10 Af 39/2014
č. j. 10 Af 39/2014-27
ZRUŠENO VYŠŠÍM SOUDEM NSS 9 Afs 255/2014-16- KS Č. Budějovice 10 Af 39/2014-27
- NSS 9 Afs 255/2014-16
Citované zákony (7)
Rubrum
10Af 39/2014 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. V. C., bytem X, , proti žalovanému OdvolacímufinančnímuředitelstvíBrno,Masarykova31, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 2014, čj. 11371/14/5000-14203-700681, za účasti E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice, F.A. Gerstnera 2151/6, t a k t o :
Výrok
Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 5. 2014 čj. 11371/14/5000-14203-700681 se z r u š u j e pro nezákonnost a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Zúčastněné osobě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného shora uvedeného jednacího čísla, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2012 čj. 425646/12/077910302673, jímž byla zamítnuta jeho stížnost na postup plátce daně na základě ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7e a § 7g zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Pokračování - 2 - 10Af 39/2014 Žalobce v žalobě uvádí, že na základě licence pro výrobu elektřiny a smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy uzavřené mezi jím a společností E.ON Distribuce, a.s. byla v období od 1. 7. do 31.12.2012 vyrobena a dodána elektřina. Za dodanou elektřinu byly vystaveny faktury na celkovou částku 190.929 Kč. Plátce uhradil žalobci pouze 149.558,20 Kč, tedy nižší částku o 41.370,80 Kč, než na kterou byly vystaveny faktury, přestože žalobce doručil plátci oznámení o osvobození své výrobny od 30. 5. 2012 od odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Žalobce požádal plátce odvodu o vysvětlení postupu, plátce mu v odpovědi sdělil, že částka byla snížena o odvod z elektřiny ze slunečního záření, jehož je plátcem podle zákona č. 180/2005 Sb. Žalobce zaslal stížnost na postup plátce daně s tím, že výrobna žalobce je podle nového zákona č. 165/2012 Sb. od odvodu osvobozena s platností od 30. 5. 2012. Správce daně stížnost zamítl, žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, žalovaný rozhodnutím ze dne 14.11.2012 napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2013 čj. 10Af 594/2012-32 zamítnuta. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce, zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rovněž tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14.11.2012 čj. 7420/12- 1200. Žalovaný rozhodl o odvolání žalobce napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2002 potvrdil. Žalobce namítá, že elektřina vyrobena v jeho výrobně je osvobozena od odvodu elektřiny ze slunečního záření, odvod z elektřiny ze slunečního záření za měsíce červen a prosinec 2012 byl srážen svévolně a bez opory v zákoně. Žalovaný překročil meze správního uvážení tím, že nadřadil tzv. „ Informaci Generálního finančního ředitelství k osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření“ zákonu a rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Informace Generálního finančního ředitelství je toliko vnitřním předpisem daňové správy, není závazná pro plátce ani poplatníka odvodu. Žalovaný zneužil pravomoc správního uvážení, jestliže zákon stanovil jednoznačná kritéria pro osvobození od odvodu. Žalobce se rovněž dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013 čj. 9Afs 25/2013-32 dle něhož elektřina vyrobená v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kW je dle § 17 zákona č. 165/2012 Sb. osvobozena od odvodu za elektřinu ze slunečního záření. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť v řízení o odvolání rozhodoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Žalovaný si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 11. 2013 čj. 9Afs 25/2013-32 vyslovil, že se v dalším řízení přiměřeně použije ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vycházel z předpokladu, že v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2013 by při současném použití zákona č.165/2012 Sb. a zákona č. 180/2005 Sb. vzniklo období „vzduchoprázdna“, kdy by nebyla účinná ani jedna z právních úprav osvobození od odvodu z elektřiny ze solární energie. Stěžejním hlediskem rozsudku byl úmysl zákonodárce a zamýšlený smysl předsunuté účinnosti § 17 zákona č. 165/2012 Sb. Žalovaný se v odvolacím řízení zabýval účinností dotčených právních norem a zjistil skutečnosti v rozsudku čj. 9Afs 25/2013-32 nezmíněné, konkrétně, že zákon č. 165/2012 Sb. obsahuje zrušující ustanovení, která se týkají zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a změně některých zákonů a některé další zákony, jedná se tedy o novelizační zákon. Žalovanému je rovněž znám i právní názor Ústavního soudu, který nepřisuzuje novele zákona právní normativní samostatnost a považuje ji za součást původního zákona. Tato skutečnost vedla žalovaného k tomu, že ustanovení o osvobození od odvodu nebylo účinně zrušeno a není proto důvodný závěr o mezidobí, ve kterém by nebyla upravena Pokračování - 3 - 10Af 39/2014 žádná forma osvobození poplatníků od odvodu z elektřiny ze solární energie. Posouzení věci žalovaného vycházelo z definice daně a jejich konstrukčních prvků, kdy je osvobození od daně, jakožto fakultativní prvek daně, definováno jako část předmětu, ze které se daň nevybírá, respektive kterou daňový subjekt není povinen, ale ani zpravidla oprávněn zahrnout do základu daně. Z elektřiny ze slunečného záření je odvodem zatížena pouze část vymezená časovým obdobím a typem zařízení. Právní předpis spojoval povinnost odvodu z elektřiny ze solární energie pouze z elektřiny ze solárního záření, která splňuje podmínky tohoto odvodu. Nelze proto vybírat odvod z elektřiny ze solární energie zavedený zákonem č. 165/2012 Sb. z jakékoliv elektřiny vyrobené ze solární energie, ale pouze té, která byla vyrobena v období od 1. 1. do 31.12.2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31.12.2010. Pokud je definicí institutu osvobození od daně vymezení části předmětu, která dani nepodléhá, znamená to v tomto kontextu, že z předmětu odvodu vymezeného v § 14 zákona č. 165/2012 Sb. není odvodem zatížena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, jak je stanoveno v § 17 téhož zákona. Zákon č. 165/2012 Sb. není právním předpisem novelizačním, ale zcela samostatným, který obsahuje vlastní konstrukci odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Zákon č. 180/2005 Sb. sice upravoval odvod z elektřiny ze slunečního záření, ale odlišně vymezený. Předmětem odvodu byla elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Osvobození od tohoto odvodu bylo vymezeno v § 7 d) tohoto zákona. Předměty odvodů jsou vymezeny odlišně a stejně tak i osvobození od tohoto odvodu. Žalovaný tedy setrval na názoru, že to co je od daně osvobozeno, je podmnožinou toho, co je předmětem daně a co by v případě absence úpravy osvobození od daně této dani podléhalo. Žalovaný nevyvrací, že úmyslem zákonodárce mělo být patrně rozšíření osvobození s okamžitou účinností, je ale přesvědčen o tom, že nebylo možno rozšířit okruh osvobození od odvodu prostřednictvím ustanovení zákona, který vymezuje odlišný předmět odvodu. Pokud chtěl zákonodárce rozšířit osvobození od solárního odvodu za daň vyrobenou v roce 2012, měl novelizovat ustanovení upravující osvobození od odvodu z tohoto předmětu daně. Předsunutím účinnosti § 17 zákona došlo k tomu, že zákon závazně stanovuje, že elektřina vyrobená od 1. 1. 2013 je osvobozená od odvodu z elektřiny ze solární energie, již od 30. 5. 2012. Takový postup zákonodárce nemohl vyvolat žádné jiné právní účinky než ty, že fakticky byl dle § 17 zákona aplikovatelný až od 1. 1. 2013 a do té doby byl právní normou formálně účinnou, ale neschopnou vyvolat reálný právní následek. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by porušil meze správního uvážení, neboť postupoval plně v souladu se zákonem. Odkazem na „ Informaci“ vydanou Generálním finančním ředitelstvím žalovaný nechtěl vyjádřit nic jiného, než že stejný právní názor sdílí i nadřízený správní orgán. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. V souladu se smlouvou dodal žalobce elektrickou energii v červnu – prosinci 2012. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona o podpoře výroby elektřiny. Žalobce proto podal stížnost na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku, kterou správce daně posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji, neboť plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle tohoto zákona je poplatníkem odvodu výrobce elektřiny, plátcem je Pokračování - 4 - 10Af 39/2014 provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou povinnost splnil, neboť podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán. Proti rozhodnutí správce daně se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Nově zavedený odvod z elektřiny ze slunečního záření je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést ve lhůtě 25 dnů po skončení odvodového období. Plátce nemá zákonnou možnost své povinnosti neplnit, aniž by mu nesplněním povinností nevznikla majetková či jiná sankční odpovědnost. Plátce daně postupoval z toho důvodu v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zásadami daňového řízení. Byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a zároveň bylo zkoumáno, zda daň byla sražena v zákonem stanovené výši. Další námitky odvolatele ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný zabývat nemohl, neboť protiústavnost zákona přísluší řešit Ústavnímu soudu ČR. Nedůvodná je výhrada žalobce ohledně osvobození odvodu ze slunečního záření podle § 17 zákona č. 165/2012 Sb., účinného od 30. 5. 2012. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2013 čj. 10Af 594/2012-32 zamítnuta, neboť finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, rozhodnutí je věcně správné. Soud se ztotožnil se žalovaným, že na elektřinu vyrobenou v období od 30. 5. 2012 do 31.12.2012 ve výrobně elektřiny s výkonem do 30 kW se osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie se nevztahuje, proto plátce daně postupoval zákonným způsobem, jestliže vybral předmětný odvod. Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 9Afs 25/2013-32 jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2013 čj. 10Af 594/2012-32 tak i rozhodnutí Finančního rozhodnutí v Českých Budějovicích ze dne 14.11.2012 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uzavřel, že právní norma osvobozující od odvodu výroby elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla v právním řádu účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012. Hmotněprávní nárok na osvobození od odvodu vznikl žalobci po nabytí účinnosti § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie, a proto je nutné vyloučit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o jakýkoli druh retroaktivity. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí finančního úřadu ze dne 5. 9. 2012 potvrzeno, neboť plátce odvodu postupoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Rozšířené osvobození dle zákona o podporovaných zdrojích energie platí až pro elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31.12.2013 a do dne 31.12.2012 zůstává zachován stávající režim osvobození vyplývající ze zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V roce 2012 byl přijat zákon o podporovaných zdrojích energie, který s účinností ode dne 1. 1. 2013 nahrazuje dosavadní zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to včetně všech ustanovení o odvodu a jeho osvobození. Žalovaný v souvislosti s tím odkázal na názor Generálního finančního ředitelství, který byl uveden v „Informaci k osvobození od odvodu za elektřinu ze slunečního záření ze dne 26. 6. 2012“. Dle této „ Informace“ rozšíření osvobození platí až pro elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31.12.2013. Proto změny založené zákonem o podporovaných zdrojích energie budou realizovány ode dne 1. 1. 2013 a Pokračování - 5 - 10Af 39/2014 do dne 31.12.2012 zůstává zachován stávající režim přestože ustanovením § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nabylo účinnosti 30. 5. 2012, ve vztahu k účinnosti zákona o podporovaných zdrojích energie a dle jeho ustanovením § 14 došlo k tomu, že osvobození od odvodu rozšířené i pro ostatní výrobny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW lze aplikovat až ode dne 1. 1. 2013. Důvodem je ta skutečnost, že pro účely předmětného osvobození zakotveného v § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie není možné pominout, že se navíc přitom muselo jednat o elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31.12.2013, jak jednoznačně stanovil § 14 o podporovaných zdrojích energie. Paragraf 17 zákona o podporovaných zdrojích energie je třeba interpretovat a aplikovat společně s § 14 téhož zákona, proto osvobození od odvodů se tedy na případ odvolatele nevztahuje, jelikož se nejedná o elektřinu vyrobenou v roce 2013. Osvobození nelze aplikovat i proto, že v § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie je upraveno osvobození od odvodu upraveného zákonem č.165/2012 Sb. až od 1. 1. 2013 a není zde upraveno osvobození od odvodu upraveného zákona č. 180/2005 Sb. Žalovaný tedy uzavřel, že osvobození se na případ žalobce nevztahuje, neboť se nejedná o elektřinu vyrobenou v roce 2013. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětem přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti zamítnutí stížnosti správcem daně na postup společnosti E.ON Distribuce při provedení srážky a odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl, žalobce není osvobozen od odvodu ze slunečního záření. Žalovaný má za to, že osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie lze vykládat ve spojení s § 14 téhož zákona, z něhož plyne, že pro účely aplikace § 17 téhož zákona se musí jednat o elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31.12.2013. Z toho bylo dovozeno, že na elektřinu vyrobenou v období od 30. 5. 2012 do 31.12.2012 ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 30kW se osvobození dle § 17 a o podporovaných zdrojích energie nevztahuje. Soud poznamenává, že danou záležitostí se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 9Afs 25/2013-32 ze dne 7.11.2013 a dospěl k závěru, že právní norma osvobozující od odvodu výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla v právním řádu účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku poznamenal, že zákonodárce v přechodných ustanoveních (§ 54 zákona o podporovaných zdrojích energie) způsob řešení časového střetu „starého osvobození“ a „nového osvobození“ od odvodu nevymezil. Proto bylo nutno zhodnotit časovou působnost právní normy obsaženou v § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie, která rozšířila rozsah osvobození od odvodu na všechny výrobny elektřiny s instalovaným výkonem 30 kW. Ustanovení § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie nabylo účinnosti dle § 62 téhož zákona dne 30. 5. 2012, přičemž téhož dne nabylo účinnosti i ust. § 60 bod 1, které výslovně zrušilo předcházející úpravu osvobození od odvodu upravenou v § 7 d) zákona o podpoře výroby elektřiny. Zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo na elektřinu vyrobenou od 30. 5. 2012 aplikovat dosavadní rozsah osvobození, je tak nepochybné, že akceptací právního názoru žalovaného dle kterého lze osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie aplikovat až na elektřinu vyrobenou od 1. 1. 2013 by došlo ke stavu, kdy v rozmezí od 30. 5. 2012 do 31.12.2012 by nebyla u malých výroben účinná žádná úprava osvobození od odvodu. Zákonodárce jednoznačně vyjádřil, že nová Pokračování - 6 - 10Af 39/2014 úprava osvobození je účinná od 30. 5. 2012 a starou právní úpravu osvobození od odvodu zrušil. Argument žalovaného, že osvobození dle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie lze vykládat pouze ve spojení s § 14 téhož zákona a lze jej proto uplatnit až u elektřiny vyrobené nejdříve od 1. 1. 2013 nemá oporu v právu. Účinnost právní normy nelze uměle posunovat pouhým výkladem. Časovou působnost normy stanovuje zákonodárce v rámci legislativního procesu vytvářením dané normy. Soud proto uzavřel, že právní norma osvobozující od odvodů výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla v právním řádu účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012. Mechanizmus odvodu funguje tak, že plátce odvodu je povinen odvést odvod ze základu odvodu do 25 dnů po skončení odvodového období. Tímto odvodovým obdobím je v dané věci měsíc červen 2012 a je proto nepochybné, že hmotněprávní nárok na osvobození od odvodu vznikl žalobci po nabytí účinnosti § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie, tedy 30. 5. 2012. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušovacím rozsudku, v dalším řízení správní orgán vázán. Žalovaný při rozhodnutí o odvolání, přestože je vázán dle shora uvedeného ustanovení v dalším řízení právním názorem soudu, nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedeného shora. Právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9Afs 25/2013-32 je vázán i krajský soud, proto s odkazem na citovaný rozsudek, ve kterém byl učiněn jednoznačný závěr, že právní norma osvobozující od odvodu výroby elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012, žalobce má nárok na osvobození od odvodu, který mu vznikl po nabytí účinnosti § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie. Žalobce má tedy ode dne 30. 5. 2012 nárok na osvobození od odvodu, proto plátce odvodu nedůvodně srazil a odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období, jestliže žalobce byl osvobozen od odvodu ze slunečního záření. Žalobce namítá, že žalovaný překročil meze správního uvážení, jestliže nadřadil, tzv. Informaci generálního finančního ředitelství k osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření a rozhodl v rozporu s právním názorem v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Soud poznamenává, že správní uvážení je situací, kdy zákon umožňuje správnímu úřadu rozhodnout v určitých mezích podle vlastního uvážení. Tak tomu však v souzené věci není. Podmínky osvobození od daně jsou zákonem upraveny a při jejich splnění není na úvaze úřadu, zda daňový subjekt od daně osvobodí či nikoli, ale musí tak naopak učinit. Postup podle Informace Generálního finančního ředitelství pak správním uvážením není, jedná se stále o vadnou aplikaci zákonné normy o osvobození od daně. Informace Generačního finančního ředitelství má metodickou povahu, není proto závazná a je-li v rozporu se zákonem, nelze se jí řídit. Soud proto s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí žalovaného Odvolací finančního ředitelství v Brně pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení neboť dle citovaného rozsudku má žalobce nárok na osvobození od odvodu ze slunečného záření. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení dle § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce měl v řízení úspěch, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Zúčastněné osobě nebylo právo na náhradu nákladů přiznáno dle § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soud osobě na řízení zúčastněné žádnou povinnost neuložil. Pokračování - 7 - 10Af 39/2014 Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s.ř.s. rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procentním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22. srpna 2014 JUDr. Věra Balejová v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava