15 CO 258/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. července 2022, č. j. 9 C 101/2022-64

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 6,97 % p. a. z částky [částka] od 19. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky [částka], potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky [částka], úroku ve výši 59,77 % ročně z částky [částka] od 19. 11. 2021 do 11. 12. 2021 ve výši [částka], úroku ve výši 8,5% ročně z částky [částka] od 12. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky [částka] [částka] (odst. II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení (odst. I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.).

2. Soud I. stupně měl příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 15. 3. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejíž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala se sjednaným úrokem z úvěru ve výši 59,77 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po [částka]. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) činila dle smlouvy 79,19 % ročně. Dle smlouvy vznikla dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka] při každém prodlení a poskytovali právo na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením se zaplacením splátky ve výši [částka]. Při prodlení delším než 65 dnů mělo dojít k automatickému zesplatnění dluhu a jestliže dlužník nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, je dle smlouvy povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny denně. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaná na svůj účet obdržela [částka] dne 15. 3. 2021, že na úvěr zaplatila 5 měsíčních splátek, že dne 12. 11. 2021 žalobkyně upozornila žalovanou na možnost zesplatnění dluhu, a že dne 17. 11. 2021 jí bylo oznámeno zesplatnění a byla vyzvána k úhradě dluhu.

3. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně konstatoval, že žalovaná i při řádném splácení poskytnutého úvěru ve výši [částka] by měla vrátit částku [částka]. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž byly posuzovány obdobné úvěrové smlouvy a v nich sjednané podmínky z hlediska dobrých mravů a uvedl, že v roce 2021 (kdy byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva) představovala úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem 8 % ročně. Dohodnutá úroková sazba představuje více, než sedminásobek průměrné úrokové sazby, což znamená, že je nepřiměřeně vysoká, což se odráží i ve výši roční procentní sazby nákladů. Stejně tak smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, která v případě problematického splácení vychází z nově dopočtené a podstatně vyšší jistiny, úvěrovaného významně zatěžuje. Soud I. stupně proto shledal, že sjednané podmínky zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na základě toho pak uzavřel, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to v celém rozsahu, neboť jednotlivá problematická ujednání smlouvy nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu. Nárok žalobkyně soud I. stupně posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § [číslo] odst. 1 a § 2993 o. z. s tím, že žalobkyně má právo na vrácení částky poskytnuté žalované na základě uzavřené smlouvy po odečtení částky, která byla žalovanou již uhrazena ([částka] – [částka]). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

4. Rozsudek ve výroku o nákladech řízení a v části zamítavého výroku II. ohledně částky [částka] (v odvolání původně uvedená částka [částka] byla žalobkyní při odvolacím jednání opravena s tím, že byla chybně označena jen v důsledku matematické chyby) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky 8 469, [částka] a úroku ve výši 6,97 % ročně z částky [částka] od 19. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky [částka], napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 23,88 % p.a. v březnu 2021 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 59,77 % p. a., tedy pouze 2,5 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 59,77% p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Zároveň odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat jejich ochranu. Dále cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li přesto I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaný musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve výroku I. a ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalované, která se z jednání omluvila a o odročení jednání nežádala. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, proti nimž žalobkyně nic nenamítala. Podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy, čímž se tento odvolací soud opakovaně zabýval a zabývá, naposledy např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2022 č. j. 15 Co 221/2022-82 nebo ze dne 18. 8. 15 Co 177/2022-93 a v minulosti v obdobných sporech vedených žalobkyní (např. sp. zn. 15 Co 86/2018, 15 Co 33/2019, 15 Co 52/2019, 15 Co 49/2020, 15 Co 93/2021). Proto odvolací soud nemá důvod ničeho měnit na svých závěrech, které jsou žalobkyni známé, a které plně dopadají i na projednávanou věc.

8. Není sporu o tom, co je míněno pojmem dobré mravy zakotveným v § 1 odst. 2 i § 580 odst. 1 o. z., ani o tom, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání (v případě, že právní jednání je shledáno souladným se zákonem). S ohledem na tento základní smysl současně platí, že závěr o rozporu s dobrými mravy by měl být výjimečný, takže se uplatní pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý. Proto pro použití korektivu dobrých mravů dle § 580 odst. 1 o. z. nemůže být významný odvolací argument žalobkyně o smluvní volnosti stran při právním jednání (k tomuto a podrobněji k pojmu dobré mravy viz např. [příjmení] a kolektiv: Občanský zákoník I., Obecná část § 1 až 654, Komentář, 1. vydání 2014, C. H. Beck, strany 2085 [číslo]). Na posouzení souladu ujednání o úrocích s dobrými mravy nemá v daném případě žádný vliv § 1813 o. z., neboť nikdo netvrdil a nedovozoval to ani soud I. stupně, že by jakákoliv část smlouvy, včetně části o úroku, byla ve smyslu tohoto ustanovení zakázána a tudíž by se k ní dle § 1815 o. z. nepřihlíželo. Soud I. stupně se tedy správně zabýval neplatností předmětného ujednání, respektive celé smlouvy, pro rozpor s dobrými mravy, jak to vyžaduje § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z.

9. Z judikatury zejména Nejvyššího soudu je zřejmé, že nelze přesně stanovit, jaká výše úroku z úvěru je již nemravná či nepřiměřená, neboť to závisí na konkrétních okolnostech každého smluvního vztahu. Je však možné vyjít z toho, že pokud dohodnutá výše úroku podstatně převyšuje obvyklé úrokové sazby u úvěrů, zpravidla je nepřiměřená a tudíž v rozporu s dobrými mravy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který poukazuje i žalobkyně). Z něho také plyne, že při tomto posouzení nejsou významné skutečnosti týkající se situace dlužníka, který často uzavírá daný typ smlouvy právě pro své tíživé finanční poměry. To ovšem v souladu s obecně uznávanými pravidly chování nemůže vést k tomu, aby dlužník kvůli tomu musel poskytovat věřiteli z půjčených prostředků nepřiměřené úroky. V uvedené věci Nejvyšší soud, při zjištění o průměrné úrokové míře 9 - 15,5 % ročně, shledal za rozpornou s dobrými mravy výši úroků 60 % ročně (u půjčky dohodnuté mezi fyzickými osobami, splatné do 3 let, bez sjednání dalších poplatků či smluvních pokut).

10. Rovněž k problematice posouzení obvyklé výše úroků dle statistických údajů ČNB (databáze [příjmení]) se odvolací soud opakovaně vyjadřoval. V této souvislosti podotýká, že zjištění obvyklých úroků požadovaných za úvěry bankami v místě sídle dlužníka v době uzavření smlouvy je obtížně zjistitelné a zpravidla ne zcela přesné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Ustanovení § 1802 o. z. stanoví, že dlužník má platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Vyšel-li soud I. stupně z ukazatele průměrné sazby úroků z úvěru poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu (výše 8 % ročně), jedná se o ukazatel obsahově nejbližší posuzovanému smluvnímu vztahu, tedy ukazatel nejvhodnější. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně výší úroků u kreditních karet v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, která je žalobkyní uplatňována pouze proto, že dle databáze [příjmení] je nejvyšším úrokem, ovšem představuje úrok za zcela jiný druh finančního produktu a neodpovídá charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. V tomto smyslu je nutné také vykládat již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a z něho vyplývající přihlédnutí k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček (názor žalobkyně by znamenal, že bez ohledu na druh posuzovaného finančního produktu by vždy byla použita stejná nejvyšší sazba úroků).

11. Pokud v daném případě sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 59,77 % ročně více než sedminásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Pakliže by bylo neplatné pouze smluvní ujednání o úrocích, byla by úvěrová smlouva ve zbývajícím rozsahu platná a žalobkyni (jak argumentovala v odvolání) by náležel úrok ve výši obvyklé ve smyslu § 1802 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 či rozhodnutí odvolacích soudů citovaná v odvolání). Nicméně jiné následky nastanou v případě, že úvěrová smlouva bude neplatná jako celek.

12. Učinil-li v daném případě soud I. stupně závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., neomezil se při tomto hodnocení pouze na smluvní ujednání o úrocích, nýbrž posuzoval (a to zcela správně) soulad celého obsahu smlouvy s korektivem dobrých mravů. Takový postup odpovídá soudní praxi (především v exekučním řízení), která již mnoho let tuto problematiku řešila u smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12). V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denní i jednorázovými.

13. Popsané právní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.

14. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku I. stupně, který přesvědčivě na základě konkrétního obsahu účastníky uzavřené smlouvy a v souladu se soudní judikaturou důvodně uzavřel, že smlouva jako celek (s ohledem na provázanost jednotlivých ujednání - § 576 o. z.) je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Při takovém závěru nemůže obstát názor žalobkyně, že jí mají náležet úroky alespoň v obvyklé výši dle § 1802 o. z., neboť toto ustanovení nelze při neplatnosti celé úvěrové smlouvy aplikovat. Za této situace soud I. stupně také správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z. – právo žalobkyně na vrácení toho, co plnila) a jelikož žalovaná částečně plnila, byla žalobkyni přiznána dosud nezaplacená část půjčené částky a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. V rozsahu dotčeném odvoláním byl napadený rozsudek v zamítavé části s ohledem na výše uvedené odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen včetně správného výroku o nákladech řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze řízení nemá, neboť žalobkyně zde nebyla úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly.