15 CO 286/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená opatrovnicí jméno příjmení, narozenou dne 23. 4. 1954 bytem adresa právně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 34 900 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. září 2022, č. j. 12 C 20/2021-136

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti žalované a v odstavci IV. ve výroku o náhradě nákladů státu potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. a III. ve výrocích o náhradě nákladů účastníků mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 39 679,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce příjmení jméno příjmení do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 11 190 Kč k rukám právního zástupce žalobce příjmení jméno příjmení do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 34 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 8. 2019 do zaplacení, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku (odst. I.), zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 40 811 Kč k rukám jeho právního zástupce a k rukám žalobce na jeho nákladech částku 1 668,50 Kč, obojí do 1 měsíce od právní moci rozsudku (odst. II. a III.), a dále povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově za vyplacené svědečné částku 1 526 Kč rovněž do 1 měsíce od právní moci rozsudku (odst. IV.).

2. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že dne 8. 7. 2017 žalobce předal jméno příjmení (manželu žalované, který následně dne 30. 11. 2017 zemřel) částku 40 000 Kč, čemuž byli přítomni syn jméno příjmení pan jméno příjmení a družka žalobce jméno příjmení. Všichni svědci shodně uvedli, že byla předána částka 40 000 Kč, ze které 30 000 Kč mělo jít na majetkové vypořádání žalované s její sestrou jméno příjmení (to nepřímo plyne i z řízení sp. zn. 5 C 191/2015) a 10 000 Kč na otop. Všichni svědci také potvrdili, že o půjčce žalovaná jakožto manželka jméno příjmení věděla a že její chování v té době bylo zcela normální. Svědci rovněž uvedli, že dluh měl být splácen ve splátkách ve lhůtě 2 let, aniž by věděli, jak splácení probíhalo; z poštovních poukázek je pak zřejmé, že žalovaná zaslala žalobci dne 21. 12. 2020 částku 2 600 Kč a dne 21. 1. 2021 částku 2 500 Kč. Soud I. stupně poté dospívá k závěru o aktivní legitimaci žalobce (byť svědkyně příjmení uvedla, že část předaných peněz byla jejích), neboť peníze půjčoval žalobce, nikoliv jeho družka. Žalovaná je pak ve věci pasivně legitimována, neboť podle § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství (s výjimkami zde uvedenými), přičemž z výslechů svědků vyplynulo, že byť žalovaná vlastnímu předání peněz přítomna nebyla, o půjčce věděla, neboť z ní byl hrazen její dluh vůči sestře. Soud I. stupně ovšem nepovažoval 2 platby žalované na přelomu let 2020 číslo za uznání zbytku dluhu dle § 2054 odst. 2 o. z., neboť v té době žalovaná trpěla demencí a její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé (jak vyplývá ze sdělení psychiatra prof. J. M. příjmení). Žalovanou vznesenou námitku promlčení soud I. stupně posuzoval dle § 609, § 619 odst. 1 a § 629 o. z. a s ohledem na skutkové závěry, že půjčka byla poskytnuta dne 8. 7. 2017 a měla být zaplacena do 2 let (tedy do července 2019), dospěl k závěru, že nárok žalobce není promlčen, neboť žaloba byla dne 26. 7. 2021 podána v rámci tříleté promlčecí lhůty. Navíc soud I. stupně podotkl, že vznesení námitky promlčení představuje zneužití práva a nepožívalo by právní ochrany, neboť k překročení promlčecí lhůty došlo v řádu dnů, jméno příjmení krátce po půjčce zemřel, mezi žalobcem a žalovanou bylo ohledně půjčky komunikováno a žalovaná se ji zavázala zaplatit ve splátkách, což také dvakrát učinila. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle § 2390 o. z. jako smlouvu o zápůjčce a s ohledem na shora uvedené závěry uložil žalované povinnost uhradit zbývající část dluhu ve výši 34 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2019. V řízení úspěšnému žalobci soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to náklady za právní zastoupení účtované za zaplacený soudní poplatek 1 745 Kč, 8 úkonů právní služby po 2 500 Kč, 8x režijní paušál po 300 Kč, cestovné k procesnímu soudu dne 11. 3. 2022 ve výši 4 042 Kč, dne 2. 6. 2022 a 13. 9. 2022 po 4 512 Kč a 3x 12 půlhodin ztráty času 3 600 Kč, celkem 41 811 Kč (správně 40 811 Kč), a dále vyúčtovanou ztrátu mzdy žalobce 2x 834,27 Kč, tedy 1 668,50 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. pak uložil žalované podle výsledku řízení zaplatit státu náhradu nákladů za vyplacené svědečné ve výši 1 526 Kč. Všechny částky uložil soud žalované zaplatit dle § 160 o. s. ř. ve lhůtě 1 měsíce.

3. Rozsudek v celém rozsahu napadla odvoláním žalovaná. Za nesprávný považuje závěr soudu I. stupně, že nárok žalobce není promlčen. Přestože žalobce tvrdil, že půjčka měla být postupně splácena a uhrazena do 2 let, tedy do července 2019, a v průběhu řízení vypověděl, že se s manželem žalované dohodli na splacení dluhu z půjčky zhruba do 2 let, k prokázání svých tvrzení včetně lhůty splatnosti nabídl důkaz výpověďmi svědků, které však toto tvrzení nepodporují. Předložil-li žalobce písemné prohlášení jméno příjmení, ve kterém se zmiňoval o lhůtě splatnosti, ve své výpovědi svědek nevěděl, zda„ padly 2 roky“. Na základě svědeckých výpovědí by mohl být opodstatněn závěr, že dluh měl být splácen ve splátkách, nicméně v rozporu s provedenými důkazy je závěr soudu I. stupně, že byla sjednaná konkrétní lhůta splácení dluhu. Proto mohl žalobce právo na vrácení půjčky uplatnit poprvé již dnem následujícím po jejím poskytnutí, promlčecí lhůta tak uplynula již dnem 8. 7. 2020 a soud I. stupně měl k námitce promlčení vznesené žalovanou přihlédnout. Žalovaná pak nesouhlasí ani s úvahami soudu o zneužití práva vznést námitku promlčení, neboť k promlčení došlo již v průběhu roku 2020 a tudíž soud se při hodnocení těchto okolností patrně spletl o dobu jednoho roku. Žalovaná proto navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku. Svědci jméno příjmení a jméno příjmení potvrdili dohodu žalobce a jméno příjmení na úhradě dluhu ve splátkách, přičemž svědek jméno příjmení nepopřel své tvrzení obsažené v prohlášení ze 7. 6. 2021, že peníze měly být splaceny do 2 let, pouze si již nepamatoval, zda„ padly 2 roky“. Po úmrtí jméno příjmení žalobce požadoval vrácení dluhu, o tom se mluvilo již na jeho pohřbu, se žalovanou telefonoval a žalovaná skutečně po urgencích 2 splátky zaslala. I když z lékařského posudku vyplývá, že žalovaná trpěla duševní chorobou dříve, než bylo rozhodnuto o omezení její svéprávnosti, byla si vědoma toho, co a komu splácí. Napadené rozhodnutí správně přihlédlo k tomu, že bylo ujednáno splácení dluhu ve splátkách, přičemž okolnost, že v řízení nevyplynulo, do kterého konkrétního data měla být zápůjčka vrácena, neznamená, že promlčecí lhůta běží druhý den po poskytnutí zápůjčky. Námitka promlčení pak byla vznesena až při přednesu závěrečného návrhu a nebylo na ni možné reagovat důkazy či podrobnějšími otázkami na svědky. Pokud se žalobce se svým bratrancem dohodli na splácení ve splátkách, odporuje tomuto zjištěnému skutkovému stavu stanovení počátku běhu promlčecí lhůty na druhý den po poskytnutí zápůjčky a je tedy i v rozporu s dobrými mravy. Pokud si na úhradu dluhu půjčím, předpokládají obě strany vrácení v nějaké době. Protože se jednalo o zápůjčku pro účely doplacení povinnosti žalované a pro účely topení pro oba manžele, byla zápůjčka směřována do SJM manželů příjmení. V této souvislosti žalobce odkázal i na právní úpravu obsaženou v § číslo, § 2736 a § 2737 o. z.

5. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Soud I. stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy (ostatně ani v odvolacím řízení účastníci žádné další nenavrhovali) a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl zjištění z nich učiněná (viz body 2., 3. a úvodní část bodu 4. odůvodnění), na jejichž základě pak učinil i příslušné skutkové závěry. Jeho závěr, že dne 8. 7. 2017 žalobce předal manželovi žalované jméno příjmení částku 40 000 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce, z čehož 30 000 Kč mělo být použito na majetkové vypořádání žalované s její sestrou jméno příjmení a 10 000 Kč na otop (do domu, ve kterém žalovaná se svým manželem bydleli), vyplývá (ať již přímo či nepřímo) zejména z jednotlivých výpovědí (jde o účastnickou výpověď žalobce, svědecké výpovědi jméno příjmení a jméno příjmení, kteří byli přítomni předání uvedené částky, jakož i o svědecké výpovědi sestřenic žalobce jméno příjmení a jméno příjmení, které vypovídaly o své vědomosti o existenci uvedené zápůjčky), včetně listinných důkazů (zejména spis sp. zn. 5 C 191/2015, ze kterého nepřímo plyne potřeba žalované opatřit si peníze pro vyplacení své sestry), přičemž v odvolacím řízení nebyly žádným z účastníků zpochybněny. Byť vlastnímu předání částky 40 000 Kč nebyla žalovaná přítomna, plyne z výpovědi žalobce, že na poskytnutí této zápůjčky byl se žalovanou a jejím zemřelým manželem dohodnut; dle výpovědí svědkyň jméno příjmení a jméno příjmení si peníze půjčovali od žalobce žalovaná a její manžel (svědkyni Novákové to měli jmenovaní sdělit); svědkyně jméno příjmení uvedla, že o půjčku je požádali oba manželé příjmení někdy o Velikonocích. Odvolací soud tak ke shora uvedenému skutkovému závěru soudu I. stupně doplňuje, že z uvedených výpovědí je zřejmé (a nepřímo to plyne i z účelu, na který byly peníze žalobcem zapůjčeny), že na poskytnutí zápůjčky se žalobce dohodl již před vlastním předáním peněz se žalovanou i jejím manželem a že tudíž smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. byla uzavřena mezi žalobcem jako zapůjčitelem a žalovanou a jejím manželem jako vydlužiteli. Proto je správný závěr soudu I. stupně jak o aktivní legitimaci žalobce k uplatnění nároku na úhradu zbylé části zápůjčky (bez ohledu na to, zda část zapůjčených prostředků byla jeho přítelkyně), tak i o pasivní legitimaci žalované.

7. K tomu odvolací soud doplňuje, že s ohledem na výsledek pozůstalostního řízení po jméno příjmení (usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 2. 2018, č. j. 131 D 303/2017-32, byl vydán majetek nepatrné hodnoty žalované jakožto pozůstalé manželce, která se postarala o pohřeb, a řízení bylo zastaveno) není žalovaná dědicem po svém zemřelém manželovi, a tudíž neodpovídá za jeho případné dluhy (srovnej § 1701 odst. 1 o. z.). Odkazoval-li žalobce ohledně pasivní legitimace žalované na ust. § číslo, § 2736 a § 2737 o. z., jedná se o právní úpravu týkající se sdružení několika osob jako společníků za společným účelem, na základě čehož vzniká společnost (§ číslo a násl.), která na postavení manželů (v daném případě žalované a jejího manžela při uzavírání smlouvy o zápůjčce) nedopadá. Přestože dle § 710 o. z. součástí společného jmění manželů jsou dluhy převzaté za trvání manželství i jedním z manželů (s výjimkami zde uvedenými), z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že uzavřel-li za trvání manželství a společného jmění manželů smlouvu o půjčce (či jinou smlouvu) jako dlužník jen jeden z manželů, nepotřeboval k tomu, a to ani v případě, že nešlo o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela, ovšem oprávněn a zavázán z takové smlouvy je pouze ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2015 – R 24/2008). Proto pro závěr o pasivní legitimaci žalované v daném řízení je podstatné, že rovněž žalovaná byla jako vydlužitel účastníkem smlouvy o zápůjčce.

8. Podle § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba 6 týdnů.

9. Vyšel-li soud I. stupně z výpovědí svědků, že dluh za zápůjčky měl být splácen ve splátkách ve lhůtě 2 let, potom existence dohody o splácení (bez stanovení konkrétní výše či frekvence splátek) i o době, do kdy měly být splátky uhrazeny (zhruba do 2 let), plyne z účastnické výpovědi žalobce. Svědkyně jméno příjmení potvrdila, že o splátkách se hovořilo již o Velikonocích, kdy je oba manželé příjmení požádali o zápůjčku. Svědek jméno příjmení pak vypověděl, že mu otec (jméno obec) říkal, že dluh bude žalobci splácet a dále vypověděl, že o splácení se domluvili již dříve než při předání peněz, přičemž ví o tom, že se dohadovali o splátkách, nepamatuje si, zda padly 2 roky. Byť touto výpovědí svědek zcela nepotvrzuje obsah svého předchozího čestného prohlášení ze dne 7. 6. 2021 o tom, že dohoda zněla tak, že peníze budou splaceny do 2 let ve splátkách, a byť další svědkyně jméno příjmení a jméno příjmení pouze uvedly, že neví, zda byl dluh splácen, je evidentní, že všechny tyto výpovědi ohledně zápůjčky peněz, výše zapůjčené částky, účelu, na který měly být peníze použity, včetně toho, že zápůjčka měla být splácena, jsou souladné a proto z nich soud I. stupně důvodně vychází. Jsou-li výpovědi v těchto částech věrohodné, je z hlediska zásad pro hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. namístě považovat za věrohodnou i výpověď žalobce a čestné prohlášení jméno příjmení (učiněné cca rok před jeho výpovědí u soudu) o tom, že zápůjčka měla být uhrazena do 2 let. Závěru o stanovení (nějakého) okamžiku uhrazení zápůjčky odpovídá jak skutečnost, že nebyly sjednány konkrétní splátky (výše a frekvence), jejichž uhrazením by byl dluh vyrovnán, tak i nepochybně neutěšená finanční situace žalované a jejího manžela v době sjednávání zápůjčky, kterou si museli vzít za účelem úhrady nikterak vysokého dluhu žalované a dokonce k zajištění otopu v jejich domě. To vše dle názoru odvolacího soudu podporuje správnost závěru soudu I. stupně, že zápůjčka měla být uhrazena do července 2019 a že s ohledem na datum podání žaloby dne 26. 7. 2021 není nárok žalobce promlčen (ve smyslu ustanovení citovaných v napadeném rozsudku).

10. Za této situace se odvolací soud již nemusel zabývat obranou žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je zneužitím práva. S ohledem na závěr o nedůvodnosti námitky promlčení pozbývá na významu i otázka, zda částečnými platbami ze dne 21. 12. 2020 a 21. 1. 2021 žalovanou došlo ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. k uznání zbytku dluhu. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 12. 2021, č. j. 6 Nc 808/2021-30 o omezení svéprávnosti žalované a zejména na sdělení znalce prof. J. M. příjmení je jednoznačné, že žalovaná v době uvedených plateb trpěla pokročilou smíšenou demencí, její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé a tudíž s uvedenými platbami nelze spojovat následky uznání dluhu dle citovaného ustanovení, neboť na takové právní jednání je nutné nahlížet jako na neplatné ve smyslu § 581 věta druhá o. z. Naopak dle sdělení uvedeného znalce nelze jednoznačně určit psychický stav žalované v roce 2017, proto i s přihlédnutím k závěru soudu I. stupně, že v té době bylo dle výpovědí svědků chování žalované zcela normální, byla žalovaná v roce 2017 způsobilá k uzavření smlouvy o zápůjčce.

11. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o platební povinnosti žalované a v závislém výroku IV. o náhradě nákladů státu, který vychází z neúspěchu žalované v řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

12. Žalobce byl v řízení před soudem I. stupně zcela úspěšný a proto mu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. byla přiznána náhrada nákladů řízení. V rámci přezkumu přiznaných částek nákladů řízení dospěl odvolací soud k závěru, že jeden ze žalobcem účtovaných a soudem I. stupně přiznaných úkonů právní služby právního zástupce žalobce (konkrétně návrh důkazů z 3. 6. 2021, který se týká pouze upřesnění adres již navržených svědků) nepředstavuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen AT), písemné podání ve věci samé, za které by právnímu zástupci žalobce měla náležet odměna 2 500 Kč a k ní paušální náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT. Jelikož zbylé účtované a přiznané úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, žaloba, vyjádření ze dne 11. 11. 2021 a účasti na jednáních 11. 3. 2022, 2. 6. 2022 a 13. 9. 2022) mají oporu v obsahu spisu a jsou v souladu s advokátním tarifem, a to včetně dalších nákladů řízení přiznaných žalobci (viz shora), činí účelně vynaložené náklady žalobce před soudem I. stupně částku 38 011 Kč (40 811 Kč mínus 2 500 Kč mínus 300 Kč), ke které je třeba připočítat i vlastní náklady žalobce v částce 1 668,50 Kč. Jelikož podle § 149 odst. 1 o. s. ř. platí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu, není žádný důvod rozlišovat náklady řízení vzniklé přímo žalobci a náklady řízení jeho právního zástupce, ale je namístě stanovit celkové náklady řízení žalobce (ty v daném případě činí 39 679,50 Kč) se zaplacením k rukám jeho právního zástupce. Z uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v závislých výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení účastníků a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně celkovou částku 39 679,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to (stejně jako soud I. stupně) ve lhůtě 1 měsíce ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti této delší než zákonné lhůtě k plnění stanovené již soudem I. stupně žádný z účastníků ničeho nenamítal, přičemž dle názoru odvolacího soudu je opodstatněná s ohledem na skutečnost, že žalovaná je omezena ve svéprávnosti a jedná za ni opatrovnice, což si může vyžádat delší časový prostor ke splnění platební povinnosti.

13. V odvolacím řízení uspěl rovněž žalobce, který tak má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Konkrétně jde o náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k), g) AT, 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, cestovné obec – obec a zpět 3 990 Kč a náhrada času promeškaného cestou za 16 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), celkem tedy částka 11 190 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci rovněž k rukám jeho právního zástupce v delší lhůtě jednoho měsíce. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.