19 Co 893/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném v předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení částky 584 723,72 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2025, č. j. 21 C 384/2024-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., v části týkající se splatnosti částky 443 348 Kč mění takto:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 443 348 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II., co do zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 601 303,20 Kč od 10. 3. 2024 do 23. 4. 2024, z částky 595 851,01 Kč od 24. 4. 2024 do 25. 5. 2024, z částky 589 953,57 Kč od 26. 5. 2024 do 2. 7. 2024, z částky 587 723,72 Kč od 3. 7. 2024 do 24. 7. 2024, z částky 584 723,72 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 214 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 443 348 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do jejich úplného zaplacení (výrok v odstavci I.). V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 141 375,72 Kč, úroku ve výši 611,29 Kč a 9,49 % ročně z částky 601 303,20 Kč od 29. 2. 2024 do 23. 4. 2024, z částky 595 851,01 Kč od 24. 4. 2024 do 25. 5. 2024, z částky 589 953,57 Kč od 26. 5. 2024 do 2. 7. 2024, z částky 587 723,72 Kč od 3. 7. 2024 do 24. 7. 2024 a z částky 584 723,72 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 601 303,20 Kč od 10. 3. 2024 do 23. 4. 2024, z částky 595 851,01 Kč od 24. 4. 2024 do 25. 5. 2024, z částky 589 953,57 Kč od 26. 5. 2024 do 2. 7. 2024, z částky 587 723,72 Kč od 3. 7. 2024 do 24. 7. 2024 a z částky 584 723,72 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok v odstavci II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 214 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Zaplacení shora uvedených částek se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že se jedná o nárok ze smlouvy o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela dne 3.1.2022 a na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 670 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky ale nehradil řádně a včas, proto úvěr zesplatnila. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost uloženou jí v ust. § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele, případně i z jiných zdrojů. Zdůraznil, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující, je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“, údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně vycházela ze sdělení žalovaného o jeho měsíčních příjmech ve výši 50 000 Kč, které ověřila z výpisu z běžného účtu žalovaného, pokud jde o výdaje, vycházela ze sdělení žalovaného o jejich měsíční výši 32 000 Kč. Žalobkyně dále odkázala též na údaje o životním minimu, o normativních nákladech na bydlení a na informace z databází (NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku). Soud prvního stupně z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1.10.2021 do 29.1.2022 zjistil, že žalovaný v tomto období obdržel průměrně částku ve výši 47 125 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení výdajové stránky žalovaného, skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně nepovažoval za nedostatečná, vyzval ji proto, aby je doplnila. Žalobkyně však ani přesto nevylíčila, jak dospěla k závěru ohledně měsíčních výdajů žalovaného. Ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. Dostatečné není ani vychází-li poskytovatel úvěru ze statistických či normativních dat. Bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit i jeho schopnost splácet“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Soud vyšel i ze zjištění, že disponibilní zůstatek na účtu žalovaného ve shora uvedeném období činil 1 139 Kč, respektive 11 Kč, platba ve prospěch běžného účtu v celkové výši 500 000 Kč byla označena jako smlouva o zápůjčce a smlouva o zápůjčce z 8. 12. 2021. Z uvedeného nelze nabýt přesvědčení, že žalovaný disponuje dostatečnými příjmy, které by mohly být určeny ke splácení úvěru, ale potvrzuje to, že žalobkyně skutečné výdaje žalovaného při svém posouzení nezohlednila. Žalobkyně odkázala na informace z databáze NRKI a BRKI, nevyjasnila ale z jaké výše měsíčních splátek všech úvěrů žalovaného vycházela. Žalobkyně neprokázala, že by při uzavření úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalovaného a byla posouzena jeho úvěruschopnost. S odkazem na ust. § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru učinil závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 670 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než 226 652 Kč, dluží tedy částku 443 348 Kč. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny, uložil soud splnění povinnosti ve splátkách po 500 Kč měsíčně, bez stanovení ztráty výhody splátek. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného, vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by mělo být v silách žalovaného ji splácet. Nemohl přihlédnout k poměrům žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru, neboť údaj o příjmu žalovaného není aktuální a pokud jde o údaj o výdajích, žalobkyně je neprokázala. Povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem. Současně má soud za to, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží poskytovatele úvěru. Soud je toho názoru, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby vrácení poskytnuté jistiny žádnou roli. Na projednávaný případ nedopadá podle soudu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť není naplněna jeho hypotéza, chybí zde spor i návrh. Podle soudu je třeba v první řadě usilovat o ochranu spotřebitele, soud musí v první řadě dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo další zadlužení spotřebitele. Z těchto důvodů soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek. S ohledem na míru úspěchu přiznal žalobkyni 23,4 % nákladů, když při posuzovaní procesního úspěchu zohlednil též příslušenství pohledávky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, přihlédl tedy, že žalobu zamítl co do částky 275 365,59 Kč, ale i v části úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku, tedy co do částky 141 375,72 Kč a částky 133 989,87 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolala, výrok I. rozsudku napadla v části, ve které se určuje způsob plnění, výrok II. v části týkající se zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně. Pokud jde o úrok z prodlení, soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Zvláštní právní úprava hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, podle kterého zvláštní právní úprava má přednost před úpravou obecnou, v řízení ale nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění podle ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Je tedy namístě aplikace úpravy obecné podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92 aplikace ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru představující speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Obdobný závěr ohledně prodlení učinil i Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 10. 2024, č. j. 15 Co 184/2024-76. Žalobkyně má za to, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svých možností splatit bezdůvodné obohacení. Soud měl postupovat podle obecného pravidla, podle kterého má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu a z důvodu nesplnění této povinnosti měl být žalobci přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou se dostal do prodlení. Pokud jde o způsob plnění, nesouhlasí se způsobem plnění dluhu ve splátkách, a to zejména ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně s dlužnou částkou 443 348 Kč. Tato výše splátky v konečném důsledku znamená, že dluh žalovaného nebude splacen dříve než za cca 74 let. S ohledem na ustálenou judikaturu, dle které má být dluh splacen do 24 měsíců, považuje žalobce toto rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé a zcela v nesouladu s rozhodovací praxí soudů a zakládá nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. Je tak neúměrně zvýhodněn žalovaný na úkor žalobkyně. Výše splátky daná soudem nebyla ani řádně odůvodněna. Žalobkyně dále odkazuje na judikaturu týkající se lhůty ke splnění podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Absence formulace „pod ztrátou výhody splátek“ je praxí toliko právě soudu prvního stupně, ostatní okresní soudu i soudy vyšší instance tuto podmínku v rámci plnění ve splátkách formulují vždy, a to i bez návrhu stran.

3. Žalovaný, který se dostavil k odvolacímu jednání, uvedl, že si je vědom své povinnosti žalobkyni dlužnou částku zaplatit, je OSVČ s příjmem kolem 50 000 Kč měsíčně, v souvislosti s bydlením má náklady 12 000 Kč měsíčně, ale má i několik exekucí. V jeho možnostech by bylo dlužnou částku splácet po 4 000 Kč měsíčně.

4. Krajský soud jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobkyně má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. Jako odvolací důvod je uveden důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle ust. § 201 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 202 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

5. Odvolání žalobkyně se týká otázky splatnosti dosud nevrácené části jistiny z neplatné úvěrové smlouvy a úroků z prodlení. Přisouzený nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny, možnost splátek si strany neujednaly. V daném případě nejde o aplikaci ust. § 160 o. s. ř., existence a forma splátek je výsledkem aplikace ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru, který upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 věty první. Jde o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Účelem ust. § 87 je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele a zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. V zájmu ochrany spotřebitele se stanoví, že poskytnutou jistinu není spotřebitel povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou nesplacenou jistinu, soud může ale rozhodnout i o plnění ve splátkách odpovídajících možnostem spotřebitele. Dobu přiměřenou možnostem spotřebitele je třeba zjišťovat z úřední povinnosti, při rozhodování o stanovení splatnosti dosud nevrácené jistiny spotřebitelského úvěru, který byl poskytnut na základě neplatné úvěrové smlouvy, musí soud posoudit, jaké jsou možnosti spotřebitele k úhradě dlužné částky. Je třeba vzít v úvahu všechny skutečnosti plynoucí z obsahu spisu, využít lze i listiny a materiály, které měl úvěrující v době poskytnutí úvěru. Žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem kolem 50 000 Kč měsíčně a měsíčními náklady kolem 30 000 Kč měsíčně, když nevyšlo najevo, že by se poměry žalovaného od doby poskytnutí úvěru změnily. Odvolací soud je toho názoru, že v možnostech žalovaného je splácet dlužnou částku po splátkách ve výši 4 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek. Ztráta výhody splátek odpovídá spravedlivému uspořádání práv a povinností smluvních stran, vedle ochrany spotřebitele bere ohled i na postavení věřitele a tyto vyvažuje. Neúměrným postihem by se jevilo plnění dlužné částky ve splátkách bez ztráty výhody splátek s přihlédnutím i k tomu, že po splátkách ve výši 4 000 Kč bude žalovaný splácet úvěr přes 9 let. Ve smlouvě o úvěru bylo navíc dohodnuto, že pokud spotřebitel poruší dohodnutý režim splátek, pohledávka se stane splatnou na požádání věřitele. Forma splátek pod ztrátou výhody není ani v rozporu s legitimním očekáváním obou stran. Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se přisouzená částka splatnou automaticky, ale věřitel může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednání vůči spotřebiteli nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené postupoval podle § 220 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v napadené věci změnil.

6. Pokud jde o nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., ten vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud prvního stupně proto učinil správný závěr o tom, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení není důvodný. V případě neplatnosti smlouvy o úvěru má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti a nárok na zákonné úroky z prodlení mu vniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. V této části považuje odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za správný, a proto byl podle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

7. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení v převážné části úspěšná a náhrada nákladů jí za tuto fázi řízení nenáleží. Její úspěch v řízení před soudem prvního stupně činí 23,4 % nákladů vzniklých žalobkyni a činí 6 214 Kč. Odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení a vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo částečně změněno, odvolací soud nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a žalobkyni přiznal částku 6 214 Kč, která se sestává z nákladů žalobkyně před soudem prvního stupně. I odvolací soud umožnil žalovanému zaplatit náklady řízení ve lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku, když stanovení této lhůty žalovaného na úkor žalobkyně neúměrně nezvýhodňuje.