19 Co 1174/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupeného advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2025, č. j. 12 C 380/2024-27,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 062 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku žalovaného, který byl oddělen geometrickým plánem a označen jako pozemek č. , číslo, (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že nabyl vlastnictví k části pozemku žalovaného v rozsahu, jak je vymezen geometrickým plánem jako nový pozemek č. , číslo, , ke dni 1. 1. 2019 mimořádným vydržením, neboť žalobce od 11. 7. 1996, kdy se stal vlastníkem pozemku č. , číslo, , užíval spolu s tímto pozemkem část sousedního pozemku žalovaného, který je umístěn mezi pozemkem žalobce č. , číslo, , tvořícím dvůr jeho usedlosti, a sousedící budovou ve vlastnictví žalovaného. Žalobce po celou dobu běhu lhůty pro mimořádné vydržení nikdy nezaznamenal jakoukoliv pochybnost o tom, že by předmětný pozemek neměl být v jeho výlučném vlastnictví, jeho držba nebyla nikým rušena. V žádném případě nelze u žalobce shledat nepoctivý úmysl. Žalovaný se bránil tím, že na jaře roku 2019 žalobce odsouhlasil a podepsal protokol o průběhu vlastnických hranic mezi pozemkem žalobce č. , číslo, a sousedním pozemkem žalovaného č. , číslo, , když vlastnická hranice byla stanovena podle měřičského náčrtu z roku 1926. Rozporuplná tvrzení žalobce vypovídají o jeho nepoctivém jednání. Žalovaný také namítal, že nelze vydržet pozemek pod zastavěnou plochou, ani pozemek, který neexistuje.

2. Okresní soud omezil provedené dokazování na důkazy obsažené ve spise sp. zn. 12 C 203/2018, šlo o řízení, jehož se účastnili stejní účastníci, žalobce se domáhal ochrany svého vlastnictví a požadoval po žalovaném osadit technické řešení tak, aby sníh a led nepadal ze střechy domu žalovaného na dvůr žalobce. V tomto předchozím řízení soud prvního stupně řešil jako předběžnou otázku tvrzené řádné vydržení stejného pozemku (č. , číslo, podle téhož geometrického plánu), když soud prvního stupně uzavřel, že k vydržení dojít nemohlo. V tomto řízení zásadní skutkové zjištění okresní soud učinil z protokolu o jednání ze dne 7. 11. 2018, ze spisu sp. zn. 12 C 203/2018, který obsahuje výrok žalobce, že pás pozemku 30-50 cm u obytné části nemovitosti žalovaného je vlastnictvím žalovaného, což žalobce uznává. Zmíněný pás o šířce 30-50 cm, u nějž žalobce uznává vlastnictví žalovaného, je částí pozemku č. , číslo, , který je předmětem tohoto řízení. Okresní soud uzavřel, že v průběhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení, tedy dne 7. 11. 2018 žalobce výslovně uznal vlastnictví žalovaného k části pozemku č. , číslo, , které představuje další významnou skutečnost, která vylučuje poctivost držby žalobce do 1. 1. 2019 a lze ji považovat za nepoctivý úmysl. Okresní soud proto neshledal podmínky pro mimořádné vydržení předmětné části pozemku a žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, rozsudek napadá v plném rozsahu a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ačkoliv žalobce výslovně neoznačuje odvolací důvody, z obsahu odvolání je zřejmé, že nesouhlasí zejména s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ačkoliv okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně citoval konstantní soudní judikaturu vztahující se k existenci a povaze nepoctivého úmyslu při mimořádném vydržení, tuto judikaturu však neaplikoval správně, když uzavřel, že tzv. uznání vlastnictví žalovaného k pásu pozemku má znamenat nedostatek poctivého úmyslu žalobce. Okresní soud na věc nesprávně aplikuje závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, neboť žalobce se při jednání 7. 11. 2018 nedozvěděl skutečnost, že by snad předmětný pozemek měl být ve vlastnictví žalovaného, ale pouze, že zde existuje spor ohledně vlastnictví, a to s ohledem na problematicky vedenou hranici obou dotčených pozemků. Z judikatury vyplývá, že i když se žalobce dozvěděl o existenci sporu, nemá tato skutečnost automaticky za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Předmětný výrok žalobce neměl podle jeho současného vysvětlení mít za cíl uznání vlastnictví žalovaného ke konkrétní části pozemku, ale znamenal, že žalobce byl tehdy ochoten licitovat ohledně možnosti vyřešit spor smírnou cestou a byl ochoten učinit ústupek, tedy přiznat žalovanému vlastnictví k uvedenému pásu pozemku. Inkriminovaný výrok se navíc nachází v části protokolu, kde se strany zabývaly formulací otázek pro soudního znalce. Že se nejednalo o žádné uznání vlastnického práva, lze dovodit i z následující textace protokolu, kde se žalobce a žalovaný opět dostávají do pře ohledně užívání předmětného pozemku jejich právními předchůdci i jimi samými. Stejně interpretoval žalobce tento svůj výrok v odvolání podaném proti rozsudku ve věci sp. zn. 12 C 203/2018. K možnému uznání vlastnického práva by bylo možné přihlížet tehdy, pokud by účastníci tuto skutečnost učinili nespornou, k tomu však nedošlo. Podle názoru žalobce nelze takto selektivně vyjmout několik slov z protokolu. Zmíněný pás pozemku v šířce 30-50 cm, o kterém hovořil žalobce v uvedeném protokolu, zjevně nemůže být celým pozemkem č. , číslo, , neboť tento v horní části dosahuje šířky 125 cm a ve spodní části 50 cm. Žalobce dále poukazuje na dílčí závěr učiněný soudem prvního stupně v řízení sp. zn. 12 C 203/2018, který konstatoval, že v tomto předchozím řízení bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře, tj. drželi jej, přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal. Z výše uvedeného je zřejmé, že takto byla zjištěna existence držby jako jedné z podmínek pro mimořádné vytržení, a to pro dobu 20 let. Druhou podmínkou je absence nepoctivého úmyslu žalobce. Předmětnou nemovitost žalobce držel po dlouhé roky od 11. 7. 1996 až do 1. 1. 2019. Podle konstantní soudní judikatury může vlastník zabránit mimořádnému vydržení tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby či v zásadě jen žalobu napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. K ničemu takovému po celou dobu držby nedošlo. Pokud jde o absenci nepoctivého úmyslu, tak tento se zkoumá k okamžiku ujmutí se držby. To, že se později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. V řízení nebylo prokázáno nic, coby naznačovalo nepoctivý úmysl žalobce v okamžiku chopení se držby. Okresní soud navíc žalovaného nepoučil o tom, že jej tíží důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu. Žalobce je přesvědčen, že řádně v řízení prokázal naplnění obou podmínek pro mimořádné vydržení.

4. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný, s odvoláním nesouhlasí, naopak napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné, nicméně s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu je třeba žalobu zamítnout.

6. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

7. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav byl v zásadě zjištěn dostatečně, nicméně odvolací soud při odvolacím řízení dokazování doplnil o několik listin.

8. Odvolací soud nejprve vyzval stranu žalující, aby vysvětlila znění požadovaného žalobního petitu, když žalobce se domáhal určení, že „žalobce je ke dni 1. 1. 2019“ vlastníkem předmětného pozemku, zda tedy se strana žalující domáhá určení vlastnictví žalobce pouze k okamžiku 1. 1. 2019 či určení vlastnictví v současné době, právní zástupce žalobce doplnil, že se domáhají určení, že žalobce je (již od 1. 1. 2019) vlastníkem předmětného pozemku, tedy zejména v současné době. Na takovém určení existuje naléhavý právní zájem, neboť může být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.

9. Jak žalobce, tak soud prvního stupně, zcela nepřípadně poukazují na dílčí závěry soudu prvního stupně učiněné v předchozím řízení sp. zn. 12 C 203/2018, kde se soud prvního stupně zabýval otázkou řádného vydržení vlastnického práva žalobce ke stejné části pozemku. Rozsudek soudu prvního stupně, kde tyto dílčí závěry byly konstatovány, byl předmětem přezkumu v odvolacím řízení, kde odvolací soud rozsudek potvrdil s odlišným právním názorem, a to že žaloba nebyla důvodná a otázku vydržení v řízení nebylo třeba vůbec řešit. Z uvedeného vyplývá, že nelze odkazovat na dílčí závěry soudu prvního stupně v situaci, kdy odvolací soud tyto nepotvrdí, naopak projeví odlišný právní názor o tom, že tyto závěry jsou nadbytečné. Navíc podle konstantní soudní judikatury závaznost řešení předběžné otázky v určitém řízení pro řízení jiná je dána pouze tehdy, pokud výsledek posouzení předběžné otázky má odraz ve výroku soudu. Předchozí řízení skončilo zamítnutím žaloby jako nedůvodné. Tedy z předchozího řízení neexistují žádné závazné závěry týkající se vydržení ani dílčích aspektů vydržení předmětné části pozemku, které by bylo pro toto řízení závazné či relevantní.

10. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda okresní soud správně interpretoval a zhodnotil výrok žalobce obsažený v protokolu ze dne 7. 11. 2018. Předně nutno konstatovat, že písemný protokol ze soudního jednání je veřejnou listinou, u níž platí presumpce správnosti. Pokud tedy soudní protokol obsahuje výrok určité osoby, pak platí presumpce toho, že tato osoba takový výrok skutečně pronesla. Sám žalobce ani při jednání, ani v dohledné době poté, nevznesl žádnou námitku proti protokolaci inkriminovaného výroku a ani jinak nerozporoval jeho existenci či obsah.

11. Je příznačné, že právní zástupci začali interpretovat tento výrok odlišně, než vyplývá z jeho jazykového vyjádření v protokole, teprve tehdy, když nastaly pro žalobce nepříznivé procesní důsledky, tedy v předchozím řízení soud prvého stupně z tohoto důvodu neshledal řádné vydržení (tehdy přišel právní zástupce žalobce poprvé s touto výše uvedenou odlišnou interpretací), či soud prvního stupně v tomto řízení, když na základě tohoto výroku neshledal vydržení mimořádné (jiný právní zástupce žalobce v odvolání v této věci).

12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu ohledně obsahu i významu inkriminovaného prohlášení žalobce v protokole ze dne 7. 11. 2018, když jeho smysl a význam, jak plyne z jednoznačného jazykového vyjádření v protokole, nutno dát do souvislostí s dlouhodobým postojem žalobce ve vzájemných sporech se žalovaným tak, jak vyplynuly z důkazů provedených v tomto řízení. Jádrem a podstatou sporu mezi účastníky je dlouhodobě průběh vlastnické hranice mezi jejich pozemky č. , číslo, a č. , číslo, (právě v těchto místech se nachází předmětná část pozemku nově vyčleněná jako č. , číslo, ) Jak plyne z rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v , sídlo, i z rozhodnutí Krajského úřadu pro , název kraje, , které byly provedeny jako důkaz v tomto řízení, v těchto řízeních bylo rozhodováno o námitce podané žalobcem v souvislosti s digitalizací a určením vlastnické hranice mezi výše uvedenými pozemky účastníků, když žalobce odmítal umístění vlastnické hranice podle měřičského náčrtu z roku 1926, naopak prosazoval hranici tam, kde ji umístily náčrty buď z roku 1940, ale zejména náčrt z roku 1985. Obdobné stanovisko prezentoval žalovaný i v odvolání proti rozsudku v předešlém řízení sp. zn. 12 C 203/2018.

13. Právě těmito třemi měřičskými náčrty, které jsou jako listinné důkazy uloženy v připojeném spise sp. zn. 12 C 203/2018, provedl odvolací soud důkaz v odvolacím řízení. Z těchto listin vyplývá, že předmětná část pozemku žalovaného, o kterou v tomto řízení jde, vymezenou geometrickým plánem jako pozemek č. , číslo, , se nachází v místech sporné hranice mezi pozemkem žalobce č. , číslo, a pozemkem žalovaného č. , číslo, . Z náčrtu z roku 1926 je zřejmé, že mezi dvorem usedlosti žalobce, která je tvořena zejména pozemkem č. , číslo, a sousedícím domem ve vlastnictví žalovaného postaveném na pozemku č. , číslo, , se nachází úzký pás pozemku, který je částí pozemku č. , číslo, ve vlastnictví žalovaného. Totéž zachycují nákresy z roku 1940 i 1985. Rozdíl je v tom, že náčrt roku 1926 tento pás zobrazuje jako široký, tedy znamená větší výměru pozemku žalovaného na úkor pozemku žalobce a pochopitelně tuto vlastnickou hranici preferuje žalovaný, neboť je v jeho prospěch. Naopak náčrty z roku 1940 a 1985 zobrazují tento pás podstatně užší (náčrt z roku 1985), respektive užší i kratší (náčrt z roku 1940), tedy umisťují hranici ve prospěch žalobce, který průběh hranice podle těchto náčrtů dlouhodobě prosazoval a považoval ji za správnou.

14. Je tedy zřejmé, že mezi účastníky bylo sporné, kde přesně se nachází vlastnická hranice, tedy jak široký je pás pozemku žalovaného umístěný mezi domem žalovaného a dvorem žalobce. Žalobce dlouhodobě zastával názor, že správný je náčrt z roku 1985, tedy, že hranice vede tam, kde je na tomto náčrtu vyznačena, nicméně mezi domem žalovaného a dvorem žalobce se i podle tohoto náčrtu z roku 1985 stále vyskytuje úzký pás pozemku žalovaného, zhruba o šíři 30-50 cm. Tedy zjevně výrok žalobce z protokolu ze dne 7. 11. 2018 je v souladu dlouhodobě prezentovaným postojem a názorem žalobce o umístění sporné hranice pozemků a ohledně toho, že část pozemku žalovaného mezi domem žalovaného a dvorem žalobce má nejmenší výměru podle měřičského náčrtu z roku 1985, právě v šířce 30-50 cm. Je tedy zřejmé, že žalobce dlouhodobě, tedy i dne 7. 11. 2018, prezentoval konstantní názor o tom, že v místech, kde je část pozemku žalovaného, o které žalobce nyní tvrdí, že ji vlastní na základě mimořádného vydržení, obsahuje i uvedený úzký pás, který je součástí pozemku žalovaného, když vlastnictví žalovaného k tomuto pásu žalobce dlouhodobě uznával.

15. Odvolací soud plně souhlasí s odvolacími námitkami žalovaného o nesprávném právním posouzení věci soudem prvního stupně, který skutečnost popsanou v předchozích odstavcích, považoval za skutečnost, která má jako důsledek existenci nepoctivého úmyslu na straně žalobce. Podle názoru odvolacího soudu tato skutečnost nijak nesouvisí a neovlivňuje otázku existence či absence nepoctivého úmyslu, ale týká se druhé podmínky mimořádného vydržení, a to držby vlastnického práva.

16. Žalobce ve svých podáních, včetně odvolání, nesprávně chápe držbu jako držbu věci, když opakovaně hovoří o držbě pozemku či držbě věci. Současná koncepce držby je však nikoliv držbou věci, ale držbou práva. Tedy základní podmínkou vydržení, včetně mimořádného vydržení, je existence držby vlastnického práva, vždy domnělé držby vlastnického práva. Nestačí tedy konstatování či závěr, že žalobce užíval určitou část svého dvora, ale k závěru o vydržení je třeba uzavřít a konstatovat, že žalobce držel vlastnické právo v domnění (omylu), že je vlastníkem této části sousedního pozemku, ačkoliv tomu tak nebylo. V případě mimořádného vydržení nemusí být tento omyl omluvitelný a ani není třeba dovozovat existenci domnělého titulu. Podstatné je, že někdo užívá určitou část pozemku v přesvědčení, že je jejím vlastníkem. Jen tak může vydržením nabýt právo vlastnické. Pokud někdo užívá část pozemku v domnění, že je jeho nájemcem, či je k tomu oprávněn na základě domnělého věcného břemene, nikdy nemůže vydržet vlastnické právo. V situaci, že někdo užíval cizí pozemek pouze proto, že mu v tom nikdo nebrání, ale nepovažuje se za vlastníka takového pozemku či jeho části, jedná se o užívání na základě výprosy, což nemůže vést k vydržení vlastnického práva.

17. Jestliže tedy žalobce dne 7. 11. 2018, tedy ještě před tím, než se nejdříve mohl stát vlastníkem na základě mimořádného vydržení dne 1. 1. 2019, prezentuje svůj dlouhodobě zastávaný názor, projevovaný opakovaně v následných správních či soudních řízeních, že sporná vlastnická hranice se nachází tam, kde ji zachycuje náčrt z roku 1985 a že tam, kde se nachází geometrickým plánem oddělená část pozemku žalovaného nově označená č. , číslo, , o které žalobce v tomto řízení tvrdí, že ji měl vydržet, nachází úzký pás, který je součástí pozemku žalovaného, nutně znamená, že žalobce realizoval držbu vlastnického práva pouze ohledně části pozemku vymezeného geometrickým plánem jako č. , číslo, , tedy té části, která podle měřičského náčrtu z roku 1985 má být součástí pozemku žalobce č. , číslo, . Naproti tomu je zcela vyloučeno, že by žalobce realizoval držbu domnělého vlastnického práva ke zbývající vymezené části pozemku č. , číslo, , která podle náčrtu z roku 1985 je součástí pozemku žalovaného, když žalobce výslovně a dlouhodobě uznával vlastnictví žalobce k tomuto úzkému pruhu pozemku (a sporná byla jen jeho šířka). Je tedy zjevné, že absentuje držba vlastnického práva žalobcem k části pozemku vymezeného geometrickým plánem jako č. , číslo, , tedy žalobce nemohl nabýt vlastnictví mimořádným vydržením k celé části pozemku vymezeného jako č. , číslo, , ale pouze k jeho části. Řízení o určení vlastnictví není typem řízení, kde soud není vázán žalobním petitem či kde způsob vypořádání právních vztahů vyplývá přímo ze zákona, aby rozhodl odlišně, než jak požaduje žalobce (například o tom, že vydržel pouze část pozemku, o kterém to tvrdí). Ostatně k takovému rozhodnutí soudu schází nový geometrický plán, který z pozemku žalovaného odděluje tu část, u které žalobce realizoval držbu vlastnického práva.

18. Odvolací soud tedy má shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobce nemůže být ve věci úspěšný a jeho žalobu je třeba zamítnout. Odvolací soud však činí tento závěr na základě odlišného právního názoru než soud prvního stupně. V rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí odvolací soud na počátku odvolacího jednání s tímto svým předběžným právním názorem seznámil obě strany a umožnil jim se k této otázce vyjádřit. Právní zástupce žalobce argumentoval konstantní soudní judikaturou, konkrétně závěrem o tom, že následné zjištění, že věc patří jinému vlastníku, sama o sobě neznamená zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Podstatou právního závěru odvolacího soudu však je nikoliv odpadnutí podmínek pro mimořádné vydržení, ale závěr o tom, že ohledně části pozemku, u které se žalobce domáhá určení vlastnictví na základě mimořádného vydržení, nebyla splněna podmínka vydržení, a to držba vlastnického práva (nikoli její následné odpadnutí). Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Závěr okresního soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nepovažuje odvolací soud za správný, když žalovaným účtované hotové výdaje v souvislosti s pořízením listin použitých jako příloha k vyjádření k žalobě, považuje odvolací soud za účelně vynaložené. Avšak vzhledem k tomu, že žalovaný se proti nepřiznání náhrady nákladů před soudem prvního stupně neodvolal a vzhledem k zásadě zákazu zhoršení postavení účastníka, který se ve věci odvolal ve prospěch toho, který odvolání nepodal (zákaz reformatio in peius), brání odvolacímu soudu změnit výrok rozsudku ve výroku II.

20. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný ani zčásti, proto žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce požadoval náhradu konkrétních nákladů vzniklých mu v odvolacím řízení, a to nákladů ve výši 1 000 Kč za právní konzultaci s advokátem , tituly před jménem, , jméno FO, , se sídlem v , sídlo, , doložené písemným potvrzením s datem následujícím po vydání přezkoumávaného rozsudku a dále doložených nákladů za cestu autobusem (jedna cesta ve výši 31 Kč). Odvolací soud tyto náklady považuje za účelně vynaložené a přiznává žalovanému náhradu nákladů ve výši 1 062 Kč.