15 Co 143/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČ IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované jako likvidační správkyně pozůstalosti po zůstaviteli Jméno zůstevitele zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení pohledávky na uspokojení ze zajištění o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 3. 2026 č. j. 5 C 57/2025-213

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o určení pohledávky za zůstavitelem a II. v části výroku o zamítnutí žaloby na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na určení pohledávky za zůstavitelem mění tak, že se určuje, že žalobci náleží za zůstavitelem Jméno zůstevitele, narozeným dne datum, zemřelým dne datum, posledně bytem adresa, pohledávka na smluvní pokutě 510 000 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně určil, že žalobci náleží za zůstavitelem Anonymizováno. jméno FO pohledávka ve výši 2 580 000 Kč, sestávající z jistiny 1 200 000 Kč, úroku 1 140 000 Kč a smluvní pokuty 240 000 Kč. Žaloba na určení, že žalobci náleží za zůstavitelem další pohledávka na smluvní pokutě 510 000 Kč a že žalobce má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění představovaného zástavními právy vloženými do katastru nemovitostí pod sp. zn. Anonymizováno s právními účinky vkladu k 23. 6. 2022 a sp. zn. Anonymizováno s právními účinky vkladu k 10. 1. 2023, zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Na základě dokazování bylo zjištěno, že zůstavitel jako dlužník uzavřel se žalobcem jako věřitelem dne 22. 6. 2022 smlouvu o úvěru na částku 1 200 000 Kč, se smluvním úrokem ve stejné výši a se smluvní pokutou 3 000 Kč za každý den prodlení. Tato pohledávka žalobce byla popřena v dědickém řízení po zůstaviteli v rámci likvidace pozůstalosti, kde jako likvidační správkyně vystupuje žalovaná, co do výše 1 950 000 Kč na úroku a smluvní pokutě. Žalobce byl vyzván usnesením z 20. 3. 2025 k podání žaloby na určení, že mu pohledávka přihlášená ve výši 3 090 000 Kč jako nevykonatelná a zajištěná náleží a v jaké výši, žalobu podal 9. 4. 2025, takže včas. Z obsahu uvedeného usnesení i protokolu o přezkoumání pohledávek je zřejmé, že pohledávka žalobce je sporná pouze co do její výše, nikoliv její zajištěnosti zástavními právy. Žalobce je aktivně legitimován k podání této žaloby pouze v rozsahu, v jakém byl k jejímu podání vyzván. Spornou skutečností není zajištěnost pohledávky. Pokud přesto podává žalobu ohledně ní, není v tomto směru aktivně legitimován a žaloba musela být bez dalšího zamítnuta. Soud I. stupně dále posuzoval, zda na základě notářského zápisu sepsaného notářem tituly před jménem jméno FO z 22. 6. 2022 se jedná o vykonatelnou pohledávku, ohledně níž lze dle § 255 odst. 2 z. ř. s. posuzovat nově jen takové skutečnosti, které nebyly nebo nemohly být uplatněny v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Toto ustanovení však jasně uvádí, že se musí jednat o pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, což u notářského zápisu splněno není. Pokud žalovaná namítala, že nebylo prokázáno sjednání úvěru pro podnikatelský účel, ve smlouvě je zůstavitel označen jako podnikatelem názvem své firmy, identifikačním číslem, sídlem podnikání a nepochybně i v rámci podnikání užívaným e-mailem. Navíc je v dalších článcích uveden předmět podnikání zůstavitele s tím, že jedná v rámci své podnikatelské činnosti a v rámci ní má zájem o uzavření smlouvy, jejíž účelem je rozvoj podnikatelské činnosti a refinancování jeho některých dluhů z podnikatelské činnosti. Dle okresního soudu je tak zřejmé, že zůstavitel jednal při uzavírání úvěru jako podnikatel, takže úvěrová smlouva nemá spotřebitelský charakter. Soud I. stupně pak neshledává úvěrovou smlouvu v žádné části neplatnou. Dle ní se zůstavitel zavázal zaplatit jistinu 1 200 000 Kč spolu se smluvním pevným úrokem 1 200 000 Kč ve 120 měsíčních splátkách po 20 000 Kč měsíčně. Sama výše úroku je věcí podnikatelské volnosti, z ničeho neplyne, že by s ní zůstavitel nesouhlasil či byl k uzavření smlouvy donucen. Naopak v minulosti s jinou firmou jednatele žalobce uzavřel obdobnou smlouvu za ujednání stejného úroku. Při 10letém kontraktu jde zjednodušeně o 10% roční úrok, což není nijak přehnaně vysoká sazba. Dle databáze ČNB činil v červnu 2022 obvyklý úrok u tohoto druhu úvěru pro nefinanční podniky 4,96 % ročně a pro domácnosti 8,77 % ročně. Dle ustálené judikatury ve vztahu k spotřebitelským úvěrům je úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době uzavření smlouvy, zpravidla alespoň trojnásobně. Ujednání, že nejdříve jsou spláceny úroky a až poté jistina, není nijak v rozporu s dobrými mravy, když i dle § 1932 odst. 1 o. z. u nespotřebitelských smluv se nejprve plnění dlužníka započítá na úroky a až poté na jistinu. Dle úvěrové smlouvy měly být splátky připsány na účet věřitele vždy do každého 20. dne v měsíci. Z dokazování plyne, že zůstavitel všechny 3 poskytnuté splátky zaplatil opožděně, v srpnu 2022 až 22. 8. 2022, v dalším měsíci 21. 9. 2022 a v říjnu 2022 až 24. 10. 2022. Pokud proto žalobce zesplatnil úvěr výzvou z 1. 11. 2022, učinil tak v souladu se smlouvou, když není důležité, jak dlouho prodlení trvalo, neboť ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. nastupují následky prodlení okamžitě po dni splatnosti. Pokud žalovaná v této souvislosti poukazuje na onkologické onemocnění zůstavitele, z lékařských zpráv vyplývá, že takovým pacientem byl zůstavitel již v roce 2017, z jiných zdravotních důvodů podstoupil 10. 10. 2022 a 19. 10. 2022 vyšetření, jež byly ambulantní. Z lékařských vyšetření nikterak neplyne, že by v den takového vyšetření či později nebyl schopen splátku provést. Smluvní pokuta byla sjednána v úvěrové smlouvě dle § 2048 odst. 1 o. z. pro případ porušení smluvní povinnosti zůstavitelem a ničemu neodporuje, že byla sjednána pevnou denní sazbou. Nelze vycházet z argumentů žalované o možné sazbě 0,1 % denně dle judikatury, která se vztahuje ke spotřebitelským smlouvám. V tomto případě pokuta zajišťovala dluh 2 340 000 Kč, představovala při denní sazbě 3 000 Kč 0,13 % dluhu denně, což není nikterak v rozporu s dobrými mravy. Nelze tedy přistoupit na požadavek žalované o využití moderačního práva ve smyslu § 2051 o. z., když navíc takový návrh je subjektivním právem dlužníka osobní povahy, kterým žalovaná nedisponuje. U smluvní pokuty však soud vychází z konstantní judikatury, dle které jí nelze požadovat „do zaplacení“, neboť jde o samostatný nárok, který nelze přiznat jako budoucí pohledávku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4544/2007, 26 Cdo 4503/2009). Vzhledem k tomu je nutno nárok žalobce na smluvní pokutu korigovat do data zahájení exekučního řízení 10. 1. 2023. Proto soud I. stupně určil, že žalobci náleží za zůstavitelem pohledávka sestávající z jistiny 1 200 000 Kč, úroku 1 140 000 Kč a smluvní pokuty 240 000 Kč (za období od 22. 10. 2022 do 9. 1. 2023), zatímco zbylou část nároku na smluvní pokutu 510 000 Kč zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který nesouhlasí s částečným zamítnutím žaloby. Jednak poukazuje na to, že usnesením z 20. 3. 2025 byl vyzván k podání žaloby na určení pohledávky, která byla ve výroku označena sice jako zajištěná, ale nevykonatelná. Zároveň byl vyzván, aby podal žalobu na určení, že mu pohledávka náleží ze zajištění (výrok II. uvedeného usnesení). Nesouhlasí proto se závěrem, že v této části žaloby není aktivně legitimován. Vedle toho nesouhlasí s právním závěrem, že nárok na smluvní pokutu „do zaplacení“ není možné přiznat. Dle judikatury Nejvyššího soudu musí být smluvní pokuta vymezena určitě, co do své výše a zejména určitým způsobem vymezena i doba plnění, tedy splatnost. V rámci toho připustil u smluvní pokuty vznikající za každý den prodlení stanovení její splatnosti jednou měsíčně do posledního dne každého kalendářního měsíce, kdy naposledy byl povinný povinen platit smluvní pokutu za den zaplacení jistiny. K tomuto žalobce v odvolání cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3288/2006. Vedle toho žalobce poukazuje na to, že samotný exekuční soud přiznal žalobci v exekučním řízení nárok na úhradu smluvní pokuty „do zaplacení“. Z těchto důvodů žádal změnu napadené části rozsudku tak, aby jeho žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu.

4. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním také ze strany žalované, která nesouhlasí s výrokem o určení pohledávek za zůstavitelem. Namítá, že soud I. stupně pominul argument, že ačkoliv se jednotlivá smluvní ujednání mohou samostatně jevit jako platná, jejich kombinací, obchodními praktikami žalobce a jeho právní taktikou vůči zůstaviteli vzniká významně nerovnovážný stav, který znamená, že i drobné porušení smlouvy (prodlení o 1-3 dny se splátkou) vede ke stoprocentnímu navýšení původní půjčené částky. Dle rozsáhlé judikatury je nezbytné komplexní posuzování úvěrových smluv (k tomuto žalovaná poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v adresa, pobočka adresa, sp. zn. 30 Co 53/2022, Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 195/2021, Krajského soudu v adresa, pobočka adresa, sp. zn. 18 Co 182/2020 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 184/2023, 21 ICdo 85/2016 a 21 Cdo 4908/2014). Okresní soud se však omezil na konstatování platnosti jednotlivých dílčích smluvních ujednání, přičemž žalobce pak notářským zápisem současně obešel možnost soudního přezkumu. Vedle toho okresní soud bez dalšího přejal tezi žalobce, že se jedná o úvěr podnikatelský, což ale nemůže být založeno pouze na označení ve smlouvě. Z jejího obsahu plyne, že prostředky byly určeny na úhradu starších závazků zůstavitele, přičemž jednatel žalobce sám sdělil, že jejich účel nezkoumal, takže nemohl vědět, zda se jedná o úvěry podnikatelské. Z těchto důvodů žalovaná žádala změnu rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání jednak uvedl, že žalovaná porušuje pravidlo plynoucí z § 263 z. ř. s., neboť přichází stále s novými argumenty, které nejsou přípustné (nad rámec těch, které uvedla v řízení o pozůstalosti). Dále žalobce uvádí, že celý spor vznikl až po smrti zůstavitele, který nárok žalobce nikdy nezpochybnil. Žalobce odkazuje na dřívější vyjádření o tom, že parametry podnikatelského úvěru mezi účastníky byly přiměřené a předvídatelné. Pokud žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, není to přiléhavé. Rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 184/2023 řeší jinou situaci, kdy mezi podnikateli byly v krátké době sjednány 4 úvěry, přičemž kumulativní úročení dosáhlo 2594 %. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 4908/2014 spočívala podstata sporu ve vyřešení otázky mravnosti kombinace smluvní pokuty a smluvního úroku z prodlení. Také rozhodnutí sp. zn. 21 ICdo 85/2016 řeší jinou situaci, a to střed zástavního práva a předkupního práva. V této souvislosti žalobce připomíná 8 jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, které naopak pokládá za relevantní a které uváděl v předchozích vyjádřeních. Je pouhou spekulací námitka žalované, že úvěr nebyl podnikatelský.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné, na rozdíl od odvolání žalované.

7. Činnost odvolacího soudu je činností přezkumnou. V rámci ní je základním úkolem odvolacího soudu posoudit, zda soud I. stupně v souladu s procesními pravidly provedl řízení a dokazování v něm, které je dostatečným skutkovým podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci samé, a zda v hmotněprávní rovině aplikoval soud I. stupně na věc se vztahující ustanovení, které správně vyložil z hlediska obecného i konkrétního. právnická osoba věc je z těchto hledisek možné konstatovat, že soud I. stupně se v procesní skutkové ani hmotněprávní rovině (až na dílčí právní otázku ohledně smluvní pokuty) nedopustil žádného zásadnějšího pochybení. Odůvodnění jeho rozhodnutí je podrobné a přesné, naplňuje požadavky plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř. a je z něho zřejmé, jaká relevantní zjištění soud I. stupně přijal z provedeného dokazování a jakými úvahami se řídil při právním posouzení případu. Pokud proto nebude něco dalšího uvedeno, je možné odkázat na odůvodnění tohoto rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožňuje.

8. Není nikterak podložený argument žalobce, že žalovaná přichází v průběhu řízení se stále novými skutečnostmi, které neuplatnila v řízení o pozůstalosti, což je v rozporu s § 263 o. s. ř. Při srovnání Přílohy z protokolu z přezkumného jednání ze 14. 11. 2024 a obrany žalované v tomto řízení se jedná věcně stále o stejné okolnosti (výše úroku a smluvní pokuty jsou nepřiměřené, jedná se o lichevní ujednání podléhající moderačnímu právu, neboť „kombinace okamžité splatnosti celého úvěru při jakémkoliv prodlení dlužníka, sjednanou smluvní pokutou ve výši 3 000 Kč denně a notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti“ jsou mnohem výhodnější pro věřitele. A to je v zásadě ta samá skutková argumentace, se kterou žalovaná přichází i v odvolání. Pokud v něm odkazuje na další judikaturu soudů, týká se to právního posouzení, nikoliv skutkových okolností, na které míří § 263 o. s. ř.

9. Na straně druhé nikterak neobstojí zpochybňování závěru okresního soudu o tom, že úvěrový vztah mezi žalobcem a zůstavitelem má podnikatelský charakter. To nemůže plynout z toho, zda jednatel žalobce při uzavírání smlouvy věděl, jaký je charakter 4 dluhů zůstavitele, které měly být vyrovnány nově poskytnutým úvěrem (nemluvě o tom, že ve smlouvě jsou 3 z těchto pohledávek vůči zůstaviteli označeny jako podnikatelské úvěry). Soud I. stupně zcela správně vyhodnotil veškeré skutečnosti k tomuto, které vyšly v průběhu dokazování najevo (což je především obsah samotné smlouvy a výpověď jednatele žalobce), ze kterých je naprosto evidentní, že zůstavitel v tomto vztahu vystupoval jako podnikatel (viz nejenom záhlaví smlouvy, ale i její text). K tomu není potřeba skutečně ničeho dodávat.

10. Judikatura Nejvyššího soudu připustila, že rozpor s dobrými mravy je možné dovodit také ve vztazích mezi podnikateli, jde však o zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu (srovnej např. rozsudky sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a 23 ICdo 56/2019). I u spotřebitelských vztahů přitom není dovození absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy automatické, jenom proto, že se dlužník zaváže k zaplacení vyššího úroku, než je obvyklý a v případě porušení smluv k úroku z prodlení vyššího, než je zákonný, případně ještě. ke smluvní pokutě apod. K tomuto existující obsáhlá judikatura zejména Nejvyššího soudu je postavena na tom, že buď je některý z takových závazků dlužníka extrémně vysoký proti běžným sazbám nebo ve svém souhrnu jde o řetězení různých typů sankcí v neprospěch jedné strany. O přesně takovou situaci, a to navíc ve spotřebitelském vztahu, jde ve věci, v níž Nejvyšší soud vydal své rozhodnutí pod sp. zn. 33 ICdo 184/2023. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4908/2014 přináší shodné právní závěry, které odvolací soud výše rámcově rekapituloval a které soudy obou stupňů dlouhodobě aplikují při rozhodování o úvěrových vztazích, a sice, že i přiměřenost smluvní pokuty je nutno posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem smluvního ujednání, s přihlédnutím k výši zajišťované částky, k dalším sjednaným sankcím, ke vzájemnému poměru mezi výší smluvní pokuty a výší zajišťované pohledávky. Stěžejní otázkou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 ICdo 85/2016 (na které žalovaná rovněž poukazuje) byla platnost zástavní smlouvy, nikoliv přiměřenost smluvních povinností dlužníka.

11. Hmotné právo je vždy postaveno z hlediska lhůt na principu, že pokud určitá doba uplyne, vzniká s tím určitý právní důsledek (tak je tomu třeba u promlčení, kdy po uplynutí přesně stanovené doby hned následující den nastane ten právní důsledek, že právo je promlčeno a toto promlčení může námitkou dlužník uplatnit). Obdobně tak pokud uplyne splatnost určitého závazku, hned následující den vznikají právní důsledky spojené s tím, že třeba věřitel může uplatňovat úrok z prodlení, může podat žalobu k soudu nebo třeba může zesplatnit celý zbytek dluhu. V uplatňování takového práva nelze shledat žádné nepoctivé jednání, když vyplývá z nastalé skutečnosti, která je smluvním stranám předem známa (ať už ze smlouvy nebo ze zákona). I zůstavitel si musel být vědom toho, že dle znění úvěrové smlouvy musí být splátky připsány na účet věřitele do 20. dne každého měsíce. Soud I. stupně proto také okolnosti spojené se zesplatněním úvěru zcela správně skutkově i právně vyhodnotil. S tím spojené jednání žalobce přitom nemá žádnou spojitost s povinnostmi, které si na sebe zůstavitel ve smlouvě o úvěru vzal.

12. Z ní plyne pouze jediná sankce, která je uplatňována nyní vůči žalované, a sice smluvní pokuta. Úrok je totiž v souladu s hmotněprávní úpravou odměnou za poskytnutí finančních prostředků, a tudíž nemá charakter sankce. Jistě není vyloučeno, že úrok může být sám o sobě extrémně vysoký nebo je takovým souhrn úroku se sankcemi, o takovou situaci se však zde nejedná, jak rovněž zcela logicky posoudil soud I. stupně. V přepočtu totiž úrok z jistiny byl sjednán ve výši 10 % ročně, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, což je jenom o něco výše, než úroky z bankovních úvěrů. I sama žalovaná v odvolání připouští, že sám o sobě tento úrok nemůže být nepřiměřený. O tom nelze uvažovat ani ve spojení se smluvní pokutou. Ta je rovněž pečlivě a v souladu s výsledky dokazování vyhodnocena soudem I. stupně z hlediska souladu s dobrými mravy. Správně je přitom vycházeno z toho, že zajišťuje nejenom jistinu, ale i úrok z ní. Není nikterak rozhodující, že je sjednána nikoliv procentní denní sazbou, ale konkrétní částkou za den prodlení. Jestliže žalovaná v odvolání poukazuje právě na opakovanou judikaturu dovozující rozpor s dobrými mravy při kumulaci sankcí, zde přece k žádné takové kumulaci nedochází.

13. Také z těchto důvodů se odvolací soud plně ztotožňuje s konečným právním závěrem soudu I. stupně, že v daném případě nelze dovodit neplatnost žádné části úvěrové smlouvy mezi žalobcem a zůstavitelem pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud nesouhlasí pouze s názorem okresního soudu, že smluvní pokutu nelze přiznat po celou uplatněnou dobu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3288/2006 (jež žalobce správně cituje) výslovně uvádí, že zákonu odpovídá kromě jiného i takové vymezení doby plnění smluvní pokuty v notářském zápise, v němž se dlužník zaváže zaplatit smluvní pokutu vzniklou v budoucnu tak, že se „vyčíslí pevná sazba smluvní pokuty z každé jistiny za každý den prodlení s tím, že povinný se zaváže platit takto vzniklou smluvní pokutu vždy jednou měsíčně do posledního dne každého kalendářního měsíce. Naposledy je povinný povinen platit smluvní pokutu za den zaplacení jistiny, k níž se smluvní pokuta váže, přičemž smluvní pokuta za měsíc, v němž byla jistina zaplacena, je opět splatná do posledního dne tohoto kalendářního měsíce“. Při srovnání tohoto právního závěru s textem notářského zápisu z 22. 6. 2022 (článek 1., bod 1b, článek 2., bod 4b) je evidentní, že úplně přesně je sjednáno zaplacení smluvní pokuty v této listině. Bylo tak namístě určit, že žalobci za zůstavitelem náleží smluvní pokuta v celé výši 750 000 Kč.

14. Žalobce byl usnesením Okresního soudu v Pelhřimově z 20. 3. 2025 vyzván k podání žaloby, jejíž předmět byl vymezen v bodu I. výroku tohoto rozhodnutí, tedy určení, zda mu pohledávka „náleží a v jaké výši“. Výrok II. tohoto usnesení představuje jenom obecné poučení o tom, v jaké lhůtě se tento druh žaloby podává. Vzhledem k tomu soud I. stupně rovněž správně posoudil, že žalobce nebyl v dědickém řízení odkázán na podání žaloby o určení, že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, takže v tomto směru není dána jeho aktivní legitimace.

15. Proto odvolací soud jednak rozhodl podle § 219 o. s. ř. o potvrzení výroku o určení pohledávky za zůstavitelem a části výroku o zamítnutí žaloby na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, neboť jde o výroky věcně správné. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak změnil část rozsudku o zamítnutí žaloby na určení pohledávky za zůstavitelem tak, že se určuje, že žalobci náleží za zůstavitelem také pohledávka na smluvní pokutě ve výši 510 000 Kč.

16. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V řízení byl dle konečného výsledku zcela úspěšný žalobce, kterému však v souladu s § 266 odst. 1 o. s. ř. nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat. S ohledem na to bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků na náhradu nákladů právo nemá. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.