2 Ad 45/2015
č. j. 2 Ad 45/2015-40
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
2Ad 45/2015 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobkyně J.L., bytem X, zast. Mgr. Ing. Danielem Krajčo, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015 čj. 2015/8306-421/1, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 3. 7. 2015 doručena žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. 4. 2015 č.j. 2015/8306-421/1, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2015 č.j. JHC-42/2015-G, jímž nebyla žalobkyni přiznána podpora v nezaměstnanosti tak, že slova „ a dále podle čl. 90 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004“ se vypouštějí s tím, v ostatním zůstal výrok napadeného rozhodnutí beze změny. Pokračování - 2 - 2Ad 45/2015 Žalobkyně namítá, že nebyla poučena řádně o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání a podmínkách nároku na podporu v nezaměstnanosti, neboť veškeré poučení spočívalo v tom, že jí bylo sděleno, že je potřeba úřadu práce doručit doplněný formulář S1. Teprve po rozhodnutí prvostupňového orgánu byla poučena, že měla předložit další listiny, které osvědčují její vztah k České republice, tedy že se do České republiky vrací pravidelně, kdy ve skutečnosti to bylo 1 x za 14 dní, přičemž do formuláře žalobkyně uvedla 1 x za měsíc, neboť jiná možnost nebyla s ohledem na systém kolonek k dispozici. Až po tomto poučení předložila žalobkyně listiny, které dostatečně osvědčují zachování centra zájmů v České republice, například přehled plateb souvisejících s nájmem. V případě, že by byla žalobkyně dostatečně poučena prvostupňovým správním orgánem, mohla předložit další důkazy k prokázání zachování centra zájmu, respektive bydliště v České republice. Správní orgán tak nejednal v souladu se zásadami správního práva, zejména s povinnostmi, které mu ukládá § 4 správního řádu. Žalobkyně má za to, že splňuje definici přeshraničního pracovníka, neboť zaměstnavatel jí poskytuje jenom provizorní bydlení. Jedná se o velký rodinný dům, kde společně přebývají všichni přeshraniční pracovníci, přičemž mnozí z nich se do České republiky vrací s menší pravidelností a méně často než žalobkyně, přesto jsou příslušnými úřady považováni za přeshraniční pracovníky a pobírají podporu v nezaměstnanosti. Žalobkyně má veškeré příbuzenstvo trvale v České republice, v Českých Velenicích žije její matka i sestra, které pravidelně 1x za měsíc navštěvuje. Bydlí s druhem v Lišově, kde vykonává nevýdělečné činnosti, například navštěvuje solárium, bowling, fitness. Do Německa dojíždí pouze za výdělkem. Do České republiky jezdí na víkend minimálně 1 x za 14 dnů. Všechny lékaře má žalobkyně rovněž v České republice, což bylo i doloženo. Žalobkyně nemá možnost dokázat, že v bytě v Lišově skutečně pobývala, neboť nemá v bytě zařízení pro pořízení obrazového záznamu. Žalobkyně nebyla řádně poučena, jaký důkaz by správní orgán vzal za dostatečně průkazný, proto považuje argumentaci žalovaného za zarážející ve spojení s tvrzením, že důvodem provizorního ubytování v Německu můžou být i jiné objektivní důvody, než zachování centra zájmu v České republice, například důvody finanční. V případě, že by žalobkyně neměla centrum svého zájmu v České republice, neplatila by nájem bytu v Lišově. Žalobkyně doložila čestná prohlášení osob, které ji přepravovaly do České republiky. Občas využívala i hromadné dopravní prostředky, jízdenky jí nenapadlo archivovat. Žalobkyně rovněž předložila čestné prohlášení matky a sestry, potvrzení z Relaxcentra Mrkáček Lišov, která dokládají její pobyt v České republice. Žalobkyně rovněž předložila čestné prohlášení jednatele obchodní společnosti PIZZERIE LIŠOV s.r.o., jejímž je pravidelným návštěvníkem společně se svým druhem v době pobytu v České republice. Žalobkyně navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V daném případě jsou podstatné skutkové okolnosti v tom rozsahu, v jakém byly žalovanému a úřadu práce sděleny a doloženy ve správním řízení. Nově uváděné a prokazované skutečnosti jsou pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného a úřadu práce bez významu. Žalovaný zdůraznil, že bez aplikace nařízení č. 883/2004 by nebylo jiného zbytí než rozhodnout bez dalšího o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti, neboť žalobkyně v rozhodném období nezískala potřebné doby důchodového pojištění a nesplňuje tudíž podmínku ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Jelikož na žalobkyni, jakožto na migrujícího pracovníka, dopadá nařízení 883/2004, přistoupil správní orgán po podání její žádosti o podporu v nezaměstnanosti k aplikaci koordinačního nařízení. Správní orgán proto zkoumal, zda žalobkyně není Pokračování - 3 - 2Ad 45/2015 přeshraničním pracovníkem, tedy, zda se na ni vztahuje výjimka dle § 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Každý, kdo vyjede za prací za hranice České republiky a Českou republiku považuje za svou domovinu, kde má přátele a rodinu, je přeshraniční pracovník. Článek 65 nařízení č. 883/2004 se vztahuje i na ty přeshraniční pracovníky, kteří zachovávají obdobně úzké vazby se svými zeměmi původu jako příhraniční pracovníci, jež se do státu bydliště vracejí alespoň jednou týdně. Na rozdíl od příhraničních pracovníků je stát bydliště těchto přeshraničních pracovníků natolik vzdálen od státu výdělečné činnosti, že pravidelné týdenní návraty jsou takřka nereálné. Obdobně úzkou vazbu na stát bydliště jako mají příhraniční pracovníci lze tedy připustit i u přeshraničních pracovníků třeba, že se tito nevracejí pravidelně každý týden do státu bydliště. V daném případě žalobkyně své návraty do České republiky v tvrzené intenzitě 1 x měsíčně v prvostupňovém řízení neprokázala. Neprokázala žádné návraty ze své výdělečné činnosti ve Spolkové republice Německo od roku 2012 do roku 2014, pouze uvedla, že ji vozil autem přítel nebo spolubydlící. Podle § 42 zákona o zaměstnanosti je povinen uchazeč doložit rozhodné skutečnosti pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti. Poučení ohledně této povinnosti se žalobkyni dostalo hned při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Tvrzení žalobkyně, že veškeré poučení úřadů spočívalo v tom, že ji bylo sděleno, že je potřeba úřadu práce doručit vyplněný formulář S1 nemá oporu ve spisovém materiálu. Jestliže zdravotní pojišťovna odmítla formulář S1 vystavit, učinila tak z toho důvodu, že neshledala, že žalobkyně měla bydliště na území České republiky během doby, kdy byla zaměstnána a pojištěna v Německu, což svědčí o správnosti závěru úřadu práce. Žalobkyně tvrzené návraty neprokázala, proto je zcela bez významu její námitka, že zaškrtla návraty četnosti 1 x měsíčně, neboť pro návraty 1 x za 14 dní v dotazníku nebyla kolonka. Žalobkyně nesplňuje podmínky přeshraničního pracovníka, neboť návraty do České republiky 1 x 14 dní neprokázala. V dotazníku žalobkyně vazby na Českou republiku nespecifikovala. První pracovní poměr žalobkyně v Německu uzavřela na dobu neurčitou a po skončení tohoto zaměstnání žalobkyně začala opět pracovat v Německu, proto se aplikace čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 nejeví žalovanému důvodná. Smyslem a účelem čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 je poskytnout nezaměstnané osobě možnost žádat o dávky v nezaměstnanosti ve státě bydliště, neboť se předpokládá, že v něm je šance na nalezení vhodného zaměstnání nejvyšší. Tento předpoklad v případě žalobkyně naplněn nebyl, neboť žalobkyně v posledních dvou letech opakovaně nachází zaměstnání v SRN. Jestliže žalobkyně neprokázala své pravidelné návštěvy České republiky, nelze mít spravedlivě za to, že žalobkyně si v České republice zachovala podobně úzkou vazbu jako příhraniční pracovník. Žalovaný nezpochybnil, že si žalobkyně jisté vazby osobní, citové, majetkové na Českou republiku zachovala. Dle žalovaného nelze k prokázání nároku připustit v soudním řízení důkazy, které mohly být uplatněny v řízení správním. V daném případě ve správním řízení žalobkyně neunesla důkazní břemeno, svůj nárok neprokázala. Žalobkyně nesplnila podmínku ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, neboť pro její možné splnění nebylo možno zohlednit žalobkyní získané „německé“ doby pojištění, neboť nebyly splněny předpoklady pro aplikaci čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Nárok na podporu v nezaměstnanosti žalobkyně tedy nemá. Žalobkyně mohla však požádat o dávky v nezaměstnanosti příslušný úřad v Německu a rovněž tak mohla požádat o převod dávek do České republiky v souladu s čl. 64 nařízení č. 883/2004, jestliže se chtěla do České republiky vrátit. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti. Žalobkyně si podala dne 30. 10. 2014 žádost o podporu v nezaměstnanosti. Žalobkyni byl předložen „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace z koordinačních nařízení ES“. V uvedeném dotazníku žalobkyně uvedla návraty do České republiky 1 x za měsíc. Dále Pokračování - 4 - 2Ad 45/2015 uvedla, že se vrátila domů bez uvedení bližšího důvodu. V dotazníku vyznačila, že byla v průběhu posledního roku registrována mimo stát pojištění na základě formuláře S1 nebo obdobného dokladu, kdy jako stát pojištění uvedla Německo. Úřad práce požadoval doložení formuláře S1 nebo S106, který ovšem ze strany žalobkyně předložen nebyl. Žalobkyně předložila prohlášení ze dne 26. 11. 2012 ze Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra, ze kterého vyplývá, že od 3. 9. 2012 bude žalobkyně vykonávat zaměstnání v Německu a po dobu zaměstnání, že bude pojištěna ve členském státě Evropské unie. Dále byla žalobkyně uvědoměna o tom, že od 3. 9. 2012 nemá nárok na úhradu zdravotní péče Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR. Žalobkyně předložila potvrzení ze dne 4. 12. 2014 o registraci v ordinaci lékařky MUDr. B.K., kam dochází na kontroly. Žalobkyně dále předložila smlouvu o pronájmu bytu ze dne 20. 9. 2010, kterou uzavřela se svým přítelem M.B. na podnájem bytu v Lišově, Nová ulice č. p. 601/8, na dobu neurčitou. Žalobkyně v žádosti o podporu v nezaměstnanosti uvedla, že v posledních dvou letech, před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání, ve Spolkové republice Německo pracovala u zaměstnavatele „GastroGast GmbH, Passau, a to v době od roku 2012 do roku 2014. Žalobkyně předložila „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačního nařízení ES“, kde uvedla, že se během svého posledního zaměstnání zdržovala v době od 1. 1. 2013 do 9. 10 2014 v Německu s tím, že se po dobu svého zaměstnání v zahraničí do České republiky vracela 1 x za měsíc. Její první zaměstnání bylo uzavřeno na dobu určitou. Po dobu výkonu posledního zaměstnání nebydlela na základě nájemní smlouvy, ubytování jí bylo poskytnuto zaměstnavatelem. Ve správním spise jsou založeny pracovní smlouvy, které žalobkyně uzavřela se zaměstnavatelem GastroGast GmbH, se sídlem v Passau dne 2. 4. 2013 od dne 1. 4. 2013 do 31. 2013, dne 18. 11. 2013 od 18. 11. 2013 do 31. 3. 2014 a dne 2. 6. 2014 na dobu od 2. 6. 2014 do 31. 10. 2014. Ve správním spise je rovněž zařazen formulář U002 vystavený v Německu dne 26. 11. 2014, kde jsou uvedeny doby pojištění žalobkyně pro případ nezaměstnanosti ze zaměstnání v Německu v době od 1. 4. 2013 do 15. 10. 2013, od 18. 11. 2013 do 30. 4. 2014, od 3. 6. 2014 do 9. 10. 2014. Úřad práce ČR – krajská pobočka v Českých Budějovicích vydal dne 9. 1. 2015 pod čj. JHC-42/2015-G rozhodnutí, kterým žalobkyni nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti. Žalobkyně toto rozhodnutí napadla odvoláním, kterému nebylo vyhověno, napadeným rozhodnutím byl změněn výrok rozhodnutí tak, jak je uvedeno v předchozí pasáži v rozsudku s tím, že v ostatním zůstal výrok napadeného rozhodnutí beze změny. Žalovaný v odůvodnění odkázal na výjimečnost aplikace čl. 65 nařízení č. 883/2004 v případě tzv. příhraničních pracovníků, kteří si výjimečně mohou nárokovat dávky v nezaměstnanosti i od jiného státu než je stát posledního zaměstnání, a to v případě, kdy si tyto subjekty zachovají centrum zájmů v jednom členském státě a na omezenou dobu se za zaměstnáním přesunout na území jiného členského státu. Žalobkyně uvedené předpoklady nesplnila, neboť si nezachovala bydliště v České republice, jestliže ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila pro aplikaci výjimky obsažené v čl. 65 nařízení č. 883/2004. Doby pojištění získané zaměstnáním v Německu jí nemohly být sečteny pro účely nároku na podporu Pokračování - 5 - 2Ad 45/2015 v nezaměstnanosti. Ze skutečností, které žalobkyně uvedla v dotazníku, vyplynulo, že si během svého posledního zaměstnání nezachovala bydliště na území České republiky. Skutečnosti, které žalobkyně uvedla, nepředstavují faktické a objektivní vazby na Českou republiku rozhodné pro přiznání dávky podpory v nezaměstnanosti. Z listinných důkazů nevyplývá, že by si žalobkyně během svého posledního zaměstnání v Německu zachovala bydliště v České republice, a proto není dán důvod pro aplikaci výjimky ve smyslu čl. 65 nařízení č. 883/2004. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona s.ř.s. v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se primárně zabýval žalobní námitkou týkající se nesprávného postupu správních orgánů, které v případě žalobkyně konstatovaly nesplnění podmínek pro aplikaci výjimky uvedené v čl. 65 nařízení č. 883/2004. Žalobkyně má za to, že závěr učiněný ve správních rozhodnutí je nesprávný, neboť si i přes délku svého pobytu v Německu zachovala bydliště a centrum zájmů v České republice. Jako důkazy směřující k tomuto závěru žalobkyně uvedla návštěvy rodiny v České republice. Nárok na podporu v nezaměstnanosti je upraven ust. § 39 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též zákon o zaměstnanosti), který uvádí, že nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který (a) získal v rozhodném období (§ 41) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců; překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou, (b) požádal krajskou pobočku Úřadu práce, u které je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a (c) ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Dávky v nezaměstnanosti v případě migrujících zaměstnanců jsou upraveny nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004. V běžných případech stabilního dlouhodobého pracovního vztahu i bydliště v jiném členském státě poskytuje dávky v nezaměstnanosti podle svých předpisů a na svůj účet stát posledního zaměstnání, který v případě potřeby vezme v úvahu doby zaměstnání/pojištění získané v jiném členském státě. Podle čl. 61 odst. 1 nařízení č. 883/2004 “Příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují získání, zachování, obnovení nebo trvání nároku na dávky získáním buď dob pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, přihlíží v nezbytné míře k dobám pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by šlo o doby získané podle právních předpisů, které uplatňuje. Pokud však příslušné právní předpisy podmiňují nárok na dávky získáním dob pojištění, nepřihlíží se k dobám zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti získaným podle právních předpisů jiného členského státu, ledaže by byly tyto doby považovány za doby pojištění a byly získány podle příslušných právních předpisů.” Podle odst. 2 shora uvedeného článku “Kromě případů uvedených v čl. 65 odst. 5 písm. a) je použití odstavce 1 podmíněno tím, že dotyčná osoba naposledy získala podle Pokračování - 6 - 2Ad 45/2015 právních předpisů, podle kterých se o dávky žádá: doby pojištění, pokud uvedené právní předpisy doby pojištění vyžadují; doby zaměstnání, pokud uvedené právní předpisy doby zaměstnání vyžadují, nebo doby samostatné výdělečné činnosti, pokud uvedené právní předpisy doby samostatné výdělečné činnosti vyžadují.” Podle čl. 65 odst. 1 nařízení č. 883/2004 “Osoba, která měla během svého posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném než příslušném členském státě, musí být v případě částečné nebo přerušované nezaměstnanosti k dispozici svému zaměstnavateli nebo službám zaměstnanosti příslušného členského státu. Pobírá dávky podle právních předpisů příslušného členského státu, jako by měla bydliště v tomto členském státě. Tyto dávky poskytuje instituce příslušného členského státu.” Podle odst. 2 uvedeného článku “Nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly.” Podle čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 „Nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.“ Nárok na dávky v nezaměstnanosti specifikovaný v čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 mají možnost uplatňovat tzv. přeshraniční pracovníci, jedná se o specifický nárok, který může získat pouze osoba splňující podmínky statusu přeshraničního pracovníka. Pojem “bydliště” je definován v čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, kde je stanoveno, že pojmem “bydliště” se rozumí obvyklé bydliště. Postup pro stanovení bydliště přeshraničního pracovníka je dále rozveden v č.l. 11 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, kde je uvedeno “Pokud existují rozdílná stanoviska institucí dvou nebo více členských států, pokud jde o určení bydliště osoby, na kterou se vztahuje základní nařízení, stanoví instituce vzájemnou dohodou střed zájmu dotyčné osoby, a to na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou zahrnovat podle okolností: (a) délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států; (b) osobní situaci dané osoby, včetně: i) povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy, Pokračování - 7 - 2Ad 45/2015 ii) rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb, iii) vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností, iv) v případě studentů zdroje jejich příjmu, v) situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé, vi) členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta.” Podle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení platí, že “Pokud různá kritéria založená na příslušných skutečnostech, jak je uvedeno v odstavci 1, neumožní dotčeným institucím dosažení dohody, považuje se pro stanovení jejího skutečného místa bydliště za rozhodující záměr dotyčné osoby, jak se jeví z těchto skutečností a okolností, zejména pak z důvodů, které vedly dotyčnou osobu k tomu, aby se přestěhovala.” Ze shora uvedeného je zřejmé, že pro stanovení bydliště neboli místa, v němž žalobkyně má střed zájmů, je třeba zvážit následující hlediska: (1) délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států, (2) osobní situaci dané osoby, (3) povahu a konkrétní znaky všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stabilitu činnosti a dobu platnosti každé pracovní smlouvy, (4) rodinnou situaci dané osoby a jejích rodinných vazeb, (5) výkon jakýchkoli nevýdělečných činností, (6) v případě studentů zdroje jejich příjmu, (7) situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé a (8) členský stát, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta. K pojmu „obvyklé bydliště“ se vyjádřil již Soudní dvůr Evropské unie například v rámci řízení o předběžné otázce ve věci C-523/07 ze dne 21. 1. 2009, v němž uvedl, že „ … obvyklým místem bydliště je třeba rozumět místo, které dotyčná osoba stanovila jako trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Za účelem určení obvyklého bydliště je třeba zohlednit všechny skutkové okolnosti zakládající toto bydliště, a zejména skutečné bydliště dotyčné osoby.“ Pojem „obvyklé bydliště“ byl dále definován v rozsudku Soudu prvního stupně (třetího senátu) ze dne 15. 7. 2004 ve věci T-384/02, Fernando Valenzuela Marzo proti Komisi Evropských společenství, v němž bylo stanoveno, že „Obvyklé bydliště je místem, kde dotyčná osoba stanovila trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem mu přiznat stálou povahu, přičemž se má za to, že je třeba za účelem určení obvyklého bydliště zohlednit všechny faktické okolnosti toto bydliště zakládající. Pojem bydliště, vzhledem k tomu, že se nijak nezakládá na čistě kvantitativním údaji o čase, který daná osoba strávila na území té či oné země, vyjadřuje však kromě skutečnosti, že osoba fyzicky pobývá na určitém místě, záměr přiznat této skutečnosti plynulost vyplývající z životního návyku a průběhu běžných sociálních vztahů.“ Na základě shora uvedených zákonných ustanovení a citované judikatury evropských soudů, dospěl soud k závěru, že za obvyklé bydliště žalobkyně či střed jejích zájmů nelze považovat Českou republiku. Žalobkyně pracovala ve Spolkové republice Německo od roku 2012 do roku 2014, kdy měla uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, přičemž po skončení prvního pracovního poměru začala žalobkyně opětovně pracovat v Spolkové republice Německo. Vzhledem k tomu, že opakovaně uzavírala žalobkyně pracovní poměr lze mít za prokázané, že žalobkyně neměla v úmyslu setrvat v zahraničí pouze omezenou dobu a následně se vrátit do České republiky. Žalobkyně tedy pobývala v Spolkové republice Německo po dobu 2 let, přičemž během této doby navštěvovala Českou republiku, a to 1 x za měsíc, jak uvedla v dotazníku. Účelem těchto návratů do České republiky byla návštěva její Pokračování - 8 - 2Ad 45/2015 rodiny, příbuzných a přítele, a dále za účelem návštěvy lékaře, eventuálně za účelem sportovního vyžití. Žalobkyně návraty do České republiky 1 x měsíčně neprokázala, pouze tvrdila, že ji vozil autem přítel nebo spolubydlící. Zdravotní pojištění měla žalobkyně sjednané ve Spolkové republice Německo. Formulář S1 umožňuje osobám zaregistrovat se pro účely krytí zdravotní péče ve státě bydliště, i když jsou pojištěny v jiné zemi Evropské unie. Jestliže zdravotní pojišťovna odmítla žalobkyni formulář S1 vystavit, důvodem pro tento postup byl takový, že zdravotní pojišťovna neshledala, že žalobkyně měla bydliště na území České republiky během doby, kdy byla výdělečně činná v Německu a byla zde i pojištěna. K námitce žalobkyně, že uvedla návraty četnosti České republiky 1 x měsíčně, neboť pro návraty 1 x za 14 dnů nebyla v dotazníku kolonka, soud uvádí, že tato námitka je zcela irelevantní. Tuto skutečnost mohla žalobykně uvést mimo tuto kolonku, případně v písemném podání adresovaném úřadu práce. Jestliže však žalobkyně neprokázala návraty do České republiky ani 1 x měsíčně, je rovněž tato výhrada neopodstatněná. Skutečnost, že žalobkyně měla uzavřenou smlouvu ohledně pronájmu bytu v Lišově v České republice je zcela nerozhodné, v daném případě nemůže převážit délku pobytu žalobkyně na území Spolkové republiky Německo a zejména její opakovaný pracovní poměr, který žalobkyně měla sjednaný na dobu neurčitou. Nelze proto dovodit, že by střed zájmů žalobkyně byl na území České republiky zachován. Skutečnost, že žalobkyně byla registrována u lékaře v České republice, dále že zde provozovala mimopracovní aktivity, které dokládají její návštěvy v České republice (RelaxCentrum Mrkáček Lišov), kde využívala solária, fitness, rovněž tak i čestné prohlášení, že navštěvovala pizzerii v Lišově, představují pouze určité vazby na území České republiky. Z žalobkyní uváděných skutečností, které dokládala jednak čestnými prohlášeními a dále daňovými doklady z RelaxCentra Mrkáček, nelze dovodit zachováním centra zájmů v České republice. Žalobkyně nesplňuje kritéria, na jejichž základě by ji bylo možno považovat za přeshraničního pracovníka. Z životního návyku žalobkyně po dobu dvou let nelze než dospět k závěru, že centrum zájmů bylo v této době ve Spolkové republice Německo. Dvouletý pobyt žalobkyně v zahraničí spojený s výdělečnou činností nelze považovat za dobu omezenou. Podle obecného pravidla pro vyplácení dávek v nezaměstnanosti je k této výplatě povinen stát, který inkasoval pojistné. V daném případě je tímto státem Spolková republika Německo, kde žalobkyně po dobu dvou let žila a je zcela nerozhodné, že byla ubytována v provizorním bydlení u zaměstnavatele. Soud poznamenává, že žalobkyně neprokázala návraty do České republiky 1 x za měsíc ani návraty 1 x za 14 dnů. Pouze v dotazníku uvedla, že se navrací do České republiky, další vazby na Českou republiku nespecifikovala. Na základě skutečnosti, že v České republice bydlela její rodina a přítel a že žalobkyně byla od roku 2010 registrována u všeobecného lékaře, nelze učinit závěr, že centrum zájmů žalobkyně bylo v České republice. Soud proto neshledal důvod pro aplikaci čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Soud poznamenává, že účelem citovaného článku je poskytnout nezaměstnané osobě možnost žádat o dávky v nezaměstnanosti ve státě bydliště, neboť se má za to, že je větší možnost nalezení vhodného zaměstnání. Tento předpoklad v případě žalobkyně nebyl, jestliže žalobkyně v posledních dvou letech opakovaně hledala zaměstnání v Spolkové republice Německo i tam pracovala. Soud poznamená, že žalobkyně měla možnost o poskytování dávek v nezaměstnanosti požádat ve Spolkové republice Německo. Podpora v nezaměstnanosti, která by žalobkyni náležela, by se v takovém případě převedla do země, v níž je žalobkyně uchazečem o práci, Pokračování - 9 - 2Ad 45/2015 tedy do České republiky. Žalobkyni tudíž nic nebránilo v tom, aby o dávky v nezaměstnanosti požádala ve Spolkové republice Německo. Krajský soud neshledal důvod, pro který by tato povinnost k výplatě dávek v nezaměstnanosti žalobkyni měla být přenášena na Českou republiku za situace, kdy žalobkyně pod dobu dvou let pracovala ve Spolkové republice Německo. Přičemž nebyly naplněny podmínky, za nichž by bylo možno nahlížet na žalobkyni jako na přeshraničního pracovníka, neboť žalobkyně neprokázala své pravidelné návštěvy v České republice, nezachovala si úzkou vazbu jako přeshraniční pracovník. Řízení o přiznání podpory v nezaměstnanosti je řízení zahajované na žádost uchazeče (§ 39 odst. 2 zákona o zaměstnanosti), které se podle § 39 odst. 3 a § 142 zákona o zaměstnanosti řídí správním řádem. Správní řízení je tedy ovládáno zásadami správního řízení, mezi které patří zásada součinnosti s dotčenými orgány i zásada materiální pravdy. V souladu se zásadou součinnosti je správní orgán povinen poučovat dotčené osoby, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům potřebné (§ 4 odst. 2 správního řádu). Poučovací povinnost rovněž vyplývá z § 37 odst. 1 a 2 správního řádu, dle něhož je poučovací povinnost rovněž při odstranění vad návrhu a dále při odstranění žádosti, jestliže nemá žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami; pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě. Z toho vyplývá, že poučovací povinnost správního orgánu směřuje k odstranění těch vad v žádosti, které brání jejímu projednání, tedy vad podstatných. Povinnost poskytnout poučení v souvislosti s úkonem a s ohledem na jeho povahu a osobní poměry dotčené osoby představuje především povinnost správního orgánu poučit dotčenou osobu o právech a povinnostech vyplývajících z právních předpisů upravujících příslušné řízení před tímto správním orgánem. Poučovací povinnost v daném případě byla splněna v podobě standardizovaného formuláře, ve kterých žalobkyně uvedla údaje na položené otázky, uvedla skutečnosti rozhodné pro posouzení dávky. Případně bylo by to zapotřebí, byla by žalobkyně vyzvána k odstranění konkrétních vad. Zde však tato poučovací povinnost končí, neboť správní orgán nemůže dávat žadateli návod, co by měl nebo mohl učinit, aby dosáhl žádaného účinku nebo jaké skutečnosti by měl uvést. Může mu pouze poskytnout pomoc k tomu, aby mohl zákonným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (srovn. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010 čj. 5As 1/2010-76). V daném případě byla poučovací povinnost vůči žalobkyni splněna. Žádost žalobkyně o podporu v nezaměstnanosti i dotazník obsahuje veškeré náležitosti pro projednání a posouzení žádosti, žalobkyně zde odpověděla na všechny uvedené otázky. Správní orgán opatřil si podklady pro rozhodnutí, které považoval za potřebné. Žalobkyně byla v daném případě neúspěšná nikoliv pro neuvedení některé rozhodné skutečnosti, ale proto, že uvedené skutečnosti nepostačují k tomu, aby na žalobkyni bylo možno nahlížet jako na osobu, která po dobu zaměstnání v Německu měla bydliště ve významu centra zájmů v České republice. Zamítnutí žádosti tedy došlo z důvodu právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně, jako účastníce řízení byla povinna označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení, přičemž z důvodu zásady materiální pravdy nebyl správní orgán návrhy účastníků vázán a nebyl v zásadě zbaven odpovědnosti za dostatečné zjištění skutkového stavu. Z § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že skutečnosti rozhodné pro přiznání poskytování podpory v nezaměstnanosti je uchazeč o zaměstnání povinen doložit. Tuto povinnost uchazeče o zaměstnání však nelze vykládat tak, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci je přenesena na uchazeče. Vyplývá z něj pouze, že uchazeč je povinen zajistit podklady pro rozhodnutí správního orgánu. V daném případě byly zajištěny všechny podklady, které byly pro posouzení žádosti žalobkyně nutné, kdy správní orgán vyšel z údajů žalobkyně uvedených v dotazníku, který byl jedním z podkladů pro rozhodnutí, kdy o Pokračování - 10 - 2Ad 45/2015 správnosti, zde uvedených skutečností neměl pochyby a takto zjištěné skutečnosti posoudil z hlediska, zda žalobkyně v době svého zaměstnání v Německu měla či neměla bydliště (centrum zájmů) v České republice. Z poučovací povinnosti (§ 45 odst. 2 správního řádu) nevyplývá povinnost předem upozornit žalobkyni, že ze skutečnosti, které tvrdí, nevyplývá nárok na požadovanou dávku. Poučovací povinnost správních orgánů nelze zaměňovat s právem účastníků na poskytování právních rad. Soud proto má za to, že nebyla porušena poučovací povinnost vůči žalobkyni vyplývající z § 45 odst. 2 správního řádu a § 37 odst. 2 správního řádu. K návrhu žalobkyně na doplnění dokazování, a to důkazy, které žalobkyně předložila spolu s žalobou (čestné prohlášení matky a sestry, daňové doklady z RelaxCentra Mrkáček, čestná prohlášení), soud uvádí, že vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na základě těchto dodatečně předložených důkazů nelze rovněž prokázat, že žalobkyně měla centrum zájmu v České republice. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že správní orgány v daném případě postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud neshledal v jejich postupu nesprávnost, ani nezákonnost, proto žalobu jako nedůvodnou v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s.ř.s.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Pokračování - 11 - 2Ad 45/2015 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. ledna 2016 Samosoudkyně: Mgr. Helena Nutilová v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.