Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 Af 596/2012

č. j. 10 Af 596/2012-52

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-09-25 · ECLI:CZ:KSCB:,2013:10.Af.596.2012.52

  1. KS Č. Budějovice 10 Af 596/2012-52
  2. NSS 1 Afs 99/2013-25

Citované zákony (4)

Rubrum

10Af 596/2012 - 52 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M.H., bytem B., F. 1, zast. REYNA s.r.o., daňovým poradcem se sídlem České Budějovice, L. B. Schneidera 569/3, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21.9.2012 č.j. 7061/12-1100, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci /1/ Žalobou doručenou dne 27.11.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2012 č.j. 7061/12-1100, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 15.5.2012, č.j. 314127/12/077910304652, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 0 a ze dne 15.5.2012 č.j. 314756/12/077910304652, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 0 a tato rozhodnutí potvrzena. /2/ Žalobce v žalobě namítal rozpor vydaných rozhodnutí se zákonem, překročení stanovených mezí správního uvážení a procesní vady, neboť správní orgán porušil § 5 a § 114 a 141 daňového řádu, čímž zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces. Rozhodnutí je Pokračování - 2 - 10Af 596/2012 nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění je nedostatečné ve smyslu přesvědčivosti a dále z nedostatku skutkových důvodů. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobcem podaná dodatečná přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007, která měnila způsob uplatnění výdajů, ze skutečně prokázaných na výdaje procentem z příjmů, jsou v rozporu s § 141 daňového řádu. V rozhodnutí o odvolání žalovaný nezpochybnil možnost žalobce zvolit si způsob uplatnění výdajů, avšak důvodem zamítnutí odvolání bylo nesplnění podmínek stanovených § 141 odst. 2 daňového řádu. Žalobce s názorem žalovaného nesouhlasil a odkázal k tomu na rozsudek NSS č.j. 1 Afs 123/2006-67, z něhož citoval právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Žalobce nemohl předjímat rozhodnutí správce daně, který povede daňové řízení při zpracování a podání řádného daňového přiznání a nemohl tudíž posoudit, zda je pro něho lepší využít výdaje ve skutečné výši či paušálním procentem z příjmů. To mohl učinit až v okamžiku, kdy bylo možné porovnat daň stanovenou správcem daně na základě daňové kontroly a v této souvislosti zjistil pro žalobce tuto novou skutečnost, která nasvědčuje tomu, že daň nebyla stanovena ve správné výši. Toto zjištění nemohl žalobce učinit při sestavení a podání řádného daňového přiznání. Proto je naprosto irelevantní, zda k dodatečnému doměření daně došlo na základě daňové kontroly z důvodu neunesení důkazního břemene žalobce či z důvodu zjištěné chyby v psaní, počítání či jiného pochybení ze strany poplatníka. Platí totiž zásada, že daň musí být stanovena ve správné výši korektně. Správci daně umožňuje daňový řád potrestat poplatníka za porušení povinností více způsoby. Mezi ně však nepatří upření práva na podání dodatečného přiznání. Tímto postupem žalovaný porušil výše citovaná ustanovení, a proto bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. /3/ Dne 5.2.2013 žalobce podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě s odkazem na probíhající exekuční vymáhání daňového nedoplatku formou prodeje nemovitého majetku žalobce. Soud usnesením ze dne 12.3.2013 žalobě odkladný účinek nepřiznal. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu. /4/ Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že Finanční úřad v Českých Budějovicích provedl v létech 2009 a 2010 u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Výsledkem kontrol bylo dodatečné vyměření daní, a to za rok 2006 ve výši 359.872 Kč a za rok 2007 ve výši 425.600 Kč. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům byla dne 16.12.2010 zamítnuta a rozhodnutí správce daně byla potvrzena. Dne 16.12.2011 podal žalobce dodatečná daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007 s odůvodněním, že zákon o daních z příjmů umožňuje způsob uplatnění výdajů ze skutečně prokázaných změnit na výdaje procentem z příjmů, neboť to pro něj bude výhodnější. Správce daně vyzval žalobce k odstranění pochybností o správnosti podaných dodatečných daňových přiznání a vzhledem k tomu, že nebyly odstraněny, vydal dodatečné platební výměry s doměřenými daněmi ve výši 0, čímž potvrdil daně vyměřené na základě daňové kontroly. Žalovaný označil argumentaci žalobce k podání dodatečných daňových přiznání za absurdní, neboť ustanovení § 141 odst. 2 daňového řádu stanovuje, kdy lze podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší, než je poslední známá povinnost. Poslední známá povinnost nebyla stanovena v nesprávné výši. Vady postupu správce daně nenamítl. Podáním dodatečných daňových přiznání výsledky daňové kontroly ignoroval a obchází je. Taková situace nebyla úmyslem zákonodárce. Žalovaný odkázal na ustanovení § 7 odst. 9 v rozhodném znění pro zdaňovací období let 2006 a 2007, které jednoznačně stanoví, že neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, může je uplatnit procentem Pokračování - 3 - 10Af 596/2012 z příjmů. Zvolený způsob uplatnění výdajů nelze zpětně měnit. Aspekt řádného či dodatečného daňového přiznání není třeba u jednoznačně zákonem stanovené zásady zmiňovat nebo rozlišovat. K žalobcem citovanému rozsudku žalovaný uvedl, že se nemohlo jednat o obdobnou situaci, neboť rozsudek byl vydán za platnosti zákona o správě daní a poplatků, v němž bylo stanoveno zcela jednoznačně, že dodatečné přiznání na daňovou povinnost nižší nelze platně podat v případech, kdy je uplatňováno snížení základu daně v důsledku snížení výnosů či uskutečněných zdanitelných plnění nebo zvýšení nákladů či přijatých zdanitelných plnění, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v odvolání nebo mimořádném opravném prostředku. III. Obsah správních spisů. /5/ Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: /6/ Žalobce podal za zdaňovací období roku 2006 a 2007 daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Dne 7.10.2009 byla zahájena u žalobce daňové kontrola. Na jejím základě byly vydány dodatečné platební výměry dne 18.6.2010, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za období roku 2006 pod č.j. 174862/10/077910304652 ve výši 359.872 Kč a za zdaňovací období roku 2007 pod č.j. 174870/10/077910304652 ve výši 425.600 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům se žalobce odvolal. Odvolání žalobce byla rozhodnutími Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 16.12.2010 pod č.j. 6017/10-1100 a č.j. 1618/10-1100 zamítnuta a dodatečné platební výměry byly potvrzeny. /7/ Dne 16.12.2011 podal žalobce dodatečná daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007, ve kterých uplatnil výdaje procentem. K tomu jako důvod podání dodatečného daňového přiznání uvedl skutečnost, že mu tento postup umožňuje zákon č. 586/1992 Sb. v platném znění. Správce daně ve smyslu § 89 odst. 1 daňového řádu zahájil postup k odstranění pochybností a výzvami č.j. 14330/12/0777910304652 a č.j. 14827/12/077910304652 sdělil žalobci své pochybnosti o správnosti dodatečného daňového přiznání. Vyzval jej, aby ve lhůtě 15 dnů pochybnosti odstranil a uvedl, jaké nové skutečnosti nebo důkazy nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. K tomu odkázal na ustanovení § 141 daňového řádu. Žalobce zaslal správci daně odpověď, ve které pochybnosti správce daně neodstranil. Zopakoval svou původní argumentaci. Vzhledem k odpovědi žalobce na výzvu správce daně uzavřel, že pochybnosti odstraněny nebyly. Výsledek postupu k odstranění pochybností byl uveden v úředních záznamech, které byly žalobci doručeny. K tomu byl žalobcem zaslán návrh na pokračování v dokazování, k čemuž správce daně neshledal důvody. Vydal proto dodatečné platební výměry, ve kterých dospěl k závěru, že se daň neodchyluje. /8/ Žalobce se proti dodatečným platebním výměrům ze dne 15.5.2012 odvolal. O odvolání rozhodlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Stalo se tak s odůvodněním, že odvolatel neuvedl, v čem spočívají nové skutečnosti nebo důkazy, které by měly vést ke změně způsobu uplatnění výdajů. Žalobce podal dodatečná daňová přiznání teprve poté, když při daňové kontrole neunesl důkazní břemeno ohledně dokazování nákladů a byla mu doměřena nová daňová povinnost. Odkazovaný judikát Nejvyššího správního soudu 1 Afs 123/2006 na danou věc nelze použít. Za situace, kdy žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení v rámci daňové kontroly, byly údaje z řádného daňového Pokračování - 4 - 10Af 596/2012 přiznání napraveny právě v rámci kontroly správce daně a na jejich základě byla dodatečně vyměřena daň, kterou následně žalobce požaduje v dodatečném daňovém přiznání snížit. Podle ustanovení § 141 odst. 2 daňového řádu je možnost volby ve způsobu uplatnění výdajů vázána na nové skutečnosti nebo důkazy, které vyšly najevo. Novou skutečností nebo důkazem nemůže být doměření daňové povinnosti, které nestalo na základě výsledků daňové kontroly. Tvrzení žalobce o možnosti volby změny uplatnění výdajů nelze považovat za nové důkazy nebo skutečnosti. Odvolací orgán přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a neshledal v postupu správce daně nesprávnost či nezákonnost. IV. Právní názor soudu. /9/ Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění /dále jen s.ř.s./, v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. /10/ Předmětem sporu je v posuzovaném případě otázka, zda žalobcem podaná dodatečná přiznání na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a roku 2007, kterými změnil způsob uplatnění výdajů ze skutečně prokázaných na výdaje procentem z příjmů, byla podaná v rozporu s ustanovením § 141 daňového řádu či nikoliv. /11/ Podle platné právní úpravy stanovené v § 141 odst. 1 zák. č. 280/209 Sb., ve znění pozdějších předpisů /dále jen daňový řád/, zjistí-li daňový subjekt, že daň má být vyšší než poslední známá povinnost, je povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě rozdílnou částku uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení daně. Poslední známá daň je výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani. Podle odstavce 2 zákona, daňový subjekt je oprávněn ve lhůtě podle odstavce 1 podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování na daň nižší, než je poslední známá daň, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Podle odstavce 5 téhož ustanovení, v dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečné vyúčtování uvede daňový subjekt rozdíl oproti poslední známé dani a den jeho zjištění; v případě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování podle odstavců 2 a 4 uvede i důvody pro jeho podání. /12/ Jak vyplývá z citované platné právní úpravy podle odstavce druhého citovaného ustanovení § 141 daňového řádu má daňový subjekt právo podat dodatečné daňové přiznání či vyúčtování směrem dolů, pokud vyjdou najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Dodatečným daňovým přiznáním lze tudíž opravit chybu v údajích řádného daňového přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že daňová povinnost měla být vyměřena v jiné výši. Jeho prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňového základu, který byl proveden správně, ohledně něj však v budoucnu vyšlo najevo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít při jeho výpočtu jiného způsobu. Tato daňová optimalizace není v žádném případě účelem dodatečného daňového přiznání. Zákonná úprava dodatečného daňového přiznání má totiž zcela jiný obsah, smysl i účel. /13/ Jak soud ověřil z podkladů založených ve spise, že žalobce podal daňová přiznání za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Dne 7.10.2009 byla u žalobce zahájena daňová kontrola. Výsledkem daňové kontroly byl závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně Pokračování - 5 - 10Af 596/2012 jím uplatněných daňových výdajů. Z toho důvodu byly vydány dodatečné platební výměry, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve zdaňovacím období roku 2006 ve výši 359.872 Kč a za zdaňovací období roku 2007 425.600 Kč. Žalobce podal proti dodatečným platebním výměrům odvolání. V odvolání v žádném směru neargumentoval uplatněním výdajů procentem z příjmů za situace, kdy v řádném daňovém přiznání uplatňoval výdaje dle daňové evidence. Odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům byla rozhodnutími ze dne 16.12.2010 zamítnuta. Teprve dne 16.12.2011 zaslal žalobce správci daně dodatečná přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007. V podaných dodatečných daňových přiznáních byl jako datum zjištění rozdílu uveden datum 15.12.2011 a změna v uplatnění výdajů, a to procentem z příjmů s odůvodněním, že tento postup umožňuje zákon č. 586/1992 Sb. v platném znění. Správce daně postupoval podle § 89 odst. 1 daňového řádu a odstraňoval pochybnosti, které mu vznikly v souvislosti s podáním dodatečných daňových přiznání. Při formulaci pochybností vycházel správce daně z ustanovení § 141 odst. 2 daňového řádu a vyzval žalobce, aby sdělil požadované skutečnosti a také, jaké nové skutečnosti nebo důkazy jej vedly k podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší. Vzhledem k tomu, že žalobce konkrétní údaje, respektive konkrétní nové skutečnosti nebo důkazy neuvedl, setrval na svém původním tvrzení, správce daně podání dodatečných daňových přiznání neakceptoval a vydal dodatečné platební výměry, kterými potvrdil daň vyměřenou na základě kontroly za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Tento postup odpovídá zákonu. /14/ V dané věci je nutné zdůraznit, že smyslem podání dodatečného daňového přiznání je náprava nesrovnalostí vůči poslední známé dani, jinými slovy řečeno, pokud byla daň stanovena v nesprávné výši. Tato podmínka v konkrétní výši nebyla žalobcem doložena. Je třeba zdůraznit, že u žalobce proběhla daňová kontrola, na základě které nebyly jím uplatněné výdaje uznány z hlediska daňových zákonů jako daňové výdaje a v rámci této daňové kontroly žalobce žádné výhrady vůči způsobu uplatňování výdajů nesdělil. Stejně tak nesdělil tyto námitky ani v rámci proběhlého odvolacího řízení. Jeho odvolání bylo posouzeno jako nedůvodné a doměřená daňová povinnost se stala pravomocnou. Teprve s odstupem jednoho roku podal žalobce dodatečné daňové přiznání, ve kterém uvedl, že novou skutečností je změna v uplatňování výdajů ze skutečných výdajů na procentní. Tento postup neodpovídá zákonu. Pokud daňový subjekt zjistí, že daň má být nižší než poslední známá daň, je oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na nižší daň. K tomu je však třeba, aby vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Takové nové skutečnosti nebo důkazy žalobce nepředložil, ani jimi neargumentoval. Přitom takovou novou skutečností či novým důkazem může být vše, co způsobilo v minulosti chybu a je nutné v rámci lhůt pro vyměření daně takovou chybu opravit. Může se jednat kupříkladu z pohledu nové skutečnosti o obyčejné opomenutí, pozdní předložení faktury či lidské chyby, špatné účtování, chybné posouzení daňových nákladů či výnosů nebo matematické chyby. Nic takového nebylo v rámci dodatečného daňového přiznání žalobcem předloženo ani tvrzeno, dokonce ani na základě výzvy, kterou žalobci správce daně doručil. Naopak v rámci předchozího prověřování daňového základu v rámci daňové kontroly došlo k prověřování daňového základu a v rámci výsledku daňové kontroly došlo ke zvýšení daňového základu i daňové povinnosti žalobce. Žalobce k tomu žádnou argumentaci, která by mohla na takových závěrech něco změnit, nepředložil. Proto lze uzavřít, že nebyla splněna podmínka, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že u žalobce byla daň stanovena v nesprávné výši. /15/ Argumentace žalobce je pro posouzení dané věci zcela nerozhodná. Zákon o daních z příjmů v § 7 odst. 9 ve znění rozhodném pro konkrétní zdaňovací období Pokračování - 6 - 10Af 596/2012 jednoznačně stanoví, neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, může uplatnit výdaje procentem z příjmů. Zvolený způsob uplatnění výdajů nelze zpětně měnit. Argumentace žalobce změnou způsobu uplatnění výdajů nemohla být tudíž důvodem k podání dodatečného daňového přiznání, ke změně daňové povinnosti mohlo dodatečně dojít pouze při podání dodatečných daňových přiznání z jiných zákonem připuštěných důvodů. V případě žalobce nebyl doložen rozpor mezi stanovenou a objektivně existující výší daňové povinnosti, a proto nepřipadá podání dodatečného daňového přiznání za této situace v úvahu. /16/ Argumentace žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 123/2006 není pro věc případná, neboť v případě žalobce nebyl legitimní důvod pro podání dodatečných daňových přiznání, neboť jediným důvodem podání žalobcových dodatečných daňových přiznání byla změna způsobu uplatňování výdajů. K tomu lze citovat z výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu „… daňový subjekt nepodává dodatečné daňové přiznání proto, že by se domáhal pouze změny způsobu uplatňování výdajů a tím chtěl optimalizovat daňovou povinnost, ale proto že mu to ukládá § 41 odst. 1 daňového řádu ……“. Z toho, co bylo řečeno, lze uzavřít, že dodatečným daňovým přiznáním lze opravovat chyby, pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vyměřena v jiné výši v důsledku pochybení a smyslem je náprava chyb či nesrovnalostí. Podmínkou pro podání dodatečného daňového přiznání je existence nových skutečností či nových důkazů, jež nebyly v dřívější vyměřovací fázi zkoumány. Nebyly-li u žalobce daňové výdaje uznány z hlediska daňových zákonů jako daňově uznatelné pro absenci důkazů, není myslitelné, že by změnou způsobu uplatnění výdajů se mohlo jednat o nové skutečnosti či důkazy, které by mohly být důvodem pro změnu daňové povinnosti a tento argument akceptovat jako nové tvrzení. /17/ Namítal-li žalobce, že rozhodnutí je nezákonné pro překročení stanovených mezí správního uvážení a je postiženo vadami řízení, neboť správní orgán porušil ustanovení § 5 a § 114 daňového řádu, pak k těmto tvrzením neposkytl v žalobě bližší argumentaci. S ohledem na ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. soud zkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V intencích žalobních bodů, tak jak byly vzneseny v žalobě ve vztahu k výše označeným porušením daňového řádu, soud uvádí, že tato porušení neshledal. Správce daně postupoval v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Uplatnil svou pravomoc pouze k účelům, k nimž mu byla zákonem stanovena a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Žalobce nesdělil, v jakém zájmu neměla být šetřena jeho práva a právem chráněné zájmy a soud z úřední povinnosti takové porušení zákona neshledal. Ve vztahu k námitce ohledně porušení § 114 daňového řádu soud rovněž neshledal v postupu žalovaného závady. Odvolací orgán přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v rozsahu požadovaném v odvolání. Při přezkoumávání rozhodnutí nevyšly najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti žalobcem neuplatněné, které by mohly mít vliv na rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že žalobní námitky byly nedůvodné. V. Závěr, náklady řízení. /18/ Soud proto s ohledem na výše uvedené odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla, rozhodnutí žalovaného správního orgánu považuje za vydané v souladu s právními předpisy. Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 zamítnuta. /19/ Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Pokračování - 7 - 10Af 596/2012 /20 /Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s.ř.s. Účastníci výslovně nesdělili, že s takovým procesním postupem soudu ve lhůtě stanovené v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nesouhlasí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. září 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie K r y b u s o v á , v.r. Za správnost vyhotovení: Zd.Soukupová

Dotčená ustanovení

Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.