15 CO 61/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená opatrovnicí příjmení jméno příjmení, advokátkou sídlem adresa o zaplacení 28 980 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2021 č. j. 4 C 156/2021-37

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o platební povinnosti žalované v částce 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 500 Kč od datum do zaplacení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o platební povinnosti žalované v částce 16 480 Kč s úrokem z prodlení v částce 407,92 Kč, s úrokem v částce 933,02 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 500 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 980 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 407,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem 933,02 Kč, s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z 20 000 Kč od datum do zaplacení, s úrokem 18,87 % ročně z 20 000 Kč od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 2 612 Kč ve stejné lhůtě.

2. Žalobkyně se uvedených částek domáhala na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z datum. Žalovaná prostřednictvím opatrovníka (který jí byl ustanoven v důsledku jejího neznámého pobytu) namítla neplatnost smlouvy, neboť není české národnosti, takže není zřejmé, zda rozuměla listinám připraveným žalobkyní a zda žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Soud I. stupně z karty zákazníka zjistil, že žalovaná zde uvedla osobní údaje, nájemní smlouvu, zdroj příjmů s tím, že zaměstnání bylo telefonicky ověřeno, uvedla dále plat ve výši 14 551 Kč s tím, že předložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a faktury za elektřinu, a uvedla, že proti ní nejsou vedeny exekuce. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut úvěr 20 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit celkem 36 480 Kč v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, z toho úrok 4 000 Kč, administrativní poplatek 4 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč a poplatek za pojištění 480 Kč. Na základě toho soud I. stupně nesouhlasil s námitkou o chybném posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť je zřejmé, že výše uvedené listiny sama žalovaná podepsala, důležité informace jsou potom v listinách jednoznačně a zřetelně označeny. Je pravda, že žalovaná není české národnosti, z listin však vyplývá, že pracovala v České republice, takže lze předpokládat, že jazyk zná v takové míře, aby zde mohla nejen pracovat, ale i uzavírat smlouvy. Z dokladů doložených žalobkyní plyne, že měla k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu i faktury za elektřinu, na základě toho neměla důvod pochybovat o tom, že žalovaná je schopna splácet úvěr ve výši 608 Kč týdně. Žalovaná ostatně určitou dobu úvěr splácela, celkem zaplatila 7 500 Kč. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je důvodná a v plném rozsahu ji vyhověl.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně dostatečného prověření schopnosti žalované splácet úvěr dle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Soud I. stupně listiny předložené žalobkyni nesprávně vyhodnotil a neprovedl v tomto směru další dokazování. Žalovaná je rumunské národnosti. Žalobkyně při poskytování úvěru vycházela pouze z údajů sdělených ústně žalovanou, přičemž tyto údaje zjevně za ni vyplňoval zprostředkovatel úvěru. Je sporné, zda žalovaná vůbec rozuměla kladeným dotazům. Při příjmu 14 551 Kč čistého měsíčně měla splácet částku přesahující 2 400 Kč měsíčně. Po zaplacení nákladů na bydlení by jí na živobytí zbývala minimální částka. Žalovaná v zákonné tříleté promlčecí lhůtě uplatnila námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., takže je povinna vrátit pouze jistinu. S ohledem na zaplacení 7 500 Kč by jí tak měla být uložena povinnost pouze ohledně 12 500 Kč, a to do jednoho roku od právní moci rozsudku, zatímco ve zbytku by žaloba měla být zamítnuta.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvádí, že její právní předchůdkyně si řádně splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr, což potvrzuje i článek 7.2 Smlouvy. Rovněž z karty zákazníka plyne, že majetková situace žalované byla ověřena z pracovní smlouvy, z výplatních pásek, z nájemní smlouvy i z faktur za služby. Žalovaná uvedla i další osobní údaje. Na základě toho neměla právní předchůdkyně žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobkyně má za to, že nelze požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělovaných informací a předložených dokladů. Pokud by přesto odvolací soud dospěl k závěru o dostatečném neprokázání splnění zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované, nemůže to ve smyslu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vést k absolutní neplatnosti smlouvy.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť z jiných než uplatněných důvodů.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

7. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce. Dosud se tato právní problematika posuzovala především v exekučním řízení.

8. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy,„ která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci“, …„ postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianko směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“, takže by„ k ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému“. Obdobně tak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. V těchto a dalších nálezech tak uzavřel v právní rovině, že v takovýchto případech je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V nálezech sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 posuzoval rozhodnutí nalézacích soudů přiznávajících věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, neboli 182,5 % ročně a dovodil, že taková rozhodnutí porušují právo na spravedlivý proces i právo na ochranu majetku.

9. Obdobně tak Nejvyšší soud dovodil, že„ nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou … v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. pokud„ dohodnutá výše úroku (výše 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002). V návaznosti na tento dílčí právní názor a zejména výše citovanou judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denní i jednorázovými.

10. Popsané právní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na danou věc. Ve své většině sice byly vysloveny v rámci exekučního řízení, o to více jsou ale použitelné i pro řízení nalézací. Exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. Vedle toho jsou uvedené závěry aplikovatelné přesto, že se týkají zejména úroků z úvěru či smluvních pokut za prodlení při splácení, což jsou právní instituty, které v tomto případě nejsou tak zásadní, jak bude dále uvedeno. To ovšem nikterak nebrání posouzení smlouvy jako takové z hlediska dobrých mravů, a to v závislosti na celkovém zatížení, které pro dlužníka obsah předmětné smlouvy z hlediska jeho majetkové situace a srovnání vzájemných práv a povinností přináší, neboť meritum citované judikatury spočívá v tom, zda nároky věřitele ve svém souhrnu nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy.

11. Jak soud I. stupně skutkově správně uzavřel, Smlouva uzavřená mezi účastníky datum zavazuje žalovanou, proti poskytnutému úvěru 20 000 Kč, vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 36 480 Kč, neboli téměř dvojnásobek, a to při poměrně krátké době splátek – zhruba rok a 2 měsíce. Roční úroková sazba při této době splátek představuje 32,15 % ročně a ve smlouvě je vyčíslena paušální částkou 4 000 Kč, neboli celkově 20 % z jistiny. Vedle toho je však žalovaná povinna dle smlouvy zaplatit také administrativní poplatek 4 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč RPSN tak u této smlouvy činí 215,01 % Vedle toho je ve prospěch věřitele sjednána kromě jiného při prodlení dlužníka smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (bod 5. smlouvy) resp. paušální poplatky ve výši od 250 Kč až po 2 000 Kč za upomínky při prodlení dlužníka (bod 2.8 smlouvy).

12. Při srovnání s jinými případy spotřebitelských úvěrů, jež soudy v rámci své rozhodovací činnosti posuzovaly, je zřejmý posun v obsahu předmětné smlouvy. Výše úroků sama o sobě není nepřiměřeně vysoká, byť je vyšší, než u bankovních ústavů (což je do jisté míry logické s ohledem na vyšší rizikovost úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi). Také smluvní pokuta při prodlení není sama o sobě nepřiměřená, při výši 0,1 % denně, není přitom (proti jiným případům) navyšována ještě jednorázovými smluvními pokutami. To ovšem nic nemění na tom, že v celkovém souhrnu je smlouva zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil administrativní poplatek ve výši 20 % z výše jistiny. Přitom administrativa tohoto typu smlouvy je v současnosti velice jednoduchá, rychlá a z větší části elektronická, takže nemůže přinášet žádné zvýšené náklady. Právní předchůdkyně žalobkyně má připravené formuláře na všechny potřebné listiny, jež je nutno vyplnit pouze několika málo údaji. Neúměrnost administrativního poplatku je více než zjevná i při srovnání s bankovními institucemi, u nichž se pohybuje v řádu nízkých jednotek procent, u vyšších částek i méně, jak je obecně známou skutečností. Ani z obsahu smlouvy nevyplývá účel tak vysokého poplatku. Při popsané konstrukci smlouvy, ve srovnání s obsahem dříve uzavíraných smluv, se jeví pravděpodobné, že se jedná pouze o skryté a tedy nepřípustné navýšení dohodnutého úroku, který představuje právě tu přidanou hodnotu – zisk, který z tohoto smluvního vztahu věřitel má. Obdobně je nutno nahlížet i na„ odměnu za hotovostní inkaso splátek“, jež je dokonce ve výši 40 % jistiny. Při současné naprosto jednoznačné preferenci bezhotovostního styku, jemuž odpovídá i to, že prakticky každá fyzická osoba má zřízený účet v některém z bankovních ústavů, a jemuž odpovídá také to, že mzda je zasílána rovněž bezhotovostně, není dán pro takový postup žádný logický důvod. Navíc v tomto případě v týdenních intervalech, ačkoliv každý zaměstnanec dostává výplatu jednou měsíčně. Podstatné je však především to, že při této struktuře základních smluvních ujednání se roční procentní sazba nákladů dostává přes 200 %. Tato položka přitom vyjadřuje právě to, nakolik nákladné je pro dlužníka zatížení v rámci daného smluvního vztahu, protože nezahrnuje jenom některý z dílčích závazků (např. výši úroku), ale veškeré výdaje, které musí dlužník ve prospěch věřitele v konečném důsledku zaplatit, a to navíc při řádném splácení úvěru, který je zde ještě sjednán na velice krátkou dobu (řádově rok). To vše zakládá dle odvolacího soudu tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná smlouvu v popsané podobě podepsala. Jak bylo již výše uvedeno, zákonná úprava předpokládá, že jakákoliv smlouva nejenom může, ale ze strany soudu musí být podrobována přezkumu z hlediska okolností zásadních pro její platnost. Vedle toho je nutno vzít v úvahu i charakter tohoto smluvního vztahu, jehož právní rámec je vytvořen jednou smluvní stranou předem, bez reálné možnosti změny textu smlouvy ze strany druhé. Na rozdíl od okresního soudu tak dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v tomto případě tvoří jednotlivé ujednání smlouvy jeden celek.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl shledán následně neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení namístě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované dohodnutou částku úvěru 20 000 Kč. Žalovaná naproti tomu poskytla plnění dosud pouze ve výši 7 500 Kč. Proto je namístě přiznat žalobkyni částku 12 500 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši.

15. Odvolací soud tak jednak potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v části výroku ve věci samé o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 12 500 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od datum do zaplacení, byť z jiného právního důvodu, než učinil soud I. stupně. Současně změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. zbylou část výroku rozsudku ve věci samé tak, že žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni další částku 16 480 Kč s úrokem z prodlení 407,92 Kč, s úrokem 933,02 Kč, s úrokem z prodlení 8,25 % ročně ze 7 500 Kč od datum do zaplacení a s úrokem 18,87 % ročně z 20 000 Kč od datum do zaplacení se zamítá.

16. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konečného procesního výsledku je úspěch stran v zásadě stejný. Proto bylo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá. O odměně opatrovníka žalované přísluší rozhodnout soudu I. stupně. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.