokazování jím uváděných skutečností a současně nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním. Mezi těmito předpoklady musí být dána příčinná souvislost. Stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, odvolací orgán následně zkoumá pouze dodržení uvedených podmínek, a zda daň byla tímto způsobem stanovena dostatečně spolehlivě. Prioritu má stanovení daně dokazováním. Nastane-li však absence důkazních prostředků, že již daň nelze stanovit za pomoci důkazů, nastupuje v pořadí druhý způsob stanovení daně, tedy užití pomůcek, které si je oprávněn správce daně obstarat sám i bez účasti daňového subjektu. Správce daně při stanovení daňové povinnosti zjišťuje rozhodné skutečnosti buď zcela dokazováním, nebo zcela podle pomůcek, není však přípustné, aby základ daně byl zjištěn kombinací obou metod. Žalobce namítal, že plnil své zákonné povinnosti, přičemž ani ze strany žalovaného nebyly specifikovány konkrétní zákonné povinnosti, které žalobce nesplnil. Žalobce má za to, že aby byla daň stanovena podle pomůcek, nepostačuje porušení dílčích povinností při dokazováním, ale musí být zároveň splněna i další podmínka, a to že nesplnění důkazní povinnosti je takového rozsahu, že důkazy, které byly v řízení provedeny, neumožňují daň stanovit. K této námitce soud uvádí, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž prokazování byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V daném případě správce daně měl pochyby o úplnosti a správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání, konkrétně o výši příjmů z instalatérské a topenářské činnosti dosažených za použití nakoupeného a spotřebovaného materiálu. Tyto pochybnosti vznikly na základě skutečnosti, že žalobce použití nakoupeného materiálu na jednotlivých zakázkách a jeho následnou fakturaci dokládal dodacími listy, které pouze přiložil k vystaveným fakturám. V textu faktury přitom nebyl materiál specifikován, fakturovaná částka byla uvedena v celkové výši bez rozdělení na částku za provedenou práci a částku za dodaný materiál. V některých případech žalobce přiložil dodací listy s rozepsaným materiálem k fakturám, kterými byly dle textu na nich uvedených fakturovány pouze práce bez materiálu, dodací listy Pokračování - 5 - 10Af 374/2012 přiložil také k fakturám za práce na cizích zakázkách, tj. na zakázkách pro jiné podnikatele v oboru instalatérství a topenářství. Další pochybnosti správce daně zjistil v případě odběratele společnosti ODYS s.r.o., který měl ve svém účetnictví zaúčtovány faktury vystavené žalobcem bez dodacích listů, některé z těchto faktur přitom nebyly totožné s fakturami předloženými žalobcem v rámci kontroly. Žalobce k těmto pochybnostem správce daně uvedl, že na začátku a na konci roku 2007 a 2008 neměl žádné zásoby ani rozpracované zakázky, sklad nevede, materiál nakupuje vždy na jednotlivé zakázky s tím, že k materiálu přidává určitou marži, a to ke každé zakázce jinou. Zakázky jím evidovány nejsou. Protože nejasnosti přetrvávaly, vyzval správce daně žalobce k jejich vysvětlení. Žalobce na výzvu reagoval a současně s tím předložil prohlášení společníka společnosti ODYS s.r.o., který potvrdil dodávky materiálu žalobci, částku za spotřebovaný materiál nelze stanovit, neboť ceny byly stanoveny dohodou za danou subdodávku. Následně byly provedeny výslechy svědků, kterými však nebylo prokázáno dodání materiálu uvedeného rozsahu, zůstaly zpochybněny i ostatní případy, kdy žalobce k předloženým vystaveným fakturám pro další odběratele přiložil dodací listy s rozepsaným materiálem. Správce daně proto správně kontrolu uzavřel, že daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním, neboť žalobce pochybnosti o skutečnostech rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, především o úplnosti a správnosti vykázaných příjmů za instalatérskou a topenářskou činnost, neodstranil a to ani na základě výzvy. Z uvedeného je zřejmé, že správce daně měl k dispozici evidence a doklady, ovšem jejich kvalita, úplnost a jejich vypovídací schopnost však nebyla dostatečná pro stanovení daně dokazováním. Potřebné údaje pro stanovení základu daně nebylo možno zjistit doplněním dokazování, proto správce daně důvodně přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Pro užití tohoto náhradního způsobu stanovení daně pomůckami správci daně přitom postačilo prokázat, že existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí daňovou evidenci nevěrohodnou, neprůkaznou a neúplnou, což se správci daně podařilo. Podstatou nejasností v dané věci byl faktický stav objemu materiálu, který žalobce uplatňoval jako výdaj za jeho nakoupení, jako výdaj ovlivňující základ daně, přičemž žalobce neprokázal na základě výzvy správce daně, že zdanitelné příjmy vyfakturované za instalatérskou a topenářskou činnost jsou úplné a správné a že odpovídají uplatněným výdajům za nakoupený materiál a k prokázání, že veškerý nakoupený a spotřebovaný materiál byl vyfakturován včetně provedených prací. Důvodem doměření daně pomůckami byly neprůkazné daňové doklady. Žalobce namítal, že pro dodatečné vyměření daně za roky 2007 a 2008 použil správce daně jako pomůcku údaje daňového subjektu, který byl však odlišný od srovnatelného subjektu, jehož údaje použil správce daně pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2006, přestože daňové kontroly probíhaly v krátkém časovém odstupu. Soud poznamenává, že zákonnou podmínkou při stanovení daně pomůckami je její dostatečná spolehlivost; tento element je vnímán judikaturou jako její proporcionalita. Znamená to, že správce daně musí proto svoji úvahu o volbě pomůcek a rovněž tak o skutečnostech, které z nich dovozuje, popsat a vyjevit právě proto, aby i tento zákonný požadavek mohl být případně soudem přezkoumán. Nedůvodně je žalobcem namítáno, že nesprávně pro dodatečné vyměření daně za zdaňovací období roku 2007 a 2008 byl použit odlišný srovnatelný daňový subjekt, než pro dodatečné vyměření daně za zdaňovací období roku 2006. Ve správním spise je založen úřední záznam o stanovení daňové povinnosti na základě pomůcek. Z úředního záznamu je zřejmé, že žalobce neprokázal skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, neodstranil tyto pochybnosti ani na základě výzev, které mu byly doručeny, neboť nebylo Pokračování - 6 - 10Af 374/2012 z faktur zřejmé, že vykázané příjmy jsou úplné a ve správné výši, neboť neprokázal, že všechen nakoupený materiál, který byl zpracován na zakázkách, byl také skutečně vyfakturován odběratelům. Jako pomůcky byly použity údaje z daňových dokladů žalobce a jednak z vlastních poznatků správce daně, na stanovení výše příjmů použil správce daně koeficient vyjadřující výši příjmů dosažených na jednu korunu vynaložených výdajů u srovnatelného daňového subjektu. Jako srovnatelný subjekt byl použit daňový subjekt, který podnikal v oboru instalatérství a topenářství stejně jako žalobce, neměl žádné zaměstnance, neměl žádnou provozovnu, neuplatňoval odpisy hmotného majetku, vykázal řádově srovnatelný obrat jako žalobce, je fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, vedl daňovou evidenci a byl i plátcem DPH. Soud poznamenává, že za situace, jsou-li splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek, je pouze na správci daně, z jakých pomůcek bude při stanovení daňové povinnosti vycházet. Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě správce daně zvolil jako pomůcku údaje z daňového řízení srovnatelného subjektu a i řádně v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, proč srovnatelným subjektem nemohl být subjekt použitý pro stanovení daňové povinnosti v roce 2006, jestliže obrat vykázaný žalobcem v následujících letech byl téměř jednou tak vysoký, než v roce 2006. Žalobce vykázal v roce 2006 obrat ve výši zhruba 1.000.000,- Kč, přičemž v roce 2007 a 2008 dle daňového přiznání představoval obrat částku zhruba 1.800.000,- Kč. Správce daně proto nemohl totožnou pomůcku použít v uvedených zdaňovacích obdobích, neboť subjekt použitý pro zdaňovací období 2006 již nemohl být srovnatelným subjektem na další zdaňovací období. Z úředního záznamu je zřejmé, že výše uplatněných výdajů žalobcem zůstala nezměněna. Správce daně při stanovení základu daně postupoval v souladu s § 98 odst. 2 daňového řádu a přihlédl k okolnostem, z nichž vyplývají pro žalobce výhody, zejména zohlednil změnu stavu pohledávek. Žalobci zůstaly ohledně zdaňovacího období roku 2007 neuhrazeny vystavené faktury o částku 96.445,- Kč, a proto tato výše pohledávek byla započtena do dosažených příjmů ohledně zdaňovacího období roku 2007. Rovněž bylo přihlédnuto správcem daně k daňovému zvýhodnění na vyživované dítě a k uplatněné slevě na dani na poplatníka. Jiné skutečnosti, z nichž by vyplývaly výhody pro žalobce, nebyly zjištěny. Ohledně zdaňovacího období roku 2008 správce daně pro stanovení příjmů použil koeficient vyjadřující poměr příjmů k výdajům zjištěný u srovnatelného subjektu zaokrouhlený na dvě desetinná místa – 1,30, zohlednil změnu stavu závazků – při výpočtu stanovených příjmů vycházel z částky výdajů upravených o změnu stavu závazků. Pokud by se vycházelo z vykázaných výdajů, byly by nepřiznané příjmy vyšší. Soud poznamenává, že námitka žalobce ohledně správného použití srovnatelného subjektu je nekonkrétní, neboť žalobce nepředložil žádný důkazní prostředek, kterým by prokázal, že při rozsahu jeho podnikání by nemohl být daňový základ tak vysoký, jak mu byl stanoven správcem daně. Soud proto uzavřel, že jestliže žalobcem nebyla doložena evidence, ze které by bylo možné zjistit druhy a množství materiálu nakoupeného na zakázky, jeho spotřeba i následná fakturace, kdy žalobce nebyl tak schopen prokázat, kdy byl materiál na konkrétní zakázku nakoupen a kdy byl následně prodán – vyfakturován, jsou splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Soud proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení

Pokračování - 7 - 10Af 374/2012 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. října 2012 JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Dotčená ustanovení

Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.