2 Ad 22/2014

Rubrum

2Ad 22/2014 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce I.R., bytem X zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, sídlem v Praze 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30. 1. 2014 č.j. X, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 23. 2. 2014 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 1. 2014 č.j. X, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2013 č.j. X, kterým byla žalobci zamítnuta žádost o úpravu důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci. (2) Žalobou je namítána nezákonnost napadeného rozhodnutí, jímž žalovaná nesprávně posoudila účinky rehabilitačního Dekretu děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně ze dne 3. 10. 2013 č.j. MU/54046/2013/PrF. Uvedený Dekret osvědčuje, že žalobce byl nezákonným rozhodnutím právnické fakulty fakticky ze školy vyloučen, neboť Pokračování - 2 - 2Ad 22/2014 absolvoval nultý ročník této vysoké školy, přičemž byl následně přijat, avšak toto rozhodnutí bylo v rámci obnovy řízení zrušeno a žalobce z politických důvodů ke studiu na vysoké škole přijat nebyl. Žalobce v této souvislosti namítá nesprávnost postupu žalované, který vede k nerovnosti přístupu vůči studentům, kteří prokázali nezákonnost postupu vůči své osobě rehabilitačním Dekretem. Pokud vyloučení studenti vysokých škol získávají zápočet dle ust. § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., mělo by se ho dostat i jemu, neboť jeho vyloučení ze studia bylo pouze formálně jinak označeno, a to jako „zrušení rozhodnutí o přijetí po úspěšném absolvování nultého ročníku, a to cestou obnovy řízení“. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na podmínky splnění zápočtu dle ust. § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích), které musí být splněny kumulativně. Pro splnění těchto podmínek je nutné být studentem vysoké školy a dále tento student musí být vyloučen z vysoké školy. Žalobce tyto podmínky nesplnil, neboť nebyl studentem vysoké školy ve smyslu ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách ve znění účinném k 14. 3. 1976 (dále jen zákon č. 19/1966 Sb.), když byl přijat ke studiu na vysoké škole, avšak k jeho zápisu na vysokou školu nikdy nedošlo. Z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k jeho vyloučení. Žalovaná se neztotožnila ani se závěry žalobce týkající se charakteru nultého ročníku vysoké školy, který představuje toliko „pojistku“ budoucího přijetí na vysokou školu, když se mu dostane doporučujícího stanoviska k tomuto přijetí. Absolvování nultého ročníku nepředstavuje řádné studium na vysoké škole, žalobce nebyl na vysoké škole zapsán. III. Obsah správních spisů (4) Dne 30. 10. 2012 byla žalobcem podána žádost o starobní důchod. K této žádosti byl žalobcem dále doložen Dekret (osvědčení) o zrušení rozhodnutí vydaný dne 3. 10. 2013 pod č.j. MU/54046/2013/PrF Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Tímto Dekretem byla zrušena rozhodnutí právnické fakulty vysoké školy z 8. 9. 1972, z 1. 11. 1972 a z 22. 11. 1972, kterými byla zrušena rozhodnutí o přijetí žalobce do studia na této vysoké škole. Dále bylo konstatováno, že v platnosti zůstalo toliko rozhodnutí děkana právnické fakulty ze dne 10. 7. 1972 o přijetí žalobce ke studiu na této vysoké škole. Studium na vysoké škole bylo žalobci znemožněno zásahem tehdejších orgánů vysoké školy, který je třeba hodnotit jako politickou perzekuci. Žalobci tudíž rozhodnutím děkana právnické fakulty ze dne 10. 7. 1972 o přijetí žalobce ke studiu na této vysoké škole vznikl nárok na zápis ke studiu. (5) Z obsahu vyjádření Právnické fakulty Masarykovy univerzity pro účely důchodového pojištění ze dne 25. 6. 2013 vyplývá, že ve věci žalobce nebyly v archivu této vysoké školy nalezeny žádné dokumenty dokládající studium žalobce na vysoké škole, které by bylo zároveň možno použít k uplatnění nároků plynoucích ze zákona o mimosoudních rehabilitacích. Doložit lze toliko korespondenci týkající se žalobce, nikoli však jeho zápis ke studiu, ke kterému vůbec nedošlo. Studium bylo žalobci ukončeno ještě před tímto zápisem. (6) Ze sdělení Ředitele archivu Masarykovy univerzity vyplývá, že žalobce byl ke studiu na vysoké škole přijat, avšak v obnoveném přijímacím řízení bylo toto rozhodnutí zrušeno. Tento akt byl politicky motivován a žalobci bezpochyby vznikla křivda. Dle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb. se však uchazeč o studium na vysoké škole stává Pokračování - 3 - 2Ad 22/2014 vysokoškolským studentem až zápisem na fakultě, k němuž v případě žalobce zjevně nedošlo, nemohlo být žalobci požadované potvrzení pro uplatnění nároků plynoucích ze zákona o mimosoudních rehabilitacích vystaveno. (7) Ze závěru k vyjádření děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity ze dne 22. 3. 2011 vyplývá, že na žalobce je třeba nahlížet jako na osobu náležející k právnické fakultě UJEP (nyní Masarykovy univerzity), a to nejméně v období od přijetí do nultého ročníku do doby zrušení pravomocného rozhodnutí o přijetí ke studiu na právnické fakultě UJEP. Nerealizace zápisu na vysokou školu byla dána důvody politicky motivovanými. Nedostatek osvědčení okolnosti vyžadované ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb. by nemělo ve světle konkrétních okolností znemožnit kvalifikaci situace osoby jako osoby náležející k právnické fakultě UJEP. (8) Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2013 č.j. 530 225 083/426 byla zamítnuta žádost žalobce o úpravu důchodu dle zákona o mimosoudní rehabilitaci, a to pro nesplnění podmínek ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudní rehabilitaci. Důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek byla uvedena skutečnost, že žalobce se fakticky studentem vysoké školy nikdy nestal, což vyplývá i ze samotného Dekretu, z jehož obsahu se nepodává, že by žalobce byl vyloučen ze studia na vysoké škole. Z tohoto Dekretu naopak lze shledat, že žalobce studentem této vysoké školy nikdy nebyl, když byl pouze přijat ke studu, avšak k jeho zápisu na vysokou školu nikdy nedošlo. Žalobce tudíž z této vysoké školy být nikdy vyloučen ani nemohl. (9) Toto rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo k odvolání žalobce potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 1. 2014 č.j. 530 225 083/315-OL. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela z dikce ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které dopadá pouze na studenty, kteří byli ze studia vyloučeni. Dle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb. se uchazeč o studium stává studentem vysoké školy zápisem na fakultě provedeným po přijetí na vysokou školu. Aby žalobce mohl být ze studia na vysoké škole vyloučen, musel být studentem této vysoké školy, tudíž musel být po přijetí na vysokou školu také zapsán, k čemuž v jeho případě nedošlo. V dané věci tudíž nebylo prokázáno, že by žalobce byl studentem vysoké školy ve smyslu ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb. IV. Právní názor soudu (10) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (11) Stěžejní otázku v nyní projednávané věci představuje naplnění podmínek ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle něhož se za účelem zmírnění křivd způsobených vyloučením ze studia studentů vysokých škol doba jejich vysokoškolského studia hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že se rok studia včetně let předepsaných pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení absolvovat, započítává jako dva roky zaměstnání. Pokračování - 4 - 2Ad 22/2014 (12) Z citovaného zákonného ustanovení se podávají dvě podmínky uplatnění zápočtu pro účely důchodového pojištění, a to statut studenta vysoké školy a vyloučení studenta vysoké školy, jímž byla těmto osobám z politických důvodů způsobena křivda. (13) Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 19/1966 Sb. jsou k řádnému studiu na vysokých školách uchazeči přijímáni se zřetelem k jejich individuálním schopnostem, nadání a zájmům a v souladu s potřebami společnosti. Mohou být přijati jen uchazeči, kteří mají úplné střední vzdělání. Od požadavku úplného středního vzdělání může být výjimečně upuštěno na uměleckých vysokých školách, jde-li o uchazeče, kteří projevili mimořádné umělecké nadání. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se uchazeč o studium na vysoké škole stává vysokoškolským studentem zápisem na fakultě provedeným po jeho přijetí ke studiu na vysoké škole. (14) Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce byl rozhodnutím děkana Právnické fakulty UJEP (nyní Masarykovy univerzity) ze dne 10. 7. 1972 č.j. 1140/72 DIII/3 přijat ke studiu na této vysoké škole. Dne 8. 9. 1972 byla z politických důvodů nařízena obnova řízení o přijetí žalobce ke studiu na vysoké škole. Rozhodnutím děkana Právnické fakulty UJEP ze dne 1. 11. 1972 č.j. 1921/72 nebyl žalobce doporučen ke studiu na této vysoké škole. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutím prorektora UJEP ze dne 22. 11. 1972 č.j. 6509/72. Dekretem (osvědčením) o zrušení rozhodnutí bylo zrušeno nařízení obnovy řízení o přijetí žalobce na vysokou školu, dále bylo zrušeno rozhodnutí děkana o nedoporučení žalobce ke studiu na vysoké škole a rovněž bylo zrušeno rozhodnutí prorektora, kterým bylo toto nedoporučení potvrzeno. Uvedený Dekret zachoval v platnosti toliko rozhodnutí děkana ze dne 10. 7. 1972, kterým byl žalobce přijat ke studiu na Právnické fakultě UJEP. (15) Dle shora citovaného ust. § 9 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb. je podmínkou k získání statutu studenta vysoké školy jeho přijetí na tuto vysokou školu a dále zápis na vysokou školu. Žalobce na základě všech uvedených rozhodnutí splnil toliko první podmínku, když byl ke studiu na vysoké škole rozhodnutím děkana ze dne 10. 7. 1972 přijat, ke splnění druhé zákonem stanovené podmínky, kterou je zápis ke studiu však v případě žalobce nedošlo. Žalobce se tudíž nikdy nestal studentem Právnické fakulty UJEP, když jeho přijetí na vysokou školu implikuje toliko nárok na zápis na vysokou školu, nikoliv již samotné postavení studenta této vysoké školy. Krajský soud k tomuto poznamenává, že uvedený závěr koresponduje s běžnou praxí současného života, kdy uchazeči o studium jsou přijímáni na několik vysokých škol, přičemž studenty vysoké školy se stávají až výběrem vysoké školy, na kterou byli přijati a absolvováním zápisu ke studiu na této vysoké škole. Studenty všech vysokých škol, na které byli přijati, se nestávají automaticky, ale právě až na základě tohoto zápisu, o čemž svědčí též účinné znění zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, který v ust. § 51 odst. 1 říká, že „Sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu vzniká uchazeči právo na zápis do studia. Uchazeči se zapisují ve lhůtě stanovené vysokou školou nebo její součástí.“ (16) Uvedené závěry krajského soudu byly učiněny rovněž ředitelem Archivu Masarykovy univerzity, jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 1. 3. 2011, v němž uvádí důvody, pro které nemohlo být žalobci vystaveno potvrzení o vysokoškolském studiu. (17) Pokud žalobce poukazuje na odlišnost situace způsobenou jeho úspěšným absolvováním nultého ročníku právnické fakulty, pak ani s touto žalobní námitkou se krajský soud neztotožnil. Žalobce nebyl pro akademický rok 1971 – 1972 přijat ke studiu na Právnické fakultě UJEP, z tohoto důvodu mu bylo umožněno nastoupit do studia tzv. „nultého ročníku“ spočívajícího v brigádní činnosti ve stavebním podniku v rozsahu 10 měsíců a Pokračování - 5 - 2Ad 22/2014 v účasti na doškolovacích kurzech. Studium nultého ročníku nelze považovat za studium na vysoké škole, které vymezuje ust. § 7 odst. 1 zákona č. 19/1966 Sb. Absolvování nultého ročníku vysoké školy znamenalo pro žalobce toliko doporučující stanovisko k přijetí na vysokou školu. Z tohoto důvodu žalobce nemohl být na základě jeho absolvování považován za studenta vysoké školy. Tento status mohl získat až přijetím na vysokou školu a zápisem na tuto školu. Studium nultého ročníku nelze zaměňovat se studiem řádným, které zmiňuje ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. (18) Pokud žalobce namítá nerovnost studentů vyloučených ze studia a studentů, kteří do tohoto studia z politických důvodů vůbec přijati nebyli, pak ani tuto námitku nelze v projednávané věci zohlednit. Zbavení možnosti studovat vysokou školu z politických důvodů bezesporu bylo nespravedlivým zásahem do lidského života ze strany komunistického režimu a krajský soud tímto nikterak nesnižuje závažnost a následky tohoto zásahu. V této souvislosti je nutno poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který již mnohokrát vyslovil, „že je základním oprávněním státu, aby stanovil hranice, v nichž chce odčinit, resp. zmírnit křivdy spáchané dřívějším režimem“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1335/08). Ústavní soud dále konstatoval, že se československý stát po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, přičemž se rozhodl vyjít z principu alespoň částečného odškodnění vědom si skutečnosti, že úplnou rehabilitaci či plné odškodnění všech poškozených provést nelze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, č. 279/2001 Sb.). (19) Danou problematikou se již mnohokrát zabýval též Nejvyšší správní soud, který například v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014 č.j. 6Ads 150/2012 – 37 uvedl, že „Zákonodárce musel předpokládat, že nebudou odškodněny všechny postižené osoby, a i u těch, na něž se zákon (o mimosoudních rehabilitacích) vztahuje, neposkytuje úplnou nápravu, nýbrž jen zmírnění některých utrpěných křivd. Slovy jednotlivých ustanovení tohoto zákona vytyčil hranici, na jejíž jednu stranu seřadil nároky, jež se zavázal uhradit, avšak i na druhé straně, tedy za hranicí, ponechal, a to zcela vědomě, celou řadu osudů poznamenaných nezákonnými zásahy komunistického režimu s následky různé míry závažnosti. Této druhé skupině kompenzoval utrpěná příkoří buď pouze tím, že zrušil nezákonné akty (např. rozhodnutí o vyloučení ze střední nebo vyšší školy), nebo také vůbec (např. nepřijetí na střední nebo vysokou školu z důvodu politické perzekuce nebo tzv. kádrových důvodů).“ (20) V obdobném případě Nejvyšší správní soud rozvinul úvahy o povinnosti rovného zacházení, kdy je třeba vycházet z toho, že nedovolené nerovné zacházení je možno konstatovat pouze v případě, kdy dojde k porušení pravidla “stejnému stejně, odlišnému různě“. Tedy není možno konstatovat nedovolené nerovné zacházení v případech, kdy se různě zachází s osobami, které nejsou ve stejné situaci. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č.j. 6Ads 76/2012 – 63) (21) V nyní projednávané věci žalobce namítá nerovné zacházení se studenty, kteří z politických důvodů byli vyloučeni ze studia vysoké školy a studenty, kteří na vysokou školu ze stejných či obdobných důvodů vůbec přijati nebyli. V intencích shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dospět k závěru, že nerovného zacházení by se žalobci mohlo dostat pouze v případě, kdy by byl přijat na vysokou školu, stal by se jejím studentem a v průběhu tohoto studia by byl vyloučen. K této situaci ovšem nedošlo, neboť žalobce nikdy studentem vysoké školy nebyl, jak již bylo krajským soudem uvedeno shora. Žalobce nebyl studentem vysoké školy, neboť nedošlo k jeho zápisu na tuto vysokou školu, a z tohoto důvodu tudíž nelze konstatovat v jeho případě nerovné zacházení, neboť se nejedná o Pokračování - 6 - 2Ad 22/2014 totožnou situaci jako u studentů vysoké školy, kteří byli v průběhu studia vyloučeni, jak předpokládá ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. (22) Krajský soud v projednávané věci dospěl k závěru, který byl učiněn soudem ústavním či Nejvyšším správním soudem, zákonodárce vymezil skupiny rehabilitovaných osob, u nichž se snažil dosáhnout alespoň částečného odškodnění vědom si skutečnosti, že nikdy nebude možné zcela odškodnit všechny režimem poškozené osoby. Tedy i v případě ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích vztáhnul možnost odškodnění pouze na ty osoby, které se staly studenty vysoké školy, tedy byly přijaty a zapsány ke studiu na vysoké škole, a které byly z politických důvodů z vysoké školy vyloučeny. Skupina těchto osob byla tímto vymezením zúžena, a to i přihlédnutím k ekonomické situaci státu jako poskytovatele materiálního zadostiučinění, aby nebylo prohloubeno vnitřní zadlužení státu. Žalobce tudíž není osobou patřící do okruhu takto odškodněných osob, neboť nesplňuje podmínky stanovené zákonem. Takto vymezenou skupinu osob krajský soud není oprávněn rozšiřovat, neboť by tím byl zcela popřen úmysl zákonodárce založený na principu alespoň částečného odškodnění. (23) Krajský soud uznává, že žalobci bylo v minulosti zásahem veřejné moci ublíženo, avšak tato skutečnost nemůže v nyní projednávané věci přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí. Důvodem je konstrukce samotného zákona o mimosoudních rehabilitacích, pomíjející i křivdu učiněnou ve vztahu k žalobci. Křivda způsobená žalobci zcela zřejmě postihla též další osoby, jimž významným způsobem ovlivnila život, avšak odškodnění této skupiny osob ponechal zákonodárce v rovině deklarace, a to zrušením rozhodnutí o nepřijetí ke studiu. Důvodem tohoto způsobu odškodnění právě této skupiny osob jsou politicko- ekonomické možnosti státu, který, jak již bylo uvedeno shora, nemůže být schopen odčinit újmy všech poškozených osob. Soud v tomto případě nemůže do projevu moci zákonodárné zasahovat. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014 č.j. 6Ads 150/2012 – 37) V. Závěr, náklady řízení (24) Žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když v případě žalobce neshledala podmínky pro uplatnění ust. § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nesplnění těchto podmínek lze shledat s ohledem na skutečnost, že žalobce byl na základě rozhodnutí deklarujícího zrušení rozhodnutí o nepřijetí na vysokou školu přijat na vysokou školu, avšak studentem vysoké školy se nikdy nestal, neboť nedošlo k jeho zápisu do studia na vysoké škole. Žalovaná postupovala správně, když žádosti žalobce nevyhověla, neboť ustanovení, jehož se žalobce dovolává, se vztahuje na typově odlišné případy a nelze tudíž ve vztahu k žalobci konstatovat nerovné zacházení. (25) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované v řízení nevznikly žádné náklady přesahující její obvyklou činnost. (26) Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Pokračování - 7 - 2Ad 22/2014 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. března 2015 Samosoudkyně JUDr. Marie Trnková v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava