15 Co 149/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený rodné přijmení Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Petrem Nesporým se sídlem Puklicova 52, 370 04 České Budějovice proti žalované: Jméno žalované, narozená rodné přijmení Datum narození žalované bytem Adresa žalované o žalobě z rušené držby o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2025, č. j. 11 C 24/2025-11

I. Usnesení soudu I. stupně se mění takto: Žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se rušení držby práva žalobce užívat bez omezení Anonymizováno který stojí na pozemku Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na LV č. hodnota, pro obec a katastrální území adresa a pozemky Anonymizováno orná půda a p. č. hodnota, orná půda, zapsané na LV č. hodnota, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, pro obec a katastrální území adresa, a to včetně umožnění žalobci chodit po těchto pozemcích a pohybovat se po nich lidskou silou, umožnění, aby třetí osoby mohly přicházet po těchto pozemcích za žalobcem a umožnění, aby třetí osoby mohly odcházet po těchto pozemcích od žalobce, umožnění vjezdu žalobce na tyto pozemky jakýmikoliv motorovými vozidly, umožnění odjezdu žalobce z těchto pozemků jakýmikoliv motorovými vozidly, umožnění parkování jakýchkoliv motorových vozidel žalobcem na těchto pozemcích a umožnění žalobci chodit po těchto pozemcích, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám JUDr. Jitky Oliberiusové náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 10 053,89 ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Napadeným usnesením soud I. stupně uložil žalované povinnost zdržet se rušení držby práva žalobce užívat bez omezení nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí. O nákladech řízení rozhodl dle úspěchu ve věci tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení v částce 8 900 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Žalobce žalobu z rušené držby odůvodnil tím, že mezi účastníky je sporné vlastnické právo ke stavbě rodinného domu č. hodnota na pozemku p. č. Anonymizováno, jehož výlučným vlastníkem je dle katastru nemovitostí žalovaná. Žalobce má však za to, že dům byl výstavbou nabyt do podílového spoluvlastnictví účastníků s podíly ve výši ideální jedné poloviny. Žalovanou proto vyzval, aby podepsala souhlasného prohlášení, na jehož základě by byl opraven nesprávný zápis v katastru nemovitostí; výzva zůstala bezvýsledná. I kdyby bylo prokázáno, že dům je výlučným vlastnictvím žalované, bylo by právo bydlení žalobce odvozeno od § 744 obč. zákoníku. Protože účastníci jsou v rozvodovém řízení, žalobce si v zájmu dětí, a aby nebyly vyostřovány vzájemné vztahy manželů, zajistil bydlení v nájemním bytě. Nešlo však o trvalé opuštění rodinného domu. Dne 15. 12. 2024 žalovaná sdělila žalobci, že dům je v jejím vlastnictví a vyzvala ho, aby dům opustil. Když to odmítl, zavolala policii, která ho vyzvala, aby dům opustil a žalobce tak učinil, jelikož nechtěl eskalovat spor. Zřejmě dne 18. 12. 2024 došlo k výměně zámku u vstupní branky na pozemek kolem domu, a do 19. 12. 2024 měl žalobce přístup domu, který využíval a uklízel si do skříní své věci, které mu žalobkyně sbalila do krabic. Asi 20. 12. 2024 došlo k výměně zámku u vstupních dveří a žalobce v důsledku toho nemá do domu a na pozemky okolo domu přístup. Žalobce se nikdy nevzdal práva v rodinném domě bydlet, nacházejí se tam jeho věci a věci ve společném jmění manželů. Žalobce užíval dům od doby jeho výstavby a otázka dalšího bydlení žalobce v domě je závislá na vyřešení otázky vlastnictví rodinného domu, ať již dohodou účastníků nebo soudem v řízení o určení vlastnického práva. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a že je důvodná. Vyšel z toho, že oba účastníci byli dle souhlasu s provedením ohlášené stavby, který vydal Městský úřad v Soběslavi dne 2. 12. 2009 stavebníky předmětného domu a jako manželé v něm doposud společně s dětmi žili. Žalobce v souvislosti s tím po celou dobu od roku 2010 až do zásahu žalované užíval nejenom rodinný dům, ale i pozemky v jeho bezprostředním okolí. Následné kroky žalované, která vyměnila zámky vchodových dveří, vedly k faktickému vypuzení žalobce z držby. Proto žalobě vyhověl a dle úspěchu ve věci rozhodl o nákladech řízení.

3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání, které bylo současně vyjádření k žalobě, k němuž byla nalézacím soudem vyzvána. Namítla, že návrh žalobce je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Žalobce neměl žádný důvod využít tohoto zrychleného institutu, který zasahuje do základních lidských práv žalované za situace, kdy žalobci nehrozí žádné riziko. Domnívá-li se, že je oprávněným vlastníkem nemovitostí, má možnost se domáhat zápisu do katastru nemovitostí jinou žalobou. Výměnou zámků nedošlo k narušení pokojné držby, jelikož žalobce užívací právo k předmětné nemovitosti již nedržel. Emailem z 18. 12. 2024 sdělila žalovaná žalobci, že dům je v jejím vlastnictví (toto sdělení je v souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí) a žádala ho, aby se zdržel narušování soukromí a nevynucoval si vstup do domu, protože v něm už několik týdnů nebydlel. Účastníci byli v rozvodovém řízení a žalobce se z domu po dohodě se žalovanou odstěhoval. Na výzvu žalobce reagoval až 23. 1. 2025, poukázal na odvozené právo bydlení uzavřením manželství a žádal žalovanou o sepis souhlasného prohlášení ohledně spoluvlastnictví domu. Na výzvu žalobce nemohla žalovaná objektivně reagovat, jelikož jí byla doručena ve čtvrtek v odpoledních hodinách dne 23. 1. 2025 a žaloba na ochranu rušení držby byla podána v pondělí dne 27. 1. 2025, přičemž žalobce v té době již věděl, že jednání ve věci rozvodu se koná dne 30. 1. 2025. Ani u tohoto jednání žalobce žalovanou o podané žalobě neinformoval. Během jednání o rozvodu bylo potvrzeno, že žalobce má novou partnerku a bydlí jinde. Pokud jde o sporný rodinný dům, jeho stavbu financovala rodina žalované, která byla na výslovné přání žalobce od 14. 12. 2010 jediným stavebníkem. Není pravdivé tvrzení žalobce, že až do výměny zámků účastníci v předmětném domě žili společně. Žalobce se již dříve odstěhoval v souvislosti s rozvodem manželství, měl zajištěno jiné bydlení a měl jinou partnerku, takže na jeho straně již nebyla žádná potřeba rodinný dům užívat. Vstupu do rodinného domu se žalobce začal domáhat až poté, kdy byla schválena dohoda o společné péči, kterou žalovaná uzavřela s ohledem na pracovní režim žalobce. Manželství účastníků bylo rozvedeno 3 dny po podání žaloby ve věci ochrany držby, avšak tvrzené odvozené právo bydlení zaniklo dříve, a to zánikem rodinné domácnosti, kterou žalobce trvale opustil. Žalovaná proto navrhla, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že se žaloba zamítá.

4. Žalobce navrhl potvrzení napadeného usnesení s tím, že držba existovala až do doby, kdy mu bylo zamezeno užívání domu výměnou zámků a vykázáním ze strany policie. Držby se žalobce nikdy nevzdal a je pochopitelné, že vzhledem k rozvodovému řízení dům užíval méně. Předně ale žalobce setrvává na svém tvrzení, že je spoluvlastníkem nemovitostí, že má právo nemovitosti užívat a tuto držbu chce realizovat. V tomto řízení se zkoumá pouze existence pokojné držby, a to, jestli byla držba narušena, k čemuž došlo, a pokud mají účastníci další spory, není to předmětem tohoto řízení a je nutno je řešit v jiném řízení.

5. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto věc projednal a přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu dle § 212 věty prvé o. s. ř.

6. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že písemná komunikace mezi účastníky z prosince 2024 až února 2025 se týkala sporu o vlastnictví domu. Dne 18. 12. 2024 také žalovaná žalobci sdělila, že se z domu již odstěhoval a že již nemá právo do domu svévolně vstupovat. V dopise ze dne 14. 2. 2025 mu pak sdělila, že jeho odvozené právo zaniklo opuštěním společné domácnosti. Rozhodnutím odboru výstavby a regionálního rozvoje Městského úřadu v Soběslavi ze dne 14. 12. 2010 č. j. č. účtu došlo ke změně stavebníka sporného domu tak, že jediným stavebníkem se stala žalovaná, která ke své žádosti o změnu stavebníka přiložila úředně ověřený souhlas žalobce. Z komunikace účastníků prostřednictvím SMS z 2., 3. a 16. 12. 2024 plyne, že žalobce v té době již nebydlel. Do domu docházel jen pro věci, což bylo předmětem neshod účastníků. Dne 2. 12. žalovaná žalobci sděluje, že dle dohody měl žalobce dát vědět, kdy do domu půjde, a protože tak žalobce nečinil, vyjádřila dne 16. 12. výslovný nesouhlas s jeho počínáním s tím, že si již všechny věci odstěhoval. Z rozvodového spisu účastníků a opatrovnického spisu jejich dětí bylo zjištěno, že u žalobce byla vždy uváděna adresa adresa. Žalobce u odvolacího jednání dne 15. 4. 2025 uvedl, že žalovaná si přála, aby se z domu odstěhoval a protože společné soužití bylo nepříjemné, pronajal si dne 17. 11. 2024 byt v adresa. Bydlení v domě se však nevzdal a do domu také až do 20. 12. 2024 docházel. Žádnou dohodu o tom, že bude bydlet jinde, se žalovanou neuzavřel. Děti si bral do adresa, tam u něho i přespávaly. Z domu si odstěhoval věci dle domluvy se žalovanou, a to pračku skříň a postel a také nějaké své osobní věci. Do domu chce i nadále docházet, má tam své věci, své děti a tělocvičnu. To je smyslem podané žaloby, protože v tom mu žalovaná neoprávněně zabránila.

7. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Soud I. stupně správně ocitoval příslušná procesní a hmotněprávní ustanovení, na jejichž základě je nutno žalobu na ochranu rušené držby posuzovat. Výklad těchto ustanovení, se kterým poté přichází, je v souladu s odbornou literaturou i judikaturou. Předpokladem je tedy prokázání posledního faktického stavu držby a prokázání jejího svémocného rušení. Nevyžaduje se přitom kvalifikovaná držba, protože hmotněprávní úprava (§ 1003 a násl. o. z.) chrání držbu obecně, tedy i takovou, která není poctivá, řádná a pravá.

9. Dle hmotněprávní úpravy je držitelem ten, kdo vykonává faktickou moc nad věcí a zároveň realizuje tuto moc pro sebe, tedy bez závislosti na třetí osobě. Proto se ochrany žalobou rušené držby může dovolat jen ten, kdo má věc ve své reálné moci a zároveň tuto moc naplňuje pro sebe. Žalobce tudíž musí tvrdit, že aktuálně věc nebo právo reálně ovládá a má i ve své moci, přičemž toto právo vykonává pro sebe. Aktivně legitimován k podání žaloby je tedy držitel ve smyslu uvedené hmotněprávní úpravy, přičemž v případě žaloby dle § 1003 až 1005 se vyžaduje, aby držba trvala do okamžiku rozhodnutí. Žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoliv stavu právnímu a smyslem této žaloby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu.

10. Z hlediska výše uvedeného je pro rozhodnutí ve věci bez významu tvrzení žalobce, že své právo bydlení ve sporném domě odvozuje od spoluvlastnického práva k domu. Toto spoluvlastnictví je mezi účastníky sporné, protože žalovaná, která je v katastru nemovitostí zapsána jako jediný vlastník, tvrzení žalobce o spoluvlastnickém právu domu zpochybňuje a není smyslem řízení o žalobě z rušené držby, aby se soud takovou spornou otázkou zabýval. Jak již bylo zmíněno, podstatný je faktický stav, nikoliv stav právní.

11. Žalobce již v žalobě tvrdil, že dům užíval jako manžel žalované, avšak manželské neshody vedly k rozvodu a také k tomu, že si žalobce s ohledem na zájem dětí zajistil další možnost bydlení, přesto i nadále částečně žil ve sporném domě a tohoto bydlení v domě se nikdy nevzdal. U odvolacího jednání upřesnil, že si pronajal byt v adresa, že tak učinil 17. 11. 2024, a že si tam odstěhoval některé osobní věci, dále skříň, postel a pračku. Tvrzení žalobce, že poté, co si pronajal byt v adresa, nadále částečně žil ve sporném domě, vyvrátila žalovaná SMS komunikací účastníků, z níž vyplynulo, že v domě již ani částečně nebydlel. To ostatně potvrdil v odvolacím řízení sám žalobce, když uvedl, že do domu pouze docházel např. proto, aby si uložil věci do skříně. Žalovaná zmíněnou komunikací také doložila, že do domu docházel neočekávaně a bez předchozí domluvy se žalovanou, a že mu to žalovaná opakovaně vytýkala. Tento zjištěný stav je poněkud v rozporu s tvrzením žalobce, že si pronajal byt proto, aby neeskaloval špatné rodinné vztahy. Skutečnost, že do domu stále docházel, byla totiž opakovaným zdrojem neshod účastníků. V řízení sice nebylo najisto postaveno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o trvalém opuštění domácnosti žalobcem, pro rozhodnutí ve věci však plně postačuje, že ke dni, kdy žalovaná vyměnila zámky, již žalobce v domě fakticky nebydlel. Od 17. 11. 2024 měl pronajatý byt, kam si odstěhoval základní věci potřebné pro bydlení, staral se v něm o děti, děti u něho přespávaly a do domu docházel za zcela jiným účelem, než za účelem bydlení. Tomu, že mezi účastníky nějaká dohoda o tom, že žalobce v domě bydlet nebude, proběhla, však nasvědčuje výtka žalované, že do domu chodí bez předchozí domluvy, jak se na tom měli účastníci dohodnout a samotné tvrzení žalobce, že si po dohodě se žalovanou do pronajatého bytu odstěhoval pračku, skříň a postel. V každém případě uvedené skutečnosti svědčí o tom, že minimálně od 17. 11. 2024, odkdy si žalobce zajistil jiné bydlení, byl dosavadní pokojný stav, jímž bylo společné bydlení účastníků ve sporném domě, narušen (nikoliv ale v důsledku jednání žalované), což trvalo až do doby, kdy žalovaná po vzájemné výměně názorů vyměnila zámky. Na tomto závěru nic nemění tvrzení žalobce, že nikdy nedal najevo, že v domě již nechce bydlet, a že společnou domácnost opustil natrvalo. Podstatné je pouze to, že z hlediska objektivního byl poslední faktický stav jiný, než žalobce v žalobě tvrdil, což znamená, že neprokázal naplnění zákonných podmínek daných pro žalobu na ochranu držby a nevzniklo mu právo domáhat se uvedení v předešlý stav a uložení povinnosti zdržet se tvrzeného rušebního jednání.

12. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti proto odvolací soud napadené usnesení dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dle konečného procesního výsledku uspěla žalovaná , která má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty představují odměnu za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a odvolání, a účast na odvolacím jednání dne 15. 4. 2025) po 1 500 Kč (§ 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3x paušální náhradu hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), cestovné z Prahy do tábora a zpět v částce 1 559 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 900 Kč a DPH 21 % ve výši 1 744,89 Kč, tj. celkem 10 053,89 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanovením § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.