2 Ad 36/2010
č. j. 2 Ad 36/2010-53
V PLATNOSTICitované zákony (9)
Rubrum
2Ad 36/2010 - 53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Lesy Pelhřimov a.s., se sídlem v Pelhřimově, Pražská 1072, zast. JUDr. Josefem Svobodou, advokátem v Praze 7, Poupětova 3, proti žalované České správě sociálního zabezpečení Praha, pracoviště Brno, Veveří 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19.5.2010 č.j. 47091/010/9012/26.4.2010/1201/PRP209, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á . Žalované se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 30.6.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 19.5.2010, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Pelhřimově o zamítnutí žádosti o vrácení pojistného a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno pracovištěm správního orgánu, které o tom nebylo věcně příslušné jednat a rozhodovat. Pracoviště České správy sociálního zabezpečení v Brně nemohlo vzniknout na základě zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení v platném znění. Z platných právních předpisů nevyplývá žádné zákonné zmocnění tohoto pracoviště, jakož i samotného pracovníka Mgr. N. Pokračování - 2 - 2Ad 36/2010 B., referentky rozhodovací činnosti ČSSZ, pracoviště Brno k vydání napadeného rozhodnutí. Dle žalobce měla napadené rozhodnutí vydat přímo ČSSZ se sídlem v Praze 5, Křížová 25. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí nesplňuje náležitosti dle § 68 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 92 odst. 1 správního řádu, neboť v něm nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody výroku rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgán řídil. Rozhodovací činnost správního orgánu vyústila v naprosto mechanickou činnost v případě, že bylo odkázáno pouze na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010 č.j. 4 Ads 120/2009-88. V napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy informace o tom, jak se žalovaná vypořádala s námitkami žalobce. Jde proto o vadu řízení, která má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí s právním posouzením celé věci. Poukázal na absenci definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění účinném pro období od 01.01.2007 do 30.06.2007. Žalobce vznáší námitku protiústavního zakotvení definice tohoto pojmu v Nařízení vlády č. 39/2007 Sb. o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a z toho plynoucí nemožnost za uvedenou dobu vyčíslit a odvést pojistné na sociální zabezpečení. Nařízení je v důsledku jeho protiústavnosti neúčinné a poplatníkovi proto za uvedené období nemohla být uložena povinnost k úhradě pojistného. Žalobce tedy nezákonnost spatřuje v tom, že nebyl vyměřen základ pro organizace a malé organizace. Definice vyměřovacího základu formou nařízení je v rozporu s ústavní maximou, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Odstraňování nedostatků a pochybení zákonodárné moci aktivitou moci výkonné je v rozporu s principem dělby moci. Uvedený nedostatek zákona č. 589/1992 Sb. nebyl odstraněn ústavně konformním způsobem, což činí nařízení vlády č. 39/2007 Sb. neaplikovatelným. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Poukázala na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 25.2.2010 č.j. 4 Ads 120/2009-88, podle kterého do okruhu poplatníků patřily organizace a malé organizace a i těm svědčila povinnost pojistné za sebe odvádět. Platební povinnost nemohla v rozhodné době zaniknout. Vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být nic jiného, než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců a i přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu bylo zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. ČSSZ, pracoviště Brno byla příslušná k vydání napadeného rozhodnutí a i její pracovnice Mgr. N. B. byla oprávněnou úřední osobou k vydání tohoto rozhodnutí. Organizační uspořádání ČSSZ je plně respektováno všemi soudními instancemi, jednotlivá pracoviště ČSSZ jsou běžně účastníky soudních řízení a není pochyb o legitimitě výkonu jejich působnosti. Žalovaný podotkl, že ústavní nekonformitu nařízení vlády č. 39/2007 Sb. konstatoval i Nejvyšší správní soud, ovšem dospěl k závěru, že definici vyměřovacího základu lze stanovit přímo ze zákona č. 589/1992 Sb. pomocí příslušných interpretačních postupů natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 120/2009-88 ze dne 25.2.2010 byla podána ústavní stížnost, soud proto řízení přerušil. Po projednání ústavní stížnosti soud v řízení pokračoval. Ze správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Pokračování - 3 - 2Ad 36/2010 Žalobce podal dne 28.12.2009 žádost o vrácení přeplatku na sociálním pojištění za období od 1.1.2007 do 30.6.2007. Tuto žádost Okresní správa sociálního zabezpečení v Pelhřimově dne 30.3.2010 zamítla s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu uvedený shora, jímž byl vyložen pojem vyměřovacího základu pro organizace a malé organizace pro jimi placené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Platební povinnost žalobce v rozhodném období nezanikla, proto v důsledku toho nemohl vzniknout přeplatek na pojistném. O odvolání uplatněném v podstatě z důvodů shodných se žalobními body rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí je zdůrazněno, že vyměřovacím základem se zabýval Nejvyšší správní soud ve věci kasační stížnosti v obdobné právní věci, který vyjádřil názor, že pomocí interpretačních pravidel bylo možno vyměřovací základ pro tyto organizace zcela jednoznačně vyměřit, protože ten představuje souhrn vyměřovacích základů zaměstnanců. Dle žalované žádosti vyhovět nelze, neboť v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007 bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Proto byla žádost o vrácení přeplatku na pojistném důvodně zamítnuta. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Výkladem pojmu vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a povinností platit pojistné se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25.2.2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že vyměřovací základ lze zcela spolehlivě a jednoznačně stanovit interpretačními metodami jednotlivých předpisů zákona o pojistném a tento vyměřovací základ tvoří souhrn vyměřovacích základů zaměstnanců organizace a malé organizace. Povinnost platit pojistné nezanikla. Nejvyšší správní soud vyložil, že v důsledku legislativního pochybení zák.č. 589/92 Sb. ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007 neobsahoval definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jako jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Tato definice byla s účinností od 1.3.2007 zakotvena jen v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které bylo s účinností od 1.7.2007 zrušeno zákonem č. 153/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, ve znění zákona č. 585/2006 Sb. Nařízení č. 39/2007 Sb. mimo to nebylo ústavně konformní a soud jím proto při svém rozhodování nebyl podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR vázán. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu soud aplikoval i na danou věc, když žalobce je právnickou osobou a naplňovala tak definiční znaky ve smyslu § 17 zákona č. 582/1991 Sb. v tehdy platném znění, přestože zákon č. 589/1992 Sb. neobsahoval výslovnou definici pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace a nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které definici tohoto pojmu ve svém § 1 obsahovalo, nebylo-lze aplikovat, bylo z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. možno spolehlivě a Pokračování - 4 - 2Ad 36/2010 jednoznačně dovodit definici tohoto pojmu jako částky odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců žalobce. Soud považuje rovněž za nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaný pochybil, pokud v podstatné míře odkázal na závěry shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský soud sdílí názor, že žalovaný dostatečně reagoval na námitky žalobce uplatněné v žalobě, které směřovaly k jeho povinnosti platit pojistné za uvedené období, a to vzhledem k tomu, že v zákoně nebyla tato povinnost dostatečně vymezena. Žalobce v odvolání polemizoval s vybranými pasážemi odůvodnění citovaného rozsudku NSS, žalovaný reagoval na tyto námitky v odůvodnění rozhodnutí tak, že se zcela ztotožnil se závěry tohoto rozsudku a aplikoval je i na projednávanou věc a na základě těchto úvah dospěl k závěru, že postup prvostupňového správního orgánu nebyl nezákonný. Tento právní názor byl z hlediska ústavnosti posouzen Ústavním soudem, který svým usnesením ze dne 19.6.2012 v řízení vedeném pod sp. zn. 1 ÚS 1904/10 odmítl. Rozsah a interpretační metody užité Nejvyšším správním soudem při odvozování vyměřovacího základu organizace a malé organizace na základě jednotlivých ustanovení zákona o pojistném na sociální zabezpečení hodnotil jako odpovídající z ústavně právního pohledu. O zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, případně o nemožnosti určit jeho výši nebylo možno uvažovat. Zákon obsahuje ustanovení, ze kterých lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace s potřebnou mírou určitosti, protože jedná se o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. Výklad nepřekračuje rámec právního předpisu a neznamená dotváření práva. Jestliže Ústavní soud shledal, že výklad pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace a povinnosti platit pojistné zaujatý Nejvyšším správním soudem je ústavní a žalovaná z takto vyjádřeného právního názoru při svém rozhodování vycházela, pak nelze žalobkyni přisvědčit, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legality a zákonných principů právního státu. Soud poukazuje především na názor vyjádřený Ústavním soudem o tom, že vyměřovací základ a povinnost platit pojistné lze dovodit na základě jednotlivých ustanovení zákona. Nejde tu proto o situaci, kdy povinnost platit pojistné nebyla v daném období nikterak upravena. Povinnost platit pojistné není plněním daňové povahy. Mezi pojistným a daní je tu rozdíl, protože při úhradě daně nelze očekávat jakékoliv protiplnění na rozdíl od placení pojistného. Jestliže povinnost platit pojistné a vyměřovací základ pro organizaci a malou organizaci lze na podkladě zákona zcela spolehlivě dovodit, není napadené rozhodnutí nezákonné. Jestliže měl žalobce v dané době povinnost platit pojistné a vyměřovací základ žalobce odpovídal souhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, nemohl na pojistném vzniknout přeplatek. Proto je napadené rozhodnutí věcně správné. Námitka žalobce, že mu za předmětné období nevznikla povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti není důvodná. Vzhledem k tomu, že tato jeho povinnost byla předepsána zákonem, není pak ani možné, aby žalobce pojistné uhrazené za toto období vymáhal na státu zpět z titulu přeplatku na pojistném ve smyslu § 17 zákona č. 589/1992 Sb. Správní orgány proto nepochybily, pokud žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném zamítly. Pokračování - 5 - 2Ad 36/2010 Zcela nedůvodná je i výhrada žalobce, že napadené rozhodnutí vydalo pracoviště správního orgánu, které o tom nebylo věcně příslušné jednat a rozhodovat. Z ustanovení § 5 písm. a/ bod 4 zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, je ČSSZ příslušná k rozhodování o odvolání ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla OSSZ. Orgány sociálního zabezpečení jsou mimo jiné Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Podle § 3a zákona č. 582/1991 Sb. odst. 4 úpravu vnitřní organizace Česká správy sociálního zabezpečení a okresních správ sociálního zabezpečení stanoví statut, který vydá ministr práce a sociální věcí. Ve znění platném do 20.8.2008 pravomoc vydat statut ČSSZ byla svěřena řediteli ČSSZ a to se souhlasem ministra práce a sociálních věcí. Statut ČSSZ a OSSZ byl s účinností od 1.7.2008 vydán rozhodnutím ředitelky ČSSZ č. 7/2008 ze dne 30.6.2008. Z ustanovení článku 11 odst. 1 tohoto rozhodnutí ředitelky ČSSZ vyplývá, že se statutem ČSSZ vyslovil souhlas ministr práce a sociálních věcí. Dle článku 11 odst. 2 rozhodnutí, změny ve statutu ČSSZ lze provést, jen pokud s nimi vyslovil souhlas ministr práce a sociálních věcí. Rozhodnutí ředitelky ČSSZ bylo vydáno zcela v souladu s tehdy platným zákonem č. 582/1991 Sb. Ustanovení § 3a odst. 4 zák. č. 582/1991 Sb. neohraničuje jeho časovou působnost. Rovněž z přechodných ustanovení nevyplývá, že by měl být předchozí statut novelizován. Statut ČSSZ byl vydán se souhlasem ministra práce a sociálních věcí za splnění všech zákonných podmínek a v současné době je dosud platný, ministr práce a sociálních věcí v době po 20.8.2008 nevyužil svou pravomoc k vydání nového statutu ČSSZ, proto původní vnitřní předpis je nadále platný. Dle článku 10 Statutu ČSSZ je organizační struktura ČSSZ stanovena organizačním řádem ČSSZ. Organizační řád byl vydán rozhodnutím ředitele č. 5/2004 a dle článku 65 organizačního řádu jsou pracoviště ČSSZ organizačními jednotkami ČSSZ s výkonem působnosti ve stanovených oblastech pro určené územní obvody se sídlem mimo jiné v Brně. Místní působnost pracoviště Brno je pak vymezena podle územních obvodů takto: Blansko, Brno město, Brno venkov. Žalovaná proto byla věcně příslušná k rozhodnutí. Rovněž nedůvodná je výhrada žalobce, že žalovaná nebyla věcně příslušná k rozhodnutí. Rovněž nedůvodná je výhrada žalobce, že Mgr. N. B. nebyla oprávněna jako referentka rozhodovací činnosti pracoviště Brno k vydání rozhodnutí. Pravomoc uvedené pracovnice, referentky rozhodovací činnosti ČSSZ, pracoviště Brno vyplývá z pověření ředitele pracoviště ČSSZ Brno /vedoucí správního orgánu/ a příslušné vnitřní organizační směrnice řešící rozdělování a zpracování agendy správního orgánu. Uvedená pracovnice byla proto oprávněna provádět úkony v předmětném řízení včetně vydání a podpisu napadeného rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že referentka rozhodovací činnosti ČSSZ Mgr. N. B. byla oprávněnou úřední osobou k vydání rozhodnutí. Na základě výše uvedených důvodů dospěl krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že žaloba důvodná není, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení
Pokračování - 6 - 2Ad 36/2010 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. listopadu 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.