15 Co 158/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 3. 2024 č. j. 12 C 87/2018-1104

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího a dovolacího řízení v částce 62 012 Kč k rukám , Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 930 000 Kč s úroky 9 300 Kč a 0,1 % denně z 930 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení. Dále rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 2 250 Kč.

2. Žalobce se uvedené částky domáhal z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky 6. 10. 2014. Zapůjčená částka byla poskytnuta na úhradu plateb u projektu „, adresa, – odbahnění rybníka , právnická osoba, “ (dále jenom projekt). Žalovaný tvrdil, že si uvedenou částku nikdy nezapůjčil. Žalobce mu vyřizoval dotaci na projekt, vždy mu předložil k podpisu řadu dokladů, žalovaný teprve dodatečně zjistil, že mezi nimi byla i smlouva o zápůjčce. Pokud tuto částku obdržel na účet 16. 12. 2014, téhož dne tuto částku spolu s dotací poukázal na účet žalobce. Jeho společnost , jméno FO, , právnická osoba, . pak provedla práce na rybníku pouze nepatrného rozsahu a v důsledku nedodržení podmínek pro poskytnutí dotace je po žalovaném vymáhána částka 1 911 913 Kč. Ze strany žalobce se jednalo o jednání cílené, úmyslné a sofistikované ve snaze získat finanční prospěch, za tento skutek byl žalobce také pravomocně odsouzen. Soud I. stupně ve věci rozhodl již rozsudkem z 21. 1. 2020, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, k odvolání žalovaného však krajský soud usnesením ze 4. 6. 2020 tento rozsudek zrušil. Poukázal na to, že je třeba zabývat se vůlí účastníků při uzavření smlouvy o zápůjčce, původem finančních prostředků, které měly být dle smlouvy poskytnuty a požadavkem žalobce, který tvrdí zjevné zneužití práva. Následným rozsudkem soudu I. stupně z 19. 11. 2021 byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením krajského soudu z 24. 6. 2022 rovněž zrušen z důvodu, že soud I. stupně uvedené otázky řádně nezodpověděl.

3. Soud I. stupně v novém rozhodnutí nejdříve rekapituluje skutková zjištění. Uvádí, že žalobce byl v roce 2014 majitelem společnosti , jméno FO, , právnická osoba, . (dále jenom společnost), zároveň byl (jako prokurista) osobou oprávněnou k veškerým jednáním. V roce 2010 nabízela společnost práce spojené s odbahněním rybníků, žalovaný tak kontaktoval žalobce, který nabídl zařízení veškerých záležitostí včetně projektu a dotace. Takto bylo v roce 2014 postupováno. Dne 9. 4. 2014 žalovaný podal žádost o dotaci na odbahnění rybníka. Kontaktní osobou za něj byl žalobce, když dle plné moci z 1. 4. 2014 žalovaný zmocnil společnost k jednáním se Státním fondem životního prostředí ČR. V žádosti je počítáno též se soukromým financováním v rozsahu 958 516 Kč, předpokládané zahájení bylo 1. 9. 2014, ukončení 31. 7. 2015, s nákladem 3 195 054 Kč. Z posouzení a hodnocení nabídek ve výběrovém řízení z 28. 7. 2014 plyne, že nejvýhodnější nabídka na realizaci s nejnižší nabídkovou cenou je od společnosti za 2 272 251 Kč bez DPH. Z čestného prohlášení žalovaného z 1. 4. 2014 plyne, že má zajištěny vlastní zdroje požadované na spolufinancování akce. Z příslibu poskytnutí zápůjčky ze 17. 2. 2014 plyne, že žalobce žalovanému přislíbil poskytnutí zápůjčky ve výši 700 000 Kč, příslib na zápůjčku ve stejné výši pak plyne i z příslibu , právnická osoba, z 25. 1. 2014. Ze smlouvy o dílo z 11. 8. 2014 vyplývá, že společnost se zavázala pro žalovaného provést odbahnění rybníka, za dohodnutou cenu 2 886 850 Kč, se zahájením díla 1. 9. 2014 a provedením do 31. 7. 2015. Soud I. stupně pak hodnotil po skutkové i právní stránce jednotlivé sporné otázky. Ze smlouvy o zápůjčce podepsané účastníky 6. 10. 2014 vyplývá, že žalobce se zavázal přenechat žalovanému 800 000 Kč. Zápůjčka, spočívající v tom, že dlužník má povinnost posléze něco dát, je závazkem tzv. kauzálním, u něhož je nutné i jeho splnění ze strany věřitele, tedy reálné poskytnutí druhově určené věci (§ 1789, § 1791 odst. 1 o. z.). K přenechání uvedené částky však mezi účastníky nedošlo. Vzhledem k tomu tato smlouva nebyla v reálu uskutečněna. Tato písemná smlouva je tudíž platným a účinným právním jednáním, které však nedoznalo svého naplnění. Téhož dne byla mezi účastníky podepsána smlouva o zápůjčce, kterou se žalobce zavázal přenechat žalovanému 930 000 Kč. Slovně vyjádřené právní jednání v této smlouvě není ohledně stranami projevené vůle v rozporu s jazykovým projevem. Zůstává osamoceným tvrzení žalovaného, že 930 000 Kč si od žalobce nikdy nepůjčil, když ani v rámci své výpovědi v trestní věci nepopírá, poskytnutí 930 000 Kč žalobcem, byť ji ani nechtěl a nepočítal s tím. Soud I. stupně tak shrnuje, že tato smlouva je platná a účinná a byla také naplněna. Na účet žalovaného byla 15. 12. 2014 připsána dotace 1 911 912,35 Kč, druhý den na tento účet žalovaného byla žalobcem složena částka 930 000 Kč s označením „půjčka dle smlouvy , tituly před jménem, , jméno FO, “. Téhož dne pak z tohoto účtu žalovaného byly odeslány na účet společnosti platby 133 100 Kč a 2 598 204 Kč, evidentně jako úhrada za zpracování a kompletaci žádosti, resp. za zálohu na cenu díla dle faktury společnosti z 21. 11. 2014, vystavenou ve vztahu ke smlouvě o dílo z 11. 8. 2014. Z výpovědi žalobce, svědka , jméno FO, a výdajového pokladního dokladu ze 16. 12. 2014 plyne, že částka 930 000 Kč má původ v majetku společnosti, byla žalobci poskytnuta v hotovosti. Byť nelze přesně vystopovat, zda při tomto bylo jednáno mezi jednatelem , jméno FO, a žalobcem, či mezi prokuristou a žalobcem coby jednou osobou, není s ohledem na okolnosti důvod nevyjít z realizace této zápůjčky. Z účetnictví společnosti (spolu s dalšími listinami) plyne, že mohlo docházet k poskytování peněžních prostředků společníkovi , jméno FO, , právnická osoba, . v hotovosti i k vracení těchto prostředků v hotovosti (z přehledu pohybů na účtu hlavní knihy se podává, že ve 46 případech v období let 2014, 2015 a 2016 došlo k půjčkám od společníka, vratkám půjček od společníka, vkladům společníka, poskytování půjček společníkovi a vratkám společníka, mezi nimi je i zmíněných 930 000 Kč). Soud I. stupně proto s další argumentací uzavírá, že žalobce při poskytnutí zápůjčky žalovaného 930 000 Kč užíval svých vlastních finančních prostředků, takže je aktivně věcně legitimován ve věci. Zejména z výsledků trestního řízení vedeného proti žalobci u Krajského soudu České Budějovice, pobočka v Táboře, pod sp. zn. , Anonymizováno, vyplývá, že společnost přes zaplacenou zálohu dílo nedokončila, provedla jen odvoz bahna, nebyl vyhotoven přeliv, hráz, požerák, lávka a položení trubek, to dokončoval žalovaný svépomocí. Dle znaleckých posudků zpracovaných pro trestní řízení bylo společností na odbahnění rybníka vynaloženo maximálně 1 096 395,35 Kč a na nákladech dokumentace maximálně 119 700 Kč, tedy celkem 1 216 095,35 Kč, což je rozdíl proti dotačním prostředkům 695 817 Kč a proti žalovaným uhrazených 2 598 204 Kč je rozdíl 1 382 108,65 Kč. Okresní soud pak rekapituluje průběh trestního řízení vedeného proti žalobci, s tím, že bylo ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2021, jímž byl žalobce uznán vinen, že jako prokurista společnosti se záměrem čerpat dotační prostředky a využít tyto finanční prostředky pro společnost či pro vlastní potřebu, na základě své předchozí nabídky přijal 1. 4. 2014 zmocnění žalovaného pro společnost, přičemž nejméně od 6. 3. 2014 věděl, že v rámci dokumentace žádosti o přiznání podpory bude figurovat jako dodavatel stavebních prací společnost, ač předem stanovenou podmínkou poskytnutí dotace bylo provedení výběrového řízení mezi nejméně 3 uchazeči s kvalifikačními předpoklady pro danou stavbu, a jeho následné jednání směřovalo k vytvoření listin, které měly poskytovatele dotace mylně vést k závěru, že všechny listiny předkládané v souvislosti s řízením o poskytnutí dotace odpovídají skutečnosti, dne 9. 4. 2014 v zastoupení žalovaného podal žádost o poskytnutí podpory, k níž konkrétně připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu, a to nejméně listiny mající dokumentovat provedení výběrového řízení, ač ve skutečnosti výběrové řízení proběhlo pouze formálně, na to navazující smlouvu o dílo z 11. 8. 2014, přičemž společnost ve skutečnosti ve stanoveném termínu 1. 9. 2014 práce nezahájila, tyto zahájila až 23. 7. 2015, přičemž rekonstrukce rybníka byla dokončena svépomocí žalovaným a jím objednanou společností , právnická osoba, . , adresa, , přičemž do 31. 3. 2016 provedené práce na odbahnění rybníka byly v rozsahu 1 096 395,35 Kč. Pokud žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že sám Nejvyšší soud uvedl, že i odpovědnost žalovaného by měla být zvážena, orgány činné v trestním řízení neshledaly žádný důvod pro zahájení trestního řízení proti žalovanému. Následně se soud I. stupně zabýval požadavkem žalovaného na nepřiznání ochrany práva žalobce s poukazem na § 6 a § 8 o. z. K tomuto cituje příslušná ustanovení i jejich výklad dle judikatury Nejvyššího soudu. Konstatuje, že projednávaný spor má širší souvislosti, než jen poskytnutí finančních prostředků na základě zápůjčky, a to ve vztahu k vyřizování dotace žalobcem při zastoupení žalovaného na odbahnění rybníka, kdy žalobce byl odsouzen v trestním řízení se závěrem o spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie jednáním, kterým umožnil vyplacení finančních prostředků z dotace ve výši 1 911 912,35 Kč žalovanému, přičemž návazně však byla tato částka žalovaným převedena společnosti, v níž byl a je žalobce jediným společníkem. Nelze přehlížet, že zápůjčka 930 000 Kč žalovanému byla použita právě na úhradu závazku žalovaného u společnosti, která však dle vyhodnocení v trestním řízení na odbahnění rybníka vynaložila maximálně 1 216 905,35 Kč, takže je zjevný „převis“ ve výši 1 382 108,65 Kč. Uvedené zjevně zpochybňuje poctivost žalobce ve vztahu k žalovanému, kdy navíc dílo žalobcem vlastněnou společností nebylo prováděno včas a řádně, mnohé musel žalovaný realizovat svépomocí na své další náklady. Nad to, zjevně s ohledem na pochybení zhotovitele, když projekt nebyl prováděn ve stanovených termínech a řádně, bylo rozhodnuto Finančním úřadem o povinnosti žalovaného vrátit dotaci 1 911 913 Kč. S ohledem na tyto okolnosti, kdy z poskytnuté dotace se plnění dostalo žalobcem vlastněné společnosti v podobě úhrady díla v rozsahu zjevně větším, než byla jeho faktická realizace, když zároveň bylo uloženo žalovanému poskytnutou dotaci vrátit, je zřejmé, že tento z daného plnění jakkoliv neprofitoval, k uvedenému došlo výhradně z důvodů na straně společnosti, za kterou jednal, i při vyřizování dotace, žalobce, shledává okresní soud v těchto souvislostech požadavek na vrácení zápůjčky za zjevné zneužití práva. I když sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany lze pouze ve výjimečných situacích (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3374/2016), za daného stavu jsou založeny zvláštní okolnosti pro nepřiznání požadovaného nároku. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

4. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá opětovně vadu nepřezkoumatelnosti, protože z odůvodnění není zřejmé, z jakých konkrétních důkazů vyplynula skutková zjištění, resp. soud I. stupně vyšel pouze z části provedených důkazů a jiné důkazy svědčící ve prospěch žalobce ignoroval. Jestliže dovodil platnost uzavření smlouvy o zápůjčce, pak neuvěřil obraně žalovaného, a tudíž jeho výpověď nepovažoval za věrohodnou. Tuto otázku tedy vyhodnotil odlišně od rozsudku soudů v trestním řízení. Nelze pak opomenout, že žalovaný kromě uvedené smlouvy o zápůjčce osobně podepsal celou řadu dokumentů, podepisoval a předkládal dokumenty Státnímu fondu životního prostředí, sám provedl a podepsal dokumenty v rámci výběrového řízení, aktivně se podílel na komunikaci týkající se žádosti o dotaci. V době podání žádosti o ní byl , funkce, , nebyl tedy laickou osobou, která by si snad nebyla vědoma důsledků toho, jaké povinnosti na sebe bere. Proto se žalobce nemůže ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, že k vrácení dotace došlo z důvodu prodlení na straně zhotovitele, když takové prodlení zpravidla ani nebývá důvodem k vrácení celé dotace. K tomu došlo z důvodů poskytování nepravdivých informací žalovaným směrem k SFŽP. Žalobce se dodnes neztotožňuje se závěrem trestního soudu, jelikož společnost dílo řádně provedla a předala, dílo je v pořádku a funkční. Pokud žalovaný musel ještě nějaké práce dodělat, realizoval to také na strojích společnosti. Posudek, ze kterého vyšel trestní soud a na který odkazuje okresní soud, přitom provedl znalec bez oprávnění v daném oboru. Žalobci byla v trestním řízení uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1,9 miliónů Kč. Z toho je zřejmé, že vlastně celou cenu díla uhradil žalobce, ať už prostřednictvím dotace nebo předmětné zápůjčky. Žalovaný vlastně dosud nemusel ničeho hradit. Také proto nemůže žalobce souhlasit s právním závěrem okresního soudu, že jeho právu nelze přiznat právní ochranu. Dožaduje se vrácení vlastních prostředků, které prokazatelně poskytl a které mu dodnes nebyly vráceny. Proto považuje za absurdní, že tento jeho požadavek je zjevným zneužitím práva. Poukazuje přitom na § 1 odst. 2, § 2 odst. 3 a zejména § 3 odst. 2 písm. c) o. z. Žalovaný veškerou odpovědnost stran dotace nejen v rámci trestního řízení přehodil na žalobce. Pokud měl za to, že došlo k porušení povinností ze strany společnosti, nic mu nebránilo požadovat po ní náhradu škody. Tento postup nelze nahrazovat tím, že na základě velmi obecného ustanovení občanského zákoníku je nárok žalobce zamítnut. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 má žalobce za to, že soud I. stupně ani neuvedl, jakým svým jednáním žalobce svoje právo „zneužil“ nebo z jakého nepoctivého jednání „těžil“.

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který pokládá za věcně správný, byť má na některé skutkové a právní závěry odlišný názor. Za rozhodující pokládá, že žalobce postupoval ohledně obstarání dotace zcela sofistikovaně, na první pohled vytvářel bezvadné doklady, které však nemohou být platné už jenom proto, že celé jeho jednání bylo podvodné, vedené snahou dotaci opatřit a získat pro sebe či svou společnost majetkový prospěch. Za této situace nemůže obstát úvaha okresního soudu o platnosti smlouvy o zápůjčce ze 6. 10. 2014. Ta je výslovně uvedena v popisu skutku, ve kterém je spatřován zločin spáchaný žalobcem. Smlouva byla jedním z podkladů, kterou bylo potřeba předložit pro dotaci. Proto nelze rozparcelizovat jednání žalobce, neboť vše spolu souvisí. Z trestního řízení také plyne, že žalobce nakládal s prostředky společnosti jako s vlastními. Ovšem peníze na účtech společnosti nebyly jeho soukromými prostředky. Žalobce tak neprokázal vlastnictví zapůjčené částky peněz a v tomto směru nemůže být správný dílčí závěr soudu. Vrchní soud v této souvislosti konstatuje, že vlastně poté, co žalobce vybral 930 000 Kč a vložil na účet žalovaného, který mu je obratem poslal na účet společnosti, tak v následujících 2 týdnech žalobce z tohoto účtu vybral 2 150 000 Kč, aniž by prostředky použil na daný účel. Není ani pravdou, že by bylo dílo dokončeno. To bylo předmětem šetření kontrolních orgánů, které zjistili nedostatky a z toho vyplynula sankce uložená žalovanému. Nesmírnou drzostí je tudíž požadavek žalobce, který dnes nedosahuje 930 000 Kč, ale s příslušenstvím téměř 4 000 000 Kč. V každém případě žalovaný souhlasí s konečným závěrem okresního soudu, že ze strany žalobce jde o evidentní zneužití práva.

6. Krajský soud rozhodl rozsudkem z 5. 9. 2024 tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení 29 814,40 Kč. Bylo konstatováno, že soud I. stupně tentokrát plně dostál veškerým svým procesním povinnostem a nikterak nepochybil ani v rovině skutkové. Krajský soud neshledal za oprávněnou námitku žalobce, že okresní soud ignoroval důkazy v jeho prospěch. V právní rovině se soud I. stupně rovněž zabýval všemi stěžejními otázkami. V rámci toho dospěl k závěru o platnosti smlouvy o zápůjčce uzavřené na částku 930 000 Kč dne 6. 10. 2014. Krajský soud však vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, dle něhož je pro rozpor se zákonem neplatný právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu. V daném případě se jedná o obdobný úmyslný trestný čin, a to v souvislosti s realizací díla za poskytnutí dotace, přičemž předmětná smlouva o zápůjčce není izolovaným právním úkonem, ale byla přímo závislá na dalších vztazích vytvořených mezi účastníky, resp. mezi společností žalobce a žalovaným. Smlouva o zápůjčce je součástí skutku, za který byl žalobce odsouzen. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o zápůjčce je pro rozpor se zákonem neplatná. Ve smyslu § 2993 o. z. je tak dán nárok žalobce na vrácení částky 930 000 Kč z neplatného závazku. I u něho je však nutno posoudit správnost právního názoru okresního soudu, že ve smyslu § 8 o. z. nelze tento nárok přiznat. Právní východisko soudu I. stupně k tomuto je bezchybné. Krajský soud pak rozebírá konkrétní okolnosti, které se odehrály v rámci spolupráce mezi žalobcem, resp. jeho společností a žalovaným, a které v souhrnu dle něho vytvářejí zcela specifickou situaci, kterou okresní soud z hlediska § 8 o. z. správně vyhodnotil.

7. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 30. 9. 2025 zrušil rozhodnutí krajského soudu z 5. 9. 2024 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že již za účinnosti předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti dle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Nemůže být tedy neplatná bez dalšího pro nedostatek vážné vůle nebo z důvodu rozporu se zákonem. Z tohoto judikaturního rámce ojediněle vybočil rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2705/2006. Rozkolísaná rozhodovací praxe však byla sjednocena rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 135/2007. Tyto východiska se promítají i do aktuální judikatury Nejvyššího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dle rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2099/2024 je k posouzení platnosti smlouvy třeba v každém jednotlivém případě posoudit i to, zda trestně právní následek je orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Absolutní neplatnost v souvislosti s trestně právním jednáním nastává v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Právní úvaha odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce ze 6. 10. 2014 je tak v rozporu se závěry této judikatury Nejvyššího soudu, podle níž sankce v podobě absolutní neplatnosti podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Taková skutečnost v předmětné věci ze skutkových zjištění neplyne. Nejvyšší soud se pak již nezabýval další námitkou dovolatele, zpochybňující závěr odvolacího soudu, že požadavku na zaplacení 930 000 Kč nelze vyhovět, neboť představuje zjevné zneužití takového práva. Toto posouzení by vzhledem ke shora uvedenému právnímu hodnocení bylo předčasné a procesně nehospodárné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2771/2021), neboť odvolací soud posuzoval naplnění podmínek § 8 o. z. ve vztahu k právu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jež se nemusí shodovat s podmínkami zjevného zneužití práva na poskytnutí plnění splatné smlouvy.

8. Krajský soud po vrácení věci opětovně projednal věc při jednání a přezkoumal ve smyslu § 212 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu.

9. Žalobce setrval na podaném odvolání, když má za to, že otázku platnosti smlouvy o zápůjčce vyřešil rozsudek Nejvyššího soudu, a to i z hlediska vůle. Zbývá řešit otázku zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., u níž okresní soud pochybil. Žalobce v tomto směru odkázal také na své dovolání, v němž uvádí, že uvedené ustanovení musí být uplatňováno nanejvýš restriktivně (jak o tom hovoří odborná literatura). Jestliže jsou pochybnosti o tom, zda zneužití práva lze dostatečně prokázat, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3639/2022 požadavek žalobce na vrácení zapůjčené částky není v žádném případě výkonem práva za účelem poškození žalovaného. Dle rozsudku téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 lze za zneužití práva pokládat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáváno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu. V daném případě se nejedná o jakýkoliv výkon práva za účelem poškození druhé strany. Naopak majetek žalobce zůstal z důvodu spočívajícího v činnosti žalovaného stále zmenšený. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce nedošlo k žádnému podvodnému jednání vůči žalovanému, který zápůjčku přijal a použil na zaplacení svého závazku. Prospěchem pro žalobce bylo pouze to, že jeho společnost získala zakázku. Žalovaný nebyl v trestním řízení vedeným vůči žalobci poškozeným, přičemž žalobce nebyl stíhán za žádné jednání směřující vůči žalovanému. Byl to žalovaný, který osobně podepsal celou řadu dokumentů a předával je příslušnému úřadu. Prodlení na realizaci zakázky nebylo důvodem, proč musela být dotace vrácena. Soudy obou stupňů nevyhodnotily dostatečně skutečnosti, které jsou též ve prospěch žalobce a jejich postup při posuzování zneužití práva byl zjevně neúměrný.

10. Žalovaný setrval na svém vyjádření, když nadále má za to, že nikdy neměl vůli uzavřít smlouvu o zápůjčce. Pokud žádná smlouva nevznikla, je zbytečné posuzovat její absolutní či relativní neplatnost. Věc je mnohem složitější, než líčí žalobce, neboť smlouva o zápůjčce se vztahovala ke smlouvě o dílo a k dotaci získané na toto dílo, přičemž práce ze strany společnosti žalobce nebyla řádně provedena a získala prospěch na úrovni 1,2 milionu Kč. Meritem věci je chování žalobce vůči žalovanému, které soud I. stupně bezchybně analyzuje. Je evidentní, že šlo o jednání podvodné, zneužívající důvěry žalovaného, že žalobce jedná za něj poctivě. I z trestního řízení je evidentní sofistikovanost jednání žalobce, které je nutno jednoznačně označit za zavrženíhodné. Žalovaný z celé věci neměl žádný profit, i dotaci poskytl společnosti žalobce. Pokud jde pak o prostředky na zápůjčku, bylo prokázáno, že reálně šlo o prostředky ze společnosti žalobce, kam se také vrátily.

11. Ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. je také odvolací soud vázán právními závěry soudu dovolacího. Tento soud ve shora citovaném rozhodnutí z 30. 9. 2025 jednoznačně vyřešil, že smlouva o zápůjčce ze 6. 10. 2014 na částku 930 000 Kč je platná. Byť žalovaný nadále s takovým názorem nesouhlasí, je nadbytečné tuto otázku znovu rozebírat. Otevřenou zůstává pouze správnost aplikace § 8 o. z. na uplatněný nárok, neboť Nejvyšší soud se tímto výslovně nezabýval, neboť naplnění podmínek tohoto ustanovení ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení (což posuzoval odvolací soud) se nemusí shodovat s podmínkami zneužití práva na poskytnutí plnění splatné smlouvy. Soud I. stupně ovšem právě s tímto druhým právním názorem přistoupil k posouzení podmínek ve smyslu § 8 o. z., což tudíž zkoumat v rámci odvolacího řízení lze bez dalšího a odvolací soud i nyní uzavírá, že právní východisko okresního soudu k tomuto je bezchybné a vyhodnocení dané zcela specifické situace je správné.

12. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 22.) cituje charakteristiku účelu § 8 o. z. právě z té odborné publikace, na kterou žalobce poukazuje v dovolání (nikoliv v odvolání) – Občanský zákoník, 2. vydání 2024, C. H. Beck. I další v tomto bodě odůvodnění uvedené právní úvahy jsou ve shodě s touto či další odbornou literaturou anebo vycházejí z rozhodnutí Nejvyššího soudu (jež jsou i označena), přičemž součástí tohoto právního východiska jsou k. j. také principy, jichž se žalobce dovolává – restriktivní uplatňování této právní normy, posouzení všech okolností konkrétní věci. Takto vymezený a vysvětlený právní rámec ze strany soudu I. stupně je dle odvolacího soudu plně přiléhavý na daný konkrétní případ. Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 shodně s tím uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti“. Další právní úvahu Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí, kterou žalobce cituje v dovolání, je již nutno vztáhnout k tam danému předmětu řízení, který je naprosto odlišný jako v předmětné věci – zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dikce § 8 o. z. představuje obecně vyjádřený princip, který může najít uplatnění v mnoha skutkově naprosto odlišných případech, které nelze ani v judikatuře direktivně vymezit co do charakteru či rozsahu. Žalobcem i soudem I. stupně citovaná publikace Občanského zákoníku uvádí právě v komentáři k § 8 o. z. více než 10 typů a podtypů zneužití práva, jež je možné podřadit pod zmíněné ustanovení. Mezi nimi je i výkon práva získaného nepoctivým způsobem, jež se vztahuje zase k § 6 o. z. Toto ustanovení představuje psanou podobu obecně platného principu poctivosti, jeho smyslem je jednak stanovit, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, jednak zamezit tomu, aby někdo získal právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně. Významnou složkou poctivosti je vzájemná důvěra, která představuje elementární kategorii sociálního života. Princip poctivosti je aplikovatelný na veškerá ustanovení občanského zákoníku. Zneužití práva představuje dílčí projev zásady poctivosti, jakousi kvalifikovanou nepoctivost. Pravidlo plynoucí z odst. 2 tohoto ustanovení, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, se neomezuje pouze na nepoctivé jednání, nýbrž má širší rozsah, včetně protiprávnosti a rozporu s dobrými mravy. Jedná se vlastně o jednu z podkategorií jednání podléhajících zákazů zneužití práva. Nikdo se pro založení svého práva nemůže dovolávat svého vlastního zavrženíhodného chování, stejně jako se nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou tyto skutečnosti důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je nepoctivé či v rozporu s dobrými mravy (k tomuto rovněž srovnej Občanský zákoník, 2. vydání 2024, C. H. Beck, komentář k § 6).

13. Z odůvodnění posledního (zrušeného) rozhodnutí krajského soudu také plyne, že shledal za správná, logická a podložená skutková zjištění okresního soudu, na základě nichž přijímá právní závěr o zneužití práva ze strany žalobce. Ze stejného odůvodnění rovněž plyne, že se odvolací soud podrobně zabýval odvolací argumentací žalobce, kterou shledal za rozpornou s reálným stavem věci. Pokud proto žalobce v dovolání hovoří o tom, že oba soudy nedostatečně posoudily skutečnosti v jeho prospěch, není zřejmé, jakým postupem se tak mělo stát a o jaké skutečnosti se jedná. Pokud tím myslí zohlednění toho, že žalovaný v průběhu spolupráce se žalobcem osobně podepsal celou řadu dokumentů, skutečně jenom podepisoval, protože veškerou dokumentaci související s projektem připravoval, vyhotovoval či odevzdával na příslušné místo sám žalobce, jak o tom hovoří třeba výroková část rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2021: „… (žalobce) připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu …“. Pokud tím míní skutečnost, že žalovaný od něj obdržel 930 000 Kč, které nevrátil, pomíjí, že tyto prostředky, jež reálně krátce předtím vzal z prostředků své společnosti, se v řádu hodin opět ocitly na účtu jeho společnosti, přičemž žalobce „využil ex ante financování akce pro pana , jméno FO, a takto získané prostředky odčerpal ze společnosti pro vlastní potřebu“ (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. , Anonymizováno, ). Pokud tím dále žalobce míní svůj opakovaný argument, že on, resp. jeho společnost nenese vinu na uložení povinnosti žalovanému vrátit dotaci, lze odkázat znovu na poslední rozhodnutí krajského soudu (bod 10. odůvodnění, které v této části nebylo věcně dotčeno závěry Nejvyššího soudu), kde bylo rozebráno, že žalovanému byla „finanční oprava“ ve výši 100 % poskytnuté dotace uložená pro porušení vymezené v 7 bodech, přičemž všechny nastaly v prvé řadě a především v důsledku jednání společnosti žalobce, která nesplnila své závazky vůči žalovanému ze smlouvy o dílo, neprovedla práce ani řádně, ani včas, přes prostředky zaplacené jí na počátku díla vystavených faktur, a ani nezajistila včasné dodání příslušné dokumentace. Přitom platí konstatování, že to byl žalobce, kdo tehdy fakticky ve všech směrech řídil chod společnosti , jméno FO, , právnická osoba, ., když byl v postavení prokuristy (a to z důvodu, že v té době mu platil trest zákazu činnosti v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti). Odvolací soud nadále setrvává na úvaze (vyslovené rovněž v posledním rozhodnutí), že pokud by mezi účastníky šlo ryze o smlouvu o zápůjčce, patrně by věc neměla širší rovinu než, že se žalobce domáhá vrácení jím zapůjčené částky. Situace v dané věci je však naprosto odlišná a nejenom proto neobstojí poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3639/2022, v němž šlo o pohledávku ze smlouvy o úvěru zajištěné více způsoby, přičemž zneužití práva se posuzovalo k tomu, že věřitel využil pouze jednu z forem, jíž byla jeho pohledávka zajištěna. Navíc žalobcem citovaná věta, že „požadavek žalobce na vrácení zapůjčené částky není v žádném případě výkonem práva za účelem poškození žalovaného“, není obecně vysloveným právním názorem, jež by měl judikatorní charakter, ale konkrétním závěrem v dané věci, v níž z dokazování žádné specifické skutečnosti ke zneužití práva v podobě poškození žalovaných nevyplynuly.

14. U kritéria zjevnosti zakotveného v § 8 o. z. se jedná o míru intenzity zneužití: jednání popírá účel zákona nebo je v přímém rozporu se sociálně-etickými základy právního řádu (viz opět Občanský zákoník, 2024, C. H. Beck). Ani z dikce tohoto ustanovení ani z citovaného nebo dalších zdrojů práva nelze přitom dovodit, že by v určitých případech, v určitých situacích měla mít zjevnost vyšší intenzitu. Naplnění zjevnosti zneužití vždy závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž pokud v jejich souhrnu je jednoznačné, že nepoctivý či škodlivý účel jednání je v popředí, lze hovořit o naplnění hypotézy právní normy. Pokud proto nyní posuzuje odvolací soud správnost právního názoru soudu I. stupně o zneužití práva ve vztahu k platné smlouvě o zápůjčce, jednak nemůže dospět k závěru, že by tento skutkový stav vyžadoval vyšší stupeň zjevného zneužití práva, než tomu bylo v situaci, kdy šlo o plnění z bezdůvodného obohacení, jednak soudem I. stupně provedené vyhodnocení daných specifických okolností odůvodňuje aplikaci § 8 o. z. ve spojení s § 6 o. z. Již opakovaně bylo vysloveno, a to plně v souladu s výsledky dokazování, že zde nejde pouze o jeden závazkový vztah ze smlouvy o zápůjčce, ale situace je zásadně odlišná. Jak správně uvádí soud I. stupně, věc má mnohem širší souvislosti než jen poskytnutí peněžních prostředků na základě této smlouvy. Je totiž evidentní, že pokud by mezi účastníky nebyla spolupráce o provedení díla odbahnění rybníka a vedle toho ještě o získání dotace na tento projekt, smlouva o zápůjčce by uzavřena nebyla. Jejím základním účelem bylo doložení určitého množství vlastních finančních prostředků žalovaného k realizaci díla, jako nezbytné podmínky pro získání dotace. Ostatně v průběhu jednání mezi účastníky a následně jejich spolupráce (u žalobce prostřednictvím společnosti , jméno FO, , právnická osoba, .) bylo několik variant na splnění této podmínky, jež se lišily osobou věřitele či částkou, a nakonec ještě ve stejný den 6. 10. 2014 žalobce připravil a nechal podepsat 2 smlouvy o zápůjčce, jednu na 800 000 Kč a druhou na 930 000 Kč. V návaznosti na argumentaci soudu I. stupně i nadále platí další úvahy vyslovené odvolacím soudem v rozsudku z 5. 9. 2024. V rámci popsané spolupráce mezi účastníky to byl žalobce, kdo slíbil žalovanému řádně vyřídit dotaci na projekt, toho projevem je třeba plná moc z 1. 4. 2014. Byl to také žalobce, který slíbil žalovanému řádně a včas provést projektované dílo odbahnění rybníka, toho projevem je smlouva o dílo z 11. 8. 2014. Nejenom že nedostál těmto svým povinnostem, ale choval se prakticky od počátku i ve vztahu k žalovanému nepoctivě, protože jak vyplývá z výsledků trestního řízení vedeného proti němu, právě pro skutek týkající se tohoto projektu jednal se záměrem získat ve svůj prospěch finanční prostředky z této akce. Toto jednání bylo také právně kvalifikováno jako protiprávní čin (§ 6 odst. 2 o. z.). Není rozhodující, že žalovaný nevystupoval v trestním řízení jako poškozený, protože je jednoznačné, že nepoctivé a protiprávní jednání žalobce mělo přímý dopad i na jeho poměry. Žalobce si prostřednictvím své společnosti již na počátku realizace díla vyúčtoval 90 % smluvené ceny, žalovaný mu tak na účet společnosti již v prosinci 2014 uhradil téměř 2,6 milionu Kč. Ovšem dle znaleckého dokazování v trestním řízení společnost žalobce vynaložila na odbahnění rybníka hodnotu na úrovni 1,2 milionu Kč. S jistou dávkou zjednodušení tak lze říct, že společnosti žalobce zůstala k dispozici navíc částka 1,4 milionu Kč, neboli ještě víc, než ze společnosti vybraných 930 000 Kč, které žalobce poskytl žalovanému dle smlouvy o zápůjčce (a výše bylo již zmíněno, že žalobce užíval prostředky společnosti i pro vlastní potřebu). A žalovaný právě pro takovýto přístup společnosti žalobce k jejím povinnostem musel poté vynaložit jednak vlastní práci, jednak vlastní prostředky na nákup materiálu nebo na zaplacení jiného dodavatele, které teprve vedly k tomu, že dílo se podařilo realizovat, a to není jediný další výdaj – škoda, která žalovanému v souvislosti se spoluprací se žalobcem a jeho společností vznikla. Dle platebního výměru Finančního úřadu , adresa, z 30. 11. 2018 byl žalovanému vyměřen odvod ve výši poskytnuté dotace 1 911 913 Kč, které je pravomocné. Jak je shora rozvedeno, je nepravdivá odvolací námitka žalobce, že vznik této „finanční opravy“ zavinil žalovaný.

15. Také z těchto důvodů je odvolací soud jednoznačně přesvědčen, že i při platnosti smlouvy o zápůjčce ze 6. 10. 2014 jsou specifické okolnosti předmětné věci natolik zásadní a závažné, že soud I. stupně správně přistoupil k aplikaci § 8 o. z. Vzhledem k tomu zůstává zamítnutí žaloby logickým, spravedlivým a správným závěrem. Jelikož i výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, za užití § 150 o. s. ř. může odvolací soud pokládat nadále za věcně správný, podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil.

16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího a dovolacího řízení, když v této fázi již není důvod k aplikaci § 150 o. s. ř., při správnosti závěru napadeného rozhodnutí ve věci samé. V předchozím odvolacím řízení učinil zástupce žalovaného 2 úkony právní služby se 2 režijními paušály, v dovolacím řízení šlo o 1 úkon právní služby s režijním paušálem a v nynějším odvolacím řízení rovněž tak. Náleží tak odměna za 4 úkony právní služby po 12 020 Kč, dále pak náhrada 2 režijních paušálů po 300 Kč a 2 režijních paušálů po 450 Kč (s ohledem na změnu vyhlášky č. 177/1996 Sb. od 1. 1. 2025). Dále byla uplatněna ještě náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po 150 Kč a náhrada jízdného 1 069,60 Kč (obě k poslednímu jednání krajského soudu). Celková výše účelných nákladů na straně žalovaného tak činí 51 249,60 Kč. K tomu přistupuje dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada DPH 10 762,40 Kč. Celkovou částku 62 012 Kč je žalobce povinen uhradit žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. na účet zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.