19 Co 1750/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a JUDr. Ivany Paloučkové v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 191,66 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. 9. 2025, č. j. 12 C 223/2025-69,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 11 191,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení (výrok I.). Zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 Kč s úrokem ve výši 12,50 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 131,01 Kč a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 520,28 Kč (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 7 328 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

2. Žalobce se domáhal zaplacení částky 13 191,66 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 5. 2022, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalobce uvedl, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaná částka se skládá z nezaplacené jistiny ve výši 11 191,66 Kč, poplatku 2 000 Kč (4 x 500 Kč za předžalobní upomínky), dále z kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1 131,01 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 520,28 Kč. Dále žádal zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 191,66 Kč za dobu od 6. 9. 2024 do zaplacení, úrok z úvěru ve výši 12,50 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení a přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Žalovaný se ve věci před soudem prvního stupně nevyjádřil, k jednání se nedostavil.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky, neboť nedoložil, že by došlo ke kontraktačnímu procesu tak, jak ho popsal v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, žalovanému nemohl vzniknout závazek zaplatit nezaplacenou část úvěru včetně příslušenství a poplatek. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že žalobce neprokázal ani řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, což ve smyslu aktuální judikatury způsobilo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. V řízení měl za prokázané, že žalobce poukázal žalovanému na účet částku 20 000 Kč, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného. Žalovaný žalobci uhradil částku 8 808,34 Kč, rozhodl proto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 11 191,66 Kč s odůvodněním, že se žalovaný na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil a musí proto ochuzenému vydat, oč se obohatil. Současně vyhověl žalobě co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení. Co do zbývajícího zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného na částku 520,28 Kč, co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1 131,01 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 12,50 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení a co do částky 2 000 Kč představující čtyři platby za předžalobní upomínky po 500 Kč žalobu zamítl.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání podáním ze dne 17. 10. 2025, doplněné podáním ze dne 24. 10. 2025, když odvoláním napadl výrok II. rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 Kč s veškerým úrokem z úvěru a s částečným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 520,28 Kč. Žalobce je přesvědčen, že v řízení řádně prokázal uzavření smlouvy o úvěru, když podrobně popsal, jak k tomu došlo, a doložil relevantní listinné důkazy. Žalobce řádně provedl identifikaci žalovaného, smlouva o úvěru byla uzavřena na dálku v bezpečném on-line prostředí a obsahuje elektronický podpis žalovaného. Ten podepsal dokument zaslaný žalobcem prostřednictvím vydaného osobního certifikátu, který slouží pro autentizaci služeb žalobce včetně tzv. přímého internetového bankovnictví, kdy lze elektronicky podepsat mimo jiné i smlouvu o úvěru. Udělení certifikátu, jímž žalovaný může smlouvu podepsat, je založeno na předchozím důvěryhodném ověření identity žalovaného, kdy se žalovaný fyzicky dostaví do prostor banky a předloží k výše uvedenému platné osobní doklady. Finanční prostředky z úvěru byly vyplaceny na jeho předem ověřený bankovní účet. Žalobce tak nesouhlasí se závěrem, na němž stojí rozhodnutí soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva nebyla uzavřena a že tedy nebyl dodržen kontraktační proces podle § 561 a 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru. Žalobce před soudem prvního stupně tvrdil a doložil uzavření smlouvy elektronickým způsobem a řádně vysvětil, jak ke kontraktačnímu procesu došlo, soudu prvního stupně se však tvrzení žalobce jevilo jako nedostatečné. Žalobce má za to, že splnil svoji důkazní povinnost. Žalovaný uzavření smlouvy nerozporoval, poskytnutý úvěr zpočátku hradil řádně a včas. Žalobce se v odvolání rovněž vyjádřil k posuzování úvěruschopnosti žalovaného, když má za to, že došlo k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr a že k tomu žalobce také doložil soudu prvního stupně potřebné doklady. Žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjem ze závislé činnosti je 38 000 Kč měsíčně, z podnikatelské činnosti 460 000 Kč ročně, což odpovídá částce 38 333 Kč měsíčně a že ostatní příjmy rodinných příslušníků činí 30 000 Kč měsíčně. Žalobce měl k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za posledních šest měsíců, z nichž plyne průměrný příjem žalovaného 65 407 Kč měsíčně. Žalobce posuzoval rovněž výdaje žalovaného, když žalovaný uvedl náklady spojené s bydlením ve výši 11 000 Kč měsíčně. Žalobce na toto tvrzení žalovaného nespoléhal, tyto údaje ověřil, zjistil pravidelnou platbu nájemného ve výši 9 011 Kč a vycházel z celkových výdajů na bydlení ve výši 14 190 Kč. Následně vycházel z celkových výdajů žalovaného ve výši 43 437 Kč, z čehož ostatní výdaje činily částku 6 000 Kč, výdaje na bydlení částku 14 190 Kč, životní minimum částku 4 250 Kč, závazky u jiných poskytovatelů úvěrů částku 11 396 Kč a závazky u žalobce částku 7 601 Kč. Vycházel dále z výstupů z řady veřejných registrů a databází. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas hradil téměř 18 měsíců, podle názoru žalobce příčina důvodu aktuálního nesplácení dluhu vznikla až po poskytnutí úvěru a nesouvisí s ekonomickou a sociální situací žalovaného v době před poskytnutím úvěru. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen žalobci uhradit částku 13 191,66 Kč, úrok ve výši 12,50 % ročně z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 11 191,66 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, kapitalizovaný úrok ve výši 1 131,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 520,28 Kč, dále aby přiznal žalobci právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně ve výši 7 328 Kč a zavázal žalovaného uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl rozsudek odvoláním napaden (výrok II.) a ohledně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je sice důvodné, nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby (výrok II.) je věcně správné. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zůstal odvoláním žalobce nedotčen, nabyl proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.

12. Podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, přijaté ke změně výroku o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, bod 30 „Pokud však výrok o nákladech řízení není výslovně napaden, při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé není dána potřeba měnit výrok o nákladech řízení (ve prospěch či neprospěch žádného z účastníků), neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo“, čímž se Ústavní soud odchýlil od dříve vydaného nálezu sp. zn. I.ÚS 1238/23 a II. ÚS 1145/24.

13. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.

14. Ačkoliv žalobce zkoumal před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, nezkoumal ji řádně. Žalobce měl sice k dispozici šest měsíčních výpisů z účtu žalovaného, z nichž dovozoval příjmy a výdaje žalovaného, ovšem schopnost žalovaného řádně splácet úvěr nebyla ze strany žalobce řádně posouzena. Žalobce měl při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zhodnotit i skutečnost, že žalovaný uvedl v čestném prohlášení vyšší příjmy, než ve skutečnosti měl. Neuvedl také dalších dvanáct spotřebitelských úvěrů, hypotečních úvěrů nebo úvěrů na kreditních kartách, které měl v době uzavření úvěru, a to v celkové výši 541 407,50 Kč. I to mělo žalobce vést k větší obezřetnosti a další úvěr žalovanému neposkytnout. Odvolací soud proto ve shodě soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce před poskytnutím úvěru nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného. Smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná.

15. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky, neboť nedoložil, že by došlo ke kontraktačnímu procesu tak, jak ho popsal v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Odvolací soud naopak zastává názor, že žalobce řádně prokázal uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky. Žalobce měl povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a prokazovat je, z listinných důkazů založených ve spise a podle ustálené praxe žalobce v řízení prokázal uzavření úvěrové smlouvy za použití elektronických prostředků komunikace na dálku. Žalovaný nebyl pro žalobce neznámou osobou, šlo o klienta žalobce, žalovaný při uzavření úvěrové smlouvy ověřil svou totožnost. Úvěr byl vyplacen na ověřený bankovní účet žalovaného. Odvolací soud proto nemá pochybnosti o tom, že žalovaný vyjádřil svou vůli smlouvu uzavřít tím, že do internetové aplikace zadal kód, který mu za tímto účelem byl zaslán na jeho mobilní telefon. Následně potom několik měsíců úvěr splácel. Na výsledek řízení však tento závěr odvolacího soudu nemá žádný vliv, neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná pro řádně nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobcem.

16. Odvolací soud považuje za správný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce nemá právo na úrok z úvěru, na další zákonný úrok z prodlení a náklady spojené s předžalobními výzvami ve výši 2 000 Kč. Na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení jen ve výši nesplacené jistiny (přiznané ve výroku I.), neboť ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru a na jiné plnění nemá žalobce právo.

17. Odvolací soud proto napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí nároku žalobce jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

18. Pokud jde o výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, proti tomuto výroku nebylo podáno samostatné odvolání, nicméně odvolací soud měl povinnost ve smyslu § 151 o. s. ř. rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom vycházel ze Stanoviska Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, přijatého ke změně výroku o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele. Výrok o nákladech řízení nebyl odvoláním žalobce výslovně napaden, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II., není tedy dána potřeba odvolacího soudu měnit výrok o nákladech řízení (ve prospěch či neprospěch žádného z účastníků), neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo. Za této situace odvolací soud výrok III. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by proto náleželo žalovanému, tomu však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.