19 Co 1351/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a JUDr. Ivany Paloučkové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 67 123,24 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2025, č. j. 12 C 116/2025-44 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2025, č. j. 12 C 116/2025-46,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 66 679,24 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně od 21. 1. 2019 do zaplacení z částky 66 679,24 Kč a částku 444 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 29 189,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Rozhodnutí soudu prvního stupně: Okresní soud v Písku napadeným rozsudkem ze dne 29. 5. 2025 č. j. 12 C 116/2025-44, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 5. 2025 č. j. 12 C 116/2025-46, v bodě I. částečně vyhověl žalobě co do jistiny ve výši 66 679,24 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně od 21. 1. 2019 do zaplacení z částky 66 679,24 Kč jako nedoplatku úvěru a co do částky 444 Kč jako nepovoleného debetu na účtu žalované vedeného u žalobce. V bodě II. soud prvního stupně žalobu částečně zamítl co do zbývajícího žalovaného příslušenství, a to úroku ve výši 4,15 % ročně od 21. 1. 2019 do zaplacení z částky 66 679,24 Kč s částkou kapitalizovaného úroku ve výši 34,93 Kč od 20. 1. 2019 do 20. 1. 2019 a co do úroku 9 % ročně z částky 66 679,24 Kč od 31. 1. 2019 do zaplacení. V bodě III. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9 202,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Žalobce se domáhal zaplacení částky 67 123,24 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřel se žalovanou dne 10. 11. 2017 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě níž byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalovaná dále uzavřela se žalobcem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalované vyplacena na její běžný účet částka 100 000 Kč dne 10. 11. 2017. Žalovaná však porušila svoji povinnost a poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela, žalobce proto ke dni 21. 1. 2019 úvěr zesplatnil a výzvou z téhož dne vyzval žalovanou ke splacení celého úvěru. Žalovaná na úvěr po zesplatnění uhradila celkem 30 957,32 Kč. Žalobce žádá uhradit částku 66 679,24 Kč s přísl. z titulu smlouvy o úvěru a dále částku 444 Kč jako částku nepovoleného debetu na běžném účtu žalované č. ú. , č. účtu, . Žalobce uvedl, že pohledávka vznikla úvěrovým podvodem, za který byla žalovaná pravomocně odsouzena. Podle § 416 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, se proto osvobození na takovou pohledávku nevztahuje.

3. Žalovaná namítala, že splnila oddlužení v insolvenčním řízení a byla proto od placení zbývající pohledávky žalobce osvobozena. Na neuhrazenou pohledávku žalobce nelze vztáhnout § 416 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, neboť pohledávka žalobce není takovou pohledávkou, které se osvobození v rámci insolvenčního řízení podle § 414 insolvenčního zákona nedotýká. Žalobce do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku jako nárok na vrácení úvěru, nikoli jako nárok na náhradu škody. Navíc nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované při uzavírání smlouvy o úvěru. Namítala rovněž promlčení pohledávky.

4. Skutková zjištění soudu prvního stupně: Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se žalobcem dne 10. 11. 2017 smlouvu o úvěru, žalované byla téhož dne vyplacena na její běžný účet částka 100 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela, žalobce ke dni 21. 1. 2019 úvěr zesplatnil. Žalovaná zaplatila na úvěr 33 320,76 Kč. Z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2020, č. j. 3 T 13/2020-414 vyplývá, že žalovaná se svým jednáním dopustila pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku, byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 rok, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3,5 roku. Poškozené společnosti včetně žalobce byly odkázány s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházel ze zjištění, že žalovaná je vdaná, bydlí ve vlastní nemovitosti, její příjem činí 16 676 Kč, výdaje 9 000 Kč. Lustrace v registru NRKI byla s negativním výsledkem.

5. Skutkový závěr a právní posouzení soudu prvního stupně: Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z žalobcem předložených důkazů nevyplývá, že by žalobce prokázal řádné prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Postup žalobce nebyl řádný a s odbornou péčí, nebyly dodrženy požadavky § 86 zák. o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se při uzavírání smlouvy o úvěru dopustila přečinu úvěrového podvodu, když dle trestního příkazu zamlčela své další závazky, které představovaly 6 000 Kč měsíčních splátek a 15 000 Kč jednorázových splátek, díky čemuž získala od žalobkyně úvěr ve výši 100 000 Kč. Ačkoliv žalovaná načerpala 100 000 Kč, uhradila pouze 33 320,76 Kč, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované ve výši 66 679,24 Kč. Žalovaná se podle pravomocného trestního příkazu dopustila úvěrového podvodu, na pohledávku žalobce se proto nevztahuje v insolvenčním řízení přiznané osvobození od placení neuhrazených pohledávek, osvobození se netýká majetkových sankcí, které byly dlužníku uloženy v trestním řízení. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná pro řádné nezkoumání schopnosti žalované úvěr splácet, žalovaná se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 679,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Po právním stránce vycházel soud prvního stupně z § 2991 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 416 odst. 1 z. č. 182/2006, insolvenčního zákona a § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Odvolání žalované: Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná s odůvodněním, že od závazku uplatněného žalobou byla osvobozena v insolvenčním řízení, a to usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2024, č. j. , insolvenční spisová značka, . Žalobce svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil jako pohledávku ze smlouvy o úvěru, ta byla uznána a obdržel na ni plnění. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se dopustila úvěrového podvodu s tím, že osvobození od placení pohledávek se netýká majetkových sankcí, které byly uloženy dlužníku v trestním řízení, pak je nutno zdůraznit, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku jako nárok na vrácení úvěru, nikoli jako nárok na náhradu škody. V trestním řízení žalobci nárok na náhradu škody přiznán nebyl, tento potenciální nárok žalobcem soudně uplatněn nebyl a uběhla u něj již tříletá promlčecí doba, když žalovaná vznesla námitku promlčení případného nároku žalobce. Pohledávka uplatněná v tomto občanskoprávním řízení je nárokem ze smlouvy, jejíž neplatnost soud konstatoval, částka byla přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. Ani nárok na bezdůvodné obohacení není uveden mezi nároky uvedenými v § 416 insolvenčního zákona, na které osvobození nedopadá. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla již v odporu proti platebnímu rozkazu. Nárok na plnění ze smlouvy promlčen nebyl, neboť byl uplatněn v insolvenčním řízení, čímž došlo ke stavění lhůty. Avšak nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebo nárok na náhradu škody promlčen je. Žalovaná jako odvolací důvody uvedla § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby krajský soud v odvolacím řízení rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá i ve zbývajícím rozsahu a zaváže žalobkyni nahradit žalované náklady soudního řízení před soudy obou stupňů.

7. Vyjádření žalobce k odvolání žalované: K podanému odvolání se vyjádřil podáním ze dne 15. 8. 2025 žalobce. Uvedl, že považuje všechny odvolací námitky žalované za nedůvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, je v souladu s příslušnými právními předpisy. Pohledávka žalobce vůči žalované má původ v úmyslném trestném činu, za který byla žalovaná pravomocně odsouzena. Na tuto pohledávku žalobce vůči žalované se proto nevztahuje osvobození žalované od placení zbytku dluhu podle § 414 a násl. insolvenčního zákona. Žalobce svou pohledávku do insolvenčního řízení sice přihlásil jako pohledávku z titulu úvěru č. , hodnota, , nikoli jako pohledávku na náhradu škody, avšak pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení spis. zn. , insolvenční spisová značka, dne 7. 2. 2019, a to v době, kdy ještě neměl žádné informace o tom, že by vztah mezi žalobcem a žalovanou byl založen na podvodném jednání žalované. Teprve 18. 9. 2019 obdržel od Policie České republiky (KRPC-25658-37/TČ-2019-020781) žádost o poskytnutí informací k osobě žalované, z níž vyplynulo, že jednání žalované je předmětem trestního stíhání. V době podání přihlášky proto žalobce logicky vycházel z toho, že se jedná o běžnou úvěrovou pohledávku. Trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2020, č. j. 3 T 13/2020-411, byla žalovaná pravomocně uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku, když žalobce byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody do řízení občanskoprávního. S ohledem na probíhající insolvenční řízení tedy nemohl ihned nárok uplatnit. Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobození podle § 414 se nedotýká zejména peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a pohledávek na výživném a na náhradu škody způsobené na zdraví. Uvedené ustanovení přitom sleduje jasný cíl, a to zabránit tomu, aby pachatel úmyslné trestné činnosti využil institut oddlužení k vyhnutí se odpovědnosti za úmyslně způsobenou škodu. Zákonodárci tímto způsobem chrání poškozené a zamezují legalizaci úmyslně způsobené majetkové újmy prostřednictvím insolvenčního osvobození. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud odvolání žalované jako nedůvodné zamítl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

8. Odvolací soud: Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o. s. ř. v návaznosti na § 202 o. s. ř., bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ve smyslu § 204 odst. 1 o. s. ř., projednal věc podle § 212 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

9. Podle § 414 odst. 1 z. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2024 do 30. 9. 2024, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

10. Podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

11. Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

12. Na základě provedeného dokazování učiněného soudem prvního stupně vyvodil soud prvního stupně částečně správné skutkové a právní závěry. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce nesprávně posoudil úvěruschopnost žalované, na základě čehož byla smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky č. , hodnota, ze dne 10. 7. 2017 shledána jako neplatná. Pohledávka žalobce byla částečně uspokojena v insolvenčním řízení, když neuspokojená pohledávka je částka žalovaná v tomto řízení, a to 66 679,24 Kč z titulu smlouvy o úvěru a částka 444 Kč z titulu nepovoleného debetu na účtu. Odvolací soud se dále shoduje se závěry okresního soudu v tom smyslu, že pohledávka žalobce za žalovanou byla uplatněna v insolvenčním řízení, v němž byla částečně uspokojena, dále že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. , insolvenční spisová značka, ze dne 4. 7. 2024 vzal soud na vědomí v bodě I. splnění oddlužení dlužnicí. Zároveň v bodě IV. konstatoval osvobození dlužnice od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 20. 7. 2024.

13. Osvobození žalované v insolvenčním řízení a jeho vliv na pohledávku žalobce: Odvolací soud ve smyslu § 416 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona posuzoval, zda se osvobození týká i zbývající pohledávky žalobce vůči žalované z titulu smlouvy o úvěru a nepovoleného debetu uplatněné v tomto řízení. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě se nejedná o žádný z taxativně vyčtených důvodů vylučujících osvobození. Žalovaná byla sice trestním příkazem č. j. 3 T 13/2020-411 ze dne 4. 2. 2020, který nabyl právní moci 19. 2. 2020, uznána vinnou z pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 1 roku, který byl podmíněně odložen na dobu 3,5 roku. V tomto trestním příkazu však nebyla uložena žalované žádná majetková sankce ani peněžitý trest, což jsou první dva důvody podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, vylučující aplikaci osvobození podle § 414 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Podle citovaného trestního příkazu byl žalobce podle § 229 odst. 1 trestního řádu s požadavkem na náhradu škody zcela odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V trestním řízení tedy žalobci pohledávka na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti přiznána nebyla. Žalobce mohl podat žalobu na náhradu škody v občanskoprávním řízení, takováto žaloba však nebyla podána. Po ukončení insolvenčního řízení byla podána jen žaloba v tomto projednávaném řízení, avšak nikoli z titulu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti na základě trestního příkazu, kdy byl odkázán do občanskoprávního řízení, ale z titulu neuhrazeného zbytku nároku z uzavřené smlouvy o úvěru a na nepovoleném debetu. Žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkaz uvádí, že pohledávka vznikla úvěrovým podvodem, za který byla žalovaná odsouzena trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2020, č. j. 3 T 13/2020-411, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2020, a následně cituje § 416 insolvenčního zákona. Žalobce však v žalobě svůj nárok skutkově nevymezil jako nárok na náhradu škody, neboť netvrdil porušení právní povinnosti žalovanou, vznik škody ani příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Žalobce se tedy nedomáhá náhrady škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, domáhá se pohledávky 66 679,24 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , č. , hodnota, ze dne 10. 11. 2017 a částky 444 Kč z titulu nepovoleného debetu na běžném účtu žalované č. ú. , č. účtu, vedeného u , Jméno žalobce, . s odůvodněním, že smlouva o úvěru vznikla úvěrovým podvodem. Tato pohledávka však není pohledávkou taxativně vymezenou v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Ani další důvody výluky z osvobození vymezené v § 416 nejsou naplněny. Osvobození žalované přiznané v insolvenčním řízení se tak vztahuje i na pohledávku žalobce uplatněnou v tomto řízení.

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že u pohledávky uplatněné v tomto řízení nelze přiznat žalobci výluku z osvobození ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovaná byla usnesením , insolvenční spisová značka, v bodě IV. osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny. Nebyl shledán žádný z důvodů pro přiznání výluky z tohoto osvobození ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Odvolací soud tak na základě provedeného dokazování učiněného soudem prvního stupně učinil částečně jiné skutkové a právní závěry. Dospěl k závěru, že nebyla shledána výluka z osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, ve vztahu k pohledávce žalobce uplatněné v řízení 12 C 116/2025. Odvolací soud proto rozhodnutí Okresního soudu v Písku změnil v bodě I. tak, že žaloba žalobkyně, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 66 679,24 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně od 21. 1. 2019 do zaplacení z částky 66 679,24 Kč a s částkou 444 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

15. Náklady řízení: Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací. Ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř., změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

16. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná, podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná byla ve věci zastoupena advokátem. Tomu náleží za řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 7 bod 5) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 1 úkon právní služby částka 3 820 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně má advokát právo na odměnu za úkon přípravy a převzetí zastoupení dne 12. 12. 2025, odpor do platebního rozkazu dne 14. 2. 2025, přítomnost při jednání dne 29. 5. 2025. Za 3 úkony právní služby tak náleží advokátu 11 460 Kč. Ke každému úkonu právní služby má advokát právo ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu na režijní paušál po 450 Kč, za 3 úkony celkem 1 350 Kč. Z celkové částky 12 810 Kč má advokát právo na 21 % DPH, když prokázal, že je plátcem této daně, celkově tedy na částku 15 500,10 Kč. Tyto náklady za řízení před soudem prvního stupně soud žalované jako účelně vynaložené náklady přiznal. Žalovaná má rovněž právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem odvolacím, když zde z předmětu odvolacího řízení má rovněž právo na odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 3 820 Kč. Advokát podal odvolání dne 1. 7. 2025, účastnil se jednání dne 14. 10. 2025. Za 2 úkony po 3 820 Kč má právo na částku 7 640 Kč. Ke každému úkonu právní služby má právo na režijní paušál po 450 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy na částku 900 Kč. Z celkové částky 8 540 Kč má advokát právo na 21% DPH, celkem tedy na částku 10 333,40 Kč. K této částce je třeba započítat ještě zaplacený soudní poplatek za odvolání, a to částku 3 356 Kč. Celkem tedy na částku za odvolací řízení ve výši 13 689,40 Kč. Cestovní náhrady advokát neúčtoval. Odvolací soud tak přiznal žalované na náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů k rukám jejího právního zástupce celkem částku 29 189,50 Kč.