15 CO 165/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových, IČO , sídlem adresa o určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2022 č. j. 9 C 230/2021-42

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 3 388 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně určil, že žalobce je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení]. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení 12 164 Kč a také povinnost nahradit České republice na nákladech řízení 1 910 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se domáhal tohoto určení na základě závěti zůstavitelky ze 6. 5. 2017, kterou žalovaná v pozůstalostním řízení neuznala za platnou, jelikož svědci přítomní podpisu nevěděli, jakého úkonu se účastní. Žalobce byl tak soudní komisařkou odkázán na podání žaloby. Žalovaná navrhovala její zamítnutí, neboť z výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vyplynulo, že žádný z nich neměl dostatečnou představu o tom, jakého právního jednání se účastní. Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 24 D 1163/2020 bylo zjištěno, že v průběhu řízení byla předložena závěť, která nebyla sepsána vlastní rukou pořizovatelky, byla jí pouze podepsána a dále byla opatřena podpisy R. [ulice] a M. [příjmení]. Oba byli soudní komisařkou vyslechnuti, vyzváni, aby souvisle vylíčili průběh podpisu závěti, na což oba v zásadě shodně uvedli, že při jedné z návštěv byli požádáni, aby podepsali jako svědkové listinu, která jim byla předložena, její obsah blíže nezkoumali. Svědek [příjmení] uvedl, že vrchní část listiny byla přeložena archem papíru, aby neviděl, co přesně má komu připadnout. Zůstavitelka s ním hovořila, jednalo se o zdvořilostní fráze. Svědek [příjmení] rovněž uvedl, že obsah listiny nezkoumal, nevzpomíná si přesně, co říkala zůstavitelka. Také soud vyslechl oba svědky. Svědek [příjmení] uvedl, že ho s určitým časovým předstihem oslovil p. [příjmení] mladší, že má nemocnou tetu, která by chtěla sepsat poslední pořízení. Zůstavitelka, kterou znal již z předchozích návštěv, říkala, že si přeje, aby [příjmení] po ní něco měli, když se o ní starali. Svědek zopakoval, že text na listině skutečně neviděl, věděl však, o co se jedná. P. [příjmení] pravděpodobně podepsala listinu před nimi, následně se zdrželi u nich na návštěvě. V podstatě stejně vypovídal svědek [příjmení], který dále uvedl, že byl informován o tom, že se bude jednat o pořízení pro případ smrti. P. [příjmení] řekla, že chce vědět, co bude s jejím majetkem do budoucna. Viděl i to, jak závěť podepsala, text neviděl. Soud I. stupně se pak zabýval věrohodností výpovědí těchto svědků. Jejich výpovědi před soudem při bližším zkoumání nejsou v rozporu s výpověďmi, které podali v pozůstalostním řízení. Je pravda, že jejich výpovědi před soudem jsou obsáhlejší, podrobnější. Na straně druhé v průběhu pozůstalostního řízení byli oba vyzváni, aby celou záležitost popsali vlastními slovy, a následně jim byla položena pouze jedna otázka. Žádný ze svědků nebyl blíže dotazován na to, o jakou listinu se vlastně jednalo, zda a jak byli instruováni. Je přitom evidentní, že oběma bylo zřejmé, o jakou listinu se jednalo. Jestliže svědek [příjmení] hovořil o tom, že vrchní část listiny byla přeložena archem papíru, aby neviděl, co přesně má komu připadnout, je z toho zřejmé, že mu muselo být jasné, že se jedná o závěť. Svědek [příjmení] poměrně logicky poznamenal, že sice neřekl konkrétně, že podepisovali závěť, nepovažoval to však za nutné, protože se ho nikdo na to výslovně neptal. Rovněž formulace, že mezi svědky a zůstavitelkou se vyměnily obvyklé zdvořilostní fráze, neznamená, že svědci nebyli informováni, oba uvedli, že p. [příjmení] dlouho znali a že zůstavitelka v rozhovoru poukazovala na potřebu rozhodnout o svém majetku. V řízení byli vyslechnuti také žalobce a J. [příjmení] mladší. Výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení] jsou ve shodě také s nimi. Proto tyto 2 výpovědi hodnotil soud I. stupně jako přesvědčivé a věrohodné. V právní rovině vycházel z § 1534 o. z. Není pochyb o tom, že závěť byla podepsána zůstavitelkou, přičemž dle uvedených důkazů má soud I. stupně za prokázané, že jí zůstavitelka podepsala před svědky. Není pochyb o tom, že oba svědci byli podpisu přítomni společně. Oba jsou jednoznačně identifikováni na závěti. Není podstatné, že její konkrétní obsah neznali. Jejich úkolem je v případě potřeby potvrdit pravost závěti. Proto bylo žalobě vyhověno.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která žádala jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítá nevěrohodnost svědků [příjmení] a [příjmení]. Ti v řízení pozůstalostním popsali základní průběh události ze 6. 5. 2017 shodně, s tím, že předmětnou listinu nečetli, její obsah nezkoumali a na konkrétní podrobnosti si nevzpomínají. Před soudem ovšem uvedli další okolnosti, mezi jiným také to, že zůstavitelka se určitým způsobem měla vyjadřovat k otázce naložení se svým majetkem. Rozdíl mezi těmito výpověďmi dle žalované nespočívá primárně v jejich obsáhlosti či podrobnosti, ale v rozpornosti. Jestliže totiž nejdříve uvedli, že si nepamatují, že by zůstavitelka projevovala konkrétní stanoviska a následně po 11 měsících vypověděli dílem něco dalšího a dílem něco odlišného, jsou tyto důkazy protichůdné. Soud I. stupně se pak žádným způsobem nevypořádal v rozsudku s otázkou, zda zůstavitelka výslovně prohlásila, že závěť má obsahovat její poslední vůli. Ani z výslechů uvedených svědků před soudem jasně nevyplynulo, že by ze strany zůstavitelky mělo dojít před nimi k jasnému a výslovnému prohlášení, že listina obsahuje její poslední závěť. Konečně pak žalovaná pokládá za nedostatečně splněnou základní povinnost skutkově vylíčit rozhodné události. Žaloba postrádá uvedení okolností odpovídajících skutkovým znakům příslušné právní normy, tedy zde § [číslo] nebo § 1539 o. z.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že se ztotožňuje se způsobem, jakým bylo provedeno hodnocení důkazů soudem I. stupně. Proto polemika žalované v tomto směru není oprávněná a žalobce navrhuje potvrzení napadeného rozhodnutí.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Pokud žalovaná zpochybňuje nesplnění povinnosti tvrzení ze strany žalobce ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jeví se tato námitka opožděná a účelová. Je sice pravdou, že žaloba je ve skutkovém vylíčení poměrně stručná. To ovšem vyplývá částečně z toho, že toto řízení je vlastně„ pokračováním“ sporu mezi účastníky vzniklého v pozůstalostním řízení. Vedle toho žaloba nemá tak zásadní nedostatky, že by byla neprojednatelná. Ostatně žalovaná se k ní podrobně vyjádřila v podání z 25. 11. 2021, což by jistě nemohla učinit, pokud by nebylo zřejmé, jaké skutkové události jsou předmětem sporu. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud pak přistoupil k projednání sporu.

7. Dále je nutno předeslat, že činnost odvolacího soudu je činností přezkumnou. Jeho úkolem není hodnotit důkazy, které sám neprováděl. Předmětem jeho zkoumání je proces hodnocení důkazů, zejména z hlediska dodržení principů plynoucích z § 132 o. s. ř. Jestliže soud I. stupně v rámci tohoto přihlédl ke všemu relevantnímu, co vyšlo v průběhu řízení najevo, jestliže hodnotil důkazy v logických souvislostech a jestliže mezi jeho úvahami v postupu přijímání skutkových závěrů nejsou žádné logické rozpory či jiné nedostatky, nemá odvolací soud důvod pokládat takto zjištěný skutkový stav za nesprávný.

8. Těmto všem procesním povinnostem soud I. stupně v daném případě dostál. Výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení] v pozůstalostním řízení a v tomto soudním řízení nelze pokládat za navzájem rozporné, natož protichůdné. Této dílčí otázce se soud I. stupně velice pečlivě věnoval. Správně cituje všechny stěžejní části obou výpovědí každého z těchto svědků a následně je podrobně hodnotí dle jejich obsahu, jednak navzájem, jednak i ve srovnání s důkazy dalšími, jimiž jsou výpovědi žalobce a svědka [příjmení]. [příjmení] ml. Při tomto postupu neopomněl žádnou důležitou část některého z těchto důkazů. Současně je věcně podložená i logická jeho úvaha, že rozdíl v rozsahu svědeckých výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení] v pozůstalostním řízení a soudním řízení je dán způsobem vedení těchto výslechů a právě v důsledku tohoto došlo k tomu, že výpovědi obou svědků v pozůstalostním řízení jsou obsahově užší. Žádné obsahově zásadní rozpory však mezi výpověďmi obou svědků v pozůstalostním řízení proti výpovědím v soudním řízení shledat nelze. Oběma bylo v pozůstalostním řízení soudní komisařkou jasně sděleno, aby vlastními slovy popsali průběh sporné události, takže svědkům jako právním laikům nelze vůbec vytknout, že nehovořili přímo o závěti, o posledním pořízení či jiném právním termínu předmětné listiny. Pak oběma svědkům byla položena vlastně stejná obecná otázka,„ co říkala zůstavitelka při návštěvě a při podpisu závěti“. Teprve v soudním řízení se obou svědků ptali na skutkové detaily jejich návštěvy 6. 5. 2017 v domácnosti zůstavitelky, jež mohou být relevantní při právním posouzení věci. Navíc nelze opomenout, že popis předmětné události, vylíčený těmito svědky v soudním řízení je plně ve shodě i s výpovědí svědka [příjmení]. [příjmení] mladšího (potažmo žalobce, jehož účastnická výpověď je však důkazem podpůrným).

9. Jak uvádí odborná literatura při výkladu § 1534 o. z. (viz např. Občanský zákoník IV., 1. vydání 2015, C. H. Beck, str. 179 a násl.), je požadováno, aby zůstavitel podepsal závěť vlastní rukou, přičemž z hlediska časového bude praktické, aby zůstavitel podepsal závěť ve stejný den jako svědci a před tím, než ji podepíší svědci. Zůstavitel však nemusí závěť podepsat přímo před očima svědků, postačí, když před nimi prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Nezáleží přitom na tom, kdo text závěti fakticky napsal. Slovní spojení„ výslovně prohlásit“ nahradilo v novém občanském zákoníku spojení„ výslovně projevit“. Jelikož dosavadní judikatura vykládala termín„ projevit“ tak, že svoji vůli zůstavitel musí projevit výslovně (tedy způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli), nikoliv jen konkludentně, nedochází k výraznějšímu posunu ve výkladu, když i zde platí, že je třeba preferovat platnost před neplatností a že je třeba co nejvíce respektovat vůli zůstavitele. Dále lze poukázat i na judikaturu. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2985/99 zůstavitelům projev vůle, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je učiněn výslovně tehdy, jestliže pomocí jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě i obvyklých znamení, před svědky projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. S ohledem na obsahovou podobnost předmětného ustanovení lze vycházet i z judikatury téhož soudu vydané v době platnosti občanského zákoníku obecného. Rozhodnutí sp. zn. Rv I 276/45 hovoří o tom, že„ prohlášení zůstavitele se nemusí státi jen slovy, nýbrž stačí i znamení, která podle okolností nezanechávají pochyby o tom, že písemnost, kterou má dožádaný svědek podepsati, obsahuje zůstavitelovu poslední vůli“. Podle rozhodnutí téhož soudu sp. zn. Rv II [číslo]„ výslovné prohlášení může se státi nejen slovy, nýbrž i kývnutím hlavy a podpisem posledního pořízení“.

10. S ohledem na toto právní východisko a s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně nelze akceptovat ani odvolací námitku o tom, že zde absentuje výslovné prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědek [příjmení], který věděl, jakou listinu podepisují, opakovaně uvedl, že zůstavitelka uvedla, že„ chce, aby po ní [příjmení] něco měli“, přičemž právě k dotazu žalované sdělil, že to řekla výslovně, pouze neví přesně, jakými slovy. Svědek [příjmení] si dle své výpovědi pamatuje, že jim zůstavitelka řekla, že„ jde o pořízení pro případ její smrti, že chce, aby věděla, kdo bude s jejím majetkem do budoucna nakládat“. Vedle toho je prokázáno, že před těmito svědky došlo k podpisu závěti zůstavitelkou, jak soud I. stupně skutkově správně uzavřel. Proto nemohly nastat při podepisování závěti 6. 5. 2017 objektivně pochybnosti o tom, že jde o listinu obsahující poslední vůli zůstavitelky.

11. Z těchto důvodů odvolací soud shledává rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku ve věci samé věcně správným. Jelikož nebylo pochybeno ani při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi nimi státem, co do základu i co do výše, mohl být rozsudek v celém rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

12. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobci také právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny pouze jedním úkonem právní služby za 2 500 Kč, režijním paušálem 300 Kč a náhradou DPH 588 Kč. Celkovou částku 3 388 Kč je žalovaná povinna zaplatit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.