15 Co 100/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o určení vlastnického práva k nemovité věci o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. ledna 2026, č. j. 2 C 210/2025-72

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o určení vlastnického práva potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 35 467,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 22 034,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy bez č. p./č. ev. na pozemku parc. č. , hodnota, , kat. úz. , adresa, , obec , adresa, , vyznačené na geometrickém plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, , který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, jako budova na pozemku parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (odst. I.). Žalovanému pak uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 42 812,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, (odst. II.).

2. Žalobkyně tvrdila, že byla založena ke dni 1. 1. 1992, je právním nástupcem obce , adresa, a byly tak na ni převedeny veškeré nemovitosti ve vlastnictví právního předchůdce nacházející se v katastrálních územích ve správním obvodu žalobkyně. Žalobkyně je tak i vlastníkem budovy vodárny zřízené v letech 1956 – 1957, zahrnující výstavbu čerpací stanice a čerpací nádrže o objemu 20 m³ na pozemku p. č. , hodnota, , jehož vlastníkem je od roku 2015 žalovaný; z opatrnosti pak žalobkyně namítla i vydržení vlastnického práva k vodárně, kterou ona i její právní předchůdce nerušeně drží a užívá nepřetržitě od jejího vzniku. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a namítl nedostatek aktivní a pasivní legitimace, vznesl námitku litispendence ve vztahu k řízení u , právnická osoba, v , Anonymizováno, pod č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a dále domněnku, že možným skutečným vlastníkem zchátralé budovy je zemědělské družstvo, popřípadě Česká republika, neboť zemědělské družstvo již neexistuje.

3. Soud I. stupně dospěl k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně (odvíjí se od jejího tvrzení, že je výlučným vlastníkem vodárny), pasivní legitimace žalovaného (neboť je zapsán jako vlastník pozemku p. č. , hodnota, a pokud by nebyl prokázán opak, bylo by lze mít za to, že vodárna je součástí pozemku ve smyslu § 506 odst. 1 o. z.), jakož i o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (neboť žalobkyně se jinak nemůže domoci zápisu svého vlastnického práva k vodárně do katastru nemovitostí, když žalovaný jako vlastník pozemku p. č. , hodnota, takový souhlas nedal). Na základě zjištění učiněných z provedených důkazů (listinné důkazy a výpověď starosty žalobkyně , jméno FO, ) soud I. stupně zjistil, že ke vzniku žalobkyni došlo dne 1. 1. 1992 a do jejího vlastnictví připadly z vlastnictví původní obce , adresa, budovy a stavby podle toho, kde stojí. Rozhodnutím ONV v Táboře ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , byla povolena výstavba rozšíření vodovodu pro , adresa, , II. etapa, navazující na vybudovanou I. etapu obsahující vyřešené prameniště a přívodní řád ukončený čerpací stanicí a čerpací nádrží o obsahu 20 m³. Dne , datum, vydal MěÚ v , Anonymizováno, pasport stavby vodovodu I., II. etapa v obci , Anonymizováno, a , adresa, , prokazující, že stavba čerpací stanice a čerpací nádrže o oběma 20 m³ je totožná s budovou vodárny (slouží přitom svému účelu, pro který je technicky vybavena, a odpovídá vodnímu dílu dle § 55 odst. 1 písm. a) vodního zákona) a existovala již v lednu 1974 jako součást vodovodu zásobujícího vodou , adresa, ; zároveň úřad považoval žalobkyni za vlastníka stavby vodovodu v rozsahu I. i II. etapy. Dle rozhodnutí MěÚ v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, bylo žalobkyni uděleno jako provozovateli vodovodu povolení k odběru podzemní vody z vrtaných studní na pozemku parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , tedy i v tomto roce žalobkyně vodovod k zásobování , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, pitnou vodou využívala. Soud I. stupně na základě těchto listin uzavírá, že vodárna existovala již v roce 1974, byla vybudována právním předchůdcem žalobkyně v rámci budování vodovodu a zůstala součástí vodovodního řádu pro obec , adresa, do současné době. Žalobkyně i její právní předchůdce po celou dobu několika desítek let vodárnu užívali a nakládali s ní jako se svým vlastnictvím, což podporuje i výpověď starosty žalobkyně , jméno FO, . Následně se soud I. stupně zabýval nabytím vlastnického práva vydržením podle práva platného v době, kdy k vydržení došlo (§ 3028 odst. 2 o. z.); konkrétně vyšel z ust. § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), podle kterého se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. Od svého vzniku 1. 1. 1992 má vodárnu v držbě žalobkyně, která ji využívá jako součást stavby vodovodu I. a II. etapy v obci , Anonymizováno, a , adresa, , po celou dobu nikdo jiný vlastnické právo neuplatňoval, naopak žalobkyni za vlastníka považovaly i jiné subjekty (shora uvedené úřady) a dle výzvy k zápisu stavby obce do katastru nemovitostí ze dne , datum, i sám žalovaný. Jelikož soud I. stupně dospěl k závěru, že k 1. 1. 2002 se žalobkyně stala na základě vydržení vlastníkem vodárny, žalobě vyhověl, když vymezení vodárny odpovídá vyznačení budovy na pozemku parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, na geometrickém plánu , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , který tvoří nedílnou součást rozsudku. S ohledem na zásadu úspěchu ve věci přiznal úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení v částce 42 812,50 Kč za specifikované náklady právního zastoupení a zaplacený soudní poplatek.

4. Rozsudek napadl žalovaný odvoláním (blanketní odvolání z 10. 3. 2026 a doplnění odvolání podáními 2x z 12. 3. 2026, z 31. 3. 2026 a z 16. 5. 2026). Žalovaný namítl nesprávné posouzení aktivní a pasivní legitimace (soud I. stupně zde vyšel pouze z tvrzení žalobkyně, že je vlastníkem stavby, a z vlastnictví pozemku žalovaným) a neexistenci naléhavého právního zájmu (s poukazem na řízení , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , nepodání návrhu na zápis žalobkyní, nevyužití žaloby podle § 985 o. z.). Dále namítal nesprávné posouzení vydržení soudem I. stupně s tím, že nebyla prokázána dobrá víra (žalobkyně nepředložila žádný titul), držba nebyla nepřetržitá (poukaz na změny vlastníků pozemků, dlouhodobé neužívání stavby, absenci dokumentace k I. etapě, zchátralý stav objektů), opomenutí možnosti opuštění věci. Podle žalovaného soud převzal tvrzení žalobkyně bez důkazů, neboť neprovedl jediný důkaz k tomu, že stavbu vybudovala obec , adresa, , nezkoumal právní režim stavby v době jejího vzniku, nezkoumal možnou součást stavby jako pozemku, neprovedl žádné dokazování k právnímu titulu držby. Za nesprávné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že nebylo prokázáno doručení předžalobní výzvy a že náklady advokáta jsou nadhodnocené (soud přiznal 5 úkonů, ačkoliv reálně šlo o 2 – 3, náhrada za promeškaný čas přiznána bez prokázání cesty, paušály bez odůvodnění účelnosti). Dále namítl neúčinnost doručení rozsudku, který byl doručen vhozením do domovní schránky, ačkoliv žalovaný má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku. V doplnění odvolání ze dne 12. 3. 2026 žalovaný namítl neexistenci řádné předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., za kterou nelze považovat, s ohledem na jeho obsah, dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 10. 3. 2025; z toho dovozuje, že žalobkyně nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V dalším doplnění odvolání ze dne 31. 3. 2026 žalovaný namítl vadu rozsudku s ohledem na to, že jeho nedílnou součástí měl být geometrický plán, který musí být doručen v originále, ovšem v daném případě byla přiložena pouze kopie. Zároveň namítl, že revize katastru nemovitostí v roce 2024 změnila stav založený geometrickým plánem z roku 2010, proto tyto změny provedené revizí činí rozsudek věcně nesprávným (revize v roce 2024 sloučila pozemky, změnila jejich výměry, posunula hranice, změnila grafickou polohu). V posledním doplnění odvolání ze dne 16. 5. 2026 žalovaný připustil, že v některých svých předchozích podáních použil nepřesné citace soudních rozhodnutí, proto žádá, aby bylo přihlédnuto k věcnému obsahu jeho námitek, které opětovně rekapituluje. Proto navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, popřípadě změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že se ztotožnila se závěry soudu I. stupně ohledně aktivní a pasivní legitimace účastníků i existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; zde poukázala na to, že žalovaný odmítá poskytnout součinnost nezbytnou ke vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, přičemž řízení vedené u katastrálního úřadu sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, je toho přímým důkazem; žalovaným označený postup dle § 985 o. z. se týká opravy již existujícího zápisu v katastru nemovitostí. Žalobkyně souhlasí i se závěry soudu I. stupně o nabytí vlastnického práva ke stavbě vodárny vydržením, neboť se chopila držby dne 1. 1. 1992 v souvislosti s rozdělením právního předchůdce (obec , adresa, ) a její dobrá víra po dobu dalších 10 let nebyla nikým rozporována (dokonce i sám žalovaný ve výzvě z 12. 9. 2024 považoval stavbu za vlastnictví žalobkyně). K námitkám žalovaného o zchátralosti objektu a dlouhodobém neužívání stavby poukázala žalobkyně na závěry soudu I. stupně, že stavba vodárny je funkční součástí vodovodu I. a II. etapy. Žalobkyně ji průběžně udržuje a opravuje, nelze tak uvažovat o opuštění věci, k čemuž je nezbytný úmysl vlastníka vzdát se vlastnictví. K námitce o neexistenci řádné předžalobní výzvy žalobkyně odkázala zejména na dopis ze dne 10. 3. 2025, řádně doručený žalovanému. Přiznané náklady řízení pak odpovídají počtu a charakteru úkonů. K námitce neúčinnosti doručení rozsudku žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 588/2022, podle kterého rozsudek, jehož nedílnou součástí je geometrický plán, nelze doručit do datové schránky. Dle žalobkyně je odvolání žalovaného založeno na odkazech na neexistující judikaturu, případně na rozhodnutí týkající se jiných právních institutů, a dovozuje, že bylo vytvořeno za pomoci umělé inteligence, aniž uvedené skutečnosti byly žalovaným ověřeny. K námitce absence originálu geometrického plánu poukázala na to, že součástí rozsudku byl řádný stejnopis geometrického plánu, který splňuje veškeré zákonné náležitosti. K důsledkům revize katastru nemovitostí v roce 2024 uvedla, že na základě výpisu z katastru nemovitostí k pozemku p. č. , hodnota, nezjistila, že by došlo ke změnám neodpovídajícím údajům v geometrickém plánu; zjištěné nesoulady v údajích v katastru nemovitostí se týkají dosud nezapsané stavby vodárny a s tím související nutností provedení změny druhu části pozemku pod stavbou z trvalého travního porostu na zastavěnou plochu a nádvoří.

6. Odvolací soud v prvé řadě neshledává důvodnou námitku žalovaného o vadnosti doručení napadeného rozsudku soudu I. stupně. Jelikož jeho nedílnou součástí byl geometrický plán, soud I. stupně v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 588/2022 napadený rozsudek nedoručoval do datové schránky, ale prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Byl-li tedy rozsudek soudu I. stupně doručen řádně oběma procesním stranám, odvolací soud jej podle § 212 o. s. ř. ke včasnému odvolání podanému žalovaným jakožto osobou oprávněnou přezkoumal v celém napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé důvodné není, částečně důvodné je pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.

7. Soud I. stupně se věcí samou řádně zabýval, když provedl všechny žalobkyní navržené důkazy (žalovaný žádné důkazy v řízení před soudem I. stupně neoznačil). V odůvodnění napadeného rozsudku se pak v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. řádně vypořádal s námitkami žalovaného ohledně nedostatku aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení a neexistence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení jejího vlastnického práva, které správně neshledal důvodnými.

8. Pokud žalovaný se závěry soudu I. stupně ohledně těchto záležitostí nesouhlasil a v odvolání ze dne 12. 3. 2026 odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, 22 Cdo 1108/2005, 22 Cdo 2441/2008 a 22 Cdo 1574/2001, včetně právních vět, potom žádná taková rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistují; to samé odvolací soud zjistil ohledně řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu označených žalovaným v jeho podáních v rámci odvolacího řízení. S ohledem na tuto skutečnost, styl a strukturu uvedených podání žalovaného je odvolací soud, ve shodě s názorem žalobkyně, přesvědčen o tom, že se jedná o podání vytvořená umělou inteligencí či za její pomoci, proto není dán žádný rozumný důvod, aby se k těmto neexistujícím rozhodnutím, včetně neexistujících právních vět, odvolací soud jakkoliv vyjadřoval. Přitom závěry učiněné soudem I. stupně o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení, jakož i o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovanému určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř., považuje odvolací soud za správné, řádně zdůvodněné, a proto plně odkazuje na body 3. a 4. odůvodnění napadeného rozsudku. Souhlasí pak s vyjádřením žalobkyně ve vztahu k významu řízení vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , pod č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ohledně zápisu změny údajů v katastru nemovitostí (zápis budovy nacházející se na pozemkové parcele č. , hodnota, ), když podkladem pro takový zápis může být právě rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva (jak výslovně plyne z přílohy protokolu o výsledku revize údajů v katastru nemovitostí č. , hodnota, ). Pokud přitom z postoje žalovaného vyplývajícího z předžalobní komunikace se žalobkyní plyne, že žalovaný neposkytl potřebnou součinnost k zápisu předmětné budovy do evidence katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, podtrhuje tato skutečnost existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném soudním určení jejího vlastnického práva. Zároveň odvolací soud doplňuje, že překážka litispendence (tedy zahájeného řízení) brání tomu, aby o téže věci probíhalo jiné řízení u soudu (§ 83 odst. 1 o. s. ř.), neboli uvedené řízení u katastrálního úřadu nemůže představovat žádnou překážku pro rozhodnutí soudu (navíc je-li k předložení takového rozhodnutí soudu vlastník katastrálním úřadem vyzýván). Přiléhavý není ani poukaz žalovaného na postup podle ust. § 985 o. z., které dopadá na právo ve veřejném seznamu již zapsané (jak správně uvádí žalobkyně), což není případ budovy vodárny.

9. Pokud jde o závěry týkající se posouzení vlastnického práva k budově vodárny, soud I. stupně na základě zjištění učiněných z provedených listinných důkazů (bod 5. odůvodnění napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že vodárna existovala již v roce 1974 a že byla vybudována právním předchůdcem žalobkyně v rámci budování vodovodu, přičemž žalobkyně i její právní předchůdce po celou dobu několik desítek let vodárnu užívali a nakládali s ní jako se svým majetkem; takový závěr podporovala i výpověď starosty žalobkyně , jméno FO, . Tyto skutkové závěry soudu I. stupně přitom znamenají, že žalobkyně by byla vlastníkem budovy vodárny již na základě vybudování jejím právním předchůdcem, jak tvrdila jako prioritní právní titul vlastnictví stavby již v podané žalobě (stejné stanovisko uvedla i při jednání soudu odvolacího); proto odvolací soud přezkoumal věcnou správnost uvedených závěrů.

10. Namítal-li žalovaný v odvolání vady řízení s tím, že soud I. stupně pouze převzal tvrzení žalobkyně bez důkazů, pomíjí tato jeho námitka právě skutečnosti zjištěné z provedeného dokazování a obsažené v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku. Byť lze přisvědčit odvolací námitce žalovaného, že nebyl proveden žádný (přímý) důkaz o vybudování stavby obcí , adresa, (resp. tehdy příslušným národním výborem), lze takový závěr dle názoru odvolacího soudu dovodit (bez důvodných pochybností) z provedených listinných důkazů. Z nich plyne, že II. etapa rozšíření vodovodu pro , adresa, , povolená rozhodnutím z , datum, , navazovala na vybudovanou I. etapu v uvedeném rozhodnutí konkrétně vymezenou (v té době tedy o její existenci a charakteru nebylo pochyb) a není tudíž žádný rozumný důvod nahlížet na vlastnictví I. a II. etapy zbudovaného vodovodu pro , adresa, odlišným způsobem. O tom, že postupně vybudovaný vodovod v rámci I. a II. etapy náleží vlastnicky obci , adresa, , svědčí i rozhodnutí MěÚ , adresa, ze , datum, vydané pro obec , adresa, , kterým jí bylo uděleno povolení k odběru podzemní vody pro zásobování obce , adresa, a místní části , adresa, vodou pitnou z nových vodních zdrojů (vrtaných studní), jakož i územní rozhodnutí vydané Městským úřadem v , Anonymizováno, dne , datum, o připojení nového vodního zdroje k vodovodu, když s ohledem na nesouhlas žalovaného jako vlastníka pozemku p. č. , hodnota, bylo nakonec vodovodní potrubí vedeno mimo tento pozemek a k napojení vodárny došlo rovněž mimo tento pozemek žalovaného. Důkazní hodnotu má nepochybně i ověření zjednodušené dokumentace (pasport) stavby vodovodu I. a II. etapy v obci , Anonymizováno, a , adresa, , vydané MěÚ , adresa, dne , datum, , kterým byla tato dokumentace ověřena pro vlastníka stavby, kterým je obec , adresa, . Veškeré tyto skutečnosti ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že budova vodárny byla zhotovena příslušným místním národním výborem působícím v , Anonymizováno, , Anonymizováno, , tedy právním předchůdcem žalobkyně.

11. Pokud žalovaný již v řízení před soudem I. stupně (a shodně i v podaném odvolání) zmínil, že stavba mohla být majetkem jednotného zemědělského družstva a že v případě jeho zániku bez právního nástupce přešla do vlastnictví státu, o vybudování vodárny zemědělským družstvem a o takovém vlastnictví nevypovídá žádný z provedených důkazů a sám žalovaný k takovému tvrzení žádný důkaz nenavrhl (pokud se nedostavil k jednání soudu I. stupně, nemohlo mu být ani poskytnuto poučení k navržení potřebných důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.). Ostatně soud I. stupně přiléhavě poukázal i na názor samotného žalovaného obsažený v jeho výzvě ze dne 12. 9. 2024 k zapsaní stavby obce do katastru nemovitostí, z níž plyne, že za vlastníka vodárny na svém pozemku p. č. , hodnota, považoval žalobkyni. Proto zpochybňování tohoto vlastnického práva žalobkyně řadou námitek, které mají spíše hypotetický, než reálný základ, považuje odvolací soud ze strany žalovaného za účelové.

12. Nedůvodná je i námitka žalovaného, že soud I. stupně nezkoumal, zda stavba není součástí pozemku podle § 506 o. z.; v takovém případě by byla vlastnictvím žalovaného jakožto vlastníka pozemku, což ovšem nijak nezdůrazňuje a v řízení před soudem I. stupně výslovně ani neuplatnil. Dospěl-li přitom soud I. stupně k závěru, že žalobkyně se stala vlastníkem stavby vodárny na základě vydržení k 1. 1. 2002, tedy ještě před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (a tedy i ust. § 506), nemohla se taková stavba stát ke dni 1. 1. 2014 součástí pozemku, který byl ve vlastnictví jiné osoby (srovnej § 3058 odst. 1 o. z.).

13. Tomu, že jde o stavbu, která je předmětem evidence katastru nemovitostí (ať již jako samostatná nemovitá věc či součást pozemku dle § 506 o. z.), nasvědčuje samotná výzva Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ze dne , datum, , k odstranění nesouladu v katastru nemovitostí, podle které na pozemkové parcele č. , hodnota, existuje budova, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Kromě toho odvolací soud při odvolacím jednání zopakoval důkaz oceněním vyhotoveným , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 26. 11. 2024, jeho titulní stranou, kde je obsažena fotografie předmětné vodárny, ze které je zcela zřejmé, že jde o zděnou stavbu, která nepochybně má i základy (jak potvrdil při odvolacím jednání starosta žalobkyně). Odvolací soud tudíž uzavírá, že předmětná vodárna není ve smyslu § 506 odst. 1 o. z. součástí pozemku p. č. , hodnota, vlastněného žalovaným, ale jde o samostatnou stavbu ve vlastnictví žalobkyně, vybudovanou jejím právním předchůdcem.

14. I pokud by se žalobkyni nepodařilo prokázat toto originární nabytí vlastnického práva ke stavbě vodárny, stala by se jejím vlastníkem na základě vydržení vlastnického práva. Takový výslovný závěr učinil v napadeném rozsudku i soud I. stupně, vycházeje z příslušné právní úpravy vydržení platné v době, kdy k němu došlo, tedy z ust. § 134 odst. 1 obč. zák., podle kterého se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. Dále soud I. stupně správně vyšel z ust. § 129 odst. 1 ve spojení s § 130 odst. 1 obč. zák., podle kterých oprávněným držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří; v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Výkladem těchto podmínek vydržení se zabýval v mnoha rozhodnutích Nejvyšší soud. Z jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 plyne, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To však neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, či tu takový titul je.

15. Pokud tedy soud I. stupně provedeným dokazováním zjistil, že na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, , ve spojení s návrhem na rozdělení obce , adresa, a zápisem ze schůze konané dne 19. 11. 1991 v obci , adresa, , připadly z vlastnictví obce , adresa, budovy a stavby podle toho, kde stojí, potom právě tyto listiny představují právní titul, od kterého žalobkyně mohla nabýt přesvědčení (a být tedy v dobré víře), že je i vlastníkem budovy vodárny nacházející se v příslušném katastrálním území. Námitku žalovaného o neexistenci nabývacího titulu svědčícího žalobkyni je tak nutné odmítnout. Vznikla-li žalobkyni právě k 1. 1. 1992, soud I. stupně logicky posuzoval splnění podmínek vydržení žalobkyní od tohoto okamžiku; s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 správně uvedl, že v takovém případě je nadbytečné zabývat se oprávněností držby či dokonce vydržením jejími právními předchůdci. Pokud jde o hodnocení dobré víry žalobkyně, soud I. stupně správně zjistil, že vodárnu po celou dobu opravovala a užívala jako čerpací stanici, která je součástí vodovodu k zajištění pitné vody pro občany obce , Anonymizováno, i , adresa, . Pokud žalovaný namítá, že dlouhodobé užívání vodovodu není důkazem vydržení, nebylo v řízení tvrzeno ani prokázáno, z jakého jiného právního titulu, než je vlastnické právo, by tak žalobkyně činila. Z hlediska objektivního soud I. stupně správně poukázal na to, že za vlastníka vodárny žalobkyni považovaly i jiné subjekty, konkrétně příslušné orgány vydávající rozhodnutí citovaná soudem I. stupně. Zde je významné zejména rozhodnutí MěÚ , adresa, ze dne , datum, o udělení povolení žalobkyni k odběru podzemní vody. Byť lze přisvědčit odvolací námitce žalovaného, že toto i další rozhodnutí jsou z doby až po uplynutí vydržecí doby 10 let počítané od 1. 1. 1992, z provedeného dokazování nevyplynulo, že po vydržecí dobu byla dobrá víra žalobkyně ohledně jejího vlastnického práva k vodárně kýmkoliv zpochybněna; potom i rozhodnutí ze dne 17. 8. 2004 dokládá nezměněnou situaci přetrvávající i po uplynutí vydržecí doby. Teprve z rozhodnutí MěÚ , adresa, ze dne , datum, o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby – připojení nového vodního zdroje k vodovodům, plyne podání námitek dne 2. 11. 2015 a 7. 12. 2015 žalovaným jako (novým) vlastníkem sousedního pozemku p. č. , hodnota, , v rámci kterých se neztotožňuje s názorem žadatele (žalobkyně), že stavba vodojemu s přečerpávací stanicí je v historickém vlastnictví obce, přičemž pokud se tyto stavby nachází na jeho pozemku p. č. , hodnota, , tvrdí, že jsou součástí pozemku a tedy v jeho vlastnictví. Nicméně ani zde nebylo žalovaným tvrzeno nic konkrétního, co by skutečně svědčilo o zpochybnění vlastnického práva žalobkyně; navíc k tomu došlo až po uplynutí 10 let vydržecí doby běžící od 1. 1. 1992. Proto námitky žalovaného zpochybňující splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobkyní uplatněné v tomto řízení nepovažuje odvolací soud za důvodné.

16. Za neopodstatněné považuje odvolací soud rovněž námitky žalovaného, zpochybňující náležitosti a povahu geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, , který tvoří nedílnou součást rozsudku. Touto přílohou je sice kopie geometrického pláni, nicméně na této kopii je ověření, že souhlasí s geometrickým plánem, je zde razítko vyhotovitele geometrického plánu , tituly před jménem, , jméno FO, s jeho podpisem, datum ověření , datum, a položka ověření , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Jedná se tedy o postup, který odpovídá ust. § 16 odst. 4 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění předpisů pozdějších. To znamená, že takto ověřená kopie geometrického plánu je postavena naroveň jeho originálu a může být přílohou soudního rozhodnutí s následným zápisem do katastru nemovitostí.

17. Pakliže žalovaný dále namítal revizi katastru v roce 2024, která měla změnit stav založený geometrickým plánem z roku 2010, jedná se o zcela obecnou námitku. Zmínka o revizi údajů v katastru nemovitostí je přitom uvedena ve výzvě Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ze dne , datum, , jakož i v příloze protokolu o výsledku revize údajů v katastru nemovitostí č. , hodnota, , nicméně z uvedených listin plyne, že při takové revizi byl zjištěn nesoulad údajů v katastru se skutečným stavem pouze ohledně toho, že byla zjištěna existence budovy na pozemkové parcele č. , hodnota, , která je předmětem evidence katastru nemovitostí, a zároveň, že tato část pozemku pod budovou není druhem pozemku trvalý travní porost, ale zastavěnou plochou. Pokud žalovaný v odvolání tvrdí, že v rámci revize došlo ke sloučení některých pozemků, ke změně jejich výměry a ke změně jejich grafické polohy v katastrální mapě, nic takového se netýká předmětného pozemku p. č. , hodnota, ; pokud přitom geometrický plán z roku 2010 obsahuje údaj, že výměra tohoto pozemku je 4 170 m², odpovídá to výměře tohoto pozemku dle výpisu z katastru nemovitostí z 20. 8. 2025. Geometrický plán č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, byl dle svého označení vyhotoven pro rozdělení pozemku a vyznačení budovy v katastru, čemuž odpovídá jeho obsah, tedy rozdělení pozemku p. č. , hodnota, o původní výměře 4 170 m², travní porost, na pozemky p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – travní porost o výměře 3 975 m², st. p. č. , hodnota, – zastavěná plocha (ve smyslu shora uvedené výzvy katastrálního úřadu jde o změnu druhu pozemku) o výměře 19 m² s budovou bez č. p./č. ev., způsob využití technická vybavenost, a p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, – travní porost o výměře 176 m². I z hlediska obsahového tedy předmětný geometrický plán může být, ve spojení s rozsudkem soudu, podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.

18. Odvolací soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí soudu I. stupně o určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy bez č. p./č. ev. (technická vybavenost) na pozemku parc. č. , hodnota, v kat. úz. , adresa, , vyznačené v geometrickém plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, jako budova (nově) na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha, je věcně správným rozhodnutím. Proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o určení vlastnického práva žalobkyně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. Žalobkyně byla v řízení před soudem I. stupně úspěšná, a proto má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Pakliže žalovaný v rámci odvolání a jeho doplnění s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobkyně nesouhlasil s argumentací, že údajná předžalobní výzva žalobkyně nesplňuje zákonné náležitosti, je třeba k tomu v prvé řadě uvést, že ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. spojuje právo úspěšného žalobce na náhradu nákladů řízení proti žalovanému s řízením o splnění povinnosti (typicky o zaplacení peněžité částky), přičemž dané řízení není takovým řízením. Navíc ust. § 142a odst. 2 o. s. ř. umožňuje i při absenci výzvy náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci přiznat z důvodů hodných zvláštního zřetele, typicky v případě, že by ani předžalobní výzva nevedla k dobrovolnému splnění povinnosti. V daném případě je s ohledem na postoj žalovaného k předmětu řízení zřejmé, že ani taková předžalobní výzva by tomuto sporu nepředešla. Kromě toho z listin předložených žalobkyní je zřejmé, že účastníci spolu před podáním žaloby komunikovali, přičemž dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 10. 3. 2025 obsahuje žádost adresovanou žalovanému o informaci, zda dá souhlas s podpisem souhlasného prohlášení pro zápis vlastnického práva žalobkyně v katastru nemovitostí (k tomu ze strany žalovaného nedošlo) nebo zda bude nutné věc řešit soudně. Tedy žalovaný měl již před podáním žaloby žalobkyní potřebné informace a mohl učinit takové kroky, kterými by tomuto řízení a vzniku nákladů na straně žalobkyně zabránil. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud žalobkyni náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal.

20. Pokud jde o výši těchto nákladů, žalovaný zpochybňoval (opět v obecné rovině) účelnost žalobkyní vynaložených nákladů za právní zastoupení. Pokud soud I. stupně přiznal žalobkyni náhradu za odměnu za zastupování advokátem za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka z 10. 3. 2025, podání žaloby, písemné vyjádření z 2. 12. 2025 a účast u jednání soudu I. stupně dne 13. 1. 2026), potom s ohledem na shora uvedené zdůvodnění předžalobní výzva v dané věci nutná nebyla, navíc dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 10. 3. 2025 je součástí předžalobní komunikace mezi účastníky a nejde svým obsahem o předžalobní výzvu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) (výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem), případně dle § 11 odst. 2 písm. h) (jednoduchá výzva k plnění) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů pozdějších (dále jen AT). To znamená, že účelně vynaloženými náklady právního zastoupení žalobkyně je odměna za zbývající 4 úkony právní služby po 5 620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, ke kterým náleží 4 tzv. režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT (zde není potřeba, s ohledem na paušální charakter, zkoumat jejich účelnost) a náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za 6 půlhodin po 150 Kč za čas strávený cestou k jednání soudu právním zástupcem žalobkyně ze svého sídla (pokud se advokát k jednání soudu I. stupně dostavil, cestu absolvoval), celkem 23 180 Kč. Včetně náhrady 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v částce 5 287,80 Kč činí náklady právního zastoupení 30 467,80 Kč, spolu se zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby ve výši 5 000 Kč činí náklady řízení žalobkyně 35 467,80 Kč. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně v částce 35 467,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

21. V odvolacím řízení uspěla rovněž žalobkyně, která tak má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů i této fáze řízení. Jde opět o náklady právního zastoupení, konkrétně odměnu za 3 úkony právní služby (2 písemná vyjádření k postupně podávaným doplněním odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu 21. 5. 2026) po 5 620 Kč, 3 režijní náhrady hotových výdajů po 450 Kč a náhradu 21 % DPH z těchto částek ve výši 3 824,10 Kč, celkem tedy částka 22 034,10 Kč (náhradu dalších výdajů právní zástupce žalobkyně výslovně nepožadoval), kterou odvolací soud uložil žalovanému k úhradě rovněž k rukám právního zástupce žalobkyně v zákonné lhůtě 3 dnů.