15 CO 34/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupena advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa toho času ve stát. instituce o zaplacení částky 138 845 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. prosince 2021 č. j. 12 C 8/2021-121

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci IV. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově za soudní poplatek z návrhu 5 653 Kč a na nákladech řízení 134 Kč mění tak, že tyto platební povinnosti se žalovanému neukládají.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 24 561,80 Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobkyni částku 113 045 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % od 25. 10. 2021 a nahradil České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově za soudní poplatek z návrhu 5 653 Kč a na nákladech řízení 134 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a IV.). Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobkyně tvrdila, že spolu se svým manželem (dále též rodiče žalovaného) si vzali u [obec] spořitelny půjčku ve výši 250 000 Kč, ze které byly placeny exekuce žalovaného. O tom žalovaný věděl, byli domluveni, že jim bude splácet po 3 500 Kč, což se nestalo. Po smrti manžela přešla půjčka na žalobkyni, která ji částkou 215 609,56 Kč dne 14. 8. 2019 zaplatila. Přestože žalovaný se žalobou nesouhlasil, když poukazoval na to, že 10 let pracuje a žije normální život, uznal, že dluhy měl, že si rodiče vzali půjčku asi 300 000 Kč, ze které bylo něco skutečně zaplaceno na jeho exekuce. Měl jich 5, z toho se platily 2, maximálně se jednalo o 150 000 Kč. Když pracoval, zaměstnavatel mu z platu strhával 4 300 Kč a posílal je na účet otce, čímž dluh splácel; takto zaplatil asi 80 000 Kč. Ze zbytku půjčky se koupilo auto, které však bylo psáno na žalobkyni. Potom prošlo dědickým řízením a žalobkyně mu jej vzala a prodala.

3. Poté, co soud I. stupně provedl ve věci dokazování, měl za prokázané, že rodiče žalovaného uzavřeli s Českou spořitelnou smlouvu o úvěru, na základě které bylo poskytnuto 250 000 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet]. Z něho byla uvedená částka 250 000 Kč převedena dne 20. 9. 2017 na účet otce žalovaného č. [bankovní účet]. Z tohoto účtu bylo téhož dne a dne 21. 9. 2017 hrazeno na účty exekutorů k uspokojení pohledávek proti žalovanému celkem 138 845 Kč (JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení]). Bylo také doloženo, že zaměstnavatel žalovaného strhl z jeho příjmu v 6 případech částku 4 300 Kč, která byla posílána na účet otce žalobce. Je-li tedy prokázáno, že z celkem zaplacených 138 845 Kč žalovaný vrátil otci 25 800 Kč, ve zbytku je požadavek žalobkyně na zaplacení 113 045 Kč důvodný, když bylo prokázáno, že zbytek úvěru uhradila po jeho projednání v dědictví po manželovi (připadl jí k zaplacení). Byť sestra žalovaného jako svědkyně uvedla, že rodiče peníze zaplacené na exekuce žalovaného nikdy nepožadovali zpět a jednalo se o dary pro bratra, považoval soud I. stupně za stěžejní výpověď žalovaného v trestním řízení, že částku, kterou rodiče zaplatili, považuje za půjčku a zavázal se ji splácet. Po právní stránce hodnotil soud I. stupně povinnost k zaplacení dlužné částky žalovaným žalobkyni dle § 2390 o. z. jako zápůjčku. Žalovaný je povinen zaplatit i úroky z prodlení z přiznané částky ode dne, kdy byl tento úrok požadován. To vše je povinen zaplatit v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně pak nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jejich úhradu nepožadovala. Jelikož se svou žalobou uspěla a současně byla od placení soudních poplatků osvobozena, přešla povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu v částce 5 653 Kč na žalovaného. Ten je podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit i náklady řízení vynaložené státem za zprávy od exekutorů ve výši 134 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl v něm, že pokud za něj otec něco platil, vždy mu to daroval a rodiče po něm peníze nikdy zpátky nechtěli. Otci se zavázal slovně dluh splácet, protože mu bylo hloupé, aby za něj pouze platil a nic z toho neměl. Nezavázal se však takto ke své matce, která také po něm tyto finanční prostředky nežádala. To nastalo, až se znovu provdala a může tak být pod vlivem nového partnera. O zápůjčce neexistuje ani písemná dohoda k navrácení peněz. V řízení o dědictví se vzdal dědictví po otci a přihlížet je třeba i k tomu, že mu rodiče koupili automobil, který měl být jeho, ale byl napsán na matku. Auto také nemá, neboť ho matka prodala. Kdyby auto měl, byl by ochoten něco zaplatit. Když otec žil, tak se o něj staral. [příjmení] měl věci, i ústřižky o placení. Pak byl ale vyhnán a žádné doklady ke svým tvrzením nemá.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku a ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že podle toho, jak zná rukopis žalovaného, ten nepsal odvolání a ani je sám nepodepsal. Pro ni i jejího manžela bylo velmi trýznivé po řadu let se setkávat s realitou zavrženíhodného způsobu života žalovaného, který řádně nepracoval, neplnil své povinnosti ani jako rodič, žil na okraji společnosti, nehradil své dluhy a nové vytvářel. I tak se snažili jako rodiče synovi pomoci. Poskytovali mu bydlení, finanční prostředky, hradili za něho dluhy. Žalovaný slíbil vrácení toho, co za něho jako rodiče uhradili. Nejednalo se pouze o závazek vůči otci, ale i vůči ní. Úmrtím otce pohledávka nezanikla. Žalobkyně je jedinou dědičkou po otci žalovaného, pohledávka vznikla jako společná v režimu tehdy existujícího SJM žalobkyně a jejího manžela a je tedy aktivně legitimována v tomto řízení.

6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ve výslovně napadeném výroku I. o platební povinnosti žalovaného a v závislých výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení účastníků i státu a o soudním poplatku; rozsudek ve výroku II. o částečném zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaný vlastnoručně nepodepsal odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Tuto skutečnost odvolací soud ověřil a žalovaný k ní uvedl, že v době, kdy podával odvolání, měl poraněnou ruku, a proto odvolání za něj sepsal spoluvězeň. S jeho obsahem souhlasí a dodatečně toto odvolání vlastnoručně podepsal. Tím byla odstraněna procesní vada namítaná žalobkyní.

8. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů a důkazy následně hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Svůj postup v řízení, zjištění učiněná z provedených důkazů, i své skutkové a právní závěry pak popsal podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku zcela v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Proto odvolací soud na toto odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně plně odkazuje. Žalovaný namítal, že uhrazené částky ze strany rodičů za jeho závazky se zavázal splácet pouze otci a matka tedy není aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Nicméně, jak již uvedl ve svém rozhodnutí soud I. stupně, rodiče žalovaného si na úhradu pohledávek žalovaného brali společný úvěr u [obec] spořitelny a z těchto finančních prostředků také prokazatelně uhradili za žalovaného částku 138 845 Kč. Že se jednalo ve vztahu mezi rodiči žalovaného a žalovaným o zápůjčku, plyne ze samotného jednání žalovaného, který v době, kdy byl zaměstnán, otci zasílal prostřednictvím svého zaměstnavatele částku 4 300 Kč měsíčně. Opakovaně uvedl, že se jednalo o splácení dluhu vůči zaplaceným částkám na jeho pohledávky z exekucí. To je také zřejmé z policejního spisu sp. zn. KRPJ [číslo] Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor [obec], Obvodní oddělení [obec], kdy se k této skutečnosti žalovaný takto vyjádřil (viz č.l. 18 spisu … s ohledem na vstřícný krok rodičů jsem se ústně rodičům zavázal jim půjčku splácet. Platil jsem každý měsíc 4 300 Kč …). Je tedy zřejmé, že se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit oběma rodičům. Jelikož smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z. nevyžaduje písemnou formu, není opodstatněná námitka žalovaného o neexistenci písemné dohody. V tomto smluvním vztahu se žalovaným byli jeho rodiče jakožto manželé oprávněni společně a nerozdílně (§ 713 odst. 3 o. z.). To znamená, že kterýkoli z nich mohl po žalovaném žádat celé plnění (§ 1877 o. z.). Plnil-li žalovaný původně na účet otce, nic to nemění na uvedeném charakteru závazku, který měl žalovaný plnit oběma rodičům. Pakliže otec žalovaného dne 4. 12. 2018 zemřel a dle příslušného rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 6. 2019 č. j. 26 D 1132/2018-60 bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobkyni (pozůstalé manželce) jakožto jedinému dědici, je žalovaný povinen zbývající část dlužné částky zaplatit právě (a pouze) žalobkyni. Závazek žalovaného smrtí jeho otce nezanikl, což by platilo i při verzi žalovaného, že se dohodl pouze s otcem, neboť v takovém případě by pohledávka otce žalovaného přešla na žalobkyni jakožto jedinou dědičku. Poukázal-li žalovaný v odvolání na ústřižky o placení, které měl doma, odkud byl vyhnán, při jednání odvolacího soudu upřesnil, že se mělo jednat o doklady o tom, že otec zaplatil jeho exekuce. Na závěru soudu I. stupně, že z celkem rodiči zaplacených 138 845 Kč žalovaný vrátil otci 25 800 Kč, se tedy ani v odvolacím řízení ničeho nezměnilo.

9. Na shora uvedené závěry nemají žádný vliv ani další odvolací námitky žalovaného, že se vzdal dědictví po otci a že rodiče mu koupili automobil, který však byl napsán na matku, která ho prodala. Z odůvodnění shora specifikovaného dědického rozhodnutí plyne, že žalovaný byl svým otcem vyděděn, žalobkyně jako pozůstalá manželka uznala námitky žalovaného, že důvody k vydědění u něho nejsou (stejně jako u sestry žalovaného [jméno] [příjmení]), žalovaný právo na povinný díl (na rozdíl od sestry) dle § 1650 o. z. neuplatnil. Uvedený postoj žalovaného v pozůstalostním řízení však neznamená, že o jeho povinný díl (který neuplatnil) by se měla krátit pohledávka žalobkyně uplatněná v tomto řízení. Nebylo totiž tvrzeno ani doloženo, že se žalovaný tohoto práva vzdal na základě dohody s matkou (žalobkyní) o zápočtu částky, kterou by mu měla na povinný díl vyplatit, oproti vymáhané pohledávce. Pokud se týká automobilu, jeho vlastníkem byla žalobkyně se svým manželem a žalovaný nedoložil žádné ujednání či listinu, ze kterých by bylo zřejmé, že vozidlo bylo jeho vlastnictvím.

10. Pakliže žalovaný při odvolacím jednání nesouhlasil s hodnocením ze strany žalobkyně ohledně způsobu jeho života a nabídl výslech své sestry, shledal odvolací soud takový důkaz nadbytečným (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), neboť uvedené skutečnosti nebyly pro rozhodnutí podstatné (kromě toho sestra žalovaného byla vyslechnuta již v řízení před soudem I. stupně).

11. Odvolací soud tak neshledal odvolání žalovaného důvodným a proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o platební povinnosti žalovaného a v souvisejícím výroku III. o náhradě nákladů řízení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

12. Žalovaný byl v průběhu odvolacího řízení zcela osvobozen od soudních poplatků (usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 1. 2022 č. j. 12 C 8/2021-130), a proto odvolací soud přistoupil dle § 220 o. s. ř. ke změně výroku IV. rozsudku soudu I. stupně o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za žalobu a náklady vynaložené Českou republikou ve výši 134 Kč, když toto osvobození se zpětně vztahuje i na tyto platební povinnosti uložené žalovanému (srovnej § 2 odst. 3 zák. č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, a § 148 odst. 1 o. s. ř. ohledně náhrady nákladů státu).

13. Jelikož žalovaný se svým odvoláním neuspěl, vzniklo žalobkyni dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, za sepis vyjádření k odvolání a zastoupení žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2022 určené dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. z tarifní hodnoty 113 045 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též AT) po 5 660 Kč, spolu se 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, dále jízdné z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2022 ve výši 1 619 Kč a za promeškaný čas cestou za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT. Ze součtu těchto částek pak 21% daň z přidané hodnoty 4 262,79 Kč, celkem 24 561,80 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).