2 Ad 11/2015

Rubrum

2Ad 11/2015 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce J.P., bytem X, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2015, č. j. MPSV-UM/71/15/4S-JČK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5. 1. 2015, č. j. MPSV- UM/71/15/4S-JČK, a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2014, č. j. 146324/14/CK, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2015, č. j. MPSV-UM/71/15/4S-JČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) ze dne 22. 10. 2014, č. j. 146324/14/CK, kterým byla žalobci podle § 53 odst. 2 Pokračování - 2 - 2Ad 11/2015 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) odňata dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 8. 2014, protože mu nárok na dávku ke dni 1. 7. 2014 vůbec nevznikl. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 2. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě uvedl, že mu byl odňat příspěvek na bydlení s tím, že neprokázal, že je nájemcem bytu. Žalobce uvádí, že bydlel v Českém Krumlově v objektu zkolaudovaném jako obytný dům (v katastru nemovitostí zapsán jako rodinný dům) v jednotce 1+1 v 1. PP částečně zapuštěné. Podle potvrzení stavebního úřadu nebyla daná jednotka zkolaudována jako byt. Z doloženého stanoviska Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje vyplývá, že orgán veřejného zdraví souhlasí ve věci změny využívání technických prostor (pronajatých žalobcem) na bytovou jednotku; k faktické změně užívání prostor zatím nedošlo. Podle žalovaného se nejedná o zkolaudovaný byt určený k trvalému bydlení, ale o technický prostor využívaný k bydlení. Žalobce uvádí, že daný byt byl po desetiletí užíván k účelu bydlení, a to s plným vědomím úřadu práce, který v místě opakovaně prováděl šetření. Prostor žalobcem obývaný je uzavřená prostorová jednotka přestavěná na bydlení z technických místností domu kolaudovaného jako dům o více bytových jednotkách. Podle žalobce je nerozhodné, zda jsou pronajímány bytové či nebytové prostory, rozhodný je podle něj především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků nájemní smlouvy. Žalovaný podle žalobce rozhodl v rozporu se zásadami soukromého práva na chráněný nájem bytu a trestá žalobce za to, že v minulosti někdo nečinil kroky v rámci veřejného práva ke změně užívání daného prostoru v souladu se stavebním právem. Žalobce především poukazuje na to, že zákon o státní sociální podpoře definici bytu neobsahuje. Do 31. 12. 2014 obsahoval definice bytu zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním minimu“), ovšem to byla definice pouze pro účely toho zákona primárně za účelem stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na živobytí. Od 1. 1. 2015 byla navíc daná definice za zákona vypuštěna. Hmotněprávní podmínky vzniku nároku na příspěvek na bydlení stanoví § 24 zákona o státní sociální podpoře, a sice vlastnický či nájemní vztah k bytu, hlášení k trvalému pobytu v tomto bytě a určitý poměr mezi náklady na bydlení a příjmem. Žalobce odkazuje na definici bytu v § 2236 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a na ustanovení odst. 2 o tom, že skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci. Občanský zákoník již nadále nesvazuje existenci bytu s kolaudačním souhlasem či stavebním povolením. Žalobce odkazuje též na důvodovou zprávu k dané právní úpravě. Bytem se rozumí prostory určené k bydlení, které jsou samostatným celkem, které mají vlastní vstup s uzamčením a lze je obývat nezávisle na místnostech a prostorech vně bytu. Z hlediska veřejného práva je pro určení bytu rozhodné rozhodnutí správního orgánu stanovující účel užívání stavby, tj. kolaudační rozhodnutí. Takové rozhodnutí může být z hlediska soukromého práva dílčím vodítkem, nemůže však být určující. Dojde-li k pronájmu prostor k bydlení, které nejsou správním rozhodnutí označeny za byt, půjde přesto z hlediska soukromého práva o chráněný nájem bytu. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaný pod č. 2267/2011 Sb. NSS (dostupný z www.nssoud.cz), v němž bylo konstatováno, že pro určení toho, co je bytem v režimu zákona o státní sociální podpoře, je podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky Pokračování - 3 - 2Ad 11/2015 schopné plnit samostatně funkci bydlení. Nejvyšší správní soud odmítnul restriktivní interpretaci pojmu byt pro účely státní sociální podpory prostřednictvím stavebních předpisů a předpisů o vlastnictví bytu, neboť tyto definice bytu není možné na oblast státní sociální podpory mechanicky vztáhnout, má-li být zachován účel příspěvku, kterým je finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Žalobce odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002 (dostupné z www.nsoud.cz), v němž bylo řečeno, že soud není zcela vázán obsahem kolaudačního rozhodnutí; pokud jsou posuzované místnosti po desetiletí s vědomím stavebního úřadu užívány jako obytné, pak soud může vycházet z určení, že jde o obytné místnosti. Žalobce je přesvědčen, že pokud je určitý prostor fakticky k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý, byť dle rozhodnutí stavebního úřadu není určen k bydlení, nelze bez dalšího poskytnutí příspěvku na bydlení odmítnout pouze s odkazem na kolaudační rozhodnutí. Žalovaný na základě nájemní smlouvy žalobce k předmětnému bytu dovodil, že žalobce neprokázal, že je nájemcem bytu. Žalobce poukázal na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na charakteristiky sociální péče. Žalobce závěrem uvedl, že mu nebylo nabídnuto žádné vhodnější či levnější bydlení a ani nebyl ze strany správních orgánů poučen, že pokud půjde o nebytový prostor nelze příspěvek na bydlení poskytnout. Žalobce namítá, že sociální pracovníci postupovali v rozporu s Etickým kodexem sociálních pracovníků a nejednali tak, aby chránili důstojnost a lidská práva klienta. Úřad práce porušil všechny zásady, včetně zásady mlčenlivosti. Žalobce poukazuje na absolutní neúctu k jeho právům. Následně zaslal žalobce krajskému soudu doplnění žaloby s tím, že obdržel vyjádření veřejné ochránkyně práv v jeho kauze. Dále žalobce poukázal na to, že požádal vlastníka nemovitosti o sloučení jednotek A6 (ucelená jednotka, předmět sporu) a A4 (jednotka kolaudovaná jako byt), což podle žalobce řeší kolaudaci bytu i se zpětnou platností. Žalobce předložil smlouvu o nájmu bytu ze dne 28. 10. 2014. Ze stanoviska veřejné ochránkyně práv ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 5953/2014/VOP/AV, vyplývá ve stručnosti to, že zákon o státní sociální podpoře a zákon o pomoci v hmotné nouzi ve znění do 31. 12. 2014 neobsahovaly definici bytu pro účely rozhodování o sociálních dávkách určených k úhradě nákladů na bydlení. Definici zakotvenou v zákoně o životním minimu nelze podle veřejné ochránkyně práv užít. S přihlédnutím k tomu, že občanský zákoník od 1. 1. 2014 umožnil, aby se ustanoveními upravujícími smlouvu o nájmu bytu řídil i nájem jiného než obytného prostoru, dospěla veřejná ochránkyně práv k tomu, že na byt je třeba pro účely dávek na bydlení nahlížet šířeji než pouze v rovině stavebně technických předpisů. Veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že Krajský soud v Brně již koncem roku 2014 potvrdil její názor. Žalobce dále do spisu založil šetření veřejného ochránce práv ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV. Dále žalobce do spisu doložil tiskovou zprávu veřejného ochránce zpráv ze dne 2. 3. 2015 o tom, že Krajský soud v Brně potvrdil názor o tom, že prostor nemusí být zkolaudovaný jako byt, aby bylo možné čerpat doplatek na bydlení; podstatné je, aby byl obývaný prostor vhodný k trvalému bydlení (rozsudek ze dne 8. 10. 2014, č. j. 33 A 11/2013 – 42 – pozn. krajského soudu). II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný odkázal na definici bytu podle vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby a podle § 2236 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterých se bytem rozumí Pokračování - 4 - 2Ad 11/2015 místnost nebo soubor místností, které jsou určeny k bydlení. Určit prostor k bydlení však nemůže sám vlastník, nýbrž příslušný správní orgán podle předpisů práva veřejného. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Ustanovení § 2236 odst. 2 občanského zákoníku se musí vykládat pouze ve vztahu k nájemní smlouvě a nikoliv extenzivně k dávkám sociálního zabezpečení. Žalovaný trvá na tom, že za byt je možno považovat pouze soubor místností, zkolaudovaných jako byt, a poukázal na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2015, která takto i byt explicitně vymezuje. III. Obsah správního spisu Z předloženého správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce požádal dne 2. 7. 2014 o příspěvek na bydlení od 1. 7. 2014 jakožto nájemce bytu. K žádosti přiložil smlouvu o nájmu bytu ze dne 3. 6. 2013. Předmětem nájmu je bytová jednotka A6, byt 1+1 v budově č. p. 298 v ulici Hřbitovní v Českém Krumlově. Ve smlouvě je vymezeno, že byt je umístěný na jihovýchodní straně domu v 1. PP a že je částečně zapuštěný. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2014, č. j. 90536/14/CK, byl žalobci přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4005 Kč od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015. Dne 11. 8. 2014 se na uvedené adrese uskutečnilo sociální šetření k příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádné okamžité pomoci. V protokolu je uvedeno, že žalobce bydlí sám a že se jedná o nebytové prostory; dále je popsáno vybavení bytu. Z protokolu se podává, že z hlediska vhodnosti je ubytování nevyhovující a že žalobci bylo nabídnuto levnější ubytování. Ve spise je dále založeno sdělení E.ON Česká republika, s. r. o. ze dne 29. 8. 2014 a stavebního úřadu Městského úřadu Český Krumlov ze dne 29. 9. 2014. Dne 9. 10. 2014 bylo vydáno oznámení o zahájení správního řízení ve věci odejmutí dávky příspěvku na bydlení ode dne 1. 7. 2014. Dne 22. 10. 2014 bylo pod č. j. 146324/14/CK vydáno rozhodnutí o odejmutí dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení ode dne 1. 8. 2014, protože nárok ke dni 1. 7. 2014 vůbec nevznikl. V odůvodnění úřad práce uvedl, že žalobce sám v řízení o přiznání dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení uvedl, že má zvýšenou spotřebu elektrické energie v bytě. Z toho důvodu byl kontaktován dodavatel energie, který sdělil, že v bytě A6 není stanovena sazba pro domácnost, ale pro technické místnosti. Stavební úřad pak sdělil, že v domě na adrese Hřbitovní 298 se nachází v suterénu technické zázemí a sklepy, žádná bytová jednotka. Úřad práce uzavřel, že předložená nájemní smlouva na byt A6 není uzavřená na bytovou jednotku, která by byla zkolaudována jako byt vhodný k bydlení, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce odvolání, ke kterému přiložil mimo jiné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 29. 10. 2014, ve kterém je vysloven souhlas s projektovou dokumentací na akci „Změna v užívání prostor v 1. PP na bytovou jednotku“ jako s podkladem ke změně v užívání stavby. Dispoziční řešení je popsáno jako vstup, kuchyně se spíží, pokoj, obývací pokoj, WC, sprcha, umyvadlo, osvětlení a větrání pobytových prostor je přirozené (okna). Dne 5. 1. 2015 vydal žalovaný pod č. j. MPSV- UM/71/15/4S-JČK napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalovaný po přezkoumání spisové dokumentace konstatoval, že nebylo prokázáno, že by byl žalobce nájemcem bytu ve smyslu § 24 zákona o státní sociální podpoře. Pronajaté prostory, uvedené v nájemní smlouvě, nejsou podle doloženého potvrzení stavebního úřadu zkolaudovány jako byt, ale jako technický prostor. Ze stanoviska Krajské hygienické stanice sice vyplývá souhlas se změnou prostorů na bytovou jednotku, avšak k faktické změně užívání prostor zatím nedošlo. Pro účely dávky příspěvku na bydlení podle Pokračování - 5 - 2Ad 11/2015 zákona o státní sociální podpoře se nejedná o zkolaudovaný byt určený k trvalému bydlení, ale o technický prostor využívaný k bydlení. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2014 platí, že nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Správní orgány své rozhodnutí o odnětí dávky příspěvku na bydlení opřely o prosté tvrzení, že žalobce neprokázal, že je nájemcem bytu ve smyslu § 24 zákona o státní sociální podpoře. Oba správní orgány vycházely z toho, že byt pro účely příspěvku na bydlení musí být zkolaudovaný jako byt určený k trvalému bydlení. Přitom zákon o státní sociální podpoře ve znění platném do 31. 12. 2014 neobsahoval definici bytu pro účely tohoto zákona. Oba správní orgány nastolily právní hodnocení věci, aniž by jej však jakkoliv opřely o platnou právní úpravu. Argumentace správních orgánů tak postrádá jakkoliv zákonnou oporu a nelze s ní v podstatě ani polemizovat, neboť není jasné, z čeho správní orgány dovodily, že byt ve smyslu zákona o státní sociální podpoře musí být zkolaudován stavebním úřadem k účelu bydlení. Právní argumentaci správních orgánů je nutno bez dalšího odmítnout, neboť je nepodložená, nesprávná a nezákonná, jak bude vysvětleno níže. Správní orgány se spokojily se zjištěním od stavebního úřadu o tom, že pronajatý prostor nebyl zkolaudován jako byt. To je jediný důvod, o který bylo odnětí dávky opřeno. Takový důvod však nemůže obstát. Krajský soud nemohl při posuzování dané otázky odhlédnout od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaném pod č. 2267/2011 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval problematikou nároku na příspěvek na bydlení v případě, kdy žadatel trvale bydlí ve stavbě určené k individuální rekreaci. Přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že „účelem příspěvku na bydlení podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Z hlediska posouzení nároku na dávku nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby, které prokazatelně trvale bydlí ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní, a které zároveň nemají byt nebo obytnou místnost podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.“ Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při hledání definice pojmu bytu pro účely zákona o státní sociální podpoře nelze vyjít toliko z právní úpravy stavebního práva, ale že je nutno sledovat smysl a účel předmětné dávky. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vymezil pojem bytu pro účely příspěvku na bydlení prostřednictvím následujících kritérií: Pokračování - 6 - 2Ad 11/2015 1) Jedním z pojmových znaků bytu je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. 2) Má-li účel zákonné úpravy příspěvku na bydlení především na mysli hrazení nákladů ve vztahu k bydlení, bude pro určení toho, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. 3) Dále je též nutné zohlednit i to, zda má osoba v bytě trvalý pobyt, zda má jinou možnost bydlení apod. Nejvyšší správní soud závěrem konstatoval, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu k vymezení pojmu byt je bez dalšího nepoužitelná. Krajský soud se zcela přiklonil k názoru Nejvyššího správního soudu a je naprosto přesvědčen, že i v nyní posuzovaném případě měla být posuzována kritéria vymezená v citovaném rozsudku a že nebylo možné pouze formalisticky odejmout dávku jen z toho důvodu, že prostor nebyl podle veřejného práva vymezen jako byt. Krajský soud dále při posuzování daného případu nemohl odhlédnout ani od závěrů veřejné ochránkyně práv, které se týkají projednávaného případu a které žalobce přiložil k žalobě. Se závěry veřejné ochránkyně práv se krajský soud zcela ztotožnil. V dané věci lze odkázat též na rozbor, který podal veřejný ochránce práv ve stanovisku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV (dostupné z www.ochrance.cz), jehož výsledkem je závěr, že „pojem „bytu“ je třeba pro účely práva sociálního zabezpečení vykládat šířeji, než je definován stavebně právními předpisy, neboť účelem sociálního zabezpečení je pomoci osobám, které nemohou hradit náklady na bydlení z vlastního příjmu, získat či udržet alespoň lidsky důstojné bydlení.“ Krajský soud se s veřejným ochráncem práv shoduje v právním náhledu na věc. Definice bytu nebyla v zákoně o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2014 obsažena. V této souvislosti nebylo lze vycházet z ustanovení zákona o životním minimu, neboť vymezení bytu v § 4 odst. 2 tohoto zákona je stanoveno pro účely pouze tohoto zákona a především za účelem stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro příspěvek na živobytí. Definici bytu nelze převzít ani z předpisů stavebního práva [např. § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby], neboť účel těchto zákonů směřuje k jinému cíli. Účelem stavebního práva je zachování takového stavu staveb, který neohrožuje život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost a životní prostředí. Účelem dávky příspěvku na bydlení je pomoc osobám, které nejsou schopny hradit náklady na bydlení z vlastního příjmu; prostřednictvím dané dávky dochází k realizaci práva na bydlení. Účely těchto právních úprav se zcela míjejí, a proto z definice bytu podle stavebních předpisů nelze vycházet. Při hledání definice bytu je s účinností od 1. 1. 2014 použitelné vymezení bytu v občanském zákoníku, které nyní klade důraz na skutečné zajištění ochrany bydlení. Z hlediska ochrany práva na bydlení již není podstatné, v jakých prostorách se bydlení realizuje, tj. zda se realizuje v prostorách, které byly stavebním úřadem jako byt dříve posouzeny a zkolaudovány. Podle § 2236 odst. 1 občanského zákoníku platí, že bytem Pokračování - 7 - 2Ad 11/2015 se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajatý jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. Podle odst. 2 daného ustanovení platí, že skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci. Občanský zákoník tak poskytuje širší ochranu nájemním vztahům. Přestože pronajatý prostor není podle veřejného práva určen k bydlení, půjde přesto podle občanského zákoníku o platnou smlouvu o nájmu bytu se všemi jeho výhodami pro nájemce. Lze tak konstatovat, že občanský zákoník výrazně posouvá definici pojmu bytu od roviny stavebních právních předpisů. Občanský zákoník poskytuje ochranu nájmu za účelem bydlení bez ohledu na to, v jakých prostorách se nájem realizuje. Při pronájmu prostorů, které nejsou kolaudované jako byt, je pak rozhodující vůle stran vyjádřená v nájemní smlouvě, že je daný prostor určen a užíván k bydlení. Daná právní úprava v občanském zákoníku se tak nejvíce přibližuje smyslu a účelu poskytování dávky příspěvku na bydlení. Při absenci vymezení pojmu bytu v zákoně o státní sociální podpoře do 31. 12. 2014 tak bylo na místě užít podpůrně vymezení bytu podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a dále při posouzení vzniku nároku na dávku vycházet z kritérií vymezených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaném pod č. 2267/2011 Sb. NSS. Krajský soud se shoduje i s dalšími závěry veřejného ochránce práv, přijatými v jeho stanovisku, které na tomto místě pro stručnost cituje: „Z výše uvedeného je zřejmé, že pojem bytu je třeba rozlišovat pro účely veřejného práva stavebního na straně jedné a pro účely občanského práva a práva sociálního zabezpečení na straně druhé, a to vzhledem k odlišnému účelu jednotlivých právních úprav. Pouze předpisy práva stavebního není možné bez dalšího pro definování bytu pro účely dávek na bydlení použít s ohledem na chápání pojmu bytu ve smyslu občanskoprávním, a zejména s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který explicitně uvádí, že stavebně-právní předpisy nemohou být jediným východiskem pro definování bytu v režimu právních předpisů upravujících dávky na bydlení. Je třeba si uvědomit účel dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení, kterým je podpořit rodiny či jednotlivce v tom, aby si dokázali zajistit bydlení. Toto bydlení by samozřejmě mělo mít určitou odpovídající kvalitu tak, aby byly prostory k bydlení především vhodné a zdravotně způsobilé. Při hodnocení zdravotní nezávadnosti bydlení se lze podpůrně opřít o stavebně-právní předpisy, zdravotní způsobilost však nelze redukovat pouze na soulad s nimi. Základní požadavky na důstojné bydlení se nemusejí nutně rovnat požadavkům kladeným na nově vznikající stavby (tyto požadavky ostatně nesplňuje ani řada staveb určených k bydlení vybudovaná za účinnosti předchozích předpisů, přesto jsou v souladu s právem k bydlení užívány). Za předpokladu, že je však určitý prostor fakticky k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý, byť dle rozhodnutí stavebního úřadu není určen k bydlení, je ovšem povoleno jeho užívání, nelze bez dalšího poskytnutí příspěvku na bydlení odmítnout pouze s odkazem na kolaudační rozhodnutí. V intencích judikátu Nejvyššího správního soudu je třeba v daném případě zohlednit též faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení.“ Krajský soud ve zbytku dále odkazuje na celý text stanoviska veřejného ochránce práv. Krajský soud tak dospěl k závěru, že je-li technická část domu v suterénu upravena k užívání jako byt, který žalobce užívá, a jsou-li tyto prostory fakticky k bydlení vhodné Pokračování - 8 - 2Ad 11/2015 a zdravotně způsobilé, není zde rozumný důvod pro to, aby byl příspěvek na byt odepřen pouze s odkazem na to, že prostor nebyl zkolaudován jako byt. Takový formalistický výklad neobstojí vzhledem k účelu dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení. Z uvedených důvodů krajský soud zrušil obě správní rozhodnutí pro nezákonnost. Daná rozhodnutí totiž postrádala jakýkoliv právní podklad. V dalším řízení bude úřad práce povinen doplnit skutková zjištění jako podklady pro své rozhodnutí, které pak právně vyhodnotí v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vyjádřeným v tomto rozsudku. V dalším řízení bude úřad práce povinen zkoumat, zda prostory užívané žalobcem odpovídají kritériím vymezeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu, opatří si důkazy a přihlédne i k listinám předložených žalobcem, příp. provede místní šetření. Úřad práce bude zjišťovat, zda jde o ucelenou jednotku, která je schopna samostatně plnit funkci bydlení. Dále bude nutno ověřit vhodnost prostorů k bydlení a zdravotní nezávadnost. Vhodnost k bydlení a zdravotní nezávadnost nelze přitom hodnotit pouze optikou stavebních předpisů. Podstatné je to, zda je prostor schopen samostatně plnit funkci lidsky důstojného bydlení alespoň v minimálním standardu. Tuto skutečnost musí náležitě zjistit, vyhodnotit a odůvodnit úřad práce. V dané věci nelze odhlédnout od toho, že v předmětných prostorách již bylo dne 11. 8. 2014 provedeno sociální šetření k příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádné okamžité pomoci, kde byly popsány obývané prostory a byla konstatována nevhodnost ubytování (ubytování bylo označeno jako nevyhovující). Na druhé straně však žalobce předložil závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 29. 10. 2014, ve kterém je vysloven souhlas ke změně užívání technických prostor na bytovou jednotku. Přitom je popsáno i dispoziční řešení prostorů. V dalším řízení bude nutno tento rozpor odstranit a úřad práce bude povinen jednoznačně vyhodnotit vhodnost prostorů k bydlení a jejich zdravotní nezávadnost. Pokud úřad práce dojde k závěru, že prostory nejsou v bydlení vhodné a že nezajišťují lidsky důstojné bydlení alespoň v minimálním standardu, bude povinen tuto svou úvahu jednoznačně a srozumitelně odůvodnit. Dále bude nutno odstranit rozpor, který spočívá v tvrzení žalobce, že mu nebyl nabídnut vhodnější byt, a mezi záznamem v protokolu ze dne 11. 8. 2014 o tom, že žalobci bylo nabídnuto levnější ubytování. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukazoval na definici bytu zavedenou do zákona o státní sociální podpoře s účinností od 1. 1. 2015, která za byt považuje prostory zkolaudované jako byt nebo k tomuto užívání určené na základě stavebního zákona. Tato definice účinná od 1. 1. 2015 nemůže mít žádný vliv na posouzení dané věci a ani k ní nelze přehlížet z hlediska úmyslu zákonodárce. Úmysl zákonodárce totiž nelze vztahovat zpětně do doby, než byla daná právní úprava účinná. Žalobce předložil soudu novou nájemní smlouvu ze dne 28. 10. 2014, podle které došlo ke sloučení bytových prostorů A4 a A6. Daná skutečnost není pro nyní projednávanou věc rozhodná, neboť je nutno posuzovat nárok žalobce na příspěvek na bydlení v mezích jeho žádosti, která se týkala výlučně prostorů v domě označených jako byt A6. Na základě nové nájemní smlouvy obývá žalobce nově vzniklé sloučené prostory. Pokud by na ně chtěl žalobce uplatňovat nárok na příspěvek na bydlení, musí si v tomto smyslu podat novou žádost o tento příspěvek. V. Závěr a náklady řízení Pokračování - 9 - 2Ad 11/2015 S ohledem na konstatovanou nezákonnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí úřadu práce zrušil krajský soud obě rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou v dalším řízení vázány závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne10. února 2016 JUDr. Marie Trnková v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava