19 Co 1816/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 C 26/2025-83,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 22 140 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 55 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že částku 580 000 Kč zaplatila žalované dne 6. 4. 2023 na základě faktury č. , hodnota, ze dne 1. 4. 2023. Stavební práce specifikované v této faktuře však nebyly objednány ani provedeny, k zaslání částky došlo pochybením (omylem) žalobkyně. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Namítala, že fakturu ze dne 1. 4. 2023 vystavila žalobkyni po předchozí dohodě, a to i za účelem přenesení daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, žalobkyně platbu učinila po předchozí dohodě v souvislosti s pracemi žalované na rodinném domě syna jednatele žalobkyně.

4. Soud prvního stupně posuzoval, zda se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 580 000 Kč. Vyšel přitom z ust. § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná vystavila žalobkyni fakturu ze dne 1. 4. 2023, č. , hodnota, na částku 580 000 Kč se splatností dne 6. 4. 2023. Mezi účastnicemi je nesporné, že stavební práce uvedené na této faktuře nebyly objednány ani provedeny. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně zaslala žalované dne 6. 4. 2023 peněžní prostředky ve výši 580 000 Kč. Žalobkyně tedy plnila žalované na fakturu ze dne 1. 4. 2023 přesto, že stavební práce v ní uvedené nebyly objednány a provedeny. Za této situace je žalobkyně povinna vysvětlit, proč plnila, a toto tvrzení je povinna prokázat. Žalobkyně tvrdila, že k zaslání částky 580 000 Kč došlo pochybením (omylem) na její straně. Na podporu tohoto tvrzení neoznačila žádné důkazy, byla proto soudem poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Ani z výslechu svědka , jméno FO, , daňového poradce žalobkyně, a dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za duben 2023 a k dani z příjmu za rok 2023 nelze dle soudu prvního stupně dospět k závěru, že k platbě částky 580 000 Kč došlo pochybením (omylem) žalobkyně. Soud prvního stupně proto na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení soudu bezpečně (spolehlivě) neprokázala, že k platbě částky 580 000 Kč došlo pochybením (omylem) na její straně. Žalobkyni se podařilo prokázat pouze to, že v listopadu 2024 provedla změnu daňových povinností ve vztahu k plnění podle faktury ze dne 1. 4. 2023 včetně toho, že doplatila daň z příjmu. To však není k prokázání jejího tvrzení dostatečné. Protože se žalobkyni nepodařilo prokázat, že k platbě částky 580 000 Kč došlo jejím pochybením, nemohla být ve věci úspěšná. Soud prvního stupně s těmito závěry žalobu jako nedůvodnou zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem ve výši 55 350 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká formulaci výroku I. napadeného rozsudku, ve které spatřuje vadu, která má vliv na jeho zákonnost. Formulaci výroku ve znění „žaloba se zamítá“ považuje za nesprávnou, když odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3745/2009 či sp. zn. 33 Odo 640/2003. Pokud se týká věci samé, žalobkyně je toho názoru, že provedeným dokazováním byla prokázána plná důvodnost a oprávněnost podané žaloby. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, a to z důvodu neexistence právního důvodu pro poskytnutí takového plnění. S ohledem na rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení tížilo žalovanou v řízení důkazní břemeno v tom směru, že jí částka ve výši 580 000 Kč má po právu náležet. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k důkaznímu břemenu ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, dle které žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté peněžní prostředky ponechat. Žalobkyně proto nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, nejen že žalované plnila, ale též proč jí plnila, stejně jako s právním názorem, že dosud neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR vyřešena otázka dopadu závěrů judikatury o rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, které byly vysloveny k právní úpravě zák. č. 40/1964 Sb., na právní úpravu zák. č. 89/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2014. Žalobkyně naopak považuje za jednoznačně judikované, že závěry o rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, které byly vysloveny k právní úpravě zák. č. 40/1964 Sb., je namístě aplikovat i na právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb. účinnou od 1. 1. 2014. Žalobkyně proto považuje prokazování omylu na své strany za nadbytečné, je však toho názoru, že omyl na její straně provedeným dokazováním prokázán byl a opačné závěry soudu prvního stupně v tomto směru představují zcela nepodložené úvahy, nemající oporu v provedeném dokazování, hraničící s tzv. deformací důkazu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 580 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 11. 2024 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a dále uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náhrady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Pokud žalobkyně v odvolání namítá, že výrok I. rozsudku ve znění „žaloba se zamítá“ je neurčitý a zakládá vadu řízení, pak tuto námitku má za ryze účelovou a nedůvodnou. Pokud soud zamítá žalobu v celém rozsahu, je formulace „žaloba se zamítá“ zcela postačující, neboť rozsah zamítnutí je dán obsahem žalobního petitu, který je v záhlaví a odůvodnění rozsudku jasně specifikován. V projednávané věci není pochyb o tom, co bylo předmětem řízení a jak soud o celém tomto předmětu rozhodl. Pokud jde o odvolací argumentaci žalobkyně, která vyjadřuje nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně ohledně rozložení důkazního břemene v případě bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, pak žalovaná se plně ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, který správně aplikoval moderní civilistickou doktrínu k § 2991 o. z. Soud prvního stupně správně dovodil, že pokud žalobkyně plnila vědomě, nese důkazní břemeno ohledně toho, že plnila omylem, tj. že právní důvod chyběl a ona o tom nevěděla. Žalovaná v řízení konzistentně tvrdila, že platba byla provedena na základě dohody zúčastněných stran v rámci širších smluvních a dodavatelských vztahů. Žalobkyně nyní účelově popírá existenci tohoto ujednání a snaží se zneužít důkazní nouze, do které by žalovanou uvrhla mechanická aplikace starší judikatury. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jednala v omylu. Naopak okolnosti případu nasvědčují tomu, že žalobkyně v době platby věděla, co a proč hradí a konstrukci o „omylu“ vytvořila až dodatečně. Pokud jde o hodnocení výpovědi svědka , jméno FO, , pak soud prvního stupně logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč tuto výpověď považuje za nevěrohodnou a rozporuplnou. Není rovněž pravdou, že by soud pominul důkazy. Rovněž tvrzení žalobkyně, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní, je hrubým zkreslením reality. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě podrobně vylíčila skutkový děj, specifikovala související platby a smluvní vztahy a navrhla k těmto tvrzením důkazy. To, že soud prvního stupně tyto důkazy neprováděl, nebylo důsledkem pasivity žalované, nýbrž procesního úspěchu žalované již v rovině neunesení důkazního břemene žalobkyní. Soud výslovně uvedl, že se obranou žalované nezabýval pro nadbytečnost, neboť žaloba byla zamítnuta již z primárního důvodu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

10. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu ve věci a tento skutkový stav také správně právně hodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývají z provedených důkazů, které soud v souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku; stejně tak odkazuje rovněž na právní hodnocení věci soudem prvního stupně, a to včetně úvah o rozložení důkazního břemene, neboť se s nimi v této konkrétní projednávané věci odvolací soud zcela ztotožňuje. K odvolacím námitkám žalobkyně pak odvolací soud dodává následující.

11. Pokud žalobkyně namítala, že výrok I. rozsudku ve znění „žaloba se zamítá“ je neurčitý a jeho formulace tak zakládá vadu řízení, pak odvolací soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Žalobkyni lze přisvědčit v tom směru, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba, aby výrok rozhodnutí byl určitý, což platí i pro zamítavé výroky, aby bylo zřejmé, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. V projednávané věci však byla žaloba žalobkyně zamítnuta v plném rozsahu, předmět řízení je vyjádřen v záhlaví napadeného rozhodnutí a také z odůvodnění rozsudku zcela jasně vyplývá, že žaloba žalobkyně o zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta zcela. Tato vada formulace výroku I. rozsudku soudu prvního stupně tak nemá za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci.

12. Hlavní odvolací námitkou žalobkyně je nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně ohledně rozložení důkazního břemene ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však sdílí právní názor soudu prvního stupně, že v tomto konkrétním případě je žalobkyně povinna tvrdit a prokázat nejen, že žalované plnila, ale také proč žalobkyni plnila, a to právě s ohledem na konkrétní projednávanou věc, když žalobkyně tvrdí, že peněžní prostředky ve výši 580 000 Kč žalované zaslala pochybením (omylem) na své straně. Nelze přitom přehlédnout, že žalobkyně plnila žalované na základě faktury ze dne 1. 4. 2023, peněžní prostředky zaslala žalované 6. 4. 2023, a to vše v situaci, kdy plnění uvedené v této faktuře – stavební práce – nebylo žalobkyní objednáno a nebylo žalovanou provedeno. Žalobkyně pak tvrdí, že toto své pochybení (omyl) zjistila v listopadu 2024, tedy více než rok a půl po poskytnutém plnění. Žalobkyně tedy nepochybně fakturu zaplatila vědomě, přestože si práce v ní uvedené neobjednala a nebyly provedeny, přes poučení soudu dle § 118a o. s. ř. však nijak nevysvětlila, jak k tvrzenému pochybení (omylu) na její straně došlo. Pokud žalobkyně navrhla k prokázání svého tvrzení o omylu výslech svědku , jméno FO, a dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za duben 2023 a k dani z příjmů za rok 2023, pak soud prvního stupně tyto provedené důkazy řádně hodnotil, když logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč nepovažuje výpověď svědka , jméno FO, za přesvědčivou, když tento svědek si ve svých vyjádřeních protiřečil. Odvolací soud sídlí jeho závěry, že žalobkyní navržené a soudem prvního stupně provedené důkazy prokazují pouze skutečnost, že v listopadu 2024 žalobkyně provedla změnu daňových povinností ve vztahu k plnění podle faktury ze dne 1. 4. 2023, a to včetně toho, že doplatila daň z příjmu. To však nijak neprokazuje existenci omylu žalobkyně v dubnu 2023 při zaslání peněžních prostředků ve výši 580 000 Kč na základě faktury vystavené žalovanou právě žalované. Odvolací soud proto považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že k platbě částky 580 000 Kč došlo omylem na její straně. Ve smyslu § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. tak žalobkyně nemá právo na vrácení poskytnutého plnění.

13. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že úvahy soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, stejně tak není důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný sice přednesl v řízení tvrzení o údajném skutečném důvodu platby, který měl být předmětnou fakturou zastřen, avšak zůstal po důkazní stránce zcela pasivní. Naopak soud prvního stupně důkazy navržené žalovanou pro nadbytečnost neprováděl, neboť argumentaci žalované týkající se skutečností, které tvrzený nárok žalobkyně vylučují, nepovažoval s ohledem na svůj primární právní závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní za podstatnou.

14. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že odvolací důvody uplatněné žalobkyní nebyly naplněny a nebyly zjištěny ani žádné jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, které byly soudem prvního stupně správně vyčísleny.

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná. Je proto povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, které spočívají v odměně za právní zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 10 620 Kč a 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč. Náklady odvolacího řízení žalované tak dosahují částky 22 140 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud žalobkyni, aby tyto náklady zaplatila do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.