15 Co 93/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované., IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení nemajetkové újmy 250 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 11. 2024 č. j. 13 C 81/2022-222

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 23 595 Kč k rukám Jméno advokátky do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím. Žalobci pak byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 81 312 Kč.

2. Žalobce svůj nárok uplatnil z důvodu, že během trvání pracovního poměru u žalované čelil různým způsobům šikanování, nerovného zacházení a diskriminaci. Žalovaná popřela takové protiprávní jednání a vznesla námitku promlčení. S ohledem na to se soud I. stupně zabýval pouze otázkou promlčení. K tomu skutkově konstatuje, že žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy z 26. 8. 2015 a jejího dodatku z 1. 9. 2015 na pozici náměstka ředitele, vedoucího stravovacího úseku. Od 18. 12. 2018 nevykonával pro žalovanou žádnou práci, neboť byl postaven na tzv. překážky a 21. 12. 2018 mu byla doručena výpověď z organizačních důvodů, kdy podle žalované měl pracovní poměr skončit po uplynutí dvouměsíční výpovědní lhůty. Žalovaný trval na dalším zaměstnávání, na neplatnosti výpovědi z důvodu nedodržení sjednané výpovědní lhůty a z důvodu, že organizační důvody nejsou pravými důvody ukončení pracovního poměru. Od počátku zaměstnávání žalobce čelil nestandardní situaci u žalované, u níž docházelo ke konfliktům 2 jednatelů a jejich boj o moc, čímž trpěli zejména zaměstnanci. Důsledkem toho bylo např. vzájemné odvolávání a přijímání různých příkazů, uzavírání různých typů pracovních smluv a dodatků, podávání výpovědí či okamžitého zrušení pracovních poměrů, nevyplácení mezd, příplatků či odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Žalobce byl součástí vedení žalované a od počátku byl detailně zasvěcen do komunikace vedení. Jelikož byl zaměstnán na základě rozhodnutí tehdejší jednatelky jméno FO, držel se instrukcí této jednatelky, případně ředitele tituly před jménem jméno FO či provozního ředitele Anonymizováno, z čehož plynuly konflikty s druhým jednatelem tituly před jménem Anonymizováno. Ten s ním již v září 2015 chtěl poprvé pracovní poměr skončit, čemuž se žalobce aktivně bránil před soudem. I za těchto podmínek po celou dobu pracovní poměr u žalované neskončil. Teprve v roce 2020 se rozhodl požadovat po žalované omluvu za protiprávní jednání, řízení však bylo zastaveno poté, co po přerušení řízení nebyl včas podán návrh na jeho pokračování. Žalobce dne 26. 8. 2022 podal v podstatě identickou žalobu s tím, že místo omluvy požadoval úhradu nemajetkové újmy. Soud I. stupně v právní rovině vycházel zejména z § 629 a § 636 o. z., k čemuž konstatuje, že obě promlčecí lhůty dle těchto ustanovení (tříletá subjektivní a desetiletá, resp. patnáctiletá objektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty. Marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje. V případě promlčení práva na náhradu škody je počátek promlčecí lhůty dle § 620 o. z. vázán na vědomost o vzniku práva na náhradu škody a o odpovědné osobě, nikoliv na to, že se právo na náhradu stalo splatným na základě výzvy věřitele ke splnění. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta tak běží ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá. právnická osoba případ proto platí, že pokud žaloba byla podána 26. 8. 2022, pro zachování subjektivní promlčecí lhůty by žalobce okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty musel zjistit po datu 26. 8. 2019, popřípadě se po tomto datu staly. Žalobce byl proto opakovaně vyzýván, aby označil skutky vymezené v žalobním návrhu, které za promlčené nepovažuje a proč a k těmto tvrzením doložil důkazy. Takto však řádně neučinil ani ve stanovené lhůtě. Ve vyjádření z 5. 8. 2024 uznal, že některá pochybení přesahují tříletou promlčecí lhůtu, přesto však svůj nárok nepokládal za promlčený. V účastnické výpovědi pak vysvětluje poměry panující u žalované od roku 2015 minimálně do roku 2018, včetně uvedení přesných dat. Byl tak jednoznačně seznámen s poměry u žalované a rovněž ve svých sporech se žalovanou zastupován advokáty, kteří mu poskytovali právní pomoc. Sám uvedl, že koncem roku 2018 měl pocit, že jednatelka p. jméno FO a tituly před jménem jméno FO nejsou již k němu pozitivně nakloněni a měli k němu požadavky, které nebyl ochoten plnit. Když mu byl předložen návrh dohody o narovnání v tomto období, tak mu byla známa skutečnost, že tituly před jménem jméno FO a pan jméno FO obdrželi jiné znění dohody bez požadavku na ukončení pracovního poměru. Z provedených důkazů bylo rovněž zjištěno, že již v roce 2016 byl na základě šetření inspektorátu práce seznámen s výsledkem kontroly, kterou sám inicioval a jejímž obsahem bylo rovněž šetření některých skutků, na které odkazuje žaloba (mzda ze září 2015, příkazy jednatele tituly před jménem Anonymizováno, výpověď z pracovního poměru v roce 2015). O diskriminačním jednání se žalobce zmiňuje již v žalobě z 15. 4. 2019 (řízení sp. zn. 13 C 73/2019), kdy na těchto tvrzeních staví svou obranu proti výpovědi z pracovního poměru. Také při podání žaloby na omluvu za diskriminační jednání 17. 6. 2020 (řízení sp. zn. 13 C 57/2020) uvedl shodná tvrzení jako v nyní projednávané věci, přičemž tato žaloba byla podána dříve, než byl vyhotoven protokol o kontrole inspektorátu práce z 28. 8. 2020, ze kterého měl žalobce teprve zjistit některé skutečnosti týkající se nerovného zacházení a diskriminace, které sám ani konkrétně nespecifikoval. V jaké podobě by měla diskriminace trvat dosud, žalobce také netvrdil, kdy od podání výpovědi z pracovního poměru v prosinci 2018 nebyla žalobci přidělována žádná práce a u žalované se nevyskytoval. Spor o platnost výpovědi není dosud pravomocně skončen. Stejně tak žalobce neoznačil žádné diskriminační jednání, které je předmětem žaloby a které zjistil z posudku tituly před jménem adresa (provedeného v řízení 7 C 8/2016), když obecný odkaz na to, že u žalované mohla být používána falsa dokumentů (navíc ve vztahu k podpisům zemřelého jednatele tituly před jménem Anonymizováno), nenaplňuje samo o sobě znak diskriminace. Vzhledem k tomu soud I. stupně uzavírá, že žalobce se o skutečnostech, na nichž staví svůj nárok, dozvídal (a odehrály se) v průběhu jeho působení u žalované od září 2015, které skončilo výpovědí doručené mu dne 21. 12. 2018, kdy mu žalovaná přestala přidělovat práci a u žalované se od té doby nevyskytoval. Poslední zmínky o údajných pomluvách žalobce ze strany žalované se pak dle výpovědi žalobce vztahují ke zjištěním nejpozději z první poloviny roku 2019. Proto má soud nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za promlčený a jako celek ho zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno. Namítl neúplné zjištění skutkového stavu. Navíc při zamítnutí důkazů okresní soud nerozlišuje mezi důkazy navrženými k otázce promlčení a k podpoře dalších žalobních tvrzení. Posudek tituly před jménem adresa pak bagatelizuje, byť je z jeho obsahu zřejmé, že podporují tvrzení žalobce. Diskriminační jednání žalované byla totiž založena mezi jiným na technických padělcích, což mělo být posouzeno v souvislosti s dalšími diskriminačními jednáními žalované. Zjištění týkající se falzifikátů byly žalobci známa až v době, kdy promlčecí lhůta 3 let neuplynula. Navíc jde o úmyslné deliktní jednání, u kterého zákon stanoví delší objektivní lhůty. Obdobně nesprávný postup byl také ohledně protokolu OIP z 28. 8. 2020, kde soud I. stupně dovozuje, že o všech zde uvedených pochybeních žalobce věděl ještě před jeho vypracováním. Soud I. stupně také nesprávně rozložil důkazní břemeno z hlediska § 133a o. s. ř., neboť bylo na žalované, aby vyvrátila tvrzení ohledně případů diskriminace. Žalobce je nadále přesvědčen, že dostatečně dotvrdil případy nerovného zacházení, o kterých se v převážné míře dozvěděl až ve vazbě na zjištění OIP, z probíhajících soudních sporů a zejména z posudku tituly před jménem adresa.

4. Žalobce u odvolacího jednání ústně i písemně rozsáhle doplnil své odvolání. Znovu rozvádí, že vlastně až ke konci řízení sp. zn. 7 C 8/2016 vyplynulo ze znaleckého posudku tituly před jménem adresa, že podpisy na výpovědi z pracovního poměru a okamžitého zrušení pracovního poměru jsou totožné s podpisy na dalších 19 listinách a u všech se jedná o technické padělky. Tyto listiny tudíž nebyly podepsány k tomu oprávněnou osobou. Žalobce byl na základě těchto písemností (příkazy, sdělení, výzvy) diskriminován nejen v pracovním poměru, ale rovněž v soukromém životě. Tyto písemnosti uvrhly žalobce do zcela nestandardní situace, kterou zaměstnavatel – jednatel Anonymizováno zcela využíval. Pokud by žalobce tehdy věděl, že jsou listiny padělané, mohl se proti tomu bránit jiným a rozhodně účinnějším způsobem. Okresní soud se nezabýval odlišností návrh dohod o narovnání u žalobce a tituly před jménem jméno FO, který měl na rozdíl od žalobce v dohodě závazek žalované nahradit mu veškeré mzdové nároky do 14 dnů. Okresní soud rovněž neřešil, kdy měl žalobce možnost seznámit se s protokolem z 28. 8. 2020, který byl doručován pouze žalované. Z něho pak vyplývá, že žalovaná neučinila nic, co by vedlo k vyplacení mzdových nároků vyplývajících z kontrolního zjištění. Další diskriminační jednání lze zjistit z výpovědi svědků tituly před jménem jméno FO a paní jméno FO ve věci sp. zn. 13 C 73/2019, která stále probíhá a v němž tito svědkové účelově mění svá předchozí vyjádření a byli žalobcem a listinnými důkazy usvědčeni ze lží. Žalovaná při výpovědi z 19. 12. 2018 nedodržela dohodnutou výpovědní lhůtu, neposkytuje žalobci práci a neposkytuje mu po dohodnutou dobu ani náhradu mzdy. Z toho rovněž vyplývá, že porušení práv žalobce trvá i v období, které okresní soud pokládá za rozhodné (tedy po datu 26. 8. 2019).

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Neobstojí námitka o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Posudek tituly před jménem adresa či protokoly o kontrolách inspektorátu práce byly součástí důkazního řízení. Žalobce neuvedl, které konkrétní důkazy soud I. stupně neprovedl, takže tento důvod je irelevantní. Pokud odvolání poukazuje na § 133a o. s. ř., předmět údajné diskriminace žalobce se netýká ani jednoho z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Není tedy zákonný důvod k tomu, aby žalovaná byla povinna žalobci dokazovat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Pokud jde o další nesystematické a nepřesné argumenty, žalobce ničím neprokázal, že by se o skutečnostech uvedených v žalobě dozvěděl až po datu 26. 8. 2019. Jeho odkazy na posudek tituly před jménem adresa či protokoly o kontrolách nelze považovat za okamžiky, kdy se žalobce o své diskriminaci dozvěděl, a to třeba i proto, že již v mailu ze 17. 6. 2019 píše o diskriminačním jednání.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V prvé řadě je třeba uvést, že soud I. stupně postupoval v celém průběhu řízení plně v souladu s procesními pravidly. Opakovaně a více než dostatečným způsobem poskytoval zejména žalující straně poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Celé dokazování také proběhlo v souladu s procesními pravidly. Odůvodnění rozsudku chronologicky shrnuje vše, co z těchto důkazů plyne, a to ještě ve větším rozsahu, než je potřebné pro řešení otázky promlčení. I z tohoto hlediska soud I. stupně, v souladu s principem rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, posuzoval k námitce žalované v napadeném rozhodnutí jenom promlčení uplatněného nároku žalobce. Proto se i odvolací soud zabývá pouze těmi odvolacími námitkami, jež se vztahují k této otázce.

8. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně přesně rekapituluje, jakým způsobem se žalobci dostalo poučení ohledně doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů k otázce promlčení a jakým způsobem na tyto výzvy žalobce reagoval (viz zejména body 4. a 32. odůvodnění). Odvolací soud k tomu jenom doplňuje, že ani v podání z 30. 4. 2024 žalobce nespecifikoval, která konkrétní zjištění se dozvěděl teprve z obsahu protokolu OIP z 28. 8. 2020, neboť pouze obecně hovoří o opomenutí těchto „zjištění“. Rovněž tak u posudku znalce tituly před jménem adresa jenom v obecné rovině hovoří o zjištění, že „část listin žalované“ jsou technickými padělky a nemohlo tak dojít „k promlčení těchto jednání“ (aniž by je konkrétně označil). Ani v tomto podání pak neoznačil nějaké nové důkazy, jež by navrhoval provést k otázce promlčení, když zmíněný protokol i posudek byly soudem provedeny jako důkaz. Rozsah dokazování provedený soudem I. stupně více než dostatečně postačoval k posouzení důvodnosti námitky promlčení. Ani v odvolání žalobce není, při námitce o neúplně zjištěném skutkovém stavu, specifikováno, které důkazy k tomuto soud I. stupně neprovedl.

9. Ani ve věcné rovině nelze s argumentací žalobce souhlasit. Právní východisko soudu I. stupně je bezchybné, stejně jako jeho aplikace na zjištěné skutečnosti. Ust. § 133a o. s. ř. na danou věc v žádném případě nedopadá. Jednak proto, že k diskriminaci tvrzené žalobcem nemělo dojít na základě některé z kategorií, jež jsou v tomto ustanovení vymezeny. Jednak také z důvodu, že přesun důkazního břemene dle tohoto ustanovení se týká prokázání samotné existence diskriminace, nikoliv promlčení takového nároku. Vedle toho je třeba zdůraznit, že k úspěšnosti námitky promlčení postačí u náhrady škody uplynutí jedné ze zákonných lhůt. Jestliže tudíž soud I. stupně správně shledal, že ke dni zahájení řízení subjektivní promlčecí doba 3 let u všech skutků, jež mají být diskriminačním jednáním, uplynula, pak je zcela irelevantní poukaz žalobce na běh objektivní lhůty a na to, zda v tomto případě má být desetiletá nebo patnáctiletá. Stejně tak soud I. stupně správně vychází z toho, že subjektivní promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy poškozený získal určitou, byť rámcovou, představu o výši škody a o osobě odpovědné za ní, na což lze usuzovat při zvážení všech okolností, které mu musely být v jeho postavení zřejmé. Z tohoto hlediska proto skutečně není vůbec významné, zda žalovaná činila a činí kroky k vyrovnání žalobcem tvrzených mzdových nároků či nikoliv. Ve vztahu k odvolacím námitkám je také třeba zmínit, že je nutno rozlišovat mezi právním jednáním a právním následkem. Právní jednání (dříve právní úkon) je projevem vůle, který směřuje ke vzniku, změně či zániku práv nebo povinností. Právní jednání tedy představuje jednu z právních skutečností. Naproti tomu se právními následky rozumí vznik, změna nebo zánik práv a povinností. Jakýkoliv občanskoprávní nárok lze přitom spojovat pouze s právní skutečností neboli s konkrétním jednáním určitého subjektu. Pokud není požadovaného právního jednání (zákonem či smlouvou, může být i v podobě opomenutí), nemohou vzniknout žádné právní následky. právnická osoba věc to tudíž znamená, že pokud žalobce tvrdí protiprávní jednání žalované v podobě různé formy diskriminace, lze tento nárok (a běh promlčecí lhůty u něho) přirozeně vztahovat pouze k právnímu jednání žalované, nikoliv k právním následkům, které její jednání přineslo či přináší (jak bylo výše zmíněno, třeba k trvání tvrzeného dluhu na mzdě apod.).

10. Soud I. stupně ze všech těchto hledisek správně posoudil všechny rozhodné skutečnosti. Vycházel přitom přesně z toho, jak je žalobce v průběhu řízení specifikoval (viz zejména jeho podání z 27. 10. 2022). Skutky, ve kterých žalobce spatřuje diskriminaci ze strany žalované, lze rozdělit do tří skupin. První se týká nevyplacení různých mzdových nároků v letech 2015-2018, druhá pak různých pracovních příkazů z let 2015-2016 (v uvedeném podání nejsou konkretizovány, jsou však k němu přiloženy), a nakonec události spojené s návrhem dohody o narovnání a s výpovědí z pracovního poměru v prosinci 2018. To jsou relevantní časové údaje pro posouzení námitky promlčení, u které soud I. stupně současně správně uvádí, že pro zachování subjektivní promlčecí lhůty k podání žaloby (dne 26. 8. 2022) musel žalobce zjistit skutečnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty po datu 26. 8. 2019, případně takové skutečnosti nastaly po tomto datu. Již při srovnání těchto časových údajů je jasné, že všechny skutky tvrzené žalobou ve vztahu k diskriminačnímu jednání žalované se odehrály před rozhodným datem. Přirozeně rozhodující je u subjektivní lhůty, kdy se o nich žalobce dozvěděl, resp. mohl dozvědět. Také u toho však platí stejný závěr, protože byl buď přímým účastníkem tvrzených událostí nebo se o jednání žalované dozvěděl okamžikem doručení příslušných písemností. Soud I. stupně to vše zcela správně vyhodnotil a pokud nebude dále něco dalšího uvedeno, odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz zejména body 37. až 39.).

11. U první skupiny rozhodných tvrzení se jedná o různé především mzdové nároky, které dle žalobce nebyly řádně ze strany žalované vůči němu jako zaměstnanci včas a řádně vyplaceny (mzda, přesčasová práce, příplatek za práci ve svátek a o víkendu, roční odměna apod.). O tom, že žalovaná neprovedla v jeho prospěch tyto platby, se však žalobce musel dozvědět v momentu, kdy mu sdělila žalovaná, že danou položku mu nevyplatí, případně po doručení mzdového listu, vždy však nejpozději v den jejich splatnosti, což je vesměs období 2015 až 2018. Pokud žalobce v rámci odvolání naznačuje, že diskriminační chování žalované pokračuje i po datu 26. 8. 2019, protože stále nevyrovnala žalobcem tvrzené závazky, nelze než takovou konstrukci označit za absurdní, a to již proto, že počátek běhu promlčecí doby přirozeně není a nemůže být vázán na splnění případných finančních nároků, ale na vědomost poškozeného o tom, že došlo k jednání, v němž spatřuje vznik škody. O tom, že jeho výše uvedené pracovní nároky mu nejsou ze strany žalované vyplaceny, se žalobce nedozvěděl teprve z protokolu Inspektorátu práce z 28. 8. 2020 (jehož předmětem je přesčasy a příplatky v období 1/2017 až 11/2018, nepřetržitý odpočinek 2/2017 až 11/2018, oznámení dovolené 12/2018 až 1/2019 či výpovědní lhůta u výpovědi z 18. 12. 2018), takže časový poukaz žalobce na tuto listinu je pro posouzení promlčení bezpředmětný.

12. Obdobně tak pokud žalobce brojil proti různým pracovním příkazům či nařízením (nebo jak teprve v odvolacím řízení specifikoval, i proti okamžitému zrušení pracovního poměru a výpovědi), vše se týká let 2015-2016, kdy se o nich žalobce také přirozeně dozvěděl, nejpozději okamžikem jejich předání. Neobstojí v tomto směru námitka o tom, že znalecký posudek tituly před jménem adresa přináší nové zjištění o falšování podpisů, které se žalobce dozvěděl až po doručení tohoto posudku, což bylo v rozhodné době. Jistě je zjištění o falšování nové, ale jestliže se žalobce cítil poškozen vydáním zmíněných listin, k tomuto jednání žalované došlo přece již jejich doručením žalobci, bez ohledu na to, zda je podepsal skutečně tituly před jménem jméno FO nebo jiná osoba ze strany žalované jeho podpis falšovala. Je možné souhlasit se žalobcem, že pokud by třeba u úkonů skončení pracovního poměru věděl, že jde o nicotný úkon (při chybějícím podpisu k tomu oprávněné osoby), mohl se „účinněji“ bránit. To by mohlo mít hmotněprávní dopady třeba pro řízení o neplatnost výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru, to ale není předmětem tohoto řízení. Proto to nemá a nemůže mít žádný vliv na existenci diskriminačního jednání tvrzeného žalobcem, které se odehrálo okamžikem jejich vydání, žalobce se o něm dozvěděl nejpozději jejich doručením, což jsou jedině relevantní skutečnosti pro posouzení promlčecí lhůty.

13. Poslední skupinou jednání žalované, v němž žalobce spatřuje diskriminaci své osoby, se odehrálo v prosinci 2018. V tomto měsíci jednak žalobce obdržel návrh dohody o narovnání a tehdy se také dozvěděl, že jiní zaměstnanci obdrželi částečně jiný návrh. Pak ale jeho vědomost o dle něho protiprávním postupu žalované vůči němu (na rozdíl od jiných zaměstnanců) nastala zcela evidentně v tento moment a jakákoliv újma z tohoto titulu je promlčena. To samé platí i u výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobce obdržel 21. 12. 2018. Již tehdy se dozvěděl, z jakého důvodu s ním žalovaná ukončuje pracovní poměr, jakou výpovědní lhůtu uplatňuje a tudíž za jaké období poskytne náhradu mzdy. Žalobce namítá, že s ohledem na sjednanou výpovědní lhůtu 24 měsíců mu žalovaná měla poskytovat náhradu mzdy (případně také přidělovat práci a hradit odměnu za ní) i v období po 26. 8. 2019, tedy diskriminační jednání dle něho pokračovalo i v rozhodném období. Nevyplácení těchto nároků či nerespektování žalobcem tvrzené výpovědní lhůty ale představuje právní následek právního jednání žalované, spočívající v úkonu výpovědi v prosinci 2018. Diskriminace ovšem může plynout pouze a jedině z právního jednání, nikoliv z právních důsledků, které takové jednání přináší. Jestliže se tudíž žalobce cítil dotčen na svých právech uvedenými částmi výpovědi žalované, pak přece o nich opět věděl doručením výpovědi, když žalovaná v následném období již nic nečinila v tomto ani jiném směru. Tady je třeba rovněž zdůraznit, že předmětem tohoto řízení není žádný z nároků, které dle žalobce u výpovědi žalovaná nedodržela (a u nichž je přirozeně běh promlčecí doby odlišný), ale diskriminace žalobce.

14. Soud I. stupně tak správně uzavřel, že žalobce se o všech rozhodných událostech, ve kterých spatřuje takové diskriminační jednání, dozvěděl před 26. 8. 2019, takže uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy musí být v celém rozsahu promlčený. Nebylo a není tak nutno se zabývat tím, zda nevyplacení určitých mzdových nároků či uplatnění běžných pracovněprávních úkonů může bez dalšího představovat diskriminační zásah do osobnostních práv. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení (ohledně něhož lze rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku).

15. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalované právo také na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 9 300 Kč, 2 režijními paušály po 450 Kč, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, a náhradou DPH 4 095 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkovou částku 23 595 Kč je žalobce povinen zaplatit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné.