10 Af 38/2012
č. j. 10 Af 38/2012-34
ZRUŠENO VYŠŠÍM SOUDEM NSS 2 Ans 9/2012-28- KS Č. Budějovice 10 Af 38/2012-34
- NSS 2 Ans 9/2012-28
Citované zákony (7)
Rubrum
10 Af 38/2012 – 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ADMIRAL GLOBAL BETTING a.s., se sídlem Rousínov u Vyškova, Komořany 146, zastoupeného Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalovanému Městskému úřadu Strakonice, odboru finančnímu se sídlem Strakonice, Velké náměstí 2, o návrhu žalobce na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:
Výrok
Žalovanému správnímu orgánu se ukládá vydat platební výměr na místní poplatek za provozování hracího přístroje nebo jiného technického zařízení dle žádosti žalobce ze dne 10.3.2011 ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 800,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám daňového poradce žalobce.
Odůvodnění
I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 9.1.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu a žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat platební výměr na místní poplatek za provozování hracího přístroje nebo jiného technického zařízení dle sdělení ze dne 10.3.2011, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení rozsudku soudu. Pokračování - 2 - 10Af 38/2012 (2) V žalobě žalobce uvedl, že dne 10.3.2011 sdělil žalovanému informace ohledně místního poplatku za provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené ministerstvem financí. V podání žalobce uvedl, že provozovaná zařízení nepodléhají místnímu poplatku, jednalo se přitom o koncová zařízení a vysvětlil, z jakých důvodů zastává názor, že tato koncová zařízení nejsou předmětem místního poplatku. Požadoval, aby žalovaný zahájil postup k odstranění pochybností a stanovil místní poplatek rozhodnutím. Žalovaný místní poplatek platebním výměrem nevyměřil, což žalobce považoval za nečinnost žalovaného a postupoval podle § 38 daňového řádu a žádal o nápravu spočívající v uložení povinnosti žalovanému vydat platební výměr. Krajský úřad Jihočeského kraje dne 13.5.2011 sdělil, že požadavek na vydání platebního výměru nemá opodstatnění, neboť pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Platební výměr může být vydán správcem poplatku za situace, že nebude místní poplatek zaplacen včas a v řádné výši a nikoliv v době podání ohlášení. Žalobce s tímto postupem vyjádřil nesouhlas. K vysvětlení svého právního názoru žalobce odkázal na ustanovení § 140 odst. 1 a 147 odst. 2 daňového řádu a vzhledem k tomu, že v jeho případě se výše místního poplatku dle žalovaného odchyluje od výše místního poplatku tvrzeného žalobcem ve sdělení ze dne 10.3.2011, měl žalovaný výsledek vyměření oznámit žalobci platebním výměrem. V doplňku žaloby žalobce odkázal na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2Afs 76/2011, kde byl řešen shodný případ. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (3) Žalovaný správní orgán uvedl, že žalobci vznikla poplatková povinnost podle vyhlášky Města Strakonice č. 7/2010 za období od 1.1.2011 do 31.3.2011. Žalobce podáním ze dne 10.3.2011 ohlásil jednotlivá hrací zařízení a sdělil, že místnímu poplatku nepodléhají, avšak již dne 1.3.2011 zaplatila firma AGB částku 50 000,- Kč. Částka odpovídala provozování 10 kusů výherních hracích přístrojů dle přehledu. Žalovaný uvedl, že postupoval podle platných předpisů, konkrétně zákona o místních poplatcích a daňového řádu. Postup byl potvrzen i Krajským úřadem Jihočeského kraje dne 13.5.2011 se závěrem, že postup žalovaného byl správný. Žalovaný sdělil, že souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání. (4) Žalobce nesdělil soudu ve lhůtě soudem stanovené, že nesouhlasí s postupem podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), v platném znění, přestože o důsledcích tohoto postupu byl žalobce poučen. Z toho soud uzavřel, že žalobce souhlasil s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání jen na základě účastníky předložených spisů. III. Obsah správního spisu (5) Ze správního spisu, který si soud vyžádal vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (6) Žalobce podal dne 10.3.2011 Městskému úřadu ve Strakonicích ohlášení o provozování hracích zařízení, jejichž provoz byl povolen Ministerstvem financí ČR podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách ve znění pozdějších předpisů. V ohlášení je vysvětleno, že dle názoru žalobce podléhá místnímu poplatku jenom takové zařízení, které tvoří kompaktní funkčně nedělitelný a programově řízený celek. Dále je uváděno, že pokud by žalovaný jako správce poplatku byl odlišného názoru od žalobce, je dán důvod, aby žalovaný zahájil postup k odstranění pochybností a v nalézacím zařízení stanovil žalobci místní poplatek rozhodnutím, neboť by se výše místního poplatku dle Pokračování - 3 - 10Af 38/2012 žalovaného odchylovala od výše místního poplatku, který tvrdí žalobce. Byl by dán postup podle § 140 odst. 1 a § 147 odst. 2 daňového řádu. Ve spise je založena obecně závazná vyhláška Města Strakonice č. 7/2010 o místních poplatcích, která byla schválena na jednání zastupitelstva Města Strakonice dne 15.12.2010. Krajský úřad Jihočeského kraje sdělil žalobci dne 13.5.2011 pod č.j. KUJCK/14269/2011/OEKO, že prověřil podnět na ochranu proti nečinnosti správce poplatků a postup správce poplatku a dospěl k závěru, že jej neshledal důvodným. Žalobci byla stanovena poplatková povinnost v souladu s § 10a zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a při správě místního poplatku je správce poplatku povinen postupovat dle daňového řádu, avšak pouze tehdy, pokud zákon o místních poplatcích nestanoví jinak. Zákon o místních poplatcích obsahuje vzhledem k daňovému řádu specielní ustanovení § 11, které v odstavci prvém uvádí, že místní poplatek platebním výměrem se stanoví pouze v případě, že nebudou poplatky zaplaceny včas nebo ve správné výši. Z toho důvodu není správce poplatku oprávněn použít obecné ustanovení § 140 daňového řádu, ale je povinen postupovat podle specielního ustanovení. IV. Právní názor soudu (7) Krajský soud se věcí zabýval podle hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a to z hlediska podmínek stanovených tímto zákonem v případě žádosti o ochranu proti nečinnosti správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. (8) Podle ustanovení § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. (9) Žalobce vytýkal žalovanému správnímu orgánu, že nepoužil subsidiárně obecné předpisy upravující správu daní a poplatků za situace, kdy na jedné straně místní poplatek ve výši předpokládané obecně závaznou vyhláškou Města Strakonice sice zaplatil, avšak na druhé straně souhlasil s takto vypočteným i uhrazeným místním poplatkem, nastal tedy podle jeho názoru rozpor mezi výší poplatku, kterou hodlal žalobce zaplatit a výší, která mu byla konkludentně vyměřena. Žalovaný však postup podle daňového řádu nepoužil, neboť vycházel z názoru, že rozhodujícím ustanovením byl § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Proto požadavku na vydání platebního výměru žalobce nevyhověl. Tento postup není správný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozsudku sp. zn. 2Afs 76/2011 byla obdobná otázka Nejvyšším správním soudem řešena se závěrem, že „…. ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích pouze upravovalo, kdy má být platební výměr obecním úřadem vydán, nelze však a contrario tvrdit, že by toto ustanovení zakazovalo vydat platební výměr v situacích, na něž sice nepamatuje sám tento zákon, pamatuje na ně ale zákon, který má být na řízení o místních poplatcích použit subsidiárně. Sám zákon o místních poplatcích totiž ve svém § 13 zakotvuje subsidiární použití zvláštních předpisů, v nichž je třeba hledat řešení právě těch otázek, které zákonem o místních poplatcích řešeny nejsou. Takovou otázkou je i otázka, jak řešit rozpor mezi výší poplatku odvedeného a výší, která podle poplatníka měla být odvedena. O ním subsidiárně použitelným předpisem je od 1.1.2011 daňový řád …. za této situace bylo jediným správným postupem městského úřadu poplatek vyměřit a výsledek vyměření žalobci sdělit postupem podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků podle daňového řádu jedná se o § 140 a § 144 odst. 1“. Na danou věc Pokračování - 4 - 10Af 38/2012 právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dopadá. Jestliže žalobce podal ohlášení a zaplatil místní poplatek, aby nebyl v prodlení, avšak výslovně ve svém podání ze dne 10.3.2011 uvedl, že s touto výší poplatku nesouhlasí, měl městský úřad daň vyměřit a výsledek vyměření sdělit žalobci postupem podle § 140 a 144 odst. 1 daňového řádu. Současně bylo povinností žalovaného ve smyslu § 147 odst. 2 daňového řádu rozdíl v rozhodnutí o stanovení daně odůvodnit, neboť tato situace dopadá na případy, kdy se stanovená daň odchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem. Žalovaný správní orgán tímto způsobem nepostupoval, náprava nebyla učiněna ani na základě podnětu žalobce ze dne 13.4.2011 podle § 38 daňového řádu nadřízeným správním orgánem, který sdělením ze dne 13.5.2011 žalobci oznámil, že požadavek na vydání platebního výměru je irelevantní, neboť žalobce v daném okamžiku žádnou poplatkovou povinnost neměl, ta vznikala až v okamžiku splatnosti poplatku podle obecně závazné vyhlášky Města Strakonice č. 7/2010, a proto správce daně nebyl oprávněn vydávat platební výměr. Tento názor není správný, neboť jak bylo výše vysvětleno, ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích nezakazuje žalovanému vydat platební výměr v případech, na které tento zákon nepamatuje, a proto je nutné použít předpisu subsidiárního, kterým v dané věci je od 1.1.2011 daňový řád. Žalobci měl být oznámen výsledek vyměření daně, respektive poplatku, neboť žalobce vyjádřil pochybnost o správnosti výše poplatku, který zaplatil, i když s jeho výší nesouhlasil, aby se neocitl v prodlení. Jestliže nadřízený správní orgán orgánu žalovanému neshledal podnět na ochranu před nečinností důvodný a nepostupoval podle § 38 daňového řádu, pak byly splněny zákonem stanovené podmínky pro využití ochrany proti nečinnosti správního orgánu, tedy pro podání žaloby podle § 79 odst. 1 s.ř.s. Soud se při posuzování žaloby zabýval skutkovým stavem ke dni svého rozhodnutí. Zjistil, že namítaná nečinnost se skutečně týkala žalovaného správního orgánu a vydání rozhodnutí patřilo do jeho působnosti i pravomoci a žalovaný byl v dané věci povinen rozhodnout. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí, respektive platební výměr na místní poplatek za provozování hracího přístroje dle sdělení žalobce ze dne 10.3.2011. Žaloba byla podána včas, tedy ve lhůtě stanovené v § 80 s.ř.s. Soud žalovanému stanovil ve výroku svého rozsudku povinnost rozhodnout ve lhůtě 30 dnů, kterou považuje za přiměřenou pro posouzení dané záležitosti. V. Závěr, náklady řízení (10) Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu byla ve smyslu § 79 a násl. s.ř.s. považována za důvodnou a soud proto uložil žalovanému vydat platební výměr na místní poplatek za provozování hracího přístroje dle sdělení žalobce ze dne 10.3.2011 ve lhůtě 30 dnů. (11) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 6 800,- Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, náklady zastoupení daňovým poradcem za dva úkony po 2 100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) tedy 4 200,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) tedy 600,- Kč, náklady celkem 6 800,- Kč.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního Pokračování - 5 - 10Af 38/2012 soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 30. dubna 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.