15 CO 193/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa, PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa, PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 11 345,76 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. dubna 2022 č. j. 1 C 36/2022-36

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 345,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 12 374 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně titul. jméno příjmení.

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 11 345,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od datum do zaplacení a nahradil žalobkyni náklady řízení v částce 5 585,80 Kč, ty k rukám její právní zástupkyně Mgr. jméno příjmení.

2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky v měsíčních splátkách, které však řádně a včas nesplácel. Proto byl úvěr zesplatněn, čímž vznikla nová jistina 70 423,50 Kč, která představovala celou dosud nezaplacenou jistinu úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění. Následně byla žalovanému platebním rozkazem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 11. 2018 č. j. 12 C 79/2018-35 uložena povinnost zaplatit žalobkyni tuto dlužnou částku a dále smluvní pokuty dle článku 6.1. v částce 1 996 Kč a dle článku 6.5. smlouvy v částce 10 487,74 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 70 423,50 Kč za prodlení žalovaného do datum). Prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny však pokračovalo i po tomto datu, a proto žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy i za další dobu od datum do datum.

3. Soud I. stupně ve věci vydal elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný odpor. Uvedl v něm, že podle předchozího platebního rozkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne datum byla v exekuci vymožena přiznaná pohledávka žalobkyně (částka 166 356,82 Kč), dále žalovaný zaplatil i náklady exekuce ve výši 34 800 Kč. Podle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. V tomto případě je to tedy maximálně 30 000 Kč, přičemž pokud žalovaný zaplatil žalobkyni 166 356,82 Kč, po odečtení jistiny a nákladů řízení tak na úrocích a smluvní pokutě zaplatil 90 514 Kč, tedy 3x vyšší částku, než připouští zákon. Jednání žalobkyně podle názoru žalovaného odporuje dobrým mravům a je dle § 580 o. z. neplatné.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl následně dokazování, učinil závěr, že mezi účastníky byla uzavřena dne datum smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Žalovaný dlužnou částku na nové jistině uhradil dne datum a až do tohoto data je tak žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše dle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Jestliže žalovaný dosud zaplatil na smluvních pokutách celkem 12 483,74 Kč a pokud součin čísla 0,5 a výše spotřebitelského úvěru v tomto případě činí 30 000 Kč, nyní požadovaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od datum do datum ve výši 11 345,76 Kč ještě maximální povolenou výši smluvní pokuty nepřevyšuje. Proto žalobě žalobkyně vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení, jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Současně neshledal neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní pokuta je samostatným nárokem utvrzujícím dluh a také opětující se dávkou, kterou lze přiznat i do budoucna. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl v něm, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když žalobkyni přiznal žalovanou částku s příslušenstvím, aniž přihlédl k jeho námitkám poukazujícím na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem i s dobrými mravy. Nesouhlasí se závěrem soudu, že smluvní pokuta nepřesahuje zákonem stanovenou výši, neboť ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb. dle názoru žalovaného nepřipouští, aby věřitel požadoval vedle účelně vynaložených nákladů na vymáhání a úroků z prodlení také smluvní pokutu. Proto je smlouva v důsledku této skutečnosti neplatná pro rozpor se zákonem bez ohledu na to, že proti platebnímu rozkazu ve věci sp. zn. 12 C 79/2018 nepodal odpor a pohledávka byla zcela vymožena. I pokud by soud tomuto názoru nepřisvědčil, je smlouva dle žalovaného neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Úvěr ve výši 60 000 Kč měl žalovaný splatit ve 48 měsíčních splátkách po 4 918 Kč, celkem tedy 236 064 Kč. Úroková sazba tak činí 151,6 % p. a. a RPSN 154,14 % ročně. Jedná se tedy o výrazně navýšené sazby úroků a roční procentní sazby nákladů (RPSN). Tímto žalobkyně zneužívá tísně dlužníků, neboť takto nevýhodnou smlouvu by jiný člověk, než v tísni, neuzavřel. S ohledem na předchozí řízení a vymoženou částku žalobkyně půjčením částky 60 000 Kč za 28 měsíců vygenerovala zisk 250 % a nyní vymáhá smluvní pokutu po uplynutí více než 2 let po zaplacení dluhu. Toto jednání žalobkyně lze považovat za lstivé, odporující dobrým mravům a nemělo by být soudem akceptováno. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu žalobkyně zamítl.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku a ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že jí účtovaná smluvní pokuta je v souladu s ust. § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Formulace ust. § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru také nemá vylučovací, ale spojovací charakter; věřitel tak může uplatňovat jak úrok z prodlení, tak smluvní pokutu. Podle konkrétního ujednání smlouvy požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení smluvní pokuty dle článku 6.1 ve výši 1 996 Kč a dle článku 6.5 smlouvy ve výši 21 833,50 Kč, v souhrnu tedy 23 829,50 Kč, což nepřesahuje částku 30 000 Kč vyplývající z § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. Argumenty žalovaného o rozporu smlouvy s dobrými mravy tedy nevedou k závěru o neplatnosti smlouvy. Efektivní úroková sazba smluvního úroku odpovídá nominální úrokové sazbě ve výši 95,91 % ročně. Při posuzování výše smluvního úroku z hlediska souladnosti s korektivem dobrých mravů je nutno vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům shledává zpravidla takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zde byl poskytnut úvěr v březnu 2017 a úrok tak měl být posuzován se sazbou 24,27 % p. a. V porovnání s touto sazbou činí sazba 95,91 % p. a. pouze 3,95 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až 4 násobně. To v tomto případě nenastalo.

7. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu.

8. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování o databázi časových řad příjmení pro období březen 2017 (datum uzavření smlouvy), podle které činila úroková sazba úvěrů na spotřebu 9,42 % ročně a úvěrů z kreditních karet 24,35 % ročně.

9. Odvolání žalovaného je důvodné.

10. Soud I. stupně provedl mimo jiné dokazování smlouvou o úvěru ze dne datum uzavřenou mezi účastníky, podle které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se tento úvěr zavázal spolu s úroky z úvěru uhradit v dohodnutých 48 měsíčních splátkách po 4 918 Kč. V případě řádného splácení po dohodnutou dobu tak měl žalovaný zaplatit celkem 236 064 Kč, a to s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou na celou dobu splácení úvěru 151,6 %. Výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr činila rovněž 151,6 %. Žalovaný smluvní podmínky nedodržel a v důsledku toho po něm žalobkyně již v předchozím řízení sp. zn. 12 C 79/2018 požadovala zaplacení dlužné jistiny úvěru spolu se smluvenými sankcemi, a to smluvní pokutou dle článku 6.1 smlouvy ve výši 1 996 Kč a další smluvní pokutou dle článku 6.5 smlouvy (od zesplatnění úvěru) vyčíslené ke dni datum částkou 10 487,74 Kč. V tomto řízení se pak žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty dle článku 6.5 smlouvy za další dobu od datum do datum, omezené limity dle § 122 odst. 3 zák. č. 257/2016 Sb. na částku 11 345,76 Kč.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Mezi účastníky není spor o skutkovém stavu dané věci, ale o právní posouzení platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dne datum Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že uzavřená smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.) z důvodu, že ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb. nepřipouští, aby věřitel požadoval vedle účelně vynaložených nákladů na vymáhání a úroků z prodlení také smluvní pokutu. Ust. § 122 odst. 1 cit. zákona stanoví, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. I přes použití spojky“ nebo” v zákonném textu nelze z této právní úpravy dovodit, že v úvěrové smlouvě lze sjednat pouze jednu z uvedených 3 různých plateb v případě prodlení dlužníka (přitom sankce v podobě nároku na úroky z prodlení nastupuje i bez smluvního ujednání – srovnej § 1970 o. z.; názor žalovaného by v podstatě znamenal, že jiné sankce by nebylo možné sjednat). Přitom i z citované právní úpravy výše náhrady účelně vynaložených nákladů lze dovodit, že vedle této platby může existovat i smluvní pokuta. Další ustanovení § 122 odst. 2 a 3 citovaného zákona pak stanovují limity pouze pro uplatnění smluvní pokuty, to znamená, že do nich nelze zahrnovat částky jiných nároků (tedy ani úroku z úvěru, jak namítal nesprávně žalovaný).

14. Odvolací soud však musí přisvědčit důvodnosti druhé odvolací námitky žalovaného, dovozující rozpor uzavřené úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu právního jednání s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší (především v exekučním řízení) soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12). V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denní i jednorázovými.

15. Popsané právní závěry Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. V dané věci se ovšem soud I. stupně při posuzování obrany žalovaného nesprávně omezil pouze na hodnocení charakteru v tomto řízení žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty za dobu dalšího prodlení žalovaného, aniž by komplexně posoudil obsah uzavřené úvěrové smlouvy (ze které se žalobkyně v tomto řízení domáhá plnění) z hlediska její případné neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. (a to bez ohledu na to, že na základě této smlouvy byl žalobkyni již přiznán nárok pravomocným platebním rozkazem).

16. Ze shora uvedených skutkových zjištění přitom plyne, že při poskytnutí úvěru žalobkyní ve výši 60 000 Kč by i při řádném splácení a dodržení všech smluvních podmínek měla být žalovaným vrácena částka 236 064 Kč, tedy téměř 4 násobek plnění poskytnutého žalobkyní. Ve smlouvě je přitom uvedena zápůjční úroková sazba z úvěru i předpokládaná RPSN ve výši 151,6 % p. a. V této souvislosti nepovažuje odvolací soud za důvodnou obranu žalobkyně s poukazem na nominální úrokovou sazbu ve výši“ pouze” 95,91 % ročně, neboť ve smlouvě je výslovně uvedena zápůjční úroková sazba 151,60 %, která je pro informování spotřebitele o výši úroků zásadní. Opodstatněná není ani její argumentace výší úroků z úvěrů u kreditních karet v době uzavření úvěrové smlouvy, která je žalobkyní použita pouze proto, že dle databáze příjmení jméno národní banky je nejvyšším úrokem, ovšem představuje úrok za zcela jiný druh bankovního produktu a neodpovídá charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. Za přiléhavou posuzované smlouvě naopak odvolací soud považuje úrokovou sazbu z úvěrů domácnostem na spotřebu, která ke dni uzavření smlouvy činila necelých 10 % ročně, což znamená, že sjednaná zápůjční úroková sazba 151,60 % ročně (ale i žalobkyní uváděná nominální sazba 95,91 % ročně) enormně tuto obvyklou výši převyšují. Byť v článku 6.5 smlouvy sjednaná smluvní pokuta po zesplatnění úvěru v sazbě 0,1 % denně není sama o sobě nepřiměřeně vysoká, potom vzhledem k celkovému obsahu smlouvy (zejména výše úroků z úvěrů, ve spojení s celkovým systémem sankcí v čl. 6 smlouvy nastupujících při prodlení dlužníka) jde jednoznačně o nevyvážený obsah smlouvy v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele. To plyne i z toho, že žalovaný uhradil v souvislosti s uzavřenou smlouvu již přes 200 000 Kč (při úvěru 60 000 Kč) a obsah smlouvy z hlediska ujednání o smluvní pokutě v článku 6.5 umožňuje žalobkyni požadovat další plnění. Jelikož uzavřenou smlouvu je třeba posuzovat jako celek, jejíž jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána (např. právě smluvní pokuta v článku 6.5 smlouvy, jejíž placení po zesplatnění úvěru je spojeno s prodlením s úhradou nové jistiny, kterou dle čl. 6 smlouvy tvoří ke dni zesplatnění nezaplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky ve shora uvedené výši), dospěl odvolací soud k závěru o její absolutní neplatnosti dle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. To znamená, že žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle takové neplatné smlouvy nevzniklo. Proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně dle § 220 o. s. ř. změnil a žalobu žalobkyně zamítl.

17. Z důvodu změny rozsudku soudu I. stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně se svou žalobou neuspěla, a proto vzniklo právo na náhradu nákladů řízení žalovanému, který vynaložil náklady na právní zastoupení. V řízení před soudem I stupně náleží právní zástupkyni žalovaného odměna za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu s odůvodněním ze dne datum a účast při jednání soudu I. stupně dne datum) určená dle § 8 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též AT) po 1 580 Kč, se 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % daní z přidané hodnoty ze součtu těchto částek (5 640 Kč) 1 184,40 Kč, celkem 6 824,40 Kč. Za odvolací řízení náleží právní zástupkyni žalovaného odměna za podané odvolání a za písemné vyjádření ze dne datum k vyjádření žalobkyně opět po 1 580 Kč, spolu s 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč a 21 % daní z přidané hodnoty ze součtu těchto částek 789,60 Kč, tedy 4 549,60 Kč (vše dle výše citovaných ustanovení AT), a dále 1 000 Kč za zaplacený soudní poplatek za odvolání, celkem 5 549,60 Kč Náklady řízení v celkové výši 12 374 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně titul. jméno příjmení (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.