Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 Af 576/2012

č. j. 10 Af 576/2012-96

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-07-17 · ECLI:CZ:KSCB:,2013:10.Af.576.2012.96

  1. KS Č. Budějovice 10 Af 576/2012-96
  2. NSS 9 Afs 76/2013-66

Citované zákony (7)

Rubrum

10Af 576/2012-96 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce MASOX a.s., se sídlem Praha 1, Václavské nám. 794/38, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, AK Praha 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobce proti rozhodnutí ze dne 27.8.2012, č.j. KUJCK/21226/2012/OEKO, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 2.11.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27.8.2012, č.j. KUJCK/21226/2012/OEKO, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu České Velenice, odboru hospodářsko-správního (platebnímu výměru č. 1) č.j. 1889/12/HSO ze dne 14.6.2012, kterým správní orgán vyměřil žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za období od 1.9.2010 do 31.12.2011 v částce 26.631 Kč podle obecně závazné vyhlášky Města České Velenice č. 1/2004, o místních poplatcích ve znění vyhlášky č. 1/2010 a obecně závazné vyhlášky Města České Velenice č. 2/2010, o místních poplatcích a toto rozhodnutí potvrzeno. Pokračování -2- 10Af 576/2012 (2) Žalobce v žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí i jeho protiústavnost, a to především z důvodu, že rozhodnutí žalovaného jakož i platební výměr byly vydány na základě novely zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb., která byla přijata zjevně protiústavním způsobem. Jednalo se totiž o protiústavní legislativní přílepek. Vzhledem k tomu, že na základě této právní normy byla žalobci uložena poplatková povinnost, došlo tím k zásahu do jeho ústavně a mezinárodně právně garantovaných práv, zejména práva pokojně užívat majetek. Žalovaný i správce poplatku předmětnou věc dále nesprávně posoudili po právní stránce. Předmětem zpoplatnění místními poplatky má být dle názoru žalobce v případě provozování centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály pouze centrální loterijní systém, který je dle názoru žalobce nutné považovat za technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích a nikoliv jednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály, které jsou pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterního systému. Žalobce v žalobě učinil výklad pojmu technické herní zařízení sloužící k provozování her dle zákona o loteriích a odkázal k tomu i na odpovědi na dotazy provedené Elektrotechnickým zkušebním ústavem a Institutem pro testování a certifikaci. Poukázal na to, že povolení sázkových her provozovaných prostřednictvím CLM je povolováno na základě ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích ministerstvem. Ministerstvo nepovoluje samostatně provozování koncových terminálů, ale povoluje provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím technického herního zařízení. K tomu žalobce odkázal na judikaturu správních soudů v čele s Nejvyšším správním soudem. (3) Žalobce dále žalovanému i správci poplatku vytkl, že při vyměření místního poplatku nezohlednili obecné právní zásady in dubio pro libertate, resp. in dubio pro mitius. V případě existence více možných výkladů nejednoznačné právní úpravy musí být vždy aplikován výklad ve prospěch soukromého subjektu, respektive výklad, který vůbec, či co nejméně, zasahuje do práv či svobod soukromého subjektu. V konkrétním případě není pochyb o tom, že v případě pojmu technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích existuje vícero výkladů, přestože žalovaný tvrdí, že dle jeho názoru se nejedná o pojem nejasný. V takovém případě je nutné upřednostnit výklad ve prospěch poplatníka (žalobce) před výkladem provedeným žalovaným a správcem poplatku. Tuto zásadu správní orgány zjevně nerespektovaly. Tím zatížily žalobce poplatkovou povinností nad rámec zákona. K tomu je odkázáno na nálezy Ústavního soudu i rozsudek Nejvyššího správního soudu. Žalobce zároveň namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť rozhodnutí nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Rozhodnutí se nevypořádalo se všemi odvolacími důvody a námitkami žalobce, zejména se nevyjádřilo k výkladu pojmu technické herní zařízení. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i platebního výměru Městského úřadu České Velenice a vrácení věci k dalšímu řízení. (4) Žalobce zaslal Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 12.7.2013 repliku k vyjádření žalovaného ze dne 17.12.2012. V replice zrekapituloval žalobní body, respektive důvody nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že i přes nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 ze dne 9.1.2013, kde bylo závazně rozhodnuto, že v případě novely zákona o místních poplatcích se nejednalo o protiústavní předpis, setrvává na svém názoru o důvodnosti správní žaloby. Především přetrvává rozpor ohledně výkladu předmětu zpoplatnění místními poplatky ve smyslu § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích v případě centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály. Poukázal na novelu Pokračování -3- 10Af 576/2012 zákona o místních poplatcích provedenou zákonem č. 300/2011 a zdůraznil, že zákonodárce si byl při projednávání a příjímání zákona vědom toho, že předmětem zpoplatnění místními poplatky dle původního znění § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích byl CLM jako celek a nikoliv jednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály, respektive že výklad předmětu zpoplatnění, který zastává rovněž žalobce, má oporu v původním znění § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích. Koncové terminály jsou součástí CLS, neumožňují provozování sázkových her a slouží toliko jako zobrazovací jednotka. Tento výklad podporuje i návrh zákona o provozování sázkových her, který vládě předložilo Ministerstvo financí. Žalobce vyslovil přesvědčení, že skutečnosti a argumenty, které v žalobě uvedl, podporují správnost jeho výkladu. Z rozhodnutí žalovaného pak zcela prokazatelně vyplývá, existence vícero výkladu a v takovém případě měla být aplikována zásada in dubio mitius, respektive in dubio pro libertate. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 žalobce uvedl, že nepodporuje výklad žalovaného obsaženého v jeho rozhodnutí, ale naopak prokazuje oprávněnost žalobních důvodů a správnost výkladu žalobce. Žalobce setrval na svém návrhu, aby soud žalobou napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. V prvé řadě odkázal na argumenty, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí. K námitce žalobce, ohledně neústavnosti novely zákonem č. 183/2010 Sb., kterou žalobce označil jako přílepek, uvedl, že mu nepřísluší, se k této otázce ústavnosti novely zákona o místních poplatcích jakkoli vyjadřovat, neboť takové posouzení přísluší pouze Ústavnímu soudu a daňovým řádem není žalovanému dána možnost v takovém případě řízení přerušit a vyčkat do jeho rozhodnutí. Dále zdůraznil, že provozování centrálního loterního systému povoluje ministr financí na základě § 50 odst. 3 loterijního zákona, což bylo naplněno i v posuzovaném případě. Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterního systému IVT. Povolení má formu rozhodnutí. Rozhodnutím je povolován provoz centrálního loterního systému skládajícího se z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a početně neomezeného počtu koncových zařízení. V povolení je vždy uveden seznam všech IVT spolu s adresou umístění a identifikačním číslem IVT. Žalovaný zdůraznil, že žádné IVT nelze provozovat bez toho, aniž by bylo uvedeno v povolení ministerstva. To platí i pro případ, že provozovatel hodlá počet IVT rozšířit. Z toho žalovaný dovodil, že dle zákona o místních poplatcích bylo možné IVT zpoplatnit, neboť místnímu poplatku podléhá každé jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Současně žalovaný odkázal na výroky Ministerstva financí a dovodil, že na jejich základě nelze tvrdit, že je povolena pouze loterie nebo jiná hra a že zařízení již povoleno není. Podpůrně k tomu žalovaný odkázal i na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 29/10 ze dne 14.6.2011. Správce poplatku vyměřil místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu na základě platné a účinné obecně závazné vyhlášky Města České Velenice č. 1/2004 ve znění OZV č. 1/2010 a OZV č. 2/2010 o místních poplatcích. Ministerstvem financí bylo povoleno na území Města České Velenice provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím funkčně nedělitelného zařízení centrálního loterního systému, který je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály. Žalobce místní poplatek nezaplatil ve lhůtě splatnosti, proto byl správcem poplatku vydán platební výměr. Nedošlo k porušení zásady legality ve smyslu § 5 odst. 1 daňového řádu. Rozhodnutí nejsou nicotná a platební výměr byl vydán oprávněně. Odvolací orgán se zabýval všemi námitkami uvedenými v odvolání a dospěl ke stejnému závěru jako správce poplatku. Pokračování -4- 10Af 576/2012 III. Další průběh řízení před správním soudem (6) Vzhledem k tomu, že v konkrétní záležitosti řešení otázky ústavnosti části III. zákona č. 183/2010, resp. ustanovení § 1 písm. g/ a § 10a zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích ve znění zakotveném zákonem č. 183/2010 Sb. a účinném do změny provedené zákonem č. 458/2011 Sb. soud ve smyslu § 48 odst. 1 písm. a/ řízení usnesením ze dne 21.1.2013 č.j. 10 Af 576/2012-59 přerušil. (7) Ústavní soud ČR vydal dne 9.1.2013 nález sp. zn. Pl. ÚS 6/12, kterým neshledal protiústavnost předmětné právní úpravy. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že procedurální pochybení vztahující se k napadeným ustanovením, která jsou navrhovatelem spatřována v absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem navrhovaného zákona, v překročení zákonného rámce pro podávání legislativně technických návrhů a ve skutečnosti, že pozměňovací návrh senátora K. byl samostatným návrhem a jako takový měl být předložen Poslanecké sněmovně a nikoli Senátu, shledáno nebylo. Soud proto vydal dne 18.3.2013 usnesení pod č.j. 10 Af 576/2012 – 61, kterým vyslovil ve smyslu § 48 odst. 5 s.ř.s., že se v řízení pokračuje. IV. Obsah správních spisů (8) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (9) Žalobce zaslal Městskému úřadu České Velenice dne 21.9.2010 a 28.2.2011 písemnosti označené jako ohlášení k místnímu poplatku za provozované technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR. Uvedl, že centrální loterní systémy s interaktivními terminály tvoří jeden funkčně nedělitelný celek, a že koncový terminál slouží pouze jako zobrazovací jednotka. Z tohoto důvodu je možné zpoplatnit pouze celý centrální loterní systém, nikoli i jednotlivé součásti technického herního zařízení, to je koncové terminály. (10) Dne 16.4.2012 zaslal správce poplatku žalobci na základě § 92 odst. 4 daňového řádu výzvu k prokázání skutečností rozhodných pro vyměření místního poplatku. Žalobce zaslal k této výzvě seznam jednotlivých koncových zařízení provozovaných ve městě České Velenice a zopakoval svůj právní názor na zpoplatnění těchto zařízení. Ze seznamu, který žalobce správci poplatku zaslal, vyplynulo, že žalobce provozuje na území Města České Velenice v provozovně Herna Blue Bar systém MAGIC LOTTO, IVT č. 463964 a č. 465449. (11) Žalobce nezaplatil místní poplatek ve výši a lhůtách, které jsou stanoveny obecně závaznou vyhláškou Města České Velenice č. 1/2004 o místních poplatcích ve znění vyhlášky č. 1/2010 a obecně závaznou vyhláškou č. 2/2010 o místních poplatcích. Proto správce poplatku vydal dne 14.6.2012 platební výměr č. 1 pod č.j. 1889/12/HSO, kterým žalobci vyměřil místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za období od 1.9.2010 do 31.12.2011 v částce 26.631 Kč. Stalo se tak s odůvodněním, že žalobci bylo povoleno provozování dvou kusů IVT v provozovně Herna Blue Bar České Velenice model MAGIC LOTTO, výrobní číslo 463964 a č. 465449 a zařízení byla v provozu od 4.8.2010. Správce poplatku obdržel částku 26.631 Kč, kterou považoval za úhradu místního poplatku za IVT MAGIC LOTTO, výrobní číslo 463964 za období od 1.9.2010 do 31.12.2011. Žalobce neuhradil místní poplatek za IVT MAGIC LOTTO, výrobní číslo 465449 za stejné období. Pokračování -5- 10Af 576/2012 Proti tomuto platebnímu výměru se žalobce odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto dne 27.8.2012 pod č.j. KUJCK/21226/2012/OEKO tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a platební výměr č. 1 Městského úřadu České Velenice ze dne 14.6.2012 č.j. 1889/12/HSO byl potvrzen. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný správní orgán vysvětlil, že je povinen podle novely zákona o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 postupovat, neboť jediný, komu přísluší posuzovat, zda zákon je v souladu s ústavním pořádkem je Ústavní soud. Dále se vypořádal s námitkou žalobce, co lze považovat za technické herní zařízení a dospěl k závěru, že každý koncový interaktivní videoloterní terminál je nutné považovat za jeden kus technického herního zařízení a jako takový podléhá i místnímu poplatku. K tomu podpůrně odkázal i na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 29/10. Zároveň uvedl, že nezastává názor, že by v případě žalobce měla být uplatněna zásada v pochybnostech mírněji, respektive ve prospěch žalobce, neboť má za to, že není pochyb o předmětu místního poplatku. Uzavřel, že neshledal pochybení prvostupňového orgánu a z toho důvodu odvolání žalobce nevyhověl. V. Právní názor soudu (12) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (13) Žalobce v žalobě v prvé řadě namítal protiústavnost rozhodnutí, neboť jak rozhodnutí žalovaného, tak prvostupňového orgánu, mají oporu v novele zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb., která byla přijata zjevně protiústavním způsobem. Tato námitka není důvodná. (14) Soud s ohledem na takto formulovanou žalobní námitku řízení ve věci do pravomocného skončení řízení o ústavní stížnosti u Ústavního soudu ČR, jehož předmětem bylo zkoumání protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g/ a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích ve znění zakotveném zákonem č. 183/2010 Sb. a účinném do změny provedené zákonem č. 458/2011 Sb., in eventum na konstatování protiústavnosti části III. zákona č. 183/2010 Sb., které by mělo význam pro toto řízení, přerušil. Ústavní soud ČR vydal dne 9.1.2013 nález sp. zn. Pl. ÚS 6/12, kterým neshledal protiústavnost předmětné právní úpravy. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že procedurální pochybení vztahující se k napadeným ustanovením, která jsou navrhovatelem spatřována v absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem navrhovaného zákona, v překročení zákonného rámce pro podávání legislativně technických návrhů, a ve skutečnosti, že pozměňovací návrh senátora K. byl samostatným návrhem a jako takový měl být předložen Poslanecké sněmovně, a nikoli Senátu, shledáno nebylo. Proto soud po vydání ústavního nálezu Pl. ÚS 6/12 usnesením ze dne 18.3.2013 rozhodl tak, že se v řízení pokračuje. K této námitce je třeba s odkazem na bod 60 citovaného nálezu Ústavního soudu uzavřít, tak jak učinil Ústavní soud „… že při projednávání zákona č. 183/2010 Sb. byla jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu, konkrétně postup zákonodárného procesu upravený zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů i článek 1 odst. 1, článek 2 odst. 3, článek 41 a článek 44 odst. 1 Ústavy včetně článku 2 odst. 2 Listiny …“ Soud se proto ve vztahu k této žalobní námitce dále nezabýval podrobnou argumentací žalobce uvedenou pod bodem I žaloby ve vztahu k protiústavnímu přijetí novely zákona o místních poplatcích. Pokračování -6- 10Af 576/2012 (15) Podstatou žaloby byla dále polemika žalobce ohledně nesprávného posouzení věci po právní stránce, neboť v rozporu se zákonem o místních poplatcích a zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách ve znění účinném v rozhodné době, zcela nesprávně posoudili předmět zpoplatnění místními poplatky, respektive otázku, co má být v případě provozování centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály považováno za technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g/ zákona o místních poplatcích a namísto centrálního loterního systému zpoplatnili místním poplatkem jednotlivé koncové terminály, které jsou však pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterního systému, co by jednoho funkčně nedělitelného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. (16) Spor je jinými slovy řečeno ve své podstatě o tom, zda je takové technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí možno podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí a zda je místní poplatek za provozované jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí možné vybírat. (17) Soud v souladu s ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. uvádí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec má možnost je zavést pomocí obecně závazné vyhlášky, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel, přičemž sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení za 3 měsíce může činit částku od 1.000 Kč do 5.000 Kč (§ 10a téhož zákona). Město České Velenice vydalo v rámci své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ust. § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s tímto zmocněním. Podle obecně závazné vyhlášky Města České Velenice o místních poplatcích č. 1/2010 ( účinnost vyhlášky od 1.9.2010), kterou se změnila obecně závazná vyhláška Města České Velenice o místních poplatcích č. 1/2004 , poplatková povinnost u jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí, vzniká dnem uvedení jiného technického herního zařízení do provozu a zaniká dnem ukončení provozu jiného technického herního zařízení, účinnost vyhláška pozbyla dne 30.12.2010. Ode dne 1.1.2011 vstoupila v účinnost vyhláška č. 2/2010, kterou byla zavedena poplatková povinnost u jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, která vzniká dnem nabytí právní moci povolení k provozování jiného technického herního zařízení a zaniká dnem pozbytí platnosti povolení k provozování jiného technického herního zařízení. Ve vztahu k poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ust. § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. V případě jiného právního předpisu“, uvedeného v tomto ustanovení, odkazuje poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní charakter, slouží přinejmenším jako určitá interpretační pomůcka při aplikaci konkrétních právních předpisů. Podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, jestliže budou v povolení podrobně stanoveny všechny podmínky k provozování a použije se při tom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Pokračování -7- 10Af 576/2012 (18) Předmětem sporu je v této záležitosti výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, dle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Podle názoru žalobce, má-li být technické zařízení „herním“ zařízením, respektive zařízením sloužícím k provozování sázkových her ve smyslu zákona o loteriích, musí být takové zařízení způsobilé k naplnění sázkového vztahu a koncový interaktivní videoloterijní terminál, o jehož zpoplatnění se vede spor, není a nemůže být považován za herní zařízení ve smyslu zákona o loteriích. Důvodem tohoto postupu je dle názoru žalobce skutečnost, že technické a funkční řešení CLS je takové, že jedná se o elektronický systém tvořící jeden funkčně nedělitelný celek sestávající z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a koncových interaktivních videoloterijních terminálů. Centrální jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách, výhry okamžitě zobrazuje na koncovém terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Koncový interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží jako zobrazovací jednotka, tedy jako neoddělitelná součást CLS. S tímto popisem, který žalobce v žalobě uvedl, soud souhlasí. Nesouhlasí však se závěrem, že koncové interaktivní videoloterijní terminály nenaplňují podstatu pojmu jiné technické herní zařízení, neboť za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu zákona o loteriích, třeba rozumět takové technické zařízení, odlišné od výherního hracího přístroje, podle ust. § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ust. § 1 odst. 1 tohoto zákona. Zároveň není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry, kterou je např. i multi lotto provozované žalobcem na území Města České Velenice a v povolení je dokonce uveden i způsob provozování této hry, tj. centrální loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. (19) Soud souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her, totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo provozováno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Do této kategorie her jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“, které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ust. § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního systému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 č.j. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhlášku vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e), téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, popř. dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci Ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných Pokračování -8- 10Af 576/2012 obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona.“ (20) Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru, je jeho povinností vyplývající z ust. § 50 odst. 3 tohoto zákona použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To mimo jiné ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry, včetně kupříkladu schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení, apod. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo v dané záležitosti podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Z toho důvodu jsou v případě žalobce naplněny všechny zákonné podmínky proto, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru, možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ust. § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích. (21) Odmítá-li žalobce s odkazem na stanoviska Elektrotechnického zkušebního ústavu a institutu pro testování a certifikaci tento názor, je třeba k tomu uvést, že výklad, který soud ve výše uvedených odstavcích učinil, zcela odpovídá zákonu. Nelze přisvědčit žalobci, že interaktivní videoloterijní terminál slouží pouze jako zobrazovací jednotka, neboť naopak bez koncového terminálu nemůže být naplněn sázkový vztah. Vklad umožňuje koncové zařízení, jehož prostřednictvím herní proces probíhá. Bez koncových videotolerijních terminálu by nebylo možné uskutečnit sázkovou hru, ani naplnit sázkový vztah. Argumentuje-li žalobce, že předmětem povolení Ministerstva financí je výlučně taková činnost, která směřuje k naplnění sázkového vztahu, pak právě povolením i koncových videoloterijních terminálů je tato podmínka jednoznačně naplněna. Není nutné, aby koncové videoloterijní terminály byly povolovány samostatně, což dopadá na případy, pokud Ministerstvo pouze doplní rozhodnutí, kterým povolilo provozování sázkové hry, prostřednictvím CLS o další jim schválené koncové terminály a jejich umístění, aniž by vydávalo nové povolení, neboť i doplněk rozhodnutí, kterým je povolováno provozování sázkových her prostřednictvím CLS má z hlediska práv a povinností konkrétního subjektu konstitutivní účinky a bez takového doplněného rozhodnutí o povolení k provozování sázkové hry prostřednictvím CLS by nebylo legálně možné další koncová zařízení provozovat. Pro zpoplatnění místním poplatkem v souladu s vyhláškou obce není podmínkou samostatnost povolení koncového videoloterijního terminálu, neboť forma, která v konkrétní věci byla zvolena, a kterou žalobce argumentuje, že Ministerstvo pouze doplnilo stávající povolení, má, jak bylo výše uvedeno, stejné účinky do práv a povinností subjektu, jako samotné vydané povolení. I tato argumentace jednoznačně svědčí o tom, že vydaná rozhodnutí odpovídají zákonu a námitka žalobce není proto důvodná. (22) Orbiter dictum soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a další Pokračování -9- 10Af 576/2012 související zákony, mimo jiné také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové zařízení v systému k provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Nepřímo jsou tak přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. Tento závěr je pak i v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011, č.j. Pl. ÚS 29/10. (23) Soud dále rovněž pouze podpůrně zmíní novelu zákona o loteriích provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mimo jiné legislativní vymezení centrálního loterijního sytému, ( jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy), prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově je tak od výše zmíněného data v ust. § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterijního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterijní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterijním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterijního systému“. Stejně tak důležitý je postup zákonodárce, kterým v nově vloženém odstavci VI. ust. § 50 zákona o loteriích definuje provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mimo jiné vlastní provoz interaktivních videoloterijních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů, vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterijních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti, či neodůvodněné rozdíly ve vztahu mimo jiné k plnění související poplatkové povinnosti. (24) Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že jiný závěr nelze dovodit, ani na základě žalobcem předložených důkazů, které byly při jednání před krajským soudem provedeny, a to především Standardem centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály vydaným Ministerstvem financí dne 17.12.2008, č.j. 34/106819/2008, či dopisem Ministerstva financí ČR ze dne 3.6.2010, č.j. 3466682/2010, adresovaným Elektronickému zkušebnímu ústavu, s.p. a Institutu pro testování a certifikaci, a.s., ani z vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 7.6.2010 sp. zn. 61-100/2010 a dopisu Ministerstva financí ČR ze dne 28.6.2010, č.j. 34/76036/2010, adresovaný Elektronickému zkušebnímu ústavu, s.p. a Institutu pro testování a certifikaci, a.s., ani společného stanoviska Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci, ze dne 30.6.2010, či rozhodnutí Ministerstva č.j. 34/102591/2009 ze dne 8.1.2010, včetně pozdějších doplnění. Naopak ze všech těchto důkazů vyplývá závěr, který soud výše vysvětlil, že centrální loterijní systém je elektronický systém, který sestává z centrální řídící jednotky, Pokračování - 10 - 10Af 576/2012 místní kontrolní jednotky a početně neomezených koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů, které tvoří jeden funkčně nedělitelný celek. Rozhodnutí o dosažení nebo nedosažení výhry nelze bez interaktivního videoloterijního terminálu realizovat, neboť je učiněno na základě požadavku právě vyslaného z interaktivního videoloterijního terminálu, na němž je hra realizována, přestože rozhodnutí učiní centrální řídící jednotka, ale teprve v okamžiku uzavření sázky účastníkem hry právě na interaktivním videoloterijním terminálu. Interaktivní videoloterijní terminál je jediným článkem systému přímo ovládaný účastníkem. Z toho důvodu i ve Standardech centrálního loterijního systému je popsáno, jaké požadavky musí interaktivní videoloterijní terminál splňovat, navíc toto zařízení, jako koncové zařízení, musí být, jak vyplývá z dalšího důkazu navrženého žalobcem a provedeného soudem, rozhodnutí Ministerstva financí, schválen. Bez tohoto schválení, obsahujícího i umístění nových hráčských stanic (terminálů) v konkrétních herních střediscích, včetně uvedení modelu terminálu a jeho výrobního čísla, je podmínkou pro možnost provozování terminálů. To vyplývá z rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 21.5.2010, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že vydání tohoto rozhodnutí vyvolal žalobce svou žádostí doručenou Ministerstvu financí, kterou požádal o změnu povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, prostřednictvím terminálového systému MAGIC LOTTO provozovaného podle ust. § 50 odst. 3 zákona. Změna se týkala doplnění povolení a schválení provozování a umístění interaktivních videoloterijních terminálů v herním středisku herna Blue Bar, České Velenice. Žalobcem nabízený výklad z důkazů, které byly provedeny, nevyplývá. Z toho důvodu také nepřichází v úvahu aplikace právní zásady in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate, neboť jak žalobce sám uvádí, aplikace této zásady přichází do úvahy pouze v případě existence více možných výkladů nejednoznačné právní úpravy. V dané záležitosti soud neshledal podmínky pro aplikaci této zásady, neboť žalovaný postupem podle obecně závazné vyhlášky, která vycházela z platné právní úpravy, žalobce nezatížil poplatkovou povinností nad rámec zákona. (25) Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, kterou se dovolával nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřoval žalobce zejména v tom, že žalovaný se v rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími důvody a námitkami žalobce, zejména se nijak nevyjádřil k žalobcovu výkladu pojmu technické herní zařízení, respektive neuvedl seznatelné a přesvědčivé důvody, pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu nebyl možný. (26) Poukaz žalobce na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v otázce hodnocení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, je v obecné poloze nepochybně správný. Soudu je judikatura Nejvyššího správního soudu, týkající se hodnocení této otázky známa a v souladu s touto judikaturou při hodnocení námitky žalobce postupoval. Přesto však při posouzení této námitky ve vztahu k rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal. Žalovaný se vypořádal s odvolacími důvody i námitkami žalobce srozumitelným způsobem a vysvětlil své úvahy. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že se žalovaný zejména nijak nevyjádřil k žalobcovu výkladu pojmu technické herní zařízení, respektive neuvedl důvody, pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu nebyl možný. Na straně 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný výkladem tohoto pojmu zabýval a vysvětlil, z jakého důvodu nesdílí názor vyslovený žalobcem v odvolání. Toto odůvodnění obsahuje základní konstrukci postupu žalovaného, která vyústila v závěr, že jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály jsou považovány za technické herní zařízení a názor žalobce není s odůvodněním vysloveným žalovaným, možné akceptovat. Dokonce je uvedeno, že nezáleží na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektromechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. Pokračování - 11 - 10Af 576/2012 K námitce žalobce je vysloven i závěr, že každý Ministerstvem financí povolení koncový terminál, je ve spojení s centrální jednotkou schopen realizovat hru od samého počátku do jeho konce a každý interaktivní videoloterijní terminál je tedy nutné považovat za jeden kus technického herního zařízení, který podléhá i místnímu poplatku. Žalovaný zmínil i nemožnost uplatnění zásady v pochybnostech mírněji, respektive ve prospěch poplatníka, neboť po provedeném výkladu sporného pojmu není pochyb o předmětu místního poplatku. Soud při hodnocení této námitky zaujal shodný právní názor. Žádné jiné konkrétní důvody, pro které by mělo být žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě, žalobce nespecifikoval. Pokud další důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí byl uveden při jednání před krajským soudem, zejména v souvislosti se skutečností, že v roce 2011, kdy vešla v účinnost Vyhláška č. 2/2010 Města České Velenice, o místních poplatcích, v tomto období nebyl Ministerstvem financí povolen žádný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, a proto nelze místní poplatek vyměřit, pak tato námitka byla vznesena po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá, téhož zákona a soud se touto další rozšířenou námitkou zabývat nemohl. Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí soud z moci úřední s odkazem na výše odůvodněné neshledal. (27) Žalobce doručil soudu dne 12.7.2012 repliku k vyjádření žalovaného, ve které korigoval žalobní body a doplnil svou žalobní argumentaci. K tomu soud uvádí, že argumenty a návrhy v této písemnosti prezentované, kterými jsou rozšiřovány žalobní body, se soud rovněž zabývat nemohl, neboť byly vzneseny po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby tak, jak je stanovena v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá téhož zákona. (28) Soud proto v dané věci uzavřel, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn a z něhož vycházel žalovaný správní orgán, rozporován nebyl. Pokud se jednalo o předmět sporu, žalovaný správně posoudil zásadní otázku. Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný. Rozhodnutí netrpí vadami, které by je činily vnitřně rozporné nebo právně a fakticky neuskutečnitelné a rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zákonem. VI. Závěr, náklady řízení (29) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky, které byly vzneseny ve lhůtě 2 měsíců od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nebyly důvodné, a proto žaloba byla podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta. (30) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti a z toho důvodu se také náhrady nákladů řízení vzdal. Soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokračování - 12 - 10Af 576/2012 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějoviccích dne 17. července 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie K r y b u s o v á , v.r. Za správnost vyhotovení: Zd.Soukupová

Dotčená ustanovení

Zákon České národní rady o místních poplatcích 565/1990 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.