15 CO 228/2020

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudců JUDr. Marcely Pechové a JUDr. Ivany Kosové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupené Mgr. jméno příjmení, advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený JUDr. jméno příjmení, advokátem sídlem adresa o zaplacení částky 2 433 844 Kč s příslušenstvím, eventuálně o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 6. 2020, č. j. 12 C 27/2016-459

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 433 844 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů v částce 591 485,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne datum domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 2 433 844 Kč se zákonným úrokem z prodlení na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM), resp. dohody o uznání dluhu ze dne datum v rámci zúžení SJM na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009 č. j. 5 C 42/2009-14, eventuálně v případě závěru soudu o neplatnosti dohody vlastního vypořádání SJM s uložením povinnosti žalovanému zaplatit jí na vypořádání uvedenou částku. Přitom tvrdila, že do nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM se oba manželé společně podíleli na úhradách dluhů z podnikání žalovaného v celkové výši 4 867 688 Kč, proto se dohodli, že majetek připadne do výlučného vlastnictví žalovaného a jako majetkové a finanční vypořádání v rámci zúžení SJM žalovaný zaplatí žalobkyni polovinu uvedené částky ve výši 2 433 844 Kč. Dále tvrdila, že dohodu sepisoval jméno příjmení, který ji omylem nesprávně datoval dnem datum, dohoda však byla uzavírána po právní moci rozsudku o zúžení SJM a je výrazem vůle účastníků, přičemž žalovaný ji sám založil k rozvodovému řízení.

2. Žalovaný tvrdil, že dohodu sepisoval a částku do ní vyčíslil jméno příjmení. Smyslem tohoto úkonu, který vymyslela žalobkyně ve spolupráci se jméno příjmení, bylo ochránit majetkové zájmy pro případ problémů, které následně nastaly. příjmení 2 433 844 Kč vznikla tak, že jméno příjmení sečetl všechny do té doby zaplacené splátky úvěrů a leasingů částkou 4 867 688 Kč a polovina z této částky byla uvedena v dohodě, což nebylo míněno nijak vážně, neboť nebyl důvod cokoliv proplácet. Dále žalovaný tvrdil, že dohoda byla sepsána ještě před soudním jednáním o zúžení SJM a že následně došlo k záměně prvního listu dohody s doplněním údajů ohledně rozsudku o zúžení SJM, že účet uvedený v dohodě, na který měl plnit, byl jeho podnikatelským účtem, ke kterému žalobkyně v té době neměla dispoziční právo, a vznesl námitky prekluze a promlčení nároku. Dále namítal, že začal podnikat před datum, do SJM tedy nepatřily jeho závazky z podnikání, ale ani výnosy, ze kterých byly spláceny i všechny závazky specifikované v dohodě; jelikož jiné příjmy účastníci v té době neměli, žádný dluh vůči žalobkyni mu vzniknout nemohl.

3. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 10. října 2017 č. j. 12 C 27/2016-145 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 433 844 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od datum do zaplacení (odst. II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 129 831,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. jméno příjmení (odst. III.) a žalovanému dále uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově za soudní poplatek z návrhu částku 121 693 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. IV.).

4. Dle odůvodnění rozsudku se soud I. stupně zabýval v prvé řadě primárním petitem obsahujícím požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu dohody o vypořádání SJM po jeho zúžení rozsudkem ze dne 6. 4. 2009 č. j. 5 C 42/2009-14, který nabyl právní moci dne datum. Jelikož k vypořádání SJM došlo v průběhu manželství účastníků, které bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 1 C 174/2012-17 s právní mocí dne datum, soud I. stupně s odkazem na § 114 zákona č. 40/64 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), dovodil, že konec tříleté promlčecí lhůty připadl na den datum (nebýt uznání dluhu); jelikož žaloba napadla datum, nemohlo k promlčení dojít. Na základě výpovědi svědka příjmení, který podrobně a přesvědčivě vypověděl, z jakých důvodů a kdy dohodu vypracoval, který byl v přátelských vztazích k oběma účastníkům a jehož věrohodnost není zpochybněna, měl za zjištěné, že svědek dohodu sepisoval v době, kdy měl již k dispozici rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově o zúžení SJM; datum na dohodě datum je vysvětlitelné použitím vzoru a administrativní chybou. Žalovaný se k dohodě přihlásil v souvislosti s rozvodovým řízením, kde ji předložil, navíc znovu podepsanou s úředně ověřenými podpisy, přičemž obsah dohody nepopřel ani v insolvenčním řízení. S ohledem na obsah dohody obsahující výčet dluhů z podnikání žalovaného a obsah článku I. bod 5. obsahující ujednání, že se jedná o majetkové a finanční vyrovnání v rámci zúžení SJM, soud I. stupně uzavírá, že uvedená dohoda o uznání dluhu je svým obsahem i vypořádáním SJM po jeho zúžení. Ujednání, že majetek zůstal ve vlastnictví dlužníka (byť leasingový nájemce není vlastníkem věci), svědčí o tom, že věci zůstanou v držení dlužníka (tedy žalovaného), když předmětem vypořádání byly právě leasingové splátky či úvěry uhrazené ze SJM a související s podnikáním žalovaného. Dále soud I. stupně poukázal na to, že dohodou je možné provést i částečné vypořádání SJM, že při tomto vypořádání se uplatní princip smluvní volnosti účastníků a že je také v dispozici účastníků vyrovnání nestejné hodnoty podílů peněžním či jiným plněním. Proto žalobě co do zaplacení částky 2 433 844 Kč vyhověl, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 č. j. 101 VSPH 490/2014-79 (27 ICm 3593/2012) nemá přesah mimo insolvenční řízení (stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2014 č. j. 29 ICm 573/2014-20). Naopak zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od datum do zaplacení, neboť dle článku II. bod 2. se tohoto práva na zákonný úrok z prodlení výslovně vzdala.

5. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 15 Co 22/2018-285 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil závěru soudu I. stupně, že nárok ohledně dlužné částky 2 433 844 Kč není promlčen (opačný závěr ovšem učinil ve vztahu k úrokům z prodlení). Rovněž přisvědčil posouzení dohody datované dnem datum jako dohody o vypořádání SJM po jeho zúžení a s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že po právní moci rozhodnutí o zúžení SJM dle § 148 odst. 1, 2 obč. zák. až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti trvá SJM jen k takto vymezeným věcem, k dalšímu majetku SJM zaniká a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu. Po zopakování důkazu výslechem svědka jméno příjmení a po doplnění dokazování svědkem předloženou dohodou o uznání dluhu přisvědčil závěru soudu I. stupně, že uvedená dohoda o vypořádání SJM musela být sepsána po doručení a nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM, tudíž z hlediska těchto časových souvislostí není neplatná. Zabýval-li se odvolací soud na základě doplněného dokazování tvrzením žalovaného o záměně prvního listu dohody žalobkyní po jejím podepsání (a obdobným jednáním žalobkyně ve vztahu k jiné listině), neměl za prokázané, že by k tvrzené záměně došlo. Zároveň uzavřel, že uznáním dluhu v dohodě datované dnem datum byla založena vyvratitelná domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo (tedy po doručení a nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM); bylo tak na žalovaném jako dlužníkovi, aby prokázal, že dluh nevznikl. Odvolací soud však soudu I. stupně vytkl, že pominul část tvrzení žalovaného o tom, že smyslem dohody bylo ochránit majetkové zájmy účastníků pro případ problémů, které následně skutečně nastaly, a že nebylo míněno nijak vážně, že by měl žalobkyni cokoliv platit, když mimo jiné i účet uvedený ve smlouvě, na který se mělo plnit, byl jeho podnikatelským účtem. V této souvislosti odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahující výklad hodnocení právního úkonu, který obchází zákon (důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák.), či který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich (důvod neplatnosti rovněž dle § 39 obč. zák., neboť svým účelem odporuje zákonu). Soudu I. stupně rovněž vytkl, že pominul i širší souvislosti projednávané věci (žalobkyně byla spolupracující osobou, posléze sama vykonávala zemědělskou činnost, zejména v době insolvence žalovaného, dluhy byly zčásti uspokojeny v insolvenčním řízení z majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného), z čehož žalovaný dovozoval rozpor žalobkyní uplatněného nároku s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proto z těchto důvodů napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil.

6. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 12 C 27/2016-363 opětovně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 433 844 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od datum do zaplacení (odst. II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 383 396,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (odst. III.).

7. Soud I. stupně po zrekapitulování průběhu dosavadního řízení, konstatování doplnění skutkových tvrzení a důkazů navržených žalovaným k jeho tvrzením o neplatnosti dohody o vypořádání SJM a po zjištění učiněných ze spisu sp. zn. 5 C 42/2009 (o zúžení SJM účastníků) a z výpovědí obou účastníků dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného o neplatnosti dohody o vypořádání SJM nejsou důvodná. Konstatoval, že zákon chrání manžele možností podat návrh na zúžení SJM, to bylo nepochybně sledováno i návrhem podaným žalobkyní ve věci sp. zn. 5 C 42/2009, kde tvrdila, že účastníci mají obavy, že by se závazky z podnikání mohly negativně dotknout podstaty SJM a aby nebyla ohrožena existenční jistota rodiny, s čímž se žalovaný ztotožnil. Poté má následovat vypořádání SJM, při kterém má přednost dohoda, přičemž soud nesdílí názor žalovaného, že dohoda nebyla míněna vážně, neboť o vypořádání se před uzavřením dohody jednalo. Pokud se žalovaný záležitostem uzavření dohody nevěnoval (jak vyplynulo i z jeho výpovědi), nelze dovozovat, že by její uzavření nebylo míněno vážně, tedy že by zde nebyla vůle uzavřít dohodu ani z jedné strany. Dohoda není dle názoru soudu neplatná ani z důvodu obcházení zákona, neboť i dle tvrzení žalovaného bylo jeho prioritou zúžení SJM, vypracování dohody mu bylo lhostejné, a pokud netvrdí, že by se na jejím vypracování podílel, stěží lze říci, že by chtěl dosáhnout výsledku, který by odporoval zákonu nebo jej obcházel. Není také přesvědčivé tvrzení žalovaného, že dohoda byla uzavírána v úmyslu zkrátit možnost uspokojení ostatních věřitelů v insolvenčním řízení (to bylo zahájeno až v roce 2011 k návrhu věřitele). Byť dle výpovědí účastníků již v době uzavření dohody měl žalovaný dluhy z podnikání, oba shodně vypověděli, že věřili ve zlepšení situace a v úhradu dluhů z prodeje pozemků. Pokud bylo pro žalovaného prioritní, aby došlo k zúžení SJM pro případné jeho problémy v podnikání, nejedná se o pohnutku mající za následek neplatnost dohody o vypořádání SJM. Při uzavírání dohody o vypořádání SJM byla uplatněna volnost účastníků, přičemž nezáleží na velikosti podílů. Z výpovědí účastníků pak bylo zjištěno, že žalobkyně měla dispoziční právo k účtu uvedenému v dohodě, na který mělo být plněno. Namítá-li žalovaný rozpor dohody s dobrými mravy z důvodu, že zaplatil dluhy zčásti v insolvenčním řízení, zčásti po jeho ukončení, soud poukázal na to, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat podle okolností v době jeho učinění, tudíž uvedená tvrzení nemají na platnost žádný vliv. Dále soud poukázal na důsledky plynoucí ze zásady smluvní autonomie účastníků s tím, že dohodu mají účastníci plnit, i kdyby se to pro některou ze stran stalo nevýhodným. Pokud žalovaný přichází s tvrzením, že vypořádání neodpovídá účetním dokladům, mohl již v době uzavření dohody navrhnout odlišné řešení. Proto soud žalobě co do zaplacení částky 2 433 844 Kč vyhověl, žalobu pak zamítl ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z důvodu promlčení.

8. Odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 15 Co 265/2019-416 zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu I. stupně v odst. II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby (z důvodu zpětvzetí odvolání) a rozsudek soudu I. stupně ve zbylých výrocích I. o platební povinnosti žalovaného a III. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování listinami z insolvence žalovaného (při zamítnutí dalších důkazních návrhů) uzavřel, soud I. stupně neposoudil otázku platnosti dohody účastníků o vypořádání SJM dle § 39 obč. zák. v kontextu všech významných okolností. Přisvědčil jeho názoru, že ust. § 148 odst. 2 obč. zák. o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získá oprávnění k podnikatelské činnosti, chrání práva druhého manžela, např. před nepříznivými důsledky podnikatelské činnosti podnikajícího manžela. Pokud tedy z obsahu návrhu na zúžení SJM podaného žalobkyní ve věci sp. zn. 5 C 42/2009 zjistil, že účastníci mají obavy, že by se závazky z podnikání žalovaného mohly negativně dotknout podstaty SJM a aby z tohoto důvodu nebyla ohrožena existenční jistota rodiny, bylo zúžení SJM účastníků dle § 148 odst. 2 obč. zák. legitimním postupem. Druhou rovinou věci je vlastní vypořádání takto zúženého SJM účastníků, které může mít dopad do práv třetích osob. Dohoda o vypořádání SJM může obsahovat v souladu s § 149 obč. zák. vypořádání toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na úhradu výlučných dluhů jednoho z manželů (v daném případě žalovaného). Při vypořádání SJM (není-li podnik jeho součástí, jako tomu bylo v daném případě) by měl podnikající manžel nahradit částku rovnající se pozitivnímu rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což je zpravidla cena jeho podniku. V daném případě účastníci při uzavírání dohody takto nepostupovali, tedy nevycházeli z ceny podniku žalovaného, nýbrž z podnikání žalovaného vyňali určitou část a vypořádali pouze částky vynaložené ze společných postředků na úhradu dluhů žalovaného v podnikání a vypořádací částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, stanovili ve výši jedné poloviny těchto úhrad. Při shora uvedených problémech žalovaného v podnikání, jeho dluzích a nezjišťování hodnoty podniku žalovaného vyvolává takový postup, vedoucí ke vzniku pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v poměrně vysoké výši (necelých 2,5 mil. Kč), oprávněně otázky o skutečných důvodech a účelu takové dohody. Bylo-li dále v dohodě uvedeno, že majetek dlužníka hrazený těmito úhradami zůstal ve vlastnictví dlužníka (tedy žalovaného), nemohlo se jednat o žádné vypořádání majetku v SJM účastníků, ale pouze o konstatování faktu, že uvedený majetek (stroje sloužící žalovanému k podnikání) zůstává žalovanému. Dále bylo významné, že podle uzavřené dohody měl žalovaný vypořádací částku zaplatit do datum na specifikovaný účet, který byl ovšem účtem samotného žalovaného. Byla-li splatnost závazku žalovaného stanovena do datum, z průběhu řízení neplyne, že by po lhůtě splatnosti požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení uvedené částky; prvním uplatněním uvedené částky žalobkyní bylo přihlášení pohledávky (přihláška z datum) v insolvenčním řízení žalovaného. Pokud žalovaný vypověděl, že na textu dohody se nepodílel, neboť to nebyla jeho parketa, že to byla záležitost žalobkyně (spolu s panem příjmení), že tehdy táhli s manželkou (žalobkyní) za jeden provaz a měl k ní důvěru, a že se pouze zajímal o to, jestli právo umožňuje vytvoření takové částky v dohodě, potom tyto skutečnosti svědčí o tom, že účelem (smyslem) uzavření dohody nebylo provést skutečné vypořádání SJM po jeho zúžení, ale pouze formální vytvoření pohledávky žalobkyně vůči žalovanému, aniž by účastníci počítali s tím, že žalovaný bude tuto částku žalobkyni také fakticky hradit; proto se o tuto záležitost žalovaný blíže nezajímal (důležitá pro něho byla formální stránka dohody, nikoliv věcná). Odvolací soud soud tak dospěl k závěru, že dohoda účastníků o vypořádání SJM ze dne datum je neplatná dle § 39 obč. zák. jak z důvodu obcházení zákona, tak i proto, že svým účelem odporuje zákonu. Proto na jejím základě žalobkyni nárok na zaplacení částky 2 433 844 Kč nevznikl (a nebylo tak třeba zabývat se argumentací žalovaného, že výkon práva žalobkyní na základě této dohody je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.). Jelikož nárokem žalobkyně z titulu provedení vypořádání SJM se soud I. stupně nezabýval, odvolací soud rozsudek v dotčeném rozsahu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Okresní soud v Pelhřimově dalším rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 C 27/2016-459 zamítl žalobu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů spolu se zaplacením částky 2 433 844 Kč (odst. I.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odst. II.). V souladu se zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu se zabýval nárokem žalobkyně z titulu vypořádání SJM (po příslušném doplnění tvrzení žalobkyní). S ohledem na skutečnosti zjištěné z insolvenčního řízení žalovaného dovodil, že domněnka vypořádání SJM připadla na den datum, nárok na vypořádání SJM tak nebylo možné uplatnit až dne datum a proto taková žaloba musela být zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

10. Rozsudek v celém rozsahu napadla odvoláním žalobkyně. Soudu I. stupně vytýká, že bez dalšího přijal závazný právní názor odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody a nevypořádal se s námitkami žalobkyně uplatněnými po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Dále podrobně uvádí argumentaci proti závěru odvolacího soudu, že dohoda o vypořádání SJM ze dne datum je neplatná dle § 39 obč. zák. z důvodu obcházení zákona a že svým účelem zákonu odporuje. Žalobkyně tak nadále považuje za věcně správný rozsudek soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2019 č. j. 12 C 27/2016-363. Proto navrhovala změnu nyní napadeného rozsudku tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit jí částku 2 433 844 Kč a nahradit náklady řízení.

11. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku s tím, že odvolací námitky směřují proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu a že v odvolání uváděná judikatura je účelově vytržena z kontextu a nemůže zvrátit závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti účastníky uzavřené dohody o vypořádání SJM.

12. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že při nezměněném skutkovém stavu věci byl soud I. stupně dle § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o vypořádání SJM dle § 39 obč. zák. a nemohl jiný závěr učinit. Rovněž odvolací soud neměl důvod, a to ani s ohledem na obsah nyní podaného odvolání žalobkyně, které je polemikou se závěry odvolacího soudu o neplatnosti dohody o vypořádání SJM, svůj předchozí závěr jakýmkoliv způsobem měnit. K námitkám žalobkyně v odvolání uvedl, že pokud úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření dohody bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. a relativní bezúčinnost dohody vůči věřiteli ve smyslu § 150 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu. Při závaznosti závěru o absolutní neplatnosti dohody o vypořádání SJM ze dne datum se soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku správně zaměřil na posouzení nároku žalobkyně na vypořádání zúženého SJM účastníků po rozsudku ze dne 6. 4. 2009 č. j. 5 C 42/2009-14 o zúžení SJM, který nabyl právní moci dne datum Odvolací soud pak dospěl k závěru (s ohledem na právní moc rozsudku o rozvodu manželství účastníků a skutečnosti z insolenčního řízení žalovaného), že v souladu s § 269 odst. 2 insolvenčního zákona nastala zákonná domněnka vypořádání SJM podle § 150 odst. 4 obč. zák. uplynutím 6 měsíců od prohlášení konkurzu, tedy dnem datum (nikoliv až dnem datum, odvíjejícím se od právní moci usnesení o prohlášení konkurzu), nicméně v každém případě přede dnem datum, kdy byla podána k soudu žaloba žalobkyně na zaplacení částky 2 433 844 Kč s příslušenstvím, příp. na vypořádání SJM. Jelikož předmětem tohoto vypořádání SJM učinila žalobkyně investice ze společného majetku do výlučného podniku žalovaného, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že tyto investice nelze po domněnce vypořádání již vypořádat a žalobu tak správně zamítl.

13. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 22 Cdo 215/2021-543 rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o uznání dluhu ze dne datum (představující dohodu o vypořádání části společného jmění manželů) je neplatná podle § 39 obč. zák. (protože účelem této dohody bylo zkrátit věřitele žalovaného) je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; i pokud by (hypoteticky) účelem dohody o vypořádání společného jmění manželů bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák., avšak její relativní bezúčinnost podle § 150 odst. 2 obč. zák. Úvahy odvolacího soudu, že dohodou o uznání dluhu ze dne datum je obcházen zákon, resp. že tato dohoda odporuje zákonu, označil za zjevně nepřiměřené. Dohodou o vypořádání SJM mohou její strany zásadně upravit majetkové poměry podle svého uvážení, tedy v projednávané věci mohl být výsledkem dohody účastníků řízení o vypořádání zaniklé části jejich SJM vznik pohledávky žalobkyně za žalovaným, a to i s přihlédnutím k tomu, jestliže byla existence takové pohledávky vázána na plnění poskytnuté za trvání manželství ze společných prostředků na výlučné dluhy žalovaného vztahující se k jeho podnikání.

14. Žalovaný na toto rozhodnutí reagoval písemným podáním ze dne datum s tím, že od názoru dovolacího soudu se může odvolací soud odchýlit, pokud v něm nebyly zohledněny všechny skutkové okolnosti a všechny právní závěry týkající se neplatnosti dohody. Proto opětovně žádá vyhodnocení následujících skutečností: účel jednání (nedošlo k účelu sledovaného stranami, jímž byla ochrana majetku při insolvenci, přičemž nemohl předpokládat, že žalobkyně uplatní pohledávku po skončení insolvenčního řízení – takové jednání je v rozporu s dobrými mravy), obcházení zákona (krácení či vyloučení věřitele vytvořením fiktivní pohledávky), simulované právní jednání, vážnost vůle (vůle účastníků byla jiná, než její formální projev obsažený v dohodě), administrativní chyba (pokud je dohoda datována dnem datum, nemůže být považována za úkon vypořádání SJM) a nepravdy a nelogičnosti (nepravdivé tvrzení, že z prostředků SJM došlo k úhradě výlučných dluhů žalovaného, nelogické uvedení účtu, na který má žalobkyně platit svůj údajný dluh, neodpovídající data na první stránce dohody týkající se vydání rozsudku o zúžení SJM s datem uzavření smlouvy na stránce druhé). Za zásadní okolnost, pro kterou by nemělo být přihlédnuto k názoru dovolacího soudu, považuje až následně dne datum vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21, týkající se výkladu právního jednání a přednosti skutečné vůle účastníků před jejím formálním projevem (k tomu opětovně uvádí, že vůlí smluvních stran nebylo sjednání závazku, že do jednoho roku zaplatí žalobkyni částku 2 433 844 Kč, což nebylo vůbec reálné, že smyslem dohody bylo vytvoření umělé pohledávky, že jako manželé byli tehdy v dobrých vztazích, nehrozil rozvod manželství a nebylo třeba se majetkově vypořádat, i název listiny„ Dohoda o uznání dluhu“ naznačuje, že se o majetkové vypořádání nejednalo). Při jednání odvolacího soudu doplnil, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, zda jeho závazek vznikl na základě dohody o uznání dluhu či z dohody o vypořádání SJM na dobu po rozvodu manželství účastníků z datum (ta však byla uzavřena až po tříleté lhůtě počítané od právní moci rozsudku o zúžení SJM). Žalovaný proto navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

15. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne datum považovala tvrzení žalovaného, že se Nejvyšší soud zjevně podrobně neseznámil se všemi skutkovými okolnostmi, za nepatřičné, s tím, že nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu představuje závažné porušení procesně právních předpisů. Žalovaný pak ve svém stanovisku uplatňuje již v předchozím řízení učiněnou argumentaci, která je účelová, vnitřně rozporná, neprokázaná. S ohledem na právní úpravu dle § 148 odst. 1 a § 149 odst. 1, 4 obč. zák. dovozuje, že uzavřená dohoda o vypořádání SJM byla zcela žádoucí, předvídaná a zákonem preferovaná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu zdůrazňuje upřednostňování výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti a uplatnění principu smluvní volnosti při vypořádání SJM. Pokud jde o tvrzení žalovaného o ochraně majetku při insolvenci, k podání insolvenčního návrhu věřitelem došlo až po téměř 2,5 letech od uzavření dohody, přičemž v insolvenčním řízení byli věřitelé žalovaného zcela uspokojeni. V případě odkazu žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2337/21, nejde o žádnou novou skutečnost, přičemž tvrzení žalovaného, že nález řešil skutkově obnovenou situaci, je nesprávný.

16. Podle § 212 věta první o. s. ř. proto odvolací soud opětovně přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

17. Odvolací soud přisvědčuje názoru žalobkyni, že pokud žalovaný připomíná ve svém písemném stanovisku ze dne datum skutečnosti týkající se uzavření dohody o uznání dluhu ze dne datum (nereálnost zaplacení v dohodě uvedené částky žalovaným, vedení exekucí vůči osobě žalovaného, smysl dohody spočívající ve vytvoření umělé pohledávky, která by mohla být uplatněna v insolvenčním řízení, dobré vztahy mezi účastníky v době uzavření dohody, sjednání zaplacení vypořádací částky žalobkyní na účet žalovaného), byly uplatněny již v předchozím průběhu řízení a posouzeny odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení ze dne 30. 10. 2019, č. j. 15 Co 265/2019-416 a následně i v rozsudku ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491 (ovšem zrušeném Nejvyšším soudem) tak, že dohoda účastníků o vypořádání SJM ze dne datum je neplatná dle § 39 obč. zák. z důvodu obcházení zákona i proto, že svým účelem odporuje zákonu. Shledal-li pak Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 21. 6. 2022, č. j. 22 Cdo 215/2021-543 uvedený závěr odvolacího soudu nesprávným, je odvolací soud tímto právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), neboť po vydání tohoto rozsudku nedošlo k žádné změně skutkového základu věci tak, aby aplikace právního názoru dovolacího soudu byla vyloučena. Takovou novou skutečností není ani žalovaným citovaný následně vydaný nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2337/21, který vychází z ustáleného výkladu právního jednání a na závěrech dovolacího soudu učiněných v této věci ničeho nemění.

18. K další argumentaci žalovaného v jeho písemném podání ze dne datum odvolací soud uvádí, že soud I. stupně již v předchozím rozsudku ze dne 24. 5. 2019, č. j. 12 C 27/2016-363 správně uzavřel (viz bod 7. tohoto odůvodnění), že pokud žalovaný tvrdil rozpor dohody s dobrými mravy, spočívající v tom, že zaplatil dluhy zčásti v insolvenčním řízení a zčásti po jeho ukončení, je třeba platnost právního úkonu posuzovat v okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy bylo učiněno (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2660/2007). Tudíž tyto skutečnosti (stejně jako tvrzení žalovaného v podání z datum, že nemohl předpokládat uplatnění pohledávky žalobkyní z dohody po skončení insolvenčního řízení) nemohou vést k závěru o neplatnosti dohody z datum ani pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. (Nejvyšším soudem nebyla tato otázka ve zrušujícím rozsudku výslovně řešena, neboť nebyla posuzována ani odvolacím soudem v dovolání napadením rozsudku). K tomu odvolací soud doplňuje, že pokud v době uzavření dohody z datum nebyl její obsah v rozporu s dobrými mravy, nemohl se stát výkon práva žalobkyně plynoucího z této dohody rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. na základě až následně nastalých skutečností tvrzených žalovaným a souvisejících zejména s úhradou dluhů v insolvenčním řízení z jeho majetku.

19. Jde-li o argumentaci žalovaného nedostatkem vážnosti vůle (popř. simulací právního úkonu) při uzavírání dohody z datum (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. by takový právní úkon byl stižen absolutní neplatností), ani touto záležitostí se Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nezabýval a žádný závazný právní názor, kterým by byl odvolací soud vázán, zde učiněn nebyl. Je-li přitom žalovaným tvrzeno, že účelem dohody ze dne datum byla ochrana majetku při (předpokládané budoucí) insolvenci žalovaného vytvořením umělé pohledávky, která by mohla být uplatněna v insolvenčním řízení, a tato vůle byla fakticky realizována uzavřením dohody o uznání dluhu ze dne datum, předložením takové dohody žalobkyní v insolvenčním řízení, ve kterém nebyla žalovaným pohledávka žalobkyně z této dohody popřena, a dokonce předložením takové dohody žalovaným v rámci rozvodového řízení dle § 24a zákona o rodině jakožto dohody dokládající vypořádání SJM (s tím, že k naplnění citovaného ustanovení musely být podpisy účastníků na dohodě dodatečně ověřeny), byla projevena vážná vůle obou účastníků, která byla vtělena do jejich dohody ze dne datum. Závěr o vážnosti vůle účastníků učinil již soud I. stupně v rozsudku ze dne 24. 5. 2019, č. j. 12 C 27/2016-363 (viz bod 7. tohoto odůvodnění).

20. Zpochybňuje-li žalovaný charakter dohody z datum jako dohody o vypořádání SJM a zároveň poukazuje na datum uvedené na listině (datum), předcházející rozsudku o zúžení SJM účastníků, jedná se o argumentaci uplatněnou již v prvotní fázi řízení, se kterou se soudy obou stupňů vypořádaly v předchozích rozhodnutích (rozsudek soudu I. stupně ze dne 10. 10. 2017, č. j. 12 C 27/2016-145 a usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 15 Co 22/2018-285) tak, že uvedená dohoda, s ohledem na její podrobně rozvedený obsah, představuje majetkové a finanční vypořádání v rámci zúžení SJM, tedy že jde o dohodu o vypořádání SJM po jeho zúžení (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2005). Zároveň byl učiněn závěr, že uvedená dohoda musela být sepsána po doručení a nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM ze dne 6. 4.2009, č. j. 5 C 42/2009-14 (právní moc 8. 4. 2009) a že nesprávné datum na dohodě (datum) je vysvětlitelné použitím vzoru a administrativní chybou. Na těchto závěrech (viz blíže citace z uvedených rozhodnutí v bodech 4. a 5. tohoto odůvodnění) nemá odvolací soud důvod ničeho měnit ani v této fázi řízení.

21. Konečně důvodným není ani poukaz žalovaného při jednání odvolacího soudu týkající se tvrzené nejasnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně toho, na základě čeho vznikl závazek žalovaného. S ohledem na Nejvyšším soudem přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu i s ohledem na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu je nepochybné, že Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud) posuzovaly dohodu o uznání dluhu ze dne datum a nahlížely na ni jako na dohodu o vypořádání SJM po jeho zúžení.

22. Odvolací soud proto uzavírá, že na základě uvedené dohody o vypořádání zúženého SJM ze dne datum má žalobkyně nárok vůči žalovanému na zaplacení vypořádací částky ve výši 2 433 844 Kč. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu I. stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. Při stanovení této lhůty přihlédl ke splatnosti uvedené částky dohodnuté jeden rok od uzavření dohody a na délku tohoto soudního řízení, na základě jehož průběhu si žalovaný musel být vědom možnosti stanovení této platební povinnosti.

23. S ohledem na změnu napadeného rozsudku bylo odvolacím soudem rozhodováno o nákladech celého řízení před soudy všech stupňů (§ 224 odst. 2, § 243g odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně byla úspěšná (její neúspěch spočíval pouze v nepatrné části předmětu řízení ohledně úroků z prodlení) a podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud pak neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř., tedy aby výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal. Pokud přitom v případě zamítnutí žaloby soud I. stupně v rozsudku z 16. 6. 2020, č. j. 12 C 27/2016-459 a rovněž odvolací soud v potvrzujícím rozsudku ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 228/2020-491 shledaly důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení dle § 150 o. s. ř. úspěšnému žalovanému, bylo to zejména s ohledem na okolnosti uplatnění nároku, tedy že mezi účastníky byla uzavřena (dle tehdejšího závěru soudů) neplatná dohoda o vypořádání SJM, které se žalovaný dovolával i v průběhu rozvodového řízení a nepopřel ji ani v insolvenčním řízení. Pokud tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobě žalobkyně domáhající se zaplacení žalované částky právě z titulu uzavřené dohody se žalovaným vyhověno a obrana žalovaného proti placení této částky byla nakonec shledána nedůvodnou, potom žádné okolnosti věci v tomto případě postup dle § 150 o. s. ř. ve prospěch žalovaného neodůvodňují. Naopak náklady řízení (vzniklé oběma účastníkům v souvislosti s jejich právním zastoupením) byly podstatně navýšeny v důsledku nakonec neúspěšné obrany žalovaného, a proto by bylo nespravedlivé, aby se v řízení úspěšné žalobkyni náhrada nákladů za její právní zastoupení nedostala. To platí tím spíše, že žalobkyni bylo již na počátku řízení usnesením soudu I. stupně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 12 C 27/2016-40 přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, přičemž dalším usnesením soudu I. stupně ze dne 11. 1. 2021, č. j. 12 C 27/2016-538 bylo žalobkyni přiznáno osvobození od placení soudních poplatků i pro dovolací řízení v plném rozsahu, a to s odůvodněním, že žalobkyně dosahuje průměrného měsíčního čistého příjmu 14 843 Kč, je nemajetná a z jejího příjmu jsou prováděny exekuční srážky. Přestože rovněž žalovanému bylo také v počáteční fázi řízení přiznáno usnesením soudu I. stupně ze dne 21. 12. 2017, č. j. 12 C 27/2016-208 osvobození od placení soudních poplatků v plném rozsahu (v té době podnikal jako soukromě hospodařící rolník a pracoval na základě dohody o provedení práce jako řidič autobusu), potom při uvedených poměrech žalobkyně pouze osvobození žalovaného od soudních poplatků postup dle § 150 o. s. ř. neodůvodňuje. Navíc z poslední fáze řízení, související s rozhodováním o návrhu žalobkyně ze dne datum na vydání předběžného opatření, plyne, že žalovaný kupní smlouvou ze dne datum nabyl do svého výlučného vlastnictví nemovitosti (rodinný dům s pozemky) za kupní cenu 3 500 000 Kč, z čehož 1 000 000 Kč poskytl před podpisem smlouvy a doplatek bude hrazen z hypotečního úvěru, neboli jeho finanční a majetková situace je oproti žalobkyni příznivější.

24. Náklady řízení žalobkyně tvoří náklady právního zastoupení, a to jednak částka 383 396,30 Kč vyčíslená již v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2019, č. j. 12 C 27/2016-363, která představuje náklady právního zastoupení za 14 úkonů právní služby po 18 060 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, v platném znění - dále jen AT (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 8x účast při soudních jednáních datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum a datum, účast při výslechu svědka datum trvajícím déle než 2 hodiny - 2 úkony, vyjádření k odvolání žalovaného a vyjádření ze dne datum k doplnění tvrzení žalovaným), 3 úkony ve výši jedné poloviny po 9 030 Kč dle § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění, odvolání proti usnesení o zastavení řízení a účast při jednání dne datum s vyhlášením rozhodnutí) a jeden úkon ve výši 12 220 Kč za odvolání proti výroku II. rozsudku ze dne 10. 10. 2017, č. j. 12 C 27/2016-145 (z tarifní hodnoty 973 537,60 Kč určené jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, a to úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 433 844 Kč), celkem tedy odměna 292 150 Kč, ke které náleží 18 tzv. režijních paušálů po 300 Kč v celkové výši 5 400 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, cestovné na trase obec – obec a zpět ke 3 jednáním v roce 2017 v celkové výši 4 368,40 Kč (dle vyhlášky č. 440/2016 Sb.), v roce 2018 jedna cesta s cestovným 1 502,60 Kč dle vyhlášky č. 463/2017 Sb., v roce 2019 rovněž jedna cesta s cestovným 1 491,70 Kč dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., 3 cesty k odvolacímu soudu obec – obec a zpět v roce 2018 s cestovným celkem 3 504,30 Kč, cestovné k výslechu svědka příjmení – obec a zpět v částce 2 639,40 Kč, náhrada za promeškaný čas za uvedené cesty za 58 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), 3 AT v částce 5 800 Kč a náhrada 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) z uvedených částek ve výši 66 539,90 Kč.

25. Za další průběh řízení se jedná o 9 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne datum, účast na jednání soudu datum, vyjádření z datum, účast na jednání datum a datum, odvolání ze dne datum včetně jeho doplnění, dovolání ze dne datum, vyjádření ke stanovisku žalovaného z datum a účast na jednání odvolacího soudu datum - za účelně vynaložený úkon nelze považovat následnou písemnou reakci žalobkyně na průběh jednání, které bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí a k uvedené písemné reakci již odvolací soud nepřihlížel), celkem tedy 162 540 Kč, k tomu 9 tzv. režijních paušálů po 300 Kč v částce 2 700 Kč, cestovné ke 2 jednáním na trase obec – obec a zpět v roce 2020 v celkové částce 2 970,60 Kč dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., cestovné k jednáním odvolacího soudu na trase obec – obec a zpět jednou v roce 2019 v částce 1 159,60 Kč a jednou v roce 2022 v částce 1 404,60 Kč (zde dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.), náhrada za promeškaný čas za uvedené cesty za 12 půlhodin po 100 Kč v částce 1 200 Kč, celkem 171 974,80 Kč, k tomu náhrada 21 % DPH 36 114,70 Kč, celkem 208 089,50 Kč.

26. S ohledem na výsledek řízení ve věci samé by měla žalobkyně dle § 145 o. s. ř. právo i na náhradu nákladů za právní zastoupení v souvislosti s řízením o jejím návrhu na vydání předběžného opatření ze dne datum (byť zde s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 15 Co 250/2022, neuspěla). Jelikož žalobkyně v rámci vyúčtování nákladů celého řízení v podání ze dne datum (tedy po jednání odvolacího soudu ze dne datum, při kterém se právní zátupce žalobkyně vyjadřoval i předběžnému opatření) náhradu nákladů za tuto část řízení nepožadovala, odvolací soud ji nepřiznal.

27. Proto odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy všech stupňů celkem částku 591 485,80 Kč, rovněž v zákonné lhůtě tří dnů k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání v případě, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě se dovolání podává do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.