19 CO 1313/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa , proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , zastoupená advokátem titul jméno příjmení jméno . sídlem adresa , pro částka s příslušenstvím, o vzájemném návrhu pro částka s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2021, č. j. 27 C 461/2017-405 Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím (výrok I.), vzájemný návrh žalované, aby jí žalobce zaplatil částku [částka] s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] (výrok III.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu doplatek soudního poplatku ve výši [částka] (výrok IV.). Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky [částka] jako náhrady škody ve vztahu zaměstnavatele a bývalého zaměstnance. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena písemná dohoda o uznání a náhradě způsobené škody, ve které žalovaná uznala, že způsobila žalobci škodu ve výši [částka] tím, že při výkonu pracovní činnosti jednala způsobem, kdy zejména vybrala od zákazníků žalobce peněžní prostředky pro žalobce, ale žalobci tyto peněžní prostředky nepředala. Žalovaná se zavázala nahradit způsobenou škodu ve formě splátek ve výši uvedené v dohodě. První splátku ve výši [částka] žalovaná uhradila ještě v den uzavření dohody. Požadovaná částka zahrnuje 2 případy, první ze dne [datum], kdy si žalovaná ponechala částku [částka] přijatou od zákazníka [jméno] [příjmení] a dále částku [částka] představující tržbu přijatou dne [datum] od zákazníka [jméno] [příjmení]. Žalovaná uplatněný nárok neuznávala, namítala neplatnost dohody o uznání a náhradě způsobené škody a to z důvodu neurčitosti, neboť tato neobsahuje dostatečně určitě vymezení jak výše, tak důvodu uznávaného nároku a dále namítala absenci předchozího oznámení výše požadované škody žalobcem vůči žalované. Žalovaná text dohody neformulovala, tato jí byla předložena a byla přinucena k jejímu podpisu výhružkami o údajném nebezpečí, které hrozí jí či její rodině ze strany investora žalobce. Z tohoto důvodu dohodu podepsala a ještě tentýž den uhradila první splátku ve výši [částka]. Žalovaná popírala, že by se dopustila vytýkaného jednání, tedy že by si ponechala prostředky určené pro žalobce pro svou potřebu. Okresní soud se nejprve zabýval námitkami žalované proti platnosti uznání závazku, které vyhodnotil jako nedůvodné a uzavřel, že uznání dluhu ve výši [částka] obsažené v písemné dohodě ze dne [datum] splňuje náležitosti uznání dluhu, neboť bylo učiněno v písemné formě a je i dostatečně určité. Z obsahu dohody vyplývá důvod vzniku závazku, kterým je náhrada škody způsobené žalovanou jako zaměstnancem vůči žalobci jako zaměstnavateli tím, že žalovaná v období od [datum] do [datum] při výkonu pracovní činnosti vybrala od zákazníků peněžní prostředky, které žalobci nepředala. Z obsahu dohody vyplývá také uznaná výše škody jako [částka]. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že žalobce předem škodu s žalovanou neprojednal a tuto jí neoznámil ve lhůtě 1 měsíce ve smyslu § 263 odst. 1 zákoníku práce, ale až bezprostředně před podpisem této dohody, toto však nezpůsobuje neplatnost této dohody. Okresní soud dále uzavřel, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že by předmětnou dohodu nepodepsala dobrovolně, ale byla k tomu donucena výhružkami. Okresní soud dále uzavřel, že vzhledem k existujícímu a platnému uznání dluhu ze strany žalované existuje vyvratitelná právní domněnka existence tohoto dluhu v době uznání a v důsledku toho dochází k přesunu důkazní povinnosti z věřitele na dlužníka a je na žalované, aby prokázala, že předmětný závazek nevznikl, nebo zanikl, nebo byl převeden na jiného. Okresní soud v tomto smyslu poučil žalovanou, která uplatnila v tomto smyslu skutková tvrzení a důkazní návrhy, ale okresní soud uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat její tvrzení o tom, že předmětný závazek nevznikl. Okresní soud proto uložil žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši [částka] s příslušenstvím, vzájemný návrh žalované na vrácení částky [částka] jako první zaplacené splátky jako nedůvodný zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, rozsudek napadá v plném rozsahu a jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř. Žalovaná opakuje a trvá na dosud vznesených námitkách, zejména námitkách směřujících proti určitosti a tedy platnosti předmětné dohody obsahující její uznání dluhu a vzájemnou dohodu o způsobu náhrady škody, když v této dohodě není jednoznačně určena výše škody, ani důvod vzniku škody. Odvolatelka je dále přesvědčena, že okresní soud nesprávně posoudil okolnosti související s podpisem předmětné dohody, když odvolatelka je přesvědčena, že prokázala své tvrzení o tom, že k podpisu byla donucena výhružkami. Nelze současně uzavřít, že účastník řízení neprokázal své tvrzení a současně nevyhovět všem jeho důkazním návrhům. Žalovaná je dále přesvědčena, že se jí podařilo prokázat, že žádnou škodu žalobci nezpůsobila. Žalovaná navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnit tak, že v plném rozsahu rozhodne ve prospěch žalované. Žalovaná následně podáním ze dne [datum] rozvedla a konkretizovala své námitky proti napadenému rozsudku.

3. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil, k odvolacímu jednání se ani žalobce, ani jeho právní zástupce nedostavili.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o.s.ř. Po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Podle § 2053 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) uzná-li někdo svůj dluh, co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

6. Podle § 263 odst. 2 zákoníku práce uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně.

7. Odvolací soud považuje odvolací námitku žalované o nesprávnosti závěru okresního soudu, že písemná dohoda ze dne [datum] obsahující jak jednostranné právní jednání žalované ve formě uznání dluhu a současně dvoustranné právní jednání obou účastníků - uzavřená dohoda o způsobu náhrady škody, má být dostatečně určitá, neboť obsahuje jednoznačné určení výše škody i důvod vzniku závazku, za oprávněnou.

8. Pokud jde o určitost výše škody, tato je v předmětné dohodě uvedena na dvou místech. V části dohody obsahující jednostranné právní jednání žalované a to uznání dluhu, je výše uznávaného dluhu uvedena jednoznačně částkou [částka]. Avšak v části, která je dohodou účastníků o způsobu náhrady škody, když podle ustanovení § 263 odst. 2 zákoníku práce tato musí obsahovat jednoznačné určení výše škody, je uvedeno to, že výše škody činí podle zaměstnavatele nejméně [částka]. Výše uvedené znamená, že skutečná výše škody není známa, její výše podle názoru zaměstnavatele však bude vyšší než [částka]. Z hlediska jazykového výkladu jde o jasně neurčité vyjádření výše škody.

9. Podstatně vážnější vadou je však skutečnost, že v předmětné dohodě v části obsahující uznání dluhu žalovanou není tento dluh dostatečně jasně specifikován co do svého důvodu. Tato dohoda obsahuje pouze obecné shrnutí blíže nespecifikovaných konkrétních jednání žalované spočívajících v tom, že v přesně neuvedeném počtu případů si měla ponechat pro sebe blíže neuvedené částky. Tato listina obsahuje pouze obecné určení období, kdy k tomu mělo docházet, pokud jde o konkrétní výši jednotlivých částek, které si v jednotlivých případech měla žalovaná ponechat, tyto nejsou v uznání specifikovány vůbec. V listině je uvedena pouze celková výše uznávaného dluhu. Podle názoru odvolacího soudu není toto vyjádření důvodu vzniku uznávané pohledávky určité. Jestliže se podle žalobce žalovaná měla dopustit opakovaných jednání spočívajících v tom, že si v jednotlivých případech ponechávala jednotlivé částky vybrané od určitých zákazníků, musí být vymezení důvodu vzniku těchto jednotlivých dílčích pohledávek uvedeno dostatečně určitě, aby bylo zřejmé, z jakých konkrétních případů vznikla uznávaná pohledávka. Toto je podstatné zejména v tomto případě, kdy je třeba zkoumat, zda žalobcem uplatněné dvě dílčí pohledávky v tomto řízení ([částka] a [částka] vyplývajících z dvou konkrétních vytýkaných pochybení žalované) jsou součástí uznaného celkového dluhu či nikoli. Posouzení této otázky je zcela zásadní pro další průběh tohoto řízení a to ohledně závěru, kdo z účastníků bude mít břemeno tvrzení a důkazní břemeno, zda žalobce, který bude prokazovat vznik a výši uplatněného nároku, nebo žalovaná, která bude na základě existující vyvratitelné domněnky existence dluhu vyvracet jeho existenci a vznik, případně prokazovat jeho následný zánik či přechod.

10. K této otázce se vyjádřila konstantní soudní judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 376/2003, z níž vyplývá, že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává a slibuje zaplatit. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního jednání. Ačkoliv jde o rozhodnutí přijaté při aplikaci předchozí právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb.), je plně použitelné i na právní úpravu současnou včetně pracovněprávních vztahů. Ačkoliv výše uvedená judikatura hovoří o uznávání více jednotlivých pohledávek, tam uvedená zásada platí obdobně i pro tento případ, a to nárok na náhradu škody způsobené zaměstnancem vůči zaměstnavateli více konkrétními a samostatnými útoky proti jeho majetku, neboť musí být z uznání nároku zřejmé, kterých jednotlivých útoků na majetek zaměstnavatele se uznání týká. Nepostačuje uvedení celkového období, kdy k takovým útokům mělo docházet ani uvedení celkové výše uznávaného dluhu. Předmětné uznání dluhu toto neobsahuje, a proto nelze v tomto případě určit, zda se předmětné uznání týká či netýká dvou konkrétních útoků na majetek žalobce ze dne [datum] a [datum], které jsou předmětem tohoto řízení.

11. Je-li pro určité právní jednání předepsána písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je projev vůle zaznamenán, nepostačuje, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil (uznání dluhu), případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to zjistitelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je totiž objektivním kritériem a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (např. u soudu, který řeší otázku existence vyvratitelné domněnky existence uznaného dluhu). Výše uvedené vyplývá z konstantní soudní judikatury, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 507/2001, 33 Odo 779/2002 nebo 29 Cdo 4975/2010, které jsou plně uplatnitelné i na právní úpravu současnou. Nicméně platí, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 46/2018 pro oblast pracovněprávních vztahů, není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popř. není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) takového projevu vůle, a to za použití ustanovení občanského zákoníku § 555, § 556 a dále § 18 zákoníku práce Odvolací soud na tomto místě odkazuje na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které přehledně a podrobně objasňuje proces výkladu.

12. Vztaženo na souzený případ, je třeba provést výklad obou neurčitých právních jednání v předmětné dohodě, a to jak jednostranného právního jednání žalované ve formě uznání dluhu, kde absentuje určité vyjádření důvodu vzniku uznávaného nároku, tak dvoustranného právního jednání účastníků ve formě dohody o způsobu náhrady škody, kde absentuje jednoznačné uvedení výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem. Při výkladu je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem, za kterých došlo k těmto právním jednáním, zejména k otázce, zda konkrétní text uznávacího prohlášení formulovala žalovaná, nebo pouze akceptovala text připravený žalobcem, tedy zda žalované při uznání dluhu bylo zřejmé, jaký konkrétní dluh uznává, tedy kterých konkrétních útoků na majetek žalobce se týká či nikoliv. V případě, že tomu tak nebylo, nebude zde dána jenom vada projevené vůle, ale může jít o vadu existence samotné vůle žalované ve smyslu existence dostatečně určité vůle na straně žalované uznat konkrétní jasně vymezený dluh s ohledem na to, ze kterých konkrétních útoků na majetek žalobce se dluh má skládat. Pokud jde o otázku výše zaměstnavatelem požadované náhrady škody a její nejasné vymezení v dohodě, pak se odvolacímu soudu jeví jako podstatná skutečnost, zda konkrétní výše požadované škody byla či nebyla známa osobě jednající za žalobce při uzavření předmětné dohody.

13. Okresní soud sice provedl dokazování i k těmto okolnostem, avšak neformuluje o těchto konkrétních otázkách konkrétní skutková zjištění (a to pochopitelně z toho důvodu, že považoval obě právní jednání za perfektní a formuloval skutková zjištění pouze v tom rozsahu, jak je potřeboval pro své další úvahy). Odvolací soud nemůže hodnotit důkazy a formulovat skutková zjištění z nich v případě důkazů výslechem osob, které sám neprovedl. Odvolacímu soudu se ani nejeví procesně účelným, v této fázi řízení opakovat za účelem provedení výkladu právních jednání důkazy provedené okresním soudem, a to jednak s ohledem na jejich rozsah i s ohledem na to, že pokud by odvolací soud shledal nesprávnost závěru okresního soudu o existenci vyvratitelné právní domněnky existence uznaného dluhu, pak s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu by ve smyslu § 213b odst. 2 o.s.ř. bylo jediným možným postupem zrušení napadeného rozsudku.

14. Odvolací soud uzavírá, že shledal nesprávným právní názor okresního soudu o určitosti obou právních jednání zachycených v předmětné dohodě, z něj vyplývající vadu řízení v absenci provedeného výkladu těchto nejasných právních jednání a s tím související nemožnost zhojení této vady v odvolacím řízení s ohledem na větší rozsah dokazování, které by odvolací soud musel opakovat. Odvolací soud proto ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek jako celek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

15. Okresní soud v dalším řízení provede výklad obou neurčitých právních jednání obsažených v předmětné dohodě (jednostranné právní jednání ve formě uznání dluhu a dvoustranné právní jednání ve formě dohody o způsobu náhrady škody), když bude postupovat podle kritérií a zásad uvedených v § 555 a § 556 občanského zákoníku konkretizovaných soudní judikaturou, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4606/2018 a s přihlédnutím k dalším zásadám vztahujícím se ke konkrétnímu případu, jak je výše formuloval odvolací soud.