Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 Af 41/2013

č. j. 10 Af 41/2013-47

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-09-11 · ECLI:CZ:KSCB:,2013:10.Af.41.2013.47

Citované zákony (9)

Rubrum

10Af 41/2013 - 47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce SLOT Group, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, zastoupeného Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25.3.2013, č.j. KUJCK/26315/2012/OEKO, takto:

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 28.5.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25.3.2013 č.j. KUJCK/26315/2012/OEKO, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Vimperk, odboru hospodářského a bytového č.j. HB 15034/12-PAN 3866/2012 ze dne 4.9.2012, jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za období od 1.10.2010 do 31.12.2011 ve výši 25.000 Kč dle obecně závazné vyhlášky Města Vimperk č. 2/2010 s účinností od 1.10.2010 a dodatku č. 2/2011 s účinností od 1.6.2011 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, neboť místní poplatek nebyl ke dni splatnosti zaplacen. Pokračování - 2 - 10Af 41/2013 Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce v žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí i jeho protiústavnost, a to především z důvodu, že rozhodnutí žalovaného jakož i platební výměr byly vydány na základě novely zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb., která byla přijata zjevně protiústavním způsobem. Jednalo se totiž o protiústavní legislativní přílepek. Vzhledem k tomu, že na základě této právní normy byla žalobci uložena poplatková povinnost, došlo tím k zásahu do jeho ústavně a mezinárodně právně garantovaných práv, zejména práva pokojně užívat majetek. Žalovaný i správce poplatku předmětnou věc nesprávně posoudili po právní stránce. Předmětem zpoplatnění místními poplatky má být dle žalobce v případě provozování centrálního loterního systému s interaktivními videoloterijními terminály pouze centrální loterijní systém, který je nutné považovat za technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích a nikoliv jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály, které jsou pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterního systému. Žalobce v žalobě učinil výklad pojmu technické herní zařízení sloužící k provozování her dle zákona o loteriích a odkázal na odpovědi na dotazy provedené Elektrotechnickým zkušebním ústavem a Institutem pro testování a certifikaci. Poukázal na to, že povolení sázkových her provozovaných prostřednictvím CLM je povolováno na základě ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích ministerstvem. Ministerstvo nepovoluje samostatně provozování koncových terminálů, povoluje provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím technického herního zařízení. Žalobce dále žalovanému i správci poplatku vytkl, že při vyměření místního poplatku nezohlednili obecné právní zásady in dubio pro libertate, resp. in dubio pro mitius. V případě existence více možných výkladů nejednoznačné právní úpravy musí být vždy aplikován výklad ve prospěch soukromého subjektu, respektive výklad, který vůbec, či co nejméně, zasahuje do práv či svobod soukromého subjektu. V konkrétním případě není pochyb o tom, že v případě pojmu technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích existuje více výkladů, přestože žalovaný tvrdí, že dle jeho názoru se nejedná o pojem nejasný. V takovém případě je nutné upřednostnit výklad ve prospěch poplatníka (žalobce) před výkladem provedeným žalovaným a správcem poplatku. Tuto zásadu správní orgány zjevně nerespektovaly. Tím zatížily žalobce poplatkovou povinností nad rámec zákona. K tomu je odkázáno na nálezy Ústavního soudu i rozsudek Nejvyššího správního soudu. Žalobce zároveň namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť rozhodnutí nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Žalovaný se nevypořádal se všemi odvolacími důvody a námitkami žalobce, zejména se nevyjádřil k výkladu pojmu technické herní zařízení. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i platebního výměru Městského úřadu Vimperk a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. V prvé řadě odkázal na argumenty, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí. K námitce žalobce, ohledně neústavnosti novely zákonem č. 183/2010 Sb., kterou žalobce označil jako přílepek, uvedl, že mu nepřísluší, se k této otázce ústavnosti novely zákona o místních poplatcích jakkoli vyjadřovat, neboť takové posouzení přísluší pouze Ústavnímu soudu a daňovým řádem není žalovanému dána možnost v takovém případě řízení přerušit a vyčkat do jeho rozhodnutí. Dále zdůraznil, že provozování centrálního loterního systému povoluje ministr financí na základě § 50 odst. 3 loterijního zákona, což bylo naplněno i v posuzovaném případě. Ministerstvo financí povolilo Pokračování - 3 - 10Af 41/2013 provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterního systému IVT. Povolení má formu rozhodnutí. Rozhodnutím je povolován provoz centrálního loterního systému skládajícího se z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a početně neomezeného počtu koncových zařízení. V povolení je vždy uveden seznam všech IVT spolu s adresou umístění a identifikačním číslem IVT. Žalovaný zdůraznil, že žádné IVT nelze provozovat bez toho, aniž by bylo uvedeno v povolení ministerstva. To platí i pro případ, že provozovatel hodlá počet IVT rozšířit. Z toho žalovaný dovodil, že dle zákona o místních poplatcích bylo možné IVT zpoplatnit, neboť místnímu poplatku podléhá každé jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Současně žalovaný odkázal na výroky Ministerstva financí a dovodil, že na jejich základě nelze tvrdit, že je povolena pouze loterie nebo jiná hra a že zařízení již povoleno není. Podpůrně k tomu žalovaný odkázal i na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 29/10 ze dne 14.6.2011. Správce poplatku vyměřil místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu na základě platné a účinné obecně závazné vyhlášky Města Vimperk č. 2/2010 a dle jejího dodatku č. 2/2011 účinného od 1.6.2011 o místních poplatcích. Ministerstvem financí bylo povoleno na území Města Vimperk provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím funkčně nedělitelného zařízení centrálního loterního systému, který je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály. Žalobce místní poplatek nezaplatil ve lhůtě splatnosti, proto byl správcem poplatku vydán platební výměr. Nedošlo k porušení zásady legality ve smyslu § 5 odst. 1 daňového řádu. Rozhodnutí nejsou nicotná a platební výměr byl vydán oprávněně. Odvolací orgán se zabýval všemi námitkami uvedenými v odvolání a dospěl ke stejnému závěru jako správce poplatku. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Žalobce provozuje na území města Vimperk na základě rozhodnutí Ministerstva financí jiná technická herní zařízení, jež jsou povolena Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Místní poplatek za povolovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu je stanoven obecně závaznou vyhláškou města Vimperk č. 2/2010, doplněnou obecně závaznou vyhláškou města Vimperk č. 2/2011, podle které je poplatníkem právnická osoba, která je provozovatelem výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Obecně závazná vyhláška zpoplatňuje tedy jiné technické herní zařízení ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo povoleno a poplatková povinnost zaniká dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo příslušné povolení Ministerstva financí zrušeno, tedy bez ohledu na provoz herního zařízení. Žalobce zaslal Městskému úřadu Vimperk dne 4.11.2010, 8.2.2011 a 2.5.2011 písemnosti označené jako ohlášení k místnímu poplatku za provozované technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR. Uvedl, že centrální loterijní systémy s interaktivními terminály tvoří jeden funkčně nedělitelný celek, a že koncový terminál slouží pouze jako zobrazovací jednotka. Z tohoto důvodu je možné zpoplatnit pouze celý centrální loterní systém, nikoli i jednotlivé součásti technického herního zařízení, to je koncové terminály. Pokračování - 4 - 10Af 41/2013 Dne 8.7.2011 zaslal správce poplatku žalobci na základě § 92 odst. 4 daňového řádu výzvu k prokázání skutečností rozhodných pro vyměření místního poplatku. Žalobce zaslal k této výzvě seznam jednotlivých koncových zařízení provozovaných ve městě Vimperk a zopakoval svůj právní názor na zpoplatnění těchto zařízení. Dle žalobce mohou být zpoplatněny toliko celé centrální loterní systémy provozované na území města Vimperk, nikoli jednotlivé koncové terminály. Žalobce nezaplatil místní poplatek ve výši a lhůtě, která mu byla stanovena, proto správce poplatku vydal dne 4.9.2012 platební výměr č. 1/2012, kterým žalobci vyměřil místní poplatek ve výši 25.000 Kč za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, a to za období od 1.10.2010 do 31.12.2011 v celkové výši 25.000 Kč dle obecně závazné vyhlášky města Vimperk č. 2/2010 a jejího dodatku č. 2/2011. Žalobce se proti rozhodnutí o vyměření místního poplatku odvolal. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že jiným technickým herním zařízením ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra s pojmem zařízení, na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové hry nebylo vůbec možné provozovat. Pokud jde o centrální loterijní systém s neomezeným počtem interaktivních loterijních terminálů, pak je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle § 1 odst. 1 zákona, tedy za předmět místního poplatku, centrální jednotku a 1 kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojeného. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas. Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí stanovenému obecně závaznou vyhláškou č. 4/2010. Spor je ve své podstatě o tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněno ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc. Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se s existencí obecně závazné vyhlášky a oprávněním místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné Pokračování - 5 - 10Af 41/2013 technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat. Soud v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. předestírá, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Zákonem č. 300/2011 Sb., byl změněn mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude proto soud vycházet ze znění dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno. Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od 1.000,- Kč do 5.000,- Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Město Vimperk vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s ním. Podle uvedené obecně závazné vyhlášky tak poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Pokračování - 6 - 10Af 41/2013 Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona.“. Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části první až čtvrté zákona o loteriích, pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý. V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/ povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Pokračování - 7 - 10Af 41/2013 Soud proto uzavřel, že žalobce provozuje na území města loterii nebo jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a to prostřednictvím koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto vznikla v souladu s vyhláškou o místních poplatcích. Soud také připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak argumentaci prezentované v tomto rozsudku. Soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové zařízení systému provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011, č.j. Pl. ÚS 29/10. Protiústavnost přijetí ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zák. č. 458/2011 Sb. nebyla Ústavním soudem v řízení vedeném pod. sp. zn. Pl. ÚS 6/12 zjištěna. Z tohoto nálezu ze dne 9.1.2013 soud vychází a řídí se výkladem Ústavního soudu o tom, že tu nejsou procedurální vady při přijímání dané právní úpravy. Podle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích může obecní úřad zvýšit včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku. Z uvedeného je zřejmo, že zákon umožňuje obecnímu úřadu navýšení místního poplatku až na trojnásobek vyměřené částky, přičemž se nejedná o sankci v případě, že bylo ze strany prvostupňového správního orgánu postupováno v souladu se shora uvedeným ustanovením. Z uvedeného je zřejmé, že zákon o místních poplatcích obecně zakotvuje možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení, kdy byla stanovena zejména horní hranice. Dle ustanovení § 11 tohoto zákona se při navyšování jedná o volné uvážení správce poplatku, které je limitované pouze trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V daném případě tedy prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se shora uvedeným ustanovením, navýšení bylo řádně zdůvodněno, kdy jedná se tedy o opakované nesplnění poplatkové povinnosti. Meze správního uvážení překročeny nebyly. Pokračování - 8 - 10Af 41/2013 Zcela nedůvodná je námitka žalobce dovolávající se protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, jež byla vyřešena Ústavním soudem a soud ji v souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2013, sp.zn. Pl. ÚS 6/12 shledal za nedůvodnou. Nálezem ze dne 9.1.2013 sp.zn. Pl. ÚS 6/12 Ústavní soud zamítl návrh na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb. před novelizací provedenou zákonem č. 458/2011 Sb., in eventum, aby Ústavní soud deklaratorním výrokem konstatoval protiústavnost části třetí zákona č. 183/2010 Sb. V odůvodnění uvedeného nálezu se uvádí, že jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem byla dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. Ústavní soud poukázal na § 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, který deklaruje, že návrhem podávaným k projednávané věci je i návrh pozměňovací. Vazba zákona o podpoře sportu a pozměňovacího návrhu, kterým se mění zákon o místních poplatcích, je pak dána ustanovením § 6 písm. d) zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, které obcím ukládá úkol zabezpečit finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. Ústavní soud zdůraznil, že pozměňovací návrhy týkající se změny zákona o místních poplatcích byly v Senátu diskutovány, a to zejména z pohledu jejich souladu s ústavně předepsaným způsobem jejich přijímání. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že novela zákona o místních poplatcích nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. V legislativní proceduře nelze spatřovat porušení článku 2 odst. 3, článku 41 a článku 44 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Shora uvedený nález Ústavního soudu je vykonatelný a tak i závazný pro všechny orgány i osoby. Jak bylo soudem shora uvedeno, v daném případě není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. Podle § 1 odst. 1 zákona o loteriích se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Nezáleží při tom, zda se provádí hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. V rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Mnohdy se jedná o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů). Tyto hry by bez povolení herního zařízení, které realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Soud poznamenává, že je třeba zohlednit § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, podle kterého se zpoplatňuje výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení. Dle § 17 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Jiné technické herní zařízení již v zákoně definováno není, nicméně z logického a systematického hlediska lze mít za to, že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící témuž účelu. Znamená to tedy, že bude mít podobné, nikoli stejné, vlastnosti. Interaktivní videoloterijní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku napojení Pokračování - 9 - 10Af 41/2013 na centrální řídící jednotku (popř. další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat celý herní proces ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích. V daném případě je tedy nutno považovat za „jiné technické herní zařízení“ takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích. Soud nezpochybňuje, že interaktivní videoloterijní terminál coby součást centrálního loterního systému má jinou technologickou povahu, než výherní hrací přístroj. To však nebrání tomu, aby podléhal předmětnému místnímu poplatku. Za „jiné technické herní zařízení“ je tedy nutno považovat takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích. Soud zohlednil rovněž nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivních videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona (pozn. krajského soudu: tato definice se podle názoru vysloveného v nálezu vztahuje pouze na povolovací řízení k provozování výherních hracích přístrojů podle § 18 a násl. zákona o loteriích), neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž argumentaci prezentované v tomto rozsudku. Za těchto předpokladů lze za předmět místního poplatku – jiné technické herní zařízení – považovat každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Žalobce provozuje povolenou loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“ a „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (zákona o loteriích). V případě žalobce jsou splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru, resp. jiné technické herní zařízení (interaktivní videoloterijní terminál), možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích. Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního přepisu“ je neurčitý a zákon o loteriích či zákon o místních poplatcích jej nikde nedefinuje. Nicméně jak bylo uvedeno výše, lze pomocí interpretace dojít k závěru, že určité zařízení musí mít určité vlastnosti, aby pod tento pojem spadalo. V dané věci zařízení žalobce (interaktivní videoloterijní terminály) tyto vlastnosti splňovala, a byla proto správně zpoplatněna. Pokračování - 10 - 10Af 41/2013 Na základě výše uvedeného tak nelze dospět k závěru, že by poplatek stanovený za interaktivní videoloterijní terminály byl žalobci vyměřen nad rámec zákonem stanovené poplatkové povinnosti pro překročení zákonného rozsahu pojmu „jiné technické herní zařízení“. Dále nelze souhlasit s názorem žalobce, že by tímto postupem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, jestliže bylo postupováno v souladu se zákonem. Dále žalobce polemizuje s posouzením otázky výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Nesouhlasí se závěry Ministerstva financí, kde je uvedeno, že předmětem místního poplatku je každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené ministerstvem financí. Shodně pak předmět poplatkové povinnosti vymezuje i obecně závazná vyhláška Města Vimperk č. 2/2010 a její dodatek č. 2/2011. Ze znění zákona o místních poplatcích jednoznačně vyplývá, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu [§ 1 písm. g)] podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí [§ 10a odst. 1]. Samo gramatické znění uvedených ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení. Obdobně se k tomuto vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, které se týkalo staršího, avšak srovnatelného znění zákona o místních poplatcích. Odmítá-li žalobce s odkazem na stanoviska Elektrotechnického zkušebního ústavu a institutu pro testování a certifikaci tento názor, je třeba k tomu uvést, že výklad, který soud ve výše uvedených odstavcích učinil, zcela odpovídá zákonu. Nelze přisvědčit žalobci, že interaktivní videoloterijní terminál slouží pouze jako zobrazovací jednotka, neboť naopak bez koncového terminálu nemůže být naplněn sázkový vztah. Vklad umožňuje koncové zařízení, jehož prostřednictvím herní proces probíhá. Bez koncových videotolerijních terminálu by nebylo možné uskutečnit sázkovou hru, ani naplnit sázkový vztah. Argumentuje-li žalobce, že předmětem povolení Ministerstva financí je výlučně taková činnost, která směřuje k naplnění sázkového vztahu, pak právě povolením i koncových videoloterijních terminálů je tato podmínka jednoznačně naplněna. Není nutné, aby koncové videoloterijní terminály byly povolovány samostatně, což dopadá na případy, pokud Ministerstvo pouze doplní rozhodnutí, kterým povolilo provozování sázkové hry, prostřednictvím CLS o další jim schválené koncové terminály a jejich umístění, aniž by vydávalo nové povolení, neboť i doplněk rozhodnutí, kterým je povolováno provozování sázkových her prostřednictvím CLS má z hlediska práv a povinností konkrétního subjektu konstitutivní účinky a bez takového doplněného rozhodnutí o povolení k provozování sázkové hry prostřednictvím CLS by nebylo legálně možné další koncová zařízení provozovat. Pro zpoplatnění místním poplatkem v souladu s vyhláškou obce není podmínkou samostatnost povolení koncového videoloterijního terminálu, neboť forma, která v konkrétní věci byla zvolena, a kterou žalobce argumentuje, že Ministerstvo pouze doplnilo stávající povolení, má, jak bylo výše uvedeno, stejné účinky do práv a povinností subjektu, jako samotné vydané povolení. I tato argumentace jednoznačně svědčí o tom, že vydaná rozhodnutí odpovídají zákonu a námitka žalobce není proto důvodná. Žalobce spatřuje v postupu žalovaného porušení zásady „in dubio mitius“ – v pochybnostech, ve prospěch poplatníka jako subjektu soukromého práva, neboť v případě že legální pojem je neurčitý, je třeba postupovat při jeho výkladu a aplikaci ve vztahu Pokračování - 11 - 10Af 41/2013 k poplatníkovi mírněji. S ohledem na výše uvedené je však soud toho názoru, že pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ neumožňuje dvojí výklad. Dále na základě výše uvedeného soud připomíná, že postup žalovaného, kdy pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ subsumoval i interaktivní videoloterní terminál nelze považovat za postup, kterým by docházelo k bezdůvodné aplikaci výkladu pro poplatníka tvrdšího a zasahujícího jeho soukromou sféru nad rámec požadovaný zákonem, neboť teleologickým výkladem za použití záznamu ze senátní rozpravy lze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo zahrnout pod tento pojem i jednotlivé koncové jednotky (viz závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2008, č.j. 7 Afs 54/2006-155, v nálezu Ústavního soudu ze dne 15.12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, v nálezu Ústavního soudu ze dne 13.9.2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44). Jako obiter dictum soud připomíná legislativní vývoj v dané problematice. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl mj. novelu zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tato novela přinesla mj. legislativní vymezení centrálního loterního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy), prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bylo v ustanovení § 2 písm. l) zákona o loteriích stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterijní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterijním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“ Novela rovněž upravila znění zákona o místních poplatcích tak, že z § 1 písm. g) a § 10a jednoznačně vyplývalo, že poplatku podléhá každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Tím byl nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takový systém provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Přijetím zákona č. 300/2011 Sb. tak byly potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. Další novela byla provedena zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů. Tento zákon přinesl změnu systematiky, zrušil místní poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterijní terminál a herní místo lokálního herního systému, a nahradil je odvody z loterií a jiných podobných her. Soud dále rovněž pouze podpůrně zmíní novelu zákona o loteriích provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mimo jiné legislativní vymezení centrálního loterijního sytému, ( jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy), prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově je tak od výše zmíněného data v ust. § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterijního systému je „elektronický systém tvořený Pokračování - 12 - 10Af 41/2013 centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterijní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterijním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterijního systému“. Stejně tak důležitý je postup zákonodárce, kterým v nově vloženém odstavci VI. ust. § 50 zákona o loteriích definuje provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mimo jiné vlastní provoz interaktivních videoloterijních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů, vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterijních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti, či neodůvodněné rozdíly ve vztahu mimo jiné k plnění související poplatkové povinnosti. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že jiný závěr nelze dovodit, ani na základě žalobcem předložených důkazů, které byly při jednání před krajským soudem provedeny, a to především Standardem centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály vydaným Ministerstvem financí dne 17.12.2008, č.j. 34/106819/2008, či dopisem Ministerstva financí ČR ze dne 3.6.2010, č.j. 3466682/2010, adresovaným Elektronickému zkušebnímu ústavu, s.p. a Institutu pro testování a certifikaci, a.s., ani z vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 7.6.2010 sp. zn. 61-100/2010 a dopisu Ministerstva financí ČR ze dne 28.6.2010, č.j. 34/76036/2010, adresovaný Elektronickému zkušebnímu ústavu, s.p. a Institutu pro testování a certifikaci, a.s., ani společného stanoviska Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci, ze dne 30.6.2010. Naopak ze všech těchto důkazů vyplývá závěr, který soud výše vysvětlil, že centrální loterijní systém je elektronický systém, který sestává z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a početně neomezených koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů, které tvoří jeden funkčně nedělitelný celek. Rozhodnutí o dosažení nebo nedosažení výhry nelze bez interaktivního videoloterijního terminálu realizovat, neboť je učiněno na základě požadavku právě vyslaného z interaktivního videoloterijního terminálu, na němž je hra realizována, přestože rozhodnutí učiní centrální řídící jednotka, ale teprve v okamžiku uzavření sázky účastníkem hry právě na interaktivním videoloterijním terminálu. Interaktivní videoloterijní terminál je jediným článkem systému přímo ovládaný účastníkem. Z toho důvodu i ve Standardech centrálního loterijního systému je popsáno, jaké požadavky musí interaktivní videoloterijní terminál splňovat, navíc toto zařízení, jako koncové zařízení, musí být, jak vyplývá z dalšího důkazu navrženého žalobcem a provedeného soudem, rozhodnutí Ministerstva financí, schválen. Bez tohoto schválení, obsahujícího i umístění nových hráčských stanic (terminálů) v konkrétních herních střediscích, včetně uvedení modelu terminálu a jeho výrobního čísla, je podmínkou pro možnost provozování terminálů. To vyplývá z rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 1.3.2010, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že vydání tohoto rozhodnutí vyvolal žalobce svou žádostí doručenou Ministerstvu financí. Z toho důvodu také nepřichází v úvahu aplikace právní zásady in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate, neboť jak žalobce sám uvádí, aplikace této zásady přichází do úvahy pouze v případě existence více možných výkladů nejednoznačné právní úpravy. Pokračování - 13 - 10Af 41/2013 V dané záležitosti soud neshledal podmínky pro aplikaci této zásady, neboť žalovaný postupem podle obecně závazné vyhlášky, která vycházela z platné právní úpravy, žalobce nezatížil poplatkovou povinností nad rámec zákona. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, kterou se dovolával nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřoval žalobce zejména v tom, že žalovaný se v rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími důvody a námitkami žalobce, zejména se nijak nevyjádřil k žalobcovu výkladu pojmu technické herní zařízení, respektive neuvedl seznatelné a přesvědčivé důvody, pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu nebyl možný. Poukaz žalobce na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v otázce hodnocení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, je v obecné poloze nepochybně správný. Soudu je judikatura Nejvyššího správního soudu, týkající se hodnocení této otázky známa a v souladu s touto judikaturou při hodnocení námitky žalobce postupoval. Přesto však při posouzení této námitky ve vztahu k rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal. Žalovaný se vypořádal s odvolacími důvody i námitkami žalobce srozumitelným způsobem a vysvětlil své úvahy. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že se žalovaný zejména nijak nevyjádřil k žalobcovu výkladu pojmu technické herní zařízení, respektive neuvedl důvody, pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu nebyl možný. Na straně 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný výkladem tohoto pojmu zabýval a vysvětlil, z jakého důvodu nesdílí názor vyslovený žalobcem v odvolání. Toto odůvodnění obsahuje základní konstrukci postupu žalovaného, která vyústila v závěr, že jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály jsou považovány za technické herní zařízení a názor žalobce není s odůvodněním vysloveným žalovaným, možné akceptovat. Dokonce je uvedeno, že nezáleží na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektromechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. K námitce žalobce je vysloven i závěr, že každý Ministerstvem financí povolení koncový terminál, je ve spojení s centrální jednotkou schopen realizovat hru od samého počátku do jeho konce a každý interaktivní videoloterijní terminál je tedy nutné považovat za jeden kus technického herního zařízení, který podléhá i místnímu poplatku. Žalovaný zmínil i nemožnost uplatnění zásady v pochybnostech mírněji, respektive ve prospěch poplatníka, neboť po provedeném výkladu sporného pojmu není pochyb o předmětu místního poplatku. Soud při hodnocení této námitky zaujal shodný právní názor. Žádné jiné konkrétní důvody, pro které by mělo být žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě, žalobce nespecifikoval. Pokud další důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí byl uveden při jednání před krajským soudem, zejména v souvislosti se skutečností, že v roce 2011, kdy vešla v účinnost Vyhláška č. 2/2010 Města České Velenice, o místních poplatcích, v tomto období nebyl Ministerstvem financí povolen žádný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, a proto nelze místní poplatek vyměřit, pak tato námitka byla vznesena po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá, téhož zákona a soud se touto další rozšířenou námitkou zabývat nemohl. Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí soud z moci úřední s odkazem na výše odůvodněné neshledal. Žalobce doručil soudu dne 10.9.2013 doplňující vyjádření, ve kterém rozšířil žalobní body a doplnil svou žalobní argumentaci. Zejména namítal, že v platebním výměru správce poplatku nedostatečně vymezil předmět zpoplatnění, respektive neuvedl a nijak nekonkretizoval technické herní zařízení a dále ve výroku platebního výměru neuvedl, za které období byl místní poplatek vyměřen, ani okamžik vzniku poplatkové povinnosti. Pokračování - 14 - 10Af 41/2013 K tomu soud uvádí, že žalobními body ze dne 10.9.2013 se zabývat nemohl, neboť byly vzneseny po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby, která je stanovena v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá téhož zákona. V případě, že by uvedená námitka byla vznesena v zákonné lhůtě, soud by jí přisvědčit nemohl, neboť výrok v platebním výměru č. 1/2012 je vykonatelný, je z něho patrno, že byl místní poplatek vyměřen a v jaké výši. Z odůvodnění platebního výměru je i patrno, za jaké herní zařízení a za jaké období byl místní poplatek vyměřen – za období od 1.10.2010 do 31.12.2011, kdy jím byla provozována dvě koncová zařízení IVT ProLink oproti ohlášenému jednomu centrálnímu zařízení, a proto byl doměřen místní poplatek ve výši 25.000 Kč odpovídající výši poplatku za provozování dalšího neohlášeného koncového zařízení IVT ProLink. Toto odůvodnění je tedy rovněž přezkoumatelné, je uvedeno období vzniku poplatkové povinnosti i herní zařízení, které žalobce neohlásil. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. září 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á , v.r. Za správnost vyhotovení: Zd.Soukupová

Dotčená ustanovení

Zákon České národní rady o místních poplatcích 565/1990 Sb.
Zákon o jednacím řádu Senátu 107/1999 Sb.
Zákon o podpoře sportu 115/2001 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (7)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.