10 Af 9/2014
č. j. 10 Af 9/2014-50
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
10Af 9/2014-50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Marie Krybusové a JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. M. S., zast. Ing. V. D., daňovým poradcem, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 11. 2011 čj.13962/11-1102-702767 a ze dne 14. 11. 2011 čj. 13963/11-1102-702767, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 11. 1. 2012 Krajskému soudu v Brně, postoupenou dne 25. 2. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2011 čj. 13962/11-1102-702767, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobou bylo současně napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 11. 2011 čj. 13963/11-1102-702767, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2008 a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Pokračování - 2 - 10Af 9/2014 V žalobě se uvádí, že žalobkyně v těchto letech podnikala v oblasti ubytování a současně působila jako spolupracující osoba manžela M. S. v oboru pohostinství. Předmětem daňové kontroly byly evidence manžela žalobkyně, ve výzvě správce daně byly vyjádřeny tři okruhy pochybností. Na tuto výzvu bylo reagováno vyjádřením. Po podání tohoto vyjádření nedošlo k žádné součinnosti mezi oběma stranami a následovalo projednání zprávy o daňové kontrole. Pro žalobkyni překvapivě bylo konstatováno, že skutečnosti, k jejichž prokázání byl manžel žalobkyně vyzván, nebyly prokázány a není možné daň stanovit dokazováním a bude stanovena pomocí pomůcek. Přiměřená součinnost mezi správcem daně a daňovým subjektem následovala po podání odvolání, v rámci odvolacího řízení bylo vzneseno na daňový subjekt několik požadavků a výzev, na které bylo řádně reagováno. Odvolací orgán s daňovým subjektem nikterak nekomunikoval. Jako zásadní závada je označena skutečnost, že pochybení daňového subjektu nejsou takového rázu, že není možno stanovit daň dokazováním. Poukazuje se na judikaturu Nejvyššího správního soudu o tom, že pomůcky lze použít výlučně tehdy, jsou-li chyby a neprůkaznosti evidence příliš intenzivní. U žalobkyně tomu tak není a rozdíly mají minimální dopad do konečného výsledku. Pro specifičnost podnikání v oboru pohostinství nebylo možno použít klasickou kontrolu korunou, protože ta je použitelná jen u obchodních organizací. Pracuje se na bázi přibližné celkové marže. O její výši lze vést spor. Daňový subjekt používal metodu odpovídající ekonomickou podstatou kontrole korunou. Je doložitelná snaha vést k závěru roku inventury. Výklad § 7b odst. 4 zákona o daních z příjmů a následném použití pomůcek je nepřípustným excesem správce daně. Rozsáhlá daňová evidence jako celek obstála. Vyjádření podalo Finanční ředitelství v Brně, které navrhlo žalobu zamítnout. V odvolacím řízení bylo postupováno se zřetelem k účinnosti zákona č. 280/2009 Sb. podle ustanovení § 114 a násl. tohoto zákona. Pro stanovení daně dokazováním je rozhodné, aby daňový subjekt plnil své zákonné povinnosti a skutečnosti významné pro správné stanovení daně doložil. Stanovení daně podle pomůcek dopadá na případy, kdy shromážděné důkazní prostředky ve svém celku jsou tak sporné, že jich nelze použít. Rozsudek čj. 5Afs 129/2006- 142, na který se odkazuje v žalobě, se nedotýká stanovení daně podle pomůcek, v dalším rozsudku sp. zn. 2Afs 132/2005 se Nejvyšší správní soud vypořádával s otázkou dostatečnosti zjištěných vad účetnictví. Žalovaný naopak sdílí názor, že jsou splněna veškerá tam vymezená kritéria pro stanovení daně podle pomůcek. V souzené věci manžel žalobkyně nepředložil takovou evidenci svého majetku ve smyslu § 7b zákona ani jakoukoliv jinou evidenci, kterou by byl doložen způsob použití evidovaných výdajů, nebyl prokázán soulad daňové ani jiné evidence se skutečností, nebylo prokázáno, že předložená daňová evidence je odrazem skutečnosti a vyvstalé pochybnosti jsou takové intenzity, že daň nebylo možno stanovit dokazováním. Nesplněnou zákonnou povinnost daňového subjektu správce daně vymezil jako povinnost evidovat své zásoby, což vyplývá ze zákona o daních z příjmů a účetních předpisů. Jakou formu evidencí daňový subjekt zvolí je na něm, avšak je nutno uvědomit si důkazní břemeno spočívající na daňovém subjektu. Podle principů stanovených právními předpisy předložená evidence vedena nebyla. Byla vypracována zpětně a není tudíž prokázáno, že údaje tam uvedené odpovídaly skutečnosti. Nebylo možno zjistit pohyb zboží v průběhu zdaňovacího období, byl zaznamenáván nákup materiálu bez vazby na jeho spotřebu, výpočet tržby je založený na odhadech, protože v době přecenění nebyly zjištěny skutečné stavy zásob, tržby jsou propočítávány z průměrných hodnot, u průměrných marží nebylo doloženo, že byly vypočteny z aktuálních cen, nebyly k dispozici jídelní lístky, nebyla doložena skladba prodaných jídel, liší se propočet tržeb vykázaný manželem žalobkyně a vypočtený podle výsledků místního šetření správcem daně. Při každém způsobu vedení evidence je nezbytné prokázat stav zásob k 31. 12. a že tento stav odpovídá skutečnosti. Při tomto způsobu Pokračování - 3 - 10Af 9/2014 evidence jsou zásoby evidovány v prodejních cenách. Součet tržeb, stavu zásob a jiných úbytků zásob musí odpovídat skutečnému stavu. Cílem evidence zásob je takové vedení evidence zásob, aby daňový subjekt byl schopen ověřit skutečný, faktický stav na stav evidenční. Zásoby evidované v prodejních cenách je nutné navázat na nákupy zboží evidované v nákupních cenách. Nezbytnou součástí je přesná evidence slev, marží a jiných úbytků zásob. Je-li evidence zásob vedena pomocí kontroly korunou, je zapotřebí vytvořit přehledný vnitřní systém umožňující průkazným způsobem ověřit stav zásob v porovnání s výdaji, čímž se prokáže způsob vynaložení zásob. Bez znalosti obchodní marže u jednotlivých druhů zboží nemůže evidence zvaná kontrola korunou prokázat skutečný pohyb zásob a jejich promítnutí do tržeb. Podstatné je doložit návaznost mezi zásobami pořízenými a prodanými. Nutná je evidence marže jako korekce prodejní ceny na cenu pořizovací pro každý druh zboží. Dojde-li ke změně ceny, je nezbytné provést inventuru předmětného zboží. V rámci odvolacího řízení byl proveden kontrolní přepočet marže dosahované v kuchyni za účelem ověření faktické správnosti předložené evidence. Žalobce nedoložil, jaké ceny při výpočtech evidence majetku použil. Takto bylo zjištěno, že skutečně dosažená tržba neodpovídá množství spotřebovaných vstupů. Předložená evidence nepředstavovala důkazní prostředek prokazující údaje uvedené v daňovém přiznání. Základ daně se odvíjí od výsledku hospodaření s tím, že ten je konstruován jako rozdíl mezi náklady a výnosy při respektování věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Finanční orgány jednoznačně ve smyslu § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků prokázaly, že předložená daňová evidence je nejen neprůkazná a nevěrohodná, ale i relevantní následek této skutečnosti, že míra průkaznosti a nevěrohodnosti je takové intenzity, že daň nelze stanovit dokazováním. Daňovému subjektu byl dán dostatečný prostor k prokázání skutečností uplatněných v daňovém přiznání. Účetnictví vykazuje závažné vady, nebylo možno dokázat skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, a proto nebylo možno stanovit daň dokazováním. Kontrolní zjištění a pochybnosti byly podrobně popsány ve výzvě, kdy bylo požadováno předložení jakékoliv skladové evidence podávající přehled o pohybu zboží umožňující provedení porovnání skutečného stavu zásob se stavem evidenčním a tak umožněno prověřit oprávněnost výdajů ve vztahu k příjmům. S reakcí daňového subjektu na výzvu se správce daně vypořádal ve zprávě. Daňový subjekt byl řádně seznámen se závěry správce daně a hodnocením důkazních prostředků, bylo reagováno na jeho podněty. Žalovaný v odvolacím řízení uvedl a prokázal existenci skutečností vedoucích k vydání napadených rozhodnutí. Napadené rozhodnutí vydalo Finanční ředitelství v Brně, které působilo v odvolacím řízení jako územní finanční orgán podle zákona č. 531/1990 Sb. Ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, v novelizovaném znění, se odvolací instancí od 1. 1. 2013 rozumí Odvolací finanční ředitelství v Brně. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly, se zřetelem k uplatněným žalobním bodům, následující podstatné skutečnosti: Z daňových přiznání žalobkyně za roky 2007 a 2008 je zřejmé, že na žalobkyni jako osobu spolupracující podle § 13 zákona o daních z příjmů byla převedena část příjmů a část výdajů. Daňová kontrola u žalobkyně byla zahájena dne 29. 3. 2010. Žalobkyni byla adresována výzva Finančního úřadu v Humpolci ze dne 20. 7. 2010 vztahující se k pochybnostem o výši uváděných příjmů a výdajů dosažených při spolupráci s manželem M. S.. Žalobkyně k této výzvě uvedla, že souhlasí s tím, co ve výzvě sdělil za manžela žalobkyně jeho zástupce. Pokračování - 4 - 10Af 9/2014 Žalobkyně byla s výsledky kontroly seznámena dne 24. 9. 2010 a byla dohodnuta lhůta k podání vyjádření. Tato lhůta byla prodloužena do 1. 11. 2010. V kontrolní zprávě se uvádí, že evidence zásob byla vedena na jednotlivých stránkách sešitu podle druhů sortimentu nabízeného a zpracovávaného zboží, poskytuje přehled o nákupu, nikoliv o pohybu zboží. Evidence zásob byla vedena neúplným a neprůkazným způsobem a nebylo možno zjistit skutečný stav zásob. Není přehled o nákupu a spotřebě jednotlivých druhů zboží v návaznosti na tržby a nelze určit, které výdaje jsou daňově účinné. Nelze posoudit, jak se zásobami bylo naloženo, kolik zboží bylo prodáno v restauraci, spotřebováno na výrobu nabízených hotových jídel a jídel na objednávku nebo zůstalo na zásobách. Pohyb zboží v návaznosti na tržby nebylo možno posoudit a daňová evidence se jeví neúplná a neprůkazná. Popisuje se obsah výzvy pro daňový subjekt a odpověď manžela žalobkyně a uzavírá se, že daňový subjekt neprokázal skutečnosti, ke kterým byl danou výzvou vyzván, což znamená, že neunesl důkazní břemeno, daň dokazováním stanovit nelze a bude tak učiněno za využití pomůcek. Zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 4. 11. 2010. Poté byly vydány dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 a 2008, které jsou odůvodněny tím, že rozsah nedostatků zjištěných v evidenci byl takový, že daň podle předložených podkladů dokazováním stanovit nelze. Bylo tak učiněno na základě výběru srovnatelného daňového subjektu s obdobným předmětem činnosti a rozsahem podnikání. Výpočet daně je v odůvodnění prvostupňových rozhodnutí uveden. Dodatečné platební výměry byly napadeny blanketárními odvoláními, která byla k výzvě správce daně doplněna, s odkazem na dva judikáty Nejvyššího správního soudu byl učiněn úsudek, že závady evidencí nejsou takové, že je důvod stanovit daň podle pomůcek. Konkrétní výhrady se vztahovaly ke skladové evidenci a tržbám při akcích, přílohou k odvoláním byly připojeny sestava prodejů na baru za roky 2007 a 2008 a potvrzení pořadatelů konkrétních akcí. Další doklady byly od spolupracujícího manžela žalobkyně převzaty dne 24. 1. 2011. Ke způsobu provozování pohostinství a evidenci se manžel žalobkyně vyjadřoval dále při jednání dne 17. 2. 2011. Dne 28. 3. 2011 je datováno sdělení pro žalobkyni vztahující se k dodatečně předloženým dokladům a jejich hodnocení správcem daně. Daňový subjekt byl s výsledky doplněného odvolacího řízení seznámen dne 12. 4. 2011. Odvolání byla projednána napadenými rozhodnutími, která jsou odůvodněna tím, že žalobkyně působila jako spolupracující osoba manžela M. S., přičemž příjmy a výdaje byly rozdělovány na žalobkyni v rozsahu 50 %. Daňová evidence nebyla vedena způsobem předpokládaným právními předpisy. Byla vypracována zpětně a není prokázáno, že uvedené údaje odpovídaly skutečnosti. Výpočet tržby je založen na odhadech provedených daňovým subjektem, v době přecenění nebyly zjištěny skutečné stavy zásob, částky předpokládaných tržeb jsou počítány z průměrných hodnot, které daňový subjekt dále zprůměroval. U průměrných marží nedoložil, že byly vypočteny z aktuálních cen, protože jídelní lístky předloženy nebyly. Nebyla doložena skladba prodaných jídel, počet prodaných hotových jídel a jídel na objednávku, ačkoliv daňový subjekt měl k tomu uloženou záznamní povinnost. Přestože evidence majetku formou kontrola korunou vykazovala zásadní nedostatky znevěrohodňující její průkaznost, byl proveden kontrolní přepočet marže za účelem ověření faktické správnosti předložené evidence. Bylo postupováno shodným způsobem jako daňový subjekt, pouze byly použity aktuální ceny z ceníku předloženého manželem žalobkyně. Tímto propočtem byla zjištěna průměrná marže 118,61 % v roce 2007 a 135,33 % v roce 2008 na rozdíl od marže vypočtené daňovým subjektem ve výši 93,95 %. Dále byla vypočtena Pokračování - 5 - 10Af 9/2014 průměrná marže za kuchyň. I tam se liší propočet mezi marží používanou daňovým subjektem a výpočtem správce daně. Daňový subjekt neprokázal takovou evidenci zásob a pohledávek umožňující zjistit, zda nakoupené zboží bylo skutečně prodáno, zda zůstalo skladem nebo jakým jiným způsobem s ním bylo naloženo. Neprokázal tudíž, že jedná se o výdaje daňově uznatelné. Bez průkazně vedené evidence majetku nemůže daňový subjekt prokázat provedení porovnání stavu skutečného se stavem podle daňové evidence, protože takový stav nemůže znát. Pak nelze objektivně posoudit, zda veškeré výdaje lze považovat za výdaje daňové. Za daného skutkového stavu byla splněna první podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, protože daňový subjekt nesplnil své zákonné povinnosti v průběhu dokazování. Neprůkazně vedená evidence neumožňuje stanovit daň dokazováním a nelze tak učinit ani na základě dodatečně předložených důkazů. Pro výpočet daně byly využity údaje o srovnatelném daňovém subjektu působícím v oboru pohostinství v obdobném rozsahu jako žalobkyně. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V žalobním bodu II. jsou uvedeny úkony správce daně a reakce daňového subjektu na výzvu k prokázání ve výzvě uvedených skutečností. Již z obsahu výzvy je seznatelné, že správci daně vznikly pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání. Tyto pochybnosti byly konkretizovány a žalobkyně na ně písemně reagovala. Pochybnosti uvedené ve výzvě vyvstaly z účetních dokladů a evidencí, které byly daňovým subjektem při kontrole správci daně předloženy. Daňový subjekt tudíž o vzniklých pochybnostech věděl, a jestliže se mu tyto pochybnosti písemným vyjádřením nepodařilo vyvrátit, neznamená to, že správce daně překvapivě konstatoval, že skutečnosti obsažené ve výzvě prokázány nebyly. Vyhodnocení předložených písemností a vyjádření daňového subjektu je v kontrolní zprávě obsaženo. Současně se vysvětluje, co brání stanovit daň dokazováním a nezbývá než učinit tak za pomoci pomůcek. Jestliže v době po projednání zprávy o daňové kontrole nebyly předloženy žádné důkazy, na základě kterých by bylo možno stanovit daň dokazováním, nic nebránilo vydat dodatečné platební výměry. Vyjádření žalobkyně k výsledkům kontrolní zprávy k prokázání rozhodných skutečností pro stanovení daně nepostačuje. Takové vyjádření je zapotřebí podpořit důkazními prostředky. Žalobkyně nesouhlas se stanovením daně za použití pomůcek vyjádřila při jednání dne 4. 11. 2010, jehož předmětem bylo projednání kontrolní zprávy. Setrvala na tvrzení, že požadavky § 7b zákona o daních z příjmů byly splněny. K tomuto vyjádření správce daně zaujal stanovisko, které je v protokolu o jednání zaznamenáno a uvádí se v něm, že nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a proto nebrání nic kontrolní zprávu podepsat. Žádné jiné vyjádření žalobkyně nepodala a proto nic nebránilo tomu, dodatečné platební výměry vydat. Soud nesdílí názor, že v průběhu daňové kontroly došlo k porušení zásady součinnosti. Ve výzvě se daňovému subjektu dostalo poučení o tom, že vyvstalé pochybnosti je zapotřebí prokázat důkazy. Jestliže takové důkazy nebyly předloženy na podporu tvrzení obsažených ve vyjádření k výzvě, nebyl žádný důvod vydávat další výzvu pro daňový subjekt k odstranění pochybností, které při kontrole účetních dokladů a evidencí vznikly. Správce daně neměl ani procesní povinnost daňový subjekt obeznámit s tím, že podané vyjádření nepostačuje a pochybnosti správce daně jím odstraněny nebyly. Náhled správce daně na vyjádření k výzvě je v kontrolní zprávě obsažen. Nutno poznamenat, že důkazní prostředky byly daňovým subjektem nabídnuty až ve fázi odvolacího řízení, přičemž z obsahu vyjádření daňového subjektu samého plyne, že byly vyhotoveny dodatečně, řada údajů byla stanovena odhadem. Pokračování - 6 - 10Af 9/2014 Pro tyto důvody soud nesdílí názor žalobkyně o tom, že k součinnosti mezi správcem daně a daňovým subjektem nedošlo. Poznamenává se, že pochybnosti správce daně nepostačuje okomentovat, ale jak již bylo uvedeno, je zapotřebí takové pochybnosti vyvrátit důkazními prostředky, což se v průběhu daňové kontroly nestalo. Předmětem hodnocení správce daně v průběhu daňové kontroly a následně též žalovaného, byla daňová evidence, kterou daňový subjekt sledoval podpořit údaje jím tvrzené v daňových přiznáních. Účelem vedení daňové evidence je zajištění zjištění základu daně z příjmů a pro ten účel taková evidence obsahuje údaje o příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně a údaje o majetku a závazcích (§ 7b odst. 1 zákona o daních z příjmů). Pro posouzení věci z hlediska uplatněných žalobních tvrzení má význam dále ustanovení § 7b odst. 2 zákona přikazující pro obsahové vymezení složek majetku postupovat podle právních předpisů o účetnictví a dále ustanovení § 7b odst. 4 zákona regulující povinnost zjistit skutečný stav zásob hmotného majetku, pohledávek a závazků k poslednímu dni zdaňovacího období, provést o tom zápis a o případné rozdíly upravit základ daně. Manžel žalobkyně provozuje pohostinství, a tudíž opatřuje pro jeho provoz zásoby a ty jsou následně spotřebovávány. Proto bylo zcela nezbytné vést evidenci zásob, tak aby bylo podloženo, jakým způsobem byly spotřebovány, v jakých cenách byly pořízeny a následně za jakou cenu zvýšenou o marži prodány. Jen takovým způsobem lze prokázat základ daně. To předpokládá vést průkaznou evidenci o příjmech a výdajích, a tudíž i o zásobách. Z podání a vyjádření daňového subjektu při ústních jednáních v průběhu odvolacího řízení je zřejmé, že předložené evidence byly vyhotoveny dodatečně, bylo pracováno s předpokládanými tržbami, průměrnými hodnotami, některé údaje byly odhadnuty. Z toho je zřejmé, že jak účetní doklady předložené ke kontrole správci daně, tak dodatečně doložené důkazy v odvolacím řízení neprokazují, že evidence zobrazují skutečný stav. Má-li evidence zobrazovat skutečný stav, pak nelze ji vést přiměřeně, ale musí ve vztahu ke skladovým zásobám obsahovat zcela přesné údaje o zásobách a výdajích na ně vynaložených. Skladová evidence musí být vedena tak, aby odpovídala skutečnému stavu a podle žádného právního předpisu nepostačuje, aby tak bylo činěno přiměřeně přesně, jak je tvrzeno v žalobě. Nejde tu o žádnou samoúčelnou evidenční činnost, ale právě o činnost, která má zajistit zjištění základu daně z příjmů. Postačuje-li pro podnikatelské účely vedení daňové evidence, pak taková povinnost se vztahuje na všechny podnikající subjekty v postavení osob samostatně výdělečně činných a není významné, jak velkou provozovnu daný subjekt provozuje. Nelze proto argumentovat případnou nesmyslností vedení skladu vyžadující osobní náklady. Možnost vedení skladu korunou, jak se uvádí v žalobě, napadenými rozhodnutími vyvrácena není, avšak i takový způsob vedení skladu předpokládá průkaznost takové evidence v tom smyslu, aby byla schopna zobrazit skutečný stav. Jestliže tomu tak není, pak takto vedenou evidencí nelze prokazovat správnost údajů uvedených v daňových přiznáních. Přikazuje-li právní předpis vést evidenci majetku, a tudíž i evidenci zásob, není rozhodná výše hodnoty takových zásob. Argumentace specifičností podnikání v pohostinství nemůže obstát, protože pro tento obor podnikání nepředpokládá zákon o daních z příjmů ani předpisy o účetnictví jakoukoliv výjimku, stejně jako nejsou předpokládány žádné rozdíly ve vedení evidence pro rozsah provozovny. Řádná evidence zásob pak také umožňuje znalost hodnoty vydaných zásob, které byly následně zpracovány a prodány. Proto není přiléhavé argumentovat neznalostí budoucí výše marže a nezbytností pracovat při stanovení výše marže v podstatě s odhadem. Nutno poznamenat, že daňový subjekt sám uvedl dvě rozdílné výše marže, které používal a tyto údaje se odlišovaly od propočtu provedeného při místním šetření správcem daně podle dostupných podkladů. Marže vypočtená při místním šetření byla vyšší než marže tvrzená provozovatelem pohostinství. Znalost výše marže je pak zcela nezbytná pro správné stanovení příjmů. Marže představuje rozdíl mezi nákupní cenou a cenou prodejní a již Pokračování - 7 - 10Af 9/2014 z toho důvodu je nezbytné řádně evidovat stav zásob a jejich následný pohyb. Proto je nezbytné vést evidenci tak, aby bylo možno ověřit stav zásob a další nakládání s nimi. Účelem inventarizace je zjištění skutečného stavu m. j. i u zásob. I tato povinnost se bez rozdílu vztahuje na všechny podnikatelské subjekty. Zjistit skutečný stav zásob nelze jinak než inventarizací, přičemž je tak činěno v zájmu porovnání skutečného stavu se stavem účetním. Nepostačuje proto jakákoliv snaha daňového subjektu o provedení inventury, ale je zapotřebí inventarizaci provádět právě způsobem umožňujícím porovnat účetní a skutečný stav. Těmto požadavkům však inventarizace daňového subjektu nevyhovují. Má-li evidenční stav odrážet stav skutečný, lze jen stěží učinit úsudek o tom, že tomu tak je, jestliže řada údajů byla určena zprůměrováním či odhadem a dodatečně vyhotovené evidence a další důkazy se zřetelem k plynutí času nemohou přesně zobrazovat skutečný stav. Zjištěné vady evidence zásob nebyly odstraněny dodatečně předloženými důkazy v průběhu odvolacího řízení a soud nesdílí názor, že jedná se o vady nevýznamné, ale vady takového charakteru, které jsou takového rázu, že evidence nejsou použitelné pro stanovení daně dokazováním. Za daného stavu evidencí a účetních dokladů předložených daňovým subjektem není přiléhavá argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci projednané pod sp. zn. 2Afs 132/2005, protože v této věci jednalo se o zcela konkrétní záležitosti (např. zaúčtování zůstatkové ceny telefonu), a tudíž bylo možno daň stanovit dokazováním a např. neoprávněně zaúčtovaný výdaj vyloučit. V souzené záležitosti se však nejedná o zcela konkrétní vady účetnictví, kdy po zhodnocení důkazních prostředků by bylo možno daň zcela přesně dokazováním stanovit. Takovou možnost dodatečně vyhotovené evidence při využití zprůměrování hodnot a odhadů nedávají. Druhá věc projednávaná Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 Afs 129/2006 se netýkala dodatečného vyměření daně podle pomůcek. V této věci byla daň stanovena dokazováním. Nezbývá než zopakovat, že pro vady evidencí a účetních dokladů předložených žalobcem nebylo možno postupovat jinak než stanovit daň za pomoci pomůcek, přičemž v průběhu daňové kontroly správce daně prokázal, že účetnictví daňového subjektu je neúplné, nevěrohodné, není průkazné a správné. Tím dostál své povinnosti podle § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků účinného v době provádění daňové kontroly. Jak již bylo uvedeno, pro odstranění vad účetní evidence případně dalších účetních dokladů nepostačuje reakce daňového subjektu či upozornění na vadné postupy správce daně podle názoru daňového subjektu, ale je zapotřebí podložit vyjádření, případně upozornění důkazními prostředky. To ve vztahu k výpočtu marže učiněno nebylo, naopak je tu rozpor jak ve tvrzení daňového subjektu o výši marže, tak v porovnání s výpočty učiněnými správcem daně při místním šetření. Svědčí-li důkazní břemeno v daňovém řízení daňovému subjektu, pak je na něm, aby správnost svých údajů prokázal, což znamená, podložit je důkazními prostředky. To daňový subjekt neučinil a odstraňování vad evidencí daňového subjektu není povinností správce daně. Proto nebylo ani povinností odvolacího orgánu došetřovat okolnosti souvisejícími s jednodenními akcemi, výši tržeb z těchto akcí, což se vztahuje i k akci v plavebním kanálu. Firemními akcemi se žalovaný zabýval, což je zjevné ze strany 9 a 10 napadeného rozhodnutí, kde se uvádí, že ve dnech konání těchto akcí se tato skutečnost neprojevila zvýšením denních tržeb. Prokázání výše tržeb ve dnech konání firemních akcí neumožnilo daň stanovit dokazováním pro zcela jiný důvod spočívající ve vadné daňové evidenci. Není proto pravdivé žalobní tvrzení o tom, že na tržby z firemních akcí nebylo Pokračování - 8 - 10Af 9/2014 reagováno. Nedostatečností daňové evidence se žalovaný zabýval při posuzování podmínek pro možnost stanovit daň podle pomůcek a na straně 7 a 8 napadených rozhodnutí je předložená evidence hodnocena. Nároky kladené na daňovou evidenci jsou popsány na straně 3 odůvodnění napadených rozhodnutí, na dalších stranách odůvodnění jsou popsána zjištění plynoucí z daňové evidence, uvádí se výpočet průměrné marže jak jej provedl daňový subjekt, vlastní propočet marže učiněný správcem daně, tyto podklady jsou hodnoceny a uzavírá se právním zjištěním o tom, že předložená evidence neodpovídá požadavkům § 7b odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona o daních z příjmů a toto zjištění má oporu v předloženém spise. Na odvolací námitky bylo napadenými rozhodnutími reagováno. Napadená rozhodnutí proto nejsou nepřezkoumatelná a daný žalobní bod proto nemá opodstatnění. Pro prve uvedené důvody daňová evidence manžela žalobkyně neobstála, protože trpí takovými vadami, že neumožňuje ověřit evidenční stav se stavem skutečným. Při hodnocení této evidence finanční orgány nikterak nevybočily z ustanovení § 7b odst. 1 a 4 zákona o daních z příjmů. To má za následek, že předloženou daňovou evidenci nelze použít pro stanovení daně dokazováním. Vady daňové evidence odstraněny nebyly, přičemž tato povinnost spočívá právě na daňovém subjektu. Tím daňový subjekt nesplnil své povinnosti při dokazování. Jím předložené podklady nebyly použitelné pro stanovení daně dokazováním a daň byla stanovena podle pomůcek, jimiž se staly údaje srovnatelného subjektu. Napadená rozhodnutí dále hodnotí spolehlivost takového způsobu stanovení daně. Z toho, co bylo uvedeno, soud uzavírá, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek při daňové kontrole podle tehdy platného procesního předpisu byly dodrženy a žalovaný při přezkoumání napadeného rozhodnutí respektoval postup předepsaný ustanovením § 114 daňového řádu. Soud proto uzavřel, že žalobou napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s předpisy, kterých se žalobkyně dovolává. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Pokračování - 9 - 10Af 9/2014 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 10. července 2014 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.