19 Co 816/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyň JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení hranice pozemků, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28.11.2025, č.j. 6 C 115/2021-355, ve znění opravného usnesení ze dne 6.3.2025, č.j. 6 C 115/2021-363 a ze dne 28.3.2025, č.j. 6 C 115/2021-366

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výroku v odstavcích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výroku v odstavcích IV. a V. mění takto:Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně každý ve výši 46 305,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.Žalobci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení každý ve výši 830,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Prachaticích.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení každý ve výši 5 846,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. st. , číslo, a parc. č. , číslo, v k.ú. , adresa, tak, jak jsou vymezeny v geometrickém plánu č. , číslo, (výrok I.), vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl zčásti a určil, že žalovaný je vlastníkem vydržené části pozemku žalobců parc. č. , číslo, , konkrétně části vymezené v geometrickém plánu jako nový pozemek parc. č. , číslo, o výměře 47 m2 a dále určil, že žalobci jsou spoluvlastníky zbývající části pozemku parc. č. , číslo, označeného v geometrickém plánu jako nově vzniklý pozemek č. , číslo, (výrok II.). Vzájemný návrh žalovaného v části, kterou se domáhal určení průběhu vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a parc. č. st. , číslo, zamítl (výrok III.), o náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 92 611,35 Kč (výrok IV.), o nákladech státu rozhodl tak, že tyto jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně v částce 1 661 Kč na účet okresního soudu (výrok V.). Žalobci se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. st. , číslo, a parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , jak jsou vymezeny geometrickým plánem č. , číslo, . Tvrdili, že tyto pozemky byly , Jméno žalobce A, vydány v restituci a že v roce 1994 došlo k jejich zaměření, přičemž hranice byla vytyčena a stvrzena i zástupkyní žalovaného, jeho matkou , jméno FO, . Žalobci dále namítali, že žalovaný nemohl pozemky vydržet, neboť do roku 1992 nebylo vydržení majetku státu možné a od roku 1994 mu chyběla dobrá víra, neboť byl s odlišným vytyčením hranice seznámen. Žalovaný se bránil tím, že pozemky užívá v nezměněném rozsahu od roku 1974, kdy je nabyl kupní smlouvou od svých rodičů. Tvrdil, že hranice pozemků byla dána historickým oplocením a zdmi domů, které tvoří přirozenou hranici. Namítal, že zaměření z roku 1994 nebylo provedeno za jeho účasti, a že jeho matka nebyla k zastupování výslovně zmocněna. Dále uplatnil vzájemnou žalobu, v níž se domáhal určení, že je vlastníkem jím vydržené části pozemku parc. č. , číslo, (v geometrickém plánu vymezené jako parc.č. , číslo, ). Rovněž požadoval určení, že hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a st. , číslo, vede po linii zdiva domu žalobců č. p. , číslo, . Soud provedl rozsáhlé dokazování, včetně výslechů svědků, znaleckých posudků a listinných důkazů. Zjistil, že žalovaný užíval pozemek parc.č. , číslo, v rozsahu vymezeném původním plotem již od roku 1974, byl tedy v dobré víře, že je vlastníkem pozemku v rozsahu daném oplocením, tedy včetně malé části pozemku sousedního tehdy ve vlastnictví státu. Putativním titulem je kupní smlouva z roku 1974, když se žalovaný důvodně domníval, že touto zakoupil pozemek v rozsahu oplocení. Do 31.12.1991 nebylo sice možné vydržet pozemek ve vlastnictví státu, ale k vydržení došlo ke dni 1.1.1992, když žalovanému lze do desetileté vydržecí doby započíst předchozí držbu od roku 1974. Dále konstatoval, že geometrický plán z roku 1994 nebyl žalovanému řádně oznámen a jeho účast na zaměření nebyla prokázána. Soud proto uzavřel, že žalovaný pozemek bezpochyby vydržel a stal se jeho vlastníkem k datu 1.1.1992. I kdyby tento závěr nebyl správný, vydržel by jej ke dni , datum, či případně by později došlo k mimořádnému vydržení uplynutím dvacetileté doby držby. Ve vztahu k hranici mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a st. , číslo, soud vyšel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a dalších důkazů, podle nichž je hranice tvořena zdí domu č. p. , číslo, . I kdyby tomu tak nebylo, žalovaný by i tuto část pozemku vydržel, neboť ji užíval v dobré víře od roku 1974. Soud proto žalobu žalobců zamítl, a naopak vyhověl vzájemné žalobě žalovaného v části týkající se určení vlastnictví žalovaného k vydržené části pozemku žalobců. V části, v níž se žalovaný domáhal určení hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a st. , číslo, , soud žalobu zamítl s odkazem na to, že hranice je objektivně zjistitelná a nelze ji určovat podle § 1028 občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení včetně nákladů na právní zastoupení, cestovné a znalecké posudky. Žalobci byli rovněž zavázáni k úhradě nákladů řízení státu.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci, odvolání směřuje proti výroku v odst. I, II., IV. a V., jako odvolací důvody uplatňují důvody podle § 205 odst. 2 písm. e), f) a g) o.s.ř. a navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě odvolatelů vyhoví v plném rozsahu a vzájemný návrh žalovaného zamítne. Žalobci nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný vydržel část pozemku parc. č. , číslo, , a tvrdí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydržení. Klíčovým bodem jejich argumentace je, že dne 30. 9. 1994 došlo k přerušení oprávněné držby žalovaného v důsledku vytýčení hranice pozemků, kterého se účastnila jeho matka. Tímto aktem došlo podle žalobců k vyloučení dobré víry žalovaného. Dále žalobci poukazují na výpověď manželky žalovaného, která uvedla, že nebylo zřejmé, komu patří plot oddělující pozemky, což podle žalobců rovněž vylučuje existenci dobré víry. Argumentují také tím, že žalovaný nemohl vydržet část pozemku před 1. 1. 1992, neboť tehdejší právní úprava vydržení vlastnického práva k majetku státu neumožňovala. Odkazují přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2007/2005, z nějž dovozují, že žalobci nelze započítat držbu před 1.1.1992. Žalobci rovněž tvrdí, že byli poškozeni protiprávním postupem katastrálního úřadu, který v roce 2018 změnil průběh vlastnické hranice bez jejich vědomí a souhlasu, a to na základě rozsudku, který se podle nich netýkal určení hranic. Tato změna byla provedena bez jejich vyrozumění a bez možnosti se k ní vyjádřit. Podle žalobců se jednalo o úmyslné protiprávní jednání úředníka, které žalovaný následně zneužil k výstavbě betonového plotu na sporné části pozemku. Žalobci navrhují, aby odvolací soud změnil napadené části rozsudku a žalobě vyhověl v plném rozsahu, zamítl vzájemný návrh žalovaného a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný, s odvoláním nesouhlasí, napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalobců bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o.s.ř. v rozsahu, ve kterém byl napaden odvoláním (výroky I., II. IV. a V.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, shledal pouze nesprávnou formulaci nákladových výroků.

5. Podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ), ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

6. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ).

7. Odvolací soud neshledal žádné vady v řízení před soudem prvního stupně, skutková zjištění soudu mají oporu v provedeném dokazování, důkazy jsou hodnoceny logicky a přesvědčivě, skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a správné je i právní posouzení příslušných otázek. Za nesprávné shledal odvolací soud pouze formulaci rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

8. Pokud jde o otázku vydržení, odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalovaný ke dni 1.1.1992 vydržel část pozemku žalobců, jak je vymezena v geometrickém plánu, jež je přílohou rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud podmínky vydržení posuzoval správně podle předchozí právní úpravy, konkrétně podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění ke dni 1.1.1992, když rozhodným kritériem pro volbu příslušné právní úpravy je okamžik, kdy mělo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením.

9. Odvolací soud rekapituluje podstatná skutková zjištění potřebná pro posouzení otázky vydržení. Žalovaný se dozvěděl o tom, že jím užívaná oplocená zahrada je tvořena částí pozemku žalobců podle závěru okresního soudu až ze zápisu o zjištění průběhu a označení hranic ze dne 19.4.2016, tedy krátce po uvedeném datu. Rodina žalovaného užívala pozemek parc. č. , číslo, již od roku 1951. Sám žalovaný užíval pozemek od roku 1974, kdy jej nabyl kupní smlouvou od rodičů, v rozsahu vymezeném jednak zdmi budov a zejména plotem oddělujícím pozemky parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, , když tento plot vybudoval právní předchůdce žalobců – Československý stát. Tedy znatelnou hranicí mezi pozemky parc. č. , číslo, a , číslo, v terénu byl tento plot. Výměra připlocené části sousedního pozemku činí pouhých 47 m2, výměra pozemku žalovaného parc. č. , číslo, činí 403 m2, zaplocená část cizího pozemku tvoří tedy necelých 12 % správné výměry. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by měly vést žalovaného k pochybnostem o tom, že oplocená rodinná zahrada je totožná s pozemkem parc. č. , číslo, , k tomu došlo až po 19.4.2016.

10. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že na základě výše uvedených zjištěných skutečností lze uzavřít, že žalovaný byl v omluvitelném omylu, že oplocená rodinná zahrada je totožná s pozemkem parc. č. , číslo, , tedy včetně připlocené části sousedního pozemku, když připlocená výměra je malá a tvoří necelých 12 % správné výměry pozemku žalovaného. Lze tedy uzavřít, že podle kritérií běžné opatrnosti ve smyslu konstantní soudní judikatury (například rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 496/2004) byl žalovaný v dobré víře, že v roce 1974 zakoupil kupní smlouvu od svých rodičů i zaplocenou část sousedního pozemku, tedy že byl vlastníkem této části na základě uvedeného putativního titulu, a to kupní smlouvy z roku 1974. , adresa, víra podle zjištění okresního soudu trvala minimálně do 19.4.2016, nicméně pro závěr o vydržení ke dni 1.1.1992 postačuje zjištění o existenci dobré víry k uvedenému datu.

11. Správný je i závěr okresního soudu, že žalovanému lze započíst držbu připlocené části pozemku i za období před 1.1.1992, když tento závěr je v souladu s konstantní soudní judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod Rc 50/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Oprávněná držba tedy trvala u žalovaného od roku 1974 do 1.1.1992, tedy více než zákonem vyžadovanou dobu deseti let. Odvolací soud tedy uzavírá, že závěr okresního soudu, že žalovaný splnil podmínky řádného vydržení připlocené části sousedního pozemku ke dni 1.1.1992 (který byl prvním dnem, kdy bylo možné vydržet vlastnické právo k pozemku ve vlastnictví státu a k tomuto dni byla připlocená část sousedního pozemku ve vlastnictví Československého státu), je správný.

12. Vzhledem k výše uvedenému závěru o vydržení ke dni 1.1.1992, je zcela irelevantní hlavní odvolací námitka žalobců uplatněná v odvolání a totiž, že žalovaný měl pozbýt dobrou víru v roce 1994, kdy mělo dojít k zaměření hranice pozemků , číslo, a , číslo, , když tomu měla být přítomna za žalovaného jeho matka. Splnění podmínek pro řádné vydržení se zkoumá ke dni, kdy k vydržení mělo dojít, v dané případě ke dni 1.1.1992. Není podstatné, že ke ztrátě dobré víry mělo dojít až poté, co k nabytí vlastnického práva vydržením došlo. Ostatně ani uvedená námitka není věcně správná, neboť okresní soud podobně a přesvědčivě vysvětlil, proč nedošlo ke ztrátě případné dobré víry u žalovaného v roce 1994, ale až v roce 2016.

13. Nesprávný je také odkaz odvolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2007/2005, z nějž žalobci vyvozují, že žalovanému nelze započítat držbu před 1.1.1992, když uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká zcela odlišné situace, a to, že nelze dojít k závěru, že držitel vydržel vlastnické právo, když jeho dobrá víra se vztahovala k možné držbě práva osobního užívání pozemku, nikoliv práva vlastnického. V této souzené věci jde o zcela odlišný případ, žalovaný v roce 1974 nabyl vlastnictví k pozemku č. , číslo, a jeho oprávněná držba ve vztahu k zaplocené části pozemku se týká omluvitelného omylu o tom, že je vlastníkem i této zaplocené části sousedního pozemku.

14. Za zcela irelevantní nutno označit argumentaci odvolatelů v části IV. podaného odvolání, kde poukazují na údajný protiprávní postup katastrálního úřadu po roce 2017. Toto řízení je řízením občanskoprávním, jeho předmětem je zkoumání otázky vlastnictví a rozsahu vlastnictví předmětných pozemků, předmětem tohoto řízení není revize správnosti či legálnosti postupu katastrálního úřadu v době 25 let po vydržení vlastnického práva žalovaným. Jinými slovy na skutečnosti, že žalovaný ke dni 1.1.1992 vydržel zaplocenou část sousedního pozemku nemohou nic změnit události či skutečnosti nastalé po 1.1.1992, tedy uplatnění restitučního nároku žalobci, vydání pozemku žalobcům, ani proces zjišťování sporné hranice mezi pozemky po roce 2017. Právní zástupce žalobců při odvolacím jednání upřesnil, že tyto skutečnosti byly tvrzeny ve vztahu k otázce dobrých mravů. Případné porušení principu dobrých mravů či nesprávný úřední postup katastrálního úřadu po roce 2017 nemůže na vydržení nic změnit, protože se netýká rozhodných otázek, ohledně vydržení zaplocené části sousedního pozemku ke dni 1.1.1992, a též proto, že případné pochybení orgánu veřejné moci nelze přičítat žalovanému jako subjektu zcela odlišnému.

15. Jestliže soud učinil jednoznačný závěr o vydržení části pozemku žalovaným v oblasti sporné hranice mezi pozemky parc. č. , číslo, a , číslo, , tím došlo materiálně i k vyřešení otázky hranice mezi těmito pozemky. Je nadbytečné řešit, kde by vedla hranice pozemků, nebýt vydržení, které nastalo. Je tedy zjevné, že nárok žalobců na určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. , číslo, v rozsahu, který je v rozporu s uvedeným závěrem o vydržení, nemůže být správný, a proto okresní soud odůvodněně žalobu žalobců v této části zamítl.

16. Pokud jde o otázku průběhu hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a , číslo, , ve vztahu k formulaci žaloby, tedy k otázce rozsahu vlastnictví žalobců k pozemku parc. č. st. , číslo, , uplatněné odvolací námitky žalobců se argumentace a závěru okresního soudu v této otázce nijak netýkají. Odvolací soud může odkázat na logické a správné závěry okresního soudu k této otázce formulované v odstavcích 51. a 52. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožňuje.

17. Odvolací soud tedy shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavcích I. a II. věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

18. Za správný však nelze považovat závěr okresního soudu, který rozhodoval o náhradě nákladů řízení tak, že povinnost k jejich úhradě ukládal žalobcům společně a nerozdílně. Takto se postupuje v případě účastníků majících postavení tzv. nerozlučných účastníků. Žalobci v tomto řízení toto postavení nemají, jedná se o postavení samostatných účastníků vyplývajících z jejich nezávislého postavení jako podílových spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Náhrada nákladů řízení proto musí být ukládána každému z účastníků separátně, a to podle poměru, jaký mají k předmětu řízení. Tento poměr je dán výší jejich spoluvlastnických podílů, které jsou stejné. Odvolací soud tedy shledal správný závěr okresního soudu, že žalobci jsou v řízení stranou zcela neúspěšnou, a proto hradí náhradu nákladů řízení jak žalovanému jako straně ve sporu plně úspěšné, tak hradí i náklady placené státem. Odvolací soud proto podle § 220 o.s.ř. změnil nákladové výroky tak, že úhradu nákladů neuložil žalobcům společně a nerozdílně, ale každému v rozsahu jedné poloviny.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, když žalobci nebyli se svým odvoláním úspěšní ani zčásti. Soud proto přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 693,44 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení za 2 úkony (písemné vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) v sazbě 2500 Kč ve výši 5000 Kč, dvě paušální odměny hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč, z nákladů v souvislosti s cestou právního zástupce žalovaného k odvolacímu jednání, a to ztráta času v rozsahu 4,5 hodiny ve výši 1350 Kč a cestovné ve výši 2414 Kč (320 km, průměrná spotřeba 5,3 l/100km, cena nafty 32,90 Kč) a 21% DPH. Soud uložil každému z žalobců k úhradě polovinu těchto nákladů.